Esej sepsala Aife von Aifestán

Jednou z nejpopletenějších kapitol historie tarnen je ta, v které se vypráví o zradě pavoučího elfa Savila, jenž vládkyni Mor Garu krutě zradil a království Hvězdy po dlouhá léta okupoval. Jenže věci nebývají takové, jaké se na první pohled zdají. Jak už mnoho moudrých pánů prohlásilo, historii píší vítězové a ti si rozhodně nebrali žádné servítky a nešetřili památky zesnulého Savila. Nakydali na něj cizího hnoje, co jenom mohli a co nemohli, to si přimysleli a co nepřimysleli, to vybujelo v bohatém trsu konspiračních teorií.

Jenže tady nejsme v magické věži a ctihodná panna Nimoe nám nepodává překroucený výklad dějin. Ne, drazí přátelé, my se dozvíme pravdu. Očistíme památku zavražděného mučedníka! A především, objevíme jeho nepřekonatelné dílo, které se zlotřilá vláda žen tarnen pokoušela zničit – leč marně. Považujme tedy za naši povinnost pozvednout jeho velkolepý odkaz a dovést jeho myšlenky k zdárnému naplnění.

Začněme mýty. Není pravdou, že by Savil kdy usiloval o krutovládu nad Arkabanovou Hvězdou. Zmíněný Vidlákov nacházející se na povrchu mu byl docela lhostejný. Také zkazky o osudovosti jeho střetu s Temným se nezakládají na spolehlivě doložených faktech; domnívám se, že jde dokonce o pouhý výmysl jistých dvou kronikářek, jejichž jména zde pro jistotu neuvádím. Z dochovaných zápisků Savilova věrného souputníka víme, že střet s mágem Dalamarem se odehrál čistě v rovině ideologické. Protože oba byli horké hlavy, začali si v hádce nadávat do černých zadků a bílých kebulí a do slizkých draků. Desinterpretace jejich slov způsobila onen nešťastný historiografický omyl, který je po celá staletí omílán dokola. Zatímco Dalamar, ona ohavná zrůda, vyšel z onoho střetnutí jako očištěný, jako vítěz, Savil o takovém štěstí mluvit nemohl. Ztratil čest, ztratil přátele, ztratil svého milovného učedníka Taranise a především ztratil život. Poslední uvedené bylo však jen nepatrným zrnkem Savilova strádání, které si vytrpěl. To vše ale Savil považoval za malou cenu za realizaci své velké myšlenky.

Nyní se dostáváme k samotnému základu této eseje: velkoleposti Savilova ducha.

Jak víme, Savil opustil Ladonii z důvodu jistého poslání v Shaekannaris. Málokdo však zná pravý účel té cesty. Když se ale prozkoumáme události z doby jeho působení v podzemí, nutně dojdeme k závěru, že Savil zde nehrál úlohu špiona Dvanácti, nýbrž plnil poslání zcela jiné.

Když mladý, sotva pětisetletý Sarch sestoupil do Shaekannaris, byl zprvu okouzlen krásami zdejší takzvané civilizace. Musíme přiznat, že jeho pozornost upoutala taktéž luzná postava vládkyně tarnen, Gaar’t, s níž velice brzy navázal intimní vztah, který nezůstal bez následků. Savil se cítil šťasten, když z ložnice své milované vyštípal všechny protivníky v lásce, a Gaar’t kráčela paláci nejistým, roztřeseným krokem s koleny od sebe a slabounce se usmívala. Dalo se to nazvat idylou. Uplynulo několik let, dokud Savilovi nespadly růžové brýle a nespatřil hrůzy, v jakých žije.

Ne, nemluvím o otrocích a jejich žalostném stavu. Savil si uvědomoval, že levné pracovní síly je potřeba v každé společnosti. Spíše ho zděsila diskriminace, jaká vládla mezi tarnen. Když počáteční nadšení a endorfiny vyprchaly, pocítil na vlastní kůži, jak hrozně je v Shaekannaris zacházeno s muži. Na sociální nespravedlnost narážel na každém kroku. Mužům bránili ve vzdělání (nikdy je ženy nenaučily celou abecedu a zakázaly jim školy), nesměli se procházet samotní po ulicích, a nesměli se dát spatřit cizími ženami, aniž by zahalili své půvaby závojem. Třebaže ho nadále Gaar’t zasypávala každé ráno okvětními plátky růží nasbíraných na povrchu, nedokázal již přijmout její galantnosti ani v podobě náhrdelníku z ryzího zlata, ani parfému. V duchu trpěl se svými bratry a hledal způsob, jak by mohl zlepšit jejich postavení.

Zpočátku se jeho snažení setkalo s neúspěchem. Kdykoliv nadhodil ožehavé téma, Gaar’t se zasmála a nazvala ho hysterickým mužem, který dělá ze sekáče tarantuli. Když se ptal mužů, zda jim jejich postavení ve společnosti vyhovuje, nechápali. Savil tedy seznal, že sociální revoluci musí předcházet osvěta. I tak se pustil do mravenčí práce; chodil od domu k domu a vysvětloval, že je nutné se vzchopit, že se musí semknout a stát si za svým. Nejprve s obtížemi, poté masově se šířila myšlenka na rovnoprávnost.

Samotný pilíř matriarchální společnosti se otřásal v základech. Muži se bouřili. Pod Savilovým vlivem se začali domáhat svých práv. Celým Shaekannaris zněly slogany tohoto ušlechtilého boje. Zde uvedu jen některé:

„Rovnost, svornost a bratrství!“

„I muži mají své dny!“

„I muži mohou mít orgasmus!“

„Kalhoty jsou matriarchálním přežitkem! Emancipovaný muž nosí minisukně!“

Gaar’t nepovažovala mužské hnutí za nijak významné. Korunu však nasadila hromadná stávka jejího harému, kdy všichni odaliskové prohlásili, že je bolí hlava a že nic nebude. To samozřejmě vyvolalo mohutnou nevoli ze strany vládkyně, jelikož Savil zůstal loajální svým druhům a taktéž odmítl vyhovět její chlípnosti.

Neukojená Gaar’t se ukázala být strašlivým protivníkem. Do maskulinistického hnutí nasadila agenta-provokatéra Etherasila, bratra jednoho z jejích bývalých milenců, aby uštědřil Savilovi ránu pod pás. Bývalo by se mu to podařilo, nebýt Savilovy bystrosti. Ten rychle špeha odhalil a mocným kouzlem jej poslal na exkurzi do vesmíru.

Situace se zdála pro mužské hnutí příznivou, avšak temné mraky se stahovaly nad hlavami tarnen. Když podlý úskok Gaar’t nevyšel, uchýlila se k opatření ryze ženskému: zneužila jeho oddanosti a lásky a přiměla jej velet vojenským oddílům na povrchu. Mužské hnutí bez svého vůdce uvadlo jako nezalévaná sasanka.

Savil, nátura jemná a pacifistická, se rázem ocitl uprostřed okupovaného města. Odtržen od svého poslání cítil se prázdný. Pokoušel se sice najít seberealizaci v činnosti pedagogické, ale nenalezl u Taranise, syna bývalého vládce města, pochopení pro svůj učitelský zápal. Savil v duchu chřadl. Nenávidělo jej celé město, domácí odboj ničil zdi budov hanlivými nápisy na jeho adresu a Taranis nepsal domácí úkoly. Celý zbytek jeho života se utápěl v pocitech marnosti a nepochopení.

Proto se na závěr ptám, drazí čtenáři, zda skutečně můžeme odsuzovat muže tak činného a trpícího; muže mučedníka a spasitele.

