Skip to content

Neštěstí ve hře

Neštěstí ve hře published on Žádné komentáře u textu s názvem Neštěstí ve hře

(upozornění: povídka obsahuje vulgarismy, násilí, nahotu a další věci, které jsou pro děti nevhodné a dospělé baví číst)

“Víš, že jsem si tě vzala do učení, protože jsem nechtěla nějakého blbce. Ale teď se vážně chováš jako idiot,” vzdychla Ignea, líně se protáhla ve své lenošce a zase sklopila oči k dopisu.

Salm si promnul ruce, provinile se nahrbil a upřel na ni zoufalý pohled: “Tentokrát by to vážně bylo naposledy.”

“Naposledy po kolikáté?” pozvedla Ignea jedno obočí a dál se věnovala dopisu.

“Naposledy naposledy,” zaskučel Salm, nervózně přešlápl ve dveřích a zachytil se rukama za vrchní rám dveří.

Žena už neřekla nic a demonstrativně věnovala svou pozornost dopisu.

Salm si povzdechl, přejel pohledem po jejím bytečku. Malé útulné místo někoho, kdo rád utrácí za zbytečnosti, pohodlná lenoška, vyřezávaný nábytek, cetky a šperky na poličkách. Salm nepochyboval, že se za menšími tmavými dveřmi schovává ložnice s postelí s nebesy. Nicméně mu nikdy nebylo dovoleno se dostat až tam, jeho mistryně byla v tomto ohledu nekompromisní.

Sklouzl pohledem k ní, začal u dlouhých nohou v háčkovaných punčochách, nahoru k rozparku na sukni, přes korzet až k výstřihu, z části zakrytému dlouhými černými vlasy s narudlými konečky. Dal by si říct, kdykoliv.

“Ty jsi tu ještě?” zeptala se Ignea ledově.

“Myslel jsem, jestli bys…” zakoktal se chlap.

“Myslel,” zamračila se na něj. “Vypadni. Svoje průsery se nauč řešit sám. Nejsem tvoje matka!”

Chlap sklapl, protáhl obličej a upřel na ni co nejvíc provinilý a nešťastný pohled dokázal.

“Ven,” zasyčela Ignea a ukázala na dveře.

Salm si povzdechl, vysoukal se ven a pomalu, opatrně za sebou zavřel dveře.

Ignea protočila oči, jakmile cvakla klika. Jak štěně. Ne, horší.

 

—-

 

Salm vydechl a vykročil přes dvůr. Nevyšlo, nevadí. Naštěstí to není jeho jediná možnost.

Ignea bydlela v horní části města, v té lepší. Netypické pro mistryni Cechu vrahů. Většina mistrů využívala pro svoje zázemí prostory, které dostali v areálu Akademie, Ignea ne. Neopustila Askelatu, ale jejímu způsobu života vyhovoval luxus a klid horní čtvrti. Tam ji vlastně Salm kdysi potkal, na jednom z večírků pořádaném rodem Festinlarů. Ani tenkrát od ní nedostal, co chtěl, neměl tehdy dostatečně dobré postavení na to, aby ji zajímal. Což se od té doby stejně změnilo jen k horšímu.

“Fajn,” zavrčel si pro sebe a nervózně si prohrábl vlnité vlasy, stažené do copu. Zaskřípal zuby a pak se rozhodl sejít zkratkou mezi dvory směrem ke spodní čtvrti. Znal tyhle cesty dobře, velmi dobře. Rychle dolů k Akademii, hlavně aby ho nechytili po cestě.

Salm se na chvíli zastavil a poslouchal zvuky kolem sebe. A kdyby ho chytli… čeho se bojí? On je tu plně vycvičený vrah, ne žádné ucho, co po prvním pivu vylezlo z hospody a chce se porvat, že jo. Všechny by je sejmul. Tak čeho se zatraceně bojí? Zhluboka se nadechl a vydechl a pak s nuceným klidem vykročil dolů po schůdcích mezi dvěma domy.

V půlce je stejně zase bral po dvou.

 

—-

 

Udýchaný vrah dorazil do jedné z kanceláří ve vstupní budově Akademie. Rozhlédl se, je tu jediný? Zdálo se, že ano. Ochranka mezi dveřmi si ho zamračeně prohlížela, jeden z chlapů vykoukl ven, jestli jejich kolegu honí městská hlídka, rozzuřený sok nebo proč se tak hnal se tam schovat. Za Salmem nikdo nebyl. Vrah se trochu vydýchal a pak vykročil ke kancléři, který se prohraboval listinami na svém stole.

“Zdravím,” kývl Salm na mladě vypadajícího muže s prošedlými vlasy. Kancléř zvedl pohled od dokumentů, přejel Salma pohledem a pokývnul, že si smí sednout. Automaticky začal listovat ve složkách, aby našel tu jeho.

“Přejete si?” Věnoval Salmovi krátký pohled, ve kterém se zračil zájem.

Vrah si nervózně odkašlal a předklonil se blíž ke kancléři. “Potřebuji zakázku. Hned.”

Muž si vytáhl jeho složku na stůl. Nebylo v ní málo záznamů, ale ani příliš mnoho. “Hned zakázku… potřebujete? Tady vidím, že limit služby Cechu máte pro toto čtvrtletí splněný…”

Salm si zase odkašlal. “Nechápete? Potřebuji ji hned. A…”

Kancléř ještě jednou přejel jeho záznam pohledem a složku pomalu zavřel. “A?” Jeho odtažitý výraz a nenápadné gesto bylo znakem pro ochranku, aby zpozorněla. V Cechu byla různá individua a nutit jim zakázky nebo předávat různé nepříjemné informace nepatřilo k nejbezpečnějším pracem. Kancléřů pracovalo pro Cech vícero a nikdy ze služby neodcházeli do důchodu. Tenhle se podle Salma držel neobvykle dlouho.

Salm se zase narovnal, krátce se ohlédl na ochranku a zopakoval nuceně klidným hlasem: “Potřebuji ji hned.”

Kancléř pomalu přikývl. “Dobrá.” Odsunul jeho složku a odemknul šuple svého velkého těžkého stolu. “Nějaká kritéria?”

Vrah se zase trochu nahnul na židli. “Aspoň… šedesát tisíc, kdyby za ni bylo.” Upřel na muže za stolem zoufalý pohled. Kancléř se trochu odtáhl a prohlédl si Salma, jestli to myslí vážně. Myslel.

“Je mi líto, ale pro vraha vaší kategorie tu teď není zakázka za šedesát tisíc.”

“Tak… cokoliv. Cokoliv za co nejvíc,” zaskučel Salm. Kancléřovi dalo dost práce, aby mu škodolibě necukaly koutky.

“Cokoliv, za cokoliv, co nejvíc,” zopakoval, zatímco se probíral šupletem. Stejně se mu na tváři objevil lehký škodolibý úšklebek, Salmovy problémy byly v určitých kruzích dobře známé. “Tady,” vytáhl z šuplete listinu a položil ji před sebe na stůl. Salm se tam pokusil zašilhat, i když věděl, že tam najde jen víceméně bezvýznamné informace. Kancléřův stůl byl uvnitř nabitý pletichami a intrikami, ale ne pro Salmovy oči. Kancléř pokývnul: “Pro vraha vaší kategorie tu mám zakázku za třicet tisíc při bezproblémovém splnění.”

Vrahovi se zatmívalo před očima. Jenom třicet! No, dobře, zbytek snad sežene jinde, nebo vezme další zakázku. “Třicet musí stačit,” vydechl zoufale.

Kancléř pohnul rameny. “Dobrá. Je to v Jestřábí.”

“To je kde,” Salm začínal tušit problémy.

Chlap se na něj krátce podíval a pak se ohlédl na velkou mapu Kierthu, která visela na stěně za ním. “…tady. Císařská hranice. Vidíte ten výběžek zde v Ohnivých horách?” Salm bolestně zasténal. Moc daleko, moc dlouhá cesta a už včera bylo pozdě. S bolestným výrazem přikývl.

“A o co jde?” zeptal se pomalu.

Kancléř se zase vrátil k dokumentu na stole. “Zadavatel je klášter Řádu bosých nohou milosrdné Ned, víc k zakázce nepíší, informace na místě. Berete to?”

Salm zamrkal. “Kde mohl vzít klášter tolik peněz? Císařství přece církev téhle víry nepodporuje.”

Kancléř pokrčil rameny. “Tyhle informace jsou mimo moje kompetence.” Zadíval se na papír se zakázkou. “Pokud chcete slyšet moje spekulace, nejspíš jde o nějakou sektu, ti hromadí majetek velmi slušně. Asi půjde o lov nějakého odpadlého člena. Berete?”

Salm potichu zasténal. Císařství. Sekta. “Asi… ne. Dejte mi ještě čas na rozmyšlenou.” Pak bez rozloučení vstal a s bolestným výrazem se ploužil ven z budovy. Všechny známé už obešel, takže mu zbývá poslední možnost. Zatraceně.

 

 

S povzdechem se ploužil po schodech do horní čtvrti. Dolů to šlo po dvou a nahoru by ho mohli nosit. Že by tahle cesta skončila úspěchem? V to ani nedoufal.

“Hej, ty hajzle!” ozvalo se z boční uličky. Salm na moment ztuhl. Výkřik se ozval dost daleko, bylo to na něj? Jistěže to bylo na něj. Koutkem oka zahlédl, jak k němu běží partička idiotů, div o sebe nezakopávají. Jak tlupa telat, pomyslel si Salm. Pak to přehodnotil na stádo volů.

Tři kolohnáti se k němu valili uličkou, tak nabušení, že se dva nevešli rameny vedle sebe. Za nimi poskakoval skrček, spíš děcko. Prý špeh a informátor. Zbylí bouchači chodili vždy po třech, aby dva mohli držet a třetí mlátit.

Salm sebou škubl a vyrazil bleskovým tempem nahoru po schodech. Tady se s tím rozběsněným příbojem setkat nechtěl. Tušil, že na to pravděpodobně dojde, ale mohl by mít aspoň tu výhodu, že on bude na schodech a oni pod ním. Jo, pár kopanců do ksichtu by jim mohlo zkazit chuť zvalchovat mu obličej. Tentokrát bral schody po třech, ne-li po čtyřech.

V půlce schodů se zarazil. Kolohnáti se s funěním valili za ním, ne moc rychle, aby náhodou nepopadali dozadu.

Kam to vlastně běží? Zauvažoval. Jistě, pravděpodobně by jim utekl, ale teď je v situaci, kdy by mu trocha základů pro vydírání mohla pomoct. Pomalu se otočil čelem k těm přerostlým parchantům a začal sestupovat pomalu dolů, co krok, to schod. Snad to potom bude stát za tu nakládačku.

 

 

Palác rodu Dnywar hlídala soukromá ozbrojená garda, vykonávala to velmi dobře, a podle toho byla i placená. Salma až překvapilo, že ho pustili dovnitř. Pořád se ohlížel, jestli za ním nějaký voják nekráčí, aby ho zatáhl do kumbálu, zmlátil mimo dohled dvora a vyhodil vchodem pro služebnictvo. Znovu se ohlédl. Nejdou za ním? Ne, jen na něj zírají. Chlap si pro sebe pokývl. Zírání nevadí.

Salm se zastavil před sochou Eliamny Dnywar a znovu si otřel do rukávu zkrvavený nos. Krev už snad přestala téct, ale určitě se mu to svinstvo rozmazalo přes celý obličej. Zřetelně cítil, jak mu roste monokl. Vrah se podíval na sochu jemné dámy z bílého, žilkovaného mramoru a povzdechl si. Je čas přejít k nejhoršímu, dokud ho ještě z paláce nevyhodili. Vykročil přes galerii, nechávaje za sebou blátivé šlápoty.

Sloužící ho dokonce pustili i do velké pracovny, Salm žasl. Velká místnost byla zdobena obrazy dávno mrtvých příslušníků rodu, reprezentativní knihovnou a vyšívanými gobelíny. Vrah si povzdechl a spolkl závistivou slinu. Starší muž, který seděl za velkým stolem, pomalu povstal, když ho uviděl. “Marnotratný syn se vrací domů!” zvolal a rozhodil ruce ve směšném gestu, škodolibě se šklebil. Salm spolkl nadávku a jen naštvaně zavrčel.

Muž pomalu kulhavě obešel stůl, zastavil se a opřel se o desku jednou rukou. “Podívej se na sebe, kdyby tě viděl otec.” Ukázal Salmovi prstem do obličeje a pohoršeně kroutil hlavou.

Vrah zaskřípal zuby, spolkl další kletbu a s obrovským úsilím se poníženě nahrbil a ucedil: “Potřebuju tvoji pomoc.”

“No nepovídej!” vyrazil ze sebe muž se smíchem, ale jeho oči moc veselé nebyly.

Salm si promnul obličej a velmi brzy zjistil, že to s tím monoklem není vůbec dobrý nápad. Zasykl bolestí a dal si na tom bolestivém výrazu opravdu záležet. “Vážně, jsem úplně v háji.”

“To vidím,” konstatoval šlechtic suše a založil si ruce. “Co chceš?”

Vrah k němu přikročil blíž, “Potřebuju pomoc… mám takový…” Pomalu obcházel stůl, uhýbal muži pohledem a prohlížel si, na čem pracuje.

“Potřebuješ peníze,” usoudil šlechtic rychle. Salm krátce přikývl, všímal si, že jsou na stole rozložené dokumenty ke koupi nějakého pozemku Festinlarů, pár obchodních smluv, soupis inventáře a šlechticova oblíbená dýmka s tabatěrkou. Hltal očima písmena, zatímco se mu jeho společník šklebil. “Jako obvykle. Kolik?” Odfrkl si muž.

Salm se rozhodl nechodit kolem horké kaše. “Šedesát tisíc… víc, kdybys mohl…” Muž ze sebe zase vyrazil salvu neveselého smíchu. “Ty jsi idiot, Viane. Myslíš si, že snad tu imbecilitu máme v rodině? Že když jsem tvůj bratr, že jsem takový debil, abych tě nechal postupně rozházet náš majetek?!” Při slově ‘náš’ se Salmovi trochu rozzářily oči, ale opět pohasly, když viděl jeho výraz. Bratr nad ním s úšklebkem zakroutil hlavou. “Ne. Otec to rozdělil takto a udělal správně. Šedesát tisíc. Bohové! Komu zase dlužíš?!”

“Karistovi,” přiznal Salm tiše. “To jeho poskoci mě takhle zbili, zabijí mě, jestli mu ještě dnes ty prachy nedonesu.”

Šlechtic nad ním protočil oči. “Zbili. Tebe, skvělého bojovníka, nějaká pouliční hovada. Nehraj to na mě. A co tví kamarádi, neměli náhodou u tebe dluhy?” Salm opět pomalu přikývl. “A kam se ty prachy poděly?” pobídl ho ostře bratr.

Vrah chtě nechtě musel přiznat. “S půlkou jsem se pokusil u Karista vyhrát ty prachy zpátky…” Bratr pozvedl obočí. “S druhou jsem se pokusil vyhrát nějaký prachy u Mordyho… Ale Maeli, jen jsem měl smůlu! Jestli mi nechceš dát těch šedesát tisíc, tak mi dej aspoň deset, já je vyhraju zpátky!“

Mael si promnul obličej. „Ty a ty tvoje karty.“

Salm se přesunul k němu a chytl ho za ramena: „Prosím tě! Já ti to pomůžu vydělat zpátky! Pomůžu ti s obchody, budu tu uklízet, cokoliv, co po mě budeš chtít!“

Bratr se na něj ledově podíval: „Vážně? Tady už jsme několikrát byli. Chtěl jsem, abys přestal hrát. Jsi ostuda rodiny, otec tě vydědil a i to, co ti z dobré vůle dávám, hned rozházíš! A ještě ten… Cech.“ Poslední slovo opovržlivě vyplivl. Opět zakroutil hlavou, to byla od jeho mladšího bratra poslední kapka. „Myslel jsem, že když nebudeš mít peníze, necháš toho. A ty místo toho začneš vraždit lidi?!“

Salm jeho ramena pustil a o pár kroků od něj ustoupil. Docházelo mu, že ho bratr raději nechá chcípnout. Že je až taková poskvrna rodiny, že mu bylo ukradené, že ho ti tři idioti umlátí někde v uličce a hodí jeho mrtvolu sežrat prasatům. „Fajn.“ zavrčel. „Z Cechu odejít nemůžu, ale tady mě vidíš naposledy! Doufám, že se ti bude dobře spát, až chcípnu! Kreténe!“ Rozhořčeně vyrazil z místnosti a práskl za sebou dveřmi. Mael Dnywar si po jeho odchodu jen velmi unaveně povzdechl.

Salm produpal palácem, vykřičel se na hlídkující gardu, která ho z příkazu jeho bratra ignorovala, a odkráčel do dolního města. Tak trochu doufal, že ty tři kolohnáty potká a bude konec. To by si jeho bratr zasloužil! Naštěstí jeho myšlenka zůstala jen přáním a on se doploužil zpátky k Cechu. Tak tedy Císařství. Sekta.

Vytáhl z kapsy krásnou dýmku a drahou tabatěrku, napěchoval dýmku předraženým císařským tabákem a labužnicky si zapálil. Někdo je závislý na kartách, jiný na kouření. Doufal, že se bratr udáví, až to zjistí.

 

 

Po déle jak týdnu cestování už bylo Salmovi všechno jedno. Askelata byla daleko, byl si jistý, že problémy za ním cestovat nebudou, a rodinu ať si klidně vezmou všichni démoni. Vlastně si cestu vcelku užíval, záda už ho přestala bolet a monokl skoro zmizel. Jediné, co mu trochu znepříjemňovalo cestu, byla nedůvěřivost a nevraživost místních obyvatel k cizincům směřujícím od Askelaty na západ. Obvykle se jejich štědrost dala vykoupit penězi, ale těch měl Salm poskrovnu a musel šetřit. Podle smlouvy dostal zatím drobnou zálohu na cestu, dvacet tisíc ho mělo čekat po splnění zakázky u zadavatele a dalších deset, až se úspěšně vrátí do Cechu.

„Už aby to bylo,“ povzdechl si pro sebe. Cestoval na koni, kterého mu zapůjčili z Cechu. Chvíli zvažoval, že by ho prodal a splatil dluhy, ale za to by mu na Akademii usekli ruce. V případě Cechu nikdy nešlo o plané výhružky.

Konečně se dostal k městečku Jestřábí, ve kterém se měl nacházet klášter té sekty. Na poměry pohraničí se to zdálo být ještě slušné místo. Žebráků se po ulicích potuloval obvyklý počet, ale Salmovi nepřišli tak otravní a nebezpeční jako askelatští. Pak se napomenul, že s Askelatou by vlastně neměl nic srovnávat. Za projížďku městečkem neviděl žádné ozbrojené rvačky, ale až padne soumrak, možná to tu bude vypadat jinak. Všude na hranici mezi císařstvím, Lawerenem a zemí nikoho, kterou zastupovala Askelata, kvetl černý obchod, pašeráctví a podvody všeho druhu. I přes víceméně klidný vzhled tohle městečko nemohlo být výjimkou.

Salm usoudil, že pro dnešní noc nebude hledat nocleh v hostinci, ale nechá se ubytovat na náklady zadavatele. Sekta nebo ne, najali si ho. Nemůžou ho nutit k bláznivým obřadům, nebo ano? Salm přehodnotil svůj nápad a rozhodl se, že se tam nejprve podívá a pokud budou vypadat jako pomatení fanatici, tak ten hostinec na rynku nevypadal až tak špatně. A proplatit by mu to ubytování taky mohli.

Po chvíli bloudění se optal na cestu ke klášteru jednoho ze špinavých děcek, co se poflakovaly ulicí, a pak už ujížděl ukázaným směrem. Zklamaný a naštvaný pohled děcka ho probodával do zad, aspoň minci mu tedy dát mohl!

 

 

Klášter stál kousek výš směrem do hor. Dvoupatrová budova se dvěma křídly působila zchátrale a zašedle a skoro se ztrácela v padajícím soumraku. Zahrady kláštera lemovala hodně vysoká zeď a než dojel k bráně, dostal Salm pocit, že se blíží k vězení. Hm, co jiného by sekta byla.

Sesedl s koně a zabušil na zamčená vrata. Špehýrka se odtáhla a někdo si ho chvíli prohlížel. Vraha znervózňovalo ticho, tak si odkašlal “Jsem Salm, z Askelaty. Představený vaší se… společnosti bude vědět, můžu s ním mluvit?” Špehýrka se bez odpovědi zase zatáhla a vrah osaměl. Povzdechl si a pomyslel si, že jim dá ještě chvilku a pak se vrátí do Jestřábí do hostince na rynku. Vůbec se mu to tu nelíbilo, ale co mohl dělat, ty peníze potřeboval.

Pak ticho narušily dvoje kroky, zaskřípaly mohutné petlice a vrata se se skřípěním otevřela. Vrah si nedůvěřivě prohlédl potemnělý dvůr a vešel dovnitř i s koněm, kterého vedl za uzdu. “Doveďte mě k vašemu představenému,” rozkázal znovu těm, co za ním zavírali bránu. Dvůr byl prázdný, čistý. Jak vězení, opravdu. Salm v duchu poprosil bohyni této sekty, aby mu zatraceně dala pokoj a její sekta taky, a otočil se na své hostitele. “O koně se zvládnete postarat?”

“Jistě, pane,” odvětil úslužný pisklavý hlásek a Salmovi konečně došlo, že ty rozpačité drobné postavy v šeru jsou dívky. Několikrát pootevřel pusu a nakonec kývl. “Dobře.. takže… Ty,” ukázal na bližší dívku a ona k němu úslužně přistoupila. Mohlo jí být kolem patnácti, byla zahalená v šedém rouchu řádové sestry a vlasy měla překryté šátkem. Salmův mozek opět udělal kotrmelec. Taková děcka! Už chápal tu izolaci a vězení. Sekta odporná! Drží si tu malé holky! Jestli jde o to, že jedna tomu představenému zdrhla, tak se Salm neudrží a rozmlátí mu ksicht, prachy neprachy!

“Pane?” vytrhla ho z myšlenek nervózní dívka, pokukovala po něm a svírala svazek klíčů.

“Doveď mě za vaším představeným,” zopakoval Salm chraplavě. Jeho tón dívky poděsil, ale ta vyšší nakonec nejistě vykročila směrem k budově, druhá zůstala hlídat u brány.

Salm si promnul zrudlý obličej. Prasata. Věděl, že to nemá brát, jen co se dozvěděl, že jde o sektu. I když je možná lepší, že to vzal on a ne nějaké Cechovní hovado. Zavrčel si pro sebe a dívenka před ním začala cupitat o to rychleji. Vstoupili do ztemnělé budovy, dívka vzala ze stolku zapálený svícen a vedla Salma dlouhou chodbou. Špatný, velmi špatný pocit z toho vrah měl. Proč tu nikde nikdo není? A to ticho.

Na konci chodby zaklepala dívka na starobylé dveře a bez vyzvání vstoupila. Kývla na vraha, že má jít za ní. Salm se zhluboka nadechl a rozhodně vkročil dovnitř.

“Dobrý večer, pane Salme, vítám vás tady,” ozval se hluboký hlas a vrah chvíli zaraženě zíral na vysokou statnou ženu v šedém rouchu řádu, které se nijak nelišilo od těch, co měly obě dívenky.

Salm zamrkal a místo pozdravu vyhrkl: “Tohle je ženský klášter!”

Žena se na něj pomalu a klidně usmála a kývla na dívenku, že může odejít. “Ano, pane Salme, tohle je ženský klášter. Já jsem jeho matka představená, Beliana.” Vrah zrudl v obličeji a pomalu ze sebe mačkal, jak ho těší. Beliana se na něj opět klidně usmála a místo, aby ho nechala políbit jí ruku, mu s tou jeho potřásla se stále stejným klidným výrazem. “Měl jste dobrou cestu?”

Salm se narovnal a znovu si matku představenou prohlédl, mockrát nepotkal ženu, která byla vyšší než on. Napadlo ho, jestli je i širší v ramenou? “V pořádku,” zahuhlal rozpačitě. “Přejdeme k práci?”

Beliana pokývla  a opět se na něj usmála. “Výborně, nechodíte kolem horké kaše. Zdáte se mi jako sympatický a chápavý muž, pane Salme. K vašemu úřadu jsem se obrátila s něčím, co naše víra zakazuje řešit přímo a zákon se mého kláštera nezastane. Posadíte se?” Prošla kolem stolu, sama se usadila na prostou dřevěnou židli u malého oltáře se soškou bohyně a ukázala Salmovi na druhou židli. Sem se jí zřejmě chodily její svěřenkyně zpovídat. Salm pomalu usedl a prohlížel si místnost. Jednoduchý stůl, dvě skříně na dokumenty, prostá postel. Pokoj sloužil ženě pro práci i odpočinek. Kývl na ženu, a optal se: “Jaký máte vztah vy a císařský zákon? Pokud vím, tak císařství nepodporuje cizí církve a jejich sek- uzavřená společenství.”

Beliana se na něj usmála dalším společenským úsměvem: “Pravda, nepodporují nás, žijeme z darů donorů. A císařští úředníci jsou tak laskaví, že náš klášter rušit nechtějí, když je jim správným způsobem vysvětleno, jak dobrému slouží účelu. Ujímáme se tu dívek všeho věku, poskytujeme jim ochranu a alespoň základní vzdělání.”

Salm zamrkal: “A proč tedy mě…”

Žena se na něj usmála o něco šířeji a pokoušela se zakrýt třesoucí se hlas “Před časem někdo zabil jednu z mých svěřenkyň, Jialnu. Bylo to velmi milé děvče, v tomto klášteře sloužila už třicet let.” Salmovi cukl koutek, děvče, třicet let. “Jednoho večera se nevrátila ze služby, byla na obchůzce v Jestřábí. Za drobný dar se staráme o místní starší, poklidíme jim a tak.” Beliana si povzdechla. “Někdo ji napadl a bodl do krku. Císařská správa nám bohužel odmítla pomoct a případ uzavřela jako nešťastnou náhodu.”

“Proč?” zamračil se Salm.

Beliana si povzdechla. “Jialna byla elfího původu.”

Salm se zatvářil otráveně. “Aha,” odtušil.

Žena k němu ostře zvedla pohled: “Také vám vadí její původ? Chcete kvůli tomu odmítnout zakázku?!”

Vraha její náhlá výbušnost překvapila. “Ne, nic proti elfům nemám. I Ignea je… Moje známá je napůl elfka.” Rychle dodal: “Není to problém, vyřeším to. Víte kdo?”

Beliana se zklidnila a opřela do židle: “Ano, jeden z místních, Irhaud Galen. Dokonce se tím chlubí v hospodě, srovnává se s tím slavným zabijákem elfů, Warkechtem,” ušklíbla se opovržlivě. “Víme naprosto jistě, že to byl on.”

Vrah se slabě zamračil: “Císařští nedělali nic, ani když jste jim řekli jeho jméno?” Beliana se trpce usmála a zakroutila hlavou. “Ani moje nejlepší přesvědčovací schopnosti nedokázaly pomoci. Prý by za to na ně přišly sankce shora, pomáhat elfům.”

Salm se na chvíli zamyslel nad jejími přesvědčovacími schopnostmi a pak pokývl. “Nechte mě u vás odpočinout po cestě, zítra se do toho pustím.”

 

 

Přes den si vrah prošel město, jednou se poptal tam, podruhé tamhle. K večeru už věděl, že Irhaud Galen je nedávno dospělý syn jednoho z místních biřiců, rváč, neúspěšně se několikrát pokoušel zapsat do truhlářské dílny a živí se různou nájemnou přespolní prací od hlídání úrody po převoz dřeva. Sám by se nejradši viděl jako nájemný žoldák. Když se vrátí do městečka, pije, pobije se s kamarády a jeho rodiče jsou nejraději, když zase vypadne někam pryč. Když měl Salm pocit, že ví už dost a že střet s protivníkem bez výcviku, pravděpodobně i opilým, nebude nic složitého, začal zjišťovat, kde konkrétně se ten pobuda nachází.

Našel si v ulicích to špinavé děcko, co už mu prve radilo, kde najít klášter, a poslal ochotného klučíka najít Irhaudovo místo pobytu. Děcko se vrátilo brzy, že je prý v bordelu, jako vždycky. Salm si pro sebe přikývl a vydal se číhat poblíž. Neodbytného kluka, který si vymáhal odměnu nevrlým mrmláním, musel od sebe odhánět několikrát.

Před půlnocí došla vrahovi trpělivost. Co tam ten zmetek tak dlouho dělá?! Ne, vlastně to vrah ani vědět nechtěl. Nejvíc ho naštvalo, když viděl, že se uvnitř hrají karty a on nejenom, že nesměl vzbuzovat pozornost, ale ani neměl, co by vsadil.

“Zatraceně. Debilní, debilní zakázka,” zavrčel si pro sebe, nakopl kus šutru a rozhodně vyrazil do dveří bordelu. Vstoupil do zakouřeného sálu, který byl současně přesycený těžkými parfémy. Vlevo se u dvou stolů hrálo, vpravo odpočívaly “holky”, různě se šlechtily a mrkaly na hráče. Salm ani jedné skupině nevěnoval pozornost a došel až k pultu, který sloužil k objednávce služeb. Sáhl do své brašny a vytáhl glejt, praštil jím o stůl a tiše zavrčel: “Císařská kontrola, navalte knihy.”

To, co byl zřejmě mladý zmalovaný muž, pod vrstvou líčidel zbledlo a zezelenalo a polohlasem vykoktalo: “A- a- ano, pane.” Vytáhl účetní knihu a soupis služeb a klientů a předal je přes pult Salmovi. Vrah se musel ušklíbnout, tenhle skvělý trik ho naučila Ignea. V rychlosti nikdo nezvládal glejt přečíst a i kdyby, tak lidé zpravidla úřední hatmatilce nerozuměli a nedokázali si přeložit, že není císařský úředník, ale nájemný vrah. Navíc byla dole krásná velká císařská pečeť stvrzující bezúhonnost před běžnou správní mocí, pokud pracuje na Cechem schválené zakázce. Nádherná kooperace Císařského kolosu a Cechu vrahů.

“Dobře,” zavrčel na mladíka. “Jdu se podívat, jestli ty holky nemučíte, hygienické podmínky a tak!” Vyštěkl a vyrazil rychle po schodech do patra k pokojům. Mladík dal znamení osazenstvu v sálu a za Salmovými zády se začala budova rychle vyklízet.

Už věděl, že Irhaud Galen je na pokoji číslo šest se slečnou, co si říká Ušatá číča. Vrah se zastavil před danými dveřmi a zařval na celou budovu: “Císařská kontrola!!! Okamžitě vypadněte, pokud nechcete být legitimováni!!!”

Pak vypukl chaos. Prudce se otevíraly téměř všechny dveře a ven zdrhali částečně ošacení, nebo úplně nazí hosté. Podle rámusu to možná někdo vzal ven i oknem. Z šestky vyrazil ven přiopilý mladý muž s brunátným obličejem a rozevlátými světlými vlasy. Salm se šklebil, tenhle ksicht později pozná kdekoliv. Pozoroval, jak se zdrhající oběti jeho poplachu div neušlapou a padají přes schody. S širším úšklebkem začal obcházet pokoje dam, aby jeho divadlo bylo kompletní. “V pořádku, u vás taky v pořádku, u vás…” na šestce se zarazil. Ušatá číča na něj koukala zpod peřiny a na hlavě měla opravdu dlouhé, špičaté uši. “Pokrytecké prase,” zavrčel si pro sebe Salm a vyrazil dolů. U pultu prohlásil, že je všechno v pořádku, dal si nabízeného panáka a pak si vzal i celou flašku, “aby se pan císařský kontrolor ráčil vyjádřiti v posudku o nás jen dobře, jsme slušný podnik“.

Nakonec z bordelu vypadl a šel hledat zmateného opilého Irhauda v ulicích. Pochyboval, že rovnou vyrazil k rodičům, když na sobě neměl ani spodky.

 

Najít Irhauda nebyl problém. Potácel se temnými uličkami a Salm prostě jen sledoval jeho bílý zadek, který svítil ve tmě. Ještě kousek, nějaké lepší místo, vrčel si v duchu a prozatím udržoval stále stejnou vzdálenost od oběti. Chlap si vraha zatím nevšiml, i když neustále otáčel hlavu s vyvalenýma očima a koukal kudy kam. Když na něj v jedné uličce začali řvát psi zpoza plotu, uvědomil si při své nahotě zranitelnost svého mužství, otočil se, uklouzl na kočičích hlavách a pak už pelášil zpět k bordelu. Salm mu rychle uhnul z cesty do stínu jednoho z domů a pozoroval, jak se kolem něj ta karikatura žene. Natáhl krok a Irhauda dohnal zase kus od nevěstince.

Chlap byl stále zmatený, rozhlížel se a krčil a nakonec zaběhl mezi stromy a do křoví, kde se Salm prve schovával, když na něj čekal. Rozezlené hlasy dalších nahotou postižených ho donutily odběhnout o něco dál. Všichni asi čekali, až císařská pohroma z bordelu odejde. Salm se pomalu přesouval za Irhaudem. Šlo jen o to být dostatečně potichu, tahle část města stejně nebyla osvětlená jiným světlem, než tím, které vycházelo z oken bordelu. Slušní lidé už dávno spali, ti neslušní se krčili ve křoví. Salm se škodolibě zašklebil, tasil svůj nůž a potichu se doplížil za Irhaudem. Chlap seděl na bobku ve křoví, vyvalené oči zíraly do tmy, třásl se zimou a čekal.

Salm se zazubil, přes to drkotání zubů by chlap neslyšel ani příjezd vozu s párem volů. Chvíli za ním stál, odhadoval jak správně zasadit ránu, pak chlapa jednou rukou chytl a druhou bodl do krku. Ještě chvíli svíral tělo a pak bylo po všem. Otřel si nůž do trávy, ustoupil a naslouchal zvukům, zatímco uvažoval, jestli si ta elfí holka nezasloužila drsnější pomstu. V tom Salma něco chytlo a zakouslo se mu to zezadu do nohy. Vrah se udržel, aby nezaskučel bolestí a zíral skrz tmu, co se děje. Jeho ruka nahmátla dětskou hlavu a vlasy.

“Do prdele,” zasykl.

“Já jsem to všechno viděl,” zašvitořil dětský hlásek. “A začnu křičet a oni vás najdou,” dodal sladce.

Salm potichu vydechl. “Nekřič. U bohů, nekřič… co chceš?”

Kluk trochu víc sevřel jeho nohu. “Chci, abyste mi zaplatil, co mi patří a ještě něco za to, že budu mlčet.” Salm měl pocit, že ho omyjí. To děcko, to blbé děcko ho celou dobu sledovalo!

“Nemám prachy!” sykl. “Budu je mít potom.”

“Potom zdrhnete, křičet budu teď,“ informoval ho kluk a už už se nadechoval k ohromujícímu výkřiku.

Salm rukou hledal na té hlavě pusu, aby ji mohl zacpat. “Ne!” zaskučel šeptem a nakonec rezignoval. “Bereš chlast? Mám jenom chlast.”

Děcko se zarazilo a pak šeptlo: “Fajn.” Salm se zhluboka nadechl, zalovil rukou v brašně a snažil se tu dětskou hlavu oddělit od své nohy pomocí velké skleněné lahve. Myslí mu bleskla myšlenka, že by ho tou lahví mohl praštit, ale to by vydalo moc hluku a navíc škoda chlastu. Vzápětí uznal, že děcko má talent, možná by byla škoda i toho kluka. Malý vyděrač si lahev přebral a od jeho nohy se odlepil.

Salm si pro sebe pokývl a šeptl: “Jak se jmenuješ? Jsi dost šikovnej.”

“Laki,” odpověděl kluk a rychle dodal: “Mohl bych pro vás pracovat jako informátor, kdybyste chtěl. Jsem fakt rychlej a dobrej a-”

“Šššš,” utišil ho Salm. “Hele, Laki, už jsme se dohodli, že nemám prachy. Možná, až je mít budu, zatím si užij chlast a neotrav se.”

“Ale-” zaprotestovalo děcko. Salm ještě ve tmě našel rukou jeho vlasatou hlavu a pak ho pomstychtivě pocuchal tak drasticky, jako kdyby chtěl zamáčknout křečka. “Blbečku,” syklo děcko a vytratilo se do tmy.

Salm si oddechl, překontroloval, jestli je cíl opravdu mrtvý a pak sám v tichosti odtáhl ke klášteru.

 

 

V noci ho do kláštera pustily hlídající klíčnice, ale protože se celá budova topila v tichu a temnotě, rozhodl se Salm zalézt do své cely odpočívat až do rána. Už včera pochopil, že tu vstávají se svítáním a chodí spát za soumraku jak slepice. Svým způsobem to tu pěkný slepičinec byl. Salm toho viděl jen málo, Beliana mu vysvětlila, že se tu přijímají ženy od batolat po stařeny a že si každá po vstoupení do řádu, nebo po dosažení dospělosti určí, jaký závazek bohyni chce plnit. Některé dívky se bohyni zavázaly mlčením, jiné službou pro chudé a nemocné a další se rozhodly, že už nikdy nepřijdou do kontaktu s muži. I proto se směl pohybovat jen po vstupním dvoře, chodbě a své cele. To, co tento řád odlišovalo od jiných, bylo až extrémní odříkání hmotných věcí, přijímání služby a utrpení pro dobro bohyně, řádu a vyššího dobra, ať už byly jakkoliv nepříjemné. Vrah si vyslechl, jak ošetřují nemocné, pomáhají žebrákům a dětem z ulice a jak matka představená musí svou diplomacií urovnávat i místa, kam se jí příliš nechce. Všechno to odkýval, hlavně že od něho nechtějí, aby přešel na jejich víru a nebo se nějak modlil.

Povedlo se mu usnout až k ránu, když ho vyburcovaly jeho instinkty, které na něj křičely, že někdo vnikl do jeho blízkosti a zírá na něj. Vrah prudce vyletěl z postele a hmátl po meči. Ve dveřích stála matka představená, trochu zaražená jeho prudkým vstáváním, ale stejně se na něj radostně usmívala. “Už se k nám dostala ta radostná novina, že jste ho…” Její obličej se rozzářil štěstím. “Některé sestry to považují za zázrak bohyně.” Pomalu vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Salm zase položil meč, poškrábal se na zadku a rozespale zachrčel: “Kolik je hodin?!”

“Už je po polední mši.” informovala ho rozzářená Beliana.

“Blah,” vzdechl naprázdno Salm a snažil se posbírat myšlenky. Pak se mu vrátil zpátky rozum, který na něj křičel – Askelata! Dluh! Prachy! Salm si sám pro sebe kývl na srozuměnou a pohlédl na ženu: “Se obléknu a pak se nějak vyrovnáme.” Žena se na něj dál zářivě usmívala a stála u dveří. Na Salmův vkus byla moc v této místnosti a málo mu balila těch dvacet tisíc na cestu. “Ty peníze,” připomněl jí.

Beliana se na něj opět usmála tím klidným úsměvem jako prve: “My víc peněz nemáme.”

“Jak…” zamrkal Salm. “Nechci víc, chci těch dvacet tisíc, nemusíte mi dávat víc.”

Žena se na něj dál klidně usmívala: “My nemáme víc peněz než těch deset tisíc, které jsme vašemu úřadu dali jako zálohu. Jsem tu, abych to s vámi v klidu dojednala.” Vrah ze sebe vyrazil výkřik umírajícího dravce a složil se na lůžko.

“Takový, takový debil!” skučel si pro sebe. “Věděl! Císařství! Sekta! Průser!”

Beliana k němu přistoupila a dotkla se jeho ramene. “Nemusíte se bát, neodejdete z toho s prázdnou.”

Salm na ni přes rameno zazíral: “Ale já-” Pak už zapomněl, co chtěl říct. Žena před ním stála ve své vysoké, nahé monumentální kráse, roucho i šátek nechala ležet u dveří. Vrah zamrkal, na moment přestal vidět matku představenou a začal vidět nádhernou, světlovlasou bohyni. Polkl a otočil se k ní.

Beliana se na něj vroucně usmála: “Nemusíte mluvit, veškerou diplomacii obstarám já.”

Další den odcházel Salm z kláštera bez peněz, ale šťastný.

 

 

Po cestě zpět se mu zase všechno rozleželo. Dluhy, karty, bratr. Nemohou ho přece zabít nebo stáhnout z kůže. Ještě někdy by se chtěl vrátit na takové hezké místo, jako je klášter v Jestřábí. Nezbude mu nic jiného, než to nějak urovnat, vyřešit, prostě ukecat.

Když se vrátil do Askelaty, ustájil koně, došel ke kancléři nahlásit úspěšně splněnou zakázku, odevzdat potřebné dokumenty a vyzvednout si svých deset tisíc. Jenom deset tisíc! Salmovi se protáčely panenky. Předpokládal, že mu teď Karistovi poskoci nadbíhat nebudou a mohl by se dostat jednat se šéfem. Vlastně i kdyby mu nadbíhali, tak ho asi nejdřív bude šéf chtít vidět a vychutnat si případnou pomstu. Z toho se vykecá, určitě.

To si Salm neustále opakoval, když kráčel spodní čtvrtí ke Karistovu karbanickému sídlu. Nebylo na nijak vábném místě, stahovaly se tam různé existence hledající štěstí, včetně Salma. O pár ulic dál zahlédl Salm toho skrčka, špeha, a prodloužené oči bouchačů. Zavrčel si pro sebe nadávku a pokusil se mu vyhnout vklouznutím do nejbližší odbočky.

Taková smůla, skoro vrazil do brunátného osvaleného hromotluka. Jediné, na co se Salm zmohl bylo rychlé zastavení a krok vzad. Bouchač ho přejel tupým pohledem a zavrčel: “Příště tě dostanu, ty hajzle.”

Salm uskočil vzad, ale žádný výpad od bouchače nepřišel. Korba pokračovala uličkou vlastním směrem, zřejmě jen tupě hlídkovala kolem Karistova sídla.

“Jak příště?!” zeptal se nechápavě Salm.

“S měl štěstí, hajzle,” ozval se za ním chraplavý hlásek špeha, tak si ho přece všiml. Salm se pomalu otočil a sklonil pohled dolů.

“Jak štěstí, hajzle,” zavrčel vrah na špinavého kluka. Špeh si náhle uvědomil, že možná není nejlepší nápad říkat ‘hajzle’ ozbrojenému člověku z Cechu vrahů, když kolem sebe nemá ty metrákové příšery.

Kluk polkl a ustoupil dozadu “No… to… nevíte? Šéf to přece už stáhl, to, že vás máme, kvůli dluhu to…”

“Hajzle,” doplnil Salm, zavrčel si pro sebe a vydal se pomalu pryč směrem od sídla. Ošuntělá postavička špeha ho ještě chvíli pozorovala a pak šla šmejdit jinam. Vrah naštvaně kopal do kamenů a přemýšlel. Ale jak to probíral z kterékoliv strany, osoba, která měla tak dlouhé prsty a která by byla ochotná pro něj v Askelatě něco udělat, byla jen jedna.

