Mladý rychtář se díval na spící děcka. Svého syna a maličkou Lionu tulící se k němu ve spánku. Byla droboučká. Dneska jí hlídal, protože její adoptivní rodiče měli moc práce. Vycházel měsíc v úplňku a Lioniny obrysy se rozmazaly. Fascinovaně se koukal, jak na místě, kde spala drobná tmavovlasá dívenka, spí lvíče se zataženými drápky. Další paprsek prosvitl oknem a jemu se u nohy něco zablýsklo. Sehnul se a zvedl amulet ve tvaru půlměsíce. Tu noc se moc nevyspal. Další měsíc přemýšlel co a jak. Zrovna, jako další úplněk, ale to malá Liona usnula v hostinci a i když na ní dopadalo měsíční světlo, rozhodně nevypadala jako lvíče. Na krku se jí houpal amulet, který jí o posledním úplňku u něj doma spadl, asi když si hrála s jeho synem. Usmál se. Už mu bylo jasné, že s ní problémy nebudou a při troše štěstí si dívenka užije život nerušený Císařstvím.

 

 

Na muže jdoucího lesem dopadl paprsek měsíčního světla. Jeho obrysy se rozmazaly. Po chvilce se ustálily. Vlk běžel. Noc sotva začala a on měl hlad. Běžel dlouho. Zpomalil. V okolí toho moc nebylo. Nebylo se čemu divit. Byla zima. Vlk stražil uši. Měsíc v úplňku zářil vysoko na obloze. Zaslechl křupnutí větvičky. Vyrazil. Doběhl ke své kořisti.

Roteina probralo ranní slunce. Bylo mu odporně blbě, ale už neměl hlad. Jednoduchým kouzlem k sobě přenesl své oblečení z místa proměny. Rozhlédl se a spatřil potůček. Vstal. Omyl se vodou. Prohlédl své šaty. Byly roztrhané na několik kusů. Muselo se to stát při přeměně. Rychle se osušil jednoduchým kouzlem. Natáhl na sebe cáry šatů a vydal se na cestu.

Většinu dne bloudil, v noci se musel vychýlit z kurzu. Moc si z té noci nepamatoval, jen pár útržkovitých vzpomínek na běh nocí. Večer se mu podařilo dojít do vesnice. Upadl na postel a spal jako zabitý. V deset hodin ráno ho probudilo ťukání na dveře. „Dále“ řekl. Dovnitř vstoupila dívka, na které mu bylo hned něco divného. Podala mu oblečení a řekla, že snídani má dole. Oblékl se a šel na snídani. Dívka mu podala jídlo. Byla oblečená v černém. Vzala od něj nádobí a rychle je umyla. Odešla. Vyšel ven. Akorát jí viděl zahnout za roh. Rozhlížel se po vesnici. Byla prázdná. Došel k okraji se hřbitovem a našel obyvatele vesničky. Tiše se otočil. Odešel na druhou stranu a procházel se po lese. Navečer se vrátil do hospody. I když seděl sám a místní si ho odměřeně měřili, slyšel, o čem si povídají. S jeho ušima nebylo možno neslyšet. Byl to rozrušený rozhovor. Ten mrtvý, co ho dneska pohřbili, byl roztrhán vlkem.

Rotein se otřásl, dopil a odešel k sobě do pokoje. Strnule se díval do stěny. Zase to nezvládl. Bylo mu ze sebe špatně. Vše, kvůli jednomu hloupému škrábnutí.

Věděl, co se mu stalo a tak, když slyšel, že sem jede Faeron vyřídit jakousi skupinku upírů, radši rychle odjel směrem do jedné z těch vesniček na konci světa. Místa, kudy mohli projíždět jen kurýři, zvlášť pokud se ztratili.

Zůstat na takovém místě, bylo nejspolehlivějším maskovacím kouzlem. Tedy pokud jste se uměli odstínit, nebo alespoň nedělali velká kouzla. To pro něj nebylo těžké. Byl mizerný mág. Velká kouzla nedokázal. Proto se taky každý úplněk měnil ve vlka.