„Jestli tě bolí nohy, Ansuet, tak řekni,“ ozval se Sharess přibližně po čtyřiceti nonstop nachozených kilometrech.
„A vy byste zastavil?“ žasla malá dívenka. Podrážky jejích bot se došoupaly předvčerejškem.
„Ne,“ odpověděl Sharess a ďábelsky se rozesmál.
Sharess měl totiž toho týdne výbornou náladu. Dokonce tak výbornou, že vtipkoval. Bohužel, jeho smysl pro humor se často setkal s nepochopením. Nemůžeme však nebohým Saelnariňanům jejich nepříliš nadšené reakce vyčítat. Zkuste se vžít do kůže takového obchodníčka obdařeného deseti dětičkami, k němuž přikročí dvoumetrový, po zuby ozbrojený tarnen, co začne vyprávět vtip. (Jaký je rozdíl mezi černým, morbidním a sadistickým humorem? Černý – to je deset dětí v jedné popelnici. Morbidní humor je jedno dítě v deseti popelnicích. A sadistický? To je deset popelnic v jednom dítěti.) Děti po pointě vtipu samozřejmě propadly panice a klidily se z dosahu jakékoli popelnice. Masová hysterie dokonce dosáhla takové úrovně, že nejen děti, nýbrž i rodiče se báli vynášet koše. Odpadky se vršily. Kudy prošel Sharess, tam to smrdělo jak na skládce.
Jestli bude ten pitomej vtip vyprávět i ve městě, pomyslela si Ansuet, tak naše hlavy budou chtít nejen císař, ale i Zelené Cucky. A s těma není žádná sranda, abyste věděli!  Zahodíte špačka cigarety v lese obydleném vzácnými elfy a už by vás hnali před soudní tribunál Saelnarinské Unie! Co to teprve bude za binec, až zjistí, jak jediným blbým vtipem Sharess znečistil prostředí na trase Kapitola – Brousel?
Hrdé věže města Brousel se tyčily nad dvojicí našich cestovatelů. Zapadající slunce obarvilo bílé zdi věží do oranžova. Ansuet a Sharess stáli před branou a právě se dohadovali se strážníky, zda je pustí či nepustí do města.
„Tu holku bychom i pustili,“ řekl strážník nervózně, „ale vás…“
„No?“ houknul Sharess. Chudák strážník se přikrčil, pevně sevřel dřevno píky a vysokým hláskem zamumlal:
„Vás sím ne… no…páč jste tarnen.“
„To je pravda,“ řekl Sharess a usmál se. Ansuet se plácla do čela. Chystal se to udělat zase. „Víš, my tarnen máme rádi humor. Schválně, zastav mě, jestli ten vtip znáš,“ pokračoval Sharess nedbaje Ansuet, která ho zběsile tahala za rukáv.
Do města je pustili bez dalších debat. Zřejmě za to mohla poblíž stojící popelnice.
Brousel, to bylo krásné město.  Proslavilo se soškou čůrajícího trpaslíka na náměstí. Ročně sem přicházely tisíce trpaslíků, jen aby spatřili, jak tragicky umělec podcenil trpasličí proporce. (A ročně tisíce trpaslíků zmlátilo tisíce Brouselanů, kteří vyslovili podobné pochybnosti ohledně vybavení malých vousáčů.) Náměstí lemovaly stánky s nejrůznějším zbožím.  Obchodníci se hlasitě holedbali svými čerstvými rajčátky. Ansuet jim moc nevěřila, protože byla půlka října, ale raději se neozývala. Sharesse pro změnu zaujalo vystavené terárium s tarantulemi.
Dostal hlad.
„Zabalte mi půl kila těchhle těch potvor,“ řekl prodavači.
„P-půl kila? A-ale to je vzácný druh přímo ze Shaekanaris, pane! Ty neprodáváme na kila!“
„Ze Shaekanaris?“ Sharovi se rozzářila očička. Jak dlouho nejedl zdravou domáckou stravu! Orestované tarantulí nožičky tak čerstvé, že se ještě cukají…Hmm… Sliny se mu sbíhaly.
„Pane? Co vám to kape z koutku úst?“
„Ále nic,“ řekl Sharess. „Koukněte se tam. Hezká popelnice, že? Povím vám vtip…“
Pavouky dostali i s teráriem. Zadarmo. A ještě jim navrch zaplatili, ať vypadnou.
Jó, Brousel bylo pěkné město plné ochotných lidí a popelnic.
„Sharessi,“ zatahala Ansuet tarnena za cíp pláště.
„Co chceš?“ zabručel elf. Všechnu pozornost však upínal na osminohé příšerky v teráriu. Ansuet se namíchla. Nebyla však idiot, aby dala Sharessovi jaksepatří sežrat, že dává jídlu z podzemí přednost před svým parťákem.
„Víte,“ začala opatrně, „ mám takový neodbytný pocit, že bychom měli sehnat nocleh.“
„Jo, to máš pravdu,“ zahučel Sharess. „Myslíš, že hostinský umí vařit podle tarnení kuchyně?“
„Doufám, že ne, pane,“ vyhrkla zděšeně Ansuet. (Už jednou byla svědkem toho, jak Sharess vařil podle maminčiny kuchařky. A co hůř, on ji to donutil sníst. A nenechal si vysvětlit, že normální lidé nepovažují zelené slimáky za druh zeleniny.)
„Tak to abych vařil večeři já…“
Ansuet ho nenáviděla.
* * *
V šeru hostinského pokoje se to hemžilo štěnicemi. Malé odporné mršky se však záhy stávaly krmnou směsí pro Sharessovy chlupáčky. Tarnen seděl na posteli a rozplýval se nad tarantulemi.
Zítra bude rušno, pomyslela si Ansuet. Měli se setkat se svým klientem, který jim předá kompletní popis osoby určené k inhumaci a následně inhumaci provést.
Ansuet se na misi skoro těšila. Cokoliv bylo lepší než vtipkující tarnen s pavoukama. Možná, jestli se Sharess zabaví vražděním, přejde ho ta šílená nálada.  Už ho měla plné zuby. Si myslí, říkala si v duchu, jak je vtipnej, ale to se šeredně plete.
Ansuet napadl nápad.
Sharess má rád „humor“, že? Rád si střílí z lidí… Kdyby mu jenom náhodou někdo provedl kanadský žertík, nezlobil by se, že ne? Jenom by viděl, jak je to asi příjemné a určitě by s tím přestal, že?
Ansuet počkala, než šel tarnen spát. „Hroznou noc, chachacha,“ popřál jí, než to zalomil. O minutu později bylo slyšet jen tlumené oddychování a šustot chlupatých nožiček. Ansuet se opatrně vyplížila z pokoje a následně z hospody. Doběhla na náměstí, kde obchodníci pořád pokřikovali na potenciální zákazníky, jak je jejich zboží kvalitní.
Ansuet ignorovala čerstvá rajčátka pokrytá kolonií plísně i blyštící cetky vydávané za tajemný poklad z Mor Garu. Ne, její cíl nebyla zelenina ni poklady ze Shaekanaris. Zamířila přímo ke stánku s cedulí s nápisem „Gosmetyka“.
Jen doufala, že Sharess nebude alergik. Zboží vypadalo stejně kvalitně jako pravopisné umění prodavače. Ale co, i ty pupínky by mu přála, tarnenovi jednomu!
S papírovým sáčkem v rukou spěchala zpátky do hostince za mírumilovně spícím Sharessem.
* * *
„Mami, řekni Etherasilovi, ať mi vrátí Xzrska,“ mumlal Sharess ze spaní, zatímco drtil v medvědím objetí nebohý polštář. „On ho jinak sní.“ Ansuet nemohla uvěřit tomu, že se doteď nevzbudil.  Poslední pramínek bílých vlasů navinout na natáčky. Ještě trochu rtěnky, ták. No teda, Sharessi, tobě to ale sekne…
Po dvou hodinách se Ansuet rozhodla, že Sharessovy dlouhé a poddajné vlasy už určitě nabyly požadovaného tvaru. Sundala mu natáčky. Hm, trvalou by mu opravdu nedoporučovala.
Uklidila předměty doličné tak, aby je ráno rozlícený tarnen nenašel. S potměšilým úsměvem vklouzla do své teplé postele. Myslela si, že samým potlačovaným smíchem neusne, ale to se pletla. Usnula hned a chrápala jako ork.
Uplynulo sotva pár hodin. Slunce se dávno vyšvihlo na oblohu. Omlácené hodiny na zdi ukazovaly něco po deváté. V osm se měli setkat se zákazníkem.
Sharess otevřel jedno oko. Pak druhé oko. Potom se podíval směrem k hodinám. Vztekle zařval, vymrštil se z postele.
„Ansuet, ty jsi zaspala!“
„Huh?“ udělalo děvče a rozlepilo ospalé oči. Jakmile spatřila probudivšího se Sharesse, měla pocit, že pukne smíchy. Vypadal jako Madam Lulu. „Ale pane, vy jste taky zaspal.“
„Jo, ale ty jsi mě měla vzbudit!“
Sharess na sebe rychle naházel oblečení. Proti všem zákonům pravděpodobnosti si nevšiml bílých loken, jež mu trčely z hlavy ani půvabně růžových očních stínů, které mu opatlaly celý obličej.
„Ty než by ses oblíkla,“ bručel tarnen, „tak by bylo poledne. Zůstaň tu. Já zatím půjdu za klientem…“
V Ansuet to hrklo. Než však stihla zastavit Sharesse, byl ten tam.  Větřila pořádný průšvih.
* * *
„Jsem si objednal vraha a ne buznu převlečenou za tarnena,“ byla zákazníkova poslední slova před smrtí.
* * *
„ANSUET!“ zaburácelo Brouselem. Ptáci vyděšeně opustili prádelní šňůry a prchali, jak to jen šlo. Stejně tak i obyvatelstvo města se raději klidilo z cesty kudrnatému zmalovanému travestitovi.
„VYLEZ VEN! OKAMŽITĚ!“
Z okénka hostince váhavě vykoukla špatně ostříhaná hlava dvanáctiletého děvčátka.
„Ani náhodou!“
„JESTLI SEM NEPOLEZEŠ, TAK SI PRO TEBE PŮJDU SÁM! A BUDE TĚ TO PAK HODNĚ MRZET!“
Před takovou logikou nemohla dál Ansuet setrvávat. Pomalu seskočila dolů z okna a šouravými kroky se doplížila k Sharessovi. Ten viděl rudě.
„To máš na svědomí ty!“ zaburácel a zběsile si ukazoval na hlavu.
„Huh, to byl jen takový žertík.“
„ŽERTÍK?! Držte mě, lidi!“ řval Sharess a užuž tahal katany. „DOSTANEŠ NA PRDEL, ANSUET!“
Dívka nelenila a zdrhala.Tarnen za ní. Hnali se uličkami, hnali se bulváry. Tarnen nadával jako špaček. Lehkonohá Ansuet zatím sprintovala jako Jamajčan a kličkovala jako zajíc. Zdrhala a zdrhala, až mu zdrhla docela.
Tak se rozdělily cesty Sharesse a Ansuet. Tragická propast zela mezi nimi příliš veliká, než aby jí tarnen kdy odpustil. Sharess se nikdy ze zažitého traumatu nevzpamatoval. Kdykoliv spatřil někoho s kudrnatými vlasy, skalpoval ho a při vyslovení názvu barvy růžové nabyla jeho tvář odstínu vařeného zelí.
„Pane?“ ozval se Andarien právě vylézaje ze sprchy. „Víte, co by vám fakt seklo…? Když máte tak dlouhý vlasy… Kudrlinky.“
Den nato byla nalezena Andarienova mrtvola napěchovaná deseti popelnicemi.

Kapičky vody se třpytily v záři zapadajícího slunce. Vodopád neustále hučel, silně a neměně. Už nechybělo moc a sluneční svit nahradí záře hvězd. A v té chvíli přijdou vzpomínky.

Sedávala tady už několikátým týdnem a vzpomínala. Vzpomínala na noc, kdy vběhla do pasti a totálně všechno zpackala. Tady u vodopádu zemřela. Merrin přestala existovat. Stala se z ní jen ubohá troska, jejíž jedinou náplní dne byl rybolov a látání sítí.

