(upozornění: povídka obsahuje vulgarismy, násilí, nahotu a další věci, které jsou pro děti nevhodné a dospělé baví číst)

“Víš, že jsem si tě vzala do učení, protože jsem nechtěla nějakého blbce. Ale teď se vážně chováš jako idiot,” vzdychla Ignea, líně se protáhla ve své lenošce a zase sklopila oči k dopisu.

Salm si promnul ruce, provinile se nahrbil a upřel na ni zoufalý pohled: “Tentokrát by to vážně bylo naposledy.”

“Naposledy po kolikáté?” pozvedla Ignea jedno obočí a dál se věnovala dopisu.

“Naposledy naposledy,” zaskučel Salm, nervózně přešlápl ve dveřích a zachytil se rukama za vrchní rám dveří.

Žena už neřekla nic a demonstrativně věnovala svou pozornost dopisu.

Salm si povzdechl, přejel pohledem po jejím bytečku. Malé útulné místo někoho, kdo rád utrácí za zbytečnosti, pohodlná lenoška, vyřezávaný nábytek, cetky a šperky na poličkách. Salm nepochyboval, že se za menšími tmavými dveřmi schovává ložnice s postelí s nebesy. Nicméně mu nikdy nebylo dovoleno se dostat až tam, jeho mistryně byla v tomto ohledu nekompromisní.

Sklouzl pohledem k ní, začal u dlouhých nohou v háčkovaných punčochách, nahoru k rozparku na sukni, přes korzet až k výstřihu, z části zakrytému dlouhými černými vlasy s narudlými konečky. Dal by si říct, kdykoliv.

“Ty jsi tu ještě?” zeptala se Ignea ledově.

“Myslel jsem, jestli bys…” zakoktal se chlap.

“Myslel,” zamračila se na něj. “Vypadni. Svoje průsery se nauč řešit sám. Nejsem tvoje matka!”

Chlap sklapl, protáhl obličej a upřel na ni co nejvíc provinilý a nešťastný pohled dokázal.

“Ven,” zasyčela Ignea a ukázala na dveře.

Salm si povzdechl, vysoukal se ven a pomalu, opatrně za sebou zavřel dveře.

Ignea protočila oči, jakmile cvakla klika. Jak štěně. Ne, horší.

 

—-

 

Salm vydechl a vykročil přes dvůr. Nevyšlo, nevadí. Naštěstí to není jeho jediná možnost.

Ignea bydlela v horní části města, v té lepší. Netypické pro mistryni Cechu vrahů. Většina mistrů využívala pro svoje zázemí prostory, které dostali v areálu Akademie, Ignea ne. Neopustila Askelatu, ale jejímu způsobu života vyhovoval luxus a klid horní čtvrti. Tam ji vlastně Salm kdysi potkal, na jednom z večírků pořádaném rodem Festinlarů. Ani tenkrát od ní nedostal, co chtěl, neměl tehdy dostatečně dobré postavení na to, aby ji zajímal. Což se od té doby stejně změnilo jen k horšímu.

“Fajn,” zavrčel si pro sebe a nervózně si prohrábl vlnité vlasy, stažené do copu. Zaskřípal zuby a pak se rozhodl sejít zkratkou mezi dvory směrem ke spodní čtvrti. Znal tyhle cesty dobře, velmi dobře. Rychle dolů k Akademii, hlavně aby ho nechytili po cestě.

Salm se na chvíli zastavil a poslouchal zvuky kolem sebe. A kdyby ho chytli… čeho se bojí? On je tu plně vycvičený vrah, ne žádné ucho, co po prvním pivu vylezlo z hospody a chce se porvat, že jo. Všechny by je sejmul. Tak čeho se zatraceně bojí? Zhluboka se nadechl a vydechl a pak s nuceným klidem vykročil dolů po schůdcích mezi dvěma domy.

V půlce je stejně zase bral po dvou.

 

—-

 

Udýchaný vrah dorazil do jedné z kanceláří ve vstupní budově Akademie. Rozhlédl se, je tu jediný? Zdálo se, že ano. Ochranka mezi dveřmi si ho zamračeně prohlížela, jeden z chlapů vykoukl ven, jestli jejich kolegu honí městská hlídka, rozzuřený sok nebo proč se tak hnal se tam schovat. Za Salmem nikdo nebyl. Vrah se trochu vydýchal a pak vykročil ke kancléři, který se prohraboval listinami na svém stole.

“Zdravím,” kývl Salm na mladě vypadajícího muže s prošedlými vlasy. Kancléř zvedl pohled od dokumentů, přejel Salma pohledem a pokývnul, že si smí sednout. Automaticky začal listovat ve složkách, aby našel tu jeho.

“Přejete si?” Věnoval Salmovi krátký pohled, ve kterém se zračil zájem.

Vrah si nervózně odkašlal a předklonil se blíž ke kancléři. “Potřebuji zakázku. Hned.”

Muž si vytáhl jeho složku na stůl. Nebylo v ní málo záznamů, ale ani příliš mnoho. “Hned zakázku… potřebujete? Tady vidím, že limit služby Cechu máte pro toto čtvrtletí splněný…”

Salm si zase odkašlal. “Nechápete? Potřebuji ji hned. A…”

Kancléř ještě jednou přejel jeho záznam pohledem a složku pomalu zavřel. “A?” Jeho odtažitý výraz a nenápadné gesto bylo znakem pro ochranku, aby zpozorněla. V Cechu byla různá individua a nutit jim zakázky nebo předávat různé nepříjemné informace nepatřilo k nejbezpečnějším pracem. Kancléřů pracovalo pro Cech vícero a nikdy ze služby neodcházeli do důchodu. Tenhle se podle Salma držel neobvykle dlouho.

Salm se zase narovnal, krátce se ohlédl na ochranku a zopakoval nuceně klidným hlasem: “Potřebuji ji hned.”

Kancléř pomalu přikývl. “Dobrá.” Odsunul jeho složku a odemknul šuple svého velkého těžkého stolu. “Nějaká kritéria?”

Vrah se zase trochu nahnul na židli. “Aspoň… šedesát tisíc, kdyby za ni bylo.” Upřel na muže za stolem zoufalý pohled. Kancléř se trochu odtáhl a prohlédl si Salma, jestli to myslí vážně. Myslel.

