Venku je strašlivá zima až se zdá, že se vše spiklo proti ubohým pocestným. Vánice, že by kozla ven nevyhnal a mrzne až praští.Vánice až to práská okenicemi a kolem dveří profukuje. Mortifer má pocit, že jestli vítr ještě zesílí, věž, ve které teď spí, se prostě odporoučí k zemi, kámen nekámen, na stavitele nehledě. Venku je prostě tak hnusně, že je mu jasné že on nahradí kozla či psa a bude do toho nečasu vyhnán. a kým jiným než Alderonem. Ten se přímo vyžívá v tom, jak zkazit jednomu radost. I když tady ani tak nejde o radost. Morti je půdě Akademie vždycky jen NERAD.Ale co na tom, aspoň tu nesněží a nefouká za krk. Ale teď by se možná ven šel provětrat i docela rád. Paradoxně. Pryč z tohohle místa a pryč od Alderona. Kéž je to daleko a na dlouho.

První, od koho se dozvěděl, kam půjde, byla Ansuet. Stvoření, o kterém málokdo ví, a které vlastně oficiálně není vůbec. Oči Akademie viděly Alderona i zadavatele zakázky. Morti věděl, že se pohybovala na ostrém noži a riskovala a to jen kvůli němu. Měl by jí vynadat a říct, že má být opatrná, ale to on prostě nesvede. Ansuet je jedna z velmi malého počtu osob, ke které má velmi blízko a asi jen těžko si lze představit někoho opatrnějšího a schopnějšího než je Ansuet. Jen velmi těžko. Místo toho stojí a poslouchá, co Uši Akademie slyšely. Má zmizet do Sargalia, města tři dni severně od Askelaty. Jenže tři –letní – dny. Teď bude rád, jestli tam dorazí za týden.Ale na druhou stranu, znamená to poměrně dlouhou dobu pryč od Alderona a klid aspoň v jistých mezích možností.

Má zabít Alessandru De Samuel Derion (řečenou De Sade), matku šesti dětí a ženu šesti mužů. Což – nedělá dobrotu. Vtip je v tom, že ani jeden z těch milenců není zadavatelem zakázky. Je to její nejstarší dcera Alžběta. Čili ne zadavatel, ale zadavatelka. Zřejmě zazlívá matce její několikanásobnou nevěru, ačkoli v tomto případě…někdo prostě není monogamní typ.

Zabít ji má ale prý tak, aby necítila bolest, nebo co nejméně. Což Morťáka zarazilo. Takže v nenávisti to nebude…

Ale jemu nepřísluší filozofovat nad tím, proč dělá, co dělá, ačkoli to dělá často.

Mortifer uslyší kroky na chodbě a odvrátí se od dveří, protože je mu jasné, že jakmile se přiřítí Alderon, tak Morti vezme druhou o zeď. Ve chvíli, kdy se od Ansuet otočí, ona –jako vždy – zmizí jak pára nad hrncem.

A Morťák má opět pravdu. Alderon rozrazí dveře jako velká voda a přimáčkne Mortiho ke zdi nejen vahou svého těla, ale i setrvačností a silou. Morti se dusí. Nejen kvůli tomu, že mu mačká hrudník, ale proto, že se jako vždy snaží potlačit instinktivní obranu. Morti už ví, co mu jeho mistr řekne potom, co vychrlí proud urážek a ponižujících výlevů. Řekne mu totéž, co řekla Ansuet. A zopakuje mu-ostatně jako pokaždé – že to nesmí zvorat, jinak zabije….a pořád dokola. Už tradičně.

Pak Mortiho pustí a on se konečně nadechne. Kyslíkovou dietu tohoto kalibru už by nezvládal příliš dlouho a chtě nechtě by se bránit začal. Když Alderon zmizí, už zautomatizovanými pohyby sebere svých pár věcí a obleče se, co může.

Odchází. Vždycky tak rád mizí z tohohle místa, i když téměř vždy odchází z důvodu rozsévání smrti. Zapadává do sněhu po kolena a doufá, že nepojde venku v mrazu, což by po tom všem, co prožil, byla krutá ironie osudu. A Osud má opravdu zvrácený smysl pro humor.

Přesvědčil se o tom již necelé dvě míle za Askelatou. Ne, nemůže se mýlit. Tohle mu posílá sama Prozřetelnost. Vlasy sice schovává pod huňatou čepicí, a její kožešinový plášť prozrazuje, že schovává cosi i pod ním. Ale v tomhle světě? Co TA tady dělá?

Osoba se propadá hluboko do závěje a nadává jako špaček. Nemá šanci si všimnout postavy na sněhu, co vykročila jejím směrem. Všimne si ho, ale až pozdě, když stojí poblíž její soukromé závěje. V množství oblečení, které na sobě má by mu neutekla, ani kdyby okolo neleželo tolik sněhu, ale byla tam krásně uježděná cesta.

„ To je ale náhoda, že se my dva – setkáváme – za takových okolností –v tomto světě.“

Zvedne oči a polkne. Tohle vypadá opravdu zle. Pokud ji jen zavalí sněhem a nechá zmrznout, bude na tom ještě dobře.