To způsobovalo snad všechny jeho problémy, ale mělo to řešení. Existoval jeden druh amuletu, který mohl problémům zabránit, ale on nezjistil, jak se vyrábí. Asi by to stejně nezvládl. Určitě to bylo zatraceně těžké. Amulet, co zabrání přeměnám. Jenže to by nesměl být v Císařství mezi všemi těmi netolerantními lidmi. Bylo zvláštní, že si ho zdejší lidé už po pouhých dvou týdnech, i přes jeho elfský původ, oblíbili. Asi v tom hrálo jistou roli, že uměl léčitelská kouzla.

Díval se na dceru hostinského a popíjel pivo. Ta holka mu ležela v žaludku. Zjistil o ní, co mohl, jen aby si potvrdil, co věděl od začátku. Je adoptovaná, nikdo neví, kde se tu vzala. Prostě se tu objevila, na sobě měla roztrhané hadry a přívěsek, který nikdy nedá z krku. Byla dlačice a měla přívěsek.

 

 

Ten mág jí neměl rád, možná, že se jí i bál. Ne že by to Lioně vadilo, ale on byl nebezpečný. Ani tak ne svými kouzly, těmi jenom léčil, ale tím, co dokázal pouhými slovy. To by tak ještě chybělo, aby jí pomlouvala celá vesnice. Lidé ve vesnici ho poslouchali, zvlášť teď, když se dozvěděli od projíždějícího, že Faeron zabil upíry, co sužovali kraj před pěknou dobou. To by asi vedlo k oslavě, nebýt té nepěkné mrtvoly, co se našla před třemi týdny nedaleko nich.

 

 

Rotein nevěřil svým uším, měl takové štěstí. Faeron už byl pryč. Rychtář odjel. Měl jisté vyřizování a on měl docela silnou pozici. Možná by mohl…

 

 

Byla tu zavřená už třetí den a bylo jí z toho špatně. Dívala se z okna na dorůstající měsíc. Tu noc, kdy se to stalo, musel být úplněk.

Vyrostla mezi nimi. Slýchala, že není jejich, když si rodiče mysleli, že spí. Asi by jí to stejně dřív nebo později došlo. Vypadala tak jinak, ale… přeci není vlkodlak. Vždyť to ani není možné! To by se přeci muselo projevit dřív. Na tom dni, kdy se to stalo, nebylo nic zlomového. Nedávalo to smysl. Proč by se proměny začaly projevovat tak pozdě? Mohla skutečně být vlkodlak? Rukou hmátla po krku. Nic. Copak jí sebrali i její přívěšek? Co by na něm mohlo být nebezpečného? Bojovala se slzami. Přeci nebude brečet jak malá holka, jenom proto, že ten přívěsek byl asi od jejích vlastních rodičů. Až se vrátí rychtář, dá všechno do pořádku. On na to tomu zatracenému mágovi neskočí. Liona vyskočila a začala se téměř hystericky smát. No jasně, měla to celou dobu před očima. Přišel v den, kdy se našla ta mrtvola. Tu našli ráno a mág přišel večer. Vypadal dost bídně a vyčerpaně. Ani si nedal večeři. Ne, že by se bylo čemu divit. Vážně vypadal hrozně. Měl kruhy pod očima, ošklivé škrábance, rozcuchané vlasy a z šatů mu zbývaly akorát cáry.

 

 

Mortifer se usmíval. Když už byli v císařství dva vrazi, objevila se spousta zakázek a on měl zase jednou samostatnou zakázku daleko od Alderona. Osedlal koně a vyjel. Mrzlo a jeho čekala cesta do jedné zapadlé vesničky. Má zabít jistého mága, jako by té magie už nebylo dost. Sníh sice ještě nenapadl, ale zima byla snad o to větší. Vyjel z města brzo ráno, ještě za tmy.

 

 

Uběhly další tři dny. Dneska večer přijel rychtář. Když se na něj sesypaly všechny ty události, tak řekl, že je po cestě unavený, že to všechno počká na ráno.

A Liona pořád trčí v improvizovaném vězení. Přechází po něm a přemýšlí. Zítra se rozhodne o jejím osudu. Rychtář by neměl být zmanipulovaný tím mágem. Nebyl tu přeci, když tenhle mág začal kout ty pikle. Liona se zastavila. On si dal práci, aby jí sem dostal, i když ona byla oblíbená, takže mu asi záleželo, aby obvinili právě jí. Jenže proč? Sedla si a okénkem se koukala na svit měsíce těsně před úplňkem.

