„Líbáš ještě líp než Riikka.“
Foebus byl toho odpoledne již dostatečně opilý na to, aby to řekl.
A hned jak tu větu vyslovil, přál si, aby ji mohl vzít zpět. Protože blonďatá Sanna, Riikkčina sestra, bohužel nebyla dost opilá na to, aby to nepostřehla.
Ano, Sanna opravdu líbala lépe než její sestra, ale asi to nebyla zrovna lichotka, kterou by ráda slyšela. Zvlášť když jí hnědovlasý mladk svatosvatě slíbil, že se její sestry ani nedotkne. Ne, že by se touto přísahou nějak cítil vázán, vždyť přesně to samé slíbil i Riicce.
Měl na sebe takovou zlost, že pokud by mu Sanna nevrazila hned facku, asi by si ji musel později dát sám. Jen by se určitě nepraštil tak silně, až by spadl na podlahu.
„Auu,“ zaúpěl mladík, když tvrdě dopadl na své pozadí.
„Ty… ty… ty sprosťáku, ty lháři,“ lála mu Sanna. Tváře jí hořely hanbou a vztekem a do očí se jí draly slzy. Ruce zatínala v pěsti. „Už tě nechci ani vidět!“
S prásknutím za sebou bouchla dveřmi a odběhla. Nejspíš se někam vyplakat.
„Hmm, to bude těžký, když jsi služebná přidělená k celé mé dispozici,“ zabručel Foebus, když se zvedal ze země. Samozřejmě věděl, že když lord Divokvít říkal celá k dispozici, nemyslel to úplně tak, jak to vzal hnědovlasý mladík. Prostá samiinská děvčata byla často od rány. Vysoká, na těch správných místech bohatě přírodou obdařená, Sanna nebyla výjimkou. Foebus toho nyní trpce litoval. Sanna měla vskutku pořádnou ránu.
Ještě v šoku vyšel z malého salonku, kde si často dával se Sannou i Riikkou krátká dostaveníčka. Od smrti manželky pána domu místnost nikdo nevyužíval, teprve Foebus pro ni našel využití.
Foebus si cestou do svého pokoje oprašoval šaty. Ksakru, to je ale tak nespravedlivé, u Matky Ned, proč zrovna já musím mít takovou smůlu? Kvůli malému přeřeknutí skončím na podlaze! To je nefér… Takto a podobně si brumlal Foebus pod vousy, když ležel na své posteli a civěl do stropu. Nádherné nástěnné malby koupajících se nymf, které lorda Divokvíta určitě stály celé jmění, ho pro tentokrát nechávaly zcela chladným. Další neúspěch u dam, to bude už… zamyslel se Foebus. Kolikátý vlastně? Někde v deníku to mám napsané, ale teď se mi to nechce hledat. Doufám, že…
„Hej, vy lenochu, vzbuďte se!“
Svoji předchozí myšlenku už Foebus nikdy nedokončil, protože se propadnul do sladké říše spánku. Probudil se teprve, když s ním někdo třásl a hlasitě na něj mluvil. Třásla s ním služebná Riikka, Sannina mladší sestra, o trochu menší a méně vyvinutá ale stejně tak nádherná. Byly jako dvě nádherné blonďaté dlouhovlasé nymfy. Foebovi se o nich často zdálo. O obou najednou.
Dívka se tvářila kysele, jako kdyby Foebus byl ten nejnicotnější hmyz pod sluncem. A jéje, uvědomil si hned mladík, Sanna už jí to pověděla.
„Lord Divokvít na vás čeká v jídelně. Podává se večeře a čeká se jen na vás,“ oznámila mu dívka chladně.
„Díky, Riikko,“ řekl Foebus. Mírná opilost z odpoledne ho rázem přešla. „Já… chtěl bych se ti omluvit. Já…“
„Jestli jde o to, že jsi lhal mně i sestře, tak se ani nenamáhej. Jsi pěkně všivej parchant, víš?“ Riikka mluvila odtažitě, ale Foebus by mohl přísahat, že zahlédl, jak se jí lesknou oči. „Máma měla pravdu, když nám říkala, že se nemáme zaplejtat se šlechtou. Jste jen samí potíže. Sladký slovíčka, dárečky a kdesi cosi, ale ve skutečnosti se od vás nadějem jen lží, podrazů nebo prasáren. Doufám, že ti v tý tvojí alchymistické škole vybuchne kotlík přímo do ksichtu!“
Foebus si během dívčina proslovu začal natahovat svůj nejlepší kabátec a připravovat se na večeři. Když dívka nepřijala jeho omluvu, tak prosím, ať si trhne nohou. To že přijde pozdě k večeři a rozzlobí lorda Divokvíta, svého ubytovatele a dobrého přítele svého otce, ho v tomto okamžiku zajímalo víc, než jeho, nyní už bývalá, milenka. Stejně to ale bylo nefér. Jedno malé přeřeknutí.
Věta s kotlíkem Foebovi připomněla, proč tu vlastně v Samiinu je, a přiměla ho ještě k většímu spěchu. Lord Divokvít bude chtít určitě mluvit hlavně o tom. Vždyť po týdnu nicnedělání, konečně Foebus nastupuje na další školu, tentokrát alchymistickou.
„Jo, a je tam i nějaký váš nový spolužák,“ prohodila dívka na odchodu po svém proslovu, poté co se přesvědčila, že se Foebus dostaví dolů k večeři.
Když sestupoval po schodech dolů a dumal, kdo by mohl být jeho nový spolubydlící a nejspíš i kolega ve škole, napadlo ho, kde asi právě teď je Sanna. Jelikož neměla dneska večer službu, nejspíš je někde u sebe v pokojíčku a proklíná ho až do sedmého kolena.
Lord Divokvít pocházel z rodu Syreeniů a ačkoliv měl normální křestní jméno, vlastně jich měl několik, nikdo mu neřekl jinak než lord Divokvít. Chodby jeho sídla byly vyzdobeny šeříky v ozdobných vázách. Jelikož šeříky nikdy nevadly a hýřily všemožnými barvami, nejenom klasickou fialovou, napadalo často Foeba, že jméno získal právě díky nim. Lord to ale se svou zálibou v šeřících občas přeháněl, protože tam, kde jiní šlechtici měli na stěnách gobelíny a obrazy s normálními motivy, on měl pouze gobelíny a obrazy se šeříky.
Minul ještě dvoje šeříky ve vázách a strašidelný obraz s názvem Šeříky a morová rána a už byl u dveří do jídelny.
Spolu s lordem Divokvítem seděli v jídelně jeho dcera, jeho stařičká matka a neznámý mladík. Foebovi se na první pohled vůbec nelíbil. Ani na druhý pohled. Ale teprve po polévce se rozhodl, že toho mladíka vůbec nemusí. Do té doby kromě několika zdvořilostních frází, když si byli mladíci navzájem představeni, totiž byl na krátko ostříhaný blonďák jménem Inis Aredinasiosiv zticha. Inisovo příjmení přišlo Foebovi známé. Celý zbytek večera si pak lámal hlavu, odkud ho zná, ale nepřišel na to.
Pro osmiletou lordovu dceru si po večeři přišla guvernantka a v jídelně se nad sklenicí koňaku rozvinula nezávazná debata. Inis měl vysoko položený hlas a hlavně nepříjemný zvyk každému skákat do řeči a všechno vysvětlovat. Foebus musel uznat, že toho blonďák ví opravdu hodně, zvlášť pokud byl opravdu o dva roky mladší než on. Dokonce i lord Divokvít několikrát vyjádřil obdiv nad Inisovými znalostmi. Celkově ale Foebovi přišel jen jako otrava, který si myslí, že všechno ví, všechno četl a všude byl alespoň dvakrát.
Foebus upřímně doufal, že Inis nebude chtít ve škole sedět vedle něho.
Suin bylo středně velké království na severu Kierthu. Bylo dostatečně velké a bohaté na přírodní zdroje, aby o něj jeho větší východní i západní sousedé bojovali a považovali ho za svou sféru vlivu. Na druhou stranu bylo ale příliš malé na to, aby mělo vždy dostatečně velkou sílu na to úspěšně se ubránit zmiňovaným sousedům a udržet si nezávislost.
V roce 370 císařského letopočtu, kdy zde Foebus již podruhé za svůj život pobýval, bylo království již skoro sedmdesát let díky dlouhé válce nezávislé a suverénní a užívalo si volnosti. Foebus si v městě Samiin užíval volnosti asi týden. Sem přijel ze sídelního města království, kde ho vyhodili ze dvou fakult Královské suinské univerzity. Ani na jedné nezvládl dostudovat semestr a škola vydala úřední příkaz, který mu zakazoval přibližovat se ke všem dívčím kolejím ve městě.
Foebus doufal, že studium alchymie bude zajímavější než předměty, které musel přetrpět na filozofické fakultě a na fakultě novodobých dějin.
Tentokrát si také předsevzal, že se bude alespoň trochu snažit a pokusí se vydržet na této škole co nejdéle.
Pokud by ho vyhodili i z této školy, musel by se potupně vrátit zpět do Askelaty a vysvětlovat to svému otci. A to se mu zatím nechtělo. Lord Festinlar dokázal být hodně nepříjemný, když chtěl, a při diskuzích se svým floutkovským synem dostával tuto chuť častěji než obvykle. Když otec posílal Foebovi jen dopisy, vždycky mohl mladík předstírat, že se nějaký ten dopis ztratil a nedošel mu. Tato metoda přinášela překvapivě dobré výsledky.
V Samiinu se mu líbilo a za týden, co čekal, než začne škola, si Foebus stihl zařádit na několika divokých pitkách, poznat přes třicet sympatických slečen (většina z nich bohužel nebyla příznivě nakloněna jeho šarmu), dostat tři výzvy k souboji, kterým se naštěstí vždy šikovně vyhnul, a úspěšně přežít dvě opilecké rvačky.
První den školy ho Riikka vzbudila o něco později, než měla. Rozespalý Foebus netušil, jestli to bylo omylem nebo to bylo první z řady drobných nepříjemností, kterými ho hodlá trápit jako trest za jeho dvojrománek. Její nerudné mlčení oplácel trochu křečovitým úsměvem.
Rychle se oblékl do toho nejlepšího, co narychlo našel. Stejně rychle se i nasnídal. Chodit včas nebylo jeho silnou stránkou, ale alespoň první den by rád dorazil přesně. Popadl svůj tlumok, který si nachystal již minulého večera, prohodil pár vět s lordem Divokvítem a chystal se vyrazit.
Ve dveřích ho lord Divokvít dostihl, aby znovu mu popřál hodně štěstí ve škole. Otcovsky Foeba objal kolem ramen.
„Víš, Foebusi, mám tě rád. Připomínáš mi mě, když jsem byl mladý,“ začal lord. Při této větě mladík překvapivě zamrkal, protože kromě své podivné šeříkové mánie, byl jeho hostitel typickým představitelem nudného šlechtického páprdy, který většinu dne tráví papírováním týkajícího se jeho obchodů a jeho představa nejlépe stráveného večera zahrnovala křeslo u krbu, odporně páchnoucí doutník, kapku sherry a nějakou ukrutně nudnou knihu.
„Ale pokud nezměníš svůj přístup ke vzdělání, budu tvůj otec velmi nešťastný. Zkus se trochu snažit. Neříkám, že musíš nutně vystudovat tuto školu, ale aspoň se u Matky Ned snaž! Alchymistická škola není asi úplně přesně to, co si já představuji pod kvalitním vzděláním. Byť tahle má, slyšel jsem, tu nejlepší pověst. Ale to je věc tvoje a tvého otce.“
Foebus se mu brzy vysmýkl a s omluvou vyrazil na cestu, protože se bál, že by jinak musel poslouchat tyto výchovné řeči celé dopoledne.
Přes rameno si nesl tlumok, ve kterém měl papíry, psací potřeby, něco k snědku a pro případné chvíle nudy dva dřevěné hlavolamy z Jižních zemí, které získal, když tam předtím, jak jinak než také neúspěšně, studoval.
Knížky si s sebou nebral. Nepočítal s tím, že by učebnice potřeboval hned první den. Navíc seznam povinné literatury byl delší než jeho loket, takže si plánoval koupit jen to nejnutnější.
Foebus se cestou stavil ve své oblíbené hospodě U Kruhu, aby mu do jeho prázdné láhve nalili jablečný mošt, kdyby měl náhodou ve škole žízeň. I takto brzo ráno byla hospoda napůl plná, takže musel chvíli čekat, než ho mohl hostinský obsloužit. Jelikož nejrychlejší cesta do školy byla přes Náměstí svobody, kde se každé ráno trhaly největší trhy ve městě, vydal se Foebus tudy. Zde udělal tu chybu, že se při zavolání svého jména otočil.
Protože dorazil narychlo teprve včerejšího večera, neměl Inis některé věci koupené. Vstal tudíž toho dne dřív než Foebus a došel si na místní trh dokoupit to, co potřeboval.
Nyní Inis, obtěžkaný několika tlumoky a zabalenými balíčky, mával na Foeba a spěchal k němu. Hnědovlasý mladík si v duchu povzdechl a loknul si moštu. Hned zalitoval, že si nenechal natočit víno, ale takový rebel, aby si vzal první den do školy alkohol, zase nebyl.
Cestou do školy zapředl Foebus s Inisem rozhovor. A s konečnou platností se ujistil o tom, že s tímhle člověkem si opravdu nebude moc rozumět.