Když ji rybáři před několika týdny vytáhly polomrtvou z vody, nebylo vůbec jisté, jestli se dožije dalšího dne. Další týden se neustále pohybovala na hraně mezi životem a smrtí. Ze sladkého bezvědomí se probudila do světa plného utrpení a bolesti, přála si zemřít. Léčitelé ale dělali vše pro to, aby se tak nestalo. A uspěli. Rány sešili, zlámané kosti narovnali. Magií ji vyléčili, i když sama být vyléčena nechtěla. Začínala se ale přizpůsobovat. Chtěla žít novým životem, životem, kde by se nemusela neustále ohlížet přes rameno a hlídat si záda.

Na minulost ale nešlo zapomenout. Rány byly stále příliš čerstvé. Snažila se zapomenout, ale nohy ji večer co večer donesly až k vodopádu. Nutilo ji to přemýšlet neustále dokola, co udělala špatně, čím si to zasloužila.

Ale nebyla to její chyba. Mohl za to Detheron. Jen a jen on. Jeho touha po moci, po místě představeného, které mělo být její. To ji přivedlo až na samý konec záhuby. Těžko říct, jestli to, že přežila, byla vůle Stvořitele, který ji za učiněné křivdy chtěl odměnit druhou šancí, nebo to byla vůle Ničitele, krutého loutkaře bavícího se utrpením svých loutek. Přikláněla se spíš k té druhé možnosti. Přišla o všechno. O svou lásku Radmiera, o postavení v Cechu, ale především ztratila sama sebe.

V těchto myšlenkách se utápěla od té doby, co se probrala z bezvědomí. Propadala se čím dál hlouběji, až se z ní stal pouhý stín.

Sledovala sluneční paprsky a nechala se odvát vírem minulosti. Ani si nevšimla, že ji z poza stromu někdo pozoruje. Mladík Jer ji sledoval od jejího probuzení. Naprosto ho uchvátila. Nechápal, jak někdo mohl ublížit tak krásnému stvoření. Nebyla jako ostatní holky ze vsi. I když byla zraněná, pohybovala se se smrtící elegancí pantera. Naháněla mu hrůzu, ale zároveň ho přitahovala. Nikdo o ní moc nevěděl, ani sám starosta, který zaplatil léčitelům za její záchranu. Jer se rozhodl tuto záhadu rozluštit. Pomalu k ní vyšel.

Merrin dál sledovala vodopád a i když už byl Jer skoro u ní, vůbec si ho nevšimla.

„Ahoj“ pozdravil a lehce se dotkl jejího ramene. Merrin, ztracená ve vzpomínkách, se polekala a vykřikla. Chytla ho za ruku a švihla s ním tak až přistál na zádech u jejích nohou. Z opasku tasila nůž a už už se na něj chtěla vrhnout, ale najednou si uvědomila, co dělá. Upustila nůž a klopýtavě ustoupila o kousek dál. Žádné nebezpečí jí nehrozilo, zachovala se naprosto nepřípustně. Mohla vážně zranit chudáka Jera.

„Já… Moc se omlouvám. To jsem nechtěla. Polekal jsi mě“ zahanbeně sklopila oči k zemi. Tohle se jí ještě nestalo, vždy věděla o všem, co se kolem ní dělo. Pomalu s rukama před sebou, v náznaku že přichází v míru, se přiblížila k Jerovi.

„Omlouvám se, jsi v pořádku?“ napřáhla k němu ruku a chtěla mu pomoct zvednout se na nohy.

„A nepraštíš se mnou znovu?“ zeptal se mladík celkem nedůvěřivě.

Merrin se usmála. „Ne, opravdu. Už jsem plně při smyslech. Slibuju, už žádné kaskadérské kousky“ Jer se moc nerozmýšlel a chytil se nabízené ruky. Přeci jen chtěl zjistit, co je ta holka zač. Tak tady to má.

Nemohl říct, že ho záda nebolí, ale snažil se nedat nic najevo a bezstarostně se oprášil.

„Víš, doteď jsem nevěděl, že umím lítat“ zasmál se Jer ve snaze odlehčit lehce napjatou situaci. Ale Merrin se nesmála, opět bez výrazu hleděla před sebe.

„Proč mě rušíš? Co chceš?“ zeptala se bez obalu. Na chvilku zahlédl v jejích smaragdových očích záblesk hrozby, provrtal se na povrch skrz bolest a smutek, ale hned zase zmizel. Jera o to víc začínalo zajímat, kdo Merrin je a co se jí stalo.

„Tak chtěl jsem jen poklábosit. Jsi pro nás velká neznámá, rozhodl jsem se z tebe vypáčit, co jen půjde“ zazubil se, ale Merrin nereagovala, posadila se a zahleděla se do hučícího vodopádu. Jer si povzdechl, ale nenechal se odradit. Určitě přijde na něco chytrého.

„Je tu hezky viď?“ opravdu chytré, Jer si v duchu nafackoval. Jestli ale něco nečekal, tak to byla Merrinina reakce.

„Hezky?! Je to tu odporné!“ neuvěřitelnou rychlostí se zvedla a nakopla kámen ležící příhodně před ní. Vzápětí padla na kolena, po tvářích se jí kutálely slzy, oči upírala na vrchol vodopádu. Nyní nebyla s Jerem, byla v okamžiku, kdy ji zranili. Hýbala rty, ale přes hukot vody ji Jer neslyšel, proto se opatrně přiblížil.

„Vanul vítr, šlehal mě do tváře, když jsem se hnala pryč. Musela jsem utéct, musela. Země je vlhá, vodopád hučí a kůň je pryč. Nemam kam utéct, bojuji a… Letím. Voda je studená, mrazí mě do morku kostí. Hází to se mnou sem a tam, nemůžu s tím nic dělat. Narazím jednou, dvakrát, nemůžu dýchat, a pak… Temnota. Tichá a klidná, utěšující jako náruč matky. Přivítala jsem ji tak ráda“ už přítomný pohled obrátí k Jerovi. Je však plný nenávisti. „A pak jsem se probudila u vás. Bolest, ta neuvěřitelná bolest…“ dotkne se hrudi, nemyslela fyzickou bolest. Sklopí pohled k zemi: „Proč jen jste mě z té temnoty vylovili.“

Jer nevěděl, co říct. Předpokládal, že se jí stalo něco hrozného, ale slyšet to na vlastní uši je něco naprosto jiného, než o tom přemýšlet.

„Třeba to byl osud. Zločiny, které napáchali ti mordýři, nemají být jen tak zapomenuty. Měla by ses pomstít. Lidi z vesnice by ti určitě pomohli“ skoro nevěřil tomu, co zrovna plácl. Osud? Pomsta? Znovu si nafackoval.

Merrin se uchechtla. „Osud? Ten mi vzali. Mé jméno, život, všechno. Kolik zkázy dokáže napáchat jeden mocichtivý muž“ zvedla se ze země a pomalu vykročila zpět k vesnici.

„Jeden muž? Tak to je pohodička, toho si podáme jako nic“ usmál se od ucha k uchu a vyběhl za Merrin. Neuběhl však ani pár kroků, když opět skončil na zemi. Merrin stála nad ním, nohu přitisknutou na jeho hrudi. Jer absolutně netušil, co se stalo, nepostřehl, že by se Merrin vůbec pohnula a už ležel. Sklonila se k němu, ale nepouštěla ho.

„Ten muž je trénovaný zabiják, jeden z nejlepších ze svého oboru“ na chvilku se odmlčí. „Stejně jako já“ s tím se zvedne a sundá nohu z Jera, čekaje jeho reakci. Ale najednou se jí rozjasní. Zopakuje svá poslední slova.

„Pomsta. Rovné podmínky. Byla jsem znevýhodněna. Ale teď to bude obráceně“ pevně se na Jera podívá. „Zůstanu tu ještě týden, ale už žádné chytání ryb. Nebudeš se mi plést pod nohy, jinak špatně dopadneš, musím se připravit“ už se chce znovu vydat k vesnici, když si ještě na něco vzpomene.

„Dojdi za starostou, chci zpět svoje věci“ na to se otočila a zmizela ve stínech lesa. Jer jí už byl ukradený, teď sledovala svůj nový cíl. Už měla zase smysl žít.

Vozy se kodrcali jeden za druhým a narušovaly poklidný podvečer. Mířili do Askelaty, pro mnohé to možná bude poslední výlet, pro jiné nejbohatší pouť života. V těchto končinách jeden nikdy neví. Vozky i stráže na koních byli po celém dni cesty unavení, naštěstí pro Merrin nedávali moc pozor co se kde děje. Bylo tomu tak vždy a ona to věděla.

Schovaná před jejich pohledy se plížila podél cesty, kryta keříky a suchým křovím. Jezdci na konci konvoje si mezi sebou povídali a žertovali na účet jednoho hloupého vozky, a tak si vůbec nevšimli, když se Merrin vyhoupla do jednoho z vozů a zmizela v jeho zákoutí. Dopadla mezi hromady barevných vyšívaných látek. Ideální. Schovala se pod jednu z navršených hromad. Zvuky se najednou utlumili, kodrcání vozu už nebylo tak zřetelné. K večeru začalo být chladněji, ale pod vrstvou látek jí začalo být až nepříjemné horko. Skoro až začala doufat, že budou brzo v Askelatě. Skoro.

Celý týden večer co večer mizela v lesích a snažila se dostat zpět do kondice. Mizela ve stínech, lítala po stromech, střílela na různé cíle. Podle receptů, které se učila jako studentka na Akademii, připravila roztodivnou směsici jedů, protijedů a vůbec všeho, co by se jí mohlo hodit. Horší to bylo se zbraněmi. O meč i dýku přišla u vodopádu a z její sbírky vrhacích nožů taky moc nezbylo. V Askelatě měla skrýš s náhradními zbraněmi, doufala, že se k nim dostane dřív, než si jí kdokoli všimne. Při nejhorším si bude muset vystačit s loveckým nožem, který si ‚vypůjčila‘ u jednoho z vesničanů. Nechtěla ale, aby k tomu došlo.

A proto se vezla schovaná ve voze. Ještě znovu si projížděla svůj plán krok po kroku.

Nepozorovaně proklouznout do města, ze skrýše vzít zbraně, vloupat se do Akademie a tam si najít Detherona. A donutit ho pykat. Za všechno, za každou vteřinu, kterou musela trpět. Najde ho a zabije. Žádné složitosti.