 

 

Salm po zaklepání vstoupil do Igneina bytu, v ruce třímal velkou kytici. V Askelatě dalo trochu práce sehnat levné slušně vypadající květiny, ale vrah si tu práci dal. Ona si to opravdu zasloužila.

“Ano?” optala se Ignea zpěvným tónem.

“Sem já,” zahlaholil Salm a přejel pohledem nazdobený pokoj. Ve vzduchu voněl drahý parfém, bylo mu jasné, že se tu chystá něco velkého. Jeho mistryně se zrovna nacházela v ložnici. Salm se pro sebe usmál, že by konečně překročil tu neviditelnou hranici? Vykročil k tmavým pootevřeným dveřím.

“Nechoď sem, zrovna se převlékám,” zavrčela Ignea a dovřela dveře ložnice.

Salm v duchu zaúpěl. “Přišel jsem ti poděkovat,” dodal s nadějí v hlase.

“Fajn. Proč?” zeptala se žena úsečně.

“Za to, jak jsi mi pomohla,” odpověděl Salm. Z ložnice šlo chvíli jen ticho. Vrah se poškrábal na bradě a dodal: “S tím dluhem u Karista…?”

Žena vyšla z ložnice už oblečená. “Já? Já jsem ti s ničím nepomáhala, už jsem ti řekla – nejsem tvoje matka.”

Salm se zatvářil zklamaně, pak dodal: “Počkej, tak kdo.”

Ignea se ušklíbla: “Někdo tě má moc rád a já to nejsem, jdi hledat jinam, ksichte.”

“Počkej-” zarazil se Salm.

“Co je tohle?” zamračila se Ignea na kytici.

Vrah zrudl, chvíli nevěděl, jestli má kytici schovat, nebo předat. “Dárek…” hlesl a připadal si jako idiot. Ignea se jedovatě rozesmála, div se nelámala vejpůl. Nakonec si otřela slzy smíchu a od Salma rudého v obličeji si kytici vzala.

“Dobře, ty dárečku. Budu tak laskavá, že pro dnešek na ty tvoje blbosti zapomenu. Ty vážně někdy vůbec nemyslíš. Kdo to asi byl? Kdo ti asi pomohl?” škádlila ho sladkým tónem, zatímco si přivoněla ke květinám. “Kdo ty tvoje úlety už tak dlouho snáší, hm?”

Salm na ni zkoprnělě hleděl, jako by do něj udeřil hrom. Na chvíli jeho obličej vystřídal všechny barvy od rudé, přes bílou až do zelené. Z jejího bytu beze slova vypadl, zatímco se mu mistryně už zase smála.

 

 

“Ty jsi to- Ty jsi to opravdu-” vykoktal ohromeně vrah. “Opravdu zaplatil?”

Mael Dnywar ho unaveně pozoroval zpoza pracovního stolu, tentokrát kvůli němu nevstával. Pobaveně se usmál, to, že by jeho mladší bratr nemohl najít slova, se mu nestávalo každý den. “Ne.”

“Tak jak?!” vyhrkl Salm. Pak pojal podezření, že ze sebe dělá blbce před špatnou osobou a zavrčel. “Byl jsi to ty, že jo?”

Mael se ušklíbl, usoudil, že už ho v tom nechal vymáchat dost a pověděl: “Řekl jsem, že ti nedám už nic. To je pravda, peníze do tebe a tvých debilit už vrážet nebudu. Měl jsi štěstí, že mám rozjednaný obchod s Wannem Seladem a ten tak trochu drží ochrannou ruku nad tím tvým Karistem, tak jsem ho požádal, aby u něj o tobě ztratil nějaké slovo ať trošku přimhouří oko.”

“Přimhouří oko?!! Šedesát tisíc?!!” zařval Salm v návalu euforie a hrnul se k bratrovi.

“Žádné objímání, bohové! Ušetři mě toho!!” protestoval Mael.

“Ty jsi můj nejmilejší bratr!!” zařval Salm.

“Nech toho, nebo zavolám gardu a dám tě vyhodit!!” protestoval Mael tak ostrým tónem, až ho Salm nakonec pustil.

Vrah ustoupil, přejel bratra pohledem a se šťastným výrazem si povzdechl: ”Stejně jsi hajzl. Díky.”

Mael pozvedl prst a zamračil se “Jednu věc, po tobě chci.”

Salm protočil oči: “Víš, že nutit mě přestat hrát je marné a z Cechu neodejdu, to už snad všichni pochopili. Jsem karbaník a vrah. Tečka. Smiř se s tím.”

Jeho bratr trochu pozvedl ruku a opravil se: “Vlastně dvě věci po tobě chci.”

Vrahovi svitlo a zlověstně se ušklíbl. “Trhni si.” Rychle začal ustupovat a s úšklebkem odkráčel z pracovny. Mael nad ním jen zakroutil hlavou. Tentokrát si Salm provokativně zapálil ještě v paláci, jen ať si bratr užije. Pak se podíval na svoji brašnu. Deset tisíc…

Mnohem veselejším krokem vyrazil ke Karistově karbanickému doupěti. Dnes určitě bude mít štěstí.

Tatínku

Tatínku published on Žádné komentáře u textu s názvem Tatínku

Když je jeden nájemným vrahem, nečekal by, že bude mít tolik nabídek zaměstnání. Ano, lidé si sice navzájem pijí krev, ale že by se chtěli vraždit? Dobrá, otázka je položena špatně. Někteří by si navzájem rádi zakroutili krkem. Lépe je se zeptat, byli by ochotní za to dát tolik peněz? Při množství klientů a počtu vrahů, které Cech má, je překvapivé, že si vrazi mohou, v rámci předem vytyčených pravidel, vybírat.

„Musíte to udělat.“

Mortifer pozvedl obočí a jako už poněkolikáté za večer konsternovaně zamrkal: „Musím?“

„Musíte.“ Chlap na druhé straně stolu se o něco víc předklonil a přisunul svůj opocený obličej k aeltarnenovi.

Další zamrkání.  Mortifer na sebe dnes nebyl hrdý. Jako zástupce Cechu by měl působit… přinejmenším neohroženě. Dojmem člověka, kterého nejde překvapit. A přece.

„Musíte mě zabít!“ zopakoval chlap.

„Čím to, že musím?“ zeptal se Mortifer s důrazem kladeným na poslední slovo. To, co momentálně musel, bylo znovu se rozpomenout, proč ho na tuhle absurdní zakázku Cech vyslal.

„Bohatě vám zaplatím!“ Chlapík se pokusil zapůsobit na Mortiferovu hamižnost, kdyby ovšem aeltarnen nějakou měl.

„Můj zdroj mě informoval, že nemáte čím. Vaše dluhy jsou na takové výši, že vám nikdo z města a širokého okolí nepůjčí ani floka.“ Aeltarnen byl informován. Znal ty podrobnosti tohoto příběhu, které byly Cechu dostupné. Ty, které Cechu dostupné nebyly, zejména vědomost, proč se ctěný pan Fysawel pokouší už tři měsíce přinutit Cech jakýmkoliv způsobem, aby ho zbavili života, byly příčinou Mortiferova vyslání. Zvědavost. Blbá lidská vlastnost, usoudil Morti. Proto tu teď tvrdne s tímhle šílencem. Jediné, co je horší než zvědavost, je snad jen škodolibost. Tou byl Mortifer momentálně také postižen, ovšem ne škodolibostí vlastní, ale cizí.

Pravidla Cechu říkají, že je-li vrah kompetentní k vykonávání zakázek na volné noze, což Mortifer momentálně je, pak každá pobočka, kterou navštíví, je povinna mu předložit aktuální listinu zakázek, ze které si vrah může vybrat. Vrah, pro tyto účely ho nazývejme vykonavatelem, má určitý povinný limit zakázek a z nich odvedené části příjmů, které musí za určitý časový úsek splnit.

Mortifer má problém. Jeho úspory se momentálně blíží nule, odvod příjmů drží na limitní hranici a nemůže si dovolit odmítnout zakázku. A ti blbci přijdou s tímhle. Aeltarnen věděl, že to nepůjde jednoduše, už od momentu, kdy vstoupil do pobočky a místní správce se začal tak křivě usmívat.

„Musíte.“ Chlapík přerušil tok Mortiferových myšlenek a strhl ho zase k tomuto bizarnímu případu. Jeden by bral lepší zakázku, kdyby bylo z čeho vybírat.

Aeltarnen se zhluboka nadechl a vydechl. „Peníze. Pokud nemáte dostatek financí na zaplacení zakázky, pak je mi líto. Nejenže nemusím, ale ani nemůžu.“

Chlap na Mortifera vypoulil oči ještě zoufalejším způsobem, takže chvíli připomínal nafouklou rybu. „Vy to nechápete!“

„Ne, nechápu. Vysvětlete mi to,“ ucedil Mortifer skrz zuby. Ano, tím by se mu hodně ulevilo. V Cechu se třesou na každý drb jak závistivá sousedka. Pobavili by se, zasmáli, a pak by mu třeba konečně nabídli k řešení skutečnou zakázku.

Vysvětlování se bohužel nekoná. Chlapík sevřel rty, promnul si propocený obličej a stáhl dozadu tmavé zmaštěné vlasy. Víc ani slovo.

Mortifer se nadechl a pomalu vstal. „Očividně toužíte po vlastní smrti velmi intenzivně, pane Fysaweli. Doporučím vám, abyste se zaměřil na jiný způsob, než neustále skákat do cesty naší organizaci. Nebo si sežeňte ty peníze.“ Ironicky po chlapovi blýsknul pohledem: „Když budete mít dost štěstí, tak vás zabijí při přepadení banky. Na shledanou.“

 

***

Mortifer by byl moc rád, kdyby někdy lidé dělali to, co chce, ne přesný opak. Žádné informace, žádná další zakázka. Aeltarnen opustil pobočku Cechu s vrčením, skřípáním zubů a nepříjemným pocitem, že se po jeho odchodu budou ještě dlouho válet smíchy. Pitomci.

V duchu prošel pozice dalších poboček a snažil se odhadnout, která z nich je nejblíž a jestli by se tam za své, nyní už velmi skromné, úspory dostal.

Vykročil nazdařbůh městem a v duchu zvažoval všechny alternativy. Možnosti jsou tři. Po souši by se mohl dostat do dvou bližších poboček, jenže jedna je blíž k hranicím s Mirheimem a pro změnu by tam mohl narazit na jiný svůj problém. Rasismus. Obyčejné obyvatelstvo zpravidla chovalo k Mortimu bázlivou úctu. Co kdyby hnusného děsivého tarnena posedla touha vraždit nebo jim v noci odnést z postýlek jejich plačící děti, aby jim mohl ukousat jejich roztomilé prstíčky? S tím se míšenec vyrovnával ještě dobře. Klidili se mu z cesty a to většinou pomáhalo. Nenormální obyvatelstvo, což zahrnovalo i většinu lidí, se kterými se v Cechu setkával, trpělo pro změnu pocitem, že hnusný zlý tarnen jim chce sebrat jejich střežené zakázky a penízky, a ať kouká táhnout se svou černou držkou někam jinam. V hloubi duše se jim krčil ten malý pípající hlásek, upozorňující na to, že hnusný zlý tarnen by takové chování nesnesl a všechny by je na místě pozabíjel… Jenže Mortifer bohužel nebyl hnusný zlý tarnen. Vlastně byl tarnen jen napůl a nikoho na potkání nevraždil. A tak se pravidelně stávalo, že malý pípající hlásek ucítil šanci si na míšenci vylít vztek z těch opravdových tarnenů, a Mortifer, od nátury neschvalující zbytečná krveprolití, raději rychle odkráčel. Osazenstvo se mohlo radovat, vyhnalo tarnena.

Míšenec si promnul oči. Dobře, tuhle pobočku ne.

Další místo bylo podle všeho hostinec na křižovatce cest, a sebrání zakázky na tomhle místě by pravděpodobně znamenalo dohánění nějaké karavany nebo cestování přes půl kontinentu. Na takové výdaje teď neměl. Třetí místo nebylo dostupné po souši, ale týdenní plavbou po řece. Jestli Mortifer něco opravdu neměl rád, byly to lesy. Ve městech se cítil dobře. A jakýsi šestý smysl mu napovídal, že řekám by se rozhodně měl vyhýbat ještě víc než lesům. Vlastně jakékoliv tekoucí vodě nebo větší vodní ploše. Ne, tarnen na vodu nepatří, ani ti poloviční.

Znovu mu z plic vyšel hluboký povzdech. Možná nechá ty blbce, aby se vysmáli, a zítra to zkusí znovu, s čistým štítem. Ani ho nenapadalo, že by potřebné informace z ctěného pana Fysawelliho dostal mučením. Zatím ne.

 

***

Po pěkné procházce večerním městem Mortifer usoudil, že by bylo záhodno ochutnat místní pivo.

A pak to přišlo, instinkt zapracoval na výbornou a míšenec zručně uhnul špatně vedené ráně nožem na krk. Automaticky zachytil útočníkovu ruku a zkroutil ji tak, až byl dotyčný nucen pustit nůž. Pak ho aeltarnen hodil na zem a přišlápl mu hrudník, stále blokuje jeho ruku.

Fysawell.

Mortifer si odplivl a zavrčel: „Marná snaha. Ani v sebeobraně vás nezabiju, pokud jste si to nepředplatil.“

Začínalo mu být toho patetického člověka líto. Chlápek zakoulel vyvalenýma očima a o něco víc se zpotil: „Rukaaa…“

Aeltarnen protočil oči a pustil ho. Pro jistotu ještě kopl Fysawellův nůž do dostatečné vzdálenosti. „Když se bojuje, tak to bolí. Ale nejsem si jistý, nebolí náhodou umírání víc? Pořád chcete umřít?“ zeptal se ironicky chlapíka, který se posadil a vyjeveně si mnul pohmožděnou ruku a zkoumal rameno.

„Vy to nechápete,“ zasípal Fysawell a upřel na Mortifera zoufalý pohled. Topící se štěně by nemohlo vypadat srdceryvněji.

„Ne, nechápu,“ pokývl Mortifer, a pak dodal měkčím tónem: „Vysvětlete mi to.“ Opravdu mu toho člověka začínalo být líto. Nepůsobil jako někdo, kdo by zvolil Cech vrahů jako způsob sebevraždy z nešťastné lásky nebo z dluhů. Mortifer už viděl za svůj život hodně umírajících, některým ze světa pomohl on, pro jiné byl prostě náhodným svědkem smrti. Věděl, že umírání má mnoho podob a někdy se stane, že duše zemře dřív než schránka a nešťastník, spíš už jen chodící a myslící tělo, hledá jen způsob, jak odejít za ní.

Fysawell takový nebyl. Něco uvnitř něj zoufale nechtělo umřít a žadonilo o slitování a o milost. „Prosím…“ zaskučel chlap.

Mortifer sevřel rty a slabě zakroutil hlavou. Zrovna se chystal zopakovat pobídku, když chlapík vyskočil na nohy a se zděšeným výrazem upaloval ulicí pryč, ani se neohlédl.

Aeltarnen konsternovaně zatřepal hlavou. Ale co. Tak má nůž navíc. Protáhl si záda a došel pár kroků pro odkopnutou zbraň. Když to taky uslyšel:

„Tatínku…“

 

***

Pak už měl Fysawell Mortiferovu plnou pozornost. Škoda že chlap odpelášil a Morti neměl chuť za ním teď v noci běhat. Pivo byla na uklidnění nejlepší volba a v krčmě u doků se sešlo tolik divných existencí, že se mezi nimi jeden aeltarnen ztratil.

Bylo to divné. Hnusné. To, co slyšel po střetu s tím chlápkem. Mortifer nebyl mág a měl vloh ke kouzlení asi tolik, co pes k létání. Ale pes pozná husu, když ji ucítí, a stejně tak si byl aeltarnen jistý, že šlo o magii.

Upíjel zvětralé teplé pivo a přemýšlel. Fysawell byl místní hokynář, ale nevedl si moc dobře, a jak jeho dluhy narůstaly, pokoušel se změnit obchod v zastavárnu a chvíli i něco pašovat. Jeho ilegální činnost byla krátká a trapná. Dokonce ani kamarádi z mokré čtvrti ho neseznali důvěryhodným k černému obchodu a jediné, k čemu to ctěného pána dovedlo, byly další dluhy. Neměl žádné výrazné nepřátele a ti, co jim dlužil, by spíš uvítali, aby žil, pracoval a sypal. Na druhou stranu neměl ani žádné přátele. Jeho životní sestup ho o všechny obral a jestli má nějakou rodinu, tak dost daleko od města, že o nich informace Cech buď nesháněl, nebo je nepovažoval za relevantní.

Mortifer si byl v podstatě jistý tím, co se panu Fysawellovi děje, zbývalo si to jen potvrdit. Zahleděl se na nedopitou třetinu piva, do které mu právě spadla můra, napůl sežehnutá svíčkou. Povzdechnul si, odsunul pivo a vykročil do města.

 

***

Díky informacím z Cechu zhruba věděl, kde má chlapík svůj krámek. Tahle část města byla dost chudá, a tak louče, udržující světlo v ulicích, výrazně prořídly. Mortiferovi to nevadilo, jedna z mála výhod, které mu jeho tarnení polovina poskytovala, bylo vidění ve tmě. Nepříjemné bylo jen zvykat si na různé množství světla, proto čím méně loučí, tím lépe.

Cestou ke krámku vyděsil svítícíma očima několik bezdomovců, jednoho odpadlého opilce přetočil do polohy, kde by se nemusel zalknout, a vyděsil pár děcek vykrádajících nějaký sklep. Aeltarnen si vlastně noční vycházky užíval. Svým způsobem.

Fysawellův obchod byl ještě žalostnější, než si Mortifer představoval. Dveře, jedno špinavé okno se zabouchnutými okenicemi vyplněnými kůží. Parcela široká o něco málo víc než na rozpažení rukou. Domek byl sevřený z obou stran děsivě vyhlížejícími ruinami a měl ještě jedno patro, kde možná Fysawell bydlel. Kdo ví, nic tam nesvítilo.

Mortifer vystoupal po třech schůdcích ke dveřím krámku, když se mu do zátylku pustilo nepříjemné mravenčení. Zamračil se a zaváhal. Upřel zkoumavý pohled na ulici za sebou. Jako by ho někdo sledoval. Ne… v téhle tmě určitě ne. Ne člověk. Aeltarnen přimhouřil oči a nakonec si rozmyslel zabušení na dveře, a polehoučku se dotknul kliky. Povolila.

Mortifer pozvedl obočí, velmi opatrně pootevřel dveře do místnosti a hledal pohledem i sluchem náznak nějaké pasti. Ne, nevypadá to. Pak tedy dootevřel dveře a opatrně nakročil dovnitř. V ten moment se cosi spustilo. Aeltarnen instinktivně uhnul vystřelovacímu mechanismu, a kolem něj proletěla šipka a zapíchla se do stěny na druhé straně ulice, místo toho schytal zásah velkým množstvím vody, jako by po něm někdo hodil celý kýbl. Voda voněla po kadidle.

O patro výš se ozvalo zběsilé dupání, klení a pak rána, jak někdo rozrazil okenice na druhé straně útlého domku. Mortifer zavrčel nadávku a vyběhl přes vnitřek obchodu dovnitř a na dvůr. Rozkopnul dveře na dvorek právě včas, aby viděl, jak pan Fysawell skočil nemotorně z okna, dopadl na dlažbu dvorku, rozplácl se jako pytel brambor a zoufale skučel.

„Vy hovado,“ zavrčel Morti a přešel k chlapíkovi.

Fysawell, který na rozdíl od něj ve tmě neviděl téměř nic, vytřeštil oči do prázdna: „To… to jste vy?“

„Koho jste čekal?“ ucedil promočený aeltarnen, ale v tento moment to bylo skutečně myšleno jako otázka.

„Tatínku…“ ozval se z druhé ulice za obchodem tenký hlásek. Fysawell zavyl hrůzou a stavěl se na nohy, i když ho natlučené koleno zrazovalo.

Do Mortifera se zarylo silné mravenčení a na chvíli se málem nechal strhnout návalem strachu. Ne, opravdu ho nesledoval člověk. „Jdeme,“ zavelel Morti, chytl chlapa pod ramenem a po pár krocích ho donutil do běhu. Kam? Kamkoliv jinam, než je tohle „tatínku“.

Chlap sípal při každém našlápnutí na zraněnou nohu, ale míšenec mu nedovolil zpomalit, natož zastavit. Ne že by Fysawell měl něco takového v úmyslu. Když člověka pustila hrůza, zasípal: „Musíme… schovat…“

Mortifer kývl a nadhodil: „Chrám?“

„Ne… odsvěcený…“ Fysawell se sípavě nadechl. „U doků… rybářská kaple.“

Aeltarnen znovu v odpověď jen kývl a ještě zrychlil krok. Byl o hlavu menší než Fysawell, nemohl si dovolit ho nést, kdyby člověku vypověděla noha službu úplně. Ale to tu věc za nimi zajímat nebude.

 

***

„Takže, co to je?“ zeptal se aeltarnen poté, co chlapa usadil na klekátko zády k maličkému oltáříčku se svíčkou.

„Nevím,“ roztržitě rozhodil Fysawell rukama a utíral si pot z obličeje. Pohodil hlavou, a vyrazil ze sebe: „Musíte mě zabít!“

Mortifer přimhouřil oči. „Musím vás zabít, aby to zmizelo? Ne dokud mi to nevysvětlíte celé. Ostatně to jde jen po vás, mně by to vlastně mohlo být úplně jedno,“ pokusil se na chlapa trochu zatlačit.

Chlap se opět zoufale zajíkl: „Prosím!“

Aeltarnen si povzdechl: „Kterého mága jste naštval? S tím by se dalo něco dělat.“

Fysawell zakroutil hlavou, předklonil se a zabořil si hlavu do dlaní. Morti se na něj zahleděl a promnul si čelo: „Fajn, vezmu to vylučovací metodou. V tomhle městě oficiální mág není, městského mága najímají z hlavního města. Takže…?“

„Nemám s ním žádný spor!“ vyjekl Fysawell.

Aeltarnen pokrčil rameny: „Mně to jako nic nepřijde. Mohu hádat?“

Fysawell si zase schoval obličej. Jako děcko, co se snaží skrýt před trestem, napadlo Mortifera.

„Takže. Slyšel jsem, že tu má letní sídlo pan Civa Senalan. Pokud vím, je to široko daleko jediný mág, který by mohl dokázat něco takového,“ vypustil Morti do světa své závěry. Kloudné odpovědi se od Fysawella nedočkal.

„Tatínku…“ ozval se skřípavý hlásek z dálky. Muž se rozklepal a bylo až slyšet, jak mu drkotají zuby.

Morti upřel nepříliš jistý pohled na dveře kapličky. V tom maličkém prostoru se teď tísnili dva. Aeltarnen si byl téměř jistý, že ta věc jde po zoufalé trosce, co zbyla z pana Fysawella, ale nemohl by najisto odhadnout, že ho nesemele taky, pokud jí bude stát v cestě. Nějakou chvíli mlčel, ticho přerušovalo jen sípání a drkotání zubů.

„Tatínku…“ hlásek se přiblížil. Nějakým způsobem to jím muselo být přitahováno. A nebo to prostě šlo po té mokré cestičce, co za Mortiferem zůstávala. Mortifer ještě chvíli zarytě mlčel a naslouchal. Žádné kroky. Ale to nic neznamená, předtím je taky neslyšel. Z toho šimravého pocitu za krkem se mu chtělo zvracet.

„Tatínku…“ Zvuk se nepřibližoval.

„Skvěle.“ oddechl si Mortifer a zase obrátil pozornost k Fysawellovi, který byl paralyzovaný hrůzou. „Nevím, proč to říká zrovna tahle slova, ale podle toho, co jsem slyšel, jste žádné děti neměl. Hádám, že jde o kouzlo… Nebo mě vyvedete z omylu?“ Aeltarnen opřel do Fysawella pohled svých modrých očí odrážejících světlo.

Chlap seděl, třeštil pohled na dveře a drkotal zuby. Ne, odsud žádná odpověď nepřijde, tak je na čase hledat informace jinde. Aeltarnen potřásl hlavou a ještě jednou si chlapa prohlédl: „Nikam neodcházejte, udělejte si pohodlí.“ Lehce se ušklíbl: „Na snídani jsem zpátky.“

 

***

K domu, který si Civa Senalan pronajal, se Mortifer dostal lehce. Hlavní náměstí, dvoupatrová budova, nabubřele vyvěšená královská vlajka, aby pan mág ukázal, že on hraje jinou ligu. Před domem dva ozbrojenci. Mortifer odhadoval, že jich uvnitř bude víc.

Někdy se jednomu hodí být napůl tarnen, zvlášť když má jednat s pochybnými mágy. Ozbrojenci byli místní, takže když k nim Mortifer dokráčel s výrazem ´nižší rasy, jděte se vycpat´ a ohlásil, že on má s panem Senalanem smluvenou schůzku, s velmi nejistým výrazem ho šel jeden z nich ohlásit, a ještě nejistěji pustit dovnitř. Co místní vědí, co má pan královský mág za obchody a spojence.

Mortifera trochu překvapilo, že ho mág nechal pustit dovnitř tak hladce, ale co s čaroději. Jsou si sami tak jistí svou převahou. A navíc mu byl určitě vylíčen jako strašlivý, zlý, krvelačný tarnen, který jde mágovi ukrást dítě. Kdyby ovšem pan Senalan nějaké měl. Ano, určitě mu ho tak vylíčili. Pan mág si užíval teplého večera v zahradě s lahví vína a při pohledu na Mortifera, stále ještě dost promočeného a navíc o dvě hlavy menšího než ozbrojenec, který ho doprovázel, vyprskl smíchy. Aeltarnen v sobě udusil zavrčení a jen se lehce naježil.

Pozorně si mága prohlédl. Asi padesátiletý muž v domácím, ale přesto drahém oblečení, prošedivělé vlasy a tmavý, bodající pohled. Toho času velmi pobavený.

Senalan pohybem ruky odvelel ozbrojence. Stráž se pánovi uklonila a první kroky pryč byly dost pomalé, kdyby si to pán ještě rozmyslel. Přece tarnen… Nahlas se to ozbrojenec říct neodvážil, a nakonec zahradu opustil.

V té krátké chvíli ticha se Mortifer trochu uvolnil a udělal si obrázek o mágově sídle a sebevědomí. Sídlo bylo o něco méně honosné než mágův oděv. Spíš pohodlné než reprezentativní, pán sem skutečně jezdí jen na odpočinek a za zábavou. Ozbrojence má asi skutečně jen ty dva před vchodem. Aeltarnen nikoho dalšího neviděl a stráž na obchůzce by slyšel. Pak to tu je zřejmě velmi hlídané magií. Nepříjemný pocit mezi lopatkami o tom Mortifera utvrzoval.

Mágův smích přešel do jedovatého úšklebku. „Tak?“ Aeltarnen se víc narovnal. Ale mágův výraz nenaznačoval, že by ho zatím chtěl nechat mluvit.

„Co mi Cech chce?“ pozvedl mág obočí. „Dobrý vtip. Pobavil jsem se. Umíte i nějaké triky?“ Zasmál se vlastnímu vtipu a Mortifer usoudil, že už dnes večer bylo vína asi hodně, a vzal si slovo.

„Ne, ale vy jich zřejmě máte v rukávu dost,“ oslovil mága klidným hlasem, i když to v něm začínalo bublat.

Mág se uchechtl, Mortiferovu narážku vzal jako kompliment. „Ale vážně, jestli nic nebude, vypadněte,“ usoudil mág s blahosklonným úsměvem, který se zase přerodil do úšklebku.

Mortifer se nadechl: „Zřejmě se tu ve městě dobře bavíte.“ Mág mávl rukou, ale bylo znát, že Mortifer, dle jeho mínění míšený výsměch přírodě i bohům, ho začíná nudit. Tak Mortifer raději rychle pokračoval: „Ale je tu jeden vtip, který se trochu plete Cechu do cesty. Rádi bychom věděli, jestli ho máme ukončit a připravit vás, možná, o pointu, nebo jestli vám máme nechat volnou zábavu?“

Senalan se teď slabě zamračil: „Ano…? Myslíte…“

„Almus Fysawell,“ vyslovil Mortifer a pozorně pozoroval mágův výraz. Jakákoliv drobná změna by mu mohla naznačit, jestli v tom má mág opravdu prsty.

Aeltarnenovo soustředění nebylo ani potřeba, protože Senalan vyprsknul v záchvatu smíchu. Když se dosmál, ušklibnul se: „Idiot.“

Mortiferovy rysy teď trochu ztuhly: „Takže chápu dobře, vaše zábava.“

„Zábava i práce,“ nadhodil mág v dobrém rozmaru. „Idiot. Nikomu nebude chybět.“ Aeltarnen se nadechl a chvíli v něm šrotovalo. Mág očividně nechtěl dodávat žádné detaily.

„Jde o smrtící kouzlo,“ pověděl Mortifer pomalu. „Neradi bychom, aby zasáhlo někoho z našich vykonavatelů.. Nebo aby se na něj přeneslo.“

„Ne, ne.“ mávl mág rukou. „Vážím si vaší spolupráce, Cech nemusí mít obavy. Kouzlo je cílené jen na jednoho člověka. Je otravné, ale jen dokud nevykoná, co má. Nikoho jiného se nedotkne, pokud,“ teď mág zabodl do aeltarnena své pichlavé oči, „náhodou někdo z vašich toho blbce nezabije. Ale já vás varoval. Zabije – váš problém. Ten blbec je mi ukradený, zajímá mě jen výsledek.“

Mortifer jeho pohled opětoval. „Chápu. To je vše. Děkuji.“ Pak se vrah usmál tím neveselým tarnením způsobem, otočil se na patě a odkráčel. V zahradě zanechal mága, který se už vůbec nesmál, a uvažoval, že možná na těch tarnenech unášejících děti něco bude. Člověk může od tarnena slyšet slova jako prosím nebo děkuji jen jednou za život. Mágovi začalo docházet, že tahle návštěva asi vůbec nebyla o panu Fysawellovi, a jako odpověď zesílil svá ochranná kouzla. Jen ať si přijdou, živí neodejdou.

 

***

Dostat se zpět k dokům netrvalo dlouho.

„Tatínku…“

Mortifer zahnal nepříjemný pocit za krkem, proběhl ulicí a vpadl do kapličky. Fysawell tu stále byl. Teď ten přízrak i viděl. Vypadalo to jako dítě, možná dívka, a bylo to k němu zády. Stálo to ve vzdálenosti asi dvaceti stop od kapličky a nejspíš se to nemohlo přiblížit. Zajímavé, že ulice kolem byly pusté a prázdné. Buď všechny vyhnal ten neidentifikovatelný pocit hrůzy, anebo prostě vědomí, že motat se do cizích problémů se nevyplácí.

Chlap obrátil k Mortiferovi vykulený pohled na vrcholu zoufalství a aeltarnen si k němu přidřepnul. „Senalan. Něco vám dal.“ Fysawell slabě kývl, nevydržel se dívat Mortiferovi do očí a sklonil pohled k podlaze.

„Nějakou věc, které jste se dotknul, nebo kterou jste otevřel,“ pověděl míšenec.

Chlap slabě kývl, pak zakroutil hlavou a nakonec kvílivě začal vyprávět: „Já… já tohle nechtěl…“

Nadechl se a konečně z něj všechno vyšlo: „Mám krámek… zastavárnu… tam…“ mávne rukou směrem, ze kterého přišli. „A… vykupoval jsem různý věci. A prodával. A moc to nešlo. A… pak Senalan přišel, že si u mě něco schová. Pro někoho. Řek‘ mi jméno, co sem neznal, Vill Maryhan. A dal mi nějaký prachy za uschování. Tak jsem to tam měl. A ten chlap nešel, docela dlouho.“

Mortifer pomalu přikývl. „Nešel a vy jste se do toho podíval.“

Fysawell přikývl. „Jo. Krabička. Řek‘ jsem si, že když stejně zaplatil, tak proč bych ty prachy vracel, že si to nechám, ale zajímalo mě, co je uvnitř. Nebylo tam nic.“ Špinavou rukou si promnul oči.

Mortifer ho mlčky pozoroval a než se rozhodl narušit ticho, chlap zase pokračoval: „Věděl jsem, že je něco špatně. Bylo mi vedro a pak zase zima. Došlo mi, že to je kouzlo, ale nechtěl jsem za ním chodit.“

Upřel pohled na dveře kapličky. „Pak to přišlo. V noci. Naštěstí jsem nespal, měl jsem ňáký počty dole v krámě,“ zakroutil hlavou. „Vypadá to jako dítě, ale místo hlavy… jenom zuby.“

„Když se pak mág rozhodl se mnou mluvit, řekl, že jsem na to neměl sahat, že si to zasloužím. Že mě to sežere, že to bylo pro jeho nepřítele a už to nejde zastavit. Leda až umřu. Zabijte mě, prosím…“ zaškemrá u Mortifera o milost.

Aeltarnen na něj upírá chladný pohled. „Věděl jste, že když vás zabijí jiní, přetáhnou to na sebe. Ne.“

Fysawell se na chvíli zalkne pláčem a kývne. „Jo…“

Svým způsobem se Mortifer nemohl ubránit sympatiím. „Tak jste si vybral Cech. U vrahů vám to bylo jedno.“

Fysawell slabě přikývl, i když věděl, že tím končí jeho šance na rychlou smrt. Pak potichu dodal: „Kdybych se zabil sám… řekl mi, že se to přenese na bratra a jeho rodinu.“

Mortifer slabě kývl, nakonec dospěl k rozhodnutí. „Udělám to.“

Fysawell k němu zvedl ztrápený pohled.

„Ale jinak, než jste si přál.“

 

***

Vyběhnout ven. Bude tam ta věc ještě?

„Tatínku….“

Jistěže tam ta věc ještě byla. Mortifer zavrčel odporem, teď to viděl zepředu. Drobné dětské tělíčko a místo obličeje díra a spousta, spousta ostrých zubů. Aeltarnen získal pozornost té věci, ale po něm nešla. Nebo se nemohla přiblížit.

Morti si byl vědom, jak moc riskuje. Přískok, rychlý pohyb tesáky, oběma najednou.

Ta věc útok nečekala, hlava sebou trhla a odpadla tomu na záda. Zůstala viset na kusu kůže a zbytcích svalů. Jenže bytost stále stála na nohou.

„Běžte!“ křikl Mortifer, ale neohlížel se, neodvažoval od toho pustit pohled. Další sek přes hrudník. Pak pokus odseknout paži.

Koutkem oka zahlédl pohyb, ale chlap byl s poraněným kolenem zoufale pomalý.

Věc naslepo mávla pařáty do vzduchu. Mortifera napadlo, jak té bytosti může vadit, že nemá hlavu, když jí stejně chybí oči? Pak už neměl čas přemýšlet, rozběhl se za Fysawellem, jeden tesák schovat do pochvy, chytit chlapa pod ramenem a běžet.

Snad jim ten náskok bude stačit.

 

***

Bylo to velmi těsné. K dobru jim hrálo jen to, že kouzlo bylo vytvořené na pomalé trýznění. Věc si někde nasadila hlavu a přesouvala se krokem.

Morti a Fysawell se zastavili až u zadní zdi Senalanova sídla. Jejich zběsilý úprk musel přivolat pozornost, ale to teď bylo jedno, hráli o čas. A zrovna v ten moment se Fysawell rozhodl vykecávat.

„Určitě to bude fungovat?“ optal se Mortifera s nejistotou. Tarnen měl co dělat, aby neprotočil oči. Ale… ano, má právo o tom pochybovat.

„Bude,“ ujistil ho aeltarnen.

„Opravdu?“ třásl se Fysawellovi hlas.

Mortifer se nadechl, ohlédl se přes rameno. No, chlap neviděl ve tmě, on ano. Už se to k nim klátilo, moc času nemají. „Opravdu,“ zamračil se míšenec. Po tom všem si to ten chlap chce rozmyslet. To snad ne.

„Pak-“ načal Fysawell, ale přerušil ho příchod stráže.

„Co to tu děláte?“ zaryčel chlap nesoucí pochodeň. Vůbec se mu nelíbili dva pochybní spiklenci u zdi do zahrady. Mortifer se na chlapa ušklíbl, pak nabídl Fysawellovi ruce.

„Pak sbohem,“ dokončil muž potichu, opřel se nohou do Mortiferových složených rukou, zapřel se mu o ramena, vyskočil na zeď a udělal krok.

„Sbohem,“ odpověděl Mortifer potichu.

„Tatínku…“ zaskučelo něco zblízka.

Poslední krok Fysawellova života. Přepadl do zahrady, spolu s jeho pohybem se zablesklo a smrtící ochranné kouzlo ho rozsekalo na kusy.

Strážný se zastavil uprostřed běhu, těžko říct jestli kvůli tomu, co zbylo z Fysawella, nebo proto, že uviděl dětské tělíčko s dírou místo hlavy. Jeho žaludek to nevydržel a začal zvracet. Mortiferovi se na chvíli zastavil dech, zíral z těsné blízkosti do té zubaté díry. Měl pocit, že ho to vtahuje dovnitř, do té temnoty. On Fyssawelovi ke smrti dopomohl. Mohl se plést, přece jen není mág.

A pak to bylo pryč.

Aeltarnen zavřel oči a vydechl, až když z vnitřku zahrady zaslechl: „Tatínku…“

Pak vykročil ke zvracejícímu strážnému, poklepal mu po rameni a decentně mu vysvětlil, že on a jeho kolega tu pár hodin určitě nechtějí být. A rozhodně netouží po tom vědět, co se bude dít uvnitř.

 

***

Další den byl opravdu mnohem uspokojivější. Tolik překvapených obličejů na pobočce Cechu tu snad ještě neměli. A tentokrát cizí zvědavost Mortiferovi přinesla několik piv, pořádný oběd a zásoby jídla na pár dní.

Tahle zakázka sice byla neplacená, ale Mortifer splnil svůj limit jako vykonavatel a peníze vyřeší později. Jistý pan Vill Maryhan bude určitě velmi vděčný, až zjistí, že ho Mortifer zbavil nebezpečného nepřítele.

 

Lysandra: Ireen

Lysandra: Ireen published on

Ulicí kráčela podivná postava, lidé ho míjeli jako by byl součástí davu. Zvykli si… nebo se snad přizpůsobil on? To nevěděl, každopádně žil v tomto městě již pětadvacet let. Tak dlouhé doba mezi lidmi vás změní, naučí vás jejich jazyk, přijmout jejich zvyky a návyky a své vlastní zahodit kamsi do temné minulosti. Rozhodně mu to tak vyhovovalo, kdyby mohl být upřímný, řekl by, že je téměř šťastný. Téměř, protože vždycky chyběla špetka dokonalosti k naprostému štěstí. Těch posledních pětadvacet let prožil víc štěstí než za celé staletí předtím…

Zabočil z uličky na malé náměstí, málem do něj vrazil nějaký cizinec, muž navlečený v Císařských šatech. Ale ještě předtím ten cizinec vykřikl překvapením a uskočil stranou, ani se mu dotyčný nemusel vyhnout. Ignoroval tuto nezdvořilou reakci na svůj vzhled. Bez toho by snad ani den nebyl normálním dnem. Ireen měl čistě černou kůži a krátké, sněhově bílé vlasy. Jeho tvář zvýrazňovaly velké blankytně modré oči bez bělma. Podle postavy by si ho člověk z dálky spletl spíš s chlapcem, nebo mladou dívkou. Bohové mu nenadělili ani přílišnou výšku, ani silnou tělesnou konstrukci. I přes to, nebo spíš právě proto se pohyboval se samozřejmou lehkou elegancí, která není dána všem z jeho rodu tarnen, temným elfům.

Kdyby se jej někdo zeptal, proč odešel na povrch a zda to pro něj bylo těžké, sám by nevěděl, co tomu člověku odpovědět. Zřejmě by pokrčil rameny a tázajícímu se by samo došlo, že není vhodné se ptát. Pravdu si nechával pro sebe. Tam dole,,v království Shanae Nashar, ztratil právo na život. A zde, pod širým nebem, nalezl mnohem více, než kdy čekal. Lidi, kteří ho přijali, kteří mu dovolili dělat to, co dokázal nejlépe, přátele, dokonce i někoho, kdo s ním byl ochotný sdílet zbytek věčnosti, Elenven.

Opatrně proklouzl davem, už se těšil, až bude doma. V divadle strávil úmorný den. V další hře, jež byla plánovaná na Slavnosti slunovratu sice nebyla role pro tarnen, ale jejich principál si přál, aby nacvičil jeden ze zvláštních tanců temných elfů, a vzpomínání na učňovská léta nebylo nic jednoduchého. Tanec je pro tarnen posvátný, dá se s ním říct někdy více než slovy. Může vyjádřit nejen smutek, nebo radost, ale často vypráví příběh či starou legendu. Krom toho, že je překrásný, je ale smrtelně nebezpečný, jako krásná květina, jejíž vůně hubí vše živé. Proplétat se na špičkách pod stříbrnými odlesky čepele, a naslouchat rytmu vlastního srdce. Ireen to miloval, i když si z této kruté zábavy odnesl nesčetně mnoho jizev. Dole nebyl dokonalým, ale tady mu patřila přízeň davu. Inu, mezi slepými jednooký králem.

Došel až k domovním dveřím, v kapsáře vytáhl velký železný klíč a odemkl, vždy raději zamykali… Klíč zacvakal naprázdno. Ireen ho opět vytáhl. Nebylo zamčeno… stalo se něco? Prošel kovanými dveřmi, pečlivě za sebou zamkl a pak průchodem do dvora. Tam měla Elenven svou zahrádku, několik málo oblíbených květin a pár bylinek. Ze dvora vedlo dřevěné schodiště do dalšího patra a na půdu. Ireen se rozhlédl a pak zamířil ke dveřím, skrz okno zahlédl někoho v kuchyni. Sevřel rukou jílec svého podivného zahnutého meče s úzkou čepelí, pak se zarazil. Pomyslel si, že blázní, ruku stáhl a vešel dovnitř.

“Elenven? Stalo se něco?” zeptal se trochu stísněným hlasem, prošel skrz chodbu až do kuchyně. Jeho žena seděla za stolem. Pohlédla na něj pohledem plným strachu a otřela si slzy z tváří. Elenven byla irsilia, krásná elfka světla, půvabná tanečnice. Všechny lidské ženy jí mohly závidět krásu a půvab jejího těla, zářivé oči a nazlátlé vlasy. “Co se stalo?” otázal se Ireen ještě jednou, tentokrát v jeho hlase zazněla sametová měkkost. Elenven jen pokynula hlavou, krom ní stál v kuchyni taktéž mladší z jejich synů, Ialrin. Stál k nim otočený zády, lehce se třásl po celém těle. Podle vzhledu mu mohlo být tak patnáct let, ve skutečnosi to bylo o pár let více, ale u elfů se ten rozdíl stírá. Po otci zdědil, stejně jako starší syn, Shaldris, modré oči bez bělma a bílé vlasy. Půlka krve z matčina rodu jim bohužel nadělila jen popelavě šedou kůži. “Ialrine?”

