Ulicí kráčela podivná postava, lidé ho míjeli jako by byl součástí davu. Zvykli si… nebo se snad přizpůsobil on? To nevěděl, každopádně žil v tomto městě již pětadvacet let. Tak dlouhé doba mezi lidmi vás změní, naučí vás jejich jazyk, přijmout jejich zvyky a návyky a své vlastní zahodit kamsi do temné minulosti. Rozhodně mu to tak vyhovovalo, kdyby mohl být upřímný, řekl by, že je téměř šťastný. Téměř, protože vždycky chyběla špetka dokonalosti k naprostému štěstí. Těch posledních pětadvacet let prožil víc štěstí než za celé staletí předtím…

Zabočil z uličky na malé náměstí, málem do něj vrazil nějaký cizinec, muž navlečený v Císařských šatech. Ale ještě předtím ten cizinec vykřikl překvapením a uskočil stranou, ani se mu dotyčný nemusel vyhnout. Ignoroval tuto nezdvořilou reakci na svůj vzhled. Bez toho by snad ani den nebyl normálním dnem. Ireen měl čistě černou kůži a krátké, sněhově bílé vlasy. Jeho tvář zvýrazňovaly velké blankytně modré oči bez bělma. Podle postavy by si ho člověk z dálky spletl spíš s chlapcem, nebo mladou dívkou. Bohové mu nenadělili ani přílišnou výšku, ani silnou tělesnou konstrukci. I přes to, nebo spíš právě proto se pohyboval se samozřejmou lehkou elegancí, která není dána všem z jeho rodu tarnen, temným elfům.

Kdyby se jej někdo zeptal, proč odešel na povrch a zda to pro něj bylo těžké, sám by nevěděl, co tomu člověku odpovědět. Zřejmě by pokrčil rameny a tázajícímu se by samo došlo, že není vhodné se ptát. Pravdu si nechával pro sebe. Tam dole,,v království Shanae Nashar, ztratil právo na život. A zde, pod širým nebem, nalezl mnohem více, než kdy čekal. Lidi, kteří ho přijali, kteří mu dovolili dělat to, co dokázal nejlépe, přátele, dokonce i někoho, kdo s ním byl ochotný sdílet zbytek věčnosti, Elenven.

Opatrně proklouzl davem, už se těšil, až bude doma. V divadle strávil úmorný den. V další hře, jež byla plánovaná na Slavnosti slunovratu sice nebyla role pro tarnen, ale jejich principál si přál, aby nacvičil jeden ze zvláštních tanců temných elfů, a vzpomínání na učňovská léta nebylo nic jednoduchého. Tanec je pro tarnen posvátný, dá se s ním říct někdy více než slovy. Může vyjádřit nejen smutek, nebo radost, ale často vypráví příběh či starou legendu. Krom toho, že je překrásný, je ale smrtelně nebezpečný, jako krásná květina, jejíž vůně hubí vše živé. Proplétat se na špičkách pod stříbrnými odlesky čepele, a naslouchat rytmu vlastního srdce. Ireen to miloval, i když si z této kruté zábavy odnesl nesčetně mnoho jizev. Dole nebyl dokonalým, ale tady mu patřila přízeň davu. Inu, mezi slepými jednooký králem.

Došel až k domovním dveřím, v kapsáře vytáhl velký železný klíč a odemkl, vždy raději zamykali… Klíč zacvakal naprázdno. Ireen ho opět vytáhl. Nebylo zamčeno… stalo se něco? Prošel kovanými dveřmi, pečlivě za sebou zamkl a pak průchodem do dvora. Tam měla Elenven svou zahrádku, několik málo oblíbených květin a pár bylinek. Ze dvora vedlo dřevěné schodiště do dalšího patra a na půdu. Ireen se rozhlédl a pak zamířil ke dveřím, skrz okno zahlédl někoho v kuchyni. Sevřel rukou jílec svého podivného zahnutého meče s úzkou čepelí, pak se zarazil. Pomyslel si, že blázní, ruku stáhl a vešel dovnitř.

