„Neměl jsem tu zatracenou práci brát.“ Napadlo Mortifera, když vzhůru nohama – zavěšený z okapu za nohy – pozoroval, co se děje v místnosti uvnitř hospody. Jeho úkol byl prostý jak facka. Zabít jednoho z obchodníků, kteří dováželi do města drahé kameny. Kdo ho najal nevěděl, peníze dostal předem. Ale snadno si domyslel, kdo by měl zájem na smrti tohoto muže. Jedině konkurence. Ale kdo ho najal nebyla teď jeho starost. Nestál o problém z takové prkotiny jako byla tahle. Chystal se udělat s obchodníkem rychlý proces a hlavně rychle vypadnout.

 

Josua seděl ve svém pokoji, v průzračné a bohatě zdobené sklence se převalovalo červené víno. Josua byl úspěšný muž. Dokázal vydělat víc než všichni v tomhle městě. Věděl to a dával to každému najevo. Mít dost peněz ale ještě neznamená žít bez starostí. Starostí měl Josua plnou hlavu. Ani teď, i když vychutnával sklenku svého oblíbeného vína, neměl klid. Obchody už byly uzavřeny, zisky získány, ale to co mu vrtalo hlavou nemělo nic společného s obchodem.

Víc než cokoli jiného, ho tížila myšlenka na včerejší dopoledne. Na ty muže, kteří u něj byli. Vypadali dost nebezpečně… šíleně a měli výraz člověka, který udělá cokoli. Cokoli aby dostal to, co chce. Vzpomínka na jejich obličeje ho děsila.

„Ne, nemám žádný takový drahokam. Nemám zájem o problémy, běžte pryč.“ S těmito slovy je vyhazoval ze svého obchůdku. Lhal, měl ten kámen a bál se, že se pokusí ho získat jinou cestou. Mohli by… sem prostě vrazit a podříznout mu krk. Proti přesile by nic nenadělal…

Při tom pomyšlení Josua vzteky hodil sklenici do krbu. Pokojem se rozlehlo několikeré křáp, jak se sklo tříštilo. „Ale vždyť to nešlo jenom od kr…“ pomyslel si Josua, ale to už bylo to poslední, co dnes stihnul. Jeho vědomí se pomalu začalo ztrácet spolu s krví vytékající z ošklivé rány na jeho krku.

 

Mortifer zasunul samostříl zpátky pod plášť a svižně přeručkoval po okapu dolů. Práce byla hotova. Čistě a přesně, jako obvykle. Byl čas oddychu. Zamířil do nedaleké hospody, kde měl pokoj a kde ho už jistě čekalo dobré teplé jídlo. Byl sám se sebou spokojen, stejně jako když pekař upeče chutný a hezký dort. Měl pocit dobře odvedené práce….

 

V pokoji ho opravdu čekalo ještě teplé jídlo. Hostinský byl dochvilný a přesný. Mortifer měl tyhle dvě vlastnosti rád. Sám se snažil být co nejpřesnější a nejdochvilnější. Je to přeci alfa a omega jeho práce. Odstrojil se a pustil se do jídla. Popíjel při tom vodu a četl si dnešní noviny. „Další mrtvé tělo objeveno ve stokách pod městem“ hlásal titulek na první straně. Článek popisoval, jak krysař, který se stará o podzemní část města, objevil při svých obchůzkách další tělo – už šesté od té doby, co se tam začaly objevovat – mladé ženy. Svlečené a s vyrytým znakem na břiše. Tělo prý muselo ve stokách být už minimálně několik dnů a údy již byly ohlodány zdejšími krysami. Následoval obrázek kruhového ornamentu s trojúhelníkem vevnitř. Městská rada vyhlásila odměnu za informace vedoucí k dopadení pachatele nebo pachatelů. Mortifer se nad částkou, která se skvěla na novinovém papíru, musel pousmát. „To snad nemyslí vážně, tímhle tak akorát přilákají do stok vandráky co se tam ztratí a pojdou.“ pronesl s plnou pusou a úsměvem na rtech.

Jídlo bylo dobré a bylo ho dost. Cítil se plný a unavený. Čas na malého šlofíka, v noci ho možná ještě bude čekat další práce. Lehl si do postele a svět kolem něho se začal rozplývat. Realitu vystřídalo bdění a bdění pomalu snění.

 

Probudil se až o několik hodin později. Oheň v krbu už pomalu vyhasínal a na stole, místo zbytků od večeře, ležel pergamen.

„Aaaaaaaar“ protáhnul se „Práce….“ Unaveně vzal pergamen do ruky a četl.