Mladík se prudce otočil a padl před otcem na kolena “Odpust mi, odpust mi, otče, prosím, že jsem ho tam nechal…”

“Co?” Ireen stále nechápal, chytil syna za ramena a posadil ho na židli “Řekni, co se stalo? Kde zůstal Shaldris?” Mladík se ztěžka nadechl, po tvářích se mu rozkutálely slzy.

“Byli jsme se spolu napít… Když jsme odcházeli, obořili se na nás nějaký opilci… Vytáhli zbraně… já nic neměl, Shaldris jenom dýku…. Poslal mě domů, že se vrátí později. Ještě tu není…” Ireen sklopil oči, zármutek na sobě nedal nijak znát. Elenven zoufale vykřikla.

“Určitě se vrátí, musí se vrátit!” Ireen pomalu vstal, lehce se dotkl synova ramene, políbil Elenven na čelo.

“Najdu ho.” řekl tiše a odešel zpět do města s rukou na zbrani.

 

Ani se nemusel Ialrina ptát, kde ten večer pili. Oba měli oblíbenou hospodu, kde jim hostinský nalil bez potíží a dokonce měl pro oba chlapce vlídné slovo. Proč by taky ne, když jejich otce zde vídal skoro každý den s hereckou společností. Ti muži je zřejmě museli zaskočit někde na cestě zpět, jinak by se jich někdo zastal. Tuhle myšlenku si Ireen musel vnutit s jistou bolestí. Určitě by se jich někdo zastal. Rychle procházel městem,  nevěřil, že se Shaldris dostane domů sám. Ale snad přijde na pomoc synovi ještě včas…

Zahnul do jedné z menších uliček a strnul v půlce pohybu. Shaldrisovo tělo leželo na dlažbě jako hadrový panák, údy zpřelámané, očima vytřeštěně zíral na nebe a z otevřené rány na hrudníku vytékala ještě teplá krev. Ireen zničeně přiklekl k jeho tělu, pochopil, že už je pozdě. Naposledy vzal jeho ruku do své, jako mávnutím ruky zavřel jeho víčka a políbil ho na chladnoucí čelo.

 

Temný elf seděl na dřevěných schodech na dvorku už pěkně dlouho. Neodvážil se teď zůstat uvnitř. Jen své rodině oznámil tu strašlivou zprávu a pak se raději vytratil ven. Ale i sem slyšel vzlykání, pláč a bědování. Iailrin bral při hořekování všechnu vinu na sebe. Elenven jen plakala a proklínala bohy. Každé další slovo zvyšovalo v Ireenovi vztek. Z těžkých šedých mraků začaly padat malé kapky a postupně se spustil silný lijavec. Proud vody z okapu se rozstřikovaly na všechny strany. Ireen už byl celý mokrý, dešťová voda mu smývala z tváře slzy a jen lehce chladila jeho horkou hlavu.

V podzemí je zakázáno projevovat city. City jsou slabost, která ukáže soupeři cestu do vašeho nitra…  Jsou povoleny jen ty, které zachovávají odstup a vytvoří kolem vás ochrannou zeď. Vztek a strach. Dvě emoce, na kterých stojí celé impérium  tarnen. Strach Ireen ve světě lidí nepociťoval, a vzteku měl teď v sobě více než dost. Pohlédl na zbraň na svých kolenou.

Na strážnici mu řekli, že najít vraha, je nepravděpodobné. A usvědčit ho, když scházejí svědci, je nemožné.

Ireen tupě hleděl před sebe, rukou jemně pohladil zahnutou pochvu, jako když hladil tvář svého syna, jehož tělo nechal v márnici. Vztek se mu opět nahrnul do žil. Jistě… bylo by těžké najít vraha, těžké, ale ne nemožné. Černá tvář tarnen pomalu tvrdla. Co je pro člověka život jednoho temného. Zhola nic. Nemá ani cenu na to, aby zvedli zadek a vyšli do deště a projevili alespoň trochu snahy, trochu dobré vůle.

Pomalu vstal, ohlédl se za sebe na domovní dveře a pak vyrazil do deště.

 

Než došel k té hospodě, nezůstala na něm nitka suchá. V hlavě měl prázdno, byl si jistý jen jednou věcí, kterou musí udělat. Navzdory svému vzteku do hospody proklouzl jak stín, zastavil se u baru. Hostinský po něm hodil přátelským okem “Dáte si něco?” Ireena už znal, věděl, že je to štědrý zákazník. Tarnen se začínalo těžce “Já….” pohledem přelétl po lokále, pak se zamračil.

“Děje se něco?” hostinský si ho prohlížel s jistou nedůvěrou.

“Ne, nic, děkuji.” Ireen se na něj chabě pousmál a odešel ven. Sklouznul za roh domu a po okapu se vyškrábal na kraj střechy. Teď už stačilo jen počkat… Nemýlil se, ten muž už se chystal k odchodu. Před dveřmi si stáhl do očí kápi těžkého pláště a vyrazil do deště. Taktéž zabočil za roh., zřejmě šel na Sluneční náměstí, najít si hospodu, kde jsou k mání i děvky. Ireen zatím nechal zbraň v pochvě. Seskočil ze střechy a překvapeného muže, jehož reakce byly zpomaleny alkoholem, srazil na zem. Muž zděšeně vykřikl, ale to už mu Ireen narval cíp jeho vlastního pláště, nacucaného vodou do chřtánu. Pak mu zkroutil ruce za zády, zoufalé skučení už pohltilo šumění deště. Ireen se lehce nahnul nad mužovo ucho a obličej mu narval víc do bahna a špíny městské ulice.

“Zeptám se tě na pár otázek.” zasyčel muži do ucha “Pokud mi neodpovíš, nebo budeš dělat problémy, budu tě muset zabít. Rozumíš tomu?” Na znamení svých slov ještě silněji muži zkroutil ruce, až kosti zapraštěly. Odpovědí mu bylo zuřivé kývání spojené s tlumeným hýkáním.

“Skvěle.” kývl tarnen. “Kde jsi vzal tu dýku, co máš za pasem?” Ireen se zamračil na pouzdro na mužově opasku. “Dostal jsi ho? Rozmysli si, co odpovíš….” muž na krátkou chvíli zaváhal, když sevření zesílilo a elf mu kolenem přitlačil na krk, pokusil se aspoň naznačit zakroucení hlavou. Ireen se pro sebe ušklíbl. Dýku od něj dostal Shaldris darem ke svým dvacátým narozeninám, a teď si ji jeho vrazi nechají jako nějakou cetku. Jako by jeho drahý život byl nějaká cestka, která se dá rozdupat a zahodit. Ale Ireen dostojí spravedlnosti, za klid duše svého syna, i své.

“Ty jsi zabil toho, kdo ji nosil?” pokračoval tarnen již temnější otázkou. Muž zahýknul a snažil se ho ze sebe setřást. “Ano, vím o tom.” zašeptal Ireen nenávistně.  Muž začal zuřivě kroutit hlavou. “Nelži!” Muž opět zakroutil hlavou. Ireen se zamračil “Aha… bylo vás víc?” kývnutí. “Ty jsi nezabíjel?” další kývnutí. Elf se pro sebe pousmál. Co všechno je člověk ochoten udělat pro vlastní záchranu, zradit a zavrhnout přátele. Tarnen na tom většinou nejsou o nic lépe.

“Dobře…Teď ti uvolním ústa , ty mi řekneš, kde jsou a já tě nechám jít….” Na to muž bez zaváhání několikrát horlivě pokýval hlavou. Elf mu přiklekl jednu ruku a vytrhl mu hadr z úst. “Tak kde?”

Muž se zakuckal, když mu do pusy nalezlo studené bahno. “Hostinec U Čarovného kotle… pět mužů, žoldáci….” Ireen se jen ušklíbl a v následující chvíli mu trhnutím zlomil vaz. Na to, že by ho pustil ani na okamžik nepomyslel. Chvíli pozoroval mrtvé tělo, pak muže přetočil na záda, z pásku mu stáhl pochvu s dýkou a tělo nastrčil k hromadě harampádí. Tak… Zase jeden opilec přebral, ztratil rovnováhu a při pádu si zlomil vaz.

Ireen mlčky vyrazil k slunečnímu náměstí. Ten hostinec neznal, ale tušil, že to bude někde tím směrem. Noc je dlouhá, bude mít dost času to najít. Žoldáci zřejmě chtěli ušetřit, a proto odešli pít do zapadlé hospůdky, místo aby utráceli zlaťáky v centru města.

 

Temný elf pomalu procházel tmavým městem, s kapucí tuniky staženou do čela. Zastavil se až na malém náměstí, uprostřed byla studna s dřevěnou stříškou. Elf se opřel zády o kamenné hrazení a slepě hleděl před sebe. Na druhé straně malého prostranství byly ušmudlané a omlácené dveře do toho hostince. Přemýšlel, co udělá. Jak muže vylákat ven, nebo dostat uvnitř. Tento nápad zavrhl. Budova je příliš malá, bude tam málo prostoru a i noclehárna bude stejně místnost nejmíň pro deset lidí. Ireen rozhodně nechtěl ublížit někomu dalšímu. Nakonec mu osud vyšel nečekaně vstříc. Dveře se otevřely a ven se vypotácelo několik mužů, jako odpověď na výkřiky dalších štamgastů zevnitř jeden z chlapů dveře zabouchl, táhnout tam i tak muselo hrozně. Ireen si je zpoza studny klidně prohlížel, ještě neměli možnost ho spatřit, byli příliš oslepení světlem zevnitř. Pět ošlehaných chlapů, žoldáci ze severu, stejně jako ten, co Ireenovi vyzradil jejich noclehárnu. Zrovna se bavili chlípnými žertíky na vlastní adresu, tuhle noc si ještě chtěli povyrazit. Pozdě. Ireen se pro sebe ušklíbl, a vyšel ze stínu.

„Hej… hej co chceš? Ty kreaturo?!“ Ireen mlčel, stál připravený ve střehu se svou zbraní skloněnou k zemi. Mlčel. Nekřičel, nenadával, neproklínal je, i když v něm všechno vřelo. Už nemělo smysl mluvit. Z jakého důvodu by se měl ptát těch opilých lidských prasat, proč zabili elfího kluka, který si chtěl jen užít večer. Ještě by se dozvěděl pravdu…  že sami neví, že se jim jen připletl do cesty, byla to nešťastná náhoda, my to neudělali….ušklíbl se pro sebe. Kdepak. Tato slova by přišla až nakonec. Předtím by mu nadávali do černých sviní a vychloubali se tím vším, co mu provedou. Jeho myšlenky opět sklouzly k mrtvému tělu, které našel na dlažbě. K synově krvi na vlastních rukách, k Elenveninu pláči, k prázdnému místu v srdci, které se už nikdy nezaplní.

„Povím vám, co chci.“ ušklíbl se. A jílec zbraně pootočil v dlani.

Pak začal svým tancem vyprávět. Jeho tanec mluvil o nenávistí, o vzteku a zármutku. O svíravé bolesti v duši, která nikdy neustane… O smrti.

Míhání čepele. Chroptění. Krev. Poslední záblesk života ve skelných očích. Ještě nikdy netančil tak dobře. Vlastně se přesunul jen o tucet stop dopředu, co půlkrok, to blyštivá rána. Každý sek nakrmil hladovou čepel krví. Pak se na okamžik zastavil a pohlédl na dvě torza po jeho bocích. První dva muže rozsekal na kusy.

„Ty…ty hajzle!“ třetí hlupák se proti němu vrhnul příliš zbrkle, stačil jen jeden jediný výpad a další mrtvé tělo se skládalo k zemi. Škoda. Mohl trpět víc. Prolétlo Ireenovi hlavou. Pak už neměl čas přemýšlet. Stejně rychle jako zbylé dva muže opouštěl počáteční šok a začínala pracovat chladná logika, tělo tarnen se samo pustilo do pohybu. Svaly se hýbaly podle tisíckrát nacvičených schémat, stříbrná smrt tancovala kolem. Ano, dole nepatřil k nejlepším. Neuměl tančit tak jako jeho bratři, snad to mu zachránilo život. Naposled ho nevzali sebou. Nikdy pro ně nebyl přiliš dobrý… Ale teď mu jeho um stačil. Tohle nebylo podzemí, Shaekanaris. Zde lidé neviděli v tanci legendy a mýty, umění přinášející radost i obřadnou smrt. Snad proto měli mrtví vždy tak překvapené výrazy…

I když už všichni muži padli k zemi, Ireen se nezastavil, nemohl. Chtěl muže potrestat, jak kázaly zákony jeho rasy, jako zrádce a otroky. Rychle mečem znetvořil mrtvá těla, už cítil, že má málo času. Na poslední chvíli pak stačil zmizet ve stínech a tichými kroky prchat dál ulicí. Od hostince se rozléhaly výkřiky čiré hrůzy a volání o pomoc…

 

Opět seděl na dřevěných schodech do patra, zády se opíral o studenou zeď. V domě bylo ticho. Ireen přemýšlel, co bude dál. Zabil šest mužů… Zabil takovým způsobem, že mu jakékoliv odvolání nepomůže. Z města odejít nemůže. Jak by to vysvětloval rodině, přátelům…. Snad byl dost opatrný. Chmurné myšlenky ho utápěly v čím dál větší beznaději. Věděl, že kvůli tak brutálnímu činu mohou mágové vyvolat duše zemřelých a zeptat se jich na jejich vraha. Bohové přejte mi opět štěstí…

Vrzly dveře a z nich vyšla bledá Elenwen. „Kde jsi byl?“ zeptala se tiše, v jejím hlase nebyla výčitka, jen strašlivá samota. Ireen mlčky zakroutil hlavou. Natáhl se, vzal ji za ruku a přitáhl k sobě na schody.

„Už je konec, Elenven.“ políbil ji do vlasů.

„Chytili je?“ zašeptala. Neměla k slzám daleko, sevřela jeho ruku a zabořila mu tvář do ramene. Tarnen unaveně přimhouřil oči, pevně ji obejmul a hladil po vlasech. Jak moc nechtěl přijít o ty, kteří mu zbyli…

„Ano.“ řekl tiše „Spravedlnosti bylo učiněno zadost.“ Ta slova mu náhle přišla naprosto prázdná, jako jeho nitro. Elenven se tiše rozvzlykala. Pak už vnímal jen smutek a šumění deště.

 

Sirion: Foebus a příliš mnoho lásky

Sirion: Foebus a příliš mnoho lásky published on Žádné komentáře u textu s názvem Sirion: Foebus a příliš mnoho lásky

„Líbáš ještě líp než Riikka.“

Foebus byl toho odpoledne již dostatečně opilý na to, aby to řekl.

A hned jak tu větu vyslovil, přál si, aby ji mohl vzít zpět. Protože blonďatá Sanna, Riikkčina sestra, bohužel nebyla dost opilá na to, aby to nepostřehla.

Ano, Sanna opravdu líbala lépe než její sestra, ale asi to nebyla zrovna lichotka, kterou by ráda slyšela. Zvlášť když jí hnědovlasý mladk svatosvatě slíbil, že se její sestry ani nedotkne. Ne, že by se touto přísahou nějak cítil vázán, vždyť přesně to samé slíbil i Riicce.

Měl na sebe takovou zlost, že pokud by mu Sanna nevrazila hned facku, asi by si ji musel později dát sám. Jen by se určitě nepraštil tak silně, až by spadl na podlahu.

„Auu,“ zaúpěl mladík, když tvrdě dopadl na své pozadí.

„Ty… ty… ty sprosťáku, ty lháři,“ lála mu Sanna. Tváře jí hořely hanbou a vztekem a do očí se jí draly slzy. Ruce zatínala v pěsti. „Už tě nechci ani vidět!“

S prásknutím za sebou bouchla dveřmi a odběhla. Nejspíš se někam vyplakat.

„Hmm, to bude těžký, když jsi služebná přidělená k celé mé dispozici,“ zabručel Foebus, když se zvedal ze země. Samozřejmě věděl, že když lord Divokvít říkal celá k dispozici, nemyslel to úplně tak, jak to vzal hnědovlasý mladík. Prostá samiinská děvčata byla často od rány. Vysoká, na těch správných místech bohatě přírodou obdařená, Sanna nebyla výjimkou. Foebus toho nyní trpce litoval. Sanna měla vskutku pořádnou ránu.

Ještě v šoku vyšel z malého salonku, kde si často dával se Sannou i Riikkou krátká dostaveníčka. Od smrti manželky pána domu místnost nikdo nevyužíval, teprve Foebus pro ni našel využití.

Foebus si cestou do svého pokoje oprašoval šaty. Ksakru, to je ale tak nespravedlivé, u Matky Ned, proč zrovna já musím mít takovou smůlu? Kvůli malému přeřeknutí skončím na podlaze! To je nefér… Takto a podobně si brumlal Foebus pod vousy, když ležel na své posteli a civěl do stropu. Nádherné nástěnné malby koupajících se nymf, které lorda Divokvíta určitě stály celé jmění, ho pro tentokrát nechávaly zcela chladným. Další neúspěch u dam, to bude už… zamyslel se Foebus. Kolikátý vlastně? Někde v deníku to mám napsané, ale teď se mi to nechce hledat. Doufám, že…

„Hej, vy lenochu, vzbuďte se!“

Svoji předchozí myšlenku už Foebus nikdy nedokončil, protože se propadnul do sladké říše spánku. Probudil se teprve, když s ním někdo třásl a hlasitě na něj mluvil. Třásla s ním služebná Riikka, Sannina mladší sestra, o trochu menší a méně vyvinutá ale stejně tak nádherná. Byly jako dvě nádherné blonďaté dlouhovlasé nymfy. Foebovi se o nich často zdálo. O obou najednou.

Dívka se tvářila kysele, jako kdyby Foebus byl ten nejnicotnější hmyz pod sluncem. A jéje, uvědomil si hned mladík, Sanna už jí to pověděla.

„Lord Divokvít na vás čeká v jídelně. Podává se večeře a čeká se jen na vás,“ oznámila mu dívka chladně.

„Díky, Riikko,“ řekl Foebus. Mírná opilost z odpoledne ho rázem přešla. „Já… chtěl bych se ti omluvit. Já…“

„Jestli jde o to, že jsi lhal mně i sestře, tak se ani nenamáhej. Jsi pěkně všivej parchant, víš?“ Riikka mluvila odtažitě, ale Foebus by mohl přísahat, že zahlédl, jak se jí lesknou oči. „Máma měla pravdu, když nám říkala, že se nemáme zaplejtat se šlechtou. Jste jen samí potíže. Sladký slovíčka, dárečky a kdesi cosi, ale ve skutečnosti se od vás nadějem jen lží, podrazů nebo prasáren. Doufám, že ti v tý tvojí alchymistické škole vybuchne kotlík přímo do ksichtu!“

Foebus si během dívčina proslovu začal natahovat svůj nejlepší kabátec a připravovat se na večeři. Když dívka nepřijala jeho omluvu, tak prosím, ať si trhne nohou. To že přijde pozdě k večeři a rozzlobí lorda Divokvíta, svého ubytovatele a dobrého přítele svého otce, ho v tomto okamžiku zajímalo víc, než jeho, nyní už bývalá, milenka. Stejně to ale bylo nefér. Jedno malé přeřeknutí.

Věta s kotlíkem Foebovi připomněla, proč tu vlastně v Samiinu je, a přiměla ho ještě k většímu spěchu. Lord Divokvít bude chtít určitě mluvit hlavně o tom. Vždyť po týdnu nicnedělání, konečně Foebus nastupuje na další školu, tentokrát alchymistickou.

„Jo, a je tam i nějaký váš nový spolužák,“ prohodila dívka na odchodu po svém proslovu, poté co se přesvědčila, že se Foebus dostaví dolů k večeři.

 

Když sestupoval po schodech dolů a dumal, kdo by mohl být jeho nový spolubydlící a nejspíš i kolega ve škole, napadlo ho, kde asi právě teď je Sanna. Jelikož neměla dneska večer službu, nejspíš je někde u sebe v pokojíčku a proklíná ho až do sedmého kolena.

Lord Divokvít pocházel z rodu Syreeniů a ačkoliv měl normální křestní jméno, vlastně jich měl několik, nikdo mu neřekl jinak než lord Divokvít. Chodby jeho sídla byly vyzdobeny šeříky v ozdobných vázách. Jelikož šeříky nikdy nevadly a hýřily všemožnými barvami, nejenom klasickou fialovou, napadalo často Foeba, že jméno získal právě díky nim. Lord to ale se svou zálibou v šeřících občas přeháněl, protože tam, kde jiní šlechtici měli na stěnách gobelíny a obrazy s normálními motivy, on měl pouze gobelíny a obrazy se šeříky.

Minul ještě dvoje šeříky ve vázách a strašidelný obraz s názvem Šeříky a morová rána a už byl u dveří do jídelny.

Spolu s lordem Divokvítem seděli v jídelně jeho dcera, jeho stařičká matka a neznámý mladík. Foebovi se na první pohled vůbec nelíbil. Ani na druhý pohled. Ale teprve po polévce se rozhodl, že toho mladíka vůbec nemusí. Do té doby kromě několika zdvořilostních frází, když si byli mladíci navzájem představeni, totiž byl na krátko ostříhaný blonďák jménem Inis Aredinasiosiv zticha. Inisovo příjmení přišlo Foebovi známé. Celý zbytek večera si pak lámal hlavu, odkud ho zná, ale nepřišel na to.

Pro osmiletou lordovu dceru si po večeři přišla guvernantka a v jídelně se nad sklenicí koňaku rozvinula nezávazná debata. Inis měl vysoko položený hlas a hlavně nepříjemný zvyk každému skákat do řeči a všechno vysvětlovat. Foebus musel uznat, že toho blonďák ví opravdu hodně, zvlášť pokud byl opravdu o dva roky mladší než on. Dokonce i lord Divokvít několikrát vyjádřil obdiv nad Inisovými znalostmi. Celkově ale Foebovi přišel jen jako otrava, který si myslí, že všechno ví, všechno četl a všude byl alespoň dvakrát.

Foebus upřímně doufal, že Inis nebude chtít ve škole sedět vedle něho.

 

Suin bylo středně velké království na severu Kierthu. Bylo dostatečně velké a bohaté na přírodní zdroje, aby o něj jeho větší východní i západní sousedé bojovali a považovali ho za svou sféru vlivu. Na druhou stranu bylo ale příliš malé na to, aby mělo vždy dostatečně velkou sílu na to úspěšně se ubránit zmiňovaným sousedům a udržet si nezávislost.

V roce 370 císařského letopočtu, kdy zde Foebus již podruhé za svůj život pobýval, bylo království již skoro sedmdesát let díky dlouhé válce nezávislé a suverénní a užívalo si volnosti. Foebus si v městě Samiin užíval volnosti asi týden. Sem přijel ze sídelního města království, kde ho vyhodili ze dvou fakult Královské suinské univerzity. Ani na jedné nezvládl dostudovat semestr a škola vydala úřední příkaz, který mu zakazoval přibližovat se ke všem dívčím kolejím ve městě.

Foebus doufal, že studium alchymie bude zajímavější než předměty, které musel přetrpět na filozofické fakultě a na fakultě novodobých dějin.

Tentokrát si také předsevzal, že se bude alespoň trochu snažit a pokusí se vydržet na této škole co nejdéle.

Pokud by ho vyhodili i z této školy, musel by se potupně vrátit zpět do Askelaty a vysvětlovat to svému otci. A to se mu zatím nechtělo. Lord Festinlar dokázal být hodně nepříjemný, když chtěl, a při diskuzích se svým floutkovským synem dostával tuto chuť častěji než obvykle. Když otec posílal Foebovi jen dopisy, vždycky mohl mladík předstírat, že se nějaký ten dopis ztratil a nedošel mu. Tato metoda přinášela překvapivě dobré výsledky.

V Samiinu se mu líbilo a za týden, co čekal, než začne škola, si Foebus stihl zařádit na několika divokých pitkách, poznat přes třicet sympatických slečen (většina z nich bohužel nebyla příznivě nakloněna jeho šarmu), dostat tři výzvy k souboji, kterým se naštěstí vždy šikovně vyhnul, a úspěšně přežít dvě opilecké rvačky.

 

První den školy ho Riikka vzbudila o něco později, než měla. Rozespalý Foebus netušil, jestli to bylo omylem nebo to bylo první z řady drobných nepříjemností, kterými ho hodlá trápit jako trest za jeho dvojrománek. Její nerudné mlčení oplácel trochu křečovitým úsměvem.

Rychle se oblékl do toho nejlepšího, co narychlo našel. Stejně rychle se i nasnídal. Chodit včas nebylo jeho silnou stránkou, ale alespoň první den by rád dorazil přesně. Popadl svůj tlumok, který si nachystal již minulého večera, prohodil pár vět s lordem Divokvítem a chystal se vyrazit.

Ve dveřích ho lord Divokvít dostihl, aby znovu mu popřál hodně štěstí ve škole. Otcovsky Foeba objal kolem ramen.

„Víš, Foebusi, mám tě rád. Připomínáš mi mě, když jsem byl mladý,“ začal lord. Při této větě mladík překvapivě zamrkal, protože kromě své podivné šeříkové mánie, byl jeho hostitel typickým představitelem nudného šlechtického páprdy, který většinu dne tráví papírováním týkajícího se jeho obchodů a jeho představa nejlépe stráveného večera zahrnovala křeslo u krbu, odporně páchnoucí doutník, kapku sherry a nějakou ukrutně nudnou knihu.

„Ale pokud nezměníš svůj přístup ke vzdělání, budu tvůj otec velmi nešťastný. Zkus se trochu snažit. Neříkám, že musíš nutně vystudovat tuto školu, ale aspoň se u Matky Ned snaž! Alchymistická škola není asi úplně přesně to, co si já představuji pod kvalitním vzděláním. Byť tahle má, slyšel jsem, tu nejlepší pověst. Ale to je věc tvoje a tvého otce.“

Foebus se mu brzy vysmýkl a s omluvou vyrazil na cestu, protože se bál, že by jinak musel poslouchat tyto výchovné řeči celé dopoledne.

Přes rameno si nesl tlumok, ve kterém měl papíry, psací potřeby, něco k snědku a pro případné chvíle nudy dva dřevěné hlavolamy z Jižních zemí, které získal, když tam předtím, jak jinak než také neúspěšně, studoval.

Knížky si s sebou nebral. Nepočítal s tím, že by učebnice potřeboval hned první den. Navíc seznam povinné literatury byl delší než jeho loket, takže si plánoval koupit jen to nejnutnější.

 

Foebus se cestou stavil ve své oblíbené hospodě U Kruhu, aby mu do jeho prázdné láhve nalili jablečný mošt, kdyby měl náhodou ve škole žízeň. I takto brzo ráno byla hospoda napůl plná, takže musel chvíli čekat, než ho mohl hostinský obsloužit. Jelikož nejrychlejší cesta do školy byla přes Náměstí svobody, kde se každé ráno trhaly největší trhy ve městě, vydal se Foebus tudy. Zde udělal tu chybu, že se při zavolání svého jména otočil.

Protože dorazil narychlo teprve včerejšího večera, neměl Inis některé věci koupené. Vstal tudíž toho dne dřív než Foebus a došel si na místní trh dokoupit to, co potřeboval.

Nyní Inis, obtěžkaný několika tlumoky a zabalenými balíčky, mával na Foeba a spěchal k němu. Hnědovlasý mladík si v duchu povzdechl a loknul si moštu. Hned zalitoval, že si nenechal natočit víno, ale takový rebel, aby si vzal první den do školy alkohol, zase nebyl.

Cestou do školy zapředl Foebus s Inisem rozhovor. A s konečnou platností se ujistil o tom, že s tímhle člověkem si opravdu nebude moc rozumět.

„Alkohol, svádění žen a hazard jsou podřadné věci nehodné pravého učence,“ pravil s vážnou tváří blonďák.

Foebus musel uznat, že by se jistě našlo dost dívek, kterým by se Inis líbil. Bylo ale více než pravděpodobné, že díky jeho otravné povaze se o něj asi zrovna nepřetahovaly. V tomto směru tedy pro něj Inis nepředstavoval žádnou konkurenci. Blonďák sice nevypadal jako ctihodný učenec, ale s takovýmto přístupem Foebus nepochyboval, že se z něj opravdu brzo stane vrásčitý vousatý páprda.

Pak si Foebus konečně vzpomněl, odkud zná Inisovo jméno. Lord Aires Aredinasiosiv, kromě toho, že měl skoro nevyslovitelné rodové příjmení, byl jeden z nejbohatších šlechticů v celém východním Kierthu a dobrý přítel Foebova otce. Hnědovlasý mladík se zakabonil, protože to znamenalo, že nebude moct Inise jen tak odpálkovat a nevšímat si ho.

„Ty jsi syn Airese Aredinasiosiva, že jo?“ zeptal se Foebuse svého společníka a tím přerušil jeho nadšené vyprávění o úžasném svazku trupelíkovitého hmotozpytu, který si dnes ráno koupil. „Nevydědil tě náhodou?“

„Proč by to dělal?“ podivil se upřímně blonďák, zatímco se blížili k budově školy. „Samozřejmě jsem až třetí syn, takže šance, že budu jednou vládnout našemu rodu, příliš nehrozí. Ale jsem připraven vyniknout na poli vědy a moudrosti a být tak užitečný pro blaho a slávu našeho domu svým vlastním způsobem.“

„Hmm, pěkný plán,“ zabručel Foebus a nakopnul okolojdoucí kočku.

 

Budova školy vypadala stejně nevábně, jako když se na ní Foebus šel před týdnem ze zvědavosti podívat. Byla to velká trojposchoďová obluda s napůl padající omítkou. Zdálo se, že se naklání v úhlu, který by žádný statik rozhodně neschválil. Alchymistická škola se o budovu dělila s řeznictvím v přízemí a s ateliérem jakéhosi napůl šíleného malíře, jehož jméno se Foebus nikdy nedověděl.

„Žádnej nádhernej bejvák to teda není,“ prohodil Foebus, když vcházeli dovnitř hlavními dveřmi. Jakási optimistická duše nad ně zavěsila ušmudlaný prapor s nápisem „Vítáme nové studenty!“.

„Ty asi dáš hodně na to vnější pozlátko, viď Foebe?“ odpověděl mu Inis. „Tahle škola má úžasnou pověst a patří mezi jednu z pěti nejlepších alchymistických škol na celém Kierthu. Není samozřejmě důležité, jak vypadá budova, ale co se tu naučíš.“

Foebus, jehož přístup k vzdělání by se dal shrnout do hesla „Není důležité dostudovat, ale zúčastnit se“, na to raději nic neřekl.

„Hm, dobře, není to tu zas tak špatné,“ pronesl ale o něco později uznale, když je vysoká rusovlasá pomocnice, poté, co se ujistila, kdo jsou, vedla křivolakými chodbami. Všude po stěnách visely ohromné gobelíny, většinou s vyobrazeními magických tvorů. Na stolcích a kalamářích, co míjeli, byly vystaveny podivné alchymistické nástroje. Foeba, který ztratil orientaci hned po druhé zatáčce, na tom všem fascinovaly dvě věci. Za prvé, že dům vypadal zevnitř větší než zvnějšku. A také to že se i přes odpudivý pach visící ve vzduchu ještě neudusil.

 

Zrzka je zavedla do místnosti, která nejspíše sloužila jako shromažďovací místnost. A Foeba to nenapadlo jen proto, že už tu bylo několik lidí shromážděno.

U jedné stěny byl umístěn dlouhý stůl z mahagonu, ze kterého uprostřed vyrůstal jako věž řečnický pultík. Stoly a židle vyrovnané v řadách čelem k pultíku již nebyly tak honosné a bylo na nich vidět desítky let používání. Na stěnách byly fresky, o kterých se Foebus později dozvěděl, že představují nejvýznamnější události alchymie, ať už se skutečně staly nebo šlo o děje přinejmenším velmi nepravděpodobné. Za mahagonovým stolem se na zdi skvěl přeplácaný erb představující znak školy. Foebus na něm rozeznal pouze hada, pentagram, baňku a něco co vzdáleně představovalo stepujícího jednorožce.

Zatímco Foebus okukoval místnost, přešla zrzka k mahagonovému stolu, u kterého stáli a bavili se elfka a šedovlasý vousatý stařík. Elfka byla tak stará, že vrásky na jejím obličeji vytvářely permanentní zvrásněnou karikaturu obličeje, ale na rozdíl od svého kolegy se alespoň uměla oblékat. Stařík byl oblečen do černého obleku, který asi měl být reprezentativní a pro speciální příležitosti, ale celkově připomínal spíš nepovedený hybrid mezi kněžskou sutanou a rubášem pro mrtvoly. Starcovy dlouhé vlasy byly zplihlé a mastné, obdobně na tom byl i jeho hustý vous. Kůži měl bledou a pokrytou často podivnými skvrnami, které vůbec nepřipomínaly jaterní skvrny a daly se vysvětlit pravděpodobně jen nějakými temnými zakázanými rituály. Celkovým dojmem působil, že je více mrtvý než živý, i když to mu možná Foebus trochu křivdil, protože osvětlení, louče umístěné po stěnách vydávající zvláštní nečadivý plamen, bylo mizerné. Foebus si odfrkl, jestli tohle byly špičky oboru, tak alchymie určitě nebylo nic pro něho.

Inis ho popostrčil, aby přestal okounět, a Foebus si s mírnou nechutí sedl vedle něho do poslední z řady lavic. Na ostatních před nimi už porůznu rozmístěni seděli další lidé, jejich budoucí spolužáci. I s ním a Inisem jich bylo celkem sedm. Malý černovlasý mladík sedící vedle jen o něco větší brunetky. Vysoká blondýnka, od pohledu typická suinská dívka. Další černovlasý mladík, tentokrát s o něco delšími vlasy, brýlemi a nepřítomným pohledem. Středně vysoký zrzek v černém cvočky pobitém oblečení.

Bylo to jako rána mezi oči, když si Foebus uvědomil, že jednu osobu z nich zná.

Ukázalo se, že byli poslední, na které se čekalo, protože o malou chvíli později se stařík překvapivě čilým krokem přesunul za řečnický pultík. Elfka i rusovlasá dívka ho následovaly a sedly si za mahagonový stůl. Stařík se napil vody z jedné ze sklenic na stole a poté si odkašlal, aby upoutal pozornost shromážděných.

„Budoucí kolegové, vítám vás na úvodním setkání prvního ročníku naší alchymistické školy v Samiinu. Na začátek bych se rád představil, jmenuji se mistr Hauta Taikanen a jsem ředitelem a spoluvlastníkem této školy,“ starcův hlas byl chraplavý, byť celkem srozumitelný. Foebus by však takový hlas spíše očekával na loži umírajícího než od ředitele alchymistické školy a prý jednoho z nejmocnějších mužů Samiinu. „Dále zde ještě za školu jsou má vážená kolegyně Alexandra de`Doibalish a pomocnice Noita. Po dlouhých pěti letech konečně otevíráme nový ročník, protože se nám nakonec přihlásilo dost vážných zájemců. A dokonce sedm! No, však se brzy sami spolu seznámíte.

Upozorňuji hned na začátku, že to co se zde budete učit, bude pravá alchymie, takže zapomeňte na to hloupé rozdělení na theurgy a pyrofory. Ačkoliv se alchymie démonů zčásti dotýká a v některých případech bývá spolupráce s nimi nezbytná, přenecháme démony démonologům. Výrobu ohnivé hlíny či nějakých arkabanových ohňů si také odpustíme. My a vy, milí kolegové, se budeme zabývat pravou alchymií!“

„Tím tedy myslíte hledání kamene mudrců?“ vyrušil mistrův projev Inis. „Výroba elixírů, nápojů lásky a tak?“

„Ano, ano, a nepřerušujte mě, prosím,“ změřil si ho přísně mistr Hauta. „Vše důležité se dozvíte. Po tomto seznámení budete mít Pasiho, který vás seznámí se všemi těmi nudnými administrativními detaily, co budete muset vědět. Mimo jiné vás bude také učit Dějiny alchymie. S učiteli se seznámíte postupně, ale moc jich není, alchymie je exklusivní věda a na naší škole najdete jen špičky ve svém oboru. Já sám vás budu mít na dva předměty, ty nejdůležitější.“ zasmál se stařík.

„Vsadím se, že jeden z nich bude Alchymistické praktikum. Samozřejmě. To je ten nejdůležitější předmět,“ zašeptal Inis Foebovi do ucha, i když ten o to vůbec nestál. Z Inisových učených řečí vyznívalo, že se už napůl cítí jako opravdový alchymista, a tudíž samozřejmě už dopředu ví vše o tom, jak bude probíhat jejich studium.

Mistr Hauta dál pokračoval ve svém projevu. Čím déle ho Foebus poslouchal, tím více mu jeho pomalý tok řeč a chraplavý hlas jako přímo z hrobu lezl na nervy. Proslov byl plný vzletných slov o významu vzdělání a úžasném povolání alchymie, které mělo být tím nejlepší, co kdy svět potkalo. Prostě nic, co by Foebus považoval za nutné si pamatovat.

Proto zaměřil svou pozornost na ostatní posluchače. Zvláště na jednu osobu, která mu celou dobu projevu okupovala velkou část mysli a se kterou, když byl v Suinu poprvé, navázal komplikovaný milostný vztah. Suinská dívka jménem Aili Rakkaus.

Aili byla vysoká a postavu měla přesně takovou, kterou básníci rádi označovali jako sošnou. Až na svou nadprůměrnou výšku však vypadala jako typická suinská dívka. Foebovi v lecčems připomínala Sannu. Ailininy dlouhé rovné vlasy měly rovněž barvu slunce, byť vlasy vespod byly o něco tmavější. Její postava se pohybovala přesně na hranici mezi hubeností a tloušťkou. Foebus věděl, kolik úsilí musela vynaložit na to, aby neztloustla nad přijatelnou mez. I tak ale na ní bylo při podrobnějším zkoumání poznat, že v dětství musela být tlustá jako kulička. A jejímu poprsí stačilo jen trochu odhalující nebo těsné oblečení a vyvolávalo obdivné vzdechy a pískání od mnoha mužů.

Do čeho se ale tehdy Foebus poprvé zamiloval, byl její úsměv. Ten okupoval její obličej takřka neustále. Jen podle Ailininy nálady byl buď veselý, posměvačný nebo melancholický.

V tuto chvíli se na něj vůbec neusmívala. Z větší části věnovala pozornost Hautově proslovu, ale tu a tam se ohlédla a napůl nevěřícně a napůl zlostně na něj pohlédla. Prsty si hrála s prameny svých vlasů. Foebus už z dřívějška věděl, že to dělá pouze tehdy, pokud je vyvedená z míry nebo pekelně naštvaná.

Zajímalo by ho- Foebovy myšlenky přerušil šťouchanec, kterým ho Inis upozorňoval, že mistr Hauta přerušil svůj proslov a zaměřil na něj svou pozornost.

„Kolega…“ změřil si ho přísným pohledem stařík a nahlédl do papírů před sebou. „Kolega Foebus zdá se nedává pozor. To že váš otec dal naší škole velký finanční obnos jako dar, ještě neznamená, že vás necháme bez nejmenších překážek vystudovat. Takhle to u nás nefunguje. To jste měl radši jít na fakultu novodobých dějin. Slyšel jsem, že tam to takhle občas funguje.“

„Tam už jsem byl,“ ohradil se Foebus.

„A teď jste tady? Zajímavé. Vy teda musíte být kvítko.“

Mistr Hauta pokračoval v dál svém proslovu a naštěstí pro Foeba i ostatní, jejichž pozornost pomalu ochabovala, se blížil rychle ke konci. Po několika povzbudivých větách, že doufá, že se všichni budou snažit mít, co nejlepší výsledky, aby na ně mohla být škola hrdá, skončil.

Zatímco si mistr Hauta rovnal své poznámky, zvedla se rusovláska ze svého místa a řekla, tak aby ji všichni slyšeli: „Kdybyste mě všichni ráčeli následovat do vedlejší společenské místnosti. Zde je přichystáno malé občerstvení a můžete tam počkat na Pasiho, který vás do všeho uvede a pomůže s vašimi prvními dny na škole.“

Studenti se pomalu zvedali ze svých míst. Ačkoliv se mu vůbec nechtělo, zvedl se Foebus také, ale vydal se směrem k světlovlasé dívce. Aili mu šla také pomalu naproti. „Počkáš na mě vedle?“ požádal Inise a ani nečekal, až blonďatý mladík přikývne a odejde z místnosti.

„Ahoj, Foebusi,“ pronesla chladně dívka, když stanuli proti sobě. Foebus byl celkem zvyklý, že mnoho lidí neskloňuje správně jeho jméno, v tomto případě mu to ale z nějakého důvodu vadilo.

„Ahoj, Aili.“

„Co tady děláš?“

„Ále, slyšel jsem, že tu prý mají výtečné párečky v těstíčku,“ pokusil se o vtip Foebus. Nikdo, ani on sám, se nezasmál. „Předpokládám, že tu dělám to stejné, co ty. Hodlám studovat.“

„Vážně?“ podivila se Aili. „To je teda fór. Ty a studovat? Cha!“

„Aili, já…“ Foebus nevěděl, jak začít.

„Pokud to je další trapný vtípek, tak si ho radši nech. Ty vždycky něco plácneš.“

„Mně vždycky něco uklouzne, víš, co nemyslím vážně,“ odvětil.

„Vážně?“ zapitvořila se blondýnka. „Takže to Miluju tě, ti kdysi jen tak vyklouzlo místo Jak se dneska vede? A Chci si tě vzít, jak si jednou říkal, tak to jsi původně chtěl říct jen Chci si vzít dneska dlouhý plášť do města? Radši už nic neříkej, Foebusi.“

„Dobře,“ přikývl mladík, který netušil jak vybruslit ze situace. Nečekal, že Aili ještě nikdy potká, a trochu se cítil i trapně, protože se opravdu k ní nezachoval nejlépe. „Asi se teď budeme vídat.“

„No jo,“ přijala odevzdaně Aili tento fakt. „To asi budeme. Jsem zvědavá, jestli tuhle školu dokončíš. A víš co? Radši už na mě moc nemluv.“

 

Zatímco mluvil s Aili, odešli ostatní pryč. V místnosti zůstala jen rusovlasá dívka, teď už věděl, že se jmenuje Noita, která ze stolu sklízela skleničky a nějaké papíry. Ta mu poradila, jak se dostat na latrínu.

Foebus vyšel na chodbu a vydal se ji hledat. Netrvalo dlouho a ztratil se. Zdálo se, že většina místností tu má alespoň dva vchody a slovo křivolaké ani zdaleka nevystihovalo zdejší chodby. Později se zde již bezpečně vyznal, ale první den, měl co dělat, aby našel záchod a cestu zpět.