“Elenven? Stalo se něco?” zeptal se trochu stísněným hlasem, prošel skrz chodbu až do kuchyně. Jeho žena seděla za stolem. Pohlédla na něj pohledem plným strachu a otřela si slzy z tváří. Elenven byla irsilia, krásná elfka světla, půvabná tanečnice. Všechny lidské ženy jí mohly závidět krásu a půvab jejího těla, zářivé oči a nazlátlé vlasy. “Co se stalo?” otázal se Ireen ještě jednou, tentokrát v jeho hlase zazněla sametová měkkost. Elenven jen pokynula hlavou, krom ní stál v kuchyni taktéž mladší z jejich synů, Ialrin. Stál k nim otočený zády, lehce se třásl po celém těle. Podle vzhledu mu mohlo být tak patnáct let, ve skutečnosi to bylo o pár let více, ale u elfů se ten rozdíl stírá. Po otci zdědil, stejně jako starší syn, Shaldris, modré oči bez bělma a bílé vlasy. Půlka krve z matčina rodu jim bohužel nadělila jen popelavě šedou kůži. “Ialrine?”

Mladík se prudce otočil a padl před otcem na kolena “Odpust mi, odpust mi, otče, prosím, že jsem ho tam nechal…”

“Co?” Ireen stále nechápal, chytil syna za ramena a posadil ho na židli “Řekni, co se stalo? Kde zůstal Shaldris?” Mladík se ztěžka nadechl, po tvářích se mu rozkutálely slzy.

“Byli jsme se spolu napít… Když jsme odcházeli, obořili se na nás nějaký opilci… Vytáhli zbraně… já nic neměl, Shaldris jenom dýku…. Poslal mě domů, že se vrátí později. Ještě tu není…” Ireen sklopil oči, zármutek na sobě nedal nijak znát. Elenven zoufale vykřikla.

“Určitě se vrátí, musí se vrátit!” Ireen pomalu vstal, lehce se dotkl synova ramene, políbil Elenven na čelo.

“Najdu ho.” řekl tiše a odešel zpět do města s rukou na zbrani.

 

Ani se nemusel Ialrina ptát, kde ten večer pili. Oba měli oblíbenou hospodu, kde jim hostinský nalil bez potíží a dokonce měl pro oba chlapce vlídné slovo. Proč by taky ne, když jejich otce zde vídal skoro každý den s hereckou společností. Ti muži je zřejmě museli zaskočit někde na cestě zpět, jinak by se jich někdo zastal. Tuhle myšlenku si Ireen musel vnutit s jistou bolestí. Určitě by se jich někdo zastal. Rychle procházel městem,  nevěřil, že se Shaldris dostane domů sám. Ale snad přijde na pomoc synovi ještě včas…

Zahnul do jedné z menších uliček a strnul v půlce pohybu. Shaldrisovo tělo leželo na dlažbě jako hadrový panák, údy zpřelámané, očima vytřeštěně zíral na nebe a z otevřené rány na hrudníku vytékala ještě teplá krev. Ireen zničeně přiklekl k jeho tělu, pochopil, že už je pozdě. Naposledy vzal jeho ruku do své, jako mávnutím ruky zavřel jeho víčka a políbil ho na chladnoucí čelo.

 

Temný elf seděl na dřevěných schodech na dvorku už pěkně dlouho. Neodvážil se teď zůstat uvnitř. Jen své rodině oznámil tu strašlivou zprávu a pak se raději vytratil ven. Ale i sem slyšel vzlykání, pláč a bědování. Iailrin bral při hořekování všechnu vinu na sebe. Elenven jen plakala a proklínala bohy. Každé další slovo zvyšovalo v Ireenovi vztek. Z těžkých šedých mraků začaly padat malé kapky a postupně se spustil silný lijavec. Proud vody z okapu se rozstřikovaly na všechny strany. Ireen už byl celý mokrý, dešťová voda mu smývala z tváře slzy a jen lehce chladila jeho horkou hlavu.