“Je mi líto, ale pro vraha vaší kategorie tu teď není zakázka za šedesát tisíc.”

“Tak… cokoliv. Cokoliv za co nejvíc,” zaskučel Salm. Kancléřovi dalo dost práce, aby mu škodolibě necukaly koutky.

“Cokoliv, za cokoliv, co nejvíc,” zopakoval, zatímco se probíral šupletem. Stejně se mu na tváři objevil lehký škodolibý úšklebek, Salmovy problémy byly v určitých kruzích dobře známé. “Tady,” vytáhl z šuplete listinu a položil ji před sebe na stůl. Salm se tam pokusil zašilhat, i když věděl, že tam najde jen víceméně bezvýznamné informace. Kancléřův stůl byl uvnitř nabitý pletichami a intrikami, ale ne pro Salmovy oči. Kancléř pokývnul: “Pro vraha vaší kategorie tu mám zakázku za třicet tisíc při bezproblémovém splnění.”

Vrahovi se zatmívalo před očima. Jenom třicet! No, dobře, zbytek snad sežene jinde, nebo vezme další zakázku. “Třicet musí stačit,” vydechl zoufale.

Kancléř pohnul rameny. “Dobrá. Je to v Jestřábí.”

“To je kde,” Salm začínal tušit problémy.

Chlap se na něj krátce podíval a pak se ohlédl na velkou mapu Kierthu, která visela na stěně za ním. “…tady. Císařská hranice. Vidíte ten výběžek zde v Ohnivých horách?” Salm bolestně zasténal. Moc daleko, moc dlouhá cesta a už včera bylo pozdě. S bolestným výrazem přikývl.

“A o co jde?” zeptal se pomalu.

Kancléř se zase vrátil k dokumentu na stole. “Zadavatel je klášter Řádu bosých nohou milosrdné Ned, víc k zakázce nepíší, informace na místě. Berete to?”

Salm zamrkal. “Kde mohl vzít klášter tolik peněz? Císařství přece církev téhle víry nepodporuje.”

Kancléř pokrčil rameny. “Tyhle informace jsou mimo moje kompetence.” Zadíval se na papír se zakázkou. “Pokud chcete slyšet moje spekulace, nejspíš jde o nějakou sektu, ti hromadí majetek velmi slušně. Asi půjde o lov nějakého odpadlého člena. Berete?”

Salm potichu zasténal. Císařství. Sekta. “Asi… ne. Dejte mi ještě čas na rozmyšlenou.” Pak bez rozloučení vstal a s bolestným výrazem se ploužil ven z budovy. Všechny známé už obešel, takže mu zbývá poslední možnost. Zatraceně.

 

—

 

S povzdechem se ploužil po schodech do horní čtvrti. Dolů to šlo po dvou a nahoru by ho mohli nosit. Že by tahle cesta skončila úspěchem? V to ani nedoufal.

“Hej, ty hajzle!” ozvalo se z boční uličky. Salm na moment ztuhl. Výkřik se ozval dost daleko, bylo to na něj? Jistěže to bylo na něj. Koutkem oka zahlédl, jak k němu běží partička idiotů, div o sebe nezakopávají. Jak tlupa telat, pomyslel si Salm. Pak to přehodnotil na stádo volů.

Tři kolohnáti se k němu valili uličkou, tak nabušení, že se dva nevešli rameny vedle sebe. Za nimi poskakoval skrček, spíš děcko. Prý špeh a informátor. Zbylí bouchači chodili vždy po třech, aby dva mohli držet a třetí mlátit.

Salm sebou škubl a vyrazil bleskovým tempem nahoru po schodech. Tady se s tím rozběsněným příbojem setkat nechtěl. Tušil, že na to pravděpodobně dojde, ale mohl by mít aspoň tu výhodu, že on bude na schodech a oni pod ním. Jo, pár kopanců do ksichtu by jim mohlo zkazit chuť zvalchovat mu obličej. Tentokrát bral schody po třech, ne-li po čtyřech.

V půlce schodů se zarazil. Kolohnáti se s funěním valili za ním, ne moc rychle, aby náhodou nepopadali dozadu.

Kam to vlastně běží? Zauvažoval. Jistě, pravděpodobně by jim utekl, ale teď je v situaci, kdy by mu trocha základů pro vydírání mohla pomoct. Pomalu se otočil čelem k těm přerostlým parchantům a začal sestupovat pomalu dolů, co krok, to schod. Snad to potom bude stát za tu nakládačku.

 

—

 

Palác rodu Dnywar hlídala soukromá ozbrojená garda, vykonávala to velmi dobře, a podle toho byla i placená. Salma až překvapilo, že ho pustili dovnitř. Pořád se ohlížel, jestli za ním nějaký voják nekráčí, aby ho zatáhl do kumbálu, zmlátil mimo dohled dvora a vyhodil vchodem pro služebnictvo. Znovu se ohlédl. Nejdou za ním? Ne, jen na něj zírají. Chlap si pro sebe pokývl. Zírání nevadí.

Salm se zastavil před sochou Eliamny Dnywar a znovu si otřel do rukávu zkrvavený nos. Krev už snad přestala téct, ale určitě se mu to svinstvo rozmazalo přes celý obličej. Zřetelně cítil, jak mu roste monokl. Vrah se podíval na sochu jemné dámy z bílého, žilkovaného mramoru a povzdechl si. Je čas přejít k nejhoršímu, dokud ho ještě z paláce nevyhodili. Vykročil přes galerii, nechávaje za sebou blátivé šlápoty.

Sloužící ho dokonce pustili i do velké pracovny, Salm žasl. Velká místnost byla zdobena obrazy dávno mrtvých příslušníků rodu, reprezentativní knihovnou a vyšívanými gobelíny. Vrah si povzdechl a spolkl závistivou slinu. Starší muž, který seděl za velkým stolem, pomalu povstal, když ho uviděl. “Marnotratný syn se vrací domů!” zvolal a rozhodil ruce ve směšném gestu, škodolibě se šklebil. Salm spolkl nadávku a jen naštvaně zavrčel.