 

 

,,Liona přece není vlkodlak,“ začal rychtář, ale mág mu skočil do řeči:

„Chápu, nechce se tomu věřit, většinu času se chovají normálně, jen o přeměně se neovládají“

Myslet si, že by Liona prožila klidný život, by bylo hodně naivní, ale přeci jí nenechám zabít kvůli něčemu, co neudělala. Myslel si rychtář poslouchaje mága, za kterým stál dav lidí z vesnice. Pro ně to vždy byla Liona jejich a teď by ji roztrhali.

,,Ale“, zkusil to ještě rychtář, „ to by se projevilo dřív…“

„Jistě, za normálních okolností se proměny projevují od prvního úplňku po nakažení, popřípadě od dostatečné vyspělosti těla, ale když se v okolí zdržují upíři, může to těmto změnám zabránit.“ Rotein se malinko pousmál, čekal tu otázku a měl dobře promyšlenou odpověď, když se teď poslouchal, říkal si, neznat to z vlastní kůži, sám bych si věřil.

U Stvořitele, oni mu to věří a on se ještě usmívá. Za to mi zaplatí, ale co teď? Problesklo rychtáři hlavou. Rychtář si povzdechl a hlasitě řekl: „Dobře. Soud tedy začne za hodinu.“ Soud, spíš příprava na lynch, ale získám noc, abych našel, jak z toho, a klíče od vězení mám já.

 

 

Liona plakala, zítra za svítání ji pověsí. Polední slunce jí svítilo do očí a ona pomalu usínala.

Uslyšela skřípění dveří a otevřela oči. Byla taková ta zimní tma, co je v zimě už ve čtyři. Musela usnout.

Přinesli jí jídlo. Liona se na ně dívala. Neměla hlad a zítra už to bude stejně jedno. Napila se a lehla si. Až se probudí, půjde na smrt. Dívala se okýnkem do zšedlé oblohy. Byla sotva dospělá, měla by mít život před sebou. U stvořitele, proč má zemřít teď? Proč? Začala klimbat. Probudil jí paprsek světla. Byl úplněk.

 

 

Rotein stál venku a pozoroval měsíc. Vítr si pohrával s jeho vlasy a na tváři se mu rozléval vítězoslavný úsměv. Ledový vítr mu připomněl, že i když není sníh, mrzne, jako když praští, a tak se vydal zpět do hospody. Ještě než vstoupil, zasunul pro jistotu amulet pod tuniku.

 

 

Mortifer se probudil, Zase ho trápily ty sny, byl zpocený. Chvíli ještě ležel, ale pak došel k závěru, že už neusne, umyl se a odjel z hostince. Mohlo být tak půl čtvrté, ale on šel spát někdy děsně brzo a těchhle snů měl po krk.

 

 

Rychtář otevřel dveře svého sklepa, který sloužil jako provizorní vězení a zíral na rozbité okénko. Sklep byl prázdný. Došel k oknu a zkoumal třísky kolem. Na jedné třísce našel srst a chlupy. Byly lví. Už si skoro myslel, že ta noc byla jen sen , ale jestli ne tak…

 

 

Mortifer rozdělal oheň a dal vařit vodu. Svítalo a on věděl, že není moc daleko od vesnice, ještě dneska by tam měl dojet. Zadíval se do šera lesa. Něco tam bylo. Poslouchal. Ještě to nebylo úplně vidět, ale věděl, kde to je. Přibližovalo se to. Bylo to zvíře, a docela velké. Připravil si tesáky.

V tom ho něco praštilo do očí. Ta silueta mu nešla zařadit. Leda… ale to tu přece nežije! Protřel si oči, ale nepomohlo to. Lev, tedy lvice, před ním se trmácela k ohni a nevypadala, jako by jí vadilo, že by se tu neměla vyskytovat. Dopotácela se k ohni a sesula se k zemi.

Najednou se její obrysy začaly Mortimu před očima rozmazávat. To je ale blbý sen, pomyslel si. Potřásl hlavou, ale to už před ním ležela mladá lidská žena. A byla nahá. A taky docela zjevně vyčerpaná. Spala na promrzlé zemi. Musela být prochladlá. Morti vybalil náhradní deku, pomalu ji do ní zabalil a přidal vodu na ohřev. Uklidil tesáky do pochvy, přiložil na oheň. Podíval se na ženu před sebou. Tohle nebylo počasí, ve kterém by si mohla dovolit spát. Promluvil na ni, ale ani se nezavrtěla. Přešel k ní a jemně s ní zatřásl.