„Alkohol, svádění žen a hazard jsou podřadné věci nehodné pravého učence,“ pravil s vážnou tváří blonďák.
Foebus musel uznat, že by se jistě našlo dost dívek, kterým by se Inis líbil. Bylo ale více než pravděpodobné, že díky jeho otravné povaze se o něj asi zrovna nepřetahovaly. V tomto směru tedy pro něj Inis nepředstavoval žádnou konkurenci. Blonďák sice nevypadal jako ctihodný učenec, ale s takovýmto přístupem Foebus nepochyboval, že se z něj opravdu brzo stane vrásčitý vousatý páprda.
Pak si Foebus konečně vzpomněl, odkud zná Inisovo jméno. Lord Aires Aredinasiosiv, kromě toho, že měl skoro nevyslovitelné rodové příjmení, byl jeden z nejbohatších šlechticů v celém východním Kierthu a dobrý přítel Foebova otce. Hnědovlasý mladík se zakabonil, protože to znamenalo, že nebude moct Inise jen tak odpálkovat a nevšímat si ho.
„Ty jsi syn Airese Aredinasiosiva, že jo?“ zeptal se Foebuse svého společníka a tím přerušil jeho nadšené vyprávění o úžasném svazku trupelíkovitého hmotozpytu, který si dnes ráno koupil. „Nevydědil tě náhodou?“
„Proč by to dělal?“ podivil se upřímně blonďák, zatímco se blížili k budově školy. „Samozřejmě jsem až třetí syn, takže šance, že budu jednou vládnout našemu rodu, příliš nehrozí. Ale jsem připraven vyniknout na poli vědy a moudrosti a být tak užitečný pro blaho a slávu našeho domu svým vlastním způsobem.“
„Hmm, pěkný plán,“ zabručel Foebus a nakopnul okolojdoucí kočku.
Budova školy vypadala stejně nevábně, jako když se na ní Foebus šel před týdnem ze zvědavosti podívat. Byla to velká trojposchoďová obluda s napůl padající omítkou. Zdálo se, že se naklání v úhlu, který by žádný statik rozhodně neschválil. Alchymistická škola se o budovu dělila s řeznictvím v přízemí a s ateliérem jakéhosi napůl šíleného malíře, jehož jméno se Foebus nikdy nedověděl.
„Žádnej nádhernej bejvák to teda není,“ prohodil Foebus, když vcházeli dovnitř hlavními dveřmi. Jakási optimistická duše nad ně zavěsila ušmudlaný prapor s nápisem „Vítáme nové studenty!“.
„Ty asi dáš hodně na to vnější pozlátko, viď Foebe?“ odpověděl mu Inis. „Tahle škola má úžasnou pověst a patří mezi jednu z pěti nejlepších alchymistických škol na celém Kierthu. Není samozřejmě důležité, jak vypadá budova, ale co se tu naučíš.“
Foebus, jehož přístup k vzdělání by se dal shrnout do hesla „Není důležité dostudovat, ale zúčastnit se“, na to raději nic neřekl.
„Hm, dobře, není to tu zas tak špatné,“ pronesl ale o něco později uznale, když je vysoká rusovlasá pomocnice, poté, co se ujistila, kdo jsou, vedla křivolakými chodbami. Všude po stěnách visely ohromné gobelíny, většinou s vyobrazeními magických tvorů. Na stolcích a kalamářích, co míjeli, byly vystaveny podivné alchymistické nástroje. Foeba, který ztratil orientaci hned po druhé zatáčce, na tom všem fascinovaly dvě věci. Za prvé, že dům vypadal zevnitř větší než zvnějšku. A také to že se i přes odpudivý pach visící ve vzduchu ještě neudusil.
Zrzka je zavedla do místnosti, která nejspíše sloužila jako shromažďovací místnost. A Foeba to nenapadlo jen proto, že už tu bylo několik lidí shromážděno.
U jedné stěny byl umístěn dlouhý stůl z mahagonu, ze kterého uprostřed vyrůstal jako věž řečnický pultík. Stoly a židle vyrovnané v řadách čelem k pultíku již nebyly tak honosné a bylo na nich vidět desítky let používání. Na stěnách byly fresky, o kterých se Foebus později dozvěděl, že představují nejvýznamnější události alchymie, ať už se skutečně staly nebo šlo o děje přinejmenším velmi nepravděpodobné. Za mahagonovým stolem se na zdi skvěl přeplácaný erb představující znak školy. Foebus na něm rozeznal pouze hada, pentagram, baňku a něco co vzdáleně představovalo stepujícího jednorožce.
Zatímco Foebus okukoval místnost, přešla zrzka k mahagonovému stolu, u kterého stáli a bavili se elfka a šedovlasý vousatý stařík. Elfka byla tak stará, že vrásky na jejím obličeji vytvářely permanentní zvrásněnou karikaturu obličeje, ale na rozdíl od svého kolegy se alespoň uměla oblékat. Stařík byl oblečen do černého obleku, který asi měl být reprezentativní a pro speciální příležitosti, ale celkově připomínal spíš nepovedený hybrid mezi kněžskou sutanou a rubášem pro mrtvoly. Starcovy dlouhé vlasy byly zplihlé a mastné, obdobně na tom byl i jeho hustý vous. Kůži měl bledou a pokrytou často podivnými skvrnami, které vůbec nepřipomínaly jaterní skvrny a daly se vysvětlit pravděpodobně jen nějakými temnými zakázanými rituály. Celkovým dojmem působil, že je více mrtvý než živý, i když to mu možná Foebus trochu křivdil, protože osvětlení, louče umístěné po stěnách vydávající zvláštní nečadivý plamen, bylo mizerné. Foebus si odfrkl, jestli tohle byly špičky oboru, tak alchymie určitě nebylo nic pro něho.
Inis ho popostrčil, aby přestal okounět, a Foebus si s mírnou nechutí sedl vedle něho do poslední z řady lavic. Na ostatních před nimi už porůznu rozmístěni seděli další lidé, jejich budoucí spolužáci. I s ním a Inisem jich bylo celkem sedm. Malý černovlasý mladík sedící vedle jen o něco větší brunetky. Vysoká blondýnka, od pohledu typická suinská dívka. Další černovlasý mladík, tentokrát s o něco delšími vlasy, brýlemi a nepřítomným pohledem. Středně vysoký zrzek v černém cvočky pobitém oblečení.
Bylo to jako rána mezi oči, když si Foebus uvědomil, že jednu osobu z nich zná.
Ukázalo se, že byli poslední, na které se čekalo, protože o malou chvíli později se stařík překvapivě čilým krokem přesunul za řečnický pultík. Elfka i rusovlasá dívka ho následovaly a sedly si za mahagonový stůl. Stařík se napil vody z jedné ze sklenic na stole a poté si odkašlal, aby upoutal pozornost shromážděných.
„Budoucí kolegové, vítám vás na úvodním setkání prvního ročníku naší alchymistické školy v Samiinu. Na začátek bych se rád představil, jmenuji se mistr Hauta Taikanen a jsem ředitelem a spoluvlastníkem této školy,“ starcův hlas byl chraplavý, byť celkem srozumitelný. Foebus by však takový hlas spíše očekával na loži umírajícího než od ředitele alchymistické školy a prý jednoho z nejmocnějších mužů Samiinu. „Dále zde ještě za školu jsou má vážená kolegyně Alexandra de`Doibalish a pomocnice Noita. Po dlouhých pěti letech konečně otevíráme nový ročník, protože se nám nakonec přihlásilo dost vážných zájemců. A dokonce sedm! No, však se brzy sami spolu seznámíte.
Upozorňuji hned na začátku, že to co se zde budete učit, bude pravá alchymie, takže zapomeňte na to hloupé rozdělení na theurgy a pyrofory. Ačkoliv se alchymie démonů zčásti dotýká a v některých případech bývá spolupráce s nimi nezbytná, přenecháme démony démonologům. Výrobu ohnivé hlíny či nějakých arkabanových ohňů si také odpustíme. My a vy, milí kolegové, se budeme zabývat pravou alchymií!“
„Tím tedy myslíte hledání kamene mudrců?“ vyrušil mistrův projev Inis. „Výroba elixírů, nápojů lásky a tak?“
„Ano, ano, a nepřerušujte mě, prosím,“ změřil si ho přísně mistr Hauta. „Vše důležité se dozvíte. Po tomto seznámení budete mít Pasiho, který vás seznámí se všemi těmi nudnými administrativními detaily, co budete muset vědět. Mimo jiné vás bude také učit Dějiny alchymie. S učiteli se seznámíte postupně, ale moc jich není, alchymie je exklusivní věda a na naší škole najdete jen špičky ve svém oboru. Já sám vás budu mít na dva předměty, ty nejdůležitější.“ zasmál se stařík.
„Vsadím se, že jeden z nich bude Alchymistické praktikum. Samozřejmě. To je ten nejdůležitější předmět,“ zašeptal Inis Foebovi do ucha, i když ten o to vůbec nestál. Z Inisových učených řečí vyznívalo, že se už napůl cítí jako opravdový alchymista, a tudíž samozřejmě už dopředu ví vše o tom, jak bude probíhat jejich studium.
Mistr Hauta dál pokračoval ve svém projevu. Čím déle ho Foebus poslouchal, tím více mu jeho pomalý tok řeč a chraplavý hlas jako přímo z hrobu lezl na nervy. Proslov byl plný vzletných slov o významu vzdělání a úžasném povolání alchymie, které mělo být tím nejlepší, co kdy svět potkalo. Prostě nic, co by Foebus považoval za nutné si pamatovat.
Proto zaměřil svou pozornost na ostatní posluchače. Zvláště na jednu osobu, která mu celou dobu projevu okupovala velkou část mysli a se kterou, když byl v Suinu poprvé, navázal komplikovaný milostný vztah. Suinská dívka jménem Aili Rakkaus.
Aili byla vysoká a postavu měla přesně takovou, kterou básníci rádi označovali jako sošnou. Až na svou nadprůměrnou výšku však vypadala jako typická suinská dívka. Foebovi v lecčems připomínala Sannu. Ailininy dlouhé rovné vlasy měly rovněž barvu slunce, byť vlasy vespod byly o něco tmavější. Její postava se pohybovala přesně na hranici mezi hubeností a tloušťkou. Foebus věděl, kolik úsilí musela vynaložit na to, aby neztloustla nad přijatelnou mez. I tak ale na ní bylo při podrobnějším zkoumání poznat, že v dětství musela být tlustá jako kulička. A jejímu poprsí stačilo jen trochu odhalující nebo těsné oblečení a vyvolávalo obdivné vzdechy a pískání od mnoha mužů.
Do čeho se ale tehdy Foebus poprvé zamiloval, byl její úsměv. Ten okupoval její obličej takřka neustále. Jen podle Ailininy nálady byl buď veselý, posměvačný nebo melancholický.
V tuto chvíli se na něj vůbec neusmívala. Z větší části věnovala pozornost Hautově proslovu, ale tu a tam se ohlédla a napůl nevěřícně a napůl zlostně na něj pohlédla. Prsty si hrála s prameny svých vlasů. Foebus už z dřívějška věděl, že to dělá pouze tehdy, pokud je vyvedená z míry nebo pekelně naštvaná.
Zajímalo by ho- Foebovy myšlenky přerušil šťouchanec, kterým ho Inis upozorňoval, že mistr Hauta přerušil svůj proslov a zaměřil na něj svou pozornost.
„Kolega…“ změřil si ho přísným pohledem stařík a nahlédl do papírů před sebou. „Kolega Foebus zdá se nedává pozor. To že váš otec dal naší škole velký finanční obnos jako dar, ještě neznamená, že vás necháme bez nejmenších překážek vystudovat. Takhle to u nás nefunguje. To jste měl radši jít na fakultu novodobých dějin. Slyšel jsem, že tam to takhle občas funguje.“
„Tam už jsem byl,“ ohradil se Foebus.
„A teď jste tady? Zajímavé. Vy teda musíte být kvítko.“
Mistr Hauta pokračoval v dál svém proslovu a naštěstí pro Foeba i ostatní, jejichž pozornost pomalu ochabovala, se blížil rychle ke konci. Po několika povzbudivých větách, že doufá, že se všichni budou snažit mít, co nejlepší výsledky, aby na ně mohla být škola hrdá, skončil.
Zatímco si mistr Hauta rovnal své poznámky, zvedla se rusovláska ze svého místa a řekla, tak aby ji všichni slyšeli: „Kdybyste mě všichni ráčeli následovat do vedlejší společenské místnosti. Zde je přichystáno malé občerstvení a můžete tam počkat na Pasiho, který vás do všeho uvede a pomůže s vašimi prvními dny na škole.“
Studenti se pomalu zvedali ze svých míst. Ačkoliv se mu vůbec nechtělo, zvedl se Foebus také, ale vydal se směrem k světlovlasé dívce. Aili mu šla také pomalu naproti. „Počkáš na mě vedle?“ požádal Inise a ani nečekal, až blonďatý mladík přikývne a odejde z místnosti.
„Ahoj, Foebusi,“ pronesla chladně dívka, když stanuli proti sobě. Foebus byl celkem zvyklý, že mnoho lidí neskloňuje správně jeho jméno, v tomto případě mu to ale z nějakého důvodu vadilo.