Muž pomalu kulhavě obešel stůl, zastavil se a opřel se o desku jednou rukou. “Podívej se na sebe, kdyby tě viděl otec.” Ukázal Salmovi prstem do obličeje a pohoršeně kroutil hlavou.

Vrah zaskřípal zuby, spolkl další kletbu a s obrovským úsilím se poníženě nahrbil a ucedil: “Potřebuju tvoji pomoc.”

“No nepovídej!” vyrazil ze sebe muž se smíchem, ale jeho oči moc veselé nebyly.

Salm si promnul obličej a velmi brzy zjistil, že to s tím monoklem není vůbec dobrý nápad. Zasykl bolestí a dal si na tom bolestivém výrazu opravdu záležet. “Vážně, jsem úplně v háji.”

“To vidím,” konstatoval šlechtic suše a založil si ruce. “Co chceš?”

Vrah k němu přikročil blíž, “Potřebuju pomoc… mám takový…” Pomalu obcházel stůl, uhýbal muži pohledem a prohlížel si, na čem pracuje.

“Potřebuješ peníze,” usoudil šlechtic rychle. Salm krátce přikývl, všímal si, že jsou na stole rozložené dokumenty ke koupi nějakého pozemku Festinlarů, pár obchodních smluv, soupis inventáře a šlechticova oblíbená dýmka s tabatěrkou. Hltal očima písmena, zatímco se mu jeho společník šklebil. “Jako obvykle. Kolik?” Odfrkl si muž.

Salm se rozhodl nechodit kolem horké kaše. “Šedesát tisíc… víc, kdybys mohl…” Muž ze sebe zase vyrazil salvu neveselého smíchu. “Ty jsi idiot, Viane. Myslíš si, že snad tu imbecilitu máme v rodině? Že když jsem tvůj bratr, že jsem takový debil, abych tě nechal postupně rozházet náš majetek?!” Při slově ‘náš’ se Salmovi trochu rozzářily oči, ale opět pohasly, když viděl jeho výraz. Bratr nad ním s úšklebkem zakroutil hlavou. “Ne. Otec to rozdělil takto a udělal správně. Šedesát tisíc. Bohové! Komu zase dlužíš?!”

“Karistovi,” přiznal Salm tiše. “To jeho poskoci mě takhle zbili, zabijí mě, jestli mu ještě dnes ty prachy nedonesu.”

Šlechtic nad ním protočil oči. “Zbili. Tebe, skvělého bojovníka, nějaká pouliční hovada. Nehraj to na mě. A co tví kamarádi, neměli náhodou u tebe dluhy?” Salm opět pomalu přikývl. “A kam se ty prachy poděly?” pobídl ho ostře bratr.

Vrah chtě nechtě musel přiznat. “S půlkou jsem se pokusil u Karista vyhrát ty prachy zpátky…” Bratr pozvedl obočí. “S druhou jsem se pokusil vyhrát nějaký prachy u Mordyho… Ale Maeli, jen jsem měl smůlu! Jestli mi nechceš dát těch šedesát tisíc, tak mi dej aspoň deset, já je vyhraju zpátky!“

Mael si promnul obličej. „Ty a ty tvoje karty.“

Salm se přesunul k němu a chytl ho za ramena: „Prosím tě! Já ti to pomůžu vydělat zpátky! Pomůžu ti s obchody, budu tu uklízet, cokoliv, co po mě budeš chtít!“

Bratr se na něj ledově podíval: „Vážně? Tady už jsme několikrát byli. Chtěl jsem, abys přestal hrát. Jsi ostuda rodiny, otec tě vydědil a i to, co ti z dobré vůle dávám, hned rozházíš! A ještě ten… Cech.“ Poslední slovo opovržlivě vyplivl. Opět zakroutil hlavou, to byla od jeho mladšího bratra poslední kapka. „Myslel jsem, že když nebudeš mít peníze, necháš toho. A ty místo toho začneš vraždit lidi?!“

Salm jeho ramena pustil a o pár kroků od něj ustoupil. Docházelo mu, že ho bratr raději nechá chcípnout. Že je až taková poskvrna rodiny, že mu bylo ukradené, že ho ti tři idioti umlátí někde v uličce a hodí jeho mrtvolu sežrat prasatům. „Fajn.“ zavrčel. „Z Cechu odejít nemůžu, ale tady mě vidíš naposledy! Doufám, že se ti bude dobře spát, až chcípnu! Kreténe!“ Rozhořčeně vyrazil z místnosti a práskl za sebou dveřmi. Mael Dnywar si po jeho odchodu jen velmi unaveně povzdechl.

Salm produpal palácem, vykřičel se na hlídkující gardu, která ho z příkazu jeho bratra ignorovala, a odkráčel do dolního města. Tak trochu doufal, že ty tři kolohnáty potká a bude konec. To by si jeho bratr zasloužil! Naštěstí jeho myšlenka zůstala jen přáním a on se doploužil zpátky k Cechu. Tak tedy Císařství. Sekta.

Vytáhl z kapsy krásnou dýmku a drahou tabatěrku, napěchoval dýmku předraženým císařským tabákem a labužnicky si zapálil. Někdo je závislý na kartách, jiný na kouření. Doufal, že se bratr udáví, až to zjistí.

 

—

 

Po déle jak týdnu cestování už bylo Salmovi všechno jedno. Askelata byla daleko, byl si jistý, že problémy za ním cestovat nebudou, a rodinu ať si klidně vezmou všichni démoni. Vlastně si cestu vcelku užíval, záda už ho přestala bolet a monokl skoro zmizel. Jediné, co mu trochu znepříjemňovalo cestu, byla nedůvěřivost a nevraživost místních obyvatel k cizincům směřujícím od Askelaty na západ. Obvykle se jejich štědrost dala vykoupit penězi, ale těch měl Salm poskrovnu a musel šetřit. Podle smlouvy dostal zatím drobnou zálohu na cestu, dvacet tisíc ho mělo čekat po splnění zakázky u zadavatele a dalších deset, až se úspěšně vrátí do Cechu.

„Už aby to bylo,“ povzdechl si pro sebe. Cestoval na koni, kterého mu zapůjčili z Cechu. Chvíli zvažoval, že by ho prodal a splatil dluhy, ale za to by mu na Akademii usekli ruce. V případě Cechu nikdy nešlo o plané výhružky.