„Skvěle jste to dnes večer provedl. Dostavte se prosím do bývalé budovy cechu kupců přesně o půl jedné dnes v noci.“ Hodiny u dveří ukazovaly právě půlnoc. „Akorát dost času připravit se a vyrazit.“ pomyslel si…

 

Hodiny na stěně nad zaprášeným stolem ukazovali za pět minut půl jedné. V místnosti sedělo pět mužů.

„Toho mrňouse podříznu jako nic!“ pronesl jeden z mužů a prsty jemně přejel po zahnutém ostří.

„Je to vrah, nezapomínej na to.“ povzdechl si druhý z nich „Mohou z toho být problémy.“ Odpovědí mu byl dlouhý a zlomyslný smích.

„Ne.. o to bylo postaráno. Buďte klidní. Přijde, zemře….“ Muž si zasunul dýku zpět do pochvy “Žádná věda.“

 

Mortifer byl přesný. Půl jedné, budova bývalého cechu obchodníků. Když vcházel do místnosti, něco mu nesedělo. Pět mužů na jednání? To je špatné znamení. Seděli tu po tmě, to je výhoda pro něj. Obě ruce se mu pevně tiskly k dýkám na jeho bocích.

„Dobrý večer, příteli.“ Pronesl se zářivým úsměvem muž sedící na konci místnosti. Mortifer si všiml, jak jsou ruce všech přítomných připraveny v okamžiku tasit zbraně a zaútočit. „Sakra, je jich moc.“ pomyslel si, ale mlčel a pozoroval všechny přítomné.

Srdce pravého bojovníka tepe silně. Pravý bojovník se vrhá do boje s válečným pokřikem na rtech, pravý bojovník se nebojí ničeho. Zato vrahovo srdce bije vždy klidně, pravý vrah se do boje nevrhá, snaží se ho vyhrát ještě před tím, než začne. Moment překvapení je pro vraha často otázkou života a smrti. Když je na jeho straně, může rozhodnout boj během několika vteřin. Ale ne, když jde o boj proti pěti mužům…

 

Mortifer se zhluboka nadechl, vytáhl své zbraně a… začal zabíjet. V zabíjení byl opravdu dobrý. Než se muži vzpamatovali, dva z nich už padali k zemi bez jediné známky života. Další dva se zvedli a už skákali na místo, kde byl Mortifer. Jeden zemřel letmo a druhý po dopadu na zemi.

„Hrozná nevýhoda ve tmě nic nevidět.“ Pomyslel si Morti, když stál proti poslednímu muži.

„Co… co jste zač? Nějaká příšera?!“ muž upustil dýku a zvedl ruce nad hlavu. „Nechte mě být, dám vám peníze!“.

Mortifer skočil na stůl a v podřepu mu přitiskl dýku na krk „Proč jste mě chtěli zabít? Mluv!“ Muž značně znervózněl.

„Byl… byl jsi na obtíž, už tě nepotřebovali. Řekli nám, abychom tě uklidili.“

Mortifer se ušklíbl „Kdo, oni?“

Muž začal koktat „N-n-nevím.“ Mortifer se na něj usmál

„Pomůžu ti.“ Řízl ho dýkou do ramene „Ta dýka je potřená pomalým jedem. Bude tě pomalu zabíjet, nejdřív přestaneš cítit ruce a pak pravděpodobně budeš pociťovat jak se ti rozkládají vnitřnosti. Když mi řekneš, pro koho pracuješ, ulehčím ti to.“

Muž vytřeštil oči „Ne, ne, já nechci umřít.“ Mortifer se usmál, věděl, že muž proti kterému teď stojí, je slaboch. Z těch se dobře získávají informace.

„Tak mluv!“ tlačil na muže.

„Já… moc toho nevím, akorát místo, kde se setkáváme! Jsem jenom poslíček, jenom pěšák. Nezabíjej mě, prosím!“

Mortifer se ušklíbl „Víš víc, vidím ti to v očích, červe.“ Muž už neměl daleko k tomu omdlet.

