Cear Adinerach se pohodlněji opřel o kmen stromu. Měl spoustu času. Jeho informátor říkal, že tu ten divný elf tu nebude dříve jak za tři hodiny, takže si může udělat pohodlí. Zahlédl toho elfa, tarnen se jim říká, jenom jednou, ale dovedl dost dobře odhadnout, že tohle nebude lehké. Koneckonců, má čas, může nerušeně vzpomínat.

 

Všechno to začalo v jedné zapadlé vísce, kde zrovna měl Cear nějaké to vyřizování. Naštěstí to odbyl rychle, lidé jsou velice snadno ovlivnitelní a zastrašitelní. Navíc získal až příliš snadno důvěru místního starosty, ale kdo by se staral o takové maličkosti, pomyslel si Cear. Rychle odtud, zpět do lesů domova, nahlásit Králi úspěch. Už skoro vyšel ven z hospody, kde trávil většinu času, když ho polilo zvláštní tušení, kvůli kterému se mu vždy smáli. Rychle se stáhl k barpultu a dal se do řeči s hostinským.

“Tak by mě zajímalo,“ prohodil Cear, „jestli jste neslyšel nějaké nejnovější drby.“

Hostinský se poněkud stáhl, tak jako všichni lidé v Cearově přítomnosti, ale odpověděl: „Noo, teď zrovna nic…,“ najednou zmlkl v půlce věty a vytřeštil oči.

Cear koutkem oka zachytil přes okraj své kápě siluetu stojící ve dveřích a velmi nenuceně se zeptal: „Nějak jste zbledl, není vám něco, nebo vy ho znáte?“

Hostinský přikývl a zašeptal: „Kdo by ho neznal, hledá ho celý Cech vrahů, jdou o něm rozsáhlé legendy, prý je to prvotřídní zabiják.“

„Jak zajímavé…“ Více Cear nestihl říci, protože se ta silueta rychle přesunula k baru.

 

Sharesse tahle vesnice zhnusila už jenom pohledem. Kdyby nepotřeboval „nakoupit“ zásoby potravin, nejspíš by se v takové díře nikdy nezastavil, ale takhle neměl na výběr. S chutí se odplivl a vešel do jedné chatrče, která vypadala na hospodu. Otevřel dveře a zkoumavě se rozhlédl po vnitřku. Už dlouho po něm nikdo z Cechu nešel a ačkoliv to bylo klidnější, musel zůstat neustále ve střehu. Takhle jasně viděl jedinou podezřelou postavu opírající se o barový pult a mluvící s hostinským, který pozoruhodně zbledl. Dlouhým pohledem zjistil, že ona postava ,mající i uvnitř hospody na hlavě kápi, je ozbrojena a má na sobě i zbroj. Nikdo z Cechu, usoudil Sharess a klidně se vydal k pultu, kde přerušil rozhovor barmana s onou postavou.

“Hej, hospodo! Nemám moc času a potřebuju doplnit zásoby. Našlo by se tu něco?“

Hostinský zesinal ještě trochu víc a roztřeseným hlasem odpověděl: „Pane…Pane… u sebe toho zase až tolik nemám… nemohu sloužit, snad nějaký farmář toho bude mít víc, omlouvám se.“

Ve Sharessovi se vzpěnila krev, tohle vážně nepotřeboval, vší silou vůle se ovládl a pokusil se nasadit přívětivou tvář. „Poslyšte, nechcete přece abych se unáhlil, to by tu začaly lítat nepotřebné ruce a nohy.“ Přívětivost ze Sharessovy tváře zmizela a nahradila ji krutost jeho bílého úsměvu.

