Během panování Nejvyššího krále Lorda Zimy, poprvé přišel do našich hájů jeden z rasy tarnen. Dle zápisků Ceara Tyraniella způsobil jeho příchod velké pozdvižení. Jelikož byl právě Cear tím, kdo ho přivedl a mohl být tudíž zaujatý, opírá se toto svědectví o jiné dobové zdroje.

– Kniha kostí a krve, svazek třicátý devátý

 

 

Sharess se zkoumavě podíval na temnou hradbu stromů, která se rýsovala na obzoru. Pak vyslovil své pochyby nahlas.

„Ty, Ceare, jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“

Jeho společník se za chůze otočil a s úsměvem prohlásil:

„Jasně že jo. Dokud se budeš vydávat za vyslance, bude všechno v pořádku. Lesem nás provedu bez problémů, sice jsem na magii levej, ale na ty stvůry v lese ještě pořád stačím. A u Dvora se budou všichni moct přetrhnout snahou ti podlézat. Věř mi, potřebuješ ještě tak měsíc, než se ti doléčí ty rány na prsou. A k nám do lesa se nikdo z toho vašeho Cechu neodváží.“

„Celý měsíc? Vždyť to byly jenom dva řezy dýkou. Normálně bych si toho ani nevšimnul.“

„Jo, normálně. Normálně se taky umírá na jednu ránu mojí dýkou do dvou minut. Máš veliký štěstí, že jsme se dohodli. Tak už nezdržuj a pojď.“

Sharessovi se sice pořád na celé věci něco nezdálo, ale je pravda, že mu nebylo nejlíp.Cearův nápad přišel ve správnou chvíli, tak proč to nezkusit. Jenom Sharesse trochu znervózňovalo, že to znamená poznat více elfů podobných Cearovi. No, ono nešlo ani tak o jejich osoby, jako spíš o ty oči. Ty oči. Na ty Cearovy si už trochu zvykl, ale nebyl si zcela jist, jestli vydrží pohled vícera očí tohohle ražení. Ale co.

„Dobře, dobře, vyhráls. Tak pojďme, ať to mám za sebou.“

 

 

Tarnen známý pod jménem Sharess se objevil na hranicích naší říše v doprovodu Ceara Tyraniella. Přišli po cestě vedoucí k místu, kde se teď nalézá Ichaerův hrob. Tehdy to byla ještě jedna z mála použitelných cest ke dvoru Lorda Zimy. Všechny záznamy nasvědčují tomu, že je jako první zpozorovala Cymaniel z klanu Glyn.

 

 

Sharess byl připraven na vše, proto ho ani moc nepřekvapilo, že na každém stromě visely kosti. Nepříjemné ale bylo, že se tyhle kosti začaly hýbat, jakmile vstoupili do lesa. Nejprve se trochu chvěly, ale jakmile postoupili hlouběji do lesa, vypadalo to, že ty kosti žijí svým vlastním životem.

„Ceare! Nechci plašit, ale říkal jsi něco o tom, že vstup do lesa zvládneš. Tyhle kosti nevypadají úplně klidně.“

„Nevypadají, to máš pravdu.“ Cear ustoupil z pěšiny a opřel se o strom. „pojď sem, Share, opři se vedle mě a podívej se ke kraji lesa. Uvidíš, co se děje vetřelcům, když není poblíž elf.“

Sharess se nad tím, zamyslel, ale nakonec kývl hlavou a opřel se o tlustý kmen dubu. Když se zadíval směrem ke kraji lesa, opravdu uviděl nějaký pohyb, a to nejenom na stromech. Něco se pohybovalo i na zemi, ale přes kmeny stromů to nebylo pořádně vidět co se to tam hýbe. Sharess nemusel čekat dlouho, protože se ty věci blížily. Když ale ty věci uviděl, hned mu bylo jasné, že přestože Tarnen mají své chyby, oproti Kostěným elfům jsou to pouzí začátečníci co do nekromancie a krutosti. Bytosti, které se vynořily zpoza stromů byly poskládané z různých kousků různých bytostí, sice převážně z kostí, ale na některých se našlo ještě dost zahnívajícího masa, aby se Sharovi zvedl žaludek. Počet končetin byl naprosto různorodý, od bytostí se dvěma trupy a čtyřma rukama po věci s hrudníkem koně, které šly po nohách s drápy a místo hlavy měly hadí tělo a tlamu. Sice převládaly lidské kostry, ale bylo tu i mnoho zvířecích a také několik, které Sharess vůbec nepoznával.