Konečně se dostal k městečku Jestřábí, ve kterém se měl nacházet klášter té sekty. Na poměry pohraničí se to zdálo být ještě slušné místo. Žebráků se po ulicích potuloval obvyklý počet, ale Salmovi nepřišli tak otravní a nebezpeční jako askelatští. Pak se napomenul, že s Askelatou by vlastně neměl nic srovnávat. Za projížďku městečkem neviděl žádné ozbrojené rvačky, ale až padne soumrak, možná to tu bude vypadat jinak. Všude na hranici mezi císařstvím, Lawerenem a zemí nikoho, kterou zastupovala Askelata, kvetl černý obchod, pašeráctví a podvody všeho druhu. I přes víceméně klidný vzhled tohle městečko nemohlo být výjimkou.

Salm usoudil, že pro dnešní noc nebude hledat nocleh v hostinci, ale nechá se ubytovat na náklady zadavatele. Sekta nebo ne, najali si ho. Nemůžou ho nutit k bláznivým obřadům, nebo ano? Salm přehodnotil svůj nápad a rozhodl se, že se tam nejprve podívá a pokud budou vypadat jako pomatení fanatici, tak ten hostinec na rynku nevypadal až tak špatně. A proplatit by mu to ubytování taky mohli.

Po chvíli bloudění se optal na cestu ke klášteru jednoho ze špinavých děcek, co se poflakovaly ulicí, a pak už ujížděl ukázaným směrem. Zklamaný a naštvaný pohled děcka ho probodával do zad, aspoň minci mu tedy dát mohl!

 

—

 

Klášter stál kousek výš směrem do hor. Dvoupatrová budova se dvěma křídly působila zchátrale a zašedle a skoro se ztrácela v padajícím soumraku. Zahrady kláštera lemovala hodně vysoká zeď a než dojel k bráně, dostal Salm pocit, že se blíží k vězení. Hm, co jiného by sekta byla.

Sesedl s koně a zabušil na zamčená vrata. Špehýrka se odtáhla a někdo si ho chvíli prohlížel. Vraha znervózňovalo ticho, tak si odkašlal “Jsem Salm, z Askelaty. Představený vaší se… společnosti bude vědět, můžu s ním mluvit?” Špehýrka se bez odpovědi zase zatáhla a vrah osaměl. Povzdechl si a pomyslel si, že jim dá ještě chvilku a pak se vrátí do Jestřábí do hostince na rynku. Vůbec se mu to tu nelíbilo, ale co mohl dělat, ty peníze potřeboval.

Pak ticho narušily dvoje kroky, zaskřípaly mohutné petlice a vrata se se skřípěním otevřela. Vrah si nedůvěřivě prohlédl potemnělý dvůr a vešel dovnitř i s koněm, kterého vedl za uzdu. “Doveďte mě k vašemu představenému,” rozkázal znovu těm, co za ním zavírali bránu. Dvůr byl prázdný, čistý. Jak vězení, opravdu. Salm v duchu poprosil bohyni této sekty, aby mu zatraceně dala pokoj a její sekta taky, a otočil se na své hostitele. “O koně se zvládnete postarat?”

“Jistě, pane,” odvětil úslužný pisklavý hlásek a Salmovi konečně došlo, že ty rozpačité drobné postavy v šeru jsou dívky. Několikrát pootevřel pusu a nakonec kývl. “Dobře.. takže… Ty,” ukázal na bližší dívku a ona k němu úslužně přistoupila. Mohlo jí být kolem patnácti, byla zahalená v šedém rouchu řádové sestry a vlasy měla překryté šátkem. Salmův mozek opět udělal kotrmelec. Taková děcka! Už chápal tu izolaci a vězení. Sekta odporná! Drží si tu malé holky! Jestli jde o to, že jedna tomu představenému zdrhla, tak se Salm neudrží a rozmlátí mu ksicht, prachy neprachy!

“Pane?” vytrhla ho z myšlenek nervózní dívka, pokukovala po něm a svírala svazek klíčů.

“Doveď mě za vaším představeným,” zopakoval Salm chraplavě. Jeho tón dívky poděsil, ale ta vyšší nakonec nejistě vykročila směrem k budově, druhá zůstala hlídat u brány.

Salm si promnul zrudlý obličej. Prasata. Věděl, že to nemá brát, jen co se dozvěděl, že jde o sektu. I když je možná lepší, že to vzal on a ne nějaké Cechovní hovado. Zavrčel si pro sebe a dívenka před ním začala cupitat o to rychleji. Vstoupili do ztemnělé budovy, dívka vzala ze stolku zapálený svícen a vedla Salma dlouhou chodbou. Špatný, velmi špatný pocit z toho vrah měl. Proč tu nikde nikdo není? A to ticho.

Na konci chodby zaklepala dívka na starobylé dveře a bez vyzvání vstoupila. Kývla na vraha, že má jít za ní. Salm se zhluboka nadechl a rozhodně vkročil dovnitř.

“Dobrý večer, pane Salme, vítám vás tady,” ozval se hluboký hlas a vrah chvíli zaraženě zíral na vysokou statnou ženu v šedém rouchu řádu, které se nijak nelišilo od těch, co měly obě dívenky.

Salm zamrkal a místo pozdravu vyhrkl: “Tohle je ženský klášter!”

Žena se na něj pomalu a klidně usmála a kývla na dívenku, že může odejít. “Ano, pane Salme, tohle je ženský klášter. Já jsem jeho matka představená, Beliana.” Vrah zrudl v obličeji a pomalu ze sebe mačkal, jak ho těší. Beliana se na něj opět klidně usmála a místo, aby ho nechala políbit jí ruku, mu s tou jeho potřásla se stále stejným klidným výrazem. “Měl jste dobrou cestu?”

Salm se narovnal a znovu si matku představenou prohlédl, mockrát nepotkal ženu, která byla vyšší než on. Napadlo ho, jestli je i širší v ramenou? “V pořádku,” zahuhlal rozpačitě. “Přejdeme k práci?”