Vůz sebou přestal tak zmítat, přejeli na rovnou cestu. Vjeli do Askelaty. Konvoj nikdo nekontroloval, na to tu nebyli nikdy lidi. Kdo by to dělal, když by mu nikdo neplatil. Ale i přesto byl vjezd povozů bedlivě sledován. Cechu nic neunikne. Další z důvodů, proč se Merrin hodilo ukrýt se ve voze.

Projížděli uličkami, tu zahnuli vlevo tu vpravo, začala ztrácet orientaci, kudy vlastně jedou, ale neodvažovala se vystrčit z vozu ani chlup. Vůz najel na nějaký výmol až to s Merrin zacloumalo sem a tam. Narazila na něco měkkého, jiného než látka. Poodhrnula látku a nestačila se divit. Dívala se do tváře pohlednému mladému elfovi a on jí oplácel naprosto stejným polekaným výrazem.

„Zastavte!“ ozval se rozkaz odněkud z venku. Oba slyšeli, jak jeden z vojáků ze zadní části konvoje sesedl z koně a míří k vozu. Ztuhli a neodvažovali se ani dýchat. Voják nahlídl do vozu a mečem v pochvě začal prohrabávat látky. Byli v přednější části vozu, zatím prohledával jen okraj zadní části. Ale pomalu se blížil k místu, kde byli zahrabaní v látkách.

„Tyrale, už vidíš duchy, tam nic být nemůže, vždyť jsme jeli celou dobu hned za tím vozem“ ozval se jiný voják.

„Určitě tam něco je. Viděl jsem, jak se to pohnulo!“ nedal se Tyral a nepřestával prohrabávat vůz.

„Nech toho, jsi unavený, už nevíš, co vidíš. Neměl jsi vyprávět tolik strašidelných historek o Šedých horách, hlupáku!“ křikl ještě na jiného vojáka ten první a pomalu odtáhl Tyrala od vozu a dostrkal ho ke koni. Vůz se znovu rozjel. S neznámým elfem si oba oddechli. Merrin sice netušila, kdo je a co tu chce, ale odhalení rozhodně nepatřilo ani k jeho cílům.

Vozy opět zastavili, tentokrát už definitivně. Měli by být na náměstí, je tam dost prostoru a hlavně je tam poblíž hostinec. Priorita pro všechny cestovatele. Teď jen Merrin a elf potřebovali vychytat chvilku, kdy zrovna nebude nikdo poblíž a oni se mohli nepozorovaně vykrást ven. Štěstí jim zrovna hrálo do karet. Vojáci se okamžitě přesunuli do hostince a stejně tak většina kupců. Jen pár jich zůstalo hlídat vozy, ale ti se bavili dál od vozu s látkami tak mohli oba bezstarostně vylézt. Merrin šla první a hned zamířila do uličky, která se pak stáčela za hostinec. Elf ji následoval. V tu chvíli ho nemohla zastavit, na otevřeném prostranství se necítila v bezpečí. Jakmile se dostali za zákrut a nikdo je nemohl vidět, Merrin se prudce otočila a dýkou přitlačila elfa, který to vůbec nečekal, ke zdi.

„Nechoď za mnou, jasné?“ zasyčela na něj. Elf zvedl ruce, jakože se vzdává, a doširoka se usmál.

„Jasné jako slunce, princezno“ úsměv Merrin na okamžik omráčil, hned se ale vzpamatovala. Něco takového ji v dané situaci nemá zajímat. Odstoupila od něj, dýku stále napřaženou před sebou, po pár krocích se otočila a rozeběhla do křivolakých uliček Askelaty.

Proběhla kolem zadních dveří hostince, přes několik zapadlých uliček a nakonec skrz starý polorozpadlý obchod. A najednou se vynořila na břehu řeky, která Askelatou protékala. Nikdy si nezapamatovala její jméno, bylo nepodstatné. Podstatné bylo, že měla kamenité dno, a pod kameny se výtečně schovávají věci. Jistě, může přijít velká voda a máte po pokladu, ale kdo by se potápěl do smradlavé městské vody. Stoka, to sedí víc.

Kousek od místa, kde vylezla, byl kamenný most. Měl pod sebou jen minimum suchého břehu, tak se tam moc tuláků nestahovalo. Navíc, kdo ví, třeba by je něco zatáhlo pod vodu a nikdy nepustilo. Alespoň někdy jsou ty strašidelné báchorky k něčemu dobré.

Zalezla pod most a začala se svlékat. Přece nenamočí do té smradlavé břečky své nejlepší oblečení. Vlastně jediné. Jen ve spodním prádle vyzkoušela vodu. Studená a lepkavá jako vždy. Nechtěla dělat příliš hluk, tak šla pomalu. Po pár krocích už jí voda sahala až po krk, nebyla daleko od místa, kde měla schované věci. S odporem se potopila. Po chvilce se vynořila a začala vylézat z odporné vody. V náručí svírala kožený vak, jen doufala, že udržel vodu mimo její vybavení.

„Neměla by ses koupat v těchto vodách a už vůbec ne sama, potloukají se tu příšery. Slyšel jsem, že mají nejraději mladé krásné holky“ smál se ten pohledný elf z vozu. Musel ji celou dobu sledovat. Jestli je to někdo z Cechu…

„Ty…“ mračila se Merrin a chtěla na obranu vytáhnout nějakou zbraň z pytle, meč, dýku, cokoli jen aby se měla čím bránit. Ale při zápolení s vázáním pytle ji podklouzly nohy na bahnitém dně a ona se bezmocně svalila pod hladinu. Chtěla vykřiknout, ale do pusy se jí vedrala jen voda. Nemohla najít žádný pevný bod pod nohy. Najednou ji popadly silné ruce a vytáhly nad hladinu, zpět do světa vzduchu. Prskala vodu na všechny strany a vděčně lapala po životodárném kyslíku. Utopit se ve smradlavém kanálu, to by byl vážně dobrý konec. Její zachránce jí odhrnul z obličeje černé prameny vlasů a zubil se na celé kolo.

„Copak ti ještě nikdo neřekl, že nejsi ryba? Pod vodou se přeci nedýchá“ smál se rudovlasý elf.

„Hned mě pusť, ty jedno špičaté ucho!“ zmítala se Merrin v jeho náručí a snažila se osvobodit. I přes všechny její dovednosti se jí to ne a ne podařit. Připadala si jako malá holka.

„Jak je libo, princezno“ a najednou už ji nikdo nedržel, gravitace se postarala, aby tvrdě přistála na zadku. Zmohla se jen na heknutí. I přesto stále svírala kožený vak.

Jak tam tak seděla na studené zemi, pouze ve spodním prádle cítila se velmi zranitelně. A šramot z protější strany mostu jí na tom pocitu vůbec nepřidal. Rychle vyskočila na nohy a stáhla elfa sebou ke stěně mostu. Rukou mu zakryla ústa a kývnutím naznačila směr, odkud slyšela šramot. Byl to jezdec. Neškodně přejel most a jel dál. Merrin si zhluboka oddechla. Elf odstrčil její ruku a zasmál se, v jeho smíchu však byla znít kapka nervozity.

„Ty opravdu nechceš, aby tě někdo našel viď, princezno.“

„Ne nechci. A vůbec mi nepomáhá, že se mi lepíš na paty, elfe. A neříkej mi princezno!“ začala si sbírat své věci, přehodila přes sebe jen plášť, potřebovala se trochu opláchnout, než půjde do normálního oblečení. Takhle by ji všichni vyčmuchali na sto honů.

„A jak ti mam asi říkat? Sheezan? Všimnul jsem si, že to někteří z vás nemají moc v lásce, víš? Faeron jméno mé, lepší než elf co myslíš“ šibalsky na ni mrknul a pohodil u toho kšticí ohnivě rudých vlasů.

Trochu zaváhala, nechtěla mu říkat, kdo je, ale něco ji k tomu nutilo. On pravděpodobně vůbec netušil, co se tu chystá, jen se svezl špatným vozem a náhodně skončil tady.

„Merrin“ snažila se, aby v její odpovědi nezněla nedůvěra, ale těžko se to skrývalo.

„Těší mě. Tak to bychom měli za sebou, kam jdeme teď?“

„Nikam nejdeme. Já jdu a ty mě rozhodně nebudeš následovat“ na chvilku se odmlčela. „Nechci, aby kvůli mně někdo zemřel“ s tím se otočila a vyšla do tmy.

Klusala podél zdí, ranec věcí ji zpomaloval, ale to jí nevadilo, byla potichu a proběhla neviděna. Dostala se až do starší části města, tam se stahovali jen ti nejhorší a nejubožejší tuláci a vyvrhelové. Domy zde byly polorozpadlé, byl div, že vůbec ještě stály. Ale když člověk věděl kudy kam, mohl najít útulné a dokonce bezpečné místo na nocování.

Merrin mířila do staré pekárny. Teda alespoň předpokládala, že to bývala pekárna. Dvě velké pece byly to jediné, co z interiéru budovy zůstalo zachovalé. Střecha se rozpadala a vypadala, že každou chvilkou spadne. Ale bylo to přesně naopak. Poskytovala naprosto bezpečný úkryt pro každého, kdo se opovážil tam jít a takových bylo málo. Naštěstí. Jednou z výhod domu byl také vlastní pramen čisté vody. Na ten se teď Merrin těšila nejvíc.

Věděla, že jde Faeron za ní, ale už s tím nechtěla nic dělat. Varován byl.

Hodila si věci do jedné z pecí a namířila si to k pramínku. Smyla ze sebe pach i zbytky bahna. Teprve pak se začala oblékat do suchého oblečení. Když byla oblečená, začala se prát s vázáním vaku s výbavou.

Faeron ji celou dobu pozoroval. Ignorovala ho.

Do pytle se musela prořezat, posledně ho zřejmě příliš utáhla a uzly nešly povolit. Tvář se jí rozzářila při pohledu na ten poklad uvnitř. Pro ni poklad, pro někoho jiného jen hromada naprosto vražedných nástrojů.