“Ale, ale, ale,“ ozval se najednou až příjemný hlas od dosud mlčící postavy se kterou hostinský předtím mluvil. Neznámý se pootočil a pohozením hlavy se zbavil kápě. Teď byl velice překvapen Sharess, protože tohle ještě nikdy neviděl. Podivné žluté duhovky v červených očích se do Shara zabodly, ale to nebylo ještě to nejhorší, to co Sharesse vyděsilo, byly jakési kostěné hřebeny místo obočí, to celé orámované hřívou černých vlasů. Tahle bytost se opřela jednou rukou o barpult a tím svým melodickým hlasem Sharesse otázala: „Zdalipak víte, že mě se tady docela líbí a zabitím barmana nebo jiných vesničanů to tu poněkud upadne? Já bych to osobně nesl s velikou nelibostí.“

Sharess podrážděně zavrčel: „Co ty se do toho pleteš, hleď si svýho, nebo to s tebou špatně skončí!“ Sharess pro jistotu poodstoupil a hned věděl, že to byl dobrý tah. Takhle si všiml toho, co zezadu nebylo vidět, a to byla šupinová zbroj kryjící celé tělo, zesílená na některých místech čímsi, co připomínalo kosti. Sharess věděl moc dobře, že kdyby inkasoval jeden zásah tím napohled velice špičatým chráničem kolene, už by se mu bojovalo mnohem hůře. Nebyl ale výborným vrahem jen tak pro nic, za nic. „Co jsi vůbec zač, že mi vyhrožuješ, poslali tě z Cechu? To už najímají i zrůdy?“ Tohle Sharess říct nechtěl, vylétlo mu to z úst samo, ty žlutočervené oči ho strašně znervóznily, ztrácel kvůli nim svou sebekontrolu, což bylo nevídané.

Ona bytost přistoupila až k němu a podívala se mu hluboko do očí. „Takže popořadě: Jmenuji se Cear Adinerach a mám tu nějaké vyřizování, o tom Vašem Cechu nevím nic a tam odkud pocházím říkáme zrůdy bytostem které vypadají jako vy.“

Sharess se donutil dívat do těch očí a pomalu odpověděl: „Tohle je jasná výzva, že? Ano, vidím ti to v těch tvých očích. Takže jak to urovnáme? Zabijeme se hned teď a tady?“

Cear chvíli přemýšlel a pak řekl: „Ačkoliv je to nádherná myšlenka, jak jsem řekl na začátku, nerad bych to tady zaneřádil více než je nezbytně nutné. Řekněme že se sejdeme na té mýtině zhruba dvě míle cestou na východ. Asi tak okolo poledne?“

Sharess přikývl, „To mi zcela vyhovuje, stejně musím nabrat zásoby. Tak tedy zítra.“ Cear se usmál, uklonil, natáhl na hlavu kápi a odešel z hospody ven.

 

Ceara z příjemného vzpomínání vyrušil podivný zvuk na cestě pod ním. Ze svého stromu měl dokonalý přehled o konci cesty a dobré polovině mýtiny. Ještě nebylo ani poledne a podle jeho informací přijde jeho soupeř o dost později, nejspíš proto, aby ho znervóznil. Má tedy ještě spoustu času. Zatracený starosta, pomyslel si.

 

K tomu starostovi šel rovnou z hospody a rozhodně nebyl v dobré náladě, ta divná věc ho přivedla do varu, jen moment mu scházel aby ho vykastroval a byl se vším hotov, takhle se s ním musí mazat. Ale má svou čest, teď ho nemůže jenom tak zaříznout, tím by ztratil tvář přede všemi. Tak alespoň chtěl nabrat nějaké informace. Promluvil si se starostou hned a jejich rozhovor neprobíhal ve zrovna příjemné náladě.

„Nuže, starosto,“ zahájil Cear, „rád bych od vás slyšel spoustu informací o tom divném elfovi, co před chvílí přijel sem do vesnice.“

„Eee, o tom nic nevím“ blekotal starosta.

„Vysoký elf, černá kůže, bílé vlasy, prý vyhlášený zabiják co ho honí celý Cech Vrahů. Tohle vám taky nic neříká?“

„Aaaaa, ten, no bať, o tom slyšel každý… vy snad ne?“ Starosta si velice rád a často hrál na hlupáka, třebaže hlupák nebyl. Jen věděl, že je to tak mnohem snazší, například teď mu to jistě zachraňuje život.

