Rychle vyskočil z okna. Nikdo ho zatím nesledoval. Věděl ovšem, že to je jen otázkou hodin, ne-li minut. V tichosti probíhal bludištěm úzkých bočních uliček, než si byl jistý, že dorazil do míst, kde ho hned tak hledat nebudou. Neoddychl si. Takový přežitek si nemohl dovolit. Obzvlášť, když se někdo blíží, pomyslel si a přikrčil se více ke zdi do většího stínu. Kroky, jak si uvědomil, se neomylně blížily k němu. Ví, že tady jsem, došlo mu. Tasil tedy zbraně – krev ještě nestačila pořádně zaschnout. Kroky se zastavily pár metrů nad ním. Byl na střeše! Mortifer vzhlédl. Zahlédl matný stín sklánějící se do uličky. Pokud by zůstal tiše, jistě ho nezaslechne.

„Ty si chceš hrát?“ ozval se tichý, sotva znatelný šepot.

Mortifer bez zaváhání vrh jednu dýku nahoru míříc postavě na srdce. Dýka se zastavila těsně před svým cílem. Jen okamžik Mortimu trvalo než si uvědomil, že postava dýku chytila ve vzduchu. Tohle se mu přestávalo líbit čím dál víc – ne že by ovšem byl se situací předtím nějak zvlášť spokojen.

„Jenže já jsem si tu nepřišla hrát…“ pokračovala postava – očividně žena.

„Kdo jsi?“ zavrčel Morti.

„Na tom teď nezáleží.“ zavrněla žena spokojeně „Promluvíme si více v hostinci, o který se opíráš…Mám tam zamluvený soukromý salonek.“ dodala a zmizela.

Morti obešel roh a spatřil, že se opravdu ocitl u hostince U meče a sekery. Jak příhodné. Zapadlý hostinec, kde se vás nikdo neptá, proč skrýváte svou tvář kápí. Skryl tedy svou dýku a vstoupil. Hostinský u dveří na něj vrhl letmý pohled a tiše zamumlal

„Čeká na vás v salónku na konci chodby.“ po těchto slovech se došoural k nedalekému stolu a začal ho čistit sepranou hadrou.

Morti ho chvíli sledoval než se vydal k chodbě hned naproti. V salonku ho opravdu čekala zahalená postava. Seděla pohodlně rozvalená na nakloněné židli s nohama položenýma na desce kulatého stolu, který je oba odděloval. Rázně zabouchl dveře a čekal. Měl dojem, že si ho postava důkladně prohlíží. Byla to ta samá žena jako na střeše. Dostala se tu rychle, pomyslel si.

„Myslím, že maškarády už by bylo dost.“ řekla žena a strhla si kápi z obličeje.

Látka odhalila pravidelný, pohledný obličej s výraznýma modrýma očima rámovaný hnědými vlasy. I Mortifer odhalil svou tvář.

„To už je lepší.“ zavrněla spokojeně žena „Jmenuji se Lilith a mám pro tebe práci.“ prohlásila vzápětí.

„Práci?“ podivil se Mortifer „Copak to nezvládneš sama?“ bylo více než jasné, že žena boj nejen ovládá, ale také že v něm vyniká.

„Mám k tomu své důvody…“ pokrčila rameny Lilith „..a ty ti sdělovat nehodlám. Taky ode mě nečekej vysvětlení, proč si k tomu najímám někoho z cizího světa.“

Tu Mortifer zbystřil. Z cizího světa? Jak se tu ta žena dostala? Dívala se na něj pohledem, který jasně prozrazoval, že ví, nad čím právě přemýšlí. Ani to se mu nelíbilo. Lilith ze záhybů pláště vytáhla obrázek a položila ho na stůl. Morti sebou nepříjemně trhl, když se k němu obrázek začal sám od sebe posouvat. Takže ovládá magii, napadlo ho. Lilith se lehce ušklíbla. Jasně, čte mi myšlenky, pomyslel si Morti. Zvedl podivný obrázek. Vyjímal se na něm černovlasý muž s poněkud vyšinutým výrazem v oblečení stejně podivném jako obrázek samotný. Jiný svět, připomněl si zamračený Morti.