„Ahoj, Aili.“
„Co tady děláš?“
„Ále, slyšel jsem, že tu prý mají výtečné párečky v těstíčku,“ pokusil se o vtip Foebus. Nikdo, ani on sám, se nezasmál. „Předpokládám, že tu dělám to stejné, co ty. Hodlám studovat.“
„Vážně?“ podivila se Aili. „To je teda fór. Ty a studovat? Cha!“
„Aili, já…“ Foebus nevěděl, jak začít.
„Pokud to je další trapný vtípek, tak si ho radši nech. Ty vždycky něco plácneš.“
„Mně vždycky něco uklouzne, víš, co nemyslím vážně,“ odvětil.
„Vážně?“ zapitvořila se blondýnka. „Takže to Miluju tě, ti kdysi jen tak vyklouzlo místo Jak se dneska vede? A Chci si tě vzít, jak si jednou říkal, tak to jsi původně chtěl říct jen Chci si vzít dneska dlouhý plášť do města? Radši už nic neříkej, Foebusi.“
„Dobře,“ přikývl mladík, který netušil jak vybruslit ze situace. Nečekal, že Aili ještě nikdy potká, a trochu se cítil i trapně, protože se opravdu k ní nezachoval nejlépe. „Asi se teď budeme vídat.“
„No jo,“ přijala odevzdaně Aili tento fakt. „To asi budeme. Jsem zvědavá, jestli tuhle školu dokončíš. A víš co? Radši už na mě moc nemluv.“
Zatímco mluvil s Aili, odešli ostatní pryč. V místnosti zůstala jen rusovlasá dívka, teď už věděl, že se jmenuje Noita, která ze stolu sklízela skleničky a nějaké papíry. Ta mu poradila, jak se dostat na latrínu.
Foebus vyšel na chodbu a vydal se ji hledat. Netrvalo dlouho a ztratil se. Zdálo se, že většina místností tu má alespoň dva vchody a slovo křivolaké ani zdaleka nevystihovalo zdejší chodby. Později se zde již bezpečně vyznal, ale první den, měl co dělat, aby našel záchod a cestu zpět.
Pak už věděl, kde co je. V prvním přízemním patře se nacházela shromažďovací místnost, kde měl mistr Hauta svůj nudný proslov, společenská místnost rozdělená na studijní a odpočinkovou část, a většina učeben. V podzemí byly další učebny a sklady. Některé ze skladů byly zapečetěny a nikdo ze studentů se nikdy nedozvěděl, co přesně tam skladují. I když Inis měl několik teorií. V druhém patře bylo pár dalších učeben (vypadalo to, že škola byla projektována pro mnohem větší počet studentů), kabinety učitelů, knihovna, několik komor a skladů a pokoje pro dva sluhy, kteří se starali o úklid a další běžné činnosti nutné pro chod školy.
Co bylo ve třetím patře, Foebus nikdy stoprocentně nezjistil. Ale podle toho, že jim mistr Hauta zakázal vstupovat do tohoto patra a že ho nikdy neviděli odcházet z budovy školy, si dovodil, že to nejspíš budou jeho soukromé komnaty, kde bydlí a pracuje. To, že mistr Hauta nevycházel vůbec z domu, zčásti vysvětlovalo jeho otřesný vzhled. Postupem času si na něj Foebus zvykl a nedokázal si představit, že by mohl jejich ředitel vypadat jinak.
Dokonce i na ten podivný zápach vznášející se ve všech místnostech (v těch, kde se dalo okny větrat, byl jen o trochu mírnější), si nakonec zvykl.
Výuka v samiinské alchymistické škole probíhala od rána do večera, i když mezi hodinami měli studenti velké časové úseky určené na individuální i kolektivní domácí úkoly, samostudium a samozřejmě i k relaxaci. Takže se Foebus během několika prvních dnů školy zvládl seznámit se všemi ostatními spolužáky. A popravdě řečeno byl mírně zklamán kvalitou i množstvím. Nečekal, že alchymie bude masový obor, ale pouhých sedm studentů mu připadlo málo. A navíc pouze dvě dívky!
Vše dobré, co si Foebus myslel o Inisovi, by se dalo shrnout do dvou krátkých vět. Inis ale Foeba z jakéhosi záhadného důvodu považoval za přítele a dobrého společníka. Foeba jeho neustálé doprovázení a poučování většinou štvalo, ale mělo to i jednu výhodu. Inis se uvolil pomáhat mu s domácími úkoly a v podstatě je dělal on sám. Čas strávený s Inisem byl pro Foeba asi stejně příjemný jako palec v oku, ale pořád to bylo lepší, než kdyby dělal úkoly sám. Bylo jich totiž velké množství a i Foebus musel později uznat, že nebýt Inise nikdy by nevydržel na škole tak dlouho.
Zkusil se zeptat Inise, jestli by mu i radil při testech, ale to blonďák kategoricky odmítl.
Dalšími Foebovými novými spolužáky byli Derek a Ramonus. Derek byl nápadný zrzek s delšími kudrnatými vlasy a s poněkud znepokojivou zálibou v oblečení černé barvy a nadmíře cvočků a dalších kovových ozdob. Pravé obočí měl propíchnuté kovovým kroužkem a pořádně vyděsil Foeba, když mu poprvé ukázal svůj piercing v jazyku. Derek se často nadutě zmiňoval, že je synem Dromderka Hromového z Východního Shainnormu. Foebus o lordu Dromderkovi nikdy neslyšel, ale předpokládal, že to bude nějaký bezvýznamný válečnický lord z východního Kierthu. Ramonus, který svůj malý vzrůst více než dost nahrazoval umíněností, naopak pocházel odněkud ze západu kontinentu. Podle zvláštního přízvuku možná až ze západního pobřeží, z nějakého malého rybářského království v područí Císařství. Tomu nasvědčovala i jeho tmavší kůže a krátké černé vlasy.
Ač se v mnoha věcech ti dva lišili, jednu věc měli společnou. Oba vypadali od pohledu celkem inteligentně, ale ve tváři měli vepsanou jistou krutost, kterou nedokázal zamaskovat sebevětší úsměv. Ne že by se Derek nebo Ramonus zrovna příliš často usmívali. Oba uznávali jen právo silnějšího, od slabších si brali, co chtěli, a byli dostatečně chytří na to, aby to zaonačili tak, že jim to vždy prošlo.
Oběma mladíkům bylo hned od prvního dne jasné, že se musí mezi sebou střetnout, aby se ukázalo, kdo je mezi nimi ten silnější. Nikdo ze školy neviděl, jak se to stalo, ale po několika dnech bylo jasné, že vyhrál Derek. A Ramonus se jako mávnutím kouzelného proutku změnil. Skoro pořád chodil se zrzkem a smál se jeho povedeným i nepovedeným vtipům stejnou měrou, tedy hodně. Původní sebevědomé chování vystřídala servilnost. Dokonce se pořádně nebránil, ani když si Derek dělal legraci z jeho dívky, kterou byla jejich další spolužačka, Ihana. Derek samozřejmě věděl, že Ramonova poddajnost má své meze a dával si dobrý pozor, aby je nepřekročil. K ostatním, ani k Foebovi, však už takový ohled neměl.
Foebus spolu s Inisem doufali, že se ukáže, že oba tito mladíci na studium nemají a vzdají to. Derek i Ramonus je ale nepříjemně překvapili, protože měli přinejlepším stejné studijní výsledky jako Foebus, často i o hodně lepší než on.
Co se týče Ihany Hiirinen přemýšlel Foebus několikrát o tom, proč mu tato brunetka přijde tak neatraktivní. Nikdy na to ale nepřišel. Žádná její část těla nebyla nehezká na pohled, ale jako celek působila dívka nijakým dojmem. Měla celkem pěknou postavu, ale nosila se, jako kdyby se měla za co stydět. Nos neměla ani přehnaně velký či zahnutý ale ani rozkošně tvarovaný. Pohled ani kalný ale ani svádivý. Úsměv ani křivý ale ani smyslný. Pokožku ani mastnou ale ani přehnaně hladkou. Nohy ani křivé ani oku lahodící. Ihanu nemohl nikdo nazvat ošklivou, ale Foebovi přišla stejně tak atraktivní jako čolek lankhmarský. Jelikož ale byla chytrá (tedy až na tu skutečnost, že randila s Ramonem), celkem i vtipná a nedělalo jí potíže tu a tam Foebovi poradit, bavil se s ní docela rád.
Největší záhadou zůstával poslední ze sedmi studentů, černovlasý Mikael Lahtinen. S ostatními se Foebus během několika dní školy seznámil a dokázal si je zařadit. O tom chlapci s brýlemi a s roztřepenými vlasy černými jako smola ale nevěděl, co si myslet. Podle jména pocházel ze Suinu, stejně jako Aili a Ihana, ale to si musel Foebus dovodit sám, protože Mikael o svém domovu nebo rodině v podstatě nemluvil.
On totiž nemluvil skoro vůbec.
Hovor s ostatními nevyhledával a skupinových experimentů či úkolů se účastnil jen velmi nerad. Ostatní se mohli spolehnout, že to bude on, kdo promluví za celou dobu nejméně slov. Pokud však něco řekl, bylo to vždy k věci a správně. Spolu s Inisem měl totiž Mikael nejlepší výsledky a mistr Hauta ho často dával za příklad. Derek s Ramonem se brzy přesvědčili, že tichý a chytrý člověk nemusí být nutně také slabý a bezbranný člověk. Jejich posměšky a žertíky jim vždy vynesly tvrdou odplatu. Poznávacím znakem těchto „náhlých náhod“ bylo, že nikdy nešli vystopovat až k Mikaelovi. Ten se jen usmíval. Všichni ale věděli, že za tím stál on. Ukázalo se, že Mikael má docela nechutný smysl pro humor, takže Derek s Ramonem brzy ztratili chuť cokoliv si na něj dovolovat.
Foebus věděl, že pokud by byl jako Mikael, dokázal by vystudovat jakoukoliv školu, by si zamanul (a otec by na něj byl určitě patřičně hrdý). Ale jeho život by pak byl tak zoufale nudný!
První den druhého týdne školy byl jeden z těch chladnějších dnů, kdy příroda dává vědět, že relativně teplý podzim bude brzy minulostí a místo něj dostane svět, nebo alespoň tato část světa, jen chladně neodbytnou zimu. Foebus už jednu zimu v Suinu zažil a doufal, že nebude tak hrozná jako před dvěma lety. Roku 368 císařského letopočtu byla v suinském království krutá zima i na místní studené poměry. Když byl s Aili, se kterou tehdy chodil, na procházce nebo jinde venku, měl často pocit, že mu mrznou i sliny v ústech.
Toho dne dostali z hodiny o kouzelných tvorech za úkol během následující volné hodiny přijít alespoň na deset způsobů, jak ochočit jednorožce. Napůl znuděný Foebus seděl ve studijní části společenské místnosti a četl si jakýsi buřičský protikrálovský pamflet schovaný za tlustou knihou Klíč k určování kouzelných tvorů. Vedle knihy měl položený pohár se svařeným vínem, ze kterého občas upil.
Inis ho celkem snadno přemluvil k tomu, že udělají úkol dohromady. Jelikož Foeba ochočování jednorožců nijak zvlášť nezajímalo, byl rád, že se Inis ujal iniciativy. Ještě raději byl, že po něm blonďák nechtěl, ať s ním jde do Samiinské královské knihovny, která byla skoro na druhém konci města. Proto teď seděl ve studovně a od Inise měl za úkol najít dvě věci v knize, kterou měl před sebou. Zatím se ji ale ani neobtěžoval otevřít. Plánoval s tím začít hned, jak dočte ten zajímavý pamflet. Jeho autor měl velký smysl pro humor a v jeho pojetí dokonce i velezrada vypadala jako celkem zábavná činnost.
Jedinými dalšími lidmi v místnosti byli Derek a Ramonus. Černovlasý mladík se skláněl nad knihami, ale první jmenovaný se bavil tím, že po Foebovi házel kusy pomerančové kůry. Toto střelivo bylo v Suinu velmi vzácné. Zvláště v zimě. Foebus předpokládal, že si Derek magií ošetřené pomeranče koupil za nemalé peníze od nějakého kupce z Jižních zemí či možná rovnou z Císařství. Bohužel nepomáhalo, když Dereka několikrát požádal, ať svou mušku trénuje na někom jiném. Po druhé marné prosbě se Foebus rozhodl vyzkoušet metodu totální ignorace.
Ostatní ze studentů byli pryč. Aili a Ihana v knihovně ve druhém patře. Inis v oné královské knihovně v honbě za svazkem, který ve škole nebyl k sehnání. Mikael stihl napsat úkol ještě během hodiny a pak odešel – no, nikdo vlastně nevěděl, kam odešel, ale Foebus měl podezření, že domů učit se. A vsadil by se také, že jen kvůli Mikaelovi běžel Inis do té knihovny, aby ho trumfnul v počtu odpovědí, když už ne v rychlosti vypracování.
Derekovi už skoro došly všechny slupky, když se Ramonus zvedl. K Foebově lítosti to nebylo proto, aby se ho zastal. „Musím si dojít nahoru do knihovny ještě pro jednu knížku,“ oznámil Ramonus zrzkovi.
„Hmm,“ zabručel Derek.