 

 

Liona se lekla. Někdo ji budil. Zatnula zuby a otevřela oči, připravená jít na smrt. Uviděla les kolem sebe a temného elfa. Jenže, kde by se tu vzal? A nemají mít černou kůži? I když ty uši neměl tak špičaté jako ten mág. Že by byl míšenec? A jak by se sem dostala? Tohle musel být sen. To by ovšem bylo poprvé, co by jí ve snu byla zima a svědily ji škrábance, honilo se jí hlavou, zatímco vyděšeně, nevěřícně a hodně udiveně třeštila oči na své okolí.

 

 

Mortifer se cítil docela rozpačitě, tohle byla neuvěřitelně absurdní situace. Ještě že ta holka nezačala ječet, když ho uviděla. Voda na ohni začala vřít, tak jí nalil čaj a podal jí ho. Pak nalil taky sobě a sedl si naproti ní. Najednou si uvědomil, že dívka je pod dekou nahá. Postavil čaj na zem a došel ke koni. Vyndal ze sedlového vaku náhradní oblečení a vrátil se k ohni. V rukou držela čaj a nepřítomně ho popíjela, oči se upíraly kamsi pryč. Položil vedle ní šaty a …

 

 

„Proč jsem nahá?“ zeptala se Liona, „A kde to jsem?“ do otázek se mísil strach. Upřela pohled na toho …elfa. Připadal jí jako jediný pevný bod v okolí. „Dlaci se mění bez šatů,“ odpověděl. „Ale to není možné! Já přeci nejsem vlkodlak!“ vypískla Liona. „Ne, nejsi“ odpověděl jí pobaveně „ty jsi jenom lvodlačice.“

 

 

„To existuje?“ zeptala se zaraženě. „Takže ten zběsilý útěk nebyl sen,“ udiveně vydechla. „Ale proč bych se začala měnit až teď?“ Mimoděk si přejela rukou po holém krku a udivený výraz se začal měnit v nenávistně chápající. „Ten mág, ten hnusný elfí grázl!“ vykřikla a pak se zarazila, zrudla a o poznání tišeji dodala: „Promiň.“

 

 

Mortimu se značně ulevilo. Tahle holka nebyla v šoku a asi s ní bude rozumná domluva. „Co kdyby ses oblékla? Popovídat si můžeme pak,“ navrhl.

Podívala se na šaty složené vedle sebe a ještě víc zrudla. Morti si dal tu práci a zatvářil se rozpačitě.„No jo, už se otáčím,“ řekl. Tohle se taky může stát jenom mě, pomyslel si, u stvořitele, co s ní, aby se to Alderon nedozvěděl.

 

 

„Už se můžete otočit,“ řekla Liona, která si na poslední chvilku vzpomněla, že tarnen jsou prý na tykání hákliví. „Jmenuji se Liona a vy?“ zeptala se, když už jí bylo jasné, že si dluží jistá vysvětlení.

Oheň dohořívá, čaj dochází a oni si tlumeně pomalu povídají. Zjišťují co a jak. Jedno, už je jisté, minimálně kus cesty pojedou společně. Liona moc dobře ví, že tady v císařství se to tu pro ni stalo pekelně nebezpečné, ale alespoň je naživu.

 

 

Roteina probral hluk. Posadil se. Na krku cítil přívěsek, který byl svobodou a nebo spíš novým začátkem. Svět čekal za lesem a pod oknem se něco dělo. Rychle se oblékl a seběhl dolů. Uviděl rychtáře, ten na něj kývl, aby za ním šel.. Rotein neviděl důvod nejít. Připadal si, jako by mu dnes snad nic nemohlo zkazit náladu. Dokonce i vzduch dnes voněl svěžestí svobody. Rychtář ho vedl lesem na procházku.

Rychtář se na něj otočil. „Přejdeme rovnou k věci,“ řekl ponurým tónem. Rotein kývl. Rychtář si toho snad ani nevšiml a pokračoval: „Asi jsi slyšel, že tu mrtvolu, co ji našly v den, kdy jsi sem přišel, roztrhal vlk nebo vlkodlak…,“

ani nečekal na Roteinův souhlas,

„ ale tyhle chlupy, které se zachytily na tom, co bylo okénkem vězení, vlčí nejsou.“

„Ne, nejsou, vypadají….“ přikývl Rotein a nepříjemně na něj doléhalo vědomí, že to rychtář ví.“…spíš jako lví.