„Tak, Share.“ Usmál se Cear svým zneklidňujícím úsměvem a pokračoval svým melodickým hlasem. „Už mi věříš že dokážu zajistit náš průchod?“ Cear nedbale mávl rukou, a přibližující se stvůry se zarazily, prakticky ztuhly v půlce pohybu, mlčenlivě čekajíc na další příkazy.

Sharess nebyl schopen slova. Sice viděl nekromancii v praxi, a ty staré knihy naznačovaly, že jsou tihle elfové mistři nekromancie, ale aby někdo, kdo není zběhlý v nekromancii mávnutím ruky zastavil takovou hordu stvůr, které ani nestvořil, to bylo něco zcela jiného. Pak si Sharess všiml jiné věci.

„Víš o tom, že nás někdo sleduje? Na stromě, přes cestu. Lučištnice s lukem. Někdo od vás?“

„To se dá lehce zjistit.“ Cearovi se zaleskly jeho oči a řada nemrtvých se najednou dala do pohybu. „Když se někdo neumí představit když má příležitost, musí nést následky.“ Dodal Cear jakoby na vysvětlenou.

Vypadalo to, jakoby byla lučištnice nemile zaskočena. Během několika okamžiků byl její strom obklopen tlupou nemrtvých zrůd. Jakmile začala první za stvůr šplhat na strom, ozval se z koruny zoufalý hlas.

„Zavolejte je zpátky! Nenechte mě napospas strážcům!“

„Věc je těžká, když se někdo neumí představovat, když je tak mladý a vykonává stráž na kraji naší říše, že?“ V Cearově hlase byl patrný výsměch.

„Jmenuji se Cymaniel a jsem z klanu Glyn! Teď už konečně odvolejte strážce!“ Cymanielin hlas nabral dramaticky na intenzitě, protože se k ní velice přiblížily hned tři kostěné stvůry.

„No to je ovšem jiná.“ Zavolal Cear jako odpověď a provedl poměrně komplikovaný pohyb levou rukou. Jakmile ho dokončil, rozutekly se nemrtvé výtvory znovu na kraj lesy, samy se rozložily a změnily se opět jen na neživou a nepohyblivou hmotu.

„Tak to vypadá, že budeme mít cestou společnost,“ prohodil Cear ke Sharessovi a zavolal na elfku která se dosud skrývala v koruně stromu „tak slez dolů, budeš nám moct vysvětlit svoje nevhodné chování cestou ke Dvoru.“

 

 

O cestě od hranic až ke dvoru většina dobových zdrojů mlčí, popsaná je pouze v zápiscích Ceara Tyraniella, které jsou ale vzhledem k pozdějším událostem stěží hodnověrné. O té cestě tedy stačí říci pouze, že proběhla bez komplikací. Vyslanec Sharess se v doprovodu Ceara Tyraniella a Cymaniel dorazil ke Dvoru Lorda Zimy dva dny před shromážděním vládců klanů.

 

 

Pás kostí, jak to Sharess sám pro sebe nazval, nechali za sebou a teď putovali po úzké cestičce mezi stromy. Cear tvrdil, že do večera jsou u Dvora, ale Sharess ho moc neposlouchal. Měl k přemýšlení spoustu jiných věcí. Stačila jenom chvilka rozhovoru mezi Cearem a Cymaniel a Sharess zjistil tři velice zajímavé věci. Tou první bylo, že stráže na hranicích lesa mají nejdřív střílet a až potom se ptát kdo to byl. Tohle bylo docela podstatné, ale asi to nebylo to nejzajímavější. Druhou věcí byly oči Cymaniel. Naprosto se nepodobaly těm Cearovým. Vypadaly normálně, lidsky. A tou třetí věcí bylo to, že Cear zjevně neřekl Sharessovi o sobě všechno. Protože ta holka se chovala velice povýšeně a skoro to vypadalo, že Cear bude seřván za to, že ji málem zabil. Jakmile ale Cear zmínil svoje celé jméno, její chování se rázem změnilo. Možností bylo víc, to ano, ale nejpravděpodobnější se Sharessovi zdála, že Cear zastává nějakou vysokou funkci u toho jejich Dvora. Buď vysokou, nebo velice obávanou. V případě těhle elfů to nejspíš vyšlo na stejno. Už se na to chtěl Ceara zeptat, když mu najednou proletělo kolem ucha něco velmi ostrého. A to něco se vzápětí zabořilo do Cearových zad. Cear se zhroutil na zem a Sharess uviděl zřetelně, že mu ze zad trčí vrhací dýka. Jakoby toho nebylo dost, ozval se ze stromu výsměšný hlas:

„Ceare, pane z Tyraniellu, nadešly tvoje poslední okamžiky. Usmiř se se svými bohy, protože zemřeš!“

Rychlým pohledem kolem sebe Sharess zjistil, že nejenže nevidí přesně odkud ten hlas mluví, ale že se kolem nich začínají stahovat další nemrtví, humanoidní kostlivci ve zbroji. Cear se pomalu sbíral ze země a velmi šťavnatě nadával. Mezi nadávkami zaslechl Shar jasně slova:

„Cymaniel, ručíš svým životem za to, že se vyslanec dostane v bezpečí ke Dvoru. Teď vypadněte!“

Sharess se chystal protestovat, ale jedinný pohled Cearových očí ho zarazil. Jasně totiž viděl tu moc a utrpení v nich soustředěné. A dovedl identifikovat tu zvláštní změnu ve vzduchu, která jasně znamenala magii. A koneckonců, opatrnost je ta lepší část odvahy. Proto opatrně pokračoval v cestě v doprovodu Cymaniel, ale stačil ještě zaslechnout Ceara říkat:

„To se chce zase nějaký Tepherotin patolízal přesvědčit, že my z Tyraniellu nejsme ořezávátka? Někdo hloupý natolik, aby si myslel že Adinerach je titulární hodnost? Alespoň ukážu, co jsem se naučil.“

Jestli Cear řekl ještě něco dalšího, to Sharess už neslyšel. Zbytek jeho hlasu zanikl v táhlém výkřiku, který rozhodně nepatřil Cearovi.

 

 

Po delší chvíli, kdy se k nim stále ještě nepřipojil Cear, zeptal se Sharess na jednu z těch důležitých otázek:

„Cymaniel, bylo mi řečeno, že všichni vaši elfové mají ty zvláštní oči, ale ty tvoje vypadají docela normálně, jak je to možné?“

„Vždyť je to velice jednoduché…“ usmála se Cymaniel „ne všichni ovládají umění nekromancie, ale mnoho o tom nevím. Měl by jste se zeptat pana Adineracha, on by o tom měl vědět víc. Koneckonců se můžete zeptat všech u Dvora, možná kromě Kayva Rowana, který nemá o magii žádné ponětí.“

Co se z toho dá usoudit? Zeptal se sám sebe Sharess. Rozhodně to, že ne všichni tihle elfové ovládají magii. Pak nejspíš to, že to podivné kostěné obočí je hlavním znakem národa. A pak samozřejmě to, že Cear nejspíš není nějakej slabej mág, ale schopný nekromant a nejspíš vládce jednoho z jejich klanů. A nesmí se zapomenout na to, že se dokáže velmi slušně ohánět dýkou a nejspíš i lukem. Nejspíš bude lepší vyptávat se dál a zjistit co nejvíc o jejich městě, když už tu bude muset strávit nějaký ten čas.

„Řekni mi víc o vašem městě, moji nadřízení nepovažovali za vhodné mi sdělit mnoho informací, tak vůbec nevím, co mě u vás čeká. Vím vlastně jenom to, že mám být vyslancem u Dvora Lorda Zimy. Nechtěl bych Lorda něčím urazit.“

Cymaniel se na Sharesse zkoumavě zadívala a pak potřásla hlavou. „Myslela jsem, že vám to Adinerach všechno vysvětlil cestou sem. Tohle bych nečekala, že zapomene na takovouhle věc. Takže abych to v kostce shrnula, správné oslovení Krále je Vaše Výsosti, nebo Lorde Zimo. Hlavy klanů se oslovují jejich jménem a jménem jejich klanu, jako například hlava mého klanu Averisk Glyn. Pokud ovšem nemají ještě jinou hodnost, jako třeba Cear Adinerach. A jiného vyslance můžeš pokud vím oslovovat jen jeho jménem, nebo tím, že před jeho jméno přidáš titul vyslanec.“

„To nezní příliš komplikovaně. To je u Dvora ještě jiný vyslanec? Myslel jsem, že budu jediný.“ Sharess se začínal dostávat do své role vyslance a tak se rozhodl vyzvídat mnohem víc.

