Tmou tiše proplouvala postava zahalená v černi. I kůže byla tmavá, šedivá. Jen vlasy mohly prozradit tohoto muže, vlastně elfa. Vlasy připomínající svazek měsíčních paprsků však byly pečlivě ukryty pod kápí dlouhého pláště. Mortifer, jak se onen eltarnen jmenoval, se obezřetně vkradl do drobné postraní uličky. Nepotřeboval světlo, aby viděl. Na okamžik se zastavil. V duchu si prošel svůj úkol.

„Zabij tu čubku.“ řekl ten chlap a s chlípným úsměvem se poškrábal na tlustém břiše „Zabij tu čubku, co mě zradila.“

Ano, ten špekáč po něm chtěl, aby zabil jeho o 50 let mladší milenku, která ho podvedla s jiným. To hnusné čuně! Jenže zákazník je zákazník a ta holka taky nebyla žádný svatoušek. Zahodila se pro prachy s tím chlípným staříkem. Její problém, že měla oči i pro jiné. Morti měl jen vykonat ortel, který jí tlusťoch určil.

Konečně se z okna nad Mortim rozlilo slabé světlo svíčky. Slečinka se vrací nějak pozdě, pomyslel si Morti. Zřejmě byla na jednom z těch svých záletů. Tu světlo lehce zesílilo, jak holka zapálila oheň v krbu. Morti vytáhl dýku a uchopil ji opatrně do zubů. Pak natáhl ruce a chytil se parapetu okna nad sebou. Mělo otevřené okenice. Nyní musel být velmi rychlý, aby nepřišel o moment překvapení. A on taky byl. Byl ten nejlepší.

V mžiku se vyhoupl na okno a skočil do pokoje. Byla sama. Přikrčená se nahřívala u krbu. Oděná byla jen do lehké noční košilky. Tu se v Mortim ozvalo svědomí. Vždyť to bylo ještě dítě! Určitě jí bylo sotva osmnáct. Pak si vzpomněl na to, že byla milenkou toho starého, tlustého prasete. Zcela dobrovolně zahřívala jeho lože a to vše jen pro peníze! Pozvedl dýku. Jenže i to kratičké zaváhání stačilo na to, aby si ho dívka všimla. Vyskočila na nohy a popadla první zbraň, co měla po ruce- ještě žhavý pohrabáč. S Mortim to ani nehnulo. Bleskově ji jediným výkopem odzbrojil. Pokusila se uprchnout, ale chytil ji za její dlouhé černé vlasy a strhl ji k sobě. Rozvzlykala se.

„Né! Prosím! Já nic neprovedla! Prosím!“ stále dokola opakovala ta slova zcela zbavená smyslů.

Slzy proudem tekly z jejích očí, stékaly jí po tváři dolů, a pak sklouzly po krku až k dekoltu, kde je zastavila a pohltila volná, bílá látka košile. Podruhé se Mortiho ruka zarazila. Byla tak krásná! Mokrá košile odkrývala nepopiratelné vnady. Tak krásné tělo! Mortimu se málem převrátil žaludek z představy této dívky pod tou funící, vrásčitou hroudou sádla. Jediný švih dýky zastavil jak proud nářků, tak proud slz a přeměnil je v jediný, temně rudý. Pustil vlasy a bezvládné tělo kleslo k zemi. Tu se na chodbě ozvaly kroky. Neměl čas se skrýt, a tak zůstal jen tak klidně stát připraven zabít toho, kdo za malou chvíli spatří jeho tvář. Dveře se otevřely.

Strnul Do pokoje vběhla dívka navlas stejná jako ta, kterou právě zabil! Dvojčata! Dívka a hrůzou spatřila tělo své sestry. I jí se slzy zalily slzami. Pochopila k čemu došlo.

„To hnusné prase…“ zašeptala zlostně „Proč ona?!“ křikla na Mortiho „Ona s ním neměla nic společného! Jednou se ji pokusil svést, ale odmítla ho! Byla nevinná…!“ hlas se jí zlomil.

„Ale ty nevinná nejsi.“ konečně se zmohl na slovo.

I jí se vrátila řeč.

„Byli jsme sirotci. Bez peněz. Prostě jsem nás chtěla zaopatřit…“ hrdě vypjala hruď „Tak bodej!“ vybídla ho „Ještě teď se mi zvedá žaludek, když si vzpomenu na prasárničky, které po mě chtěl. Dříve nebo později bych to ukončila sama…“

Jako, kdyby byl jen náhodný přihlížející, sledoval svou ruku, jak se zvedá a vrhá dýku, která s přesností ne milimetry proniká jejím srdcem. Jako ve snu dýku vytáhl z její hrudi, otřel a zamířil zpět k sídlu svého dočasného zaměstnavatele.

Již ho čekal.

„Jak to že jste mi neřekl, že má dvojče?! Vždyť jsem zabil nevinnou!“ vztekal se hned po svém příchodu.

Odpovědí mu byl úsměv.

„Tušil jsem, že zabiješ i tu druhou a kdyby ne, tak bych tě na to najal.“ sáhl pod stůl a hodil Mortimu naditý měšec „Tady máš dvojnásobek toho, co jsem ti slíbil.“

„A co vám ta druhá udělala? Neměla s vámi nic společného“ Nebo snad to, že vám nevlezla do postele, je pro vás zločin?“

„Byla to jen špína jako ostatní. O jednu víc či míň… na tom přece nezáleží.“ utrousil pohrdavě a povýšeným gestem Mortimu naznačil, aby odešel.

Na Mortiho tváři se objevil ďábelský úsměv. Rychlý švih rukou a již jedna dýka trčela z hrudi starocha. Ale ten nezemřel okamžitě jako dívka. Lapajíc po dechu se svíjel na svém pohodlném křesle. Chtěl promluvit, ale z hrdla mu místo slov vytryskla krev. Morti se ušklíbl.

„Ptáte se proč? Vlastně máte pravdu. Všichni jsme jen špína. O jednoho víc nebo míň…“ pokrčil rameny a naklonil se k umírajícímu „Na tom přece nezáleží.“ ladným pohybem vytrhl dýku, otočil se a otevřeným oknem zmizel v temnotách.