Beliana pokývla  a opět se na něj usmála. “Výborně, nechodíte kolem horké kaše. Zdáte se mi jako sympatický a chápavý muž, pane Salme. K vašemu úřadu jsem se obrátila s něčím, co naše víra zakazuje řešit přímo a zákon se mého kláštera nezastane. Posadíte se?” Prošla kolem stolu, sama se usadila na prostou dřevěnou židli u malého oltáře se soškou bohyně a ukázala Salmovi na druhou židli. Sem se jí zřejmě chodily její svěřenkyně zpovídat. Salm pomalu usedl a prohlížel si místnost. Jednoduchý stůl, dvě skříně na dokumenty, prostá postel. Pokoj sloužil ženě pro práci i odpočinek. Kývl na ženu, a optal se: “Jaký máte vztah vy a císařský zákon? Pokud vím, tak císařství nepodporuje cizí církve a jejich sek- uzavřená společenství.”

Beliana se na něj usmála dalším společenským úsměvem: “Pravda, nepodporují nás, žijeme z darů donorů. A císařští úředníci jsou tak laskaví, že náš klášter rušit nechtějí, když je jim správným způsobem vysvětleno, jak dobrému slouží účelu. Ujímáme se tu dívek všeho věku, poskytujeme jim ochranu a alespoň základní vzdělání.”

Salm zamrkal: “A proč tedy mě…”

Žena se na něj usmála o něco šířeji a pokoušela se zakrýt třesoucí se hlas “Před časem někdo zabil jednu z mých svěřenkyň, Jialnu. Bylo to velmi milé děvče, v tomto klášteře sloužila už třicet let.” Salmovi cukl koutek, děvče, třicet let. “Jednoho večera se nevrátila ze služby, byla na obchůzce v Jestřábí. Za drobný dar se staráme o místní starší, poklidíme jim a tak.” Beliana si povzdechla. “Někdo ji napadl a bodl do krku. Císařská správa nám bohužel odmítla pomoct a případ uzavřela jako nešťastnou náhodu.”

“Proč?” zamračil se Salm.

Beliana si povzdechla. “Jialna byla elfího původu.”

Salm se zatvářil otráveně. “Aha,” odtušil.

Žena k němu ostře zvedla pohled: “Také vám vadí její původ? Chcete kvůli tomu odmítnout zakázku?!”

Vraha její náhlá výbušnost překvapila. “Ne, nic proti elfům nemám. I Ignea je… Moje známá je napůl elfka.” Rychle dodal: “Není to problém, vyřeším to. Víte kdo?”

Beliana se zklidnila a opřela do židle: “Ano, jeden z místních, Irhaud Galen. Dokonce se tím chlubí v hospodě, srovnává se s tím slavným zabijákem elfů, Warkechtem,” ušklíbla se opovržlivě. “Víme naprosto jistě, že to byl on.”

Vrah se slabě zamračil: “Císařští nedělali nic, ani když jste jim řekli jeho jméno?” Beliana se trpce usmála a zakroutila hlavou. “Ani moje nejlepší přesvědčovací schopnosti nedokázaly pomoci. Prý by za to na ně přišly sankce shora, pomáhat elfům.”

Salm se na chvíli zamyslel nad jejími přesvědčovacími schopnostmi a pak pokývl. “Nechte mě u vás odpočinout po cestě, zítra se do toho pustím.”

 

—

 

Přes den si vrah prošel město, jednou se poptal tam, podruhé tamhle. K večeru už věděl, že Irhaud Galen je nedávno dospělý syn jednoho z místních biřiců, rváč, neúspěšně se několikrát pokoušel zapsat do truhlářské dílny a živí se různou nájemnou přespolní prací od hlídání úrody po převoz dřeva. Sám by se nejradši viděl jako nájemný žoldák. Když se vrátí do městečka, pije, pobije se s kamarády a jeho rodiče jsou nejraději, když zase vypadne někam pryč. Když měl Salm pocit, že ví už dost a že střet s protivníkem bez výcviku, pravděpodobně i opilým, nebude nic složitého, začal zjišťovat, kde konkrétně se ten pobuda nachází.

Našel si v ulicích to špinavé děcko, co už mu prve radilo, kde najít klášter, a poslal ochotného klučíka najít Irhaudovo místo pobytu. Děcko se vrátilo brzy, že je prý v bordelu, jako vždycky. Salm si pro sebe přikývl a vydal se číhat poblíž. Neodbytného kluka, který si vymáhal odměnu nevrlým mrmláním, musel od sebe odhánět několikrát.

Před půlnocí došla vrahovi trpělivost. Co tam ten zmetek tak dlouho dělá?! Ne, vlastně to vrah ani vědět nechtěl. Nejvíc ho naštvalo, když viděl, že se uvnitř hrají karty a on nejenom, že nesměl vzbuzovat pozornost, ale ani neměl, co by vsadil.

“Zatraceně. Debilní, debilní zakázka,” zavrčel si pro sebe, nakopl kus šutru a rozhodně vyrazil do dveří bordelu. Vstoupil do zakouřeného sálu, který byl současně přesycený těžkými parfémy. Vlevo se u dvou stolů hrálo, vpravo odpočívaly “holky”, různě se šlechtily a mrkaly na hráče. Salm ani jedné skupině nevěnoval pozornost a došel až k pultu, který sloužil k objednávce služeb. Sáhl do své brašny a vytáhl glejt, praštil jím o stůl a tiše zavrčel: “Císařská kontrola, navalte knihy.”

To, co byl zřejmě mladý zmalovaný muž, pod vrstvou líčidel zbledlo a zezelenalo a polohlasem vykoktalo: “A- a- ano, pane.” Vytáhl účetní knihu a soupis služeb a klientů a předal je přes pult Salmovi. Vrah se musel ušklíbnout, tenhle skvělý trik ho naučila Ignea. V rychlosti nikdo nezvládal glejt přečíst a i kdyby, tak lidé zpravidla úřední hatmatilce nerozuměli a nedokázali si přeložit, že není císařský úředník, ale nájemný vrah. Navíc byla dole krásná velká císařská pečeť stvrzující bezúhonnost před běžnou správní mocí, pokud pracuje na Cechem schválené zakázce. Nádherná kooperace Císařského kolosu a Cechu vrahů.