Pak už věděl, kde co je. V prvním přízemním patře se nacházela shromažďovací místnost, kde měl mistr Hauta svůj nudný proslov, společenská místnost rozdělená na studijní a odpočinkovou část, a většina učeben. V podzemí byly další učebny a sklady. Některé ze skladů byly zapečetěny a nikdo ze studentů se nikdy nedozvěděl, co přesně tam skladují. I když Inis měl několik teorií. V druhém patře bylo pár dalších učeben (vypadalo to, že škola byla projektována pro mnohem větší počet studentů), kabinety učitelů, knihovna, několik komor a skladů a pokoje pro dva sluhy, kteří se starali o úklid a další běžné činnosti nutné pro chod školy.

Co bylo ve třetím patře, Foebus nikdy stoprocentně nezjistil. Ale podle toho, že jim mistr Hauta zakázal vstupovat do tohoto patra a že ho nikdy neviděli odcházet z budovy školy, si dovodil, že to nejspíš budou jeho soukromé komnaty, kde bydlí a pracuje. To, že mistr Hauta nevycházel vůbec z domu, zčásti vysvětlovalo jeho otřesný vzhled. Postupem času si na něj Foebus zvykl a nedokázal si představit, že by mohl jejich ředitel vypadat jinak.

Dokonce i na ten podivný zápach vznášející se ve všech místnostech (v těch, kde se dalo okny větrat, byl jen o trochu mírnější), si nakonec zvykl.

 

Výuka v samiinské alchymistické škole probíhala od rána do večera, i když mezi hodinami měli studenti velké časové úseky určené na individuální i kolektivní domácí úkoly, samostudium a samozřejmě i k relaxaci. Takže se Foebus během několika prvních dnů školy zvládl seznámit se všemi ostatními spolužáky. A popravdě řečeno byl mírně zklamán kvalitou i množstvím. Nečekal, že alchymie bude masový obor, ale pouhých sedm studentů mu připadlo málo. A navíc pouze dvě dívky!

Vše dobré, co si Foebus myslel o Inisovi, by se dalo shrnout do dvou krátkých vět. Inis ale Foeba z jakéhosi záhadného důvodu považoval za přítele a dobrého společníka. Foeba jeho neustálé doprovázení a poučování většinou štvalo, ale mělo to i jednu výhodu. Inis se uvolil pomáhat mu s domácími úkoly a v podstatě je dělal on sám. Čas strávený s Inisem byl pro Foeba asi stejně příjemný jako palec v oku, ale pořád to bylo lepší, než kdyby dělal úkoly sám. Bylo jich totiž velké množství a i Foebus musel později uznat, že nebýt Inise nikdy by nevydržel na škole tak dlouho.

Zkusil se zeptat Inise, jestli by mu i radil při testech, ale to blonďák kategoricky odmítl.

Dalšími Foebovými novými spolužáky byli Derek a Ramonus. Derek byl nápadný zrzek s delšími kudrnatými vlasy a s poněkud znepokojivou zálibou v oblečení černé barvy a nadmíře cvočků a dalších kovových ozdob. Pravé obočí měl propíchnuté kovovým kroužkem a pořádně vyděsil Foeba, když mu poprvé ukázal svůj piercing v jazyku. Derek se často nadutě zmiňoval, že je synem Dromderka Hromového z Východního Shainnormu. Foebus o lordu Dromderkovi nikdy neslyšel, ale předpokládal, že to bude nějaký bezvýznamný válečnický lord z východního Kierthu. Ramonus, který svůj malý vzrůst více než dost nahrazoval umíněností, naopak pocházel odněkud ze západu kontinentu. Podle zvláštního přízvuku možná až ze západního pobřeží, z nějakého malého rybářského království v područí Císařství. Tomu nasvědčovala i jeho tmavší kůže a krátké černé vlasy.

Ač se v mnoha věcech ti dva lišili, jednu věc měli společnou. Oba vypadali od pohledu celkem inteligentně, ale ve tváři měli vepsanou jistou krutost, kterou nedokázal zamaskovat sebevětší úsměv. Ne že by se Derek nebo Ramonus zrovna příliš často usmívali. Oba uznávali jen právo silnějšího, od slabších si brali, co chtěli, a byli dostatečně chytří na to, aby to zaonačili tak, že jim to vždy prošlo.

Oběma mladíkům bylo hned od prvního dne jasné, že se musí mezi sebou střetnout, aby se ukázalo, kdo je mezi nimi ten silnější. Nikdo ze školy neviděl, jak se to stalo, ale po několika dnech bylo jasné, že vyhrál Derek. A Ramonus se jako mávnutím kouzelného proutku změnil. Skoro pořád chodil se zrzkem a smál se jeho povedeným i nepovedeným vtipům stejnou měrou, tedy hodně. Původní sebevědomé chování vystřídala servilnost. Dokonce se pořádně nebránil, ani když si Derek dělal legraci z jeho dívky, kterou byla jejich další spolužačka, Ihana. Derek samozřejmě věděl, že Ramonova poddajnost má své meze a dával si dobrý pozor, aby je nepřekročil. K ostatním, ani k Foebovi, však už takový ohled neměl.

Foebus spolu s Inisem doufali, že se ukáže, že oba tito mladíci na studium nemají a vzdají to. Derek i Ramonus je ale nepříjemně překvapili, protože měli přinejlepším stejné studijní výsledky jako Foebus, často i o hodně lepší než on.

Co se týče Ihany Hiirinen přemýšlel Foebus několikrát o tom, proč mu tato brunetka přijde tak neatraktivní. Nikdy na to ale nepřišel. Žádná její část těla nebyla nehezká na pohled, ale jako celek působila dívka nijakým dojmem. Měla celkem pěknou postavu, ale nosila se, jako kdyby se měla za co stydět. Nos neměla ani přehnaně velký či zahnutý ale ani rozkošně tvarovaný. Pohled ani kalný ale ani svádivý. Úsměv ani křivý ale ani smyslný. Pokožku ani mastnou ale ani přehnaně hladkou. Nohy ani křivé ani oku lahodící. Ihanu nemohl nikdo nazvat ošklivou, ale Foebovi přišla stejně tak atraktivní jako čolek lankhmarský. Jelikož ale byla chytrá (tedy až na tu skutečnost, že randila s Ramonem), celkem i vtipná a nedělalo jí potíže tu a tam Foebovi poradit, bavil se s ní docela rád.

Největší záhadou zůstával poslední ze sedmi studentů, černovlasý Mikael Lahtinen. S ostatními se Foebus během několika dní školy seznámil a dokázal si je zařadit. O tom chlapci s brýlemi a s roztřepenými vlasy černými jako smola ale nevěděl, co si myslet. Podle jména pocházel ze Suinu, stejně jako Aili a Ihana, ale to si musel Foebus dovodit sám, protože Mikael o svém domovu nebo rodině v podstatě nemluvil.

On totiž nemluvil skoro vůbec.

Hovor s ostatními nevyhledával a skupinových experimentů či úkolů se účastnil jen velmi nerad. Ostatní se mohli spolehnout, že to bude on, kdo promluví za celou dobu nejméně slov. Pokud však něco řekl, bylo to vždy k věci a správně. Spolu s Inisem měl totiž Mikael nejlepší výsledky a mistr Hauta ho často dával za příklad. Derek s Ramonem se brzy přesvědčili, že tichý a chytrý člověk nemusí být nutně také slabý a bezbranný člověk. Jejich posměšky a žertíky jim vždy vynesly tvrdou odplatu. Poznávacím znakem těchto „náhlých náhod“ bylo, že nikdy nešli vystopovat až k Mikaelovi. Ten se jen usmíval. Všichni ale věděli, že za tím stál on. Ukázalo se, že Mikael má docela nechutný smysl pro humor, takže Derek s Ramonem brzy ztratili chuť cokoliv si na něj dovolovat.

Foebus věděl, že pokud by byl jako Mikael, dokázal by vystudovat jakoukoliv školu, by si zamanul (a otec by na něj byl určitě patřičně hrdý). Ale jeho život by pak byl tak zoufale nudný!

 

První den druhého týdne školy byl jeden z těch chladnějších dnů, kdy příroda dává vědět, že relativně teplý podzim bude brzy minulostí a místo něj dostane svět, nebo alespoň tato část světa, jen chladně neodbytnou zimu. Foebus už jednu zimu v Suinu zažil a doufal, že nebude tak hrozná jako před dvěma lety. Roku 368 císařského letopočtu byla v suinském království krutá zima i na místní studené poměry. Když byl s Aili, se kterou tehdy chodil, na procházce nebo jinde venku, měl často pocit, že mu mrznou i sliny v ústech.

Toho dne dostali z hodiny o kouzelných tvorech za úkol během následující volné hodiny přijít alespoň na deset způsobů, jak ochočit jednorožce. Napůl znuděný Foebus seděl ve studijní části společenské místnosti a četl si jakýsi buřičský protikrálovský pamflet schovaný za tlustou knihou Klíč k určování kouzelných tvorů. Vedle knihy měl položený pohár se svařeným vínem, ze kterého občas upil.

Inis ho celkem snadno přemluvil k tomu, že udělají úkol dohromady. Jelikož Foeba ochočování jednorožců nijak zvlášť nezajímalo, byl rád, že se Inis ujal iniciativy. Ještě raději byl, že po něm blonďák nechtěl, ať s ním jde do Samiinské královské knihovny, která byla skoro na druhém konci města. Proto teď seděl ve studovně a od Inise měl za úkol najít dvě věci v knize, kterou měl před sebou. Zatím se ji ale ani neobtěžoval otevřít. Plánoval s tím začít hned, jak dočte ten zajímavý pamflet. Jeho autor měl velký smysl pro humor a v jeho pojetí dokonce i velezrada vypadala jako celkem zábavná činnost.

Jedinými dalšími lidmi v místnosti byli Derek a Ramonus. Černovlasý mladík se skláněl nad knihami, ale první jmenovaný se bavil tím, že po Foebovi házel kusy pomerančové kůry. Toto střelivo bylo v Suinu velmi vzácné. Zvláště v zimě. Foebus předpokládal, že si Derek magií ošetřené pomeranče koupil za nemalé peníze od nějakého kupce z Jižních zemí či možná rovnou z Císařství. Bohužel nepomáhalo, když Dereka několikrát požádal, ať svou mušku trénuje na někom jiném. Po druhé marné prosbě se Foebus rozhodl vyzkoušet metodu totální ignorace.

Ostatní ze studentů byli pryč. Aili a Ihana v knihovně ve druhém patře. Inis v oné královské knihovně v honbě za svazkem, který ve škole nebyl k sehnání. Mikael stihl napsat úkol ještě během hodiny a pak odešel – no, nikdo vlastně nevěděl, kam odešel, ale Foebus měl podezření, že domů učit se. A vsadil by se také, že jen kvůli Mikaelovi běžel Inis do té knihovny, aby ho trumfnul v počtu odpovědí, když už ne v rychlosti vypracování.

Derekovi už skoro došly všechny slupky, když se Ramonus zvedl. K Foebově lítosti to nebylo proto, aby se ho zastal. „Musím si dojít nahoru do knihovny ještě pro jednu knížku,“ oznámil Ramonus zrzkovi.

„Hmm,“ zabručel Derek.

Ve dveřích do místnosti se Ramonus málem srazil s Ihanou. Ta nesla v každé ruce kameny zdobený pohár, ze kterých se kouřilo, a v podpaždí knihu. Mladík vtiskl své přítelkyni pusu na tvář a řekl: „Hned jsem tady, ještě potřebuju v knihovně jednu knihu.“

Dívka přikývla a přinesla Derekovi na stůl jeden z pohárů. Ten jí kývnutím poděkoval a napil se. Až o chvíli později mu došlo, že si Ihana s druhým pohárem nesedla k jejich stolu, ale jde s ním i s knihou k Foebovi.

Ten se k dívce pootočil, když ji uslyšel přicházet. Málem mu vypadly oči z důlků, když se na něj Ihana koketně usmála a bezděčně vypjala hruď. „Ahoj, nechceš napít? Ten tvůj svařák už musel určitě vychladnout,“ zavrkala.

Představa, že by ho Ihana sváděla, nikdy Foebovi nepřišla na mysl. A že ho někdy napadaly pořádné sprosťárny. Teď se ale okamžitě tato představa, v jeho chlípné mysli rozvedená do nejmenších detailů, zařadila do pětice nejhorších věcí, které nikdy nechtěl zažít, na čestné místo mezi tím být zabit přítelem a poslechem dolnogroutské cimbálky.

„Díky,“ zmohl se na jediné. Napůl se zvědavostí, napůl s hrůzou čekal, co bude dál.

„Hej Ihano!“ křikl na ní Derek. „Co tam kukošíš u toho nedomrlýho paka?!“ Dívka mu ale nevěnovala pozornost a před Foeba položila knihu, kterou nesla. Zlatý nápis na obálce hlásil, že jde o Magická stvoření Kierthu, 3. revidované a NECENZUROVANÉ vydání od Theodorika Baziliška.

Tak nakonec běžel Inis do knihovny zbytečně, pomyslel si Foebus, máme ji i tady, Zvědavě ji vzal do ruky. Kniha byla zakázaná v několika desítkách zemí kontinentu včetně Orimova království a Askelaty.

„Napadlo mě, že by ti pomohla tadyta knížka,“ řekla Ihana a znovu se usmála. „Podtrhla jsem to důležité z páté kapitoly. Je to od strany sto dvacet, tady, vidíš. Jsou tam i obrázky pářících se jednorožců.“

„Pařící se jednorožci? Zajímavé,“ ožily Foebovy oči zájmem.

„Ihano!“ ozval se znovu Derek.

„Už jdu!“ zavolala Ihana na zrzka a jelikož byla k němu zády, mohla si dovolit udělat kyselý obličej. Pak naposled mrkla na Foeba, zavlnila boky a ladně vyrazila zpět. Foebus byl rád, že dívka už odcházela. Ten její koketní úsměv ho znervózňoval. Jelikož u něj měla ale Ihana malý vroubek z minula, ani mu nepřišlo podezřelé, že mu nese knihu sama od sebe.

„Zajímalo by mě, jestli tam jsou na obrázcích i nějaké panny,“ zamručel si sám pro sebe. Jednou rukou otevřel knihu a druhou bezmyšlenkovitě sáhl po novém poháru, aniž by tušil, že by mohl obsahovat něco speciálního.

 

„Á, vypadá to, že pan Foebus opět nedává pozor!“

Mladík, když uslyšel své jméno, zvedl hlavu od sešitu, do kterého si celou hodinu Novodobých dějin alchymie kreslil náčrty Ailinina obličeje. Pohlédl do očí Pasiho Haukinena, vysokého pomocníka mistra Hauty, na kterém bylo nejzajímavější to, že jeho obličej výrazně připomínal štiku.

„Ale dával,“ zaprotestoval slabě Foebus.

„Vážně?“ zvedl Pasi obočí? Jeho hlas byl monotónní, až někdy uspával dokonce i Inise, ale v tomto případě se mu podařilo propašovat do jeho otázky kousek zájmu.

„Ano, no… ehm… mluvil jste o Frídlichovi zvaném Šmatlavém, jak se ehm… snažil vyrobit to… ten lektvar chlupatosti,“ namáhal svou paměť Foebus

„Správně. Bohužel pro vás, o něm jsem mluvil na úplném začátku hodiny. A teďka už je skoro její konec. Píšu si k vám další černý puntík. Doufám, že se časem zlepšíte, protože si rozhodně nehodlám kupovat další sešit na černé puntíky už v průběhu prvního semestru.“

Foebus pokrčil rameny ve stylu To je mi hrozně líto, ale je mi to úplně fuk. Pak sklonil hlavu zpět k sešitu. Na školních výsledcích mu nyní moc nezáleželo. Tu a tam se vzmohl, dával pozor a správně odpovídal na otázky (odpovědi mu většinou poradil Inis). Většinu času ale měl Foebus hlavu plnou něčeho jiného.

 

Nevěděl, jak se to stalo, ale stalo se. Stejně jako před dvěma lety se mu náhle zalíbil Ailinin úsměv. To jak mluví, jak kýve hlavou, když se směje, a jak chytře a bystře reaguje na poznámky učitelů i spolužáků. Možná proto, že věděl, že ho Aili nechce a nejraději by ho už nikdy neviděla, to bylo o to silnější než poprvé.

Foebus se zamiloval.

Jeho tlumok brzy přetékal různými dárečky, kterými dívku obdarovával v jakoukoliv vhodnou i nevhodnou dobu. Jeho mysl přetékala sladkými slovíčky a těmi nejvybranějšími lichotkami. Dokonce i básněmi. Čím nevybíravěji a krutěji ho Aili odmítala, tím víc toužil přesvědčit ji, že není tak špatný, jak si myslí.

 

První týdny školy by nebýt neopětované lásky k Aili byly zcela nudné. A ani tak to rozhodně nebyla doba, na kterou by Foebus v budoucnu vzpomínal s nostalgickou slzou v oku.

Předměty byly až na občasné okamžiky nudné jako návštěvy u Foebovy tetičky Evelíny.

Ředitel školy, mistr Hauta, je učil Alchymistické praktikum a Reakce látek a vztahy mezi nimi. Inis měl pravdu v tom, že praktikum bylo nejdůležitější předmět ze všech. Sám mistr Hauta to svým chraplavým hlasem zmiňoval každou hodinu, i když Foebus moc dobře nechápal, proč tomu tak je, protože hlavní náplň těchto hodin bylo to, jak správně pečovat o alchymistický kotlík.

Reakce látek byl tak nudný předmět, že Foebus každou hodinu takřka okamžitě přestal dávat pozor. Do konce svých dnů tak nepřišel na to, o čem přesně ten předmět vlastně byl.

Alexandra de`Doibalish, stará cynická elfka, která byla i na elfí měřítka extrémně stará, měla na starosti Bylinkářství a Kouzelné tvory. Foebus se jí nejdříve docela bál. Její zlý výraz ve vráskami zvrásněném obličeji sliboval nesčetná utrpení všem studentům, kteří se něčím proviní. Mladík ale brzo zjistil, že kromě jedovatých řečí a zlých pohledů mu elfka nijak neublíží. Její předměty se tak zařadily do nudné šedi mezi ostatní. Kouzelní tvorové mohl být zajímavý předmět, kdyby se ale většinu času neučili hlavně to, jaké které části těla a vnitřnosti kouzelných tvorů se hodí pro alchymistické účely. A to přišlo Foebovi nechutné. Brzo si tento předmět překřtil na Kouzelní tvorové a jak je vykuchat.

Pasi Haukinen byl každou hodinu stejně nudný, jako v den, kdy ho Foebus viděl poprvé.  A to bylo co říct, protože udržet si takovou konstantní úroveň nudnosti chtělo pořádnou dřinu nebo se tak narodit. Foebus litoval, že se Pasi nenarodil s nějakou jinou vášní než tou stát se učitelem. Dokonce i Inis, který učení hltal, a Mikael, který jinak nikdy neřekl křivého slova proti jejich škole, mu v tomto dali za pravdu. Na hodinách Dějin alchymie a Novodobých dějin alchymie, které Pasi vyučoval, bylo to málo, co si pamatoval z fakulty novodobých dějin, Foebovi úplně k ničemu. I tak ale v těchto dvou předmětech dosahoval nejlepších výsledků. Což byl, když se vzalo v úvahu Pasiho nudný způsob učení, malý zázrak.

Posledním důležitým člověkem ve škole byla rusovlasá pomocnice, která je první den vedla chodbami. To, že se zrzka celým jménem jmenuje Noita Johanna Pajunen, se dozvěděl Foebus od Inise, protože ve škole jí všichni oslovovali pouze jako Noitu. Na rozdíl od ostatních učitelů neučila žádný předmět. Na starost měla všechno, co bylo zrovna potřeba udělat. Byla takové děvče pro všechno, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Studenti ji nejčastěji viděli, když zaskakovala za některého z jejich tří vyučujících.

Noita přišla Foebovi ze všech lidí, které ve škole poznal, jako nejzajímavější. A nebylo to jen tím, že to byla vysoká kráska s uhrančivým pohledem a nepřirozeně zrzavými vlasy. Když jim poprvé suplovala hodinu Bylinkářství, pošeptal mu Inis, že je Noita čarodějka. A nejenom že je čarodějka, ale je také velmi podobná jedné slavné čarodějce, která před sto lety bojovala ve válce o nezávislost Suinu a velmi se zasloužila na tom, že se království vymanilo z područí Vaejnaerdu.

Inisův zvyk všechno vědět a všechno to také sdělovat ostatním, ať už o to stáli nebo ne, byl otravný, ale tohle Foeba zaujalo.

„Vážně?“ podivil se. Zaměřil svou pozornost na Noitu a snažil se vzpomenout, co se učili na fakultě novodobých dějin o válce o nezávislost. Skoro na nic si ale nevzpomněl a jeho pozornost brzy zase odpadla. Samotná přednáška o použití lociky jedovaté nestačila na to, aby na dlouho udržela jeho pozornost.

Brzy však toho, co mu o Noitě řekl Inis, využil. Jednoho dne šel o volné hodině do kabinetu, kde sídlila Noita a Pasi, zjistit, jestli by u posledního testu, který tak pokazil, nemohl někde najít bod či dva navíc. Popřípadě měl v plánu vyškemrat zadání testu dalšího.

Po uplynutí dostatečně dlouhé doby po jeho zaklepání, kdy se nic nedělo, uchopil kliku. Bylo otevřeno, tak nakoukl dovnitř. Pasi nebyl nikde v dohledu, ale zrzka seděla u svého stolu. Lokty měla na desce stolu a oba ukazováčky natažené proti sobě. Hlavu měla skloněnou a upřeně hleděla přímo před sebe na imaginární přímku, která spojovala špičky obou jejích ukazováků.

Jako obvykle měla na sobě dlouhé černošedé šaty. Foebus ji skoro nikdy neviděl v jiných. Na hrudi, kterou Noita neměla zrovna impozantně vyklenutou, byly šaty vyšívané zeleným brokátem. I když výstřih nebyl nijak ohromující, šaty zcela odhalovaly dívčina ramena. Inis už dřív Foeba poučil, že jde o módu obvyklou na západě kontinentu. To bylo trochu zvláštní, protože Noita, stejně jako mistr Hauta a Pasi, byla původem ze Suinu. A místní děvčata se většinou držela suinské módy.

„Neruším?“ odkašlal si Foebus a znovu jemně zaťukal na otevřené dveře.

Noitě chvíli trvalo, než se probrala z transu. Usmála se na mladíka a naznačila mu, ať vejde dovnitř a sedne si naproti ní. Foebus ji poslechl.

„Promiň, jen jsem zaostřovala vůli,“ řekla mu, když si přitahoval židli.

„Ostřila co?“ zeptal se nechápavě Foebus.

„Ale to je jedno,“ mávla rukou Noita. „Jen takové alchymistické cvičení víš, sokolíku?“

„Spíš čarodějnické než alchymistické, ne?“

„Vida, ty máš ale oko. Možná nejsi tak hloupý, jak vypadáš na první pohled,“ usmála se zrzka a jen díky tomu krásnému úsměvu se Foebus neurazil.

„Říká se, že jsi prý velmi podobná té slavné čarodějce z válce o nezávislost. Té, co stála v Řadě Deseti a při dobývání Nemeisu se výrazně zasloužila o vítězství.“

„Ha, vida, tak přece jenom tě na fakultě novodobých dějin něčemu dokázali naučit,“ usmála se znovu dívka. „Je pěkné, že si tam strávil i nějaký čas nad učením a ne jen nočními návštěvami na dívčích kolejí.“

Foebus si všiml, že nic nepotvrdila, ani nevyvrátila. Upřímně ale moc nevěřil, že by to byla opravdu ona, protože to by jí muselo být více než stopadesát let. Mnoho čarodějnic vypadalo o hodně mladší, než skutečně bylo, ale vždy je prozradily oči. Jejich pohled byl nepříjemně vědoucí a často také podivně smutný, jak se v jejich očích odrážely všechny ty dlouhé roky života a nespočet ne zrovna příliš příjemných zkušeností. Noita ale měla pohled jiskrný a hravý.

„Jaktože to víte?“ zamračil se Foebus.

„Zjišťujeme si toho co nejvíc o všech studentech. Přece bychom tu nenechali studovat kdekoho.“

„Aha, v tom případě nevíš něco nelichotivého o Derekovi nebo Ramonovi?“

Na to se rusovláska jen zasmála. Pak zase zvážněla a jen nepatrně kývla hlavou v zamítavém gestu.

„Nevadí,“ nevyvedlo to Foeba z míry. „Můžu se kouknout na poslední test z Kouzelných tvorů, prosím?“

 

Po dvou týdnech se Foebův zájem o studium výrazně zvýšil. Cítil, že se konečně něco začíná dít. V Alchymistickém praktiku totiž začali s pokusy a přípravou skutečných lektvarů. Bohužel se nedá říct, že by v tomto alchymistickém počínání byl Foebus úspěšnější než v jiných oborech. Spíše naopak.

Na tomto místě je asi nutné říci, že výuka v alchymistické škole byla zcela něco jiného než výuka na fakultě novodobých dějin nebo na jakékoliv jiné normální škole.

Když se Foebus nedokázal naučit jména deseti posledních vládců Císařství, nic se nestalo (špatnou známku bral, jako že se nic nestalo). Když se Foebus nedokázal naučit, jak správně uvařit základní louhovací směs, vylila se špatně připravená směs z kotlíku a vyleptala velkou díru do stolu.

Když se nedokázal naučit jména manželek deseti posledních císařů, nic se nestalo. Když nedokázal správně uvařit lektvar ochrany, vybuchl mu kotlík před očima a jen zázrakem nikoho nezranil.

Když se, z nějakého záhadného důvodu dokázal naučit jména všech psů a dalších domácích miláčků manželek posledních deseti císařů, tak se také vůbec nic nestalo. A to z toho důvodu, že tato fakta překvapivě žádného z profesorů nezajímala a nebyla po studentech vyžadována. Když Foebus nedokázal správně připravit barvící lektvar a po třetí mu vybouchl kotlík pod rukama, byl jediný, koho překvapilo, že mu mistr Hauta zakázal přibližovat se nadále k jakémukoliv kotlíku.

Od té doby měl Foebus na hodinách alchymistického praktika potupnou funkci podávače přísad a baněk. Mistr Hauta ho na každé hodině podezřívavě sledoval. Foebus ale věděl, že při troše dobré snahy ho přesvědčí, že je spolehlivý, a možná to nakonec dotáhne i na nosiče kotlíků.

 

Foebus miloval Aili vroucně a z celého svého bídného srdce. Ale i když jí miloval až za hrob, neznamenalo to, že by se přestal snažit balit i jiné dívky.

Bylo to ke konci jednoho školního dne, když se mu Aili ve společenské místnosti opět vysmála do obličeje. A použila k tomu takových výrazů a slovních obratů, že Derek a Ramonus, kteří náhodou byli u toho, se z toho mohli potrhat smíchy. Derek postupem času přestával mít chuť šikanovat Foeba, protože by to nikdy nedokázal lépe než Aili. Většinou jen přihlížel a tu a tam pronesl nějakou posměšnou poznámku. Ramonus s sebou začal nosit všude zápisník a ty nejlepší Ailininy nadávky si zapisoval pro pozdější potřebu.

Foebus s rudou tváří vyklouzl z místnosti. To co následovalo poté, co na chodbě narazil na Noitu, se prostě muselo stát. Rusovlasá pomocnice nesla dva košíky plné plechových krabic ozdobené tajemně znějícími popisky. Falešně si pískala a mířila ke schodům do podzemí. Mladík ji zastavil a požádal o trochu jejího času. Když zvědavě přikývla, zavedl ji do nedalekého výklenku. Tam spočívala dvě křesla určená k odpočinku, ale studenti je jen málokdy využívali.

„Tak co se děje? Mám práci,“ usmála se Noita. Nevypadala ale, že by ze svého křesla spěchala.

„Je na této škole zakázáno, aby student randil s učitelem?“ zeptal se jí Foebus.

Zrzka hned pochopila, kam tím mladík míří. „Foebe, nejraději bych řekla, že si spolu vyjdem, až si výrazně zlepšíš známky. Ale bojím se, že by ti to trvalo tak dlouho, že tou dobou bys měl starosti se stařeckou demencí a ne s tím, kam mě vzít. Takže to vezmu stručně, ne.“

„Ne, jako že to tady není zakázaný nebo ne, jako že si se mnou nevyjdeš?“ nenechal se vyvést z míry lamač dívčích srdcí.

„Ne na oboje,“ pousmála se znovu Noita.

„Ale Noito, když říká dáma ne, myslí tím možná. Když říká možná, myslím tím ano. A když říká ano, tak není dáma.“

„No já určitě nejsem dáma, jsem přece, jak jsi před pár dny sám uhodl, čarodějka. To ti nevadí?“ usmívala se dál Noita, pobavená mladíkovým snažením.

„Pche, čarodějka. Věkový rozdíl několika staletí mě nezastaví, abych tě někam nepozval. Hmm?“ usmíval se také Foebus v domnění, že je na dobré cestě.

„Staletí mezi námi nejsou, to mi zase křivdíš.“

„Tím líp,“ rozhodil rukama Foebus a nasadil ten nejsvůdnější úsměv, který dokázal za této situace vykouzlit.

„Rande ne,“ řekla rozhodně zrzka. „Prostě ne. Jdi lámat srdce jiným dívkám, protože na mě by sis jen vylámal zuby. A nezapomeň, že pozítří píšete test z Reakcí látek. A já pochybuju, že ses už začal učit.“

Po těchto slovech vyklouzla Noita z výklenku, oba košíky v rukou, a vyrazila směrem ke schodům. Neohlédla se, takže Foebus neviděl, jak jí na tváři stále hraje pobavený úsměv.

 

Foebova nová potupná funkce na hodinách Alchymistického praktika měla i pár výhod. Mistr Hauta se ho během hodin na nic neptal a Foebus nemusel dělat ani praktická cvičení, které všichni ostatní dostávali na začátku každé hodiny. Hlavně ale mohl být na dosah Aili, ve všem jí pomáhat a během toho jí šeptem skládat komplimenty. A nejlepší na tom bylo, že ona sama proti tomu nemohla nic dělat, protože on byl přece jenom pouhý podavač přísad a ochotný pomocník.

Na začátku čtvrtého týdne školy se mistr Hauta rozhodl, že dá Foebovi další šanci. Foeba to trochu překvapilo, ale bez námitek se usadil do lavice. Snad ze zvyku si sedl vedle Inise a pro změnu pozorně poslouchal ředitelův výklad.

„A proto si myslím, že je čas, abychom si zkusili základní podobu takzvaného nápoje lásky,“ suchý hlas mistra Hauty nezněl nijak vzrušeně a stejně tak mohl mluvit o nápoji ochrany proti plešatosti, ale všichni studenti hltali každé jeho slovo. Přece jenom, nápoj lásky je nápoj lásky, pomyslel si Foebus. Ostatní studenti poslouchali také pozorně, takže měli na to stejný názor.

„Ví někdo, jaké jsou základní přísady do nápoje lásky?“ otázal se ředitel.

Kromě Inisovy se překvapivě zvedla do vzduchu i Ailinina ruka. Ta ale umí krásně zvednout ruku, škoda že jí nezvedá častěji, napadlo Foeba. Očima visel na dívce.

„Ano, kolegyně Aili?“ pokynul jí rukou mistr Hauta, který byl rád, že se také pro jednou přihlásil někdo jiný než Inis.

„Takže… Když nepočítáme staroardenajské a další historické receptury, tak již od doby madam Portnasis, která je považována za tvůrkyni moderního nápoje lásky, jde o tyto přísady: okvětní lístky růže, březová a olšová kůra, vlasy dotyčného objektu, pot objektu,…“

Jak dál pokračovala, stával se seznam, čím dál víc nechutnější, takže Foebus radši přestal poslouchat. Když pak stál, stejně jako ostatní, nad svým kotlíkem, ve kterém začínala bublat vařící voda, nevěděl vůbec jak začít.

Mistr Hauta jako obvykle chodil mezi stoly, zapisoval si chování a výsledky studentů a tu a tam utrousil nějakou poznámku. Foebus se ho samozřejmě mohl zeptat na radu, ale jeho hrdost mu to opět nedovolila. Navíc měl dojem, že nedávno přesně o tomto způsobu přípravy nápoje lásky četl v jedné knize. Z ingrediencí připravených na stole si vzal to, co si myslel, že bude potřeba a začal pracovat na svém prvním nápoji lásky.

Dokud měla jeho základní směs stejnou barvu jako směsi ostatních, byl bez obav. Dokonce si začínal myslet, že poprvé uspěje a dostane se s výrobou až na konec. Poté si však spletl jednu techniku přípravy s jinou, nabral si špatný poměr mezi vrbovou kůrou a okvětními lístky růže a bylo na problém zaděláno.

Že je něco špatně si uvědomil až v okamžiku, kdy zvýšil intenzitu ohně, aby dostal obsah kotlíku do varu. Lektvar v nádobě nabyl zcela nepředvídatelně na objemu. Než stačil Foebus něco udělat, vytryskla narůžovělá tekutina z kotlíku. Většina kapaliny skončila na jeho košili. Pár kapek mu však ulpělo i na rukou a obličeji. Naštěstí nebyla kapalina vařící, ale jen velmi teplá.

Mistr Hauta složil hlavu do dlaní a vyčerpaně s ní kýval ze strany na stranu. Neměl ani sílu na to Foebovi vynadat.

„Ups,“ bylo jediné na co se Foebus vzmohl.

 

Hned po této nehodě byl Foebus opět odstaven od kotlíku. Pár dní po tom za ním o jedné volné hodině přišla Ihana. Prý si chtěla jen promluvit, ale tomu Foebus nevěřil ani chvíli. Pokud si tehdy, když mu pomohla s úkolem o ochočování jednorožců, myslel, že s ním Ihana flirtuje, tak nyní to byl přímo frontální útok koketnosti.

Ihana se snažila, co to šlo. Špulila rty, kroutila si prstem vlasy, smála se všemu alespoň trochu vtipnému, co Foebus řekl, a dokonce kroutila i boky. Nebyla ale v tomto umění zběhlá, takže výsledek byl více než rozpačitý. Foebus přemýšlel, jestli se jí má smát nebo raději utéct. Odpovídal v co nejkratších větách a snažil se rozhovor co nejdříve ukončit.

S tím mu nakonec pomohl Ramonus, který je náhodou přichytil o samotě. Když viděl, co to jeho dívka předvádí, hned zakročil,

„Co to s tebou je?“ osopil se na Ihanu, když ji chytil v podpaždí a táhnul pryč. „To už je podruhé, co flirtuješ tady s tímhle kozlem! Jen se tak netvař. Derek mi všechno řekl!“

Foebus se pousmál. Takto ho již nikdo dlouho nenazval. Starý kozel. Úsměv mu zmrzl na tváři, když se Ramonus k němu naklonil a zlostně zasyčel: „Opovaž se jí dotknout a zpřerážu ti hnáty:“ Ramonovy tmavé oči blýskaly zpod jeho ofiny a tón jeho hlasu jasně říkal, že svět bez Foeba Festinlara je ten nejlepší svět, co si dokáže představit. Mladík na Foeba ještě zavrčel a pak odešel.

Foebus neměl Ramona moc v lásce, ale toto přání by mu s chutí splnil. Dotýkat se Ihany bylo to poslední, co chtěl. Foebus zavrtěl hlavou a vrátil se k vyrábění k masce pro dnešní večírek. Ty alchymistické výpary asi měly vliv na Ihaninu psychiku.

 

Po dvou přednáškách, pracném vyrábění masky a marného přemlouvání Aili, ať s ním jde na večírek, se ten den stalo ještě něco zvláštního. Na chodbě si Foeba odchytla Noita.

„Ahoj Foebe, můžu s tebou mluvit na chvilku?“ obrátila se na něj, poté co ho zatáhla do výklenku. Shodou náhod to byl stejný výklenek, ve kterém se jí Foebus před nějakou dobou neúspěšně pokoušel pozvat na skleničku.

„Něco mi chceš, Noito? Snad ne kvůli tomu testu z reakcí látek?“ zakoulel mladík smutně očima. Věděl, že test zkazil přímo nehorázným způsobem.

„Nene,“ zavrtěla hlavou zrzka. „I když… Už dlouho jsem neviděla takový nedostatek elementárních znalostí jako v tom tvém testu.“

Při těchto slovech se Foebus zarazil. Sám byl připraven přiznat, že tam psal všemožné blbosti, na které si vzpomněl a které alespoň vzdáleně měly něco společného s alchymií. Že by tam ale psal něco o elementálech a živlech, si vůbec nevzpomínal.

„Pokusím se příště nezklamat,“ přislíbil Foebus. Na to Noita přikývla, ale výrazem vypadala, že už myslí na něco úplně jiného. Náhle zaměřila svůj pohled zpět na něj

„Chtěla jsem mluvit o něčem jiném, sokolíku“ rozpustile se usmála. Kolem prstu si přitom obtáčela pramen vlasů.

„A o čem?“ začal se podvědomě usmívat i Foebus.

Bavili se dál o nepodstatných věcech, ale důležitější než jejich řeč byla řeč těla. A Foebus jako její velký samozvaný znalec tušil, a tentokrát dokonce správně, že je to na dobré cestě. Noita byla chycena jeho šarmem. To že sama vlezla do pasti a nechala se chytit, pak byl jen drobný detail, kterým se nechtěl zabývat.

„Takže bych řekla, že čekat na zlepšení tvých studijních výsledků je hloupost, když si můžeme někam vyjít už teď,“ cvrlikala Noita. Její hlava se skláněla blíž k Foebově. Ten byl překvapený, ale údiv mu samozřejmě nebránil, aby svou hlavu souběžně také nepřibližoval k té její.

„Co to dělám?“ zarazila se najednou Noita těsně předtím než málem políbila dychtivého mladíka. „Jako kdybych to nebyla já.“

Uhladila si šaty. Naklonila hlavu a podezřívavě zkoumala Foebův obličej. „Neočaroval jsi mě?“ zeptala se. Foebovi rozhodně nezvedlo sebevědomí, když hned poté zavrtěla odmítavě hlavou, jako kdyby to, že by ji Foebus mohl očarovat, bylo něco absolutně nemožného.

„No nic, měla bych už jít,“ potřásla hlavou Noita. Byla pryč dřív, než se jí Foebus vůbec stihl zeptat, jestli by s ním večer nešla na večírek.

 

To že po něm dnes Ihana i Noita v podstatě vyjely, ho nijak zvláště nepřekvapilo. V hloubi své duše byl Foebus přesvědčený, že většina dívek na světě ho má ráda, jen to dávají trestuhodně málo najevo. Když se nad tím ale později zamyslel, tak vlastně celý ten den na něj byly všechny ženy a dívky, které potkal, velmi milé. Dokonce i Sanna s Riikkou se doma večer k němu chovaly přátelsky.

Foebus měl v plánu jít večer na jeden soukromý večírek, který pořádala jedna velmi okouzlující dáma. Po nátlaku lorda Divokvíta ale zůstal doma a učil se s Inisem, nebo to alespoň úspěšně předstíral. Pracně vyrobenou masku zdobenou stříbrnými třpytkami vzteky zmuchlal a zahodil do koše.

Když šel večer do postele, unavený ze zírání do knih a poslouchání neustálého Inisova poučování, byl tak trochu zvědavý, jak se k němu Sanna a Riikka budou zítra ráno chovat. To co se další den dělo, však nečekal ani v nejdivočejších snech.

 

Den začal nenápadně. Foebus se právě chystal sejít dolů na snídani, když mu do cesty vstoupila Riikka a zamyšleně si ho prohlížela. Šněrovačku měla napůl rozvázanou a v plavých vlasech měla dva kvítky šeříku.

„Víš, Foebe, už se na tebe nezlobím,“ řekla mu. Přitom pokrčila svůdně rameny tak, že Foebus udiveně vyvalil oči nad tím, co udělal ten rafinovaný pohyb s jejím poprsím. Riikka chytla mladíka za ruku a vedla ho po schodech dolů.

Zpod nenápadných dveří, o kterých Foebus věděl, že vedou do komory, se ozývaly tlumené zvuky. Riikka si jich nevšímala a vedla ho dál. Místo do jídelny, ale mířili opačným směrem, až skončili v salonku. Oba to tu dobře znali, Foebus si zde často dával dostaveníčko s jednou ze služek, když nebyl lord Divokvít zrovna doma.

Během chvatných polibků dívka zavřela dveře a pak usadila Feoba na pohodlné pohovce. Přitiskla se k němu, co nejvíce to šlo.

Foebus, stejně jako každý jiný šlechtický syn bez povinností a zato s přemírou volného času, neměl nic proti muchlování se služkami, ale současná situace byla velmi zvláštní. Lačná dychtivost a divný lesk v dívčiných očích ho přímo nevyděsily, ale trochu nervózní z toho rozhodně byl. Zvláště když vzal v potaz, jak se k němu Riikka se Sannou donedávna chovaly.

Navíc, stejně jako skoro každý mužský, měl rád, když řídil chod věcí, ale nyní to tak nebylo. Riikka si zbytek šněrovačky rozvázala v podstatě sama a v líbání také byla aktivnější než Foebus.

„Sanna možná líbá líp, ale já umím zas jiné věci. Věci, o kterých se jí nebo tobě, medvídku, ani nesnilo,“ vrhla na něj mnohoslibný úsměv.

Najednou někdo zaťukal na dveře a několikrát zalomcoval klikou. Foebus nadskočil a uvítal možnost záchrany. „Asi bychom měli jít,“ zašeptal dívce do ucha a začal se zvedat.

„Ne,“ řekla pevně Riikka a překvapivě silným stiskem ho zastavila. „Kdo je to?“

„Já,“ ozval se tlumený Sannin hlas. „To žes mě svázala v kumbálu, ti odpustím, když mě teď pustíš dovnitř a rozdělíme se o něj napůl. Co ty na to?“

„Jak si to dokázala rozvázat? No to je jedno. Tak teda jo.“ Riikka po tomto souhlasu ještě chvíli váhala, ale pak se zvedla a šla otevřít dveře. Cestou k nim přes rameno varovala mladíka: “Ani se nehni, medvídku.“

Medvídek ale měl jiný plán. Když Riikka otevírala dveře, zvedl se Foebus z pohovky a plavným skokem vyrazil opačným směrem k polootevřenému oknu.

Když z něj vypadnul, za naštvaného křiku obou dívek, přímo do záhonu, málem si přitom zlomil nohu. Hned jak byl na nohou, zamířil k malé brance vedoucí do jedné z městských uliček.

 

Cesta do školy byla zvláštní. A to ne proto, že by Foebus trpěl výčitkami svědomí, že si nestihl vzít s sebou svůj tlumok se školními věcmi. Mohla za to pozornost, které se mu dostávalo od okolojdoucích dívek a žen. Slečny, které vůbec neznal, či jen znal od vidění, ho zdravily a ptaly se na jeho zdraví. Koketně se usmívaly a několik odvážnějších se ho dokonce snažilo pozvat na schůzku.