„Fíha, to je dost slušný arzenál. Menší jednotka by je všechny nevyužila“ Faeron obdivně písknul. Přistoupil blíž a se zájmem si zbraně prohlížel. Sáhnul po jednom vrhacím noži. „Slušně vyvážené a au, pěkně ostré“ při zkoušení se pořezal do prstu. Merrin mu nožík raději vzala.

„Dětem hračky do rukou nepatří.“

Raději uctivě poodstoupil. Merrin začala zbraně třídit. Bude tu toho muset spoustu nechat, nevyužije všechny. Ale vezme, co bude moct.

„Koho se chystáš zabít? To snad chceš vyvraždit celý rod či co? Tolik zbraní… A kvalitních, to umím posoudit. Rodina v tom chodí už celá léta.“

„Jeden muž. Jen jediný“ přestala se hrabat ve zbraních a jen bezmocně svírala ruce v pěst.

„Wow to musí být ale ďábel, když na něj jdeš s takovým arzenálem zbraní.“

„Nejhorší z nejhorších. Takový jsou všichni z Cechu. Byla jsem slepá, když jsem myslela, že je to jinak.“

„Z Cechu? Ty patříš k cechu? Jaj, teď je ze mě asi mrtvý muž viď.“

„Kdybych tě chtěla zabít tak už je po tobě a ani nevíš, co tě dostalo“ řekla to tak upřímně, že Faeronovi nezbylo nic jiného, než jí věřit.

„Proto jsem říkala, ať se držíš dál. Teď tu poteče krev.“

Faeron nevěděl moc co na to říct. Takové odhodlání ještě u nikoho neviděl. Bylo jí vidět na tváři, že počítá s tím, že při tom zemře. Pro ni to už bylo nevyhnutelné, ale přesto svůj úkol nevzdala a šla dál.

Nastalo nepříjemné ticho. Protrhla ho až Merrin: „Proč jsi sem vlastně přijel? Tohle je ztracené město, město vrahů. Tady tě žádný velký obchod nečeká. A proč jsi byl vlastně schovaný v tom voze?“ v jejích otázkách byla jak zvědavost, tak jistá výčitka. Askelatě by se měli všichni, kdo si váží svého života, vyhnout na sto honů minimálně.

„No tak kde začít? Naši mě pořád nutí jezdit po všech možných městech a obchodovat se zbraněmi. A kam přijedu, tam se na mě lepí ženský ze všech stran. Nezní to hrozně? Omyl! Nemůžu se hnout, aniž by za mnou nepobíhali ty upištěné slečinky. Je to k zbláznění. Tak jsem si řekl, že si dám menší dovolenou a nasedl na první vůz, který kolem jel. Doufal jsem, že se dostanu do nějakého zapadákova a nikdo mě nebude chvilku obtěžovat“ s úsměvem, jak to parádně všechno vymyslel, se s rukama za hlavou opřel o zeď.

„A proto ses teda nalepil na mě? Aby sis odpočinul od ženských?“ Merrin se nedokázala ubránit smíchu.

„Nereaguješ na mě jako ostatní, zaujalo mě to. A navíc se na tebe hezky dívá“ Faeron se usmál tím nejnevinnějším úsměvem, který dokázal vykouzlit a Merrin se neudržela a vyprskla smíchy.

„Vidíš? Holky by padaly v mdlobách na zem a ty…“

„Neboj, taky za chvíli padnu… Smíchem“ něco ji nutilo se neustále smát. Nepamatovala si, kdy se naposledy tolik nasmála. A když už se začala skoro ovládat, tak Faeron přišel s něčím novým a pak zase s něčím jiným. Merrin v tu chvíli zapomněla na všechny strasti, které ji trápily, v tu chvíli byla šťastná.

Noc a pak i den utekly jako voda. A znovu přicházela noc.

Merrin měla v plánu jít po Detheronovi hned když přijela do města, ale došlo k menšímu zdržení v podobě Faerona. Bylo jí s ním dobře. Ani s Radmierem se necítila tak jako teď. Nebýt té záležitosti s Detheronem utekla by někam pryč a už by ji tu nikdo nikdy neviděl. A vůbec by se nebránila, kdyby ji Faeron doprovázel. Ale život není pohádka, život je krutý a věčně potřísněný krví. Nejde se tomu bránit.

Vybavena vším, co se jí vešlo do záhybů šatů a zároveň ji to neomezovalo v pohybu, se vydala na lov. Trhy trvaly až do noci a stále ještě obchodníci prodávali své zboží a dokonce byli k vidění i kejklíři.

Bývaly doby, kdy se Merrin často chodila dívat na trhy, ať už kvůli nákupu, krádeži nebo jen za zábavou. Teď tu byla kvůli jiným záležitostem.

Když odcházela ze staré budovy Faeron spal, doufala, že nepůjde za ní a neohrozí jak svůj život tak její.

Trhy v Askelatě nebyly zas tak často, dalo by se říct, že to byla velká událost, proto se na ni většinou dostavili všichni obyvatelé města včetně členů Cechu. Práci by jí to dost usnadnilo.

Procházela mezi stánky. Pozastavila se u pódia a zadívala se na chrliče ohně. Vždy ji udivovalo, jak to dělají. Zahleděla se do plamenů a na chvíli se přestala soustředit. Byl to jen nepatrný zlomek vteřiny, kdy zapomněla na krytí, a bylo vše ztraceno. Moment překvapení byl v čudu. Na druhé straně pódia stál Alderon. Díval se přímo na ni, už nebylo úniku. V jednu chvíli tam stál a v druhé zmizel v davu. Merrin se okamžitě vydala za ním. Musela ho zastavit.

Viděla, jak se v uličce směrem k Akademii mihla jeho šedivějící hlava. Běžela, seč jí síly stačili, odhodila veškerou snahu maskovat se a prodírala se davem, co to šlo. Když doběhla do uličky, byl už pryč. Určitě běžel přímo k Akademii, stačilo ho jen předběhnout a zastavit. A to šlo jedině po střechách. Po pár bednách takřka vyletěla nahoru. Běžela jako vítr, uličky přeskakovala, ničím se nenechala zdržovat.

Skoro ani nevěřila svému štěstí, když ho v uličce pod sebou zahlédla. Předběhla ho a lehkým přemetem přistála na zemi před ním, meč a dýku přichystané. Tak tak stačil dobrzdit.

„Ty se jen tak nevzdáš co? Mrcho krvelačná“ byl zadýchaný, ale i přesto chrlil nadávky na všechny strany.

„Krvelačná mrcha? To jste ze mě udělali vy. A to, že tu teď stojím proti vám, za to taky může jen a jen Cech. Detheron zaplatí za to, co mi udělal!“ vykřikla a s tím se vrhla proti Alderonovi. Seku meče se vyhnul a bodnutí dýkou vykryl vlastním nožem, který se mu zčistajasna objevil v ruce. Merrin věděla, že bude mít někde ještě nějakou zbraň. Vždy ji měl. Jedno z pravidel zabijáků, neměj po ruce jen jednu zbraň. Merrin byla nyní vzorový zabiják, co se zbraní týče.

Tentokrát vedla bodnutí mečem a sekla z boku dýkou, ale byl jako stín, vždy se nějak vyhnul nebo ránu vykryl. Ale i přesto píď po pídi ustupoval. Jen postranním pohledem si Merrin všimla, že se blíží ke zdi, pod kterou je hromada harampádí. Nevěnovala tomu ani letmý pohled, nechtěla Alderona připravit o překvapení.

Byli už jen kousíček, tak provedla dlouhý šikmý sek a donutila ho ustoupit o notný kus. Alderon neměl šanci se pádu vyhnout. V tu chvíli už u něj byla Merrin a znovu po něm švihla mečem, tentokrát podélně. Stihla ho seknout ještě za letu, do hrudi avšak nijak vážně.

Alderon byl bezmocný, dýka mu vypadla z ruky, v tu chvíli byl zamotaný do nějakého proutí, neměl moc šancí se bránit. Merrin se na něj chladně podívala a chystala se provést poslední úder.

Dýku zastrčila do pouzdra, oběma rukama uchopila meč a napřáhla se.

Úder neměla šanci dokončit. Do ruky se jí zabodla opeřená šipka. Vykřikla a automaticky se chytla za raněnou ruku, meč však nepustila. Odklopýtala k druhé zdi a koukala, odkud mohla přiletět zrádná šipka.

Nemusela hledat dlouho. Skřehotavý smích ozývající se ze střechy jí lehce navedl, kam se dívat.

„Překvapuje mě, že ještě žiješ, maličká. Upřímně, nečekal jsem, že se ještě potkáme, měl jsem tě z krku a všem bylo tak dobře. Proč jsi to musela pokazit“ Detheron se poškleboval a huboval ji jako malé dítě. Náramně si užíval svou převahu. Merrin se začala motat hlava. Ta šipka, musela být otrávená! Detheron se jí smál a posmíval se za všechno, co jí provedl, za to jak bezmocně vypadá, vše co mu přišlo na mysl, mu připadalo neuvěřitelně dokonalé k potrápení Merrin.

Myslel si, že už má vyhráno, ale to byl velký omyl. Přestal být obezřetný, ale Merrin měla v kapse ještě spoustu triků. Z jedné z kapsiček na opasku vytáhla malý flakónek a naráz ho do sebe obrátila. Místo otupělosti ji začalo zaplavovat horko, rozlilo se jí do každého konce jejího těla. Bylo to jako do sebe nalít oheň. Zahleděla se na Detherona. Bez známky bolesti si vytrhla šipku z ruky a zahodila ji. Rozeběhla se proti zdi domu, na kterém stál Detheron a v mžiku byla nahoře. Stála proti němu a věděla, že má navrch. Teď ano.

Detheron se přestal smát. „Dračí oheň. To tě zabije.“

„Tak ať. Ale tebe vezmu sebou!“ a rozeběhla se na něj. Dračí oheň je směs bylin navyšujících na krátkou dobu sílu a rychlost, ale poté je daná osoba tak vyčerpaná, že může dojít i ke smrti. To Merrin věděla moc dobře, ale Dračí oheň po dobu působení i zabraňuje účinkům jedů a to teď potřebovala víc než cokoli jiného.