„A co za to?“ zeptal se Morti věcně – ne že by byl odhodlán práci přijmout.

„Co za to?“ zasmála se Lilith krutě „Možnost vrátit se zpět do tohoto světa… Chytej!“ křikla náhle a něčím po něm mrštila rukou v rukavici.

Instinkty jednaly za něj. Chytil předmět těsně předtím než by ho mohl udeřit do čela a prohlédl si ho. Ukázalo se, že se jedná o sklovitý, bledě zelený kámen matný leskem o málo menší než jeho dlaň pevně připevněný ke koženému řemínku. Náhle se kámen rozzářil vnitřním světlem. Řemínek se dal do pohybu a aniž tomu mohl Morti zabránit, omotal se mu kolem krku. Tu mu svět zčernal před očima – Morti ztratil vědomí.

 

Probuzení bylo, jednoduše řečeno, ještě horší. Celé tělo měl ztuhlé a chladné. Pohnout se náhle představovalo větší problém než kdy jindy. Nakonec Morti otevřel oči a náhle si začal přát, aby tohle byl jenom sen. Ležel na staré pohovce a před ním stála osoba – těžko říct jestli muž, či žena – obličej byl skryt takovou vrstvou líčidel, že vypadal jako maska bez emocí. Bílou tvář s temně modře vytaženými rty a očima rámovaly rovné černé vlasy s ofinkou. Ošacení měla osoba stejně podivné, jako zdobení obličeje. Nabírané modré sametové šaty s černou krajkou se sukní s volánky sahající až na zem doplňovaly černé krajkové rukavice zcela zakrývající ruce a stylový klobouček posazený na stranu.

„Vítej v našem světě.“ řekla osoba a přitom sotva pohnula ústy.

„Kdo jste?! CO jste?!“

Morti vyskočil na nohy. Ztuhlost a bolest, které ho zastihly hned po probuzení, již pomalu odeznívaly. Jen letmo zaznamenal, že je oblečen do jiných šatů, než když ztratil vědomí. Plášť s kápí však měl a to bylo to hlavní.

„Jsem Blíd.“ odpověděla osoba nezařaditelným hlasem.

„Co po mě chcete?!“

„To už ti bylo řečeno.“ v hlase ani v obličeji se dosud nepromítla jediná emoce „Navíc nejsi v pozici, abys kladl otázky. Udělej svou práci a vrátíš se…domů…“

Blíd jemně pohnula – je vůbec možné označovat Blíd jako ženu… pro zjednodušení to tak udělám a budu doufat, že mi odpustí – hlavou na stranu a zároveň vystrčila bradu. Napřáhla ruku a prstem ukázala na dveře.

„Hledej ulici Sadovu 45. Tam ve třetím patře najdeš svůj cíl.“ dodala.

Morti neměl na výběr. Nebyl hloupý, aby to nevěděl. Vyšel ze dveří a strnul. Kápi si naštěstí stihl přetáhnout už po cestě. Tohle sni v nejmenším nepřipomínalo jeho svět. Budovy tyčící se až k mrakům, široké cesty plné podivných strojů vznášejících se vzduchem, lidé ošacení do podivných oděvů. Čím dříve se odsud dostane, tím lépe. Zrovna uvažoval, jak se zde domluví, když tu pocítil, že se krystal slabě rozehřál. Otočil se vpravo a krystal se rozehřál více. Že by ho navigoval? Inu – proč to nezkusit. Šel tedy a tiše mumlal kletby. Lidé se za ním totiž otáčeli jako by na sobě měl křiklavý transparent podívejte se – návštěvník z cizího světa prochází ulicemi. Nepochyboval, že kdyby odhalil obličej, tak by vzbudil ještě větší povyk. Ale i tak nakonec přišlo něco, na co se již nějakou chvíli připravoval. Zastavili ho dva muži v uniformách – zřejmě místní stráže.

„Promiňte pane.“ oslovil ho jeden z nich „Můžeme vám nějak pomoci?“ jinými slovy: Proč si skrýváte tvář?