Rychtář si povzdechl „Ten řetízek na tvém krku je její, že?“, ale neznělo to vůbec jako otázka. „Ona se mění ve lva, navíc je tam venku zmatená, osamělá a vystrašená.“

Rotein přitakal. Připadal si s tím stereotypně, ale nic jiného mu nezbývalo. A on, „Takže buď do dvaceti minut zmizíš, nebo se dozví…“, nemusel říkat kdo, vesničané už dávno vyrazili s vidlemi a kosami na lov, v zimě je nuda a málo zábavy, „jak to bylo doopravdy. Liona byla milá holka, tohle si nezasloužila.“

„A já snad jo?“ rozčílil se Rotein.

Rychtáři to připadalo jako poslední kapka. „Ne, nezasloužíš, měl bys viset, zabils člověka a hlavně, poštvals je na holku, která nikdy nikomu neublížila, jen proto, že byla jako ty. A já tě přesto nechám běžet.“

V Roteinovi se vše převrátilo, ano zabil, ale ne vědomě, pokusil se nechat ji oběsit, ale to prostě chtěl být normální a neohrožovat je. Mít domov. A tenhle ho blahosklonně vyžene a ještě tomu říká nechat jít.

Zíral na rychtáře. Kouzlo, které v tom vzteku použil, ho mělo zabít, ale rozčílení a jeho antitalent na bojová kouzla udělal své. Rychtář byl jen znehybněn. No co, aspoň ho to donutí poslouchat. „Takže já si podle tebe zasloužil, že se na mě dívali jak na zrůdu jen díky špičatým uším a já pitomec si myslel, že mágové budou tolerantnější. A pak se ze mě ta zrůda stala kvůli jednomu hloupému škrábnutí!“ Křičel vztekem bez sebe.

 

 

Mortifer nechal Lionu uvázat koně. Nestál o to, aby se mu tam pletla. Plížil se k mágovi, který právě mluvil s nějakým mužem. Byl si jist, že o něm neví, a zásah znehybňovacím kouzlem byl proto dost šok. Teprve pak si všiml, že muž před mágem znehybněl taky. „U Stvořitele, on mne zasáhl omylem, to snad ne…“

Mág řval jako pominutý na znehybněného muže. Takže o mně neví. Zatím, uvědomil si s hrůzou, oči muže se totiž dívaly přímo na něj a byla jen otázka času, kdy se mág za tím upřeným pohledem ohlédne. A zabít chlapa, co se nemůže hýbat, to zvládne i hodně špatnej mág.

 

 

Rotein se podíval, kam to rychtář tak vytřeštěně kouká. Sakra, to není dobré, vesničani s vidlemi v lese a teď tenhle, nevypadá, že by si chtěl povídat při čaji. Měl bych zmizet, dokud mám dost energie na teleport. Takže, co nejdřív a navíc přitom neudržím to kouzlo. Věnoval pohled míšenci, který se zvedal na nohy a měřil si ho pohledem. Zhluboka se nadechl. Rychle stáhl kouzla. Udělal ve vzduchu gesto a …

 

 

Mortifer viděl, jak mág dělá gesta rukama. Snažil se dostat ze sevření kouzla. Slíbil, že přežije, tak se přece nenechá zabít takhle. Kouzla…a pak si všiml lvice běžící bezhlučně k mágovi. Ten, byl asi dost zaujat složitým gestem, které dělal. Neviděl ani jak, po něm lvice skočila a …

 

 

Liona viděla, že mág má v moci rychtáře i Mortifera. Zabije je oba a kvůli ní. Ne, to ne, rozběhla se k mýtině. Ani si nevšimla, kdy se proměnila…

Dost jí zaskočilo, když zmizel. Dopadla na zem a její kočičí smysly snadno zaznamenaly, že rychtář se už může hýbat. A také pád stříbrného amuletu v doprovodu tří rudých krůpějí. Změnila se zpět a sebrala ho. Byl čas jít. Les kolem voněl borovým jehličím a i když nebyl sníh, mrzlo.