Jelikož ho Riikka a Sanna vyhnaly tak brzo z domu, usmyslel si Foebus, že před tím než půjde do školy, se ještě zastaví v hospodě U ohnivého poháru. Ohnivý pohár byl podnik hned vedle školy a jeho majitel byl starý známý mistra Hauty. Obsluha se tedy na studenty školy nekoukala skrz prst, když sem zašli a nad jídlem, pivem či skleničkou něčeho ostřejšího dělali společně úkoly nebo nad něčím debatovali.

Takhle brzy ráno tu však byl pouze majitel, unuděný číšník a několik dělníků pijící to nejlevnější pivo, kterým nevadila čarodějnická pověst podniku. Modro-bílo-zelená výzdoba a několik plachet s ozdobnými nápisy lákaly na Týden suinských specialit, ale bez jakýchkoliv velkých úspěchů. Číšník se jednou studentům svěřil, že problém bude asi v tom, že tato výzdoba tu visela už několik měsíců.

Foebus si objednal malého panáka místní vodky. Suiňané tvrdili s hrdostí, že jde o nejlepší vodku na světě, ale to Foebus nemohl posoudit, protože mu všechny vodky světa chutnaly úplně stejně. Kopl ji do sebe. Inis nakoukl do dveří hospody v okamžiku, kdy Foebus usrkával druhou.

„Ty jsi ale nenapravitelný alkoholik,“ pronesl místo pozdravu Inis a podal mu jeho tlumok s věcmi.

„Děkuju za ukázku tvého pronikavého pozorovacího talentu. A díky za tlumok,“ reagoval Foebus a začal se prohrabávat tlumokem. Po chvíli se jakoby lhostejně zeptal: „Nesháněly se po mně ráno Riikka se Sannou?“

„Sháněly,“ přikývl blonďák. „A guvernantka taky. Musím říct, že se chovaly opravdu podivně.“

„To mi povídej,“ zabručel Foebus polohlasně. Nakonec našel, co hledal. Z vydlabané knihy Základy hmotozpytu vytáhl placatku a potěšeně ji poplácal. „To je ono.“

„Tak proto si tuhle knihu nosil pořád s sebou,“ zaškaredil se Inis. „A já už si začínal myslet, že tě vzdělání opravdu zajímá.“

 

První dvě školní hodiny, Reakce látek i Dějiny alchymie, se nic zajímavého nedělo. Jen Ihana nepřišla ten den do školy, což pro Foeba nebylo zajímavé ani za mák. Dívka se omluvila, že je nemocní. Tomu se nebylo co divit, protože posledních pár dnů se neustále ochlazovalo a začala se rozmáhat chřipka.

Když začínala druhá navazující přednáška dějin, Foebus nepředpokládal, že by se stalo něco dalšího zajímavého. Podivné chování Sanny a Riikky už začal připisovat náhlému pominutí smyslů a tajně doufal, že už si svůj dnešní díl podivností vybral.

To se ale velmi zmýlil.

Pomocník Pasi právě svým monotónním hlasem vyjmenovával důležité požadavky čtvrtého všeobecného alchymistického manifestu z roku 251, když někdo zaťukal na dveře. Jelikož byl Pasi hned u dveří, pohotově zareagoval a otevřel je dřív než ten druhý na opačné straně.

„Ahoj, Noito,“ řekl pomocník, když uviděl, o koho se jedná. „Co potřebuješ?“

„Chci mluvit s Foebem a pořádně se s ním pomilovat,“ rusovláska nebyla ze třídy vidět, ale její hlas slyšeli všichni v místnosti. Derek se při této větě nahlas zasmál. Dokonce i Mikael, který jinak nedával emoce moc najevo, zakoulel očima

„Ha,“ zasmál se Pasi, který věděl o tom, že se Foebus snažil Noitu někam pozvat. „Pěkný vtip. Přijď po hodině.“

Po poslední větě zabouchl dveře a vrátil se ke svému výkladu.

Foebus se ošíval na židli, začínal tušit, že se děje něco nezvyklého. Ostatní v místnosti se na něj divně dívali, což vzhledem k tomu, co slyšeli, nebylo nijak překvapivé. Ze všech pohledů na něj upřených ho ale bolel jen ten Ailinin.

V okamžiku, kdy se dívka zadními dveřmi právě vracela ze záchodu do učebny, se ozvalo zaťukání znovu.

Pasi si povzdechl a znovu otevřel dveře.

„Co je zase, Noito?“ zeptal se. Z požadavků čtvrtého všeobecného alchymistického manifestu mu ještě zbývalo vyjmenovat osm a on si nebyl jistý, že to vše stihne, když ho bude Noita pořád otravovat. Poté ale na další myšlenky neměl čas, protože se dveře prudce otevřely a Pasi prokázal obdivuhodný postřeh, když dokázal včas uskočit.

Foebus se rozhodně nepovažoval za velkého koumáka, ale když do místnosti vtrhla Noita a za ní zástup dalších dívek, mezi nimi se zvlášť vyjímala vysoká Sanna, docvaklo mu velmi rychle, o co jde.

„Támhle je. Kdo se k němu první dostane, má na něj první právo!“ vykřikla Noita jako kdyby velela nějakému pluku.

Foebus většinou sedával v zadních lavicích. Inis, který se považoval za jeho přítele, si většinou sedával vedle něho, byť někdy, když bylo na pořadu dne zajímavé téma, si sedl do prvních lavic. Ten den ale seděl v poslední řadě vedle Foeba a zmateně přejížděl pohledem mezi svým spolusedícím a skupinou dívek.

Když Foebus vyplašeně vyskočil ze židle a hledal, kam by se ukryl, automaticky se zvedl také s úmyslem mu pomoci. Aili ve dveřích zadního východu zasyčela „Tady“.

Foebus neváhal a vydal se k východu, Inis se chvíli rozmýšlel, ale nakonec ho následoval. Všichni tři zmizeli zadním vchodem, dřív než Noita minula první řadu lavic. Foebus brzy převzal velení a z důvodu neznámému i jemu samotnému se vydal po schodech až k výlezu na střechu.

„Tak a teďka, když jsme na čerstvém vzduchu, nám snad už můžeš říct, co se děje,“ prohlásila Aili nahoře, když je ovanul chladný podzimní vánek. Foebus zatím prohledal všechny své kapsy a s rozčílením si uvědomil, že svou placatku vodky nechal ve třídě.

„No, nejsem si jistý,“ začal a rozpačitě se podrbal na hlavě. „Ale dav rozvášněných ženských mě chce, kdo ví proč, nutně vidět.“

„Tos jim něco udělal?“ zeptala se udiveně dívka.

„Tos jim všem něco udělal?“ opravil její otázku Inis.

„Nevím, našlo by se mezi nimi několik, které mají důvod být na mně naštvané, ale určitě ne všechny. A abyste mě dobře chápali. Když jsem říkal rozvášněné, myslel jsem to trochu jiným způsobem.“

Aili i Inis na něj udiveně vyvalili oči.

Foebus si povzdechl a pověděl jim, co se mu stalo ráno s dvěma služkami lorda Divokvíta. Po chvilce rozmýšlení přidal i informaci o tom, jak podivně se včera chovala Ihana a Noita.

„Zajímavé,“ zajásal nad jeho problémem Inis. „O tom jsem v životě neslyšel. Zajímalo by mě, co bychom zjistili pozorováním, když bychom tě opět konfrontovali se Sannou a Riikkou. Samozřejmě, že-“

„To tě ani nenapadne, rozumíš?“ odvětil chladně Foebus.

„Tak co budeme dělat?“ otázala se Aili. „Vrátíme se?“

„Budeme konfrontovat?“ navrhl Inis.

Foebus, který měl čím dál silnější podezření, že se děje něco zvláštního a hlavně nebezpečného pro jeho osobu, neváhal a zvolil řešení, které se mu již několikrát osvědčila.

„Utečeme!“ prohlásil rozhodně.

 

Ostatní budovy ve čtvrti, kde se nacházeli, byly naštěstí podobné budově školy. To znamenalo, že byly velké a několikapatrové. Hlavně se ale na jejich střechách mezi komíny vinuly dřevěné a železné můstky a schůdky, po kterých se dalo chodit a s trochou opatrnosti i běžet.

Foebus s Aili, byť zvláště dívka byla zvědavá, co by se stalo, kdyby se vrátili, měli trochu potíže přemluvit Inise, ať se vykašle na školu a jde s nimi. Možná za to mohla Inisova nechuť k Pasimu, možná v tom bylo něco jiného, ale nakonec Inis učinil nejakčnější rozhodnutí svého života. Šel s nimi.

Dvířka i všechny ostatní výlezy na ostatních domech, které zkusili, byly pečlivě uzavřené. Pokud se nechtěli vracet, museli jít pořád dál. Přešli po úzkých můstcích, schůdkách a rampách točících se kolem vysokých komínů několik domů, až narazili na konec bloku. Ulička oddělující tento blok domů od dalšího byla naštěstí úzká, takže ji bez nejmenších obtíží překonali a pokračovali dál.

„Támhle dole je Noita,“ ozval se najednou Inis, když si všiml shluku lidí dole na ulici. Foebus i Aili se hned podívali také a opravdu dole uviděl malý průvod lidí, který se skládal pouze z dívek. V jeho čele byla vysoká rusovláska, kterou si nešlo splést. Ta zrovna ostatním ukazovala nahoru na střechu, kde se právě nacházela trojice studentů alchymistické školy. Foebus mezi ostatními rozeznal Sannu a Riiku, podle černých vlasů guvernantku od lorda Divokvíta a pár dalších známých tváří.

„Možná už se uklidnily a chtějí se omluvit,“ navrhl s nadějí v hlase Inis.

Jen chvíli poté Noitě vyšel z napřaženého prstu výboj jakési energie v podobě slabě modrého blesku. Foebus se mu jen tak tak vyhnul a paprsek dál pokračoval ve svém letu až do nebes. Náhle všemi dívkami žádaný mladík doufal, že trefí toho z bohů, který mohl za tuto jeho šlamastyku.

„Nemyslím si,“ odtušila Aili.

„Takže to je čarodějka,“ zamumlal Foebus zamyšleně.

„Samozřejmě, dyť jsem to říkal,“ přikývl na to Inis. Ani on, ani Foebus nebo Aili však neměli chuť čekat, co dalšího umí zrzka za kouzla. Proto se urychleně skrčili, aby nebyli tolik na ráně a co nejrychleji se vydali dál.

Když konečně narazili na střešní dveře, které nebyly zamčené, neváhali a vlezli dovnitř. Půda, kde se ocitli, byla plná prachem pokrytých učebnic a beden. Bloudili půdou a hledali východ, když Inis vzal s láskou do rukou jednu z učebnic a odfoukl z ní prach. „Tohle byla moje oblíbená knížka, když mi bylo šest,“ prohlásil Inis.

„Ha, tady jsou schody dolů!“ hlásila Aili.

„Pomůže mi to v tom mym problému?“ reagoval na to Foebus, kterého v tuto chvíli Inisova oblíbená četba zajímala nejméně na světě. „Ne? Tak to zas polož. Musíme najít někoho, kdo mi pomůže.“

Aili už v té chvíli scházela dolů po schůdcích, Inis tedy položil knihu zpět a spolu s Foebem ji následoval. Ocitli se v prázdné chodbě s vysokým stropem. Jen na stěnách, které vypadaly jako nově omítnuté, všude visely nástěnky a tu a tam i dětská patlanice. Vypadalo to, že dveře pravidelně rozmístěné po obou stranách chodby mají kvůli velkému množství nástěnek na stěnách skoro problém se mezi ně vejít. Chodba se dál dělila v odbočky a od dveří na půdu byl vidět i kus schodiště dolů.

Foebus odolal pokušení sjet jako malý školák kus zábradlí, když po schodech uháněli do prvního patra. Zbylá patra vypadala velmi podobně jako to nejhornější, ale to všem z trojice bylo jedno. Důležité bylo se odtud dostat. V čemž jim zabránily masivní hlavní dveře zavřené na petlici a zámek.

Foebus nechápal, proč by někdo takhle zamykal školu. Jak se žáci odtud dostanou, když se chtějí ulít z hodiny a odejít dřív domů? Otřásl se znechucením a byl rád, že na tuto školu se nedostal.

Vrátili se do prvního patra, a jelikož nebyl nikdo v dohledu, rozhodl se Foebus, že zkusí některé ze dveří, jestli tam někdo není. Za prvními z nich se skrývala jen prázdná třída. Židle pokojně odpočívaly vzhůru nohama na deskách starých opotřebovaných stolů. Zpod druhých však byl slyšet tlumený hlas, takže se rozhodl je vyzkoušet.

„Foebusi, nechoď tam,“ ozvala se Aili, která si dosud četla jednu z nástěnek na chodbě. „Tohle je totiž…“

Foebus zaklepal na dveře a bez čekání na odpověď je otevřel.

„…dívčí škola,“ dořekla blondýnka v okamžiku, kdy se na Foeba obrátilo dvacet párů mladých dívčích očí.

Stará učitelka, kterou Foebus vyrušil uprostřed výkladu, se otočila od tabule a přejela ho pohledem skrz tlustá kruhová skla svých brýlí. Její oblečení bylo nemoderní už v minulém století a vypadalo na to, že si ho učitelka sama ušila po nocích.

„Přejete si něco, mladíku?“ zeptala se ho a během toho vykročila směrem k němu. Mladé asi patnáctileté dívky usazené v lavicích na něm stále visely pohledy. Některé z nich vytahovaly kapesní zrcátka a rychle se upravovaly.

„Potřeboval bych, jestli by mi někdo nemohl otevřít dole hlavní dveře,“

„Aha. Jak jste se sem vlastně dostal?“ přikývla učitelka. Rukou si uhlazovala svůj šedý drdol a s čím dál větší zvědavostí si prohlížela Foeba před sebou. Na tváři se jí usadil úsměv, který nejspíš považovala za koketní. „K nám nechodí moc mladíků. Zvlášť takoví pohlední a sympatičtí jako jste vy.“

Foebus si rychle v duchu připravoval nějakou výmluvu. Chystal se jí právě říct, když ho zezadu popadly Ailininy ruce a vtáhly zpátky do chodby.

Hnědovlasý mladík se rychle vzpamatoval a pohledem dívce poděkoval. „Na střechu!“ zavelel. Ze třídy bylo slyšet hromadné odsunování židlí a mezi tím hlukem také rozechvělý hlas učitelky, která požadovala po Foebovi, aby se okamžitě vrátil.

Trojice ale na nic nečekala a po schodech spěchala zpátky na střechu, odkud přišli.

 

„Už jsme skoro zase zpátky u naší školy.“

„Vážně?“ reagoval Foebus na Ailininu větu napůl nepřítomně. Kdyby ho teď po městě nehonil zástup láskychtivých žen, asi by ocenil, jak se polední slunce odráží od Ailininých světlých vlasů. Nyní jen hlasitě oddychoval (lezení po střechách nebyla žádná sranda) a přemýšlel, jak z celé té šlamastyky ven.

Přešli po střechách tolika budov a tolikrát zatočili, že Foebus ztratil ponětí o tom, kde vlastně jsou. Z výšky všechno vypadalo jinak. Inis ho upozornil na několik význačných orientačních bodů a mladík musel uznat, že opravdu jsou nedaleko školy.

„Půjdu se podívat dolů,“ prohlásila Aili. Odmítla Foebovu nabídku pomoci a mrštně slezla na balkon pod nimi. Dveře od balkonu byly zabedněné dřevěnými deskami a nevypadaly, že by šly snadno sundat. Dívka proto opatrně slezla na střechu nižšího domu pod balkónem a pak znovu na střechu jakési dřevěné kůlny.

Dřív než se mladíci naděli, byla už na zemi v úzké uličce mezi domy. Foebus hvízdl, nikdy by neřekl, že je Aili tak mrštná.

Ačkoliv bylo již po školní výuce, byly dveře do školy odemčené, takže nemuseli použít klíče, které dostali od mistra Hauty pro zvláštní případy. Foebus čekal, že ve škole někoho potkají a ten někdo bude požadovat vysvětlení jejich útěku, ale nikoho nepotkali. Chodby byly prázdné a tiché. Jen když trojice šla kolem dveří do společenské místnosti, slyšeli hlasy Ramona a Dereka, jak se o něčem dohadují. Od nich Foebovi nehrozilo nebezpečí, takže je hned vypustil z hlavy a vedl svou malou skupinku dál do podzemí.

Učebna, kde se učilo alchymistické praktikum, vypadala stále stejně. Uklizené stoly ošetřené speciálními laky proti všem možným nehodám nehybně stály na stále stejných místech. Aili se hned skrčila a nakoukla pod ně, ale nezdálo se, že by se pod nimi někdo schovával. Základní přísady do lektvarů, stejně jako kotlíky a další pomůcky pro lučbu a vaření lektvarů byly jako vždy uklizené ve skříních umístěných podél stěn. Foebus postupně otevíral skříňky a v rostoucí panice začal nosit na nejbližší stůl všemožné alchymistické ingredience.

„Napadlo mě, že bysme mohli vyrobit lektvar neviditelnosti a tak se jich zbavit,“ vysvětloval překotně svým dvěma společníkům, kteří na něj nechápavě hleděli.

„Foebe, všude venku jsou ženské, co vypadají, že tě dokážou vycítit a jdou po tobě. Myslím, že lektvar neviditelnosti bude k ničemu,“ odpověděla Aili. Rukou si kroutila pramínky svých dlouhých vlasů tak usilovně až to vypadalo, že si je chce vytrhnout.

„Tos mi teda pomohla,“ mračil se na ni Foebus. „Co navrhuješ ty, ty chytrá?“

„Je to jako kouzlo. Nebo možná prokletí? Že by tě někdo očaroval? Magická vůně? Ne, to asi ne,“ mručel si Inis pro sebe, zatímco se Aili s Foebem začli hádat, a zamyšleně přecházel kolem stolu. „Jako kdyby všechny vypily nápoj lásky…“

Krátkovlasý blonďák se zarazil. „Ne kouzlo, ale alchymie! Samozřejmě! Pamatuješ Foebe, jak jsi včera neúspěšně vařil ten nápoj lásky a vybouchl ti do obličeje? To určitě muselo být ono! Jak tě znám, tak si přidal nějakou špatnou ingredienci a nevhodná příprava způsobila výbuch. Ten lektvar, co tě potřísnil, z tebe teď dělá neodolatelného pro všechny ženy a dívky,“ rychle mluvil Inis, v obličeji celý rozzářený z toho, že nejspíše přišel na důvod Foebova trápení.

„Tak rychle, udělejte něco! Jde to smýt? Existuje nějaký protijed!?“ panikařil Foebus a měl co dělat, aby nezačal zběsile pobíhat mezi stoly. Prsty křečovitě svíral okraj desky stolu.

„Existuje, jasně že existuje protilektvar na nápoj lásky, ale je příliš složitý a nemáme čas ani zkušenosti, abychom ho uvařili,“ ozvala se Aili. Jediné pozitivum v současné situaci bylo, že se k Foebovi opět chovala jako k člověku, ale ten nyní vůbec neměl náladu na to, aby to ocenil.

„Zajímala by mě ale ještě jedna věc. Jaktože nejdeš po Foebovi i ty, Aili?“ obrátil se zamyšleně Inis na dívku.

Se strašidelným zaskřípěním se otevřely dveře do místnosti.

„Už jsou tady!“ vykřikl ustrašeně Foebus. Byl tak vystrašený, že mu bylo jedno, že více než výkřik to znělo jako vykníknutí.

„Co tu děláte? A sami?“ uslyšeli hartusit sípavý hlas. „Copak nevíte, že máte zakázáno tu být sami bez dozoru? Navíc škola dneska už skončila.“

Foebus si úlevně vydechl, jako v ozvěně se ozvala i další dvě vydechnutí. Ještě nikdy tak rád neviděl mistra Hautu v jeho bachraté sutaně.

„Nu?“ dožadoval se odpovědi ředitel, poté co za sebou zavřel dveře. Jednou rukou si prohraboval své mastné šedivé vousy a podezíravě hleděl na tři studenty. „Navíc si teď vzpomínám, že mi vlastně Pasi říkal, že jste vy tři za podivných okolností zmizeli z jeho hodiny. Můžete mi to vysvětlit?“

Foebus, Aili ani Inis nevěděli co říct a tak mlčeli.

„U Stvořitele! Co to je za hluk?“ rozčílil se stařec, když uslyšel skrz dveře dusot mnoha nohou a nedočkavé výkřiky, jak se majitelé oněch nohou přetahovali o to, kdo otevře dveře do učebny.

Foebus, Inis i Aili však věděli, co to je za hluk. Jako první se vzpamatovala Aili: „Rychle zadním východem!“

„Tahle místnost má taky zadní východ?“ podivil se Foebus.

„Samozřejmě!“ odpověděl za dívku Inis. „Bohové, ty vážně v té škole nedáváš moc pozor.“

Na to Foebus nic neřekl, protože byl rád, když stačil tempu, které Aili nasadila. Brala schody po dvou a nebýt jednoho včasného zásahu Inise, který běžel hned za ní, určitě by se na nich rozplácla jako široká tak dlouhá. Foebus běžel hned za nimi.

Ředitel se zamračil. Rozhodoval se, na co má reagovat dřív a jelikož byl blíže ke dveřím a ti tři studenti mu stejně už vlastně utekli, rozhodl se vydat ke dveřím. Jak dopadl tváří tvář davu Foebových rozvášněných pronásledovatelek už Aili, Inis ani Foebus neviděli.

Trojice udýchaně proběhla dvěma chodbami. V nich převzal Foebus vedení a vyvedl svou skupinku po hlavních schodech do druhého patra. Tam si na chvíli museli odpočinout, všichni tři byli po tom všem běhání znavení.

„Aili, proč,“ vyrážel ze sebe Inis přerývavě slova. „Proč na tebe ten Foebův lektvar zuřivé lásky nefunguje? Nenapadá tě něco?“

„Nevím, vážně nevím,“ rozhodila dívka rukama.

Hned jak dořekla druhé nevím, otevřely se skřípěním dveře kabinetu, kde sídlila elfka de`Doibalish. Svým kalným zrakem na ně zaměřila svou pozornost.

„Co to tady…“ promluvila, ale pak se zarazila. „Podívejme, podívejme, miláčku, ty jsi ale opravdu výstavní exemplář krasavečka. Nejradši bych tě úplně celého snědla.“

Foebus jako první pochopil, co bude následovat, a okamžitě vystartoval po schodech dál nahoru. Možná se mu to jen zdálo, ale přišlo mu, že z přízemí slyší dívčí hlasy. Aili a Inis ho hned následovali.

„Možná by nám mohla de`Doibalish pomoci,” navrhl Inis při běhu.

„Myslíš?“ odpověděl mu Foebus. „Jako Noita? Ta nám taky hrozně pomohla.“

Doběhli do třetího patra, kde se Inis hned znovu pustil do Aili. Foebus nechápal, proč si jeho spolužák myslí, že by o tom mohla dívka něco vědět, ale nechal to být. Měl teď důležitější problémy. Například, jak se vyhnout smrtícímu objetí od desítek posedlých dívek a žen.

Na to, že měli do třetího patra zakázaný vstup, to tu vypadalo zcela obyčejně. Foebus zahlédl napravo na konci chodby záři slunečního světla místo umělého světla kouzelných loučí a vydal se za ním. Jeho dva společníci ho následovali.

Když došli na konec chodby, narazili ze strany na okno. Jakýkoliv výhled kazila zeď protějšího domu přímo naproti oknu, takže do chodby dopadalo jen minimum světla. Foebus vyhlídl z okna. Rozhodl se, že cesta oknem bude jako poslední alternativa, pokud nevymyslí něco lepšího.

„Tak Aili, víš o tom něco?“ otočil se pak k dívce. „Jestli vážně ne, tak mu řekni, ať už tě s tím neotravuje.“

„Ať si klidně otravuje, ale za chvilku nás stejně ten dav šílených ženských roztrhá na kusy.“

„Neroztrhá,“ oponoval Foebus. „Milujou jenom po mně.“

„To samozřejmě milují,“ vložil se do toho Inis. „Ale když jim budeme bránit se k tobě dostat, tak kdo ví, co s námi udělají. Takže co, Aili?“

Od schodů se ozývaly hlasy Noity, de`Doibalish a dalších žen, jak se hádaly, kdo půjde první. Podle zvuků se zdálo, že zrzka nějakým kouzlem pálila staré elfce účes. Asi se ale skrz ně podařilo někomu proklouznout, protože na chodbě se o chvíli později objevilo několik postav. Foebovi ještě nikdy nepřišla dívčí silueta tak zlověstná jako v tu chvíli.

Brzy se ukázalo, o koho jde. Sanna i mladší Riikka, následované guvernantkou a třemi nejrychlejšími studentkami dívčí školy se cílevědomě blížily k Foebovi. Riikka měla na tváři červený otisk dlaně, jak ji některá z jejích konkurentek dala facku v boji, kdo se dřív dostane k Foebovi.

Aili i Inise, nemluvě o strachy klepajícím se Foebovi, jímala hrůza při zlověstné dychtivosti, s jakou se pronásledovatelky pohybovaly směrem k nim, a neukojené lačnosti, která jim všem přímo čišela z očí. Dívky si za pochodu rychle upravovaly šaty a vlasy, zválené a pocuchané divokým pronásledováním, a koketně se na Foeba usmívaly. Mrkaly přitom tak, že pokud by se konala mezinárodní soutěž v mrkání, zcela jistě by se všechny kvalifikovaly rovnou do finále.

„Fouňo, Founíčku,“ volaly už od schodů obě služky s guvernantkou jeho jméno. Zbylé dívky je hned napodobily. „Founíčku, mazlíčku!“

„Tak co? Víš o tom něco, Aili? Proč taky nešílíš po Fouňovi?“ naléhal stále Inis na dívku. Foebus znovu vyhlédl z okna. Z třetího patra se mu skákat nechtělo, ale každou chvílí se tato možnost stávala lákavější a lákavější. Mladík byl vystrašený, ale část jeho osoby se i v této situaci dokázala pousmát nad paradoxem, že ho honí tolik dívek, které jsou přímo nažhavené na to celou láskou z něj vymačkat duši, zatímco osoba, kterou miluje je hned vedle něj.

„Dobře,“ povzdychla si najednou blondýnka. „Nevím, jestli to pomůže, ale povím vám, co tajím. Vyrobila jsem nápoj lásky. A zařídila jsem, abys ho vypil, Foebusi.“

„Cože?“ vykřikli společně Foebus a Inis.

„To si děláš srandu ne?“

„Pamatuješ, jak si mě opustil před dvěma lety? Dlouho jsem se z toho dostávala. A tak to byl šok, když jsem tě poprvé uviděla ve škole na tom zahájení. Rozhodla jsem se ti trochu pomstít. Vyrobila jsem nápoj lásky pro tebe a přemluvila Ihanu ať ti ho podstrčí. Bavilo mě odmítat tě a chovat se k tobě stejně ošklivě, jako ses zachoval ty ke mně. Ale pravda je… že, prostě… Důvod, proč po tobě nejdu jako tady ty zombie, je že…“

„Rychle, Aili, ty zombie už jsou dost blízko,“ popohnal ji Inis. Foebus se napůl díval na Aili a napůl ostražitě sledoval, jak se dívky blíží k nim. Už se v duchu rozhodoval, kterou první praští, až se na něj vrhnou.

„Je ten, že tě asi stále miluju.“

Když později vyprávěl Foebus historku o této šlamastyce, vždy nezapomněl dodat, že v tomto okamžiku očekával, že se stane něco spektakulárního. Že zaprší duhový déšť, zahřmí se a vyjde slunce nebo se alespoň zableskne. Nic takového se ale nestalo. Jak Aili dořekla poslední slovo, dívky se zmateně zastavily a rozhlížely se kolem sebe, jako by nevěděly, kde se nacházejí. A možná to opravdu nevěděly.

Foebus si oddechl, protože věděl, že je zachráněn.

Dívky si postupně uvědomovaly, co se stalo, a tvářily se ještě zmateněji. Jejich obličeje se až na výjimky pokryly červení hanby. Po schodech vyšlo několik dalších stejně zmatených dívek a žen, jako kdyby jim výšlap schodů až nahoru měl pomoci se vzpamatovat.

„U všech Dahagových smrdutých drápů, co se to kurva stalo?“ ozvala se zmateně guvernantka od lorda Divokvíta a pokračovala dalšími sprostými slovy, o kterých si byl Foebus jistý, že by je taková slušná mladá dáma ani neměla znát. Některé dívky jí začaly překotně odpovídat, postupně se přidávaly další, až z toho byl na chodbě pořádný hluk.

Noita s rozcuchanými vlasy a šmouhami od uhlí na tváři (Foebus nechápal, kde k nim mohla přijít) se jala ostatní dívky uklidňovat. Sanna se přidala do diskuze, ale Riikka se držela zpátky a spíše si podezřívavě prohlížela Foeba, jako by si myslela, že je nějak všechny očaroval. Foebus si jí nevšímal.

„Přesně jako v těch dvou pohádkách, co znám. Zdá se, že i v lidových příbězích a pohádkách je v jádru zrnko pravdy,“ pravil Inis, očividně spokojený s tím, že to byl on, kdo vyřešil Foebův problém. „Měl jsem jistou teorii, ale samozřejmě dokud to Aili neřekla nahlas, byla to jenom teorie.“

„Vážně?“ podivil se Foebus. „Takže si myslíš, že předkové císařských kdysi během zlatého věku světa opravdu létali na měsíc?“

„Samozřejmě, že to si nemyslím. Cestování na měsíc nebo ty takzvané jiné světy za oponou, za zrcadlem, jsou jen bohapusté výmysly a žvásty. Mistr Londonilus ve svém díle…“

Foebus se usmál a s úlevou ho přestal poslouchat. Zdálo se, že Inis se už nikdy nezmění, a ačkoliv ho jeho spolužáka často štval, z nějakého nepochopitelného důvodu tomu byl rád. Aili měla tentokrát asi stejný názor na Inisovy řeči jako Foebus. Od chvíle, co řekla, že ho miluje, mlčela. Nadechla se a se s tváří rudou hanbou a s tlumeným „Omluvte mě“ se najednou prodrala mezi zmatenými dívkami. Dřív než jí stačil Foebus něco říct, už jen viděl její vzdalující se záda.

A pak byla pryč.

 

Na konci toho bláznivého dne pozval Foebus všechny své spolužáky do své oblíbené hospody U Kruhu. Všichni až na Aili přijali jeho pozvání. Popravdě řečeno, Aili nebyla nikde k nalezení, aby ono pozvání vůbec mohla vyslechnout. Foeba to příliš nepřekvapilo, ale říkal si, že se uvidí znovu ve škole a vše si vyříkají. To se nikdy nestalo, protože v době kdy se do Kruhu trousili první hosté, byla Aili již pevně rozhodnutá, že se do školy nevrátí.

Plavovláska, potupená tím, že se přišlo na její podstrčený nápoj lásky a že musela nahlas přiznat sobě i ostatním, co k tomu trubcovi se slámou v hlavě stále cítí, brzy na to odjela ze Samiinu. Na alchymii ale vůbec nezanevřela. Ironií osudu udělala o mnoho let později v hlavním městě kariéru jako známá alchymistka a tvůrkyně nápojů lásky.

Foebova bláznivá láska k Aili brzo vyprchala, spolu s tím, jak její nápoj lásky ztratil svou účinnost. Přestože se už nikdy znovu nesetkali, Foebus na Aili nikdy nezapomněl. Když měl někdy melancholickou náladu, což se nestávalo moc často, ale stávalo, vždy přemýšlel, co asi Aili právě v tu chvíli asi dělá.

U Foebova oblíbeného stolu v Kruhu, pod vycpanou hlavou divočáka, seděli kromě Aili všichni jeho ostatní spolužáci. Přišla se podívat i pomocnice Noita, která Foebovi přivezla lahev šestileté whisky z Arkabanovy hvězdy, prý hodně vzácné a výborné pití. Na chvíli se stavil i Pasi. Bohužel i po pátém pivu, byl stejně nudný společník jako obvykle. Proto byli všichni rádi, když se brzy s omluvami vytratil.

Kromě lidí ze školy pozval Foebus i pár svých oblíbených kumpánů a kamarádek. Ti vzali zase pár svých přátel, jelikož Foebus se v rozrušení, že vyvázl s holým životem z celé té šlamastyky s nápojem zuřivé lásky, vůbec netajil tím, že všechny zve. Celý večer se k nim poté trousili další přátelé a přátelé přátel. Suin bylo velmi tolerantní království, takže se zde nižší i vyšší šlechta bez výrazných třenic mísila s obchodníky, učenci a řemeslníky, zvláště jejich mladší členové.

„Na to, že všeho moc škodí!“ pronesl Foebus při prvním přípitku toho večera. „Dokonce i příliš mnoho lásky. Nemyslel jsem, že bych to někdy byl řekl, ale je to tak. Tímto slavnostně a čestně prohlašuji, že na nějakou dobu si dám odpočinek od dívek a dam a jejich svádění.“

Ozval se zdvořilý potlesk. Jeho intenzita většinou přímo závisela na množství alkoholu, které ten který posluchač zkonzumoval.

„Ne, že bych v tom byl někdy příliš úspěšný,“ zamumlal si už sám pro sebe Foebus v záchvatu upřímnosti. Vzpomněl si totiž na Sannu a Riikku, které se k němu opět začaly chovat jako předtím.

Po sérii dalších přípitků se Foebus naposledy zvedl ze svého místa. „Další runda je na mě, pánové a dámy!“ zvolal. Podezíravým okem si přitom prohlížel všechny ty lidi, kteří se k němu hlásili.

Když diktoval hostinskému objednávky, povšiml si u jednoho z nedalekých stolů pěkné dívky v černých šatech s velmi odhalujícím dekoltem. Blondýnka seděla sama, prázdnou skleničku před sebou, a netrpělivě otáčela prsteny na své ruce, jako kdyby na někoho marně čekala.

„A jestli můžu poprosit,“ obrátil se Foebus pološeptem na vrchního a tím dokázal celému světu, že dodržování vlastních čestných prohlášení nikdy nebyla jeho silná stránka.

„Doneste tamté dámě ještě jednou to, co pije, a nechte ji ode mne srdečně pozdravovat.“

Cherry Cheetah: Život není snadný

Cherry Cheetah: Život není snadný published on Žádné komentáře u textu s názvem Cherry Cheetah: Život není snadný

Balada o Mari Přadlence, jak ji převyprávěla známá bardka Ch.Ch. z oblíbené písně kočovné společnosti T.P.H. aneb Život není snadný

 

Život není snadný, říkala si Marí zatímco shrbená leštila podlahu. Není snadný, myslila si zatímco skloněná nad kamny přikládala na oheň, aby mohla uvařit oběd. Ale hlavně, zamračeně prohrábla dříví pohrabáčem, hlavně není snadný pro svobodnou, neprovdanou ženu. Práci si sehnat nemohla – ne, nechtěla skončit jako prostitutka – tak žila závislá na příjmech staršího bratra. Ani ten neměl zrovna počestné povolání. Jí nic neřekl, to se rozumí. Maximálně se zmínil jen o nějakém cechu, ale jí bylo stejně jasné, o co se jedná. Nijak se jí tím nehnusil. Potřebovala peníze a sama si je vydělat nemohla. Kolikrát přemýšlela, že by se nechala zaměstnat jako služebná u nějaké bohaté dámy – nebo jakékoliv dámy. Problém ovšem byl, že žádná bohatá, ani jiná dáma služtičku nesháněla. Ochutnala pokrm, který vařila. Možná by z ní byla dobrá kuchařka. Kdyby ovšem někdo kuchařku sháněl. Kolik domů jen obešla a vyptávala se, jestli nehledají výpomoc! Nežádala moc. Stačil by jí dokonce i byt a strava. Jen ji nechte pracovat! Ne, děkujeme služebnou, kuchařku, chůvu už máme, odpovídali. Nepotřebujeme výpomoc. Odstavila z kamen první pánve a začala servírovat jídlo na talíř. Bratr by měl dorazit každým okamžikem, říkala si. A již se ozvalo zabušení na dveře. Usmála se a rozběhla se otevřít. Nebyl to její bratr. Byl to neznámý muž a předával jí nějakou zprávu. Jeho obličej si později nevybavila a ani jeho slova jí neutkvěla v paměti. Všechno to se ztratilo, jakmile si přečetla onu zprávu. Bratr již nepřijde. Stálo tam. Oči přeskakovali z jednoho slova na druhé. V hlavě měla šílený zmatek. Nepředvídatelné neštěstí. Tarnen. Celá pobočka. Všichni mrtví. Je nám opravdu líto. Drobná finanční náhrada za vaši ztrátu. Počkat! Ten muž jí nic nedal! Jen pro manželku. Aha, tak proto. Marí se rozplakala. Žalem, zoufalstvím nad tou nespravedlností. Proč? Zmačkala dopis a hodila ho do ohně. Proč?! Mrštila talířem proti zdi. Talíř se rozbil a jídlo rozprsklo po stěně. Proč?! Kolena pod ní poklesla a ona se svezla na podlahu. Život je krutý.

 

 

Byla zima, nevlídné období. Málo peněz, málo dřeva, málo jídla. Začala šetřit hned den nato, co se dozvěděla tu příšernou zprávu. Stačí jedno polínko za dvě ne raději za tři hodiny. Ne, žádné vaření. K jídlu stačí chléb, hrudka sýra a při troše štěstí nějaká scvrklá zimní jablíčka. Jen jedno dvě jídla denně. Najednou nechápala, jak vůbec mohla kdy sníst tolik jídla. Kolik by tenkrát ušetřila, kdyby si neskromně nevyvařovala! Pravda, nebylo to nic moc – jen nějaká kaše a sváteční jídla chystala jen když měl přijít bratr na návštěvu, ale nyní jí to připadalo jako hloupé plýtvání chabými prostředky.

Za tři dny si spočítala prostředky. Zoufale málo. Ne že by jí bratr neukládal na srdce, aby si vždycky část peněz schovala pro případ, že by se mu něco stalo. Ne že by ho neuposlechla. Jenže s deseti zlaťáky sotva přečká zimu. Bude si muset rychle najít práci. Jak nejrychleji to půjde. Dokud ještě nevypadá jako ubohá žebračka. Je zima, nevlídné období.

 

 

Nemá to smysl, napadlo ji po dalších šesti dnech. Obešla snad celé město – jediný dům nevynechala. Marně. Stanula před branami Akademie Cechu vrahů. Tak tenhle dům vynechala. Kvůli nim byl její bratr mrtvý. Ano, je mnohem snazší obviňovat něco, co můžete vidět, než nějakého neznámého tarnena, který možná ani neexistoval. Kdoví co se tam stalo. Mrtvolu pohřbít nemohla, dokonce ani neviděla. Nedovolili jí to. Nebyli pokrevní příbuzní. On byl řádný syn svého otce. Ona jen levoboček. Neminula snad hodina, kdy by nemyslela na pomstu. Bylo to její právo, její povinnost pomstít zavražděného bratra. Nikdo jiný nezbyl. Otec spáchal sebevraždu poté, co zabil jejich matku – dozvěděl se o její nevěře. Pohlédla na Akademii cechu vrahů. Komu se měla pomstít? Jednomu vrahovi, který zabil tolik lidí a možná ani neexistoval? Nebo celé organizaci profesionálních zabijáků? Zavrtěla hlavou. Byla jenom slabá, opuštěná žena. Nemělo to smysl.

 

 

Prohlédla se v zrcadle. Pohled jí oplácela dvaadvacetiletá žena, unavená, vyčerpaná. Velké hnědé oči dominovaly bledé tváři. Nos byl možná trochu velký. Dobře se ovšem hodil k plným, rudým rtům pod ním. Úsporná opatření se na ní podepsala. Černé vlasy, jindy kudrnaté a živé, měla zplihlé. Byla pohublá. Od přírody byla štíhlá, ale od doby, co se uskromňovala na krajíc chleba denně, aby měla na dříví, to bylo ještě horší. Zauvažovala jestli by raději neměla vyhledat pomoc v nějakém klášteře, který se na takovou pomoc specializoval. Znovu zavrtěla hlavou. Bylo to řešení. Jenže ona ho zavrhla. Bylo to zřejmě to nejlepší řešení, ale ona nechtěla. Sama neměla důvod pro své počínání. Sama sobě tvrdila, že ani tam by se o ni nemohli starat věčně. Musela sáhnout po drastičtějších opatřeních. Byly to již více než dva týdny, co byl její bratr zavražděn. Práci si nenašla. O pomoc nežádala. Bylo třeba sáhnout po drastičtějších opatřeních. Ještě jednou se prohlédla v zrcadle.

 

 

Všechno je jednou poprvé. První zákazník odešel před dvěma dny a ona stále ještě cítila neskutečné ponížení a hanbu. Nebylo snadné už jen to zařídit. Provést však bylo mnohonásobně těžší. Ale nyní měla peníze. Měla hodně peněz a to byl začátek. Vlastně chtěla jenom tuhle částku, aby se pak mohla věnovat počestnějšímu povolání. Možná ještě dva tři muže, aby přežila, ale pak si zařídí obchod. Nakoupí si příze a opráší dovednosti, které ji stačila naučit matka. Začne si vydělávat počestně, ale ne hned. Nebyla natolik hloupá, aby si myslela, že zakoupením příze všechny její problémy zmizí. Nejdříve musela zaopatřit výrobky, místo, kde by prodávala a nakonec zákazníky. Nebyla natolik naivní, aby si myslela, že jí vykoupí jen, co začne prodávat. Uvědomovala si, že první dny budou zisky malé.

První ucházející oděvy vyrobila během měsíce. Během té doby k ní přišli další tři zákazníci. Madam se sice nabízela, že jí dohodí více mužů, ale Marí si mohla klást podmínky – muži jí leželi u nohou, a tak si mohla dovolit vybírat mezi bohatšími hosty. Tak tedy získala více peněz, které potřebovala, a mohla ‚pracovat‘ méně. Měsíc od svého prvního zákazníka tedy stála venku ve vánici – oděná do teplých šatů, které se odvážila před pár dny koupit – a před sebou měla vystavené zboží, které vyrobila. Stála na nepříliš rušné, ale ani úplně zastrčené ulici. Lidé procházeli a pár si dokonce prohlédlo její zboží. Ovšem zaznamenala také, že někteří, ne mnozí, muži si všímají spíše jí než jejího zboží. Bylo jí to nepříjemné. Nenápadně zapátrala v paměti a vybavila si detailně tváře svých zákazníků. Ulevilo se jí, když si uvědomila, že ani jednoho nezná. Ale přesto se jí ty jejich pohledy nelíbily. Nakonec prodala jediný kus. Moc ji to netrápilo. Všechno je jednou poprvé, říkala si.