„Pravé poledne, dnes…. tady. Máme dostat svoje peníze. A… mají si vyzvednout tohle.“ Muž sjel rukou do kapsy a vytáhl velký krvavě rudý diamant. Mortifer mu ho hbitě sebral. Muž si ho nechal vyrvat

„Teď mě dejte protijed!“

Mortifer se na něj podíval udiveně „Nemluvil sem o žádném protijedu, řekl jsem, že ti to ulehčím. Sbohem.“

 

Krev stékala z úst mrtvých mužů a tvořila malé kaluže. Bylo třeba to tu uklidit. To už nebyl takový problém. Mnohem více tížil Mortifeovu mysl krvavý diamant, který se mu uvelebil v kapse. Něco tu smrdělo, a smrdělo to hůř než pět mrtvol. Morti prohledal muže a našel přívěšek. Ten symbol už někde…. jistě! Ten samý symbol, co byl v novinách…

 

Kapky deště dopadaly na dlážděnou ulici. Lidé se choulili ve svých šatech a spěchali, aby už byli někde v teple. Zima se do těla zakusovala tím hlouběji, čím promočenější byli šaty. Počasí, že by psa nevyhnal. Ale když vám jde o život, všechno to úspěšně ignorujete. Mortifer seděl v podřepu na střeše. Měl odsud dobrý rozhled, viděl jak na postranní, tak na přední vstup. Hodiny na radnici odbíjely dvanáctou. Zněly smutně, dnes byl dobrý den na umírání. Jediná postava, která zatím vešla dovnitř, zatím nevyšla. Čekal ještě několik minut, byly dlouhé a únavné, ale vrah nesmí polevit, ani v takovémhle počasí…. Konečně se dočkal, postava – muž vyšla ven a rozepnula černý deštník.

Mortifer dobře věděl, jak sledovat člověka, aniž by o tom měl dotyčný ponětí. V tomhle počasí se nikdo nahoru nedíval, takže jediné, s čím si musel dělat starosti, bylo, aby stačil udržet s neznámým mužem krok. O několik ulic dál musel seskočit dolů a pokračovat po ulici. Naštěstí se muž neohlížel, spěchal jako ostatní. Konečně zahnul do jednoho ze starých domů na okraji města. Mortifer prošel kolem jakoby nic, zahnul za roh. Měl štěstí v prvním patře bylo jedno z oken pootevřené. Lehce se do něj vyhoupl. Dům byl jeden z těch skladištních domů, kde většinou přebývaly nějaké firmy, nebo byly opuštěné a sloužily jako přístřeší pro žebráky. Tenhle moc opuštěně nevypadal. V místnosti, kde se ocitl byly rozvěšené na šňůrách hábity, na prsou měly přišitý zlatý znak, stejný, jako už dnes viděl.

 

Ralph měl starosti. Dá se říct, že velmi velké. Zaplatil velký obnos peněz, aby získal jistý diamant a nyní byl i bez peněz i bez diamantu. Ti zmetci ho podvedli, sbalili peníze a zmizeli. Není po nich po celém městě ani stopa. Ani si nevzali v hospodě osobní věci a vypadli.

Ralph byl velmi rozrušený. V jeho věku a postavení nebyl na podobné zacházení vůbec zvyklý. Právě seděl ve své pracovně se svými blízkými spolupracovníky a dohadovali se, co dál.

„Víte, že ten diamant je životně důležitý pro náš obřad.“

Jeden z mužů sedících v pohodlných křesel kolem stolu se potutelně usmál „Ty víš moc dobře, stejně jako já, že je tu ještě jedna možnost.“

Ralph kývl, věděl o ní, ale…. to už bylo i na něj příliš. Několik děvek, dobrá, ale děti?! „To je poslední možnost. Jenom pro případ, že všechno ostatní selže.“

Muž se k němu nahnul blíž „Všechno ostatní selhalo! Nemáme čas! Víš, co se stane, když selžeme… Vše přijde vniveč! Náš pán bude muset čekat dalších 10 let. Dnes je ten den! Nemáš diamant, musí přijít jiné oběti.“

Ralph byl od přírody svině. Už od malička šikanoval děti kolem sebe, později se dal na dráhu zločinu a nikdy se neostýchal zabít, nebo vyhrožovat. Ale obětovat děti… Ralph kývnul a spolu s tím ho opustilo veškeré dobro, které se v něm ještě drželo.

 

Mortifer kráčel po chodbě domu, oblečen do hábitu vypadal jako každý jiný v tomto domě, nebylo mu vidět do obličeje a hábit byl na tolik velký, že zakrýval všechny části těla.

„Dokonalý převlek“ pomyslel si, „teď jenom opatrně, nesmím se prozradit.“ Srdce mu i přes jeho dlouholetý výcvik bušilo jako o závod. Věděl, že stačí málo a tahle malá návštěva dopadne špatně. Zdálo se, že všechny postavy směřují stejným směrem, přidal se k nim.