„To teda ne.“ Zavrčel Cear.

„A, tak ten, no, víte, ono je to s ním složité.“ Pokusil se vyvléct z rozhovoru starosta.

„Takže,“ začal se dostávat do varu Cear, „já sem přijdu, vyvlíknu vás z hromady problémů co na vás ten idiot zkoušel hodit, než jsem to s ním vyřídil, a to všechno jen kvůli prastaré smlouvě kterou s vaší vesnicí máme. Takže mi buďto rychle řeknete co chci vědět, nebo u nás doma nahlásím, že asi není potřeba držet naše výtvory na hřbitově. Však vy víte, jaký mají hlad. No, co vy na to?“

Starostovi úlekem poklesla čelist. „To byste neudělal! Jenom kvůli tomu tarnenovi!“

„Čirou náhodou bych to udělal, protože bych odtud nerad utíkal nakvap, takže mi už vysypte ty informace!“ Cearův hlas ztratil hodně ze své melodičnosti, zůstaly v něm ostré hrany výhružky.

„No, dobrá, povím vám co vím.“ Starosta se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „všichni ho známe jako Sharesse, velmi zručný vrah, velmi drahý. Slyšel jsem, že se nepohodl s Cechem a od té doby je na útěku. Jo, prej používá v boji dvě katany.“

„Katany? Hádám že z ocele.“ Cear se snaží představit jak asi může vypadat katana, ale moc mu to nejde, to jméno mu prostě nic neříká.

„Nu, vždyť víte, takový cizí meč, žádná záštita, jedno ostří. Víc už vážně nevím.“ Dodal pro jistotu starosta.

„Když nevíte, tak nevíte. Nuže nashledanou. Vyřídím Králi, že s vámi byla radost spolupracovat.“ Cear se na ztuhlého starostu ledově usmál, uklonil se a odešel.

 

Starosta si možná myslel, že má špatný den, ale nevěděl ještě jak moc špatný. Ale opravdu nebyl hloupý a proto, když Sharess vešel do jeho chajdy, byl už schovaný pod svým stolem. Netřeba říkat, že mu to moc nepomohlo, protože ho Sharess jednoduše vytáhl ven.

„Sice jenom hádám,“ začal Sharess, „ale ty budeš starosta téhle díry.“

„Tak, tak.“ Starosta horlivě kýval hlavou „s čím vám mohu pomoci?“

„Co to bylo za zrůdu, co jsem potkal ve vaší hospodě?“ Shar dloubl do starosty prstem „jaktože tu takovéhle věci trpíte?“

„Eee, to, víte, jaksi, on je to Kostěný elf, velice starodávný rod elfů, ale proslýchá se, že to nejsou normální kytkomilové a přiteplení vílácí jako ostatní. Občas se tu nějaký vyskytne, ale platí dobře, tak je necháváme na pokoji a oni nechávají na pokoji nás.“ Starosta se pokoušel tvářit co nejvíc nestranně.

„Kostěný elf,“ zamyslel se Sharess, „o těch jsem nikdy neslyšel. Ale vy alespoň víte, co má za zbraně.“ Sharess se na starostu upřeně zadíval a pronesl: „Nesnaž se mi lhát, dopadlo by to s tebou velice špatně.“

„Noooo,“ protáhl starosta, „určitě má nějaké nože a vsadil bych se že i luk. A jejich luky jsou proklatě nebezpečné, dejte na mě.“

Sharess se důkladně zamyslel. Takže nějaký divný elf, navíc asi výborný střelec, ke všemu se bude bojovat na mýtině v lese, kde může mít s tím lukem naprostou převahu. A navíc ty jeho oči, je v nich něco divného, něco tak zvláštního, aby to rozházelo i jeho samého. V tom musí být nějaká magie. No co, musí být rychlejší a chytřejší, což by nemělo být až tak složité. Alespoň se pořádně procvičí po dlouhé cestě. Nakonec přecejen toho starostu nezabije, bylo by to zbytečné zdržení, musí udělat mnoho věcí a zbývá mu na to jenom noc.