“Dobře,” zavrčel na mladíka. “Jdu se podívat, jestli ty holky nemučíte, hygienické podmínky a tak!” Vyštěkl a vyrazil rychle po schodech do patra k pokojům. Mladík dal znamení osazenstvu v sálu a za Salmovými zády se začala budova rychle vyklízet.

Už věděl, že Irhaud Galen je na pokoji číslo šest se slečnou, co si říká Ušatá číča. Vrah se zastavil před danými dveřmi a zařval na celou budovu: “Císařská kontrola!!! Okamžitě vypadněte, pokud nechcete být legitimováni!!!”

Pak vypukl chaos. Prudce se otevíraly téměř všechny dveře a ven zdrhali částečně ošacení, nebo úplně nazí hosté. Podle rámusu to možná někdo vzal ven i oknem. Z šestky vyrazil ven přiopilý mladý muž s brunátným obličejem a rozevlátými světlými vlasy. Salm se šklebil, tenhle ksicht později pozná kdekoliv. Pozoroval, jak se zdrhající oběti jeho poplachu div neušlapou a padají přes schody. S širším úšklebkem začal obcházet pokoje dam, aby jeho divadlo bylo kompletní. “V pořádku, u vás taky v pořádku, u vás…” na šestce se zarazil. Ušatá číča na něj koukala zpod peřiny a na hlavě měla opravdu dlouhé, špičaté uši. “Pokrytecké prase,” zavrčel si pro sebe Salm a vyrazil dolů. U pultu prohlásil, že je všechno v pořádku, dal si nabízeného panáka a pak si vzal i celou flašku, “aby se pan císařský kontrolor ráčil vyjádřiti v posudku o nás jen dobře, jsme slušný podnik“.

Nakonec z bordelu vypadl a šel hledat zmateného opilého Irhauda v ulicích. Pochyboval, že rovnou vyrazil k rodičům, když na sobě neměl ani spodky.

—

 

Najít Irhauda nebyl problém. Potácel se temnými uličkami a Salm prostě jen sledoval jeho bílý zadek, který svítil ve tmě. Ještě kousek, nějaké lepší místo, vrčel si v duchu a prozatím udržoval stále stejnou vzdálenost od oběti. Chlap si vraha zatím nevšiml, i když neustále otáčel hlavu s vyvalenýma očima a koukal kudy kam. Když na něj v jedné uličce začali řvát psi zpoza plotu, uvědomil si při své nahotě zranitelnost svého mužství, otočil se, uklouzl na kočičích hlavách a pak už pelášil zpět k bordelu. Salm mu rychle uhnul z cesty do stínu jednoho z domů a pozoroval, jak se kolem něj ta karikatura žene. Natáhl krok a Irhauda dohnal zase kus od nevěstince.

Chlap byl stále zmatený, rozhlížel se a krčil a nakonec zaběhl mezi stromy a do křoví, kde se Salm prve schovával, když na něj čekal. Rozezlené hlasy dalších nahotou postižených ho donutily odběhnout o něco dál. Všichni asi čekali, až císařská pohroma z bordelu odejde. Salm se pomalu přesouval za Irhaudem. Šlo jen o to být dostatečně potichu, tahle část města stejně nebyla osvětlená jiným světlem, než tím, které vycházelo z oken bordelu. Slušní lidé už dávno spali, ti neslušní se krčili ve křoví. Salm se škodolibě zašklebil, tasil svůj nůž a potichu se doplížil za Irhaudem. Chlap seděl na bobku ve křoví, vyvalené oči zíraly do tmy, třásl se zimou a čekal.

Salm se zazubil, přes to drkotání zubů by chlap neslyšel ani příjezd vozu s párem volů. Chvíli za ním stál, odhadoval jak správně zasadit ránu, pak chlapa jednou rukou chytl a druhou bodl do krku. Ještě chvíli svíral tělo a pak bylo po všem. Otřel si nůž do trávy, ustoupil a naslouchal zvukům, zatímco uvažoval, jestli si ta elfí holka nezasloužila drsnější pomstu. V tom Salma něco chytlo a zakouslo se mu to zezadu do nohy. Vrah se udržel, aby nezaskučel bolestí a zíral skrz tmu, co se děje. Jeho ruka nahmátla dětskou hlavu a vlasy.

“Do prdele,” zasykl.

“Já jsem to všechno viděl,” zašvitořil dětský hlásek. “A začnu křičet a oni vás najdou,” dodal sladce.

Salm potichu vydechl. “Nekřič. U bohů, nekřič… co chceš?”

Kluk trochu víc sevřel jeho nohu. “Chci, abyste mi zaplatil, co mi patří a ještě něco za to, že budu mlčet.” Salm měl pocit, že ho omyjí. To děcko, to blbé děcko ho celou dobu sledovalo!

“Nemám prachy!” sykl. “Budu je mít potom.”

“Potom zdrhnete, křičet budu teď,“ informoval ho kluk a už už se nadechoval k ohromujícímu výkřiku.

Salm rukou hledal na té hlavě pusu, aby ji mohl zacpat. “Ne!” zaskučel šeptem a nakonec rezignoval. “Bereš chlast? Mám jenom chlast.”

Děcko se zarazilo a pak šeptlo: “Fajn.” Salm se zhluboka nadechl, zalovil rukou v brašně a snažil se tu dětskou hlavu oddělit od své nohy pomocí velké skleněné lahve. Myslí mu bleskla myšlenka, že by ho tou lahví mohl praštit, ale to by vydalo moc hluku a navíc škoda chlastu. Vzápětí uznal, že děcko má talent, možná by byla škoda i toho kluka. Malý vyděrač si lahev přebral a od jeho nohy se odlepil.

Salm si pro sebe pokývl a šeptl: “Jak se jmenuješ? Jsi dost šikovnej.”

“Laki,” odpověděl kluk a rychle dodal: “Mohl bych pro vás pracovat jako informátor, kdybyste chtěl. Jsem fakt rychlej a dobrej a-”

“Šššš,” utišil ho Salm. “Hele, Laki, už jsme se dohodli, že nemám prachy. Možná, až je mít budu, zatím si užij chlast a neotrav se.”