Město pod sebou mělo velké množství podzemních chodeb, sklepů, propojených nebo izolovaných. Tohle podzemí nebylo moc rozlehlé, jen velká místnost a několik kobek oddělených mříží. Obrovské svíce osvětlovaly stěny na kterých se skvěly velkolepé, jistě staré malby. Zobrazovaly obrazy obrovské démonické bytosti, ne nepodobné ďáblům, s korunou a ohnivým mečem. Uprostřed místnosti byl vyvýšený oltář, jeho původní barva už se pomalu ztrácela pod různými odstíny rudě červené krve.

Mortifer spolu s ostatními sestupoval po schodech do sklepní místnosti pod domem. Mnoho toho neviděl, hlavu měl stále sklopenou k zemi. Cestou si na stole sebral jednu z knih, každý si ji bral. „Asi nějaký zpěvník…“ opatrně jeden vzal, aby mu nebyly vidět ruce a pokračoval dovnitř. Řada lidí se stáčela a nakonec vytvořila kruh kolem oltáře.

„Zatraceně.“ to bylo vše, co ho při pohledu na krvavý oltář napadlo.

 

Ralph s těžkým svědomím otevíral dveře jedné z kobek. U stěny se k sobě tisklo pět dětí. Člověka, který má srdce by to jistě dojalo, ale Ralph už to svoje ztratil.

„Vemte je, svažte je a doneste je na oltář.“ Nařídil dvěma zahaleným osobám. Ty kývly a okamžitě se jaly plnit rozkaz svého mistra. Děti se ani nebránily, byly vyděšené k smrti a nedokázaly vzdorovat.

To bylo dobře, křik by totiž nesnesl. Vše bylo připraveno. „Dnes je náš velký den…“ pomyslel si, když vstupoval do kruhu svých „bratří“. Obřad mohl začít.

 

„Dnes je náš velký den, mí bratři. Dnes mezi námi přivítáme našeho pána. Nechť zpěvy začnou a zahájí náš obřad!“ Ralph otevřel knihu, následován všemi ostatními. Rozhostilo se chvilkové ticho. Ralph zhluboka nasál vzduch a začal.

Mortifer se snažil zachovat klid. Držel si knihu pod kápí, zhluboka dýchal a otvíral ústa. Zpěvy, které tu slyšel mu nepřipomínaly nic, co kdy v životě slyšel. Ale dost dobře si uvědomoval co se asi za pár minut stane těm dětem. Bylo tu dvanáct asi neozbrojených mužů, a jeden u oltáře, ten měl dýku. Lehké cíle, zemřou během chvíle, ale ty děti… do smrti je ta jatka budou strašit… Ale neměl na výběr, nenechá je zemřít při nějakém obětováním kdo ví jakému démonovi. Když se nad tím zamyslel, bude to vlastně dobrý skutek.

Zpěv najednou utichl. Ralph zvedl ruce do vzduchu.

„Sejměte své kápě, mí bratři.“ Všichni najednou si začali sundávat kápě.

„Je to tady.“ pomyslel si Mortifer. Šustění kápí utichlo a Mortifer na sobě najednou cítil pohledy všech přítomných. „Kéž by jenom zhaslo to světlo.“

Ralph se otočil na postavu v kápi „Bratře, sejmi svou kápi, ať můžeme pokračovat.“ Mortifer zaklapl knihu

„Teď.“ Pomyslel si.

 

Muž v kápi pustil svoji knihu a ruce mu sjely k pasu. Vytáhl dýky a rozpažil.

„Dvanáct“ rozeběhl se k oltáři a ušvihl svíčky

„Jedenáct a konečně tma.“ Shodil kápi a vrhnul se dopředu. Ralph stál zkoprnělý a nechápal co se děje. Dýka mu pronikla do srdce zepředu a skončila jeho bídný život. Žádná škoda.

„Deset.“ Mortifer pokračoval ve svém tanci smrti.

„Devět….sedm….šest….čtyři…tři…jedna“ Místnost zůstal prázdná.

„Ještě by tu někde jeden měl být…“ zašeptal. Děti byly vyděšené k smrti, ale vypadalo to, že nemají potuchu o tom co se vlastně stalo. Jedno z těl se pohlo.

„Tady jseš.“ šeptl a sklonil se k němu, z očí mu křičel strach. „Nula.“

 

„Temná sekta odhalena!“ hlásal titulek, noviny pak popisovaly poměrně barvitým způsobem celou scénu sklepního obětiště.

„Vrah, který za likvidací celé sekty stojí, nebyl dosud odhalen. Úřady tápou.“ končil sloupek. Mortifer odložil noviny a přiložil do krbu. Musel se jit prospat. Čekal ho další den a další práce.