Ve dveřích do místnosti se Ramonus málem srazil s Ihanou. Ta nesla v každé ruce kameny zdobený pohár, ze kterých se kouřilo, a v podpaždí knihu. Mladík vtiskl své přítelkyni pusu na tvář a řekl: „Hned jsem tady, ještě potřebuju v knihovně jednu knihu.“
Dívka přikývla a přinesla Derekovi na stůl jeden z pohárů. Ten jí kývnutím poděkoval a napil se. Až o chvíli později mu došlo, že si Ihana s druhým pohárem nesedla k jejich stolu, ale jde s ním i s knihou k Foebovi.
Ten se k dívce pootočil, když ji uslyšel přicházet. Málem mu vypadly oči z důlků, když se na něj Ihana koketně usmála a bezděčně vypjala hruď. „Ahoj, nechceš napít? Ten tvůj svařák už musel určitě vychladnout,“ zavrkala.
Představa, že by ho Ihana sváděla, nikdy Foebovi nepřišla na mysl. A že ho někdy napadaly pořádné sprosťárny. Teď se ale okamžitě tato představa, v jeho chlípné mysli rozvedená do nejmenších detailů, zařadila do pětice nejhorších věcí, které nikdy nechtěl zažít, na čestné místo mezi tím být zabit přítelem a poslechem dolnogroutské cimbálky.
„Díky,“ zmohl se na jediné. Napůl se zvědavostí, napůl s hrůzou čekal, co bude dál.
„Hej Ihano!“ křikl na ní Derek. „Co tam kukošíš u toho nedomrlýho paka?!“ Dívka mu ale nevěnovala pozornost a před Foeba položila knihu, kterou nesla. Zlatý nápis na obálce hlásil, že jde o Magická stvoření Kierthu, 3. revidované a NECENZUROVANÉ vydání od Theodorika Baziliška.
Tak nakonec běžel Inis do knihovny zbytečně, pomyslel si Foebus, máme ji i tady, Zvědavě ji vzal do ruky. Kniha byla zakázaná v několika desítkách zemí kontinentu včetně Orimova království a Askelaty.
„Napadlo mě, že by ti pomohla tadyta knížka,“ řekla Ihana a znovu se usmála. „Podtrhla jsem to důležité z páté kapitoly. Je to od strany sto dvacet, tady, vidíš. Jsou tam i obrázky pářících se jednorožců.“
„Pařící se jednorožci? Zajímavé,“ ožily Foebovy oči zájmem.
„Ihano!“ ozval se znovu Derek.
„Už jdu!“ zavolala Ihana na zrzka a jelikož byla k němu zády, mohla si dovolit udělat kyselý obličej. Pak naposled mrkla na Foeba, zavlnila boky a ladně vyrazila zpět. Foebus byl rád, že dívka už odcházela. Ten její koketní úsměv ho znervózňoval. Jelikož u něj měla ale Ihana malý vroubek z minula, ani mu nepřišlo podezřelé, že mu nese knihu sama od sebe.
„Zajímalo by mě, jestli tam jsou na obrázcích i nějaké panny,“ zamručel si sám pro sebe. Jednou rukou otevřel knihu a druhou bezmyšlenkovitě sáhl po novém poháru, aniž by tušil, že by mohl obsahovat něco speciálního.
„Á, vypadá to, že pan Foebus opět nedává pozor!“
Mladík, když uslyšel své jméno, zvedl hlavu od sešitu, do kterého si celou hodinu Novodobých dějin alchymie kreslil náčrty Ailinina obličeje. Pohlédl do očí Pasiho Haukinena, vysokého pomocníka mistra Hauty, na kterém bylo nejzajímavější to, že jeho obličej výrazně připomínal štiku.
„Ale dával,“ zaprotestoval slabě Foebus.
„Vážně?“ zvedl Pasi obočí? Jeho hlas byl monotónní, až někdy uspával dokonce i Inise, ale v tomto případě se mu podařilo propašovat do jeho otázky kousek zájmu.
„Ano, no… ehm… mluvil jste o Frídlichovi zvaném Šmatlavém, jak se ehm… snažil vyrobit to… ten lektvar chlupatosti,“ namáhal svou paměť Foebus
„Správně. Bohužel pro vás, o něm jsem mluvil na úplném začátku hodiny. A teďka už je skoro její konec. Píšu si k vám další černý puntík. Doufám, že se časem zlepšíte, protože si rozhodně nehodlám kupovat další sešit na černé puntíky už v průběhu prvního semestru.“
Foebus pokrčil rameny ve stylu To je mi hrozně líto, ale je mi to úplně fuk. Pak sklonil hlavu zpět k sešitu. Na školních výsledcích mu nyní moc nezáleželo. Tu a tam se vzmohl, dával pozor a správně odpovídal na otázky (odpovědi mu většinou poradil Inis). Většinu času ale měl Foebus hlavu plnou něčeho jiného.
Nevěděl, jak se to stalo, ale stalo se. Stejně jako před dvěma lety se mu náhle zalíbil Ailinin úsměv. To jak mluví, jak kýve hlavou, když se směje, a jak chytře a bystře reaguje na poznámky učitelů i spolužáků. Možná proto, že věděl, že ho Aili nechce a nejraději by ho už nikdy neviděla, to bylo o to silnější než poprvé.
Foebus se zamiloval.
Jeho tlumok brzy přetékal různými dárečky, kterými dívku obdarovával v jakoukoliv vhodnou i nevhodnou dobu. Jeho mysl přetékala sladkými slovíčky a těmi nejvybranějšími lichotkami. Dokonce i básněmi. Čím nevybíravěji a krutěji ho Aili odmítala, tím víc toužil přesvědčit ji, že není tak špatný, jak si myslí.
První týdny školy by nebýt neopětované lásky k Aili byly zcela nudné. A ani tak to rozhodně nebyla doba, na kterou by Foebus v budoucnu vzpomínal s nostalgickou slzou v oku.
Předměty byly až na občasné okamžiky nudné jako návštěvy u Foebovy tetičky Evelíny.
Ředitel školy, mistr Hauta, je učil Alchymistické praktikum a Reakce látek a vztahy mezi nimi. Inis měl pravdu v tom, že praktikum bylo nejdůležitější předmět ze všech. Sám mistr Hauta to svým chraplavým hlasem zmiňoval každou hodinu, i když Foebus moc dobře nechápal, proč tomu tak je, protože hlavní náplň těchto hodin bylo to, jak správně pečovat o alchymistický kotlík.
Reakce látek byl tak nudný předmět, že Foebus každou hodinu takřka okamžitě přestal dávat pozor. Do konce svých dnů tak nepřišel na to, o čem přesně ten předmět vlastně byl.
Alexandra de`Doibalish, stará cynická elfka, která byla i na elfí měřítka extrémně stará, měla na starosti Bylinkářství a Kouzelné tvory. Foebus se jí nejdříve docela bál. Její zlý výraz ve vráskami zvrásněném obličeji sliboval nesčetná utrpení všem studentům, kteří se něčím proviní. Mladík ale brzo zjistil, že kromě jedovatých řečí a zlých pohledů mu elfka nijak neublíží. Její předměty se tak zařadily do nudné šedi mezi ostatní. Kouzelní tvorové mohl být zajímavý předmět, kdyby se ale většinu času neučili hlavně to, jaké které části těla a vnitřnosti kouzelných tvorů se hodí pro alchymistické účely. A to přišlo Foebovi nechutné. Brzo si tento předmět překřtil na Kouzelní tvorové a jak je vykuchat.
Pasi Haukinen byl každou hodinu stejně nudný, jako v den, kdy ho Foebus viděl poprvé. A to bylo co říct, protože udržet si takovou konstantní úroveň nudnosti chtělo pořádnou dřinu nebo se tak narodit. Foebus litoval, že se Pasi nenarodil s nějakou jinou vášní než tou stát se učitelem. Dokonce i Inis, který učení hltal, a Mikael, který jinak nikdy neřekl křivého slova proti jejich škole, mu v tomto dali za pravdu. Na hodinách Dějin alchymie a Novodobých dějin alchymie, které Pasi vyučoval, bylo to málo, co si pamatoval z fakulty novodobých dějin, Foebovi úplně k ničemu. I tak ale v těchto dvou předmětech dosahoval nejlepších výsledků. Což byl, když se vzalo v úvahu Pasiho nudný způsob učení, malý zázrak.
Posledním důležitým člověkem ve škole byla rusovlasá pomocnice, která je první den vedla chodbami. To, že se zrzka celým jménem jmenuje Noita Johanna Pajunen, se dozvěděl Foebus od Inise, protože ve škole jí všichni oslovovali pouze jako Noitu. Na rozdíl od ostatních učitelů neučila žádný předmět. Na starost měla všechno, co bylo zrovna potřeba udělat. Byla takové děvče pro všechno, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Studenti ji nejčastěji viděli, když zaskakovala za některého z jejich tří vyučujících.
Noita přišla Foebovi ze všech lidí, které ve škole poznal, jako nejzajímavější. A nebylo to jen tím, že to byla vysoká kráska s uhrančivým pohledem a nepřirozeně zrzavými vlasy. Když jim poprvé suplovala hodinu Bylinkářství, pošeptal mu Inis, že je Noita čarodějka. A nejenom že je čarodějka, ale je také velmi podobná jedné slavné čarodějce, která před sto lety bojovala ve válce o nezávislost Suinu a velmi se zasloužila na tom, že se království vymanilo z područí Vaejnaerdu.
Inisův zvyk všechno vědět a všechno to také sdělovat ostatním, ať už o to stáli nebo ne, byl otravný, ale tohle Foeba zaujalo.
„Vážně?“ podivil se. Zaměřil svou pozornost na Noitu a snažil se vzpomenout, co se učili na fakultě novodobých dějin o válce o nezávislost. Skoro na nic si ale nevzpomněl a jeho pozornost brzy zase odpadla. Samotná přednáška o použití lociky jedovaté nestačila na to, aby na dlouho udržela jeho pozornost.
Brzy však toho, co mu o Noitě řekl Inis, využil. Jednoho dne šel o volné hodině do kabinetu, kde sídlila Noita a Pasi, zjistit, jestli by u posledního testu, který tak pokazil, nemohl někde najít bod či dva navíc. Popřípadě měl v plánu vyškemrat zadání testu dalšího.
Po uplynutí dostatečně dlouhé doby po jeho zaklepání, kdy se nic nedělo, uchopil kliku. Bylo otevřeno, tak nakoukl dovnitř. Pasi nebyl nikde v dohledu, ale zrzka seděla u svého stolu. Lokty měla na desce stolu a oba ukazováčky natažené proti sobě. Hlavu měla skloněnou a upřeně hleděla přímo před sebe na imaginární přímku, která spojovala špičky obou jejích ukazováků.
Jako obvykle měla na sobě dlouhé černošedé šaty. Foebus ji skoro nikdy neviděl v jiných. Na hrudi, kterou Noita neměla zrovna impozantně vyklenutou, byly šaty vyšívané zeleným brokátem. I když výstřih nebyl nijak ohromující, šaty zcela odhalovaly dívčina ramena. Inis už dřív Foeba poučil, že jde o módu obvyklou na západě kontinentu. To bylo trochu zvláštní, protože Noita, stejně jako mistr Hauta a Pasi, byla původem ze Suinu. A místní děvčata se většinou držela suinské módy.
„Neruším?“ odkašlal si Foebus a znovu jemně zaťukal na otevřené dveře.
Noitě chvíli trvalo, než se probrala z transu. Usmála se na mladíka a naznačila mu, ať vejde dovnitř a sedne si naproti ní. Foebus ji poslechl.
„Promiň, jen jsem zaostřovala vůli,“ řekla mu, když si přitahoval židli.
„Ostřila co?“ zeptal se nechápavě Foebus.
„Ale to je jedno,“ mávla rukou Noita. „Jen takové alchymistické cvičení víš, sokolíku?“
„Spíš čarodějnické než alchymistické, ne?“
„Vida, ty máš ale oko. Možná nejsi tak hloupý, jak vypadáš na první pohled,“ usmála se zrzka a jen díky tomu krásnému úsměvu se Foebus neurazil.
„Říká se, že jsi prý velmi podobná té slavné čarodějce z válce o nezávislost. Té, co stála v Řadě Deseti a při dobývání Nemeisu se výrazně zasloužila o vítězství.“
„Ha, vida, tak přece jenom tě na fakultě novodobých dějin něčemu dokázali naučit,“ usmála se znovu dívka. „Je pěkné, že si tam strávil i nějaký čas nad učením a ne jen nočními návštěvami na dívčích kolejí.“
Foebus si všiml, že nic nepotvrdila, ani nevyvrátila. Upřímně ale moc nevěřil, že by to byla opravdu ona, protože to by jí muselo být více než stopadesát let. Mnoho čarodějnic vypadalo o hodně mladší, než skutečně bylo, ale vždy je prozradily oči. Jejich pohled byl nepříjemně vědoucí a často také podivně smutný, jak se v jejich očích odrážely všechny ty dlouhé roky života a nespočet ne zrovna příliš příjemných zkušeností. Noita ale měla pohled jiskrný a hravý.
„Jaktože to víte?“ zamračil se Foebus.
„Zjišťujeme si toho co nejvíc o všech studentech. Přece bychom tu nenechali studovat kdekoho.“
„Aha, v tom případě nevíš něco nelichotivého o Derekovi nebo Ramonovi?“
Na to se rusovláska jen zasmála. Pak zase zvážněla a jen nepatrně kývla hlavou v zamítavém gestu.