V běhu po něm hodila tři vrhací dýky, ale Detheron mazaně využil svého těžkého pláště k jejich zastavení. Zahodil lehkou kuši a tasil meč. Merrin na něj zaútočila prudkým sekem ze shora. Těžký náraz rozřinčel obě zbraně. Vyměnili si několik úderů, ale vypadalo to spíš jako neškodné otrkávání. Postupně útoky začaly nabírat na síle. Detheron je stačil vždy jen tak tak vykrýt. Ale Merrin pomalu začali docházet síly, Dračí oheň přestával působit. Detheron na tom se silami nebyl o nic lépe, z odrážení těžkých ran ho brněli ruce a jen těžko v nich držel meč. Na chvilku se od sebe odtrhli a navzájem se měřili. Oba byli dobří, oba byli unavení, bylo jen otázkou času, kdy jeden udělá chybu.

Detheron vyrazil první. Sekal ze strany na stranu rychlostí, kterou by u něj teď Merrin nečekala. Vykrývala jeden úder za druhým, ale najednou ji neudržela noha, prostě se pod ní podlomila a ona se skácela k zemi. Detheron vyrazil vítězný výkřik a vrhl se na ni s posledním rozhodujícím úderem.

Merrin ale ještě nebyla bezmocná. Jak řekl Faeron, měla velmi kvalitní zbraně. Proto odhodila meč a rychle tasila dvě dýky, které zkřížila nad hlavou. Hravě s nimi zachytila mužův meč a jediným pohybem ho zlomila. Dýky se prokously do oceli, jakoby to bylo želé. Detheron byl tím tak překvapen, že se ani nestihl bránit, když mu Merrin podrazila nohy a chystala se mu zabodnout dýku do obličeje. Z mocného rozmachu bylo jen pouhé škrábnutí na levé tváři. Detheron ve snaze uniknout smrtící ráně se vrhl ze střechy dolů. Dopadl do harampádí, kde předtím ležel Alderon. Ten byl, bůh ví kde. Merrin se nenávistně zadívala na Detherona, věděla, že už nemá sílu ho pronásledovat. A stejně tak věděla, že zemře, pokud zůstane, kde je. Detheron nikam nespěchal, věděl, že její konec je blízko. Nemusel se snažit ji dorazit, tohle pro ni bylo mnohem větší utrpení.

Ale ještě zbytky síly v ní byly. Váhavě se postavila a rozhlédla se. Klopýtavě se vydala směrem k náměstí, kde nic netušící obchodníci stále prodávali své nudné zboží a kejklíři předváděli laciné triky. Bylo pro ni stále těžší jít. Přeskočit mezeru mezi střechami bylo nemožné. U jednoho z domů byla hromada slámy. Merrin ani nepřemýšlela nad tím, co dělá. Byla jako stroj. Do slámy spadla jako bezvládná mrtvola, vstát už bylo nad její síly. Jen tam tak ležela a pozorovala hvězdy na obloze. Bylo tak příjemné jen ležet a odpočívat. Končetiny měla tak těžké, jako z žuly, nechtělo se jí s nimi hýbat. Pomalu se jí začal zmocňovat spánek, nebránila se a zavřela oči, byla tak unavená. Poslední, co i pamatovala, bylo, jak se vznáší a něco jí teče do krku.

Sluneční paprsky jí hřály na tváři, cítila je, ale nechtěla otvírat oči, víčka byla tak těžká. Poblíž zurčel potůček, natočila k němu hlavu, měla žízeň. Ale ruce a nohy měla příliš těžké.

„Merrin? Merrin jsi vzhůru?“ natočila za tím hlasem hlavu. Byl jí povědomý, nedokázala však říct, odkud ho zná.

„Merrin, ach díky Stvořiteli konečně ses probudila“ hlas jí pohladil po hlavě. Ne hlas, ruka hlasu. Měla by otevřít oči, myšlenky se jí nějak zamotaly. Pomalu otevřela oči. Sluneční paprsky se jí hned útočně zakously do očí. Pálí to. Ale zvyká si, už to není tak hrozné. Podívala se za tím hezkým hlasem. Faeron se usmíval na celé kolo, bylo vidět, jak se mu ulevilo. Ano, Faeron, tak se jmenuje. Merrin chtěla něco říct, ale v krku měla tak vyprahlo, že jen zachroptěla. Faeron pochopil, hned se natáhl po čutoře a pomohl Merrin se napít. Hned jí bylo líp. Spokojeně zamlaskala.

„To už jsem v ráji?“ zeptala se nevinně.

„Ne, ale myslím, že ses podruhé narodila. To je výstižnější“ usmál se a znovu ji pohladil po hlavě.

Merrin se taky začala usmívat. „Potřetí. Ale až teď jsem pochopila proč“ nadzvedla se a lehce ho políbila. „Další šanci už asi nedostanu. Už se do Askelaty nevrátím, ať táhne Detheron do pekel, kam patří. Pomsta byl špatný cíl“ znovu si lehla, ale nepřestávala se usmívat.

„Co se vlastně stalo?“

„No tak začnu tím, že jsi mě neměla nechávat v té zřícenině. Nemuselo to takhle vůbec dopadnout…“

„Řekla bych, že to dopadlo celkem dobře“ usmála se Merrin.

„Tak abych pokračoval. Šel jsem tě hledat. Rovnou jsem zamířil na tržiště, ale nikde jsem tě neviděl. Tak jsem se začal toulat kolem a doufal, že tě někde zahlédnu. Pak jsem slyšel hroznou ránu, jakoby hromobití. Vydal jsem se tím směrem, no a našel tebe, jak si hovíš ve slámě. Vzpomněl jsem si, jak jsi mi ukazovala všechny ty tvoje lahvičky, a napadlo mě, že by něco z toho mohlo pomoct. A zadařilo se“ vyprávění dokončil dalším pohlazením.

„Nechtěla jsem tě do toho zatahovat.“

„No příště až se vydáš na sebevražednou misi tak mi to raději oznam předem, platí?“

„Platí“ a šibalsky na něj mrkla. „A kam pojedeme teď?“

„No měl bych se vrátit k rodině a zase začít cestovat kvůli zbraním. Teď by to mohly být ale zajímavější cesty“ políbil ji a Merrin v tu chvíli byla nejšťastnější ženou pod sluncem.

Že by se konečně blýskalo na lepší časy? Těžko říct, osud je krutý hráč a štěstěna jeho vrtkavá partnerka. Kdo může vědět, kdy se vše zas otočí.

(Děj se odehrává několik let před událostmi Deníku vraha)

 

Čekala už několik hodin. Skryta, nikým nezpozorována, seděla přikrčená za komínem. Měla odtud výhled na celou ulici pod sebou. A přesně to potřebovala. Její kořist, velmi vlivný císařský rádce, měla přijít každou chvíli. Jak si sama zjistila, každý den ve stejnou dobu se chodil bavit s děvkami do nevěstince kousek odtud. A tohle byla nejkratší cesta. To, že byla jako stvořená pro přepadení, si zřejmě vůbec neuvědomoval. Chodíval sem po deváté hodině, někdy později, nikdy ne po půlnoci. A půlnoc se kvapem blížila, ale Merrin věděla, že přijde. Plně věřila svým instinktům.

Ulicí se začal nést klapot bot a on věděla, že nadešla její chvíle. Jistými, lehkými pohyby se přesunula na okraj střechy, kde měla k trámu přivázané lano. Nakoukla dolů do ulice, jen aby se ujistila, že v dohledu není nikdo další. Správně by měl mít v závěsu strážce, ale Merrin zařídila, aby nedorazili včas. Přeci je, kdo by za pár mincí nezatarasil povozem ulici. Byla by hloupost nepřijmout nabízené peníze vlastně jen za přeparkování. Doufala, že to stihli včas, nechtěla se utkat s císařskými strážci sama, zabralo by to moc času a ona už chtěla mít svůj úkol splněný. Ne, že by se bála, jen na to prostě neměla náladu.

Muž se pohyboval pomalu, ležérně, neočekávaje žádné nebezpečí. Proto ho velmi vyděsilo, když se před ním z nenadání objevila štíhlá žena celá v černém. Ani nestihl vykřiknout, když ho Merrin povalila na zem a přitiskla mu nůž na hrdlo. Přiblížila své rty k jeho uchu a pošeptala mu pár slov. Pár posledních slov, které šeptá vrah vrahovi před smrtí. Poslední slova, která uslyší předtím, než odejde do pekel.

,,Pozdravuj ode mě Ničitele“ v očích muže se objevil strach, čirá hrůza z pochopení, že to není jen krutý žert, ale že doopravdy přichází jeho poslední chvilka.

Merrin rychlým pohybem odtáhla dýku od mužova hrdla a zabodla mu ji hluboko do hrudi, přímo do srdce. Takovou rychlou smrt si nezasloužil žádný z císařských vojáků a rozhodně ne tenhle rádce, ale klient požadoval rychlou a čistou práci. Tak ji tedy má.

Ženiny instinkty začaly bít na poplach. Stráž se už blížila. Rychle muže prošacovala, a jediné, co našla, byl nadutý měšec plný peněz. Alespoň malý přivýdělek. Za práci dostane tak třikrát tolik.

Zvedla se a rychle vyběhla po naskládaných barelech, odrazila se od zdi a chytila se lana, které tam volně nechala viset. Rozhoupala se, jak nejvíc to šlo, a skočila. Druhý dům byl nižší, než ten na kterém visela, přesto se jen tak tak zachytila okraje střechy. S obtížemi se vytáhla nahoru. Dostala se tam zrovna ve chvíli, kdy do uličky vběhl první strážný.