„Buď rád, že jsi ještě naživu, tvoje štěstí nemusí vydržet věčně.“ Rozloučí se Sharess a odejde z chalupy do houstnoucího soumraku.

 

Tak jsem skončil tady, pomyslí si chmurně Cear. Celou noc a teď půlku dne sedím na nějaké blbé větvi a čekám na nevyzpytatelného vraha, který možná ani nepřijde. Že já jsem ho nenechal radši toho hospodského zabít. Všechno by bylo jednoduší. Aspoň že ty ptáci neřvou jako to obvykle dělávají. Moment, jaktože jsou zticha? Tady něco není v pořádku.

„U Kostí!“ uklouzlo Cearovi, protože najednou uviděl Sharesse jen dvě větve pod sebou. Alespoň po něm hned hodil svůj luk a navrch i toulec, protože by určitě nestihl vystřelit, a klidil se pryč, na jiný strom. Sharem to mnoho neotřáslo, ačkoliv ho luk velice nepříjemně škrábl do zad a skočil hbitě za Cearem. Cear měl vyloženě smůlu, hned na druhém stromě pod ním praskla větev a nakonec byl moc rád, že se nezabil o vlastní zbroj a zbraně. Naproti tomu Sharess ladně seskočil na zem a vytáhl své katany.

„Doufám, že nejdu nevhod, Ceare Adinerachu. Ale už mě nudilo čekání a vy jste na své větvi vypadal taky znuděně, tak jsem si dovolil zahájit zábavu dříve.“ Sharess se s nenuceným tónem přibližoval k Cearovi, který nemohl nějak popadnout dech.

„Ne, naprosto nejdete nevhod, rozptýlení je velmi,“ Cear si odplivne slinu která má na jeho vkus příliš červenou barvu, „vítané. Nuže začneme.“ Cear vytáhne svoje oboustranné dýky a jediným skokem s kotoulem se dostane až k Sharessovi. Ten sice očekává útok, podcenil ale obrnění Cearovy nohy, kterou byl nakopnut. Nejenom že kosti chránící Cearovo lýtko vydržely dvojúder katanami, ale navíc se pod Sharessem jeho noha podlomila. Na zemi mají převahu kratší Cearovy dýky, čehož Cear využije a vahou svou a svojí zbroje přimáčkne Sharesse k zemi. Cear dvakrát řízne Sharesse přes hruď, když se mu ale pokusí zasadit poslední úder do srdce, tarnen mu uhne, vymaní se zpod něho a počastuje ho dlouhým sekem přes záda. Sice Sharess musel nechat na zemi jednu z katan, ale teď se mu situace jeví velmi příznivě. Shar se rozhodně raději pro opatrnost a ustoupí dva kroky od Ceara, který se trochu těžce sbírá ze země.

„To nebylo špatné, opravdu ne. Ale to se už na víc nezmůžeš?“ prohodí Sharess jen tak, aby řeč nestála.

Cear se postaví a upřeně se Sharessovi podívá do očí. Shar si najednou uvědomí proč jsou ty oči tak děsivé. Už o nich slyšel v souvislosti s nekromancií. Jak jen ono to znělo…

„Však elfové, kteří byli požehnáni uměním nekromancie změní se na bytosti odporné, kosti budou jejich zbrojí i zbraní a v očích jejich zračit se bude utrpení všech mrtvých probuzených jejich třikráte prokletým rodem. Na pozoru se mějtež před jejich zbraněmi, neb ony mohou ve správných rukou ožít svým vlastním životem a pravdou jest, že tito elfové jsou jedni z nejvíce smrtonosných stvoření, co kráčí pod hvězdami. Však není třeba se planě obávati, tito elfové nevzdalují se z lesů a pod povrchem na ně naraziti by muselo býti převelikou smůlou.“

Sharess horečně přemýšlí, zatímco zvolna obchází svého protivníka. Naštěstí pro Shara se Cear nepohybuje, jenom sleduje pozorně Sharovy pohyby.