„Nevadí,“ nevyvedlo to Foeba z míry. „Můžu se kouknout na poslední test z Kouzelných tvorů, prosím?“
Po dvou týdnech se Foebův zájem o studium výrazně zvýšil. Cítil, že se konečně něco začíná dít. V Alchymistickém praktiku totiž začali s pokusy a přípravou skutečných lektvarů. Bohužel se nedá říct, že by v tomto alchymistickém počínání byl Foebus úspěšnější než v jiných oborech. Spíše naopak.
Na tomto místě je asi nutné říci, že výuka v alchymistické škole byla zcela něco jiného než výuka na fakultě novodobých dějin nebo na jakékoliv jiné normální škole.
Když se Foebus nedokázal naučit jména deseti posledních vládců Císařství, nic se nestalo (špatnou známku bral, jako že se nic nestalo). Když se Foebus nedokázal naučit, jak správně uvařit základní louhovací směs, vylila se špatně připravená směs z kotlíku a vyleptala velkou díru do stolu.
Když se nedokázal naučit jména manželek deseti posledních císařů, nic se nestalo. Když nedokázal správně uvařit lektvar ochrany, vybuchl mu kotlík před očima a jen zázrakem nikoho nezranil.
Když se, z nějakého záhadného důvodu dokázal naučit jména všech psů a dalších domácích miláčků manželek posledních deseti císařů, tak se také vůbec nic nestalo. A to z toho důvodu, že tato fakta překvapivě žádného z profesorů nezajímala a nebyla po studentech vyžadována. Když Foebus nedokázal správně připravit barvící lektvar a po třetí mu vybouchl kotlík pod rukama, byl jediný, koho překvapilo, že mu mistr Hauta zakázal přibližovat se nadále k jakémukoliv kotlíku.
Od té doby měl Foebus na hodinách alchymistického praktika potupnou funkci podávače přísad a baněk. Mistr Hauta ho na každé hodině podezřívavě sledoval. Foebus ale věděl, že při troše dobré snahy ho přesvědčí, že je spolehlivý, a možná to nakonec dotáhne i na nosiče kotlíků.
Foebus miloval Aili vroucně a z celého svého bídného srdce. Ale i když jí miloval až za hrob, neznamenalo to, že by se přestal snažit balit i jiné dívky.
Bylo to ke konci jednoho školního dne, když se mu Aili ve společenské místnosti opět vysmála do obličeje. A použila k tomu takových výrazů a slovních obratů, že Derek a Ramonus, kteří náhodou byli u toho, se z toho mohli potrhat smíchy. Derek postupem času přestával mít chuť šikanovat Foeba, protože by to nikdy nedokázal lépe než Aili. Většinou jen přihlížel a tu a tam pronesl nějakou posměšnou poznámku. Ramonus s sebou začal nosit všude zápisník a ty nejlepší Ailininy nadávky si zapisoval pro pozdější potřebu.
Foebus s rudou tváří vyklouzl z místnosti. To co následovalo poté, co na chodbě narazil na Noitu, se prostě muselo stát. Rusovlasá pomocnice nesla dva košíky plné plechových krabic ozdobené tajemně znějícími popisky. Falešně si pískala a mířila ke schodům do podzemí. Mladík ji zastavil a požádal o trochu jejího času. Když zvědavě přikývla, zavedl ji do nedalekého výklenku. Tam spočívala dvě křesla určená k odpočinku, ale studenti je jen málokdy využívali.
„Tak co se děje? Mám práci,“ usmála se Noita. Nevypadala ale, že by ze svého křesla spěchala.
„Je na této škole zakázáno, aby student randil s učitelem?“ zeptal se jí Foebus.
Zrzka hned pochopila, kam tím mladík míří. „Foebe, nejraději bych řekla, že si spolu vyjdem, až si výrazně zlepšíš známky. Ale bojím se, že by ti to trvalo tak dlouho, že tou dobou bys měl starosti se stařeckou demencí a ne s tím, kam mě vzít. Takže to vezmu stručně, ne.“
„Ne, jako že to tady není zakázaný nebo ne, jako že si se mnou nevyjdeš?“ nenechal se vyvést z míry lamač dívčích srdcí.
„Ne na oboje,“ pousmála se znovu Noita.
„Ale Noito, když říká dáma ne, myslí tím možná. Když říká možná, myslím tím ano. A když říká ano, tak není dáma.“
„No já určitě nejsem dáma, jsem přece, jak jsi před pár dny sám uhodl, čarodějka. To ti nevadí?“ usmívala se dál Noita, pobavená mladíkovým snažením.
„Pche, čarodějka. Věkový rozdíl několika staletí mě nezastaví, abych tě někam nepozval. Hmm?“ usmíval se také Foebus v domnění, že je na dobré cestě.
„Staletí mezi námi nejsou, to mi zase křivdíš.“
„Tím líp,“ rozhodil rukama Foebus a nasadil ten nejsvůdnější úsměv, který dokázal za této situace vykouzlit.
„Rande ne,“ řekla rozhodně zrzka. „Prostě ne. Jdi lámat srdce jiným dívkám, protože na mě by sis jen vylámal zuby. A nezapomeň, že pozítří píšete test z Reakcí látek. A já pochybuju, že ses už začal učit.“
Po těchto slovech vyklouzla Noita z výklenku, oba košíky v rukou, a vyrazila směrem ke schodům. Neohlédla se, takže Foebus neviděl, jak jí na tváři stále hraje pobavený úsměv.
Foebova nová potupná funkce na hodinách Alchymistického praktika měla i pár výhod. Mistr Hauta se ho během hodin na nic neptal a Foebus nemusel dělat ani praktická cvičení, které všichni ostatní dostávali na začátku každé hodiny. Hlavně ale mohl být na dosah Aili, ve všem jí pomáhat a během toho jí šeptem skládat komplimenty. A nejlepší na tom bylo, že ona sama proti tomu nemohla nic dělat, protože on byl přece jenom pouhý podavač přísad a ochotný pomocník.
Na začátku čtvrtého týdne školy se mistr Hauta rozhodl, že dá Foebovi další šanci. Foeba to trochu překvapilo, ale bez námitek se usadil do lavice. Snad ze zvyku si sedl vedle Inise a pro změnu pozorně poslouchal ředitelův výklad.
„A proto si myslím, že je čas, abychom si zkusili základní podobu takzvaného nápoje lásky,“ suchý hlas mistra Hauty nezněl nijak vzrušeně a stejně tak mohl mluvit o nápoji ochrany proti plešatosti, ale všichni studenti hltali každé jeho slovo. Přece jenom, nápoj lásky je nápoj lásky, pomyslel si Foebus. Ostatní studenti poslouchali také pozorně, takže měli na to stejný názor.
„Ví někdo, jaké jsou základní přísady do nápoje lásky?“ otázal se ředitel.
Kromě Inisovy se překvapivě zvedla do vzduchu i Ailinina ruka. Ta ale umí krásně zvednout ruku, škoda že jí nezvedá častěji, napadlo Foeba. Očima visel na dívce.
„Ano, kolegyně Aili?“ pokynul jí rukou mistr Hauta, který byl rád, že se také pro jednou přihlásil někdo jiný než Inis.
„Takže… Když nepočítáme staroardenajské a další historické receptury, tak již od doby madam Portnasis, která je považována za tvůrkyni moderního nápoje lásky, jde o tyto přísady: okvětní lístky růže, březová a olšová kůra, vlasy dotyčného objektu, pot objektu,…“
Jak dál pokračovala, stával se seznam, čím dál víc nechutnější, takže Foebus radši přestal poslouchat. Když pak stál, stejně jako ostatní, nad svým kotlíkem, ve kterém začínala bublat vařící voda, nevěděl vůbec jak začít.
Mistr Hauta jako obvykle chodil mezi stoly, zapisoval si chování a výsledky studentů a tu a tam utrousil nějakou poznámku. Foebus se ho samozřejmě mohl zeptat na radu, ale jeho hrdost mu to opět nedovolila. Navíc měl dojem, že nedávno přesně o tomto způsobu přípravy nápoje lásky četl v jedné knize. Z ingrediencí připravených na stole si vzal to, co si myslel, že bude potřeba a začal pracovat na svém prvním nápoji lásky.
Dokud měla jeho základní směs stejnou barvu jako směsi ostatních, byl bez obav. Dokonce si začínal myslet, že poprvé uspěje a dostane se s výrobou až na konec. Poté si však spletl jednu techniku přípravy s jinou, nabral si špatný poměr mezi vrbovou kůrou a okvětními lístky růže a bylo na problém zaděláno.
Že je něco špatně si uvědomil až v okamžiku, kdy zvýšil intenzitu ohně, aby dostal obsah kotlíku do varu. Lektvar v nádobě nabyl zcela nepředvídatelně na objemu. Než stačil Foebus něco udělat, vytryskla narůžovělá tekutina z kotlíku. Většina kapaliny skončila na jeho košili. Pár kapek mu však ulpělo i na rukou a obličeji. Naštěstí nebyla kapalina vařící, ale jen velmi teplá.
Mistr Hauta složil hlavu do dlaní a vyčerpaně s ní kýval ze strany na stranu. Neměl ani sílu na to Foebovi vynadat.
„Ups,“ bylo jediné na co se Foebus vzmohl.
Hned po této nehodě byl Foebus opět odstaven od kotlíku. Pár dní po tom za ním o jedné volné hodině přišla Ihana. Prý si chtěla jen promluvit, ale tomu Foebus nevěřil ani chvíli. Pokud si tehdy, když mu pomohla s úkolem o ochočování jednorožců, myslel, že s ním Ihana flirtuje, tak nyní to byl přímo frontální útok koketnosti.
Ihana se snažila, co to šlo. Špulila rty, kroutila si prstem vlasy, smála se všemu alespoň trochu vtipnému, co Foebus řekl, a dokonce kroutila i boky. Nebyla ale v tomto umění zběhlá, takže výsledek byl více než rozpačitý. Foebus přemýšlel, jestli se jí má smát nebo raději utéct. Odpovídal v co nejkratších větách a snažil se rozhovor co nejdříve ukončit.
S tím mu nakonec pomohl Ramonus, který je náhodou přichytil o samotě. Když viděl, co to jeho dívka předvádí, hned zakročil,
„Co to s tebou je?“ osopil se na Ihanu, když ji chytil v podpaždí a táhnul pryč. „To už je podruhé, co flirtuješ tady s tímhle kozlem! Jen se tak netvař. Derek mi všechno řekl!“
Foebus se pousmál. Takto ho již nikdo dlouho nenazval. Starý kozel. Úsměv mu zmrzl na tváři, když se Ramonus k němu naklonil a zlostně zasyčel: „Opovaž se jí dotknout a zpřerážu ti hnáty:“ Ramonovy tmavé oči blýskaly zpod jeho ofiny a tón jeho hlasu jasně říkal, že svět bez Foeba Festinlara je ten nejlepší svět, co si dokáže představit. Mladík na Foeba ještě zavrčel a pak odešel.
Foebus neměl Ramona moc v lásce, ale toto přání by mu s chutí splnil. Dotýkat se Ihany bylo to poslední, co chtěl. Foebus zavrtěl hlavou a vrátil se k vyrábění k masce pro dnešní večírek. Ty alchymistické výpary asi měly vliv na Ihaninu psychiku.
Po dvou přednáškách, pracném vyrábění masky a marného přemlouvání Aili, ať s ním jde na večírek, se ten den stalo ještě něco zvláštního. Na chodbě si Foeba odchytla Noita.
„Ahoj Foebe, můžu s tebou mluvit na chvilku?“ obrátila se na něj, poté co ho zatáhla do výklenku. Shodou náhod to byl stejný výklenek, ve kterém se jí Foebus před nějakou dobou neúspěšně pokoušel pozvat na skleničku.
„Něco mi chceš, Noito? Snad ne kvůli tomu testu z reakcí látek?“ zakoulel mladík smutně očima. Věděl, že test zkazil přímo nehorázným způsobem.
„Nene,“ zavrtěla hlavou zrzka. „I když… Už dlouho jsem neviděla takový nedostatek elementárních znalostí jako v tom tvém testu.“
Při těchto slovech se Foebus zarazil. Sám byl připraven přiznat, že tam psal všemožné blbosti, na které si vzpomněl a které alespoň vzdáleně měly něco společného s alchymií. Že by tam ale psal něco o elementálech a živlech, si vůbec nevzpomínal.
„Pokusím se příště nezklamat,“ přislíbil Foebus. Na to Noita přikývla, ale výrazem vypadala, že už myslí na něco úplně jiného. Náhle zaměřila svůj pohled zpět na něj
„Chtěla jsem mluvit o něčem jiném, sokolíku“ rozpustile se usmála. Kolem prstu si přitom obtáčela pramen vlasů.
„A o čem?“ začal se podvědomě usmívat i Foebus.
Bavili se dál o nepodstatných věcech, ale důležitější než jejich řeč byla řeč těla. A Foebus jako její velký samozvaný znalec tušil, a tentokrát dokonce správně, že je to na dobré cestě. Noita byla chycena jeho šarmem. To že sama vlezla do pasti a nechala se chytit, pak byl jen drobný detail, kterým se nechtěl zabývat.
„Takže bych řekla, že čekat na zlepšení tvých studijních výsledků je hloupost, když si můžeme někam vyjít už teď,“ cvrlikala Noita. Její hlava se skláněla blíž k Foebově. Ten byl překvapený, ale údiv mu samozřejmě nebránil, aby svou hlavu souběžně také nepřibližoval k té její.