Nehodlala zůstat déle než bylo nezbytně nutné, úkol měla hotový. Teď už jen musela podat hlášení a vyzvednout si odměnu. Což byla dlouhá cesta a nebýt vysoké odměny, nikdy by se tam znovu nevrátila. Nikdo, kdo navštívil Askelatu, se do ní dobrovolně nevracel. A co hůř, pokud v ní musel studovat…

Merrin to město prostě nesnášela. Vždy, když se tam vrátila, se jí něco přihodilo, a ne zrovna dobrého. Jediným dalším světlým bodem cesty do Askelaty byl Radmier. Její milovaný zabiják č.1. Měl by se vracet ve stejnou dobu, jako ona, a to ji těšilo. Mohli by mít zase nějaký společná úkol, tak jako posledně… Ve víru milování jim jejich kořist málem unikla. Málem.

Když na to při cestě přes střechy domů myslela, hned se jí zlepšila nálada a do Askelaty se jí chtělo o trochu víc. Ale jen o trošku.

 

Šedé hory vrhaly na Askelatu dlouhé stíny a snažily se město udělat ještě ponuřejší než byly ony samy. Město ,kdysi přetékající barvami a žijící obchodem, nyní zelo prázdnotou a jediní, kdo se potulovali ulicemi byli chudáci, kteří neměli kam jinam jít, a vrazi. Poté, co město přestalo prosperovat kvůli Arglinově temné magii, ovládl město Cech vrahů, a těm se nikdo neodvážil postavit. A kdo ano, skončil velmi brzo pod drnem. Jít proti cechu prostě nebylo zrovna moudré.

A co teprve ti, co tam studují? Jsou to snad větší blázni než ti, kteří jdou proti cechu? Kolikrát ano. Ale stejně jako Merrin i mnoho dalších zvládlo vystudovat Akademii, přežít a zachovat si zdravý rozum. Samozřejmě se našli i výjimky, ale pokud působili potíže, byli odstraněni.

A přesně sem Merrin znovu mířila. Projížděla temnými ulicemi a vzpomínala, kolikrát se tudy jako učednice proháněla za plněním nějakého nesmyslného úkolu. Už tehdy to tu nenáviděla.

Otevřela se před ní veliká dubová brána a žena vjela na pozemky Cechu vrahů, do Akademie. Jakmile se za ní zabouchla těžká vrata, přišla si jako v pasti, ze které není úniku. Její kůň neklidně zastříhal ušima, zřejmě cítil zkaženost tohoto místa, stejně jako já. Napadlo ji jestli je opravdu o tolik lepší než oni, jestli není také tak zkažená.

Rychle tyhle myšlenky zapudila a pobídla koně do kroku. Teď měla na práci jiné věci. Jako třeba zajít za Pánem Cechu a sdělit mu dobré zprávy o misi. Pak už jen najde Radmiera a zase odtud rychle vypadne. Tohle místo ji přivádělo k divným myšlenkám.

 

Když Merrin vstoupila do pracovny Pána Cechu Alamira, měl zrovna návštěvu. Hnědovlasého muže s pronikavým ledovým pohledem, kterému mohlo táhnout tak na pětatřicet a postaršího zabijáka, kterého Merrin znala až příliš dobře. Alderon. Muž, který učil studenty boji muže na muže, známý svými krvavými zkouškami, při kterých mnoho studentů přišlo i o život. Merrin si jednou takovou zkouškou prošla a naprostým zázrakem ji přežila. Vysloužila si tak dočasnou úctu u ostatních studentů.

I když si nyní jako hrdinka moc nepřišla, prošla místností s hlavou hrdě vztyčenou, dokazujíc tak, že v ní muži nevzbuzují žádný strach. V Alderonově přítomnosti se tak chovala vždycky.

,,Ach, Merrin. Vždy tak pyšná a sebejistá. Děvče, ty jednou tím svým povýšeným chováním někoho tak namíchneš, že…“ ale Merrin ho to nenechala dokončit.

,,Že skončíš s dýkou v zádech. A já ti pak přijdu zneuctít hrob,“ zasmála se. ,,Drahý Alderone, začínáte být senilní, čím dál tím víc se opakujete.“ tvář se mu stáhla vzteky a bylo vidět, že se jen stěží ovládá. Ale před Pánem Cechu se mu zřejmě nechtělo ještě více znemožňovat. Raději se sebral a nakvašeně odešel z místnosti.

,,1:0 pro mě.“ řekla Merrin tiše, i když věděla, že ji oba zbylí muži určitě uslyší.

Otočila se zpět k Alamirovi, druhého muže ignorovala.

,,Úkol splněn na jedničku, Pane.“ a podala mu zapečetěný dopis s hlášením z mise. Dopis si od ní vzal, ale aniž by ho otevřel, odložil ho vedle na stůl.

,,Já vím, ty to vždycky zvládneš perfektně.“ to Merrin překvapilo. Alamir ji chválí? Už se skoro chtěla zeptat kdo to je, a co udělal s pravým Pánem Cechu, ale včas se zarazila. Přeci jen byl její rozum někdy rychlejší než jazyk, i když to byla jen výjimka. Uvědomila si že na něj zírá s otevřenou pusou, tak ji hned zase zavřela a rozpačitě si začala hrát s pramenem jako uhel černých vlasů.

,,Od té doby, co jsi opustila Akademii jsi už mnohokrát dokázala, jak jsi schopná a inteligentní. I když jsi zatím mladá a trochu prostořeká, tvé schopnosti jsou nedocenitelné. Uvolnilo se místo mezi představenými Cechu a já bych tam rád viděl tebe.“ jestli byla Merrin předtím překvapená z Alamirovy pochvaly , tak tohle jí úplně zarazilo. Ona a představená Cechu? Žena nebyla mezi představenými už pěkně dlouho, natož pak tak mladá jako ona. Zakoktala se, vůbec netušila, co říct.

Hnědovlasý muž najednou uhodil pěstmi do Alamirova stolu, až se komínky mincí, které tam měl vyskládané, sesypaly. Až do teď na něj Merrin úplně zapomněla.

,,Pane Alamire! Říkal jste, že dáte to místo mě. Mám pro to skvělé předpoklady. Nemůžete přece…“

,,Nebudeš mi říkat, co můžu a co ne, Detherone! Já tu rozhoduji, ne ty.“ pak pokračoval klidnějším hlasem. ,,Merrin, dej si den volna, pozítří ti ukážeme, jak to chodí mezi představenými, co budeš dělat a všechny ty věci kolem“ promnul si oči, jako by byl velmi unavený.

,,Teď oba vypadněte, musím ještě dodělat spoustu věcí.“ jak Merrin tak Detheron se otočili a vyrazili ke dveřím, ale Merrin si najednou uvědomila, že na něco zapomněla.

,,A co Radmier, už se vrátil?“ vychrlila za sebe ta slova tak rychle, že je musela zopakovat, aby jí Alamir rozuměl. Kývnul a Merrin radostí takřka vykřikla.

,,Ale už odjel. Dostal úkol. Musel vyrazit okamžitě.“ Merrin nemohla uvěřit vlastním uším. On odjel? Už se neviděli tak dlouho a teď je zase v čudu. Najednou Merrin dostala nápad.

,,Kam jel? Pojedu za ním, ve dvou se úkol rychleji zvládne a hned jak se vrátíme, začnu se svými povinnostmi představené Cechu.“ Merrinina tvář úplně zářila radostí, jak to hezky vymyslela. Ale Alamir ji zvednutou rukou zastavil.

,,Už propašovat jednoho na Saelnarin je dost náročné a nebezpečné, natož pak dva. Tvoje povinnosti jsou nyní tady a…“

,,Na Saelnarin?! Do Císařství?! To je hotová sebevražda. Jak jste ho tam mohl poslat? To jste ho rovnou mohl zabít tady a nedělat si starosti s jeho přepravou. Jak jste mohl…“ Merrin byla rudá vzteky, neovládala se a nebýt Detherona, který ji pevně chytil, vrhla by se na Alamira.

Z Alamirovy tváře se stala zamračená grimasa, když viděl ,jak se Merrin vzpírá a chce se na něj vrhnout a zaškrtit ho. Tohle nebyly správné emoce pro zabijáka. Zřejmě ještě pečlivě promyslí její přijetí mezi představené Cechu. Přestal je sledovat až ve chvíli, kdy ji Detheron doslova prohodil skrz otevřené dveře pracovny.

Merrin dopadla tvrdě na zadek a bezmocí se rozplakala.Detheron ji chvíli pozoroval, pak úklonou k Pánovi Cechu zavřel dveře a odešel. Merrin zůstala úplně sama, jen se svým smutkem.

 

Když Detheron procházel chodbami Akademie, myšlenky mu vířily hlavou jako o závod. Jak mohl Alamir zvolit mezi představené Merrin a ne jeho? Takový mládě a ještě k tomu žena. Ale po Merrinině výbuchu se mu začal v hlavě rodit plán. Už věděl, jak tohle všechno napravit. A hned zítra k tomu bude perfektní příležitost. Ano, tohle vyjde a všechno bude tak, jak má. Na tváři se mu objevil zlý úsměv, až student, který šel po chodbě proti němu, vyděšeně uskočil, očekávaje nějaký zrádný útok. Když žádný nepřišel a Detheron ho bez povšimnutí minul, zřetelně si oddechl. Tady jeden nikdy neví.

 

Druhý den večer se Merrin procházela po střechách ztracená v myšlenkách. Radmiera pravděpodobně už nikdy neuvidí. Dostat se na Saelnarin je stejně těžké, jako z něj utéct. A co teprve tam přežít? Radmier byl zručný vrah, schopný se skrývat celé měsíce, ale císařští vojáci bývali cvičeni k chytání právě takových zabijáků. Měla o něj strach.

A vůbec si nedokázala představit, že by pracovala s Alamirem, s mužem, který poslal jejího milence na jistou smrt. Jenže taková práce se neodmítá, to by se rovnou mohla napíchnout na vlastní meč. A vlastně proč ne? Nebylo by to tak snadnější? Smrt si pro ni stejně jednou přijde, tak na co čekat?

Ale na to by neměla odvahu a příčilo by se to všemu, v co vždy věřila. Sebevražda nic nevyřeší, ale činy, které konáme, tak ty už něco zmůžou. Rozhodla se. Ještě dnes v noci uteče, přepraví se do Saelnarinu a najde Radmiera. Nic jí nedokáže zastavit.