„To vám Adinerach neřekl ani tohle? Máme u Dvora momentálně ještě jednoho vyslance, od našich starých spojenců, VoTaurů. Ale toho nejspíš poznáte mnohem lépe, než co vám o něm já můžu říct.“ Cymaniel se odmlčela a nezdálo se, že by chtěla ještě něco dodat. Sharess také mlčel, a tak cesta ubíhala velice pomalu. Za nějakou chvilku se ale Sharess odvážil položit ještě jednu otázku:

„Cear mi toho o sobě moc neřekl, vlastně mě jenom vyzvedl, ale jestli to dobře chápu, tak jeho jméno je Cear Tyraniell a Adinerach je jenom hodnost. Ale jaká hodnost to je? Tedy pokud to není nějak tajné.“

„Tajné, tajné,“ Cymaniel mávne rukou, „Adinerach znamená, no, jak se to dá vyjádřit, je to Králův zabiják. Jediný, který může mimo hranice naší říše a je vykonavatelem Královy vůle. Teda, tohle platí jen pro Ceara, protože je znám tím, že je Králi fanaticky oddán. Když se to vezme kolem a kolem, je to druhá nejvyšší pozice u Dvora.“

„Tak to tedy je.“ Sharess pokývne hlavou. „Děkuji za informace. A abych to vzal odjinud, jak daleko jsme asi od Dvora?“ Během Sharovy otázky se les poněkud rozestoupil a vpředu se rýsovala další mýtina.

„Jak jsme daleko?“ Cymaniel se zastavila a otočila na Sharesse. „Tamhle, jak ústí ta pěšinka do světla, to už jsou brány našeho Dvora. Až po vás, velvyslanče.“ Gestem vybídla Sharesse, aby šel před ní a on tak s chutí učinil.

 

 

Než se ale Sharess dostal na konec té pěšinky, zaslechl za sebou pochodující nohy. Ze zvědavosti se otočil, aby viděl co se to blíží. Zpoza zatáčky se vynořila řada za řadou nemrtvých válečníků, pochodující v naprosté schodě rameno na rameni, ozbrojeni meči a štíty.

„Tohle nevypadá dobře.“ Prohodil zlehka Sharess.

„Ne, to teda nevypadá. Myslím že byste měl utíkat. Musíte se dostat ke Dvoru, není to daleko.“ Cymaniel vypadala velmi nervózně, ale připravovala si přitom svůj luk.

Než stačil Sharess něco udělat, nemrtví se zastavili.

„Vypadáte poněkud překvapeně, nemyslíte?“ Zničehonic se ozval Cearův melodický hlas přímo ze středu nemrtvé hordy. Za pár chvil opravdu vyšel ze středu nemrtvé formace Cear osobně, jeho zbroj na mnoha místech potrhaná a jeho obličej zdobilo několik krvavých šrámů. Jinak ale vypadal velice živě.

„Ceare? Vypadáš poměrně přešle. Potkal jsi pár lidských dětí, které si chtěly hrát?“ Sharess se neubránil širokému úsměvu.

„Jdi do hajzlu, Share! To mám za to, že nechci aby se vám něco stalo. Nevděčníku!“ zapadající slunce rozehrálo Cearovy vlasy mnoha barvami a nějak podivně se odráželo v jeho očích. Sharess si pomyslel, že už ho nenapadá divnější situace, než stát na cestičce v lese spolu se dvěma divnými elfy a hordou nemrtvých, to všechno v romantické záři zapadajícího slunce.

„Tomuhle bych nikdy nevěřil,“ povzdechl si Shar, „kdybych to nezažil na vlastní kůži. Myslím že mi to povyprávíš až budeme v tom vašem městě. Chtěl bych se tam už konečně dostat, pokud to nikomu z vás nevadí.“

Nevadilo, a tak se Sharess konečně dostal na konec té pěšiny, následován Cearem, Cymaniel a hromadou nemrtvých bojovníků. Odměnou mu byl pohled na jedinné stojící město Kostěných elfů, město ve kterém sídlil Dvůr Lorda Zimy.

 

 

Sharess tedy dorazil k branám našeho velkého města a pokračoval skrze naše nádherné ulice až k samotnému dvoru Lorda Zimy, na kterém byly již vidět všechny známky úpadku způsobené jeho dlouhou vládou. Bylo pouze správné, že byl nahrazen. U Dvora byly v tu dobu přítomni všichni z vůdců klanů: Tepheroth Calix, Artheon Syneri, Averisk Glyn, Morgen Dythanus, Kayv Rowan, Ichaerus Netheryn a Havellin Tansiq. Spolu s Cearem Tyraniellem byli přítomni všichni, kdo měli v naší říši v té době moc.