Morti až téměř vyzývavě kápi shodil. Ke svému překvapení na strážných nespatřil úlek, či šok, které čekal. Jako by prostě viděli jen dalšího člověka, což jak si Morti náhle s úlekem uvědomil, mohla být i pravda. On svůj obličej po probuzení ještě neviděl.

„Můžeme vidět váš štítek?“ optal se druhý strážný a pozvedl důležitě nějaký podlouhlý kovový předmět připomínající malý obušek.

Chtějí se bít? Vtom Mortimu v uších zazněl Blídin hlas. Natáhni k nim pravou ruku. Poslechl. Jeho obavy se naplnily, když spatřil, že má dlaň vyčuhující z rukávu snědavý nádech. Strážný přístrojem přejel nad jeho zápěstím a pohlédl na drobný svítící čtvereček. Tu spokojeně pokýval hlavou a dotkl se rukou hrany své čepice.

„Promiňte, že jsme vás vyrušili, pane Samele. Přejeme vám příjemný zbytek dne.“ řekl úředním tónem.

Druhý strážný zopakoval gesto, které udělal první, a pak oba strážní odešli. Něco tady nehrálo. Morti se sílícím podezřením zamířil k prosklené výloze jednoho obchodu. Pohlédl na svůj obraz a hrůzou zalapal po dechu. Hleděl na něj vytáhlý, pohublý světlovlasý mladík se snědou kůží a zelenýma očima.

Nemusíš se bát…

Co jste mi to provedli…?!

Nemohli jsme přemístit tvé tělo, tak jsme jen dočasně přemístili tvou duši…

Cože?!

Přenesli jsme ji do těla muže, který přijal dobrovolně smrt jedem. Bylo těžké načasovat jeho smrt s tvým přechodem… Stačila by jediná chybička a nezdařilo by se to…

Co je to za šílenost?!

Dokonči svůj úkol a vrátíš se zpět do svého těla.

Ale to je…!

Dej si však pozor! Tvůj cíl tě uvidí takového, jak vypadáš ve svém světě. A ona…

Jaká ‚ona‘?! Lilith?!

Ona také… ona

Co to má znamenat?!

Dokonči svůj úkol. Pak se vrátíš do svého těla. A dokonči ho rychle. Pokud se ti to nepodaří do zítřejšího svítání, tvé původní tělo zemře.

Blíd se odmlčela. Mortifer ještě celou minutu stál a zíral na svůj odraz. Taková šílenost! Jenže neměl na vybranou – teď ještě víc než předtím byl v bezvýchodné situaci. Rychle zašel do skryté uličky a prozkoumal své tělo a šaty. Ozbrojen byl dvěma dýkami stejně jako ve svém světě. Tělo bylo silné a tvrdým cvičením vypracované – možná i silnější než to jeho. Zřejmě si jeho ‚zaměstnavatelka‘ chtěla být jistá, že svůj úkol zvládne.

Ještě se poněkud naivně pokusil řemínek kamene přeřezat, ale pak už se zase nechal vést, kam ho tento kousek jadeitu vedl . Netrvalo dlouho a vstoupil do liduprázdného parčíku. Listí ševelilo v korunách stromů, písek křupal pod nohama a on si na kratičký okamžik připadal jako doma. Jenže okamžik pominul a on se opět musel smířit s tím, že nejenže není ve svém světě, ale není ani ve svém těle. Za sebou uslyšel další krůčky. Otočil se a spatřil ženu, která ho na tuhle práci najala. Zaskřípal zubama. Žena na sobě měla bílé tričko s krátkými řasenými červenými rukávky a modré kraťásky. V obou rukách nesla papírovou tašku bez uch s nákupem. Klid a mír, které se značily v její tváři, ho až provokovaly. Zastoupil jí cestu. Dva metry před ním se zastavila a zatvářila se zmateně.

„Nečekala?“ optal se Morti s úšklebkem „Já ti připomenu…“ s tím tasil obě dýky.