V podzemí je zakázáno projevovat city. City jsou slabost, která ukáže soupeři cestu do vašeho nitra…  Jsou povoleny jen ty, které zachovávají odstup a vytvoří kolem vás ochrannou zeď. Vztek a strach. Dvě emoce, na kterých stojí celé impérium  tarnen. Strach Ireen ve světě lidí nepociťoval, a vzteku měl teď v sobě více než dost. Pohlédl na zbraň na svých kolenou.

Na strážnici mu řekli, že najít vraha, je nepravděpodobné. A usvědčit ho, když scházejí svědci, je nemožné.

Ireen tupě hleděl před sebe, rukou jemně pohladil zahnutou pochvu, jako když hladil tvář svého syna, jehož tělo nechal v márnici. Vztek se mu opět nahrnul do žil. Jistě… bylo by těžké najít vraha, těžké, ale ne nemožné. Černá tvář tarnen pomalu tvrdla. Co je pro člověka život jednoho temného. Zhola nic. Nemá ani cenu na to, aby zvedli zadek a vyšli do deště a projevili alespoň trochu snahy, trochu dobré vůle.

Pomalu vstal, ohlédl se za sebe na domovní dveře a pak vyrazil do deště.

 

Než došel k té hospodě, nezůstala na něm nitka suchá. V hlavě měl prázdno, byl si jistý jen jednou věcí, kterou musí udělat. Navzdory svému vzteku do hospody proklouzl jak stín, zastavil se u baru. Hostinský po něm hodil přátelským okem “Dáte si něco?” Ireena už znal, věděl, že je to štědrý zákazník. Tarnen se začínalo těžce “Já….” pohledem přelétl po lokále, pak se zamračil.

“Děje se něco?” hostinský si ho prohlížel s jistou nedůvěrou.

“Ne, nic, děkuji.” Ireen se na něj chabě pousmál a odešel ven. Sklouznul za roh domu a po okapu se vyškrábal na kraj střechy. Teď už stačilo jen počkat… Nemýlil se, ten muž už se chystal k odchodu. Před dveřmi si stáhl do očí kápi těžkého pláště a vyrazil do deště. Taktéž zabočil za roh., zřejmě šel na Sluneční náměstí, najít si hospodu, kde jsou k mání i děvky. Ireen zatím nechal zbraň v pochvě. Seskočil ze střechy a překvapeného muže, jehož reakce byly zpomaleny alkoholem, srazil na zem. Muž zděšeně vykřikl, ale to už mu Ireen narval cíp jeho vlastního pláště, nacucaného vodou do chřtánu. Pak mu zkroutil ruce za zády, zoufalé skučení už pohltilo šumění deště. Ireen se lehce nahnul nad mužovo ucho a obličej mu narval víc do bahna a špíny městské ulice.

“Zeptám se tě na pár otázek.” zasyčel muži do ucha “Pokud mi neodpovíš, nebo budeš dělat problémy, budu tě muset zabít. Rozumíš tomu?” Na znamení svých slov ještě silněji muži zkroutil ruce, až kosti zapraštěly. Odpovědí mu bylo zuřivé kývání spojené s tlumeným hýkáním.

“Skvěle.” kývl tarnen. “Kde jsi vzal tu dýku, co máš za pasem?” Ireen se zamračil na pouzdro na mužově opasku. “Dostal jsi ho? Rozmysli si, co odpovíš….” muž na krátkou chvíli zaváhal, když sevření zesílilo a elf mu kolenem přitlačil na krk, pokusil se aspoň naznačit zakroucení hlavou. Ireen se pro sebe ušklíbl. Dýku od něj dostal Shaldris darem ke svým dvacátým narozeninám, a teď si ji jeho vrazi nechají jako nějakou cetku. Jako by jeho drahý život byl nějaká cestka, která se dá rozdupat a zahodit. Ale Ireen dostojí spravedlnosti, za klid duše svého syna, i své.