„Co to dělám?“ zarazila se najednou Noita těsně předtím než málem políbila dychtivého mladíka. „Jako kdybych to nebyla já.“
Uhladila si šaty. Naklonila hlavu a podezřívavě zkoumala Foebův obličej. „Neočaroval jsi mě?“ zeptala se. Foebovi rozhodně nezvedlo sebevědomí, když hned poté zavrtěla odmítavě hlavou, jako kdyby to, že by ji Foebus mohl očarovat, bylo něco absolutně nemožného.
„No nic, měla bych už jít,“ potřásla hlavou Noita. Byla pryč dřív, než se jí Foebus vůbec stihl zeptat, jestli by s ním večer nešla na večírek.
To že po něm dnes Ihana i Noita v podstatě vyjely, ho nijak zvláště nepřekvapilo. V hloubi své duše byl Foebus přesvědčený, že většina dívek na světě ho má ráda, jen to dávají trestuhodně málo najevo. Když se nad tím ale později zamyslel, tak vlastně celý ten den na něj byly všechny ženy a dívky, které potkal, velmi milé. Dokonce i Sanna s Riikkou se doma večer k němu chovaly přátelsky.
Foebus měl v plánu jít večer na jeden soukromý večírek, který pořádala jedna velmi okouzlující dáma. Po nátlaku lorda Divokvíta ale zůstal doma a učil se s Inisem, nebo to alespoň úspěšně předstíral. Pracně vyrobenou masku zdobenou stříbrnými třpytkami vzteky zmuchlal a zahodil do koše.
Když šel večer do postele, unavený ze zírání do knih a poslouchání neustálého Inisova poučování, byl tak trochu zvědavý, jak se k němu Sanna a Riikka budou zítra ráno chovat. To co se další den dělo, však nečekal ani v nejdivočejších snech.
Den začal nenápadně. Foebus se právě chystal sejít dolů na snídani, když mu do cesty vstoupila Riikka a zamyšleně si ho prohlížela. Šněrovačku měla napůl rozvázanou a v plavých vlasech měla dva kvítky šeříku.
„Víš, Foebe, už se na tebe nezlobím,“ řekla mu. Přitom pokrčila svůdně rameny tak, že Foebus udiveně vyvalil oči nad tím, co udělal ten rafinovaný pohyb s jejím poprsím. Riikka chytla mladíka za ruku a vedla ho po schodech dolů.
Zpod nenápadných dveří, o kterých Foebus věděl, že vedou do komory, se ozývaly tlumené zvuky. Riikka si jich nevšímala a vedla ho dál. Místo do jídelny, ale mířili opačným směrem, až skončili v salonku. Oba to tu dobře znali, Foebus si zde často dával dostaveníčko s jednou ze služek, když nebyl lord Divokvít zrovna doma.
Během chvatných polibků dívka zavřela dveře a pak usadila Feoba na pohodlné pohovce. Přitiskla se k němu, co nejvíce to šlo.
Foebus, stejně jako každý jiný šlechtický syn bez povinností a zato s přemírou volného času, neměl nic proti muchlování se služkami, ale současná situace byla velmi zvláštní. Lačná dychtivost a divný lesk v dívčiných očích ho přímo nevyděsily, ale trochu nervózní z toho rozhodně byl. Zvláště když vzal v potaz, jak se k němu Riikka se Sannou donedávna chovaly.
Navíc, stejně jako skoro každý mužský, měl rád, když řídil chod věcí, ale nyní to tak nebylo. Riikka si zbytek šněrovačky rozvázala v podstatě sama a v líbání také byla aktivnější než Foebus.
„Sanna možná líbá líp, ale já umím zas jiné věci. Věci, o kterých se jí nebo tobě, medvídku, ani nesnilo,“ vrhla na něj mnohoslibný úsměv.
Najednou někdo zaťukal na dveře a několikrát zalomcoval klikou. Foebus nadskočil a uvítal možnost záchrany. „Asi bychom měli jít,“ zašeptal dívce do ucha a začal se zvedat.
„Ne,“ řekla pevně Riikka a překvapivě silným stiskem ho zastavila. „Kdo je to?“
„Já,“ ozval se tlumený Sannin hlas. „To žes mě svázala v kumbálu, ti odpustím, když mě teď pustíš dovnitř a rozdělíme se o něj napůl. Co ty na to?“
„Jak si to dokázala rozvázat? No to je jedno. Tak teda jo.“ Riikka po tomto souhlasu ještě chvíli váhala, ale pak se zvedla a šla otevřít dveře. Cestou k nim přes rameno varovala mladíka: “Ani se nehni, medvídku.“
Medvídek ale měl jiný plán. Když Riikka otevírala dveře, zvedl se Foebus z pohovky a plavným skokem vyrazil opačným směrem k polootevřenému oknu.
Když z něj vypadnul, za naštvaného křiku obou dívek, přímo do záhonu, málem si přitom zlomil nohu. Hned jak byl na nohou, zamířil k malé brance vedoucí do jedné z městských uliček.
Cesta do školy byla zvláštní. A to ne proto, že by Foebus trpěl výčitkami svědomí, že si nestihl vzít s sebou svůj tlumok se školními věcmi. Mohla za to pozornost, které se mu dostávalo od okolojdoucích dívek a žen. Slečny, které vůbec neznal, či jen znal od vidění, ho zdravily a ptaly se na jeho zdraví. Koketně se usmívaly a několik odvážnějších se ho dokonce snažilo pozvat na schůzku.
Jelikož ho Riikka a Sanna vyhnaly tak brzo z domu, usmyslel si Foebus, že před tím než půjde do školy, se ještě zastaví v hospodě U ohnivého poháru. Ohnivý pohár byl podnik hned vedle školy a jeho majitel byl starý známý mistra Hauty. Obsluha se tedy na studenty školy nekoukala skrz prst, když sem zašli a nad jídlem, pivem či skleničkou něčeho ostřejšího dělali společně úkoly nebo nad něčím debatovali.
Takhle brzy ráno tu však byl pouze majitel, unuděný číšník a několik dělníků pijící to nejlevnější pivo, kterým nevadila čarodějnická pověst podniku. Modro-bílo-zelená výzdoba a několik plachet s ozdobnými nápisy lákaly na Týden suinských specialit, ale bez jakýchkoliv velkých úspěchů. Číšník se jednou studentům svěřil, že problém bude asi v tom, že tato výzdoba tu visela už několik měsíců.
Foebus si objednal malého panáka místní vodky. Suiňané tvrdili s hrdostí, že jde o nejlepší vodku na světě, ale to Foebus nemohl posoudit, protože mu všechny vodky světa chutnaly úplně stejně. Kopl ji do sebe. Inis nakoukl do dveří hospody v okamžiku, kdy Foebus usrkával druhou.
„Ty jsi ale nenapravitelný alkoholik,“ pronesl místo pozdravu Inis a podal mu jeho tlumok s věcmi.
„Děkuju za ukázku tvého pronikavého pozorovacího talentu. A díky za tlumok,“ reagoval Foebus a začal se prohrabávat tlumokem. Po chvíli se jakoby lhostejně zeptal: „Nesháněly se po mně ráno Riikka se Sannou?“
„Sháněly,“ přikývl blonďák. „A guvernantka taky. Musím říct, že se chovaly opravdu podivně.“
„To mi povídej,“ zabručel Foebus polohlasně. Nakonec našel, co hledal. Z vydlabané knihy Základy hmotozpytu vytáhl placatku a potěšeně ji poplácal. „To je ono.“
„Tak proto si tuhle knihu nosil pořád s sebou,“ zaškaredil se Inis. „A já už si začínal myslet, že tě vzdělání opravdu zajímá.“
První dvě školní hodiny, Reakce látek i Dějiny alchymie, se nic zajímavého nedělo. Jen Ihana nepřišla ten den do školy, což pro Foeba nebylo zajímavé ani za mák. Dívka se omluvila, že je nemocní. Tomu se nebylo co divit, protože posledních pár dnů se neustále ochlazovalo a začala se rozmáhat chřipka.
Když začínala druhá navazující přednáška dějin, Foebus nepředpokládal, že by se stalo něco dalšího zajímavého. Podivné chování Sanny a Riikky už začal připisovat náhlému pominutí smyslů a tajně doufal, že už si svůj dnešní díl podivností vybral.
To se ale velmi zmýlil.
Pomocník Pasi právě svým monotónním hlasem vyjmenovával důležité požadavky čtvrtého všeobecného alchymistického manifestu z roku 251, když někdo zaťukal na dveře. Jelikož byl Pasi hned u dveří, pohotově zareagoval a otevřel je dřív než ten druhý na opačné straně.
„Ahoj, Noito,“ řekl pomocník, když uviděl, o koho se jedná. „Co potřebuješ?“
„Chci mluvit s Foebem a pořádně se s ním pomilovat,“ rusovláska nebyla ze třídy vidět, ale její hlas slyšeli všichni v místnosti. Derek se při této větě nahlas zasmál. Dokonce i Mikael, který jinak nedával emoce moc najevo, zakoulel očima
„Ha,“ zasmál se Pasi, který věděl o tom, že se Foebus snažil Noitu někam pozvat. „Pěkný vtip. Přijď po hodině.“
Po poslední větě zabouchl dveře a vrátil se ke svému výkladu.
Foebus se ošíval na židli, začínal tušit, že se děje něco nezvyklého. Ostatní v místnosti se na něj divně dívali, což vzhledem k tomu, co slyšeli, nebylo nijak překvapivé. Ze všech pohledů na něj upřených ho ale bolel jen ten Ailinin.
V okamžiku, kdy se dívka zadními dveřmi právě vracela ze záchodu do učebny, se ozvalo zaťukání znovu.
Pasi si povzdechl a znovu otevřel dveře.
„Co je zase, Noito?“ zeptal se. Z požadavků čtvrtého všeobecného alchymistického manifestu mu ještě zbývalo vyjmenovat osm a on si nebyl jistý, že to vše stihne, když ho bude Noita pořád otravovat. Poté ale na další myšlenky neměl čas, protože se dveře prudce otevřely a Pasi prokázal obdivuhodný postřeh, když dokázal včas uskočit.
Foebus se rozhodně nepovažoval za velkého koumáka, ale když do místnosti vtrhla Noita a za ní zástup dalších dívek, mezi nimi se zvlášť vyjímala vysoká Sanna, docvaklo mu velmi rychle, o co jde.
„Támhle je. Kdo se k němu první dostane, má na něj první právo!“ vykřikla Noita jako kdyby velela nějakému pluku.
Foebus většinou sedával v zadních lavicích. Inis, který se považoval za jeho přítele, si většinou sedával vedle něho, byť někdy, když bylo na pořadu dne zajímavé téma, si sedl do prvních lavic. Ten den ale seděl v poslední řadě vedle Foeba a zmateně přejížděl pohledem mezi svým spolusedícím a skupinou dívek.
Když Foebus vyplašeně vyskočil ze židle a hledal, kam by se ukryl, automaticky se zvedl také s úmyslem mu pomoci. Aili ve dveřích zadního východu zasyčela „Tady“.
Foebus neváhal a vydal se k východu, Inis se chvíli rozmýšlel, ale nakonec ho následoval. Všichni tři zmizeli zadním vchodem, dřív než Noita minula první řadu lavic. Foebus brzy převzal velení a z důvodu neznámému i jemu samotnému se vydal po schodech až k výlezu na střechu.
„Tak a teďka, když jsme na čerstvém vzduchu, nám snad už můžeš říct, co se děje,“ prohlásila Aili nahoře, když je ovanul chladný podzimní vánek. Foebus zatím prohledal všechny své kapsy a s rozčílením si uvědomil, že svou placatku vodky nechal ve třídě.
„No, nejsem si jistý,“ začal a rozpačitě se podrbal na hlavě. „Ale dav rozvášněných ženských mě chce, kdo ví proč, nutně vidět.“
„Tos jim něco udělal?“ zeptala se udiveně dívka.
„Tos jim všem něco udělal?“ opravil její otázku Inis.
„Nevím, našlo by se mezi nimi několik, které mají důvod být na mně naštvané, ale určitě ne všechny. A abyste mě dobře chápali. Když jsem říkal rozvášněné, myslel jsem to trochu jiným způsobem.“
Aili i Inis na něj udiveně vyvalili oči.
Foebus si povzdechl a pověděl jim, co se mu stalo ráno s dvěma služkami lorda Divokvíta. Po chvilce rozmýšlení přidal i informaci o tom, jak podivně se včera chovala Ihana a Noita.
„Zajímavé,“ zajásal nad jeho problémem Inis. „O tom jsem v životě neslyšel. Zajímalo by mě, co bychom zjistili pozorováním, když bychom tě opět konfrontovali se Sannou a Riikkou. Samozřejmě, že-“
„To tě ani nenapadne, rozumíš?“ odvětil chladně Foebus.
„Tak co budeme dělat?“ otázala se Aili. „Vrátíme se?“
„Budeme konfrontovat?“ navrhl Inis.
Foebus, který měl čím dál silnější podezření, že se děje něco zvláštního a hlavně nebezpečného pro jeho osobu, neváhal a zvolil řešení, které se mu již několikrát osvědčila.
„Utečeme!“ prohlásil rozhodně.