„ Tentokrát se karta obrátila, že, Lysandro. Jak se ti to líbí? Tak přesně v tomhle postavení jsem já, když píšeš osnovy.“

Lysandra jen polkne.

„ Máš ale štěstí, mám dobrou náladu..“

Lys si pomyslí – To je ale Sharova, a ne Morťákova věta…..tohle je sakra zlý…..Navíc se v tomhle světě ocitla naprosto omylem – usnula nad scénářem deníku.

Chci se probudit, chci se probudit, chci se probudit…

A ono to nejde a nejde..

„ … a práci hodně daleko dosud. Takže tu zatím na mě počkej a zkus nezmrznout. Já kvůli tobě nebudu skákat do závěje…“ i když.. Odmotá šálu z krku a jeden konec jí hodí „ Polez nahoru“

Lysandra se zarazí. Pak jí zabije? Zmlátí? Zaváhá..

„ Dělej, máš dvě možnosti, chytit se a vylézt nebo tam zůstat a zmrznout…“

Lysandra se chopí nabízeného konce šály a napůl se plazí a napůl leze ven ze závěje. Doufá, že šála ji udrží.

Jakmile se postaví nahoře, morťák jí přehne přes koleno a naseká jí. Lys se ale rozhodne, že křičet nebude, ačkoli jí do očí vhrknou slzy. Je ale na druhou stranu ráda, že potkala jenom Mortiho a ne třeba Shara. To by bolelo víc, daleko víc.. Ten sice děti nezabíjí, ale mučení zná.

Když jí pak pustí a ona se může narovnat, otírá si slzy.

„ Děkuju – se říká.“

„ Děkuju.“zamumlá Lysandra.

„ Hele, Lysandro, nemohla bys mi usnadnit práci?“

„ Cože jestli bych mohla?“

„ no- usnadnit mi práci. Jako autor bys místo dlouhýho putování v tomhle nečasu mohla říct prosté – až došel na místo určení.“

„ A proč bych ti – zvlášť po tomhle“ tře si bolavou zadnici „- měla chtít pomáhat?“

„ No zhruba proto, že se chceš probudit a znám zaručený způsob, jak vzbudit spáče.“

„ A – nebude to bolet?“ zeptá se váhající Lysandra

„ Ne, bolet určitě ne“ zašklebí se Morťák „ A zavři oči.“

„ Myslíš, že jsem blbá? Zavírat oči před vrahem tvého formátu?“

Morti se na Lysandru podívá soustrastným pohledem „ Lysandro, kdybych tě chtěl zabít, už bych to dávno udělal a nevybavoval se tu s tebou, mysli trochu.“

Lys dost neochotně zavře oči. Morťák k ní přistoupí z boku a sundá si rukavici. A řádně nasliní malíček. A strčí ho Lysandře do ucha. A Lys se se strašlivým křikem probudí.

 

„ ÁÁÁÁÁÁááááááágggggghhhhr….ty zmetku !“zařve Lysandra, když se probudí. Kotě na jejím stole se na ní nechápavě a vyčítavě podívá. On za to přece nemůže, že usnula nad koláčem, který jí Zmetek slízával z ucha. Lidi nemaj rádi drbání v uchu? Kočky maj´ přece drsný jazyk….

 

…A šel dlouho ve vánici a nepohodou. Jen počkej ty zmetku, já ti dám..Mrzlo tak, že Mortifer měl pocit že mu oblečení tvrdne na těle….

Pak se ale zamyslí a celou řádku zpřeškrtá. A napíše cosi o tom, že se za záhadných okolností objevil na místě určení.

 

Mortifer už delší dobu pozoruje cíl. Zjišťuje její rutinní činnosti a její pohyb. Chodí spát poměrně pozdě, dle předpokladů. Někdo, kdo stíhá být s šesti muži zároveň by celkem logicky nezvládal chodit spát se soumrakem. Ale i pak bere prášky na spaní, takže se zdá, že spí hodně tvrdě. Tohle by neměl být problém, zvládne to už dneska v noci.

 

Žena jako obvykle v brzkých ranních hodinách svlékne šaty, usadí se na kraj postele. Nerozsvěcí voskovici, zná svůj pokoj i po tmě. Těší se do postele, po celém tom dni. Do postele – a sama. sáhne na stole pro krabičku a sklenici s vodou – z krabičky vyloví jeden svinutý papírek a nechá sypký prášek sklouznout do sklenice. Vypije to a natáhne se do postele. A vůbec si nevšimne, že není v pokoji sama.

Mortifer stojí v stínu skříně. Vyčkává. Prášek začne působit během chvíle. On ve tmě vidí, ona zjevně ne, jinak by si ho už dávno všimla.

Když žena tvrdě dřímá, přistoupí k hlavě její postele. Není to jeho styl – zabíjet ve spánku nebo někoho, kdo se nemůže bránit. Ale přání zadavatelky bylo, aby oběť netrpěla, takže tohle jde stranou.

„ Nebude to bolet“ zašeptá. A trhnutím jí zlomí vaz