“Ale-” zaprotestovalo děcko. Salm ještě ve tmě našel rukou jeho vlasatou hlavu a pak ho pomstychtivě pocuchal tak drasticky, jako kdyby chtěl zamáčknout křečka. “Blbečku,” syklo děcko a vytratilo se do tmy.

Salm si oddechl, překontroloval, jestli je cíl opravdu mrtvý a pak sám v tichosti odtáhl ke klášteru.

 

—

 

V noci ho do kláštera pustily hlídající klíčnice, ale protože se celá budova topila v tichu a temnotě, rozhodl se Salm zalézt do své cely odpočívat až do rána. Už včera pochopil, že tu vstávají se svítáním a chodí spát za soumraku jak slepice. Svým způsobem to tu pěkný slepičinec byl. Salm toho viděl jen málo, Beliana mu vysvětlila, že se tu přijímají ženy od batolat po stařeny a že si každá po vstoupení do řádu, nebo po dosažení dospělosti určí, jaký závazek bohyni chce plnit. Některé dívky se bohyni zavázaly mlčením, jiné službou pro chudé a nemocné a další se rozhodly, že už nikdy nepřijdou do kontaktu s muži. I proto se směl pohybovat jen po vstupním dvoře, chodbě a své cele. To, co tento řád odlišovalo od jiných, bylo až extrémní odříkání hmotných věcí, přijímání služby a utrpení pro dobro bohyně, řádu a vyššího dobra, ať už byly jakkoliv nepříjemné. Vrah si vyslechl, jak ošetřují nemocné, pomáhají žebrákům a dětem z ulice a jak matka představená musí svou diplomacií urovnávat i místa, kam se jí příliš nechce. Všechno to odkýval, hlavně že od něho nechtějí, aby přešel na jejich víru a nebo se nějak modlil.

Povedlo se mu usnout až k ránu, když ho vyburcovaly jeho instinkty, které na něj křičely, že někdo vnikl do jeho blízkosti a zírá na něj. Vrah prudce vyletěl z postele a hmátl po meči. Ve dveřích stála matka představená, trochu zaražená jeho prudkým vstáváním, ale stejně se na něj radostně usmívala. “Už se k nám dostala ta radostná novina, že jste ho…” Její obličej se rozzářil štěstím. “Některé sestry to považují za zázrak bohyně.” Pomalu vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Salm zase položil meč, poškrábal se na zadku a rozespale zachrčel: “Kolik je hodin?!”

“Už je po polední mši.” informovala ho rozzářená Beliana.

“Blah,” vzdechl naprázdno Salm a snažil se posbírat myšlenky. Pak se mu vrátil zpátky rozum, který na něj křičel – Askelata! Dluh! Prachy! Salm si sám pro sebe kývl na srozuměnou a pohlédl na ženu: “Se obléknu a pak se nějak vyrovnáme.” Žena se na něj dál zářivě usmívala a stála u dveří. Na Salmův vkus byla moc v této místnosti a málo mu balila těch dvacet tisíc na cestu. “Ty peníze,” připomněl jí.

Beliana se na něj opět usmála tím klidným úsměvem jako prve: “My víc peněz nemáme.”

“Jak…” zamrkal Salm. “Nechci víc, chci těch dvacet tisíc, nemusíte mi dávat víc.”

Žena se na něj dál klidně usmívala: “My nemáme víc peněz než těch deset tisíc, které jsme vašemu úřadu dali jako zálohu. Jsem tu, abych to s vámi v klidu dojednala.” Vrah ze sebe vyrazil výkřik umírajícího dravce a složil se na lůžko.

“Takový, takový debil!” skučel si pro sebe. “Věděl! Císařství! Sekta! Průser!”

Beliana k němu přistoupila a dotkla se jeho ramene. “Nemusíte se bát, neodejdete z toho s prázdnou.”

Salm na ni přes rameno zazíral: “Ale já-” Pak už zapomněl, co chtěl říct. Žena před ním stála ve své vysoké, nahé monumentální kráse, roucho i šátek nechala ležet u dveří. Vrah zamrkal, na moment přestal vidět matku představenou a začal vidět nádhernou, světlovlasou bohyni. Polkl a otočil se k ní.

Beliana se na něj vroucně usmála: “Nemusíte mluvit, veškerou diplomacii obstarám já.”

Další den odcházel Salm z kláštera bez peněz, ale šťastný.

 

—

 

Po cestě zpět se mu zase všechno rozleželo. Dluhy, karty, bratr. Nemohou ho přece zabít nebo stáhnout z kůže. Ještě někdy by se chtěl vrátit na takové hezké místo, jako je klášter v Jestřábí. Nezbude mu nic jiného, než to nějak urovnat, vyřešit, prostě ukecat.

Když se vrátil do Askelaty, ustájil koně, došel ke kancléři nahlásit úspěšně splněnou zakázku, odevzdat potřebné dokumenty a vyzvednout si svých deset tisíc. Jenom deset tisíc! Salmovi se protáčely panenky. Předpokládal, že mu teď Karistovi poskoci nadbíhat nebudou a mohl by se dostat jednat se šéfem. Vlastně i kdyby mu nadbíhali, tak ho asi nejdřív bude šéf chtít vidět a vychutnat si případnou pomstu. Z toho se vykecá, určitě.

To si Salm neustále opakoval, když kráčel spodní čtvrtí ke Karistovu karbanickému sídlu. Nebylo na nijak vábném místě, stahovaly se tam různé existence hledající štěstí, včetně Salma. O pár ulic dál zahlédl Salm toho skrčka, špeha, a prodloužené oči bouchačů. Zavrčel si pro sebe nadávku a pokusil se mu vyhnout vklouznutím do nejbližší odbočky.

Taková smůla, skoro vrazil do brunátného osvaleného hromotluka. Jediné, na co se Salm zmohl bylo rychlé zastavení a krok vzad. Bouchač ho přejel tupým pohledem a zavrčel: “Příště tě dostanu, ty hajzle.”

Salm uskočil vzad, ale žádný výpad od bouchače nepřišel. Korba pokračovala uličkou vlastním směrem, zřejmě jen tupě hlídkovala kolem Karistova sídla.

“Jak příště?!” zeptal se nechápavě Salm.