Kostěný elf, mělo mě to napadnout rovnou, že to bude ono. Ale kdo to mohl tušit. Jestli je to navrch nekromant, jsem v pěkný rejži. S kouzly mnoho nenadělám, obzvláště když má materiál hned po ruce. Tohle nevypadá dobře. Sharess si náhle uvědomil, že Cear nemá v pravé ruce svou oboustrannou dýku, ale krátký nůž. To mohlo také znamenat spoustu věcí. Možná by se měl pokusit z toho vylhat, přecejen dnes ještě umřít nechtěl.

„Abych se vrátil k tomu co jsem říkal před chvílí,“ začal Sharess a postavil se tak, aby na něj nemohl Cear rovnou skočit, „nebylo to špatné, opravdu ne. Oba jsme se pobavili, tak co kdybychom to uzavřeli na remíze?“ Sharess konec věty musel procedit mezi zuby, protože ho začaly nesnesitelně pálit rány na hrudi. Tohle musí nabrat rychlý konec, jinak vykrvácím, protože takové ranky by rozhodně neměly krvácet takhle moc.

„Tak remíza říkáte?“ Cear se ozval svým melodickým hlasem. „a čím se mi zaručíte? Svým slovem? Na mé se spolehnout dá, ale co na vaše?“ Cear měl své vlastní problémy. I když mu Sharess nepřeseknul páteř, přecejen měl nějakou horší koordinaci nohou a otrávený nůž v pravé ruce se zdál být poslední šancí.

„Moje slovo je stejně dobré jako to tvoje, Ceare. Tak co? Potvrdíme to něčím? Třeba stiskem rukou?“ zavolal zpoza stromu Sharess.

„Když jinak nedáš, Sharessi, dávám ti svoje slovo, že jsme vyrovnáni.“ Cear se musel opřít o vhodnou větev, jeho nohy na tom opravdu nebyly dobře.

„Ceare Adinerachu, dávám ti svoje slovo, že jsme vyrovnáni. Teď sem pojď a potřesem si rukama.“ Dokončil Sharess trochu nezřetelně, protože si zrovna utahoval obvaz kolem hrudníku.

„Rád bych, ale neposlouchají mě nohy. Co kdybys ty přišel sem?“ ozval se Cear.

Sharess se rozesmál. Opravdu moc pěkná ironie. Ale slovo je slovo, proto se dopotácel k Cearovi, chytil se větve a potřásl mu rukou.

„Hádám, že víš, jak zastavit to krvácení, že?“ Sharessovi to přecejen nedalo a zeptal se.

„Samozřejmě, že vím, musím to vědět, ale něco za to budu potřebovat.“ Cear z opasku s úsměvem vytáhne malý flakónek, dá ho Sharessovi a pokračuje: „tohle ti pomůže tak na tři hodiny, pak se to vrátí. Ale když mi pomůžeš se dostat na hřbitov té vesnice kde jsme se potkali, zbavím tě toho nadobro. Tak co?“

„Platí!“ Usměje se Sharess

 

Ta noc byla pro obyvatele vesnice velice krušná, z vesnického hřbitova se ozývaly neustále strašlivé zvuky, které nejvíc děsily starostu, protože se mu zdálo, že v nich poznává hlasy Ceara a Sharesse spojené dohromady v jakési melodii. Už dříve slyšel o kvílení bánší, tohle ale bylo mnohem hrozivější než všechny jeho představy. Kdo by si byl pomyslel, že duchové, co ho budou strašit si u toho budou prozpěvovat pijácké odrhovačky. Asi to budou velmi zlomyslní duchové, pomyslel si starosta, než konečně usnul.