Nikdo neříkal, že zabití té mrchy, co ho dostala do téhle šlamastyky mu nějak ublíží. Rozběhl se proti ní. Ani se nehnula. Ruce měla plné a bylo vidět, že se dosud pořádně nevzpamatovala. Prudce máchl pravou rukou proti nechráněnému tělu a… máchl s ní do prázdna. Aniž by pustila, či jen vysypala nákup, uskočila. S tím se i pootočila a vykopla nohou vzad, čímž zastavila podpatkem druhou ruku. Morti ovšem neztratil rovnováhu, jak pravděpodobně žena předpokládala. Strhl zachycenou ruku a s tím i ženinu botu. Ona jen dokončila obrátku a postavila se mu přímo. Jediným pohybem se zbavila i druhé boty. Morti nezahálel a znova zaútočil. Nyní, když jí nepřekážely žádné vysoké podpatky, se žena odrazila a snožmo ho přeskočila. To je blecha, nebo co, pomyslil si Morti a otočil se. Jak předpokládal podařilo se mu zastihnout nechráněná záda. Nečekal a vrazil do nich obě dýky. Pro jistotu s nimi zatočil. Žena zavrávorala a padla dopředu na nákup. To by bylo, usmál se spokojeně a schoval dýky. Tu mu úsměv zamrzl na rtech. Skrz roztrženou látky viděl, jak se rány samy zacelují. Žena již pootevřela oči.

„Kdo…? Proč…?“ zamumlala.

Kdyby Morti neprožil, co prožil, nechápal by. Jenže on to prožil, a tak porozuměl. Zatraceně, další dvojčata, pomyslel si vztekle.

„Jdete zabít… Mika?!“ rozevřela oči dokořán a zapřela se, aby se vymrštila na nohy.

Morti neváhal a kopl jí dávku písku rovnou do obličeje. Žena zavřískla bolestí. Již na nic nečekal a vyběhl, kam ho kámen vedl. Nemusel být zrovna jasnovidec, aby si domyslel, že se mu v dosáhnutí jeho cíle pokusí žena zabránit. Vyběhl z parku a znovu se zapletl do ulic. Nakonec dorazil do čtvrti, kde již měly domy únosnou výšku. Na malém náměstíčku ho kámen dovedl před jinak ničím zvláštní třípatrový dům. Po širokých schodech vyběhl až do nejvyššího patra. Jediné dveře, které se tam nacházely byly pootevřené. Jak příhodné. Uslyšel za nimi kroky.

„Zino, jsi to ty?“ zeptal se mužský hlas a Morti si byl jistý, že tohle je jeho cíl.

Teď nebo nikdy. Prudce kopl do dveří a zasténání provázené zvukem těla dopadajícího na zem mu napovědělo, že se mu podařilo srazit cíl k zemi. Vtrhl do bytu dříve než mohl muž vstát – měl pravdu, byl to jeho cíl – a zabouchl za sebou dveře. Všiml si klíče v zámku a rychle s ním otočil. Právě včas, když se na schodech ozvaly spěšné kroky a ženský hlas vykřikl:

„Miku!“

Jeho cíl se zatím těžce zvedal z podlahy. Pohlédl na Mortiho a ten se konečně dočkal té správné reakce na svůj původní vzhled. Mikovy oči se rozšířily děsem.

„Co to má sakra být?!“ zaklel mezi zuby „Další Lilithina příšera?!“ ještě stále napůl vleže začal rychle couvat.

Morti klidně vykročil k němu a napřáhl ruku s dýkou. Jenže chyba lávky! Mike bezmocnost jen předstíral. Náhle sám natáhl ruku s něčím kovovým. Ozvalo se prasknutí a dýka vypadla Mortimu z ruky. Překvapeně zíral na ránu uprostřed dlaně. Bolest se dostavila s drobným zpožděním, lajdačka. Než se vzpamatoval, dveře se rozlétly a dovnitř vrazila žena z parku. Nákup zřejmě nechala ležet někde cestou.