“S měl štěstí, hajzle,” ozval se za ním chraplavý hlásek špeha, tak si ho přece všiml. Salm se pomalu otočil a sklonil pohled dolů.

“Jak štěstí, hajzle,” zavrčel vrah na špinavého kluka. Špeh si náhle uvědomil, že možná není nejlepší nápad říkat ‘hajzle’ ozbrojenému člověku z Cechu vrahů, když kolem sebe nemá ty metrákové příšery.

Kluk polkl a ustoupil dozadu “No… to… nevíte? Šéf to přece už stáhl, to, že vás máme, kvůli dluhu to…”

“Hajzle,” doplnil Salm, zavrčel si pro sebe a vydal se pomalu pryč směrem od sídla. Ošuntělá postavička špeha ho ještě chvíli pozorovala a pak šla šmejdit jinam. Vrah naštvaně kopal do kamenů a přemýšlel. Ale jak to probíral z kterékoliv strany, osoba, která měla tak dlouhé prsty a která by byla ochotná pro něj v Askelatě něco udělat, byla jen jedna.

 

—

 

Salm po zaklepání vstoupil do Igneina bytu, v ruce třímal velkou kytici. V Askelatě dalo trochu práce sehnat levné slušně vypadající květiny, ale vrah si tu práci dal. Ona si to opravdu zasloužila.

“Ano?” optala se Ignea zpěvným tónem.

“Sem já,” zahlaholil Salm a přejel pohledem nazdobený pokoj. Ve vzduchu voněl drahý parfém, bylo mu jasné, že se tu chystá něco velkého. Jeho mistryně se zrovna nacházela v ložnici. Salm se pro sebe usmál, že by konečně překročil tu neviditelnou hranici? Vykročil k tmavým pootevřeným dveřím.

“Nechoď sem, zrovna se převlékám,” zavrčela Ignea a dovřela dveře ložnice.

Salm v duchu zaúpěl. “Přišel jsem ti poděkovat,” dodal s nadějí v hlase.

“Fajn. Proč?” zeptala se žena úsečně.

“Za to, jak jsi mi pomohla,” odpověděl Salm. Z ložnice šlo chvíli jen ticho. Vrah se poškrábal na bradě a dodal: “S tím dluhem u Karista…?”

Žena vyšla z ložnice už oblečená. “Já? Já jsem ti s ničím nepomáhala, už jsem ti řekla – nejsem tvoje matka.”

Salm se zatvářil zklamaně, pak dodal: “Počkej, tak kdo.”

Ignea se ušklíbla: “Někdo tě má moc rád a já to nejsem, jdi hledat jinam, ksichte.”

“Počkej-” zarazil se Salm.

“Co je tohle?” zamračila se Ignea na kytici.

Vrah zrudl, chvíli nevěděl, jestli má kytici schovat, nebo předat. “Dárek…” hlesl a připadal si jako idiot. Ignea se jedovatě rozesmála, div se nelámala vejpůl. Nakonec si otřela slzy smíchu a od Salma rudého v obličeji si kytici vzala.

“Dobře, ty dárečku. Budu tak laskavá, že pro dnešek na ty tvoje blbosti zapomenu. Ty vážně někdy vůbec nemyslíš. Kdo to asi byl? Kdo ti asi pomohl?” škádlila ho sladkým tónem, zatímco si přivoněla ke květinám. “Kdo ty tvoje úlety už tak dlouho snáší, hm?”

Salm na ni zkoprnělě hleděl, jako by do něj udeřil hrom. Na chvíli jeho obličej vystřídal všechny barvy od rudé, přes bílou až do zelené. Z jejího bytu beze slova vypadl, zatímco se mu mistryně už zase smála.

 

—

 

“Ty jsi to- Ty jsi to opravdu-” vykoktal ohromeně vrah. “Opravdu zaplatil?”

Mael Dnywar ho unaveně pozoroval zpoza pracovního stolu, tentokrát kvůli němu nevstával. Pobaveně se usmál, to, že by jeho mladší bratr nemohl najít slova, se mu nestávalo každý den. “Ne.”

“Tak jak?!” vyhrkl Salm. Pak pojal podezření, že ze sebe dělá blbce před špatnou osobou a zavrčel. “Byl jsi to ty, že jo?”

Mael se ušklíbl, usoudil, že už ho v tom nechal vymáchat dost a pověděl: “Řekl jsem, že ti nedám už nic. To je pravda, peníze do tebe a tvých debilit už vrážet nebudu. Měl jsi štěstí, že mám rozjednaný obchod s Wannem Seladem a ten tak trochu drží ochrannou ruku nad tím tvým Karistem, tak jsem ho požádal, aby u něj o tobě ztratil nějaké slovo ať trošku přimhouří oko.”

“Přimhouří oko?!! Šedesát tisíc?!!” zařval Salm v návalu euforie a hrnul se k bratrovi.

“Žádné objímání, bohové! Ušetři mě toho!!” protestoval Mael.

“Ty jsi můj nejmilejší bratr!!” zařval Salm.

“Nech toho, nebo zavolám gardu a dám tě vyhodit!!” protestoval Mael tak ostrým tónem, až ho Salm nakonec pustil.

Vrah ustoupil, přejel bratra pohledem a se šťastným výrazem si povzdechl: ”Stejně jsi hajzl. Díky.”

Mael pozvedl prst a zamračil se “Jednu věc, po tobě chci.”

Salm protočil oči: “Víš, že nutit mě přestat hrát je marné a z Cechu neodejdu, to už snad všichni pochopili. Jsem karbaník a vrah. Tečka. Smiř se s tím.”

Jeho bratr trochu pozvedl ruku a opravil se: “Vlastně dvě věci po tobě chci.”

Vrahovi svitlo a zlověstně se ušklíbl. “Trhni si.” Rychle začal ustupovat a s úšklebkem odkráčel z pracovny. Mael nad ním jen zakroutil hlavou. Tentokrát si Salm provokativně zapálil ještě v paláci, jen ať si bratr užije. Pak se podíval na svoji brašnu. Deset tisíc…

Mnohem veselejším krokem vyrazil ke Karistově karbanickému doupěti. Dnes určitě bude mít štěstí.