 

 

Co se pokazilo? Den za dnem vycházela ven a nabízela své zboží. Za celý týden už nic více neprodala. Zato za ní začali chodit muži a žádali ji o její další služby. Odmítala je. Zpočátku si to mohla dovolit. Jenže peníze jí docházely. Tak nakonec jednoho přijala. Byl to jeden ze zákazníků, které přijala předtím. Dostala další sumu peněz. Pak zase zkoušela jen prodávat. Jenže o její výrobky nikdo nestál. Nejdříve si myslela, že prodává moc draho, ale ani když z ceny hodně zlevnila, tak lidé nekupovali. Dokonce si jí ani nevšímali, když procházeli ulicí. Zoufala si. Co dělat? Peníze jí začaly docházet a ona se obávala, že opět bude muset šetřit a to by bylo k ničemu, to už věděla.

O další týden později zašla opět za Madam a udělala s ní novou dohodu. Madam jí bude posílat zákazníky ke stánku – který si postaví poblíž lepší čtvrti, neměla to daleko – a tam budou předstírat koupi jejího zboží. Namísto toho je zavede do komůrky v domu Madame, vedle kterého stála, a až vykonají své, tak jí zaplatí, přičemž dostanou nějaký náhodně vybraný kus jí vyrobeného oděvu, aby jejich výmluva vypadala věrohodněji. Část výplaty dávala madam. Stále jí ovšem zůstávalo dost na to, aby nemusela pracovat tak často. Jeden dva zákazníci týdně. To stačilo na to, aby si mohla nakoupit jídlo a příze, aby pracovala na kamufláži prodavačky. Kupovala si ovšem také vybrané šaty a šminky. Pár zákazníků si ji natolik oblíbilo, že jí dávalo dárky. Květiny, šperky, krajky. Byli bohatí a Marí po delší době lepšího jídla opět rozkvetla jak růžička.

Marí kvetla a kvetla, ale na mysli klesala stále víc a víc. Nechtěla, aby to tak skončilo, ale čím dál více si uvědomovala, že se jí její život vymyká z rukou. Rovněž zjišťovala, že ji Madam stahuje stále více a více do své moci. K ničemu ji nenutila. Zdánlivě. Nenápadně na ni tlačila a Marí jí podléhala, aniž by si uvědomila, že nejedná ze své vlastní vůle. Tak počet jejích zákazníků pomalu narůstal. Nejprve byl jen jeden či dva týdně. Pak jí Madame přistrčila třetího – prý ‚jen protentokrát‘. Jenže příští týden se stalo to samé. A pak přišel pátý. Nakonec se jejich počet ustálil na osmi až devíti týdně. Někteří chodili ráno, jiní večer. Asi pět zákazníků bylo stálých. Rychle si zapamatovala jejich libůstky a tím si ji oblíbili ještě více. A nosili jí ještě více dárků. Nebo jí dali více peněz než si žádala.

Co se týkalo peněz, měla se stále lépe a lépe. Kdyby chtěla, mohla si koupit nový dům – v bohaté čtvrti dokonce. Dokonce si mohla najmout služku. Vždy, když na to pomyslela, vypukla v trpký smích. Vzpomínala, jak sama obcházela domy a žadonila o službu a oči se jí plnily slzami. Kéž by tenkrát uspěla!! Jenže se to celé pokazilo…

 

Takhle to dál nepůjde, napadlo ji jednou ráno, když zavřela dveře za dalším zákazníkem. Stálým zákazníkem, který pravidelně chodil každý týden v tu samou dobu a liboval si v provazech, roubících a ostrých nůžkách, kterými jí přejížděl po celém těle, ale nikdy neřízl, i když mnoho nechybělo a v poslední dobou čím dál častěji. Tento zákazník jí během jejich setkání vždycky vyprávěl různé věci. Většinou se týkaly její ubohosti a jak on moc dobře věděl, že jen předstírá, že je jen prodavačka – ale on přece věděl své, vždyť ho za ní poslala sama Madam. Novinkou včerejší noci bylo, že Madam ho za ní poslala ve chvíli, kdy se doopravdy snažila být prodavačkou. Nebýt umlčená roubíkem, jistě by něco namítla. Naštěstí on mluvil dále – i když Marí Madam řekla, že už pro ni nebude pracovat, ale že bude prodávat, Madam dále tvrdila svým zákazníkům opak. Dokonce tvrdila, že sama navrhla, aby se Marí přestrojila za prodavačku. Tak proto k ní nechodili zákazníci. Byla pro ně obyčejnou děvkou vykonávající své povolání pod maskou nevinnosti.

Když zavřela dveře za tímto sdílným zákazníkem, otočila se a jako ve snách kráčela ke své skříni. Vytáhla si ty nejprostší šaty a oblékla si je. Jen zběžně se upravila před zrcadlem, ale nijak se nestrojila. Věděla, že teď má nějakých šest hodin volno. Vstala a vyšla ven. Bloudila městem bez určitého cíle. Dorazila k mostu a opřela se uprostřed o zábradlí jako by to plánovala celé týdny. Oči se jí zaplnily slzami a netrvalo dlouho, aby se jimi zmáčely i tváře a rukávy, do kterých si obličej otírala. Držela se zábradlí, jako by se kolem ní rozkládal širý oceán a ona v něm ztracená chytala se poslední záchrany. Tu jí přišlo na mysl, že po ní nijak netouží. Byla to natolik nová myšlenka, že přestala plakat. Vzhlédla a ujistila se, že osaměla. Příležitost! Chopila se jí a ani si pořádně neuvědomovala, co přesně to znamená. Jediné, co věděla, bylo, že teď nesmí zaváhat. Přelezla, spíše přeškrábala – nijak ladný pohyb nevykonala – poslední překážku a zábranu. S pohledem na proudící vodu se odrazila od zábradlí. Poslední myšlenky? Zemřu! Konec! Bratře…

Tu se tělo v pádu zastavilo a zhouplo a v rameni to bolestně křuplo. Její výkřik byl však způsobený spíše překvapením a rozmrzelostí, než bolestí – ta přišla až o malou chvíli později.

„Rychle!“ křičel na ni mužský hlas „Druhou ruku!“

Omámená mu ji podala a on ji jediným plavým pohybem, jak je silný, vytáhl zpět na most. Ramenem i celým tělem projela druhá vlna bolesti. Marí se již neudržela a rozplakala se svému zachránci na rameni.

„Ženská bláznivá…“ povzdechl si on tak, že ho Marí sotva slyšela „Co tě to holka popadlo?“ ptal se jí.

„Oni… oni…“ koktala jako smyslů zbavená.

„Tak pojď.“ řekl smířlivě a vedl ji pryč.

Šla s ním poslušně jako ovečka. Nevedl ji do ložnice, jak jednu část její mysli napadlo, ale do hostince, kde jí objednal silné víno. V soukromém salonku jí ošetřil rameno, jak jen to šlo. Lékař očividně nebyl, ale úplně nezkušený taky ne.

„Tak…“ zhodnotil svou práci „Lepší?“ ukázal na víno.

Marí pokývala hlavou. Její pohled se totiž upíral na zachráncovu ruku. Šedá? Jak může mít někdo tak šedou kůži? Nedocházela jí podstatná zkušenost.

„Tak řekneš už mi, co se stalo?“ pobídl ji „Možná ti budu moci pomoct…“ naznačil.

„Můj bratr byl zabit…“ zarazila se „U Stvořitele! Tarnen!“ konečně pochopila.

Dalo mu překvapivě málo práce ji uklidnit. Byla ještě značně otřesená, ale plně si uvědomila, že tenhle tarnen ji zachránil.

„Zabil ho nějaký tarnen.“ vyprávěla tedy dále.

„On pracoval pro Cech.“ konstatoval její zachránce.

Marí přikývla.

„Po smrti rodičů jsme potřebovali prostředky. On mě živil… a když zemřel, tak… nesehnala jsem službu, a tak… jsem… zkoušela jsem se živit poctivě, ale Madam, jak jsem jednou přijala pár zákazníků, navedla lidi, aby u mě nekupovali a já… já na to skočila…“ znovu se rozplakala „Už jsem to nemohla vydržet…“

¨ Její vyprávění bylo zmatené, ale to podstatné pochopil. Na chvíli se zamyslel. Číst mu Mari myšlenky, dozvěděla by se: ‚Jaká to šťastná náhoda! A přitom to na začátku vypadalo, jako velký průšvih…‘ Samozřejmě, že by Mari ani nerozuměla, co tím myslí. Nemohla vědět, že před ní sedí vrah z Cechu, kterému se před osmačtyřiceti hodinami povedlo vytočit svého mistra k nepříčetnosti a tím si vysloužil zatím nejprapodivnější misi, jakou kdy měl (a to do toho počítal i tu honbu za tím praštěným dědkem, kdy celé hodiny ležel v knížkách), která začala tím, že byl donucen pozřít jakousi drogu od ‚spolehlivého‘ dodavatele jinak by již jistě dávno odpadl. Ještě nyní cítil její účinky a věděl, že příští den bude pro něj utrpením – tak už to bývá, když si tělo začne uvědomovat, že již tři dny nic nejedlo ani nespalo. Ještě štěstí že na té droze nevzniká žádná fyzická závislost – jen psychická. Ale to už zabíháme pryč od Mariina příběhu. Vyměníme tedy prasklou strunu, doladíme a můžeme znova začít pět tu píseň zvanou život.

„Možná bych ti přece jenom mohl pomoci…“ řekl v ní tarnen po chvíli „Nedaleko odsud jsou kočovníci.“ Mari čekala, jak se věc vyvine „Jejich vůdce mi dluží malou službičku…“ naznačil, ale detaily dál nerozváděl „Mohla by ses k nim přidat…a pak už by to záviselo jen na tobě.“ pohlédl na ni.

„Já nevím…“ zakoktala.

„Chceš snad takhle pokračovat i nadále?“

„Ne!“ řekla mnohem důrazněji, než původně zamýšlela, objala se pažemi a znova promluvila již o poznání tišeji „Takhle už dál ne.“

 

 

Může mu vůbec věřit? Napadlo ji to cestou ke kočovníkům. Ten lesk v jeho očích se jí zdál podezřelý (díky bardovi příliš zabíhajícímu do detailů víme, co ten lesk způsobovalo). Navíc jak se pořád rozhlížel… Nakonec se rozhodla, že rozhodně nemá co ztratit. Na životě jí nezáleželo a o čest přišla dávno předtím.

Tak přece jenom ji zavedl ke kočovníkům. Usadili se na samé hranici města. Tarnen zcela neznatelně znervózněl – na okamžik zvolnil krok, ale pak jí pokynul, aby ho následovala, a znova zrychlil. Zavedl ji k vousatému obrovi, který ji převyšoval o dobrou hlavu. Odhadla, že je tak o rok, o dva starší, než by byl její bratr. Byl jí představen jako Willner – s doplněním, že ho může oslovovat ‚Wille‘. Z dalšího jednání byla vyloučena. Will a tarnen spolu tiše rozmlouvali dobrých deset minut aniž by z jejich rozhovoru zachytila jediné slovíčko. Párkrát si ji Will změřil zkoumavým pohledem ne nepodobným těm, kterými ji obdařovali její zákazníci. Uvnitř však tušila, že se ji nesnaží vnímat jako tělo k zahřátí postele, ale snaží se odhadnout její skrytý potenciál. I tak neklidně přešlapovala se sepjatýma rukama a pohledem přeným do země. Konečně k ní oba muži přikročili a když Will promluvil, jeho slova patřila jí.

„Tak dobrá. Můžeš u nás nějakou dobu zůstat. Pokud budeš užitečná, tak i déle. Vše bude záviset jen na tobě. Takké se ti podívá na tu ruku.“ prohlásil a kývl na tarnena „Nemusíš mít obavy, příteli. Pokud jsi mi opravdu nelhal – vždyť vím, že ty to nemáš ve zvyku, ale nezapomeň, co jsem ti říkal – tak jí pomůžeme.“ pravil již opět k tarnenovi, ale protentokrát dostatečně nahlas, aby to slyšela i Mari.

Z nějakého důvodu Mari přesně pochopila, co tou poslední narážkou obr Will myslel – že byla určená hlavně jí. Tarnen neměl podle Willa ve zvyku lhát, ale Mari on neznal. Kdoví co mohla tarnenovi namluvit, jen aby jí pomohl. Tak proto ty pohledy. Will jí zatím zcela nedůvěřoval.

Tarnen už byl na odchodu. Mari si uvědomila, že ho možná již nikdy neuvidí, až když byl téměř u dveří.

„Počkejte!“ vykřikla a cupitala k němu.

Zastavil se a zdvořile opětoval její objetí.

„Děkuji.“ řekla „Děkuji…“ nenacházela další slova.

Tarnen jí konejšivě položil ruku na hlavu.

„Já vím.“ když ho pustila a poodstoupila ještě dodal „Sbohem.“ a „Willovi můžeš věřit.“

 

 

Proč ne?! Proč to zase nevyšlo?! Mari strnule seděla na lůžku a vytřeštěnýma očima zírala na Willa. Něco povídal, ale Mari nepotřebovala slyšet slova – stačil jí jeho postoj a pohled. Matně zaznamenávala, že hovoří o velkých výkladech, které je její přijetí bude stát. Nakonec však padla ona věta.

„Takže jak zaplatíš?“ oním nezaměnitelným tónem.

Zacouvala by, ale stěna jí v tom bránila. Chtivě se po ní natáhl. Tu se v Mari něco zlomilo. S výkřikem odrazila jeho ruku a vyskočila z lůžka. Úpěnlivě se modlila, aby po ní znova nechňapl, když ho těsně míjela. Běžela ke dveřím, ale ty byly zavřené. Otočila se k němu.

„Otevřete je!“ přikázala „Nebo mě radši zabijte! Znova už se děvkou nestanu…“ hlas měla překvapivě pevný.

„Uklidni se.“ ozval se Will „Prošla jsi. Mortifer nelhal. Platí, co jsem říkal prvně. Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít. Navíc…“ dodal „…osobně dohlédnu, aby tě nikdo neobtěžoval.“

Vstal a vydal se ke dveřím. Mari jasně viděla, že o její tělo mu ani předtím nešlo.

„To…“ v ústech jí vyschlo.

„Byla to zkouška.“ nebylo tak těžké uhodnout, co chtěla říct „Musel jsem vědět, jestli jsi nelhala.“

Uvěřila mu. Bezvýhradně. Radostí se rozvzlykala.

„Takže…“ opět nebyla schopná dokončit větu.

„Můžeš zůstat.“ potvrdil jí a až vyjekl jak prudce ho objala „No tak. No tak. Pozor na rameno. Víš, co říkal Takké… Navíc…“ dodal, když ho pustila „…mám ženu a dvě dcery. Teď si odpočiň. Zítra vyrážíme dál.“

Mari padla na lůžko jen, co Will odešel. Její nový život začínal. Nemohla tomu skoro uvěřit. Ale inu proč ne? Život není snadný, ale čas od času se na člověka může usmát štěstí.

Cherry Cheetah: Jen malý kousek jadeitu

Cherry Cheetah: Jen malý kousek jadeitu published on Žádné komentáře u textu s názvem Cherry Cheetah: Jen malý kousek jadeitu

Rychle vyskočil z okna. Nikdo ho zatím nesledoval. Věděl ovšem, že to je jen otázkou hodin, ne-li minut. V tichosti probíhal bludištěm úzkých bočních uliček, než si byl jistý, že dorazil do míst, kde ho hned tak hledat nebudou. Neoddychl si. Takový přežitek si nemohl dovolit. Obzvlášť, když se někdo blíží, pomyslel si a přikrčil se více ke zdi do většího stínu. Kroky, jak si uvědomil, se neomylně blížily k němu. Ví, že tady jsem, došlo mu. Tasil tedy zbraně – krev ještě nestačila pořádně zaschnout. Kroky se zastavily pár metrů nad ním. Byl na střeše! Mortifer vzhlédl. Zahlédl matný stín sklánějící se do uličky. Pokud by zůstal tiše, jistě ho nezaslechne.

„Ty si chceš hrát?“ ozval se tichý, sotva znatelný šepot.

Mortifer bez zaváhání vrh jednu dýku nahoru míříc postavě na srdce. Dýka se zastavila těsně před svým cílem. Jen okamžik Mortimu trvalo než si uvědomil, že postava dýku chytila ve vzduchu. Tohle se mu přestávalo líbit čím dál víc – ne že by ovšem byl se situací předtím nějak zvlášť spokojen.

„Jenže já jsem si tu nepřišla hrát…“ pokračovala postava – očividně žena.

„Kdo jsi?“ zavrčel Morti.

„Na tom teď nezáleží.“ zavrněla žena spokojeně „Promluvíme si více v hostinci, o který se opíráš…Mám tam zamluvený soukromý salonek.“ dodala a zmizela.

Morti obešel roh a spatřil, že se opravdu ocitl u hostince U meče a sekery. Jak příhodné. Zapadlý hostinec, kde se vás nikdo neptá, proč skrýváte svou tvář kápí. Skryl tedy svou dýku a vstoupil. Hostinský u dveří na něj vrhl letmý pohled a tiše zamumlal

„Čeká na vás v salónku na konci chodby.“ po těchto slovech se došoural k nedalekému stolu a začal ho čistit sepranou hadrou.

Morti ho chvíli sledoval než se vydal k chodbě hned naproti. V salonku ho opravdu čekala zahalená postava. Seděla pohodlně rozvalená na nakloněné židli s nohama položenýma na desce kulatého stolu, který je oba odděloval. Rázně zabouchl dveře a čekal. Měl dojem, že si ho postava důkladně prohlíží. Byla to ta samá žena jako na střeše. Dostala se tu rychle, pomyslel si.

„Myslím, že maškarády už by bylo dost.“ řekla žena a strhla si kápi z obličeje.

Látka odhalila pravidelný, pohledný obličej s výraznýma modrýma očima rámovaný hnědými vlasy. I Mortifer odhalil svou tvář.

„To už je lepší.“ zavrněla spokojeně žena „Jmenuji se Lilith a mám pro tebe práci.“ prohlásila vzápětí.

„Práci?“ podivil se Mortifer „Copak to nezvládneš sama?“ bylo více než jasné, že žena boj nejen ovládá, ale také že v něm vyniká.

„Mám k tomu své důvody…“ pokrčila rameny Lilith „..a ty ti sdělovat nehodlám. Taky ode mě nečekej vysvětlení, proč si k tomu najímám někoho z cizího světa.“

Tu Mortifer zbystřil. Z cizího světa? Jak se tu ta žena dostala? Dívala se na něj pohledem, který jasně prozrazoval, že ví, nad čím právě přemýšlí. Ani to se mu nelíbilo. Lilith ze záhybů pláště vytáhla obrázek a položila ho na stůl. Morti sebou nepříjemně trhl, když se k němu obrázek začal sám od sebe posouvat. Takže ovládá magii, napadlo ho. Lilith se lehce ušklíbla. Jasně, čte mi myšlenky, pomyslel si Morti. Zvedl podivný obrázek. Vyjímal se na něm černovlasý muž s poněkud vyšinutým výrazem v oblečení stejně podivném jako obrázek samotný. Jiný svět, připomněl si zamračený Morti.

„A co za to?“ zeptal se Morti věcně – ne že by byl odhodlán práci přijmout.

„Co za to?“ zasmála se Lilith krutě „Možnost vrátit se zpět do tohoto světa… Chytej!“ křikla náhle a něčím po něm mrštila rukou v rukavici.

Instinkty jednaly za něj. Chytil předmět těsně předtím než by ho mohl udeřit do čela a prohlédl si ho. Ukázalo se, že se jedná o sklovitý, bledě zelený kámen matný leskem o málo menší než jeho dlaň pevně připevněný ke koženému řemínku. Náhle se kámen rozzářil vnitřním světlem. Řemínek se dal do pohybu a aniž tomu mohl Morti zabránit, omotal se mu kolem krku. Tu mu svět zčernal před očima – Morti ztratil vědomí.

 

Probuzení bylo, jednoduše řečeno, ještě horší. Celé tělo měl ztuhlé a chladné. Pohnout se náhle představovalo větší problém než kdy jindy. Nakonec Morti otevřel oči a náhle si začal přát, aby tohle byl jenom sen. Ležel na staré pohovce a před ním stála osoba – těžko říct jestli muž, či žena – obličej byl skryt takovou vrstvou líčidel, že vypadal jako maska bez emocí. Bílou tvář s temně modře vytaženými rty a očima rámovaly rovné černé vlasy s ofinkou. Ošacení měla osoba stejně podivné, jako zdobení obličeje. Nabírané modré sametové šaty s černou krajkou se sukní s volánky sahající až na zem doplňovaly černé krajkové rukavice zcela zakrývající ruce a stylový klobouček posazený na stranu.

„Vítej v našem světě.“ řekla osoba a přitom sotva pohnula ústy.

„Kdo jste?! CO jste?!“

Morti vyskočil na nohy. Ztuhlost a bolest, které ho zastihly hned po probuzení, již pomalu odeznívaly. Jen letmo zaznamenal, že je oblečen do jiných šatů, než když ztratil vědomí. Plášť s kápí však měl a to bylo to hlavní.

„Jsem Blíd.“ odpověděla osoba nezařaditelným hlasem.

„Co po mě chcete?!“

„To už ti bylo řečeno.“ v hlase ani v obličeji se dosud nepromítla jediná emoce „Navíc nejsi v pozici, abys kladl otázky. Udělej svou práci a vrátíš se…domů…“

Blíd jemně pohnula – je vůbec možné označovat Blíd jako ženu… pro zjednodušení to tak udělám a budu doufat, že mi odpustí – hlavou na stranu a zároveň vystrčila bradu. Napřáhla ruku a prstem ukázala na dveře.

„Hledej ulici Sadovu 45. Tam ve třetím patře najdeš svůj cíl.“ dodala.

Morti neměl na výběr. Nebyl hloupý, aby to nevěděl. Vyšel ze dveří a strnul. Kápi si naštěstí stihl přetáhnout už po cestě. Tohle sni v nejmenším nepřipomínalo jeho svět. Budovy tyčící se až k mrakům, široké cesty plné podivných strojů vznášejících se vzduchem, lidé ošacení do podivných oděvů. Čím dříve se odsud dostane, tím lépe. Zrovna uvažoval, jak se zde domluví, když tu pocítil, že se krystal slabě rozehřál. Otočil se vpravo a krystal se rozehřál více. Že by ho navigoval? Inu – proč to nezkusit. Šel tedy a tiše mumlal kletby. Lidé se za ním totiž otáčeli jako by na sobě měl křiklavý transparent podívejte se – návštěvník z cizího světa prochází ulicemi. Nepochyboval, že kdyby odhalil obličej, tak by vzbudil ještě větší povyk. Ale i tak nakonec přišlo něco, na co se již nějakou chvíli připravoval. Zastavili ho dva muži v uniformách – zřejmě místní stráže.

„Promiňte pane.“ oslovil ho jeden z nich „Můžeme vám nějak pomoci?“ jinými slovy: Proč si skrýváte tvář?

Morti až téměř vyzývavě kápi shodil. Ke svému překvapení na strážných nespatřil úlek, či šok, které čekal. Jako by prostě viděli jen dalšího člověka, což jak si Morti náhle s úlekem uvědomil, mohla být i pravda. On svůj obličej po probuzení ještě neviděl.

„Můžeme vidět váš štítek?“ optal se druhý strážný a pozvedl důležitě nějaký podlouhlý kovový předmět připomínající malý obušek.

Chtějí se bít? Vtom Mortimu v uších zazněl Blídin hlas. Natáhni k nim pravou ruku. Poslechl. Jeho obavy se naplnily, když spatřil, že má dlaň vyčuhující z rukávu snědavý nádech. Strážný přístrojem přejel nad jeho zápěstím a pohlédl na drobný svítící čtvereček. Tu spokojeně pokýval hlavou a dotkl se rukou hrany své čepice.

„Promiňte, že jsme vás vyrušili, pane Samele. Přejeme vám příjemný zbytek dne.“ řekl úředním tónem.

Druhý strážný zopakoval gesto, které udělal první, a pak oba strážní odešli. Něco tady nehrálo. Morti se sílícím podezřením zamířil k prosklené výloze jednoho obchodu. Pohlédl na svůj obraz a hrůzou zalapal po dechu. Hleděl na něj vytáhlý, pohublý světlovlasý mladík se snědou kůží a zelenýma očima.

Nemusíš se bát…

Co jste mi to provedli…?!

Nemohli jsme přemístit tvé tělo, tak jsme jen dočasně přemístili tvou duši…

Cože?!

Přenesli jsme ji do těla muže, který přijal dobrovolně smrt jedem. Bylo těžké načasovat jeho smrt s tvým přechodem… Stačila by jediná chybička a nezdařilo by se to…

Co je to za šílenost?!

Dokonči svůj úkol a vrátíš se zpět do svého těla.

Ale to je…!

Dej si však pozor! Tvůj cíl tě uvidí takového, jak vypadáš ve svém světě. A ona…

Jaká ‚ona‘?! Lilith?!

Ona také… ona

Co to má znamenat?!

Dokonči svůj úkol. Pak se vrátíš do svého těla. A dokonči ho rychle. Pokud se ti to nepodaří do zítřejšího svítání, tvé původní tělo zemře.

Blíd se odmlčela. Mortifer ještě celou minutu stál a zíral na svůj odraz. Taková šílenost! Jenže neměl na vybranou – teď ještě víc než předtím byl v bezvýchodné situaci. Rychle zašel do skryté uličky a prozkoumal své tělo a šaty. Ozbrojen byl dvěma dýkami stejně jako ve svém světě. Tělo bylo silné a tvrdým cvičením vypracované – možná i silnější než to jeho. Zřejmě si jeho ‚zaměstnavatelka‘ chtěla být jistá, že svůj úkol zvládne.

Ještě se poněkud naivně pokusil řemínek kamene přeřezat, ale pak už se zase nechal vést, kam ho tento kousek jadeitu vedl . Netrvalo dlouho a vstoupil do liduprázdného parčíku. Listí ševelilo v korunách stromů, písek křupal pod nohama a on si na kratičký okamžik připadal jako doma. Jenže okamžik pominul a on se opět musel smířit s tím, že nejenže není ve svém světě, ale není ani ve svém těle. Za sebou uslyšel další krůčky. Otočil se a spatřil ženu, která ho na tuhle práci najala. Zaskřípal zubama. Žena na sobě měla bílé tričko s krátkými řasenými červenými rukávky a modré kraťásky. V obou rukách nesla papírovou tašku bez uch s nákupem. Klid a mír, které se značily v její tváři, ho až provokovaly. Zastoupil jí cestu. Dva metry před ním se zastavila a zatvářila se zmateně.

„Nečekala?“ optal se Morti s úšklebkem „Já ti připomenu…“ s tím tasil obě dýky.

Nikdo neříkal, že zabití té mrchy, co ho dostala do téhle šlamastyky mu nějak ublíží. Rozběhl se proti ní. Ani se nehnula. Ruce měla plné a bylo vidět, že se dosud pořádně nevzpamatovala. Prudce máchl pravou rukou proti nechráněnému tělu a… máchl s ní do prázdna. Aniž by pustila, či jen vysypala nákup, uskočila. S tím se i pootočila a vykopla nohou vzad, čímž zastavila podpatkem druhou ruku. Morti ovšem neztratil rovnováhu, jak pravděpodobně žena předpokládala. Strhl zachycenou ruku a s tím i ženinu botu. Ona jen dokončila obrátku a postavila se mu přímo. Jediným pohybem se zbavila i druhé boty. Morti nezahálel a znova zaútočil. Nyní, když jí nepřekážely žádné vysoké podpatky, se žena odrazila a snožmo ho přeskočila. To je blecha, nebo co, pomyslil si Morti a otočil se. Jak předpokládal podařilo se mu zastihnout nechráněná záda. Nečekal a vrazil do nich obě dýky. Pro jistotu s nimi zatočil. Žena zavrávorala a padla dopředu na nákup. To by bylo, usmál se spokojeně a schoval dýky. Tu mu úsměv zamrzl na rtech. Skrz roztrženou látky viděl, jak se rány samy zacelují. Žena již pootevřela oči.

„Kdo…? Proč…?“ zamumlala.

Kdyby Morti neprožil, co prožil, nechápal by. Jenže on to prožil, a tak porozuměl. Zatraceně, další dvojčata, pomyslel si vztekle.

„Jdete zabít… Mika?!“ rozevřela oči dokořán a zapřela se, aby se vymrštila na nohy.

Morti neváhal a kopl jí dávku písku rovnou do obličeje. Žena zavřískla bolestí. Již na nic nečekal a vyběhl, kam ho kámen vedl. Nemusel být zrovna jasnovidec, aby si domyslel, že se mu v dosáhnutí jeho cíle pokusí žena zabránit. Vyběhl z parku a znovu se zapletl do ulic. Nakonec dorazil do čtvrti, kde již měly domy únosnou výšku. Na malém náměstíčku ho kámen dovedl před jinak ničím zvláštní třípatrový dům. Po širokých schodech vyběhl až do nejvyššího patra. Jediné dveře, které se tam nacházely byly pootevřené. Jak příhodné. Uslyšel za nimi kroky.

„Zino, jsi to ty?“ zeptal se mužský hlas a Morti si byl jistý, že tohle je jeho cíl.

Teď nebo nikdy. Prudce kopl do dveří a zasténání provázené zvukem těla dopadajícího na zem mu napovědělo, že se mu podařilo srazit cíl k zemi. Vtrhl do bytu dříve než mohl muž vstát – měl pravdu, byl to jeho cíl – a zabouchl za sebou dveře. Všiml si klíče v zámku a rychle s ním otočil. Právě včas, když se na schodech ozvaly spěšné kroky a ženský hlas vykřikl:

„Miku!“

Jeho cíl se zatím těžce zvedal z podlahy. Pohlédl na Mortiho a ten se konečně dočkal té správné reakce na svůj původní vzhled. Mikovy oči se rozšířily děsem.

„Co to má sakra být?!“ zaklel mezi zuby „Další Lilithina příšera?!“ ještě stále napůl vleže začal rychle couvat.

Morti klidně vykročil k němu a napřáhl ruku s dýkou. Jenže chyba lávky! Mike bezmocnost jen předstíral. Náhle sám natáhl ruku s něčím kovovým. Ozvalo se prasknutí a dýka vypadla Mortimu z ruky. Překvapeně zíral na ránu uprostřed dlaně. Bolest se dostavila s drobným zpožděním, lajdačka. Než se vzpamatoval, dveře se rozlétly a dovnitř vrazila žena z parku. Nákup zřejmě nechala ležet někde cestou.

„Kdo jste?!“ křikla žena, zřejmě se jmenovala Zina „Proč tohle děláte?!“ jeho vzhled ji nezaskočil ani při prvním setkání – Morti už si domyslel, že Zina je ta ‚ona‘, o které se zmiňovala Blíd „Najala vás Lilith, že.“ tohle už nebyla otázka, ale konstatování „Čtu ve vaší mysli, co vám udělali.“ nějaký místní blbý zvyk, zřejmě, číst lidem mysl „Můžu vám pomoci…“

„Pomoci vrátit se zpět do mého těla?“ zamračil se nedůvěřivě Morti „Proč byste to dělala?“

Přece jen ji bez zjevného důvodu napadl a pokusil se ji zabít – a kdyby byla normální člověk, tak by dozajista zemřela. Udělat to někdo jemu, tak se pomstí… pokud by samozřejmě přežil – přece jen neměl takovou uzdravovací schopnost jako měla tahle žena zvaná Zina, sestra-dvojče Lilith.

„Protože jedině tak se vrátíte do svého těla aniž by jste Mika zabil. Pochopte – nechci, abyste trpěl za to, že vás někdo zatáhl do problému, který se vás vůbec netýká.“ řekla Zina.

Morti vytáhl jadeit z pod košile, aby si ho Zina mohla prohlédnout.

„Dokážete mě zbavit tohohle?“ zeptal se.

„Ano, Lilith totiž neví, že Blíd pomáhá i nám…“ Zina vytáhla z plátěné kabelky, kterou měla hozenou přes rameno pár obyčejných nůžek s ostrou špičkou „Před chvílí jsem u ní byla a tohle mi… Prý to budu potřebovat… na co, to mi…“ nedokončovala věty, ale Morti i tak rozuměl.

Čemu ovšem nerozuměl bylo, jak by mohly obyčejné nůžky pomoci. To prostě přestřihne řemínek? Když dýka selhala? Zina k němu pomalým krokem došla a hleděla na nůžky, jako by odpověď byla vepsaná na nich. Váhavě pohlédla Mortimu přímo do očí. Byla jen o málo vyšší než on.

„Omlouvám se za to, co jste si i tak musel vytrpět…“ řekla vlídným hlasem.

Když ji viděl takhle zblízka, nepřipadala mu až tak podobná Lilith. Ano, vypadaly stejně – tak už to u jednovaječných dvojčat bývá – ale Zina měla v obličeji laskavost, jakou ještě neviděl u jiného člověka. Byl to právě ten druh dobroty, vedle něhož se i ten nejbezúhonnější člověk cítil jako nějaká krysa z kanálu, které byly právě odpuštěny všechny hříchy a prohřešky. Pohlédla na něj omluvně, jako by celou situaci zavinila ona.

„Taky jsem to zavinila.“ řekla v odpověď na jeho myšlenku „Lilith Mika nenávidí, protože jsem mu dala přednost před ní. Na mě si zlost vybíjet nechce, protože jsem její sestra… Tak si namlouvá, že mě jí ukradl a chce ho za to přinejmenším zabít… Sama to neudělá, protože má strach, že bych ji pak nenáviděla. Tak najala vás – cizince z jiného světu, který by po splnění úkolu zmizel a již se nevrátil…“ povzdechla si a dotkla se kamene visícího mu kolem krku, aby si ho lépe prohlédla „Už vím, jak vás vrátit zpět.“ stáhla ruku a znovu si povzdechla „Opravdu se omlouvám za to, že jste byl zatažen to téhle…“

Nůžky držela, jako by to byl nůž. Než se mohl jakkoliv bránit či jen couvnout, bodla. Ostří projelo jadeitem jako máslem, a pak dále stejně snadně jeho tělem než dospělo k srdci. Stačil se jen podívat na kov trčící mu z hrudi, podivit se, že necítí žádnou bolest a svět mu již podruhé během tohoto dne zčernal před očima.

 

Když se opět probral, ležel natažený na stole v soukromém salonku hostince U meče a sekery. Hostinský si nepamatoval žádnou ženu a tvrdil, že salonek si objednal Morti sám již před dvěmi hodinami a přál si nebýt rušen. Fotku a kámen, které by u sebe měl ještě mít, nikde nenašel. Bylo snad to, co prožil v ‚jiném světě‘ jenom sen? Vždyť kolik identických dvojčat může člověk potkat za večer…? Že by se tímto způsobem ozývalo jeho svědomí…? A přesto… přesto mu tupá bolest ve zdánlivě neporaněné dlani a hrudi napovídala, že to nebyla jeho mysl, kdo s ním hrál nečistou hru…

Cherry Cheetah: Vrah

Cherry Cheetah: Vrah published on

 Tmou tiše proplouvala postava zahalená v černi. I kůže byla tmavá, šedivá. Jen vlasy mohly prozradit tohoto muže, vlastně elfa. Vlasy připomínající svazek měsíčních paprsků však byly pečlivě ukryty pod kápí dlouhého pláště. Mortifer, jak se onen eltarnen jmenoval, se obezřetně vkradl do drobné postraní uličky. Nepotřeboval světlo, aby viděl. Na okamžik se zastavil. V duchu si prošel svůj úkol.

„Zabij tu čubku.“ řekl ten chlap a s chlípným úsměvem se poškrábal na tlustém břiše „Zabij tu čubku, co mě zradila.“

Ano, ten špekáč po něm chtěl, aby zabil jeho o 50 let mladší milenku, která ho podvedla s jiným. To hnusné čuně! Jenže zákazník je zákazník a ta holka taky nebyla žádný svatoušek. Zahodila se pro prachy s tím chlípným staříkem. Její problém, že měla oči i pro jiné. Morti měl jen vykonat ortel, který jí tlusťoch určil.

Konečně se z okna nad Mortim rozlilo slabé světlo svíčky. Slečinka se vrací nějak pozdě, pomyslel si Morti. Zřejmě byla na jednom z těch svých záletů. Tu světlo lehce zesílilo, jak holka zapálila oheň v krbu. Morti vytáhl dýku a uchopil ji opatrně do zubů. Pak natáhl ruce a chytil se parapetu okna nad sebou. Mělo otevřené okenice. Nyní musel být velmi rychlý, aby nepřišel o moment překvapení. A on taky byl. Byl ten nejlepší.

V mžiku se vyhoupl na okno a skočil do pokoje. Byla sama. Přikrčená se nahřívala u krbu. Oděná byla jen do lehké noční košilky. Tu se v Mortim ozvalo svědomí. Vždyť to bylo ještě dítě! Určitě jí bylo sotva osmnáct. Pak si vzpomněl na to, že byla milenkou toho starého, tlustého prasete. Zcela dobrovolně zahřívala jeho lože a to vše jen pro peníze! Pozvedl dýku. Jenže i to kratičké zaváhání stačilo na to, aby si ho dívka všimla. Vyskočila na nohy a popadla první zbraň, co měla po ruce- ještě žhavý pohrabáč. S Mortim to ani nehnulo. Bleskově ji jediným výkopem odzbrojil. Pokusila se uprchnout, ale chytil ji za její dlouhé černé vlasy a strhl ji k sobě. Rozvzlykala se.

„Né! Prosím! Já nic neprovedla! Prosím!“ stále dokola opakovala ta slova zcela zbavená smyslů.

Slzy proudem tekly z jejích očí, stékaly jí po tváři dolů, a pak sklouzly po krku až k dekoltu, kde je zastavila a pohltila volná, bílá látka košile. Podruhé se Mortiho ruka zarazila. Byla tak krásná! Mokrá košile odkrývala nepopiratelné vnady. Tak krásné tělo! Mortimu se málem převrátil žaludek z představy této dívky pod tou funící, vrásčitou hroudou sádla. Jediný švih dýky zastavil jak proud nářků, tak proud slz a přeměnil je v jediný, temně rudý. Pustil vlasy a bezvládné tělo kleslo k zemi. Tu se na chodbě ozvaly kroky. Neměl čas se skrýt, a tak zůstal jen tak klidně stát připraven zabít toho, kdo za malou chvíli spatří jeho tvář. Dveře se otevřely.

Strnul Do pokoje vběhla dívka navlas stejná jako ta, kterou právě zabil! Dvojčata! Dívka a hrůzou spatřila tělo své sestry. I jí se slzy zalily slzami. Pochopila k čemu došlo.

„To hnusné prase…“ zašeptala zlostně „Proč ona?!“ křikla na Mortiho „Ona s ním neměla nic společného! Jednou se ji pokusil svést, ale odmítla ho! Byla nevinná…!“ hlas se jí zlomil.

„Ale ty nevinná nejsi.“ konečně se zmohl na slovo.

I jí se vrátila řeč.

„Byli jsme sirotci. Bez peněz. Prostě jsem nás chtěla zaopatřit…“ hrdě vypjala hruď „Tak bodej!“ vybídla ho „Ještě teď se mi zvedá žaludek, když si vzpomenu na prasárničky, které po mě chtěl. Dříve nebo později bych to ukončila sama…“

Jako, kdyby byl jen náhodný přihlížející, sledoval svou ruku, jak se zvedá a vrhá dýku, která s přesností ne milimetry proniká jejím srdcem. Jako ve snu dýku vytáhl z její hrudi, otřel a zamířil zpět k sídlu svého dočasného zaměstnavatele.

Již ho čekal.

„Jak to že jste mi neřekl, že má dvojče?! Vždyť jsem zabil nevinnou!“ vztekal se hned po svém příchodu.

Odpovědí mu byl úsměv.

„Tušil jsem, že zabiješ i tu druhou a kdyby ne, tak bych tě na to najal.“ sáhl pod stůl a hodil Mortimu naditý měšec „Tady máš dvojnásobek toho, co jsem ti slíbil.“

„A co vám ta druhá udělala? Neměla s vámi nic společného“ Nebo snad to, že vám nevlezla do postele, je pro vás zločin?“

„Byla to jen špína jako ostatní. O jednu víc či míň… na tom přece nezáleží.“ utrousil pohrdavě a povýšeným gestem Mortimu naznačil, aby odešel.

Na Mortiho tváři se objevil ďábelský úsměv. Rychlý švih rukou a již jedna dýka trčela z hrudi starocha. Ale ten nezemřel okamžitě jako dívka. Lapajíc po dechu se svíjel na svém pohodlném křesle. Chtěl promluvit, ale z hrdla mu místo slov vytryskla krev. Morti se ušklíbl.

„Ptáte se proč? Vlastně máte pravdu. Všichni jsme jen špína. O jednoho víc nebo míň…“ pokrčil rameny a naklonil se k umírajícímu „Na tom přece nezáleží.“ ladným pohybem vytrhl dýku, otočil se a otevřeným oknem zmizel v temnotách.

Cherry Cheetah: Mlha

Cherry Cheetah: Mlha published on Žádné komentáře u textu s názvem Cherry Cheetah: Mlha

Překvapila ho mlha. Tma, která ho obklopovala, žádný problém nepředstavovala, jenže mlha… to už bylo něco jiného. Mlhu svým zrakem Mortifer neprohlédl. I tak hned poznal, kde se nachází. Na tom posledním místě, kde by kdy chtěl být. Znovu v Akademii.

Chvěl se, jako by se mu chlad mlhy prokousával kůží, ale sám moc dobře věděl, že třas nezpůsobuje zima. Ani strach nebyl na vině. Nervy měl napnuté k prasknutí. Cítil, že prostě nemůže jen tak bez hnutí stát. Pohled mu kmital ze strany na stranu, prsty se co chvíli zatínaly v pěst.

Již to nemohl vydržel. Natáhl ruku a jemně potlačil pootevřené dveře před sebou. Bez jediného zvuku se otevřely dokořán. Mortifer strnul. Jen s vypětím sil se přinutil neustoupit o krok vzad. Místo toho se neznatelně zaklonil, ale to by náhodný pozorovatel jistě nepoznal. Morti strnul. Právě se ocitl ve svém bývalém pokoji. A ten rozhodně nebyl prázdný. Na posteli seděla známá postava. Pravda – rozpuštěné vlasy zakrývaly obličej a muž měl hlavu svěšenou, ale i tak ho bezpečně poznal. Mimoděk pootevřel ústa, ale promluvit by nedokázal, ani kdyby se o to pokusil. Muž k němu pozvedl svůj zrak. Mlha se rozplynula. Muž se nejistě zamračil, ale žádná zloba v tom nebyla. Spíše se zdálo, že usilovně přemýšlí a vzpomíná.

„Mortifere…?“ překvapeně rozevřel oči dokořán.