„Kdo jste?!“ křikla žena, zřejmě se jmenovala Zina „Proč tohle děláte?!“ jeho vzhled ji nezaskočil ani při prvním setkání – Morti už si domyslel, že Zina je ta ‚ona‘, o které se zmiňovala Blíd „Najala vás Lilith, že.“ tohle už nebyla otázka, ale konstatování „Čtu ve vaší mysli, co vám udělali.“ nějaký místní blbý zvyk, zřejmě, číst lidem mysl „Můžu vám pomoci…“

„Pomoci vrátit se zpět do mého těla?“ zamračil se nedůvěřivě Morti „Proč byste to dělala?“

Přece jen ji bez zjevného důvodu napadl a pokusil se ji zabít – a kdyby byla normální člověk, tak by dozajista zemřela. Udělat to někdo jemu, tak se pomstí… pokud by samozřejmě přežil – přece jen neměl takovou uzdravovací schopnost jako měla tahle žena zvaná Zina, sestra-dvojče Lilith.

„Protože jedině tak se vrátíte do svého těla aniž by jste Mika zabil. Pochopte – nechci, abyste trpěl za to, že vás někdo zatáhl do problému, který se vás vůbec netýká.“ řekla Zina.

Morti vytáhl jadeit z pod košile, aby si ho Zina mohla prohlédnout.

„Dokážete mě zbavit tohohle?“ zeptal se.

„Ano, Lilith totiž neví, že Blíd pomáhá i nám…“ Zina vytáhla z plátěné kabelky, kterou měla hozenou přes rameno pár obyčejných nůžek s ostrou špičkou „Před chvílí jsem u ní byla a tohle mi… Prý to budu potřebovat… na co, to mi…“ nedokončovala věty, ale Morti i tak rozuměl.

Čemu ovšem nerozuměl bylo, jak by mohly obyčejné nůžky pomoci. To prostě přestřihne řemínek? Když dýka selhala? Zina k němu pomalým krokem došla a hleděla na nůžky, jako by odpověď byla vepsaná na nich. Váhavě pohlédla Mortimu přímo do očí. Byla jen o málo vyšší než on.

„Omlouvám se za to, co jste si i tak musel vytrpět…“ řekla vlídným hlasem.

Když ji viděl takhle zblízka, nepřipadala mu až tak podobná Lilith. Ano, vypadaly stejně – tak už to u jednovaječných dvojčat bývá – ale Zina měla v obličeji laskavost, jakou ještě neviděl u jiného člověka. Byl to právě ten druh dobroty, vedle něhož se i ten nejbezúhonnější člověk cítil jako nějaká krysa z kanálu, které byly právě odpuštěny všechny hříchy a prohřešky. Pohlédla na něj omluvně, jako by celou situaci zavinila ona.

„Taky jsem to zavinila.“ řekla v odpověď na jeho myšlenku „Lilith Mika nenávidí, protože jsem mu dala přednost před ní. Na mě si zlost vybíjet nechce, protože jsem její sestra… Tak si namlouvá, že mě jí ukradl a chce ho za to přinejmenším zabít… Sama to neudělá, protože má strach, že bych ji pak nenáviděla. Tak najala vás – cizince z jiného světu, který by po splnění úkolu zmizel a již se nevrátil…“ povzdechla si a dotkla se kamene visícího mu kolem krku, aby si ho lépe prohlédla „Už vím, jak vás vrátit zpět.“ stáhla ruku a znovu si povzdechla „Opravdu se omlouvám za to, že jste byl zatažen to téhle…“

Nůžky držela, jako by to byl nůž. Než se mohl jakkoliv bránit či jen couvnout, bodla. Ostří projelo jadeitem jako máslem, a pak dále stejně snadně jeho tělem než dospělo k srdci. Stačil se jen podívat na kov trčící mu z hrudi, podivit se, že necítí žádnou bolest a svět mu již podruhé během tohoto dne zčernal před očima.

 

Když se opět probral, ležel natažený na stole v soukromém salonku hostince U meče a sekery. Hostinský si nepamatoval žádnou ženu a tvrdil, že salonek si objednal Morti sám již před dvěmi hodinami a přál si nebýt rušen. Fotku a kámen, které by u sebe měl ještě mít, nikde nenašel. Bylo snad to, co prožil v ‚jiném světě‘ jenom sen? Vždyť kolik identických dvojčat může člověk potkat za večer…? Že by se tímto způsobem ozývalo jeho svědomí…? A přesto… přesto mu tupá bolest ve zdánlivě neporaněné dlani a hrudi napovídala, že to nebyla jeho mysl, kdo s ním hrál nečistou hru…