Vydala se směrem k hostinci, tam by měli mít nějaké koně, které by se daly ukrást. Jakoby jí myšlenky na shledání s Radmierem dávaly sílu, zrychlovala až běžela jako vítr. Přeskakovala z jedné střech na druhou až to vypadalo, že lítá.

Už byla skoro u hostince, když kolem ní proletěla první šipka. Jen vybroušené instinkty ji donutily zastavit a šipka jí proletěla těsně vedle nosu. Druhá letěla příliš vysoko, než aby ji zasáhla, přesto se přikrčila a pátrala po útočníkovi. Obě přiletěly ze stejného směru, když tedy přiletěla i třetí, hravě ji odklonila plochou hranou své dýky. Teď už věděla přesně odkud střílí. O dva domy dál stál malý polorozpadlý stánek a za ním se skrýval střelec v zeleném plášti. Pozoroval ji, musel vidět, že ho Merrin zpozorovala, přesto neutíkal. Čekal na ni. Byla to výzva a Merrin ji přijala.

Hravě seskočila za střechy a rozeběhla se ke stánku. Ale když už byla blízko, střelec se rozeběhl pryč, jakoby se jí lekl nebo si souboj rozmyslel. Takhle to ale Merrin nechtěla nechat. Nikdo, kdo si po ní dovolil vystřelit, neodejde bez trestu. Rozeběhla se za ním.

Byl rychlý a v Askelatě se zřejmě dobře vyznal, ale Merrin věřila, že ho nakonec chytí. I přesto, že ona sama město znala, několikrát ho málem ztratila. Nebýt jeho dlouhého vlajícího pláště, zmizel by jí po několika zatáčkách. Už ho skoro měla, když najednou zmizel. Jakoby se propadl do země, žádný vlnící se zelený plášť, žádná ozvěna kroků, prostě nic. Merrin sevřela ruce v pěst, nenechá ho jen tak uniknout. Rozeběhla se proti zdi a v poslední chvíli skočila, odrazila se nejdřív od okenního parapetu a následně od protilehlé zdi a zachytila se střechy. Díky tomu, že ze zdi trčelo několik trámů, se na střechu dostala rychle a snadno. Vyšplhala, co nejvýš to šlo a rozhlédla se do všech stran. Mraky a měsíc zrovna stály na její straně, oblaka se protrhala a Askelatu ozářily stříbřité paprsky a odhalily jí dvě postavy na náměstí. Jednu v červeném plášti, druhou v jasně zeleném. To byl její střelec. Byla si tím naprosto jistá.

Neměla u sebe kuši, nebyla to zrovna její oblíbená zbraň, ale měla sadu vrhacích nožů, s čepelemi dlouhými tak, aby mrzačily, nikoliv zabíjely. Uchopila jeden mezi ukazovák a prostředník, tak se jí nejlépe mířilo, propočítala si vzdálenost a výšku muže. Vítr naštěstí nefoukal, o to bylo snazší zasáhnout cíl. Rozpřáhla se a hodila. Chvilku před tím, než dýka zasáhla cíl, Merrin zapískala na prsty tak silně, aby to slyšel i hluchý. Ve chvíli, kdy se muž s trhnutím otočil za zvukem, se mu do levého oka zabodla dýky. Nebýt toho, že Merrin poznala, o koho jde, měla by radost nad tak dobrou ránou.

Ale zjištění, že právě vypíchla oko Pánovi Cechu Alamirovi, ji dost uzemnilo.

Alamir se skácel k zemi, druhý muž si pomalu strhl kápi a odhalil křivý úsměv. Detheron. Když se skláněl ke krvácejícímu Alamirovi, odhrnul si trochu plášť, dostatečně na to, aby Merrin viděla jeho zelený vnitřek. Pochopení, že to na ni Detheron všechno narafičil, ji zaskočilo. Proč to udělal? Vzápětí jí to došlo. On chtěl být celou dobu tím hloupým představeným. Kdyby chvíli počkal, stejně by se z něj stal, Merrin by utekla pryč a místo by bylo opět volné. Takhle ji obviní z napadení Pána Cechu. To se mohla jít rovnou popravit sama a ušetřit jim námahu.

Z chvilkového zaražení ji vytrhl až další Alamirův výkřik.

,,Zabij ji! Poprav tu zpropadenou děvku!“ v tu chvíli se Merrin dala na útěk. Běžela k hostinci. Potřebovala utéct víc než kdy dřív. Samotnou ji překvapilo, jak rychle se dostala ke stájím. Popadla prvního koně za ohlávku a vytáhla ho z boxu. Štolba ani nestihl zareagovat, natož pak zavolat o pomoc a Merrin už byla pryč. Nevzala si ani uzdu ani sedlo. Nebyl na to čas.

Chvilku po ní vběhl do stáje Detheron. Vytrhl již nachystaného koně štolbovi, který se zrovna chystal vyrazit za zlodějkou. Nejdřív se na něj rozkřikl, ale když viděl Detheronův vražedný výraz, přenechal muži osedlaného koně. Hon započal.

 

Merrin se držela, jak jen mohla. Bez uzdy by jízdu zvládla, ale bez sedla byla jízda na koni velmi náročná. A ona se zrovna potřebovala dostat co nejrychleji pryč. Slyšela za sebou klapot dalších kopyt a věděla, že ji Detheron dohání. Netušila, jak je to možné, a rozhodně to zrovna nehodlala zjišťovat. Přikrčená nad koňským krkem cítila, jak jí nad hlavou proletěla první šipka. Druhá ji hned následovala, ta ji ale škrábla do ruky a zabodla se koni do krku. Ten toho měla právě tak akorát dost, vzepjal se a shodil Merrin, která se nezvládla udržet na jeho hřbetě. Tvrdě dopadla na záda a uhodila se do hlavy. Cítila, jak je zem pod ní vlhká, a hukot, který přiřazovala svému bušícímu srdci, byl vlastně obrovský vodopád. Vůbec si nevšimla, že už jsou u něj. Ještě tu byla naděje…

Detheron po ní vystřelil další šipku, ale minul a střela se neškodně zabodla do země. Merrin mu odpověděla vrhacím nožem. Házela ze špatného úhlu, přesto ale trefila jeho kuši. Když k ní dojel blíž, seskočil z koně a tasil meč. Merrin, která už stála na nohou, také tasila svůj meč a krátkou dýku. Chvilku na sebe jen zírali, měřili si jeden druhého. První krok udělal Detheron.

A pak už šlo všechno ráz na ráz. Zabiják provedl jednoduchý výpad kupředu a Merrin ho snadno odklonila a zaútočila dýkou na jeho nechráněný bok. Zanechala mu tam dlouhý, přesto nijak hluboký šrám. Ale nestihla vykrýt Detheronův výpad hruškou meče a schytala silnou ránu přímo do obličeje. Cítila, jak jí křuplo v nose a jak se jí po tváři začíná rozlévat krev. Muž se rozkročil a provedl šikmý sek za shora a donutil Merrin ustoupit. Ta ale zakopla o říční kameny a svalila se na zem. Detheron se na ni vrhl s vítězným výkřikem a mečem vysoce zvednutým, ale Merrin stihla včas vykopnout a zasáhla Detherona do břicha. Zvedla se a znovu o kousek ustoupila. Neuvědomovala si, že už stojí takřka na kraji srázu. Zabiják se na ni znovu rozeběhl a sekal, jako smyslů zbavený. Žena se jen tak tak zvládala krýt. Najednou jí vyrazil z ruky dýku a provedl neuvěřitelně rychlý výpad za strany na Merrinin nechráněný bok. Neměla se proti tomu jak bránit. Jeho meč jí tam zanechal rozšklebenou ránu, která okamžitě začala silně krvácet. Merrin upustila meč a chytila se za zraněný bok, přičemž stále ustupovala dozadu. Detheron po ní naposledy sekl a žena v zoufalé snaze zachránit si život uskočila vzad…

A rovnou do propasti vodopádu. Šum padající vody přehlušil její zoufalý výkřik. Detheron se za ní naposledy podíval, ale neviděl nic jiného než pěnící vodu. Chvíli tam ještě stál a hleděl do dáli, poté se vrátil do města.

 

Voda unášela Merrinino tělo dlouhou dobu, než si ho konečně všimli rybáři. Když ji vytahovali, ani nepředpokládali, že by mohla být naživu. Ale stále žila. Dopravili ji k léčiteli, i když nebylo jisté jestli to přežije. Ale rybáři už věděli, že se tato žena jen tak nevzdá. Poznali v ní bojovnici, která se bude mstít, na těch, co jí ublížili. Ta prostě jen tak nezemře.

 

Nedlouhou po událostech s Merrin, byl Detheron povolán do Alamirovy pracovny. Pán Cechu seděl za svým honosným stolem a prohlížel si pravým zdravým okem, přes levé měl pásku.Ještě byl bledý, podle lékařů by určitě neměl ještě vůbec nic dělat.

,,Je Merrin mrtvá?“

,,Ano, zabil jsem ji u vodopádu.“

,,Jsi si jistý, že je mrtvá?“

,,Naprosto, nemusíte se ničeho obávat.“ řekl to tak pevně, jako by se snažil přesvědčit sám sebe. Merrin nebyla špatná bojovnice, jen měla smůlu na protivníka.

,,V tom případě musíme doufat, že se Radmier nikdy nevrátí, jinak tu rozpoutá jatka.“ s tím Detheron souhlasil. Vztah mezi ním a Merrin byl pevnější než se zprvu zdálo. Jeden by kvůli druhému vraždil, a v případě dvou vrahů, je tento slovní obrat více než výstižný.

,,Inu, vypadá to, že se nám uvolnilo místo mezi představenými, neměl bys zájem? Myslím, že máš pro to výtečné předpoklady. “ Detheron se ušklíbl. Konečně začínají lepší časy, a kdo ví, třeba se mu to podaří dotáhnout ještě dál.