Koutky úst sebou cukly v náznak úsměvu. To oslovený opět bojoval s touhou zacouvat co možná nejdále.

„Foebusi…“

Slovo, ne spíše zvuk připomínající lidský hlas mu z hrdla vyšel, ani si neuvědomil, že se něco takového stalo, že to nemyla jen jeho myšlenka. V nastalém tichu se dívali jeden na druhého a to velmi důkladně. On čeká na vysvětlení, napadlo náhle Mortifera, nechápe to. Někde v koutku ho přitom pobodl osten nevrlosti. Náhle Foebus pozvedl ruku (Mortifer sebou trhl) a promnul si krk.

„Ty…Morťáku… mě nějak bolí…“ bolestivě zkřivil obličej a zbledl „…za krkem…“

„Musel jsem!“ vyhrkl Mortifer „Musel! Mučili by tě…“ hlas se mu zadrhl, jak na něj Foebus upřel zkoumavý zrak.

 

 

Trhnutím se probudil. Jen viděl, jak se od něj stahuje ruka, která se ho ani netkla. To jeho mistr Alderon si nejspíše řekl, že tři hodiny spánku jeho učedníkovi bohatě stačí. Dobré reakce, myslil si Alderon, tvrdě spal a to jsem se k němu přikradl tiše, že i jeho dech byl proti tomu ohlušujícím burácením. Nahlas však řekl něco jiného.

„Máme zakázku.“ oznámil prostě Mortiferovi, který ho již – jak prozrazovalo měkké měsíční světlo linoucí se sem oknem – probodával očima „Půjdeš a zabiješ ve spánku jistého Leraken Nerbae. Vyrazíš okamžitě.“

„Půjdu sám?“ otázal se Mortifer.

„Je to jednoduchá práce. Přiblížit se ke spícímu chlapovi a vrazit mu dýku do temene snad ještě dokážeš…“ vražedný pohled následoval skrz zuby proceděnou větu.

„Řekl bych, že ano, pane.“ zamumlal Mortifer.

„Fajn. Tvoje práce bude o to jednodušší, že je obecně známo, že bohatý pan Nerbae sídlí o dvě ulice dál. V sídle má jen dva staré sloužící a synovce, který má zdědit celý jeho majetek…“ Alderon si odfrkl „Kdo ví, jestli tu zakázku nakonec na sebe neobjednal sám. Říká se, že je těžce nemocen a již nikdo mu nepomůže.“ krátce a drsně se zachechtal „Okno do jeho pokoje je na severní straně ve druhém patře. Nemělo by ti to trvat déle než čtvrt hodiny.“ naznačil už ne tak ‚vesele‘.

Mortifer se přioblékl a vyrazil do ulic. Prázdných pochopitelně – kdo by se taky motal venku ve dvě hodiny ráno. Netrvalo ani pět minut a Mortifer již hbitě šplhal po břečťanu, který tak příhodně rostl až k balkónku ve druhém patře. Tohle je až příliš jednoduché, myslel si Mortifer. Vyhoupl se přes kamenné zábradlí a zamračil se na pootevřené dveře. Opravdu příliš jednoduché. Po špičkách se vkradl do prázdného pokoje. Jak mu bylo sděleno – jednalo se o ložnici. Na jediné posteli spal tvrdě muž – Leraken Nerbae. Mortifer k němu došel a zaváhal při pohledu na tu poklidnou tvář. Tenhle že je na smrt nemocen? Pravda, byl pohublý a poněkud ztrhanější, ale Mortifer tomu nějak nemohl uvěřit. Nemohl ovšem takhle otálet. Čas hrál proti němu. Věděl, že pokud se do pěti minut nevrátí, tak začne Alderon vyvádět.

Náhle, jako by tušil, že nad ním stojí jeho smrt, se muž zamračil a neklidně se zavrtěl. Co však bylo důležitější – neprobudil se. Mortifer už nemohl déle čekat. No dobře – je to umírající člověk, tak proč mu nezkrátit to trápení? Opatrně uchopil mužovu hlavu a dýkou ve druhé ruce ukončil jeho život. Pomalu čepel vytáhl a otřel do hadříku, který si s sebou nesl. Poněkud vrávoravě poodstoupil, a pak již na nic nečekal a měl se k návratu k Alderonovi. Nikdo ho neviděl. Nikdo ho neslyšel. Příliš jednoduché…

Když spatřil Alderona, cosi v jeho obličeji ho zarazilo. Přešlo to ovšem tak rychle, že to Mortifer ani nestačil identifikovat, a nahradila to zlomyslnost. Mortifer vytáhl zkrvavený hadřík a odolal touze hodit ho Alderonovi do obličeje. Jen ho pozvedl a schoval by ho, ale Alderon mu ho vyškubl z ruky.

„Dobře. Nikdo tě neviděl?“ spíše poznamenal, než by se skutečně zeptal.

„Nikdo, pane.“ odpověděl přesto Mortifer.

„Fajn, můžeš dospat zbytek noci.“ odbyl ho Alderon a díval se do rozloženého dopisu, který držel „Vida. Vypadá to, že jsem se mýlil.“ poznamenal náhle.

To už Mortifer držel kliku od dveří. Zarazil se a otočil se k Alderonovi. Očividně tahle slova byla pronesena pro jeho uši – Alderon netrpěl samomluvou pro nic za nic. Mortifer měl neblahé tušení, že už ví, co asi bude následovat.

„Nenajal si tě Leraken Nerbae, ale jeho povedený synoveček. Zřejmě měl dojem, že mu jmění proklouzává mezi prsty, teď když se jeho strýc začal náhle uzdravovat…“ zarazil se a ‚překvapeně‘ sledoval plejádu výrazů promítajících se v Mortiferově tváři „Já ti to neřekl…?“ jasně však bylo vycítit, že to byl jeho záměr a že se jeho reakcemi velmi dobře baví.

Mortifer za sebou práskl dveřmi. Na okamžik však znovu spatřil ten zvláštní výraz v Alderonově obličeji. Padl na lože.

 

 

Zase ta mlha. Znova to nenáviděné místo. Opět ty pootevřené dveře. Mortifer tiše zuřil. Ten divný sen se opakuje? Podruhé za jednu noc? Inu – když se daří, tak se daří. Otevřel dveře a strnul. Ano, byl to jeho bývalý pokoj. Ano, byl tam Foebus sedící na posteli. Jenže tentokrát tam byl i muž, kterého před několika málo minutami zabil.

„Takže to ty jsi Mortifer…“ promluvil zamyšleně Leraken Nerbae.

„To on nás zabil.“ připomněl Foebus a vstal z postele.

Mortiferovi se dosud nevrátil hlas, a tak napůl nedobrovolně mlčel.

„Chtěl jsem ti prokázat službu Morťáku.“ řekl Foebus a Mortiferovo ‚COŽE?!‘ si musel vyčíst z jeho výrazu „Já vím, co se tenkrát stalo. Teď už ano. Víš…“ zamyšleně si promne bradu „… to co jsem ti řekl naposled platí…“ váhavě se pousmál „No a proto jsem si řekl, že zase pomůžu já tobě.“

„Pořád moc mluvíš…“ promluvil náhle Mortifer.

Foebus se jen pobaveně usmál a ustoupil, aby nechal místo Lerakenovi Nerbae. Mortifer se nedůvěřivě zamračil. Muž, uvažoval Mortifer, který měl být na smrt nemocen, ale uzdravoval se, a tak ho synovec nechal zabít – ale jsem to já, kdo má na rukách jeho krev.

„Máte na rukách krev umírajícího muže.“ promluvil Nerbae, jako by mu četl myšlenky „Opravdu jsem umíral. Jenže věděl jsem, že pokud synovec zdědí můj majetek, tak ho celý prohraje v kartách, nebo jinak zneužije. Proto jsem tajně do své závěti zapsal, že pokud mě nechá zabít, nebo dokonce zabije sám, tak celý můj majetek zdědí moje osobní léčitelka – tu už mám prověřenou, je to čestné děvče.“

„Prý jste se začal uzdravovat…“ namítl Mortifer.

„Přiměl jsem léčitelku, aby to tvrdila.“ pokrčil Nerbae rameny.

„A on na to skočil…“

„To je zřejmé – jenže já jeho dopis, kterým chtěl najmou svého známého zadržel a domluvil se se svým přítelem Alderonem.“ nedbal Mortiferova nevěřícného výkřiku „Jen, co bude moje mrtvola objevena, on už se postará o to, aby byla vina svalena na synovce…“

Tu se postava před Mortiferem zvlnila a rozplynula v mlhu. Mortifer se chytil za hlavu.

„Tohle je jenom sen…“ říkal si sám pro sebe „To je šílené! Musí to být jenom sen! Není to skutečné!“

„Mortifere!“ ozval se náhle Foebusův hlas odnikud a studené prsty se obtočily kolem jeho paže.

 

 

Ráno Alderon nechápavě hleděl na svého učedníka, jak sedí na posteli, zírá na podlitinu na svém předloktí a tupě se tomu chechtá.

Cherry Cheetah: Setkání na mostě

Cherry Cheetah: Setkání na mostě published on

   I stalo se, že uprostřed mostu sešli se dva hrdinové, každý z jiného světa. Nikdo neví, jak se tak mohlo stát, ale já vím,  jak to dopadlo. Odkud a kam každý z nich mířil není podstatné. Střetli se uprostřed a neměli možnost se obejít na tom úzkém mostě. Kolem nich vířila mlha hustá tak, že nebylo vidět ani jednoho konce mostu. Já však vím, že přejít tento most trvá celé dny. Mnozí ho nazývali ‚Nekonečný‘. Ale teď zpět k našim hrdinům.
Ze světa beze jména přichází Sharess, vrah. Jeho svět neoplývá technikou, i když není zaopatřen medúzou. Tak tedy přichází Sharess ozbrojen mečem. Ošacení i výzbroj však skrývá plášť.
Z planety Země – Gaia přichází Lilith, žena stvořená jako prototyp dokonalého vojáka. Její svět by mohl být tím naším za tisíc let. Je přímo opakem toho Sharessova. Po medúze tu sice také není ani zdání, avšak technika je na vysoké úrovni. I přesto Lilith přichází neozbrojena svými oblíbenými laserovkami. Dobře ví, že její vlastní ruce a nohy jsou mnohdy smrtonosnější. Její ošacení je prosté. Nijak se nepokouší skrývat, neboť je to pro ni zbytečné, i když je nejhledanějším zločincem v celé Zemské soustavě. Má na sobě jednoduché tmavé kalhoty a tričko modré barvy. Jen opravdu pozorné oči dokáží zaznamenat jemnou oblinku bříška, poněkud nazvedávající volné tričko a předznamenávající přítomnost třetí osůbky.
Tito dva se tedy setkali. Zastavili se dva metry od sebe. Probodávali se navzájem zkoumavými pohledy. Lilith nedůvěřivě shlédla Sharessovy bílé vlasy, tmavou kůži a jiskřivé oči – tak příznačné znaky pro tarnen. On naopak nemohl než ocenit jemné vlny jejích hnědých kadeří, průzračnost jejích modrých očí i stále zřejmou svůdnost jejích křivek. Čas tichého hodnocení možného soupeře skončil. Přišel čas na řeč.
„Ustup, ženo.“ pravil Sharess.
Lilith nehnula jediným svalem ve tváři. Stále si ponechávala tu pro sebe typickou chladnou masku.
„Ustup ty, Žlutoočko.“ odvětila klidně.
Sharess vida, že Lilith není ozbrojena. Před sebou má, aspoň je to jeho zdání, drzou, neozbrojenou, tvrdohlavou ženu. Zcela upustí od úmyslu pomoci si ve sporu silou.
„Nebudeme to zbytečně komplikovat. Na druhé straně mě čekají neodkladné záležitosti. Ty a tvá pýcha je pro mě navíc jen slabou překážkou. Vrať se a nech mne projít.“ pravil posléze.
Lilith přivřela oči. Takže on ji považuje za slabou a bezmocnou? Vrah byl možná dobrý, to si v jeho mysli najít dokázala, avšak nyní se ve svém odhadu šeredně zmýlil. Tu Lilith dostala drobný nápad. Pomalu udělala dva drobné krůčky. Vzdálenost mezi nimi se tedy zmenšila o metr.
„Mé záležitosti jsou mnohem naléhavější než ty tvé, Žlutoočko. Ustup ty, pokud nechceš mít problémy.“ pravila stále stejně klidným hlasem.
No dobrá, pomyslel si Sharess, je třeba použít lehčích zastrašovacích prostředků. Než však mohl pohnout byť jen jediným svalem, Lilith vymrštila ruku a pevně sevřela jeho krk. Sharessova ruka, předtím mířící k meči, se tedy vymrštila vzhůru v marné snaze od sebe Lilith odtrhnout.
„Nelogické.“ komentovala to Lilith svou oblíbenou průpovídkou.
Stačilo jí jediné trhnutí rukou a vrah se ocitl ve vzduchu. Krátký let a pád na zábradlí, kterého se stačil zachytit. Ne, že by Lilith měla tak špatnou mušku, že by se netrefila na most, ale ona prostě tušila, že tohle si Sharess nenechá jen tak líbit a bude jí chtít tuhle nepříjemnost oplatit, což by ji zdrželo a to nepotřebovala. Ještě se k vrahovi obrátila.
„Mohla jsem tě přeskočit, ale nechci se moc přetěžovat.“ významně si pohladila bříško, ale přitom nahodila nakyslý úsměv „ A ještě něco. Jmenuji se Lilith. Tam, kam se dostaneš, mě spíše znají jako Černou lilii.“ znovu se ušklíbla „To aby sis napříště zjistil s kým máš tu čest, Žlutoočko.“
„Mé jméno je Sharess.“ zahučel náš vrah a zcela bez námahy se vyhoupl na most.
Lilith uznale povytáhla obočí. Dříve než čekala. Zřejmě bude vážně dobrý. Nastala další odmlka. Lilith pokrčila rameny.
„Věřím, že se ještě setkáme.“ jemný, pobavený úsměv „Škoda, že tě nemůžu mít ve své armádě – byl by z tebe vynikající generál. Vypadáš více než schopně. No nic. Na viděnou, Žlutoočko.“ řekla a s tím zmizela v mlze.
Ráda bych pokračovala vyprávěním jejích hrdinných skutků ve Světě bez jména, který se rozhodla navštívit, ale nemůžu. Bylo by to nefér vůči mým čtenářům, kteří dosud neznají podrobnosti Lilithina plánu, který se jim chystám postupně odhalit. Jediné, co můžu říct, je, že se jednalo o krátký výlet a na průběh událostí ve Světě beze jména neměl sebemenší vliv. A potkala pak někdy Sharesse? Možná, ale to už by byl jiný příběh…

Vysvětlivky:
1) medúza – Opatření, které na planetě vyřazuje z provozu veškerou techniku. Na takové planetě by  nefungovala ani tužková baterka.
2) Země – Gaia – Cherryin svět
3) prototyp dokonalého vojáka –  vědci dlouhá léta bádali nad tím, jak svořit vojáka s téměř neomezenou silou, který by snesl více než obyčejný člověk, vyžadoval menší dávku potravin a poslouchal jak stroj – Lilith je tomuto ideálu nejblíže – je prakticky nesmrtelná (jen jediná věc ji může zabít), silnější než cokoliv, co si dokážete představit, pochopitelně vycvičená v bojích na blízko i dálku. Jediná její „chyba“ byla, že projevila city tehdy, kdy neměla. A tak ji odkopli jak psa – zavřeli do kobky znamenající pomalé hnití zaživa, ze které se do té doby ještě nikdo nedostal,živý ani mrtvý. Lilith se však po deseti dlouhých letech podařilo uprchnout a od té doby je na dlouhé cestě za pomstou. (stručně řečeno – ne že by Lilith byla nějaká citlivka, poprvé zabila v osmi letech a nijak ji to nepoznamenalo – všem, co ji kdy potkali, připadá chladná jako stroj)
4) čtení myšlenek – nepoužívá žádné kouzlo, nebo tak něco – je to prostě její schopnost, jako někdo umí zpívat, Lilith umí číst myšlenky

Yominis: Z ptačí perspektivy

Yominis: Z ptačí perspektivy published on

Sedím si tak klidně na jedné větvi a čekám, jestli nezaslechnu nějaké prozpěvování okolo poletujícího nápadníka. Už se nemůžu dočkat až tenhle život bude za mnou a já zase postoupím v reinkarnačním žebříčku trochu výš. Třeba ze mě udělají myš nebo dokonce rovnou králíka. Minule jsem byla mravencem a byl to docela děs. Samá práce a žádná legrace. Ale tady je zase celkem nuda, tak si hledám nějakou zábavu. Zkusmo přešlápnu z nohy na nohu. Ta větev je opravdu zajímavá. Měkoučká a příjemná na dotek. Možná je to tím lišejníkem. Ještě párkrát požitkářsky zabořím prsty a pozoruju vlnící se zelenou hmotu pod svýma nohama, než mě to přestane bavit a konečně usoudím, že zase až tak moc super to není. Navíc nějak divně páchne.

Zaslechnu křik, a tak zvednu trochu hlavu a podívám se na to, co se děje pode mnou. Ach jo, už zase bojujou. Nechápu, co je na tom tak moc baví. Těch pár lidí tu do sebe mlátí a vůbec je nezajímá, jak směšně při tom vypadají. Jako když se pavouk zamotá do vlastní sítě, a pak zoufale plácá nohama na všechny strany. Pche, prý elegantní způsob boje…

Snad jediní, na které se dá trochu koukat, jsou ti dva s bílýma vlasama. Jeden je normální a ten druhej nějakej divně tmavej. Snad to přehnal se sluníčkem, uchechtnu se pro sebe. Pak mi ale pohled sklouzne na týpka bojujícího kousek od nich. Má krásnej dlouhej copánek. Hehe, trošku mi připomíná žížalu. Vlastně docela hodně. Najednou dostávám hrozný hlad a fascinovaně pozoruju, jak se ta tlustá žížala…ehm…copánek svíjí ze strany na stranu. Houp. Skoro cítím, jak se to tučné masíčko při každém pohybu natřásá. Houp. Nervózně přešlapuju na větvi a hypnotizuju tu kroutící se lahůdku pohledem. Už to nevydržím. Slétnu ze stromu a několikrát prudce máchnu křídly směrem k chlápkovi se žížalou. Už jsem skoro u cíle. Vystrčím dopředu nohy s drápky a chystám se je zaseknout do téhle chutné svačinky.

A pak mě najednou něco strašnou silou smete na zem a já těsně předtím, než na mě spadne nějaká strakatá řvoucí příšera a já ztratím vědomí, uslyším někoho křičet: „Foebusi, ty idiote, proč sakra zase padáš?!“

Brr..konečně jsem se dostala z toho zatraceného vajíčka ven. Už jsem si myslela, že tam snad umřu. Počkat…VAJÍČKA!? S pocitem hrůzy se podívám na svoje ulepené tělo. Nevidím nic jiného než černou. Pak mi ale něco zamává přímo před obličejem. Chvíli mi trvá, než zjistím co, a pak jenom vyděšeně zírám na vlastní krásná, černá tykadla. Už zase jsem mravenec.

„A dopr…“

Yominis: Další…

Yominis: Další… published on

 

 

„Další…“

K mému malému pultu přistoupil obtloustlý chlápek s mohutným knírem a zamručel na mě, chudinku, která musela stejně jako každý den sedět za přepážkou a vyřizovat rozdělení Peklo/Ráj. Nijak mě nezaujal. Byl ošklivý, starý a vypadal jak přerostlý knírač. Otráveně jsem mu vrazila do ruky formulář a dál se věnovala rozjedené svačině.

Za několik minut byl zpátky a podal mi pečlivě vyplněný papír. Puntičkář, zamumlala jsem s plnou pusou sýra. Po chvilce přemáhání jsem ale polkla, odložila housku a začala kontrolovat údaje.

„Takže vaše jméno je Pachys.“ Muž přikývl a vážně si uhladil knír.

„Datum narození: 29.8.319 a datum úmrtí: 5.6.371. Zemřel na infarkt. Souhlasí?“

Další přikývnutí.

Hm…nic zajímavého. Jenom další úctyhodný páprda, co umřel ve spánku. U některých položek jsem se stejně jako vždycky zastavila a poznamenala si je na kousek papíru. Brr, nesnášim kontrolory, už dvakrát jsem kvůli nim přišla o prémie. Nakonec jsem začala hledat jeho rozsudek ve stohu papírů, co mám položené na pultu. Po nalezení toho, co jsem sháněla, jsem s pocitem úlevy vysvobodila svoje ruce ze zajetí té šílené hromady a soucitně se na ně podívala. Chudinky, za chvilku budou úplně na placku. Vylovila jsem ten důležitý dokument ven, přičemž jsem ho omylem vymáchala v hořčici z mojí nedojedené housky. No nic, rychle jsem to utřela rukávem (ten svetr stál hotové jmění a teď mohl rovnou do koše) a jukla jsem se do něj. Stačilo mi se tam jenom zběžně podívat a protočila jsem oči v sloup.

„Takže jste byl přidělen do Ráje č.7. Jděte čtvrtými dveřmi vpravo.“

Muž šťastně odkvačil do ‚země zaslíbené‘ a já si jako už po tolikáté položila hlavu do dlaní. „Nesnášim tuhle práci.

Podívala jsem se před sebe a ke své hrůze zjistila, že fronta čekatelů se zase o něco prodloužila. Vypadalo to, že mi nezbude nic jiného než pokračovat v práci. Housku jsem tedy definitivně schovala pod stůl a připravila si papíry.

„Další…“

Tentokrát ke mně přišel vysoký mladý muž s bílými vlasy a šedýma očima. Překvapeně jsem nadzdvihla obočí. Že by konečně někdo hezký? Zkusila jsem vyčarovat okouzlující úsměv, když jsem mu podávala formulář (zbytky sýra a semínek mezi zubama mu dodávaly určitě zvláštní půvab, jak jsem pak zjistila). Ale on mi ho jenom nakvašeně vytrhl z ruky a odkráčel k vyplňovacímu stolku. Zmohla jsem se akorát na uražené „He!?“ a nakonec jsem na něj vyplázla jazyk. Tupec. A to jsem se snažila být jenom trošku milá…

O pár minut později přede mě položil papír s načmáranými odpověďmi.

„Takže se jmenujete…R-Ra..stac…?“ Teda, ten ale škrábe. Sotva jsem to vyluštila.

Za svůj heroický výkon jsem se od něj dočkala jenom úsečného přikývnutí. Nesnáším namyšlený nevychovaný frajírky. A když neumí pořádně psát, je to ještě horší. Bezmocně jsem zaskřípala zuby a radši pokračovala ve čtení.

„Narozen 1.3.350 a zemřel 15.4.371?“ Sjela jsem pohledem trošku níž. „Smrt umučením…“

Zvedla jsem oči a uviděla, jak muž naproti mě zbledl při vzpomínce na bolest. Se škodolibou radostí jsem se začala probírat papíry na stole. Nakonec jsem vítězoslavně vytáhla ten s jeho jménem. Po přečtení jsem se neudržela a usmála se.

„Takže to bude Peklo č.2. Trest: opakování posledního dne života. To jsou druhé dveře zleva.“ Nemohla jsem si pomoct a doslova jsem se tetelila radostí. Aspoň se ten nevychovanec nebude nudit.

Viděla jsem, jak Rastac (nebo jak se jmenoval) začal zelenat a bezmocně zatínal pěsti. Pak se na mě z ničehož nic vrhnul a šel mi po krku. Strašně jsem se lekla a spadla naznak ze židle. A ten cvok přeskočil přepážku a začal mi tisknout krk. Už jsem se začala loučit se životem. Díky bohu za ochranku. Stačili ho ode mě odtrhnout dřív, než mě úplně uškrtil. Dotáhli ho do dveří, kam patřil, a zabouchli za ním. Potom, co jsem se sesbírala z podlahy, stihla jsem ještě zaregistrovat jeho vyděšený výraz, než se pekelná brána zavřela. Sedla jsem si zpátky na židli a promnula si bolavý krk. Budu mít modřiny. Ale za ten pohled mi to stálo. Stejně jako předtím jsem si položila hlavu do dlaní, tentokrát jsem se ale nepokrytě zubila.

Ne ne, pěkní kluci do nebe nepatří. Začala jsem si prozpěvovat nějakou strašně cool písničku a vytáhla svojí napůl snězenou housku. Pořádně jsem se do ní zakousla a na chvilku se na zákazníky vykašlala. Však oni se taky nezblázní. Po spolknutí posledního sousta jsem obal zmuchlala do kuličky a spokojeně se rozvalila na židli.

„Miluju tuhle práci.“

Připravila jsem si nový formulář pro dalšího mrtvého chudáka. Tak kdopak je další na řadě? Tarnen? He he, to mě asi čeká ještě nějaká zábava…

„Další…“

 

Yominis: Kalhotková aféra

Yominis: Kalhotková aféra published on

 

 

„Foebusi, jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“

Podívala jsem se na něj ironicky a pomyslela si něco o ‚dementních idiotech, co ani neumí přelézt plot, ale stejně se všude cpou‘. Tentokrát ho nenapadlo nic lepšího než zkusit zjistit, jestli andělé nosí pod řízou spodní prádlo. Úchylák. Je už přes 80 let mrtvý, ale pořád se chová jako nevybouřený puberťák.

„Neboj se, vím, co dělám. Víš, jaká to bude sranda?“ Snaží se mě nalákat, jako bych byla jenom obyčejnej začátečník, a přitom jsem já učila jeho.

„Jo, fakt super. Jestli nás chytne nějakej strážce, tak z nás stáhnou kůži.“

„Nechápu, proč berou do nebe i tarnen,“ zašklebil se a dál neuměle črtal plán celé akce.

„Protože všem už dávno došlo, že dát za trest pět otčenášů, moc nezabírá. Zato takový trhání nehtů…“ Zamávala jsem mu rukama před obličejem. „Řeknu ti, průšvih jsem neměla poslední tři roky.“

„Hele, buď ráda, že ses ještě nepotkala se Sharessem. Ten by ti za to projímadlo v jídle utrhl hlavu a ne jenom nehty.“

Brr…Sharess je v nebi celkem pojem. Nevím přesně, čím si zasloužil milost a neskončil v pekle, ale prostě je tady.

Ale já za to projímadlo fakt nemohla. Prostě jsem si spletla hrníček toho nafrněnýho anděla, co mi pořád zíral na prsa, a toho tarnena. Mělo mě hned napadnout, že to tmavě červený vevnitř asi nebude malinová šťáva.

Ale co, už to mám za sebou, nehty dorostly a kůže už skoro taky, tak proč to dál rozpitvávat. Vlastně mi už nějaká pořádná akce chybí. Být tu celou věčnost je docela nuda.

„Dobře, tak já do toho teda jdu taky, ale jestli se něco zvrtne, tak to všechno svedu na tebe, jasné?“ Stejně mi to nikdo nezbaští…

„Jasné, ale teď se podívej na tohle. Už to mám vymyšlený. Uděláme to takhle…“

 

…………………………………………………………………………………………………………………………………….

 

„Já ti říkala, že to nevyjde.“

Nesnáším tyhle vězení. Jsou odporně čistý, bílý, že z toho bolí oči, a voní po citronu. Kam přišly ty starý dobrý kobky, kde se člověk nebál do ničeho kopnout a mohl si aspoň popovídat sem tam s nějakou krysou…Rozhodně by s ní byla větší zábava než z tímhle tupcem. Špičkou nohy šťouchnu do hromádky, co vedle mě leží.

„…“

„Neumřel jsi, že ne?“

Ono to vlastně asi ani nejde, po smrti umřít…

Docela se leknu, když Foebus po chvilce zničehonic zasténá.

„Ne, něco mnohem horšího.“ Zoufale se na mě podívá. „Víš, jak jsme utíkali pryč a já měl v ruce ty kalhotky?“

Přikývnu a začínám mít dost nepříjemný pocit, který mě přepadá vždycky, když jsem v pořádným maléru.

„Tak já to napral přímo do stolu, kde právě obědval Sharess…a ty kalhotky…mu spadly rovnou do polívky.“

Vyděšeně polknu a představuju si tu scénu. Divím se, že Foebuse nerozčtvrtil rovnou.

„Foebusi, ty idiote, jestli tě nevykuchá Sharess, tak já určitě.“

V tom se otevřou dveře a dovnitř vejde Sharess.

„Neboj se, tohle zařídím já,“ řekne a usměje se takovým tím děsným tarnen-způsobem. Vidím, jak Foebus znatelně zbledne a mně přeběhne mráz po zádech. Asi bych mu měla nějak pomoct, jinak si ho Sharess vychutná. Pomalu teda zvednu ruku a natáhnu ji směrem k Foebusovi.

„Ehm…To on…“

Orf the Gray: Elfí dvůr

Orf the Gray: Elfí dvůr published on

Když jsem se konečně se Sharessem dostal ke Dvoru, byl jsem bohatší o pár nepříjemných škrábanců, bolestivý souboj vůlí s Tepherothinými patolízaly a díky jejich šlechetnosti i o 60 nových válečníků pro invazní armádu. Jak se přibližovala doba invaze, byl jsem stále neklidnější a proto na mě možná tolik zapůsobily události které se udály onoho osudného roku u Dvora Lorda Zimy. Ve Sharovi jsem nalezl spřízněnou duši, kterou jsem nepoznal po mnoho let. Zvláštní přátelství. Tarnen vycvičený v Cechu Vrahů a urozený elf. Rozhodně jsem se už mnoho let nepobavil tak, jako u onoho Dvora. Zjistil jsem, jak se mohou věci zkomplikovat ještě víc, než bych byl kdy myslel.

-Zápisky Ceara Tyraniell (původní)

 

Na konci cesty se Sharess zastavil aby se pořádně podíval na město ke kterému směřoval už dosti dlouho. Na první pohled starodávné město se vzpínalo z rozsáhlé mýtiny v pozoruhodné směsici dřeva, kamene a kostí. Vypadalo to, že nejstarší jsou kamenné velkolepé stavby, pravé paláce elfího lidu. Budovy složené převážně z kostí vypadaly jako stavěné ne zcela dávno, ale také nebyly úplně mladé. A nejmladší rozhodně jsou dřevěné domy, tedy lépe řečeno sruby nacházející se většinou na okraji města. Shar by si nikdy nemyslel, že se dá takhle veliké město ukrýt do nějakého lesa.

„Úchvatný pohled, co?“ Ozve se zpoza Shara Cearův melodický hlas. „Tohle je podle všeho největší čistě elfí město na světě. Rozhodně největší po pádu Tyraniellu. Až se dost vynadíváš, půjdeme dovnitř.“

„Dej mi ještě chvilku, Ceare. Koneckonců tu strávím nějaký ten týden, tak se chci nejdřív pořádně pokochat pohledem na starodávnou architekturu z dálky.“

Sharess ještě chvilku postál a pak následoval Ceara k městským branám, pokud se tak daly nazývat dva obrovské stromy s navzájem propletenými větvemi které tvořily jakýsi oblouk. O jeden ze stromů se opíral elf oděný v tradiční šupinovou zbroj s kostěnými výztužemi a třímající luk. Tento elf si je během jejich pochodu měřil zrakem plným podezření, které narostlo s počtem kostlivých bojovníků kteří následovali Cearovu skupinu.

 

„Cymaniel, běž prosím napřed a oznam strážci brány kdo jsme.“ Okamžitě jak Cear domluvil, vydala se Cymaniel zrychleným krokem k elfovi který se opíral o strom brány. Sharess sledoval krátkou výměnu názorů mezi Cymaniel a neznámým elfem. Netrvalo příliš dlouho a i Sharess s Cearem a jejich eskortou dorazili k bráně. Neznámý elf se okamžitě ujal slova.

„Buďte vítáni do našeho města. Nejdřív ale musím ověřit zda jste opravdu ti, za které se vydáváte.“

„No jo,“ povzdechl si Cear, „tradice je tradice. Slyš má slova, Rathe, odvěký strážce brány! Cearův hlas se rázem změnil ve zvučný soubor melodií a tónů které zcela jistě měly určitý význam, ten ale zatím Sharovi unikal. Cear po chvíli pokračoval ve srozumitelné řeči.

„Jsem Cear Adinerach, pán z Tyraniell. Známe se už přes 170 let a za celou tu dobu jsi mě nikdy nepustil dovnitř bez tohohle rituálu. Stačí tohle k mému představení?“

Neznámý elf se zasmál a odpověděl.

„Jistě, Ceare. A co tvůj společník? Ten nevypadá úplně na jednoho z nás. Jeho oči sice vypadají dobře, ale jeho černá kůže rozhodně nevypadá na přirozené účinky naší magie.“

„To rozhodně ne.“ usmál se Cear „Je mi ctí představit velvyslance Tarnen, elfa velké odvahy a značných zkušeností, Sharesse!“ Cear rozmáchlým gestem ukáže na Shara, který se začal cítit jako naprostý idiot. Všechna ta pompéznost mu byla veskrze nepříjemná. Shar ale věděl, že to musí nějak vydržet jestli se chce dostat dovnitř. Tak se alespoň pokusil vypadat co nejvíce povzneseně, ačkoliv to samozřejmě obnášelo vypadat jako kretén.

„Tak velvyslanec? A k tomu Tarnen? Něco mi říká, že tohle bude Lord Zima chtít vědět co nejdřív. Radši vás doprovodím osobně, ať se může mladá Cymaniel vrátit zpátky na hranici.“ Jen malé kývnutí hlavou přimělo Cymaniel k rychlému rozloučení a bezmála úprku skrze kostlivé válečníky. „Takže mě následujte, pánové. A mimochodem, Ceare, mohl bys nechat ty nemrtvé za branami města? Tohle už není v módě přes třicet let.“

„Kdepak, ti musí jít s námi až ke Dvoru,“ zasmál se Cear, „našel jsem totiž cestou něco moc zajímavého. A něco mi říká, že to Tepheroth tuze ráda uvidí.“

„Ty vaše politické intriky. Copak si od nich nemůžeš dát pokoj během svých návštěv? Jednou se z toho zblázníš. Proč se na to všechno nevykašleš? Vždyť jsi přece taky mohl držet věčnou stráž u bran a politika ti mohla být ukradená.“

„Vždyť víš, Rathe, že nemůžu. Ne dokud nebude pomstěno Krveprolití. A oba víme jak to asi skončí.“

Rathe se smutně zahleděl na Ceara a pomalu vykročil skrze bránu do města. Přes rameno ještě prohodil k Cearovi: „Vím, bohužel vím. Tak pojďte, jsem si jistý že váš Lord Zima už očekává.“

Sharess se trochu rozpačitě podíval na Ceara, protože si nebyl jist co se vlastně stalo a o čem se ti dva dohadovali. Bylo to nezvyklé naprosto nechápat narážky na historii těchto zvláštních elfů. Jak se zdálo, bude mu Cear ještě muset spoustu věcí vysvětlit. Teď se ale vydal bok po boku s Cearem a s hordou kostlivců za zády do elfího města.

 

 

 

Elfí město bylo sice svým způsobem úchvatné, ale Sharess se raději věnoval svým starostem a šťouchl do Ceara.

„Nechceš mi Ceare aspoň vysvětlit co to bylo to Krveprolití? Připadám si hodně blbě když netuším o čem se bavíš s jinými elfy.“

Cear se na Sharesse podíval s bolestí v očích a odpověděl:

„Ne, Share, zeptej se kohokoliv jiného ale mě ne. Ke Krveprolití můžu říci jen jedno, a to že už brzy bude pomstěno.“

„Ceare, ty ses vyhnul odpovědi! To je poprvý co jsi něco takovýho udělal! Myslíš to vážně?“

„Smrtelně vážně.“

„No, jak myslíš. Zařídím se podle tvé rady. A na jiné věci mi odpovíš?“

„Odpovím, odpovím, ale teď ne, Share. Počkej po audienci. Pak spolu můžeme probrat většinu věcí které tě budou zajímat. Jen buď trpělivý.“

Shara to sice moc nepřesvědčilo, ale bylo zřejmé že z Ceara už nic nedostane. Proto se raději věnoval městu. I když by možná bylo lepší nazvat to městečkem, protože to mělo daleko do rozsáhlých lidských měst, nebo těch nových měst elfů, ale jak Cear řekl dříve, bylo čistě elfí a mělo onu auru dávnověkosti která byla patrná na každém kameni a v architektuře domů. Takovou architekturu ještě Sharess neviděl a to ani v nejstarších efích nebo tarnenských městech. Jestliže ale byla architektura města úchvatná, v porovnání s palácem ke kterému směřovali to bylo nic. Protože tohle musel být Dvůr Lorda Zimy, obrovský palác z bílého hladkého kamene jehož věže se tyčily vysoko nad ostatní domy ve městě. Čím více se Shar blížil k tomu paláci, tím více musel obdivovat zručnost kameníků kteří dokázali vytvořit tak nádherné dílo. Najednou si ale Sharess uvědomil, že se nejspíš setká s někým, kdo nejen že viděl stavbu tohoto paláce, ale je nejstarším žijícím elfem na tomto světě. Proto byl Sharess trochu nervózní když se dostali až k branám toho paláce a byli vpuštěni dovnitř.

 

 

 

U Kostí, Krve, Ducha a Masa! Přísahám, že mi ti proklatí lidé zaplatí! Tyraniell bude pomstěn! Já, Cear, nový Pán z Tyraniell, nebudu mít klid dokud toto krveprolití nedojde zasloužené odplaty. Proklínám všechny hamižné lidi kteří zapříčinili pád našeho nádherného města! Nechť s mou krví zde zůstává i má magie aby znepříjemnila těm proklatcům jejich žití! Nechť se ke mně moje magie opět připojí až znovu vstoupím do svého pravého domova. Přísahám na kosti svých kostí, že pomsta bude má!

-přesné znění Prokletí Tyraniell uvržené Cearem Tyraniell

 

 

 

Sál ve kterém byl Dvůr umístěn byl stejně velkolepý jako zbytek paláce. Místnosti přirozeně dominoval trůn Lorda Zimy, masivní konstrukce převážně z lebek a jiných kostí. Z téhle vzdálenosti Sharovi připadalo že si mezi sebou lebky povídají, že se jim neustále pohybují čelisti. V porovnání s tím trůnem působila křesla na kterých seděli ostatní jako laciné napodobeniny. Sharess byl tak zabrán do obdivování sálu, že sebou trochu trhnul když zaslechl hlas, který zazněl jako když vane zimní vítr. A měl v sobě opravdu určité tóny které mu připomněly zasněženou krajinu a mrazivý vítr prohánějící se po pláních.

„Ceare, vím sice že přivádíš velvyslance, ale je opravdu nutné tahat ssebou do mého trůnního sálu tu hromadu starých kostí?“ Jak se Shar s Cearem blížili k Zimovi, dovedl Shar rozeznat více podrobností, například že lebky v trůnu Lorda Zimy skutečně hýbou čelistmi a vydávají podivný šepotavý zvuk který byl velice zneklidňující. Pak ale sálem znovu zazněl hlas Lorda Zimy a donutil Shara aby mu věnoval plnou pozornost. „Doufám že pro to existuje nějaké vysvětlení.“

„Vysvětlení není nutné, ne od někoho s jeho krevní linií.“ Velice atraktivní blondýna sedící po pravici Lorda Zimy nedala Cearovi šanci promluvit. „Všichni tady přeci víme že Adinerach je naprosto nedůvěryhodné a proradné stvoření které se neštítí ničeho. Ani přivedení nemrtvých do trůnního sálu Krále!“

„Jaká to ostrá slova, Tepheroth.“ V Cearově hlase zcela zjevně zazníval výsměch. Než ale mohl Cear pokračovat, Tepheroth ho ostře přerušila.

„Pro tebe to bude vždy Tepheroth Calix, Adinerachu. Protože já jsem na rozdíl od tebe vládcem existujícího klanu.“

Sharess jasně cítil vlnu čiré nenávisti která se od Ceara začala šířit a tak radši o kousek poodstoupil a zaměřil svou pozornost na ostatní elfy přítomné v místnosti. S hrůzou si uvědomil, že Cear, který se choval relativně normálně má druhé nejhrozivější oči v celé místnosti. Ty první patřily samozřejmě Lordu Zimovi. Měly v sobě něco co přitahovalo pozornost. Shar se přistihl že do nich upřeně zírá a nevnímá urážky které začaly létat mezi Cearem a Tepheroth. Zimovy oči byly ledově modré, možná nejdokonalejší modré oči jaké kdy Shar viděl. Byla tam ta vnitřní síla, silnější, ale podobná té kterou viděl Sharess už v Cearových očích. Čím déle se do těch očí díval, tím zřetelnější byl hlas v jeho mysli. Nejdřív byl tichý, ale postupem času nabral na zřetelnosti a přinesl pocit zimního rána přímo do Sharovy mysli.

„Tarnen. Po tolika letech. Je mi zatěžko uvěřit tomu, že se naši bratranci rozhodli navázat s námi diplomatické vztahy. Což nám nechává pouze jednu možnost. Invazi. Zajímalo by mě, co mi k tomu řekneš, Sharessi? Jsem si jist že ti nevadí když tě budu oslovovat tímhle jménem a ty mě Lorde Zimo.“ Zimův hlas měl v sobě tón pobavení pod kterým Shar rozeznal neústupnost a trpělivost věků.

„Já… Lorde Zimo…nemám co k tomu říct. Snad jenom že pokud vím tak se tarnen nechystají k invazi do vašeho města.“

„Slova, nic než slova. Čím mi můžeš dokázat svoje tvrzení?“

„Naprosto ničím. Co já vím, tak klidně může můj lid mít v plánu brzkou invazi na povrch včetně vašeho království. Ale máte moje slovo že s tím nemám nic společného.“

„Jak zábavné. Jsem rád že mysl tarnen nebyla zatemněna jejich pobytem v podzemí. Ale o tomhle si promluvíme až jindy. Teď se vzdal, přijď sem znovu zítra za úsvitu.“

Najednou byl Zimův hlas pryč a Sharess znovu vnímal hádku mezi Cearem a Tepheroth které zjevně vrcholila. Zrovna byla u slova Tepheroth

“… a ještě si vymýšlíš takové lži! To byla zcela jistě léčka nastražená tak, aby vina padla na mě! Kdokoliv z nich to mohl udělat taky! Je přece tolik schopných nekromantů v naší rase.“

„Jistě, je spousta schopných nekromantů, ale ani jeden se nejmenuje Zevil, není tvým patolízalem a nebyl tam osobně. A jestli mi nevěříš, tady máš jeho hlavu!“ Cear s rozmachem hodil po Tepheroth zakrváceného hlavu jiného elfa a pokračoval, „tahle hlava ještě nedávno mluvila a kupodivu mám na to i svědky.“

Tepheroth vypadala velice vyvedená z míry, a tak zavládlo trochu rozpačité ticho. To bylo naštěstí přerušeno Lordem Zimou.

„I když je tohle velice zajímavá situace, jsem si jist že bychom neměli unavovat velvyslance Sharesse. Pane velvyslanče, jsem si jist že vám někdo venku ukáže cestu do vašich komnat.“

Shar narážku pochopil a proto s úklonou odešel ze sálu.