Ostatní budovy ve čtvrti, kde se nacházeli, byly naštěstí podobné budově školy. To znamenalo, že byly velké a několikapatrové. Hlavně se ale na jejich střechách mezi komíny vinuly dřevěné a železné můstky a schůdky, po kterých se dalo chodit a s trochou opatrnosti i běžet.
Foebus s Aili, byť zvláště dívka byla zvědavá, co by se stalo, kdyby se vrátili, měli trochu potíže přemluvit Inise, ať se vykašle na školu a jde s nimi. Možná za to mohla Inisova nechuť k Pasimu, možná v tom bylo něco jiného, ale nakonec Inis učinil nejakčnější rozhodnutí svého života. Šel s nimi.
Dvířka i všechny ostatní výlezy na ostatních domech, které zkusili, byly pečlivě uzavřené. Pokud se nechtěli vracet, museli jít pořád dál. Přešli po úzkých můstcích, schůdkách a rampách točících se kolem vysokých komínů několik domů, až narazili na konec bloku. Ulička oddělující tento blok domů od dalšího byla naštěstí úzká, takže ji bez nejmenších obtíží překonali a pokračovali dál.
„Támhle dole je Noita,“ ozval se najednou Inis, když si všiml shluku lidí dole na ulici. Foebus i Aili se hned podívali také a opravdu dole uviděl malý průvod lidí, který se skládal pouze z dívek. V jeho čele byla vysoká rusovláska, kterou si nešlo splést. Ta zrovna ostatním ukazovala nahoru na střechu, kde se právě nacházela trojice studentů alchymistické školy. Foebus mezi ostatními rozeznal Sannu a Riiku, podle černých vlasů guvernantku od lorda Divokvíta a pár dalších známých tváří.
„Možná už se uklidnily a chtějí se omluvit,“ navrhl s nadějí v hlase Inis.
Jen chvíli poté Noitě vyšel z napřaženého prstu výboj jakési energie v podobě slabě modrého blesku. Foebus se mu jen tak tak vyhnul a paprsek dál pokračoval ve svém letu až do nebes. Náhle všemi dívkami žádaný mladík doufal, že trefí toho z bohů, který mohl za tuto jeho šlamastyku.
„Nemyslím si,“ odtušila Aili.
„Takže to je čarodějka,“ zamumlal Foebus zamyšleně.
„Samozřejmě, dyť jsem to říkal,“ přikývl na to Inis. Ani on, ani Foebus nebo Aili však neměli chuť čekat, co dalšího umí zrzka za kouzla. Proto se urychleně skrčili, aby nebyli tolik na ráně a co nejrychleji se vydali dál.
Když konečně narazili na střešní dveře, které nebyly zamčené, neváhali a vlezli dovnitř. Půda, kde se ocitli, byla plná prachem pokrytých učebnic a beden. Bloudili půdou a hledali východ, když Inis vzal s láskou do rukou jednu z učebnic a odfoukl z ní prach. „Tohle byla moje oblíbená knížka, když mi bylo šest,“ prohlásil Inis.
„Ha, tady jsou schody dolů!“ hlásila Aili.
„Pomůže mi to v tom mym problému?“ reagoval na to Foebus, kterého v tuto chvíli Inisova oblíbená četba zajímala nejméně na světě. „Ne? Tak to zas polož. Musíme najít někoho, kdo mi pomůže.“
Aili už v té chvíli scházela dolů po schůdcích, Inis tedy položil knihu zpět a spolu s Foebem ji následoval. Ocitli se v prázdné chodbě s vysokým stropem. Jen na stěnách, které vypadaly jako nově omítnuté, všude visely nástěnky a tu a tam i dětská patlanice. Vypadalo to, že dveře pravidelně rozmístěné po obou stranách chodby mají kvůli velkému množství nástěnek na stěnách skoro problém se mezi ně vejít. Chodba se dál dělila v odbočky a od dveří na půdu byl vidět i kus schodiště dolů.
Foebus odolal pokušení sjet jako malý školák kus zábradlí, když po schodech uháněli do prvního patra. Zbylá patra vypadala velmi podobně jako to nejhornější, ale to všem z trojice bylo jedno. Důležité bylo se odtud dostat. V čemž jim zabránily masivní hlavní dveře zavřené na petlici a zámek.
Foebus nechápal, proč by někdo takhle zamykal školu. Jak se žáci odtud dostanou, když se chtějí ulít z hodiny a odejít dřív domů? Otřásl se znechucením a byl rád, že na tuto školu se nedostal.
Vrátili se do prvního patra, a jelikož nebyl nikdo v dohledu, rozhodl se Foebus, že zkusí některé ze dveří, jestli tam někdo není. Za prvními z nich se skrývala jen prázdná třída. Židle pokojně odpočívaly vzhůru nohama na deskách starých opotřebovaných stolů. Zpod druhých však byl slyšet tlumený hlas, takže se rozhodl je vyzkoušet.
„Foebusi, nechoď tam,“ ozvala se Aili, která si dosud četla jednu z nástěnek na chodbě. „Tohle je totiž…“
Foebus zaklepal na dveře a bez čekání na odpověď je otevřel.
„…dívčí škola,“ dořekla blondýnka v okamžiku, kdy se na Foeba obrátilo dvacet párů mladých dívčích očí.
Stará učitelka, kterou Foebus vyrušil uprostřed výkladu, se otočila od tabule a přejela ho pohledem skrz tlustá kruhová skla svých brýlí. Její oblečení bylo nemoderní už v minulém století a vypadalo na to, že si ho učitelka sama ušila po nocích.
„Přejete si něco, mladíku?“ zeptala se ho a během toho vykročila směrem k němu. Mladé asi patnáctileté dívky usazené v lavicích na něm stále visely pohledy. Některé z nich vytahovaly kapesní zrcátka a rychle se upravovaly.
„Potřeboval bych, jestli by mi někdo nemohl otevřít dole hlavní dveře,“
„Aha. Jak jste se sem vlastně dostal?“ přikývla učitelka. Rukou si uhlazovala svůj šedý drdol a s čím dál větší zvědavostí si prohlížela Foeba před sebou. Na tváři se jí usadil úsměv, který nejspíš považovala za koketní. „K nám nechodí moc mladíků. Zvlášť takoví pohlední a sympatičtí jako jste vy.“
Foebus si rychle v duchu připravoval nějakou výmluvu. Chystal se jí právě říct, když ho zezadu popadly Ailininy ruce a vtáhly zpátky do chodby.
Hnědovlasý mladík se rychle vzpamatoval a pohledem dívce poděkoval. „Na střechu!“ zavelel. Ze třídy bylo slyšet hromadné odsunování židlí a mezi tím hlukem také rozechvělý hlas učitelky, která požadovala po Foebovi, aby se okamžitě vrátil.
Trojice ale na nic nečekala a po schodech spěchala zpátky na střechu, odkud přišli.
„Už jsme skoro zase zpátky u naší školy.“
„Vážně?“ reagoval Foebus na Ailininu větu napůl nepřítomně. Kdyby ho teď po městě nehonil zástup láskychtivých žen, asi by ocenil, jak se polední slunce odráží od Ailininých světlých vlasů. Nyní jen hlasitě oddychoval (lezení po střechách nebyla žádná sranda) a přemýšlel, jak z celé té šlamastyky ven.
Přešli po střechách tolika budov a tolikrát zatočili, že Foebus ztratil ponětí o tom, kde vlastně jsou. Z výšky všechno vypadalo jinak. Inis ho upozornil na několik význačných orientačních bodů a mladík musel uznat, že opravdu jsou nedaleko školy.
„Půjdu se podívat dolů,“ prohlásila Aili. Odmítla Foebovu nabídku pomoci a mrštně slezla na balkon pod nimi. Dveře od balkonu byly zabedněné dřevěnými deskami a nevypadaly, že by šly snadno sundat. Dívka proto opatrně slezla na střechu nižšího domu pod balkónem a pak znovu na střechu jakési dřevěné kůlny.
Dřív než se mladíci naděli, byla už na zemi v úzké uličce mezi domy. Foebus hvízdl, nikdy by neřekl, že je Aili tak mrštná.
Ačkoliv bylo již po školní výuce, byly dveře do školy odemčené, takže nemuseli použít klíče, které dostali od mistra Hauty pro zvláštní případy. Foebus čekal, že ve škole někoho potkají a ten někdo bude požadovat vysvětlení jejich útěku, ale nikoho nepotkali. Chodby byly prázdné a tiché. Jen když trojice šla kolem dveří do společenské místnosti, slyšeli hlasy Ramona a Dereka, jak se o něčem dohadují. Od nich Foebovi nehrozilo nebezpečí, takže je hned vypustil z hlavy a vedl svou malou skupinku dál do podzemí.
Učebna, kde se učilo alchymistické praktikum, vypadala stále stejně. Uklizené stoly ošetřené speciálními laky proti všem možným nehodám nehybně stály na stále stejných místech. Aili se hned skrčila a nakoukla pod ně, ale nezdálo se, že by se pod nimi někdo schovával. Základní přísady do lektvarů, stejně jako kotlíky a další pomůcky pro lučbu a vaření lektvarů byly jako vždy uklizené ve skříních umístěných podél stěn. Foebus postupně otevíral skříňky a v rostoucí panice začal nosit na nejbližší stůl všemožné alchymistické ingredience.
„Napadlo mě, že bysme mohli vyrobit lektvar neviditelnosti a tak se jich zbavit,“ vysvětloval překotně svým dvěma společníkům, kteří na něj nechápavě hleděli.
„Foebe, všude venku jsou ženské, co vypadají, že tě dokážou vycítit a jdou po tobě. Myslím, že lektvar neviditelnosti bude k ničemu,“ odpověděla Aili. Rukou si kroutila pramínky svých dlouhých vlasů tak usilovně až to vypadalo, že si je chce vytrhnout.
„Tos mi teda pomohla,“ mračil se na ni Foebus. „Co navrhuješ ty, ty chytrá?“
„Je to jako kouzlo. Nebo možná prokletí? Že by tě někdo očaroval? Magická vůně? Ne, to asi ne,“ mručel si Inis pro sebe, zatímco se Aili s Foebem začli hádat, a zamyšleně přecházel kolem stolu. „Jako kdyby všechny vypily nápoj lásky…“
Krátkovlasý blonďák se zarazil. „Ne kouzlo, ale alchymie! Samozřejmě! Pamatuješ Foebe, jak jsi včera neúspěšně vařil ten nápoj lásky a vybouchl ti do obličeje? To určitě muselo být ono! Jak tě znám, tak si přidal nějakou špatnou ingredienci a nevhodná příprava způsobila výbuch. Ten lektvar, co tě potřísnil, z tebe teď dělá neodolatelného pro všechny ženy a dívky,“ rychle mluvil Inis, v obličeji celý rozzářený z toho, že nejspíše přišel na důvod Foebova trápení.
„Tak rychle, udělejte něco! Jde to smýt? Existuje nějaký protijed!?“ panikařil Foebus a měl co dělat, aby nezačal zběsile pobíhat mezi stoly. Prsty křečovitě svíral okraj desky stolu.
„Existuje, jasně že existuje protilektvar na nápoj lásky, ale je příliš složitý a nemáme čas ani zkušenosti, abychom ho uvařili,“ ozvala se Aili. Jediné pozitivum v současné situaci bylo, že se k Foebovi opět chovala jako k člověku, ale ten nyní vůbec neměl náladu na to, aby to ocenil.
„Zajímala by mě ale ještě jedna věc. Jaktože nejdeš po Foebovi i ty, Aili?“ obrátil se zamyšleně Inis na dívku.
Se strašidelným zaskřípěním se otevřely dveře do místnosti.
„Už jsou tady!“ vykřikl ustrašeně Foebus. Byl tak vystrašený, že mu bylo jedno, že více než výkřik to znělo jako vykníknutí.
„Co tu děláte? A sami?“ uslyšeli hartusit sípavý hlas. „Copak nevíte, že máte zakázáno tu být sami bez dozoru? Navíc škola dneska už skončila.“
Foebus si úlevně vydechl, jako v ozvěně se ozvala i další dvě vydechnutí. Ještě nikdy tak rád neviděl mistra Hautu v jeho bachraté sutaně.
„Nu?“ dožadoval se odpovědi ředitel, poté co za sebou zavřel dveře. Jednou rukou si prohraboval své mastné šedivé vousy a podezíravě hleděl na tři studenty. „Navíc si teď vzpomínám, že mi vlastně Pasi říkal, že jste vy tři za podivných okolností zmizeli z jeho hodiny. Můžete mi to vysvětlit?“
Foebus, Aili ani Inis nevěděli co říct a tak mlčeli.
„U Stvořitele! Co to je za hluk?“ rozčílil se stařec, když uslyšel skrz dveře dusot mnoha nohou a nedočkavé výkřiky, jak se majitelé oněch nohou přetahovali o to, kdo otevře dveře do učebny.
Foebus, Inis i Aili však věděli, co to je za hluk. Jako první se vzpamatovala Aili: „Rychle zadním východem!“
„Tahle místnost má taky zadní východ?“ podivil se Foebus.
„Samozřejmě!“ odpověděl za dívku Inis. „Bohové, ty vážně v té škole nedáváš moc pozor.“
Na to Foebus nic neřekl, protože byl rád, když stačil tempu, které Aili nasadila. Brala schody po dvou a nebýt jednoho včasného zásahu Inise, který běžel hned za ní, určitě by se na nich rozplácla jako široká tak dlouhá. Foebus běžel hned za nimi.