“Ty jsi zabil toho, kdo ji nosil?” pokračoval tarnen již temnější otázkou. Muž zahýknul a snažil se ho ze sebe setřást. “Ano, vím o tom.” zašeptal Ireen nenávistně.  Muž začal zuřivě kroutit hlavou. “Nelži!” Muž opět zakroutil hlavou. Ireen se zamračil “Aha… bylo vás víc?” kývnutí. “Ty jsi nezabíjel?” další kývnutí. Elf se pro sebe pousmál. Co všechno je člověk ochoten udělat pro vlastní záchranu, zradit a zavrhnout přátele. Tarnen na tom většinou nejsou o nic lépe.

“Dobře…Teď ti uvolním ústa , ty mi řekneš, kde jsou a já tě nechám jít….” Na to muž bez zaváhání několikrát horlivě pokýval hlavou. Elf mu přiklekl jednu ruku a vytrhl mu hadr z úst. “Tak kde?”

Muž se zakuckal, když mu do pusy nalezlo studené bahno. “Hostinec U Čarovného kotle… pět mužů, žoldáci….” Ireen se jen ušklíbl a v následující chvíli mu trhnutím zlomil vaz. Na to, že by ho pustil ani na okamžik nepomyslel. Chvíli pozoroval mrtvé tělo, pak muže přetočil na záda, z pásku mu stáhl pochvu s dýkou a tělo nastrčil k hromadě harampádí. Tak… Zase jeden opilec přebral, ztratil rovnováhu a při pádu si zlomil vaz.

Ireen mlčky vyrazil k slunečnímu náměstí. Ten hostinec neznal, ale tušil, že to bude někde tím směrem. Noc je dlouhá, bude mít dost času to najít. Žoldáci zřejmě chtěli ušetřit, a proto odešli pít do zapadlé hospůdky, místo aby utráceli zlaťáky v centru města.

 

Temný elf pomalu procházel tmavým městem, s kapucí tuniky staženou do čela. Zastavil se až na malém náměstí, uprostřed byla studna s dřevěnou stříškou. Elf se opřel zády o kamenné hrazení a slepě hleděl před sebe. Na druhé straně malého prostranství byly ušmudlané a omlácené dveře do toho hostince. Přemýšlel, co udělá. Jak muže vylákat ven, nebo dostat uvnitř. Tento nápad zavrhl. Budova je příliš malá, bude tam málo prostoru a i noclehárna bude stejně místnost nejmíň pro deset lidí. Ireen rozhodně nechtěl ublížit někomu dalšímu. Nakonec mu osud vyšel nečekaně vstříc. Dveře se otevřely a ven se vypotácelo několik mužů, jako odpověď na výkřiky dalších štamgastů zevnitř jeden z chlapů dveře zabouchl, táhnout tam i tak muselo hrozně. Ireen si je zpoza studny klidně prohlížel, ještě neměli možnost ho spatřit, byli příliš oslepení světlem zevnitř. Pět ošlehaných chlapů, žoldáci ze severu, stejně jako ten, co Ireenovi vyzradil jejich noclehárnu. Zrovna se bavili chlípnými žertíky na vlastní adresu, tuhle noc si ještě chtěli povyrazit. Pozdě. Ireen se pro sebe ušklíbl, a vyšel ze stínu.

„Hej… hej co chceš? Ty kreaturo?!“ Ireen mlčel, stál připravený ve střehu se svou zbraní skloněnou k zemi. Mlčel. Nekřičel, nenadával, neproklínal je, i když v něm všechno vřelo. Už nemělo smysl mluvit. Z jakého důvodu by se měl ptát těch opilých lidských prasat, proč zabili elfího kluka, který si chtěl jen užít večer. Ještě by se dozvěděl pravdu…  že sami neví, že se jim jen připletl do cesty, byla to nešťastná náhoda, my to neudělali….ušklíbl se pro sebe. Kdepak. Tato slova by přišla až nakonec. Předtím by mu nadávali do černých sviní a vychloubali se tím vším, co mu provedou. Jeho myšlenky opět sklouzly k mrtvému tělu, které našel na dlažbě. K synově krvi na vlastních rukách, k Elenveninu pláči, k prázdnému místu v srdci, které se už nikdy nezaplní.