 

 

 

VoTaurrové byli vždy spojenci našeho lidu, ale na začátku války se připojili VoTaurrové raději k Cearovi místo toho aby se snažili pochopit naše principy a důvody k rozpoutání té války. Nejspíš byl VoTaurrský vyslanec celou dobu spojencem Ceara a díky tomu nám mohl zasadit tak citelné rány.

-Tepherothin deník

 

 

 

Sharess se zrovna zabydloval ve svém rozlehlém pokoji když zaslechl něco co mohlo být klepáním ovšem jenom pokud by klepala velice velká a těžká ruka. Shar jen pro jistotu položil svoje katany na blízký stolek než odpověděl.

„Vstupte!“

Dveře se otevřely a obrovská postava se jimi protlačila dovnitř. Rozhodně to nebyl elf. Na výšku měřil dva a půl metru, na šířku jen o málo méně. Ačkoliv měl humanoidní ruce, jeho hlava byla spíše kozlí včetně dvou rohů. Když ale promluvil, měl naprosto zřetelný a sytý hlas.

„Zdravím vás! Vy musíte být ten tarnen! Velvyslanec Sharess, že?“

Sharovi sice chvilku trvalo než se vzpamatoval, ale pak ze sebe dokázal dostat:

„Aano. A vy asi budete VoTaurrský vyslanec. Obávám se že neznám vaše jméno.“

„Jmenuji se Mekk’iah.“ VoTaurr se uklonil, což bylo samo o sobě působivé. „ale jestli se vám to špatně vyslovuje, říkejte mi Mekk.“

„Dobrá. A co vás za mnou přivádí?“

„Můj starý přítel mě požádal abych se o vás postaral po celou dobu vašeho pobytu zde. To je, pokud jste na pochybách, dokud se vám nezahojí vaše rány.“ Na Mekk’iahově tváři se objevilo něco jako úsměv.

„Takže vás poslal Cear? Výborně! Doufám že mi vysvětlíte spoustu věcí o těhle zvláštních elfech. Cear nebyl právě sdílný.“

„Tím chcete říct, že vám neřekl skoro nic. Ale to se dá spravit. Nejspíš bude nejlepší začít Lordem Zimou. Souhlasíte?“

„Rozhodně!“

„Tak tedy, Lord Zima byl jedním z prvních elfů kteří byli na tomto světě. Studoval jsem archivy těchto elfů ,a protože neprošlo toto město žádnou válkou tak je jejich historie velice kompletní. Někdy dávno došlo k nějaké magické nehodě která nasytila jeden z elfích rodů magií v její surové podobě. Do té doby byl Lord Zima typickým elfím pánem. Vznešení elfové ho označovali za jednoho z nejlepších dávných šermířů. Z onoho rodu byl právě on tím nejstarším a je označován za První generaci Kostěných elfů. Lord Zima zařídil postavení města ve kterém se právě nacházíme, mnoho elfů ze všech možných rodů na něm pracovalo mnoho let. Podle všeho se mělo stát tohle město opěrným bodem elfí říše a Zimův rod měl tvořit páteř její armády. Byly dohodnuto v Zimově trůnním sále, že Kostění elfové budou povoláni do bitvy pouze za souhlasu všech vládců elfích rodů. To byla pravděpodobně zlatá doba pro všechny elfy. Časem se z Lorda Zimy stal jeden z nejobávanějších bojovníků všech dob. Zkuste uhádnout proč.“

„Proč? Říkal jste, že byl vynikající šermíř a spolu s magií asi dovedl odrážet protivníka tak dlouho dokud ho neusmažil.“

Mekk‘iah potřásl svou bradkou. „Ne, pochopil jste to všechno špatně. Co je základem nekromancie?“

„Nejspíš oživování mrtvol.“ Zněla jednoduchá odpověď

„A co je mrtvola? V tom nejobecnějším slova smyslu.“

„Uh, řekl bych že neživý objekt.“

„Přesně tak. Síla Lorda Zimy je ve schopnosti oživit svoje zbraně, jsou v podstatě jeho prodloužením. A i kdyby tohle selhalo, měl jste pravdu, je to velice schopný čaroděj, ačkoliv v tomto ohledu byly archivy poněkud stručné. Ale abych se vrátil k původnímu tématu. Pokud se někdy dostanete do přijímacího pokoje Lorda Zimy, podívejte se po hodně starém svitku na stěně. To je ta dohoda kterou Lord Zima na rozdíl od ostatních stále ještě nezapomněl. Jak jsem již řekl, tohle město bylo vystavěno jako pevnost, její umístění rozhodně nebylo něco co elfové na potkání prozrazovali. Ale Lord Zima si uvědomil, že jeho rod musí být v kontaktu s okolním světem, a proto nařídil vybudování dalšího města, dost daleko odsud, města které elfové nazývají Tyraniell. Jeho správu svěřil jedné ze svých milenek, taktéž člence První generace. Bohužel je třeba dodat, že ačkoliv byla tato elfka mimořádně sličná, nebyla vojenský stratég. Tyraniell otevřelo své brány všem národům pod podmínkou že budou respektovat elfí zákony. Tyraniell zažilo nebývalou dobu prosperity. Ale jeho prosperita skončila se zánikem zlatých elfích časů. Původě jednotná elfí říše se rozpadla, dílem vnějšího tlaku, dílem vnitřních neshod. Tohle období je bohužel poněkud nejasné, musel jsem se spoléhat jen na místní údaje. Chcete se na něco zeptat?“

„Snad ani ne. Prosím pokračujte.“

„Šest z elfích pánů přišlo sem za Lordem Zimou a žádali ho aby obnovil pořádek v říši, zabezpečil její hranice a vypořádal se s odpadlíky. Zima jim ale jen odpověděl citací z dohody že by ho musela požádat celá rada elfích pánů. Jinak bude muset stále vyčkávat zde v pevnosti. Navrhl ale těmto pánům že se mohou přestěhovat do jeho měst, nebo dokonce přesídlení do hlídané oblasti, která sice byla blízko starým hranicím, ale zato bylo v Zimově moci ji ochraňovat. Tito pánové zvolili přestěhování do Zimových měst a tímto bylo založeno sedm klanů Kostěných elfů, přičemž klan Syneri je ten původní Zimův. Postupem času se zjistilo, že čím dále jsou generace od původních elfů kteří prošli změnou, tím slabší je jejich vrozený talent k magii. Sice se i v těchto generacích našli velcí mágové, ale celková magická úroveň se s každou další generací snižovala. Také by se dalo říci, že to zvláštní v jejich očích bylo s každou generací slabší.“

Mekk’iah se na chvíli odmlčel a pak pokračoval. „Zase jsem odbočil. Další důležitou událostí je Krveprolití, ačkoliv by jste o tom v lidských kronikách našel jen malou zmínku, nejspíš něco ve smyslu velké vítězství nad elfy během rozšiřování Císařství. Já to ale vezmu z elfího hlediska. Máte už nějaké otázky?“

„Zatím asi ne. Počkám si na to krveprolití.“

„No jak myslíte. Tyraniell bylo už delší dobu trnem v oku lidské říši jménem Císařství. Znáte ji?“

„Znám, nejspíš se od té doby vůbec nezměnili.“

„Císařství za pomoci své tajné služby během jedné noci pozabíjelo většinu vysoce postavených elfů ve městě a se smrtí velitelky města se rozpadla obranná síť. Než se Lord Zima o této noci dozvěděl, už bylo příliš pozdě, armáda Císařství se začala opevňovat ve městě. Lord Zima byl tímto činem velice pobouřen, protože Císařská armáda se pustila do systematického vyhlazování všech elfů kteří v Tyraniell v té době byli. Jistě mi teď dovedete říci sám Cearovu roli v dalších událostech pokud vám prozradím že Tepheroth je z Třetí generace.“

Sharess se opřel ve svém křesle a po chvíli přemýšlení řekl

„Dá se z toho velice snadno usoudit že Cear je z Druhé generace. Kolik je ještě žijících elfů z Druhé generace?“

„Jenom jeden, stejně jako je pouze jeden živý z První generace. Mluvíme-li pouze o Kostěných elfech, samozřejmě, o dávných elfích knížatech jsem mnoho záznamů nenašel“

„Takže Cear je jediným dědicem Lorda Zimy a navíc nástupcem na trůnu v Tyraniell. Je to tak?“

„Zatím jste to pochopil zcela správně. Uvažujte dál a zaměřte se na magii. Cear je z Druhé generace, jak je možné že nepoužívá magii?“

„Sice nepoužívá magii, ale je v magii velice nadaný. Viděl jsem ho ovládnout najedou mnoho nemrtvých bytostí, ale když jsme spolu zápasili tak nepoužil ani jedno kouzlo. Je možné že jeho magické schopnosti se nějak vyčerpaly?“

Mekk’iah spokojeně kýval hlavou. „A co nějaké velké kouzlo? Takové které pro trvání vyžaduje neustálý příliv magické energie? Přemýšlejte.“

„Velké kouzlo?“ Shar se odmlčel na dlouhou dobu. Když pak znovu promluvil, bylo to velice váhavé. „Slyšel jsem o jednom městě v Císařství. Prý tam nechce nikdo přebývat, prý je prokleté. Ale musí mít pro Císařství nějakou velkou hodnotu, protože vystavělo velkou pevnost poblíž tohohle města. Nenapadá mě žádné jiné místo které by mohlo být pod vlivem trvalého kouzla. Ale jaké to kouzlo je?“

„Pojmenoval jste ho dokonce naprosto správně. Je to Prokletí z Tyraniell, Cear se zřekl své magické moci až do doby kdy znovu získá Tyraniell do elfích rukou. Jestli chcete, určitě mají ve zdejší knihovně přesné znění Cearova prokletí.“

„Proč tedy Cear nezískal město zpět okamžitě? Vždyť s pomocí Lorda Zimy by určitě hravě Císařskou armádu rozdrtili. Cear mi rozhodně nepřišel jako někdo kdo trpělivě vyčkává a až potom udeří.“

„Opět máte pravdu, pane Sharessi. Cear měl na toto téma velice živelný rozhovor s Lordem Zimou. Tak živelný že bylo Ceara slyšet přes tři patra když pokládal zhruba podobnou otázku. A odpověď Lorda Zimy jsme sice neslyšeli, ale zato už od té doby Cear nezvýšil hlas. S tímhle se mi sice Cear nikdy nesvěřil, ale řekl bych, že Lord Zima nechce riskovat další elfí životy.“

Shar byl trochu zmaten. „Jak ale chce potom dobýt tu pevnost? Bez armády to přece nepůjde. Ani stará magie není tak silná.“

Mekk’iah se burácivě zasmál. „Nejenom že by ta magie stačila, ale Cear má dokonce už i armádu. Od Prokletí ji spolu s některými z přeživších dával dohromady.“

„Ale to už je přece mnoho let. Žádná armáda nevydrží tak dlouho.“

„Žádná živá armáda, chtěl jste říct. Ale zapomněl jste v čem je většina těhle elfů mistry.“

„Nekromancie.“ Vydechl Shar

„Ano, nekromancie. Zřejmě jste Ceara potkal poblíž jednoho z jeho shromaždišť.“

„Dobře, tohle všechno je mi jasné, ale jak toho můžete tolik vědět? Vždyť ani staré knihy nezmiňovali o tom, že by VoTaurrové byli nesmrtelní.“

„Staré knihy? Vy jste snad viděl knihy ve kterých jsou vyobrazení VoTaurrové?“

Shar přikývl. „Staré knihy psané velice zvláštními runami s obrazy tvorů velmi vám podobným. Je ale pravda že ty runy uměli přečíst pouze velmi staří elfové.“

„To musely být knihy odsud nebo z Tyraniell. Nikdo jiný kromě Kostěných elfů s námi totiž kontakty neudržoval.“

„To nedovedu posoudit,“ pokrčil Sharess rameny, „ale neodpověděl jste mi na moji otázku.“

„Vy opravdu chcete odpověď? Takže, ten pravý důvod proč Císařství má velkou pevnost na prokletém místě je to, že kolem Tyraniell, stejně jako kolem tohohle města je prastaré kouzlo, vybudované už dávno mnoha kouzelníky. Zkrátka, tady vaše tělo nestárne. Stejně tak i u Tyraniell. A tak i já, třebaže je mi 420 let vypadám pořád na 65.“

„A jak je možné, že jste pravděpodobně jediná rasa která ví o existenci Kostěných elfů?“

„Samozřejmě proto, že jsme jejich pradávní spojenci. Oni nás ochránili za elfí říše, my nyní splácíme svůj dluh. Mnoho uprchlíků z Tyraniell se u nás ukrylo a díky tomu jsme teď v bezpečí před Císařstvím. A až Cear získá zpět Tyraniell, bude zase náš národ bez blízkých nepřátel. A proto je pro nás velice důležité mít zde neustále svého vyslance.“

„Takže asi bude pravda i zbytek a ty vaše hory jsou poměrně blízko Tyraniell. Musí to být poměrně znepokojující mít Císařskou armádu hned za humny.“

„Ne na dlouho, Sharessi.“

Shar překvapením rozevřel doširoka oči. Najednou začala spousta věcí dávat smysl. Sice se už toho dozvěděl dost, ale chtěl Mekk’iaha pumpnout ještě o jednu velice důležitou informaci.

„Takže ta Cearova invaze je blízko? Ten se určitě nezastaví jen v Tyraniell. Myslím že by si Císařství mělo užít svoje poslední chvíle.“

Mekk’iah se natáhl k Sharovi a poklepal mu jedním svým mohutným prstem na čelo.

„Sice tohle vím, ale měl byste se na to zeptat Lorda Zimy. A jenom doufám že se k našim horám nikdy nepřiblíží tak vychytralý tarnen jako vy.“

S velkým úsilím se Sharovi podařilo udržet neutrální tvář a odpovědět normálním hlasem:

„Určitě se ho na to zeptám. Rozhodně jste mi poskytl spoustu materiálu na přemýšlení. Asi budu potřebovat nějaký čas na to si to celé přebrat.“

Mekk’iah se zvedl ze svého křesla a s úklonou Sharovi oznámil:

„Pak vás nejspíš nechám samotného, snad vám to pomůže se s tím vyrovnat. Měl byste si odpočinout před audiencí u Lorda Zimy. Vím že na mě to velice zapůsobilo.“

Shar jen mlčky přikývl. Ani se nenamáhal otázkou jak to může Mekk’iah vědět když se jeho rozhovor s Lordem Zimou odehrával v jeho mysli.

 

 

 

Zbytek dne byl Sharess v zahradě. Nikdy předtím neměl možnost si jen tak užívat elfí zahrady za plného denního světla. Navíc mu tahle zahrada skvěle pomáhala urovnat myšlenky. Přestože tu byl jen necelý den, už měl materiálu k přemýšlení více než dost. Až se o tomhle dozví Etherasil… ten se z toho zblázní. Snaží se vybudovat alianci proti Císařství a to ani neví že Císařství teď bude mít hodně velký problém. S trochou štěstí se zítra dozví od Lorda Zimy další důležité informace, především to, jestli bude Lord Zima osobně vést útok na Tyraniell a kde se ten útok zastaví. Sice by měl Lord Zima podle té dávné dohody pouze získat zpět Tyraniell, ale kdo ví. Mekk‘iahovi to sice neřekl, ale Lord Zima je znám v říši tarnen pod jiným jménem. Sice jen jako historická postava, ale je považován za nejlepšího bojovníka všech dob, souboj s ním nikdo nepřežil a jeho krutost byla také proslulá. Sharess rozhodně musí být připraven na všechno, protože se rozhodně ještě nesetkal s žádnou živoucí legendou. Zítřejší audience bude zajisté velmi zajímavá.

 

 

Orf the Gray: Cesta lesem

Orf the Gray: Cesta lesem published on

Během panování Nejvyššího krále Lorda Zimy, poprvé přišel do našich hájů jeden z rasy tarnen. Dle zápisků Ceara Tyraniella způsobil jeho příchod velké pozdvižení. Jelikož byl právě Cear tím, kdo ho přivedl a mohl být tudíž zaujatý, opírá se toto svědectví o jiné dobové zdroje.

– Kniha kostí a krve, svazek třicátý devátý

 

 

Sharess se zkoumavě podíval na temnou hradbu stromů, která se rýsovala na obzoru. Pak vyslovil své pochyby nahlas.

„Ty, Ceare, jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“

Jeho společník se za chůze otočil a s úsměvem prohlásil:

„Jasně že jo. Dokud se budeš vydávat za vyslance, bude všechno v pořádku. Lesem nás provedu bez problémů, sice jsem na magii levej, ale na ty stvůry v lese ještě pořád stačím. A u Dvora se budou všichni moct přetrhnout snahou ti podlézat. Věř mi, potřebuješ ještě tak měsíc, než se ti doléčí ty rány na prsou. A k nám do lesa se nikdo z toho vašeho Cechu neodváží.“

„Celý měsíc? Vždyť to byly jenom dva řezy dýkou. Normálně bych si toho ani nevšimnul.“

„Jo, normálně. Normálně se taky umírá na jednu ránu mojí dýkou do dvou minut. Máš veliký štěstí, že jsme se dohodli. Tak už nezdržuj a pojď.“

Sharessovi se sice pořád na celé věci něco nezdálo, ale je pravda, že mu nebylo nejlíp.Cearův nápad přišel ve správnou chvíli, tak proč to nezkusit. Jenom Sharesse trochu znervózňovalo, že to znamená poznat více elfů podobných Cearovi. No, ono nešlo ani tak o jejich osoby, jako spíš o ty oči. Ty oči. Na ty Cearovy si už trochu zvykl, ale nebyl si zcela jist, jestli vydrží pohled vícera očí tohohle ražení. Ale co.

„Dobře, dobře, vyhráls. Tak pojďme, ať to mám za sebou.“

 

 

Tarnen známý pod jménem Sharess se objevil na hranicích naší říše v doprovodu Ceara Tyraniella. Přišli po cestě vedoucí k místu, kde se teď nalézá Ichaerův hrob. Tehdy to byla ještě jedna z mála použitelných cest ke dvoru Lorda Zimy. Všechny záznamy nasvědčují tomu, že je jako první zpozorovala Cymaniel z klanu Glyn.

 

 

Sharess byl připraven na vše, proto ho ani moc nepřekvapilo, že na každém stromě visely kosti. Nepříjemné ale bylo, že se tyhle kosti začaly hýbat, jakmile vstoupili do lesa. Nejprve se trochu chvěly, ale jakmile postoupili hlouběji do lesa, vypadalo to, že ty kosti žijí svým vlastním životem.

„Ceare! Nechci plašit, ale říkal jsi něco o tom, že vstup do lesa zvládneš. Tyhle kosti nevypadají úplně klidně.“

„Nevypadají, to máš pravdu.“ Cear ustoupil z pěšiny a opřel se o strom. „pojď sem, Share, opři se vedle mě a podívej se ke kraji lesa. Uvidíš, co se děje vetřelcům, když není poblíž elf.“

Sharess se nad tím, zamyslel, ale nakonec kývl hlavou a opřel se o tlustý kmen dubu. Když se zadíval směrem ke kraji lesa, opravdu uviděl nějaký pohyb, a to nejenom na stromech. Něco se pohybovalo i na zemi, ale přes kmeny stromů to nebylo pořádně vidět co se to tam hýbe. Sharess nemusel čekat dlouho, protože se ty věci blížily. Když ale ty věci uviděl, hned mu bylo jasné, že přestože Tarnen mají své chyby, oproti Kostěným elfům jsou to pouzí začátečníci co do nekromancie a krutosti. Bytosti, které se vynořily zpoza stromů byly poskládané z různých kousků různých bytostí, sice převážně z kostí, ale na některých se našlo ještě dost zahnívajícího masa, aby se Sharovi zvedl žaludek. Počet končetin byl naprosto různorodý, od bytostí se dvěma trupy a čtyřma rukama po věci s hrudníkem koně, které šly po nohách s drápy a místo hlavy měly hadí tělo a tlamu. Sice převládaly lidské kostry, ale bylo tu i mnoho zvířecích a také několik, které Sharess vůbec nepoznával.

„Tak, Share.“ Usmál se Cear svým zneklidňujícím úsměvem a pokračoval svým melodickým hlasem. „Už mi věříš že dokážu zajistit náš průchod?“ Cear nedbale mávl rukou, a přibližující se stvůry se zarazily, prakticky ztuhly v půlce pohybu, mlčenlivě čekajíc na další příkazy.

Sharess nebyl schopen slova. Sice viděl nekromancii v praxi, a ty staré knihy naznačovaly, že jsou tihle elfové mistři nekromancie, ale aby někdo, kdo není zběhlý v nekromancii mávnutím ruky zastavil takovou hordu stvůr, které ani nestvořil, to bylo něco zcela jiného. Pak si Sharess všiml jiné věci.

„Víš o tom, že nás někdo sleduje? Na stromě, přes cestu. Lučištnice s lukem. Někdo od vás?“

„To se dá lehce zjistit.“ Cearovi se zaleskly jeho oči a řada nemrtvých se najednou dala do pohybu. „Když se někdo neumí představit když má příležitost, musí nést následky.“ Dodal Cear jakoby na vysvětlenou.

Vypadalo to, jakoby byla lučištnice nemile zaskočena. Během několika okamžiků byl její strom obklopen tlupou nemrtvých zrůd. Jakmile začala první za stvůr šplhat na strom, ozval se z koruny zoufalý hlas.

„Zavolejte je zpátky! Nenechte mě napospas strážcům!“

„Věc je těžká, když se někdo neumí představovat, když je tak mladý a vykonává stráž na kraji naší říše, že?“ V Cearově hlase byl patrný výsměch.

„Jmenuji se Cymaniel a jsem z klanu Glyn! Teď už konečně odvolejte strážce!“ Cymanielin hlas nabral dramaticky na intenzitě, protože se k ní velice přiblížily hned tři kostěné stvůry.

„No to je ovšem jiná.“ Zavolal Cear jako odpověď a provedl poměrně komplikovaný pohyb levou rukou. Jakmile ho dokončil, rozutekly se nemrtvé výtvory znovu na kraj lesy, samy se rozložily a změnily se opět jen na neživou a nepohyblivou hmotu.

„Tak to vypadá, že budeme mít cestou společnost,“ prohodil Cear ke Sharessovi a zavolal na elfku která se dosud skrývala v koruně stromu „tak slez dolů, budeš nám moct vysvětlit svoje nevhodné chování cestou ke Dvoru.“

 

 

O cestě od hranic až ke dvoru většina dobových zdrojů mlčí, popsaná je pouze v zápiscích Ceara Tyraniella, které jsou ale vzhledem k pozdějším událostem stěží hodnověrné. O té cestě tedy stačí říci pouze, že proběhla bez komplikací. Vyslanec Sharess se v doprovodu Ceara Tyraniella a Cymaniel dorazil ke Dvoru Lorda Zimy dva dny před shromážděním vládců klanů.

 

 

Pás kostí, jak to Sharess sám pro sebe nazval, nechali za sebou a teď putovali po úzké cestičce mezi stromy. Cear tvrdil, že do večera jsou u Dvora, ale Sharess ho moc neposlouchal. Měl k přemýšlení spoustu jiných věcí. Stačila jenom chvilka rozhovoru mezi Cearem a Cymaniel a Sharess zjistil tři velice zajímavé věci. Tou první bylo, že stráže na hranicích lesa mají nejdřív střílet a až potom se ptát kdo to byl. Tohle bylo docela podstatné, ale asi to nebylo to nejzajímavější. Druhou věcí byly oči Cymaniel. Naprosto se nepodobaly těm Cearovým. Vypadaly normálně, lidsky. A tou třetí věcí bylo to, že Cear zjevně neřekl Sharessovi o sobě všechno. Protože ta holka se chovala velice povýšeně a skoro to vypadalo, že Cear bude seřván za to, že ji málem zabil. Jakmile ale Cear zmínil svoje celé jméno, její chování se rázem změnilo. Možností bylo víc, to ano, ale nejpravděpodobnější se Sharessovi zdála, že Cear zastává nějakou vysokou funkci u toho jejich Dvora. Buď vysokou, nebo velice obávanou. V případě těhle elfů to nejspíš vyšlo na stejno. Už se na to chtěl Ceara zeptat, když mu najednou proletělo kolem ucha něco velmi ostrého. A to něco se vzápětí zabořilo do Cearových zad. Cear se zhroutil na zem a Sharess uviděl zřetelně, že mu ze zad trčí vrhací dýka. Jakoby toho nebylo dost, ozval se ze stromu výsměšný hlas:

„Ceare, pane z Tyraniellu, nadešly tvoje poslední okamžiky. Usmiř se se svými bohy, protože zemřeš!“

Rychlým pohledem kolem sebe Sharess zjistil, že nejenže nevidí přesně odkud ten hlas mluví, ale že se kolem nich začínají stahovat další nemrtví, humanoidní kostlivci ve zbroji. Cear se pomalu sbíral ze země a velmi šťavnatě nadával. Mezi nadávkami zaslechl Shar jasně slova:

„Cymaniel, ručíš svým životem za to, že se vyslanec dostane v bezpečí ke Dvoru. Teď vypadněte!“

Sharess se chystal protestovat, ale jedinný pohled Cearových očí ho zarazil. Jasně totiž viděl tu moc a utrpení v nich soustředěné. A dovedl identifikovat tu zvláštní změnu ve vzduchu, která jasně znamenala magii. A koneckonců, opatrnost je ta lepší část odvahy. Proto opatrně pokračoval v cestě v doprovodu Cymaniel, ale stačil ještě zaslechnout Ceara říkat:

„To se chce zase nějaký Tepherotin patolízal přesvědčit, že my z Tyraniellu nejsme ořezávátka? Někdo hloupý natolik, aby si myslel že Adinerach je titulární hodnost? Alespoň ukážu, co jsem se naučil.“

Jestli Cear řekl ještě něco dalšího, to Sharess už neslyšel. Zbytek jeho hlasu zanikl v táhlém výkřiku, který rozhodně nepatřil Cearovi.

 

 

Po delší chvíli, kdy se k nim stále ještě nepřipojil Cear, zeptal se Sharess na jednu z těch důležitých otázek:

„Cymaniel, bylo mi řečeno, že všichni vaši elfové mají ty zvláštní oči, ale ty tvoje vypadají docela normálně, jak je to možné?“

„Vždyť je to velice jednoduché…“ usmála se Cymaniel „ne všichni ovládají umění nekromancie, ale mnoho o tom nevím. Měl by jste se zeptat pana Adineracha, on by o tom měl vědět víc. Koneckonců se můžete zeptat všech u Dvora, možná kromě Kayva Rowana, který nemá o magii žádné ponětí.“

Co se z toho dá usoudit? Zeptal se sám sebe Sharess. Rozhodně to, že ne všichni tihle elfové ovládají magii. Pak nejspíš to, že to podivné kostěné obočí je hlavním znakem národa. A pak samozřejmě to, že Cear nejspíš není nějakej slabej mág, ale schopný nekromant a nejspíš vládce jednoho z jejich klanů. A nesmí se zapomenout na to, že se dokáže velmi slušně ohánět dýkou a nejspíš i lukem. Nejspíš bude lepší vyptávat se dál a zjistit co nejvíc o jejich městě, když už tu bude muset strávit nějaký ten čas.

„Řekni mi víc o vašem městě, moji nadřízení nepovažovali za vhodné mi sdělit mnoho informací, tak vůbec nevím, co mě u vás čeká. Vím vlastně jenom to, že mám být vyslancem u Dvora Lorda Zimy. Nechtěl bych Lorda něčím urazit.“

Cymaniel se na Sharesse zkoumavě zadívala a pak potřásla hlavou. „Myslela jsem, že vám to Adinerach všechno vysvětlil cestou sem. Tohle bych nečekala, že zapomene na takovouhle věc. Takže abych to v kostce shrnula, správné oslovení Krále je Vaše Výsosti, nebo Lorde Zimo. Hlavy klanů se oslovují jejich jménem a jménem jejich klanu, jako například hlava mého klanu Averisk Glyn. Pokud ovšem nemají ještě jinou hodnost, jako třeba Cear Adinerach. A jiného vyslance můžeš pokud vím oslovovat jen jeho jménem, nebo tím, že před jeho jméno přidáš titul vyslanec.“

„To nezní příliš komplikovaně. To je u Dvora ještě jiný vyslanec? Myslel jsem, že budu jediný.“ Sharess se začínal dostávat do své role vyslance a tak se rozhodl vyzvídat mnohem víc.

„To vám Adinerach neřekl ani tohle? Máme u Dvora momentálně ještě jednoho vyslance, od našich starých spojenců, VoTaurů. Ale toho nejspíš poznáte mnohem lépe, než co vám o něm já můžu říct.“ Cymaniel se odmlčela a nezdálo se, že by chtěla ještě něco dodat. Sharess také mlčel, a tak cesta ubíhala velice pomalu. Za nějakou chvilku se ale Sharess odvážil položit ještě jednu otázku:

„Cear mi toho o sobě moc neřekl, vlastně mě jenom vyzvedl, ale jestli to dobře chápu, tak jeho jméno je Cear Tyraniell a Adinerach je jenom hodnost. Ale jaká hodnost to je? Tedy pokud to není nějak tajné.“

„Tajné, tajné,“ Cymaniel mávne rukou, „Adinerach znamená, no, jak se to dá vyjádřit, je to Králův zabiják. Jediný, který může mimo hranice naší říše a je vykonavatelem Královy vůle. Teda, tohle platí jen pro Ceara, protože je znám tím, že je Králi fanaticky oddán. Když se to vezme kolem a kolem, je to druhá nejvyšší pozice u Dvora.“

„Tak to tedy je.“ Sharess pokývne hlavou. „Děkuji za informace. A abych to vzal odjinud, jak daleko jsme asi od Dvora?“ Během Sharovy otázky se les poněkud rozestoupil a vpředu se rýsovala další mýtina.

„Jak jsme daleko?“ Cymaniel se zastavila a otočila na Sharesse. „Tamhle, jak ústí ta pěšinka do světla, to už jsou brány našeho Dvora. Až po vás, velvyslanče.“ Gestem vybídla Sharesse, aby šel před ní a on tak s chutí učinil.

 

 

Než se ale Sharess dostal na konec té pěšinky, zaslechl za sebou pochodující nohy. Ze zvědavosti se otočil, aby viděl co se to blíží. Zpoza zatáčky se vynořila řada za řadou nemrtvých válečníků, pochodující v naprosté schodě rameno na rameni, ozbrojeni meči a štíty.

„Tohle nevypadá dobře.“ Prohodil zlehka Sharess.

„Ne, to teda nevypadá. Myslím že byste měl utíkat. Musíte se dostat ke Dvoru, není to daleko.“ Cymaniel vypadala velmi nervózně, ale připravovala si přitom svůj luk.

Než stačil Sharess něco udělat, nemrtví se zastavili.

„Vypadáte poněkud překvapeně, nemyslíte?“ Zničehonic se ozval Cearův melodický hlas přímo ze středu nemrtvé hordy. Za pár chvil opravdu vyšel ze středu nemrtvé formace Cear osobně, jeho zbroj na mnoha místech potrhaná a jeho obličej zdobilo několik krvavých šrámů. Jinak ale vypadal velice živě.

„Ceare? Vypadáš poměrně přešle. Potkal jsi pár lidských dětí, které si chtěly hrát?“ Sharess se neubránil širokému úsměvu.

„Jdi do hajzlu, Share! To mám za to, že nechci aby se vám něco stalo. Nevděčníku!“ zapadající slunce rozehrálo Cearovy vlasy mnoha barvami a nějak podivně se odráželo v jeho očích. Sharess si pomyslel, že už ho nenapadá divnější situace, než stát na cestičce v lese spolu se dvěma divnými elfy a hordou nemrtvých, to všechno v romantické záři zapadajícího slunce.

„Tomuhle bych nikdy nevěřil,“ povzdechl si Shar, „kdybych to nezažil na vlastní kůži. Myslím že mi to povyprávíš až budeme v tom vašem městě. Chtěl bych se tam už konečně dostat, pokud to nikomu z vás nevadí.“

Nevadilo, a tak se Sharess konečně dostal na konec té pěšiny, následován Cearem, Cymaniel a hromadou nemrtvých bojovníků. Odměnou mu byl pohled na jedinné stojící město Kostěných elfů, město ve kterém sídlil Dvůr Lorda Zimy.

 

 

Sharess tedy dorazil k branám našeho velkého města a pokračoval skrze naše nádherné ulice až k samotnému dvoru Lorda Zimy, na kterém byly již vidět všechny známky úpadku způsobené jeho dlouhou vládou. Bylo pouze správné, že byl nahrazen. U Dvora byly v tu dobu přítomni všichni z vůdců klanů: Tepheroth Calix, Artheon Syneri, Averisk Glyn, Morgen Dythanus, Kayv Rowan, Ichaerus Netheryn a Havellin Tansiq. Spolu s Cearem Tyraniellem byli přítomni všichni, kdo měli v naší říši v té době moc.

 

Orf the Gray: Caer Adinerach

Orf the Gray: Caer Adinerach published on

Cear Adinerach se pohodlněji opřel o kmen stromu. Měl spoustu času. Jeho informátor říkal, že tu ten divný elf tu nebude dříve jak za tři hodiny, takže si může udělat pohodlí. Zahlédl toho elfa, tarnen se jim říká, jenom jednou, ale dovedl dost dobře odhadnout, že tohle nebude lehké. Koneckonců, má čas, může nerušeně vzpomínat.

 

Všechno to začalo v jedné zapadlé vísce, kde zrovna měl Cear nějaké to vyřizování. Naštěstí to odbyl rychle, lidé jsou velice snadno ovlivnitelní a zastrašitelní. Navíc získal až příliš snadno důvěru místního starosty, ale kdo by se staral o takové maličkosti, pomyslel si Cear. Rychle odtud, zpět do lesů domova, nahlásit Králi úspěch. Už skoro vyšel ven z hospody, kde trávil většinu času, když ho polilo zvláštní tušení, kvůli kterému se mu vždy smáli. Rychle se stáhl k barpultu a dal se do řeči s hostinským.

“Tak by mě zajímalo,“ prohodil Cear, „jestli jste neslyšel nějaké nejnovější drby.“

Hostinský se poněkud stáhl, tak jako všichni lidé v Cearově přítomnosti, ale odpověděl: „Noo, teď zrovna nic…,“ najednou zmlkl v půlce věty a vytřeštil oči.

Cear koutkem oka zachytil přes okraj své kápě siluetu stojící ve dveřích a velmi nenuceně se zeptal: „Nějak jste zbledl, není vám něco, nebo vy ho znáte?“

Hostinský přikývl a zašeptal: „Kdo by ho neznal, hledá ho celý Cech vrahů, jdou o něm rozsáhlé legendy, prý je to prvotřídní zabiják.“

„Jak zajímavé…“ Více Cear nestihl říci, protože se ta silueta rychle přesunula k baru.

 

Sharesse tahle vesnice zhnusila už jenom pohledem. Kdyby nepotřeboval „nakoupit“ zásoby potravin, nejspíš by se v takové díře nikdy nezastavil, ale takhle neměl na výběr. S chutí se odplivl a vešel do jedné chatrče, která vypadala na hospodu. Otevřel dveře a zkoumavě se rozhlédl po vnitřku. Už dlouho po něm nikdo z Cechu nešel a ačkoliv to bylo klidnější, musel zůstat neustále ve střehu. Takhle jasně viděl jedinou podezřelou postavu opírající se o barový pult a mluvící s hostinským, který pozoruhodně zbledl. Dlouhým pohledem zjistil, že ona postava ,mající i uvnitř hospody na hlavě kápi, je ozbrojena a má na sobě i zbroj. Nikdo z Cechu, usoudil Sharess a klidně se vydal k pultu, kde přerušil rozhovor barmana s onou postavou.

“Hej, hospodo! Nemám moc času a potřebuju doplnit zásoby. Našlo by se tu něco?“

Hostinský zesinal ještě trochu víc a roztřeseným hlasem odpověděl: „Pane…Pane… u sebe toho zase až tolik nemám… nemohu sloužit, snad nějaký farmář toho bude mít víc, omlouvám se.“

Ve Sharessovi se vzpěnila krev, tohle vážně nepotřeboval, vší silou vůle se ovládl a pokusil se nasadit přívětivou tvář. „Poslyšte, nechcete přece abych se unáhlil, to by tu začaly lítat nepotřebné ruce a nohy.“ Přívětivost ze Sharessovy tváře zmizela a nahradila ji krutost jeho bílého úsměvu.

“Ale, ale, ale,“ ozval se najednou až příjemný hlas od dosud mlčící postavy se kterou hostinský předtím mluvil. Neznámý se pootočil a pohozením hlavy se zbavil kápě. Teď byl velice překvapen Sharess, protože tohle ještě nikdy neviděl. Podivné žluté duhovky v červených očích se do Shara zabodly, ale to nebylo ještě to nejhorší, to co Sharesse vyděsilo, byly jakési kostěné hřebeny místo obočí, to celé orámované hřívou černých vlasů. Tahle bytost se opřela jednou rukou o barpult a tím svým melodickým hlasem Sharesse otázala: „Zdalipak víte, že mě se tady docela líbí a zabitím barmana nebo jiných vesničanů to tu poněkud upadne? Já bych to osobně nesl s velikou nelibostí.“

Sharess podrážděně zavrčel: „Co ty se do toho pleteš, hleď si svýho, nebo to s tebou špatně skončí!“ Sharess pro jistotu poodstoupil a hned věděl, že to byl dobrý tah. Takhle si všiml toho, co zezadu nebylo vidět, a to byla šupinová zbroj kryjící celé tělo, zesílená na některých místech čímsi, co připomínalo kosti. Sharess věděl moc dobře, že kdyby inkasoval jeden zásah tím napohled velice špičatým chráničem kolene, už by se mu bojovalo mnohem hůře. Nebyl ale výborným vrahem jen tak pro nic, za nic. „Co jsi vůbec zač, že mi vyhrožuješ, poslali tě z Cechu? To už najímají i zrůdy?“ Tohle Sharess říct nechtěl, vylétlo mu to z úst samo, ty žlutočervené oči ho strašně znervóznily, ztrácel kvůli nim svou sebekontrolu, což bylo nevídané.

Ona bytost přistoupila až k němu a podívala se mu hluboko do očí. „Takže popořadě: Jmenuji se Cear Adinerach a mám tu nějaké vyřizování, o tom Vašem Cechu nevím nic a tam odkud pocházím říkáme zrůdy bytostem které vypadají jako vy.“

Sharess se donutil dívat do těch očí a pomalu odpověděl: „Tohle je jasná výzva, že? Ano, vidím ti to v těch tvých očích. Takže jak to urovnáme? Zabijeme se hned teď a tady?“

Cear chvíli přemýšlel a pak řekl: „Ačkoliv je to nádherná myšlenka, jak jsem řekl na začátku, nerad bych to tady zaneřádil více než je nezbytně nutné. Řekněme že se sejdeme na té mýtině zhruba dvě míle cestou na východ. Asi tak okolo poledne?“

Sharess přikývl, „To mi zcela vyhovuje, stejně musím nabrat zásoby. Tak tedy zítra.“ Cear se usmál, uklonil, natáhl na hlavu kápi a odešel z hospody ven.

 

Ceara z příjemného vzpomínání vyrušil podivný zvuk na cestě pod ním. Ze svého stromu měl dokonalý přehled o konci cesty a dobré polovině mýtiny. Ještě nebylo ani poledne a podle jeho informací přijde jeho soupeř o dost později, nejspíš proto, aby ho znervóznil. Má tedy ještě spoustu času. Zatracený starosta, pomyslel si.

 

K tomu starostovi šel rovnou z hospody a rozhodně nebyl v dobré náladě, ta divná věc ho přivedla do varu, jen moment mu scházel aby ho vykastroval a byl se vším hotov, takhle se s ním musí mazat. Ale má svou čest, teď ho nemůže jenom tak zaříznout, tím by ztratil tvář přede všemi. Tak alespoň chtěl nabrat nějaké informace. Promluvil si se starostou hned a jejich rozhovor neprobíhal ve zrovna příjemné náladě.

„Nuže, starosto,“ zahájil Cear, „rád bych od vás slyšel spoustu informací o tom divném elfovi, co před chvílí přijel sem do vesnice.“

„Eee, o tom nic nevím“ blekotal starosta.

„Vysoký elf, černá kůže, bílé vlasy, prý vyhlášený zabiják co ho honí celý Cech Vrahů. Tohle vám taky nic neříká?“

„Aaaaa, ten, no bať, o tom slyšel každý… vy snad ne?“ Starosta si velice rád a často hrál na hlupáka, třebaže hlupák nebyl. Jen věděl, že je to tak mnohem snazší, například teď mu to jistě zachraňuje život.

„To teda ne.“ Zavrčel Cear.

„A, tak ten, no, víte, ono je to s ním složité.“ Pokusil se vyvléct z rozhovoru starosta.

„Takže,“ začal se dostávat do varu Cear, „já sem přijdu, vyvlíknu vás z hromady problémů co na vás ten idiot zkoušel hodit, než jsem to s ním vyřídil, a to všechno jen kvůli prastaré smlouvě kterou s vaší vesnicí máme. Takže mi buďto rychle řeknete co chci vědět, nebo u nás doma nahlásím, že asi není potřeba držet naše výtvory na hřbitově. Však vy víte, jaký mají hlad. No, co vy na to?“

Starostovi úlekem poklesla čelist. „To byste neudělal! Jenom kvůli tomu tarnenovi!“

„Čirou náhodou bych to udělal, protože bych odtud nerad utíkal nakvap, takže mi už vysypte ty informace!“ Cearův hlas ztratil hodně ze své melodičnosti, zůstaly v něm ostré hrany výhružky.

„No, dobrá, povím vám co vím.“ Starosta se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „všichni ho známe jako Sharesse, velmi zručný vrah, velmi drahý. Slyšel jsem, že se nepohodl s Cechem a od té doby je na útěku. Jo, prej používá v boji dvě katany.“

„Katany? Hádám že z ocele.“ Cear se snaží představit jak asi může vypadat katana, ale moc mu to nejde, to jméno mu prostě nic neříká.

„Nu, vždyť víte, takový cizí meč, žádná záštita, jedno ostří. Víc už vážně nevím.“ Dodal pro jistotu starosta.

„Když nevíte, tak nevíte. Nuže nashledanou. Vyřídím Králi, že s vámi byla radost spolupracovat.“ Cear se na ztuhlého starostu ledově usmál, uklonil se a odešel.

 

Starosta si možná myslel, že má špatný den, ale nevěděl ještě jak moc špatný. Ale opravdu nebyl hloupý a proto, když Sharess vešel do jeho chajdy, byl už schovaný pod svým stolem. Netřeba říkat, že mu to moc nepomohlo, protože ho Sharess jednoduše vytáhl ven.

„Sice jenom hádám,“ začal Sharess