Ředitel se zamračil. Rozhodoval se, na co má reagovat dřív a jelikož byl blíže ke dveřím a ti tři studenti mu stejně už vlastně utekli, rozhodl se vydat ke dveřím. Jak dopadl tváří tvář davu Foebových rozvášněných pronásledovatelek už Aili, Inis ani Foebus neviděli.
Trojice udýchaně proběhla dvěma chodbami. V nich převzal Foebus vedení a vyvedl svou skupinku po hlavních schodech do druhého patra. Tam si na chvíli museli odpočinout, všichni tři byli po tom všem běhání znavení.
„Aili, proč,“ vyrážel ze sebe Inis přerývavě slova. „Proč na tebe ten Foebův lektvar zuřivé lásky nefunguje? Nenapadá tě něco?“
„Nevím, vážně nevím,“ rozhodila dívka rukama.
Hned jak dořekla druhé nevím, otevřely se skřípěním dveře kabinetu, kde sídlila elfka de`Doibalish. Svým kalným zrakem na ně zaměřila svou pozornost.
„Co to tady…“ promluvila, ale pak se zarazila. „Podívejme, podívejme, miláčku, ty jsi ale opravdu výstavní exemplář krasavečka. Nejradši bych tě úplně celého snědla.“
Foebus jako první pochopil, co bude následovat, a okamžitě vystartoval po schodech dál nahoru. Možná se mu to jen zdálo, ale přišlo mu, že z přízemí slyší dívčí hlasy. Aili a Inis ho hned následovali.
„Možná by nám mohla de`Doibalish pomoci,” navrhl Inis při běhu.
„Myslíš?“ odpověděl mu Foebus. „Jako Noita? Ta nám taky hrozně pomohla.“
Doběhli do třetího patra, kde se Inis hned znovu pustil do Aili. Foebus nechápal, proč si jeho spolužák myslí, že by o tom mohla dívka něco vědět, ale nechal to být. Měl teď důležitější problémy. Například, jak se vyhnout smrtícímu objetí od desítek posedlých dívek a žen.
Na to, že měli do třetího patra zakázaný vstup, to tu vypadalo zcela obyčejně. Foebus zahlédl napravo na konci chodby záři slunečního světla místo umělého světla kouzelných loučí a vydal se za ním. Jeho dva společníci ho následovali.
Když došli na konec chodby, narazili ze strany na okno. Jakýkoliv výhled kazila zeď protějšího domu přímo naproti oknu, takže do chodby dopadalo jen minimum světla. Foebus vyhlídl z okna. Rozhodl se, že cesta oknem bude jako poslední alternativa, pokud nevymyslí něco lepšího.
„Tak Aili, víš o tom něco?“ otočil se pak k dívce. „Jestli vážně ne, tak mu řekni, ať už tě s tím neotravuje.“
„Ať si klidně otravuje, ale za chvilku nás stejně ten dav šílených ženských roztrhá na kusy.“
„Neroztrhá,“ oponoval Foebus. „Milujou jenom po mně.“
„To samozřejmě milují,“ vložil se do toho Inis. „Ale když jim budeme bránit se k tobě dostat, tak kdo ví, co s námi udělají. Takže co, Aili?“
Od schodů se ozývaly hlasy Noity, de`Doibalish a dalších žen, jak se hádaly, kdo půjde první. Podle zvuků se zdálo, že zrzka nějakým kouzlem pálila staré elfce účes. Asi se ale skrz ně podařilo někomu proklouznout, protože na chodbě se o chvíli později objevilo několik postav. Foebovi ještě nikdy nepřišla dívčí silueta tak zlověstná jako v tu chvíli.
Brzy se ukázalo, o koho jde. Sanna i mladší Riikka, následované guvernantkou a třemi nejrychlejšími studentkami dívčí školy se cílevědomě blížily k Foebovi. Riikka měla na tváři červený otisk dlaně, jak ji některá z jejích konkurentek dala facku v boji, kdo se dřív dostane k Foebovi.
Aili i Inise, nemluvě o strachy klepajícím se Foebovi, jímala hrůza při zlověstné dychtivosti, s jakou se pronásledovatelky pohybovaly směrem k nim, a neukojené lačnosti, která jim všem přímo čišela z očí. Dívky si za pochodu rychle upravovaly šaty a vlasy, zválené a pocuchané divokým pronásledováním, a koketně se na Foeba usmívaly. Mrkaly přitom tak, že pokud by se konala mezinárodní soutěž v mrkání, zcela jistě by se všechny kvalifikovaly rovnou do finále.
„Fouňo, Founíčku,“ volaly už od schodů obě služky s guvernantkou jeho jméno. Zbylé dívky je hned napodobily. „Founíčku, mazlíčku!“
„Tak co? Víš o tom něco, Aili? Proč taky nešílíš po Fouňovi?“ naléhal stále Inis na dívku. Foebus znovu vyhlédl z okna. Z třetího patra se mu skákat nechtělo, ale každou chvílí se tato možnost stávala lákavější a lákavější. Mladík byl vystrašený, ale část jeho osoby se i v této situaci dokázala pousmát nad paradoxem, že ho honí tolik dívek, které jsou přímo nažhavené na to celou láskou z něj vymačkat duši, zatímco osoba, kterou miluje je hned vedle něj.
„Dobře,“ povzdychla si najednou blondýnka. „Nevím, jestli to pomůže, ale povím vám, co tajím. Vyrobila jsem nápoj lásky. A zařídila jsem, abys ho vypil, Foebusi.“
„Cože?“ vykřikli společně Foebus a Inis.
„To si děláš srandu ne?“
„Pamatuješ, jak si mě opustil před dvěma lety? Dlouho jsem se z toho dostávala. A tak to byl šok, když jsem tě poprvé uviděla ve škole na tom zahájení. Rozhodla jsem se ti trochu pomstít. Vyrobila jsem nápoj lásky pro tebe a přemluvila Ihanu ať ti ho podstrčí. Bavilo mě odmítat tě a chovat se k tobě stejně ošklivě, jako ses zachoval ty ke mně. Ale pravda je… že, prostě… Důvod, proč po tobě nejdu jako tady ty zombie, je že…“
„Rychle, Aili, ty zombie už jsou dost blízko,“ popohnal ji Inis. Foebus se napůl díval na Aili a napůl ostražitě sledoval, jak se dívky blíží k nim. Už se v duchu rozhodoval, kterou první praští, až se na něj vrhnou.
„Je ten, že tě asi stále miluju.“
Když později vyprávěl Foebus historku o této šlamastyce, vždy nezapomněl dodat, že v tomto okamžiku očekával, že se stane něco spektakulárního. Že zaprší duhový déšť, zahřmí se a vyjde slunce nebo se alespoň zableskne. Nic takového se ale nestalo. Jak Aili dořekla poslední slovo, dívky se zmateně zastavily a rozhlížely se kolem sebe, jako by nevěděly, kde se nacházejí. A možná to opravdu nevěděly.
Foebus si oddechl, protože věděl, že je zachráněn.
Dívky si postupně uvědomovaly, co se stalo, a tvářily se ještě zmateněji. Jejich obličeje se až na výjimky pokryly červení hanby. Po schodech vyšlo několik dalších stejně zmatených dívek a žen, jako kdyby jim výšlap schodů až nahoru měl pomoci se vzpamatovat.
„U všech Dahagových smrdutých drápů, co se to kurva stalo?“ ozvala se zmateně guvernantka od lorda Divokvíta a pokračovala dalšími sprostými slovy, o kterých si byl Foebus jistý, že by je taková slušná mladá dáma ani neměla znát. Některé dívky jí začaly překotně odpovídat, postupně se přidávaly další, až z toho byl na chodbě pořádný hluk.
Noita s rozcuchanými vlasy a šmouhami od uhlí na tváři (Foebus nechápal, kde k nim mohla přijít) se jala ostatní dívky uklidňovat. Sanna se přidala do diskuze, ale Riikka se držela zpátky a spíše si podezřívavě prohlížela Foeba, jako by si myslela, že je nějak všechny očaroval. Foebus si jí nevšímal.
„Přesně jako v těch dvou pohádkách, co znám. Zdá se, že i v lidových příbězích a pohádkách je v jádru zrnko pravdy,“ pravil Inis, očividně spokojený s tím, že to byl on, kdo vyřešil Foebův problém. „Měl jsem jistou teorii, ale samozřejmě dokud to Aili neřekla nahlas, byla to jenom teorie.“
„Vážně?“ podivil se Foebus. „Takže si myslíš, že předkové císařských kdysi během zlatého věku světa opravdu létali na měsíc?“
„Samozřejmě, že to si nemyslím. Cestování na měsíc nebo ty takzvané jiné světy za oponou, za zrcadlem, jsou jen bohapusté výmysly a žvásty. Mistr Londonilus ve svém díle…“
Foebus se usmál a s úlevou ho přestal poslouchat. Zdálo se, že Inis se už nikdy nezmění, a ačkoliv ho jeho spolužáka často štval, z nějakého nepochopitelného důvodu tomu byl rád. Aili měla tentokrát asi stejný názor na Inisovy řeči jako Foebus. Od chvíle, co řekla, že ho miluje, mlčela. Nadechla se a se s tváří rudou hanbou a s tlumeným „Omluvte mě“ se najednou prodrala mezi zmatenými dívkami. Dřív než jí stačil Foebus něco říct, už jen viděl její vzdalující se záda.
A pak byla pryč.
Na konci toho bláznivého dne pozval Foebus všechny své spolužáky do své oblíbené hospody U Kruhu. Všichni až na Aili přijali jeho pozvání. Popravdě řečeno, Aili nebyla nikde k nalezení, aby ono pozvání vůbec mohla vyslechnout. Foeba to příliš nepřekvapilo, ale říkal si, že se uvidí znovu ve škole a vše si vyříkají. To se nikdy nestalo, protože v době kdy se do Kruhu trousili první hosté, byla Aili již pevně rozhodnutá, že se do školy nevrátí.
Plavovláska, potupená tím, že se přišlo na její podstrčený nápoj lásky a že musela nahlas přiznat sobě i ostatním, co k tomu trubcovi se slámou v hlavě stále cítí, brzy na to odjela ze Samiinu. Na alchymii ale vůbec nezanevřela. Ironií osudu udělala o mnoho let později v hlavním městě kariéru jako známá alchymistka a tvůrkyně nápojů lásky.
Foebova bláznivá láska k Aili brzo vyprchala, spolu s tím, jak její nápoj lásky ztratil svou účinnost. Přestože se už nikdy znovu nesetkali, Foebus na Aili nikdy nezapomněl. Když měl někdy melancholickou náladu, což se nestávalo moc často, ale stávalo, vždy přemýšlel, co asi Aili právě v tu chvíli asi dělá.
U Foebova oblíbeného stolu v Kruhu, pod vycpanou hlavou divočáka, seděli kromě Aili všichni jeho ostatní spolužáci. Přišla se podívat i pomocnice Noita, která Foebovi přivezla lahev šestileté whisky z Arkabanovy hvězdy, prý hodně vzácné a výborné pití. Na chvíli se stavil i Pasi. Bohužel i po pátém pivu, byl stejně nudný společník jako obvykle. Proto byli všichni rádi, když se brzy s omluvami vytratil.
Kromě lidí ze školy pozval Foebus i pár svých oblíbených kumpánů a kamarádek. Ti vzali zase pár svých přátel, jelikož Foebus se v rozrušení, že vyvázl s holým životem z celé té šlamastyky s nápojem zuřivé lásky, vůbec netajil tím, že všechny zve. Celý večer se k nim poté trousili další přátelé a přátelé přátel. Suin bylo velmi tolerantní království, takže se zde nižší i vyšší šlechta bez výrazných třenic mísila s obchodníky, učenci a řemeslníky, zvláště jejich mladší členové.
„Na to, že všeho moc škodí!“ pronesl Foebus při prvním přípitku toho večera. „Dokonce i příliš mnoho lásky. Nemyslel jsem, že bych to někdy byl řekl, ale je to tak. Tímto slavnostně a čestně prohlašuji, že na nějakou dobu si dám odpočinek od dívek a dam a jejich svádění.“
Ozval se zdvořilý potlesk. Jeho intenzita většinou přímo závisela na množství alkoholu, které ten který posluchač zkonzumoval.
„Ne, že bych v tom byl někdy příliš úspěšný,“ zamumlal si už sám pro sebe Foebus v záchvatu upřímnosti. Vzpomněl si totiž na Sannu a Riikku, které se k němu opět začaly chovat jako předtím.
Po sérii dalších přípitků se Foebus naposledy zvedl ze svého místa. „Další runda je na mě, pánové a dámy!“ zvolal. Podezíravým okem si přitom prohlížel všechny ty lidi, kteří se k němu hlásili.
Když diktoval hostinskému objednávky, povšiml si u jednoho z nedalekých stolů pěkné dívky v černých šatech s velmi odhalujícím dekoltem. Blondýnka seděla sama, prázdnou skleničku před sebou, a netrpělivě otáčela prsteny na své ruce, jako kdyby na někoho marně čekala.
„A jestli můžu poprosit,“ obrátil se Foebus pološeptem na vrchního a tím dokázal celému světu, že dodržování vlastních čestných prohlášení nikdy nebyla jeho silná stránka.
„Doneste tamté dámě ještě jednou to, co pije, a nechte ji ode mne srdečně pozdravovat.“