„Povím vám, co chci.“ ušklíbl se. A jílec zbraně pootočil v dlani.

Pak začal svým tancem vyprávět. Jeho tanec mluvil o nenávistí, o vzteku a zármutku. O svíravé bolesti v duši, která nikdy neustane… O smrti.

Míhání čepele. Chroptění. Krev. Poslední záblesk života ve skelných očích. Ještě nikdy netančil tak dobře. Vlastně se přesunul jen o tucet stop dopředu, co půlkrok, to blyštivá rána. Každý sek nakrmil hladovou čepel krví. Pak se na okamžik zastavil a pohlédl na dvě torza po jeho bocích. První dva muže rozsekal na kusy.

„Ty…ty hajzle!“ třetí hlupák se proti němu vrhnul příliš zbrkle, stačil jen jeden jediný výpad a další mrtvé tělo se skládalo k zemi. Škoda. Mohl trpět víc. Prolétlo Ireenovi hlavou. Pak už neměl čas přemýšlet. Stejně rychle jako zbylé dva muže opouštěl počáteční šok a začínala pracovat chladná logika, tělo tarnen se samo pustilo do pohybu. Svaly se hýbaly podle tisíckrát nacvičených schémat, stříbrná smrt tancovala kolem. Ano, dole nepatřil k nejlepším. Neuměl tančit tak jako jeho bratři, snad to mu zachránilo život. Naposled ho nevzali sebou. Nikdy pro ně nebyl přiliš dobrý… Ale teď mu jeho um stačil. Tohle nebylo podzemí, Shaekanaris. Zde lidé neviděli v tanci legendy a mýty, umění přinášející radost i obřadnou smrt. Snad proto měli mrtví vždy tak překvapené výrazy…

I když už všichni muži padli k zemi, Ireen se nezastavil, nemohl. Chtěl muže potrestat, jak kázaly zákony jeho rasy, jako zrádce a otroky. Rychle mečem znetvořil mrtvá těla, už cítil, že má málo času. Na poslední chvíli pak stačil zmizet ve stínech a tichými kroky prchat dál ulicí. Od hostince se rozléhaly výkřiky čiré hrůzy a volání o pomoc…

 

Opět seděl na dřevěných schodech do patra, zády se opíral o studenou zeď. V domě bylo ticho. Ireen přemýšlel, co bude dál. Zabil šest mužů… Zabil takovým způsobem, že mu jakékoliv odvolání nepomůže. Z města odejít nemůže. Jak by to vysvětloval rodině, přátelům…. Snad byl dost opatrný. Chmurné myšlenky ho utápěly v čím dál větší beznaději. Věděl, že kvůli tak brutálnímu činu mohou mágové vyvolat duše zemřelých a zeptat se jich na jejich vraha. Bohové přejte mi opět štěstí…

Vrzly dveře a z nich vyšla bledá Elenwen. „Kde jsi byl?“ zeptala se tiše, v jejím hlase nebyla výčitka, jen strašlivá samota. Ireen mlčky zakroutil hlavou. Natáhl se, vzal ji za ruku a přitáhl k sobě na schody.

„Už je konec, Elenven.“ políbil ji do vlasů.

„Chytili je?“ zašeptala. Neměla k slzám daleko, sevřela jeho ruku a zabořila mu tvář do ramene. Tarnen unaveně přimhouřil oči, pevně ji obejmul a hladil po vlasech. Jak moc nechtěl přijít o ty, kteří mu zbyli…

„Ano.“ řekl tiše „Spravedlnosti bylo učiněno zadost.“ Ta slova mu náhle přišla naprosto prázdná, jako jeho nitro. Elenven se tiše rozvzlykala. Pak už vnímal jen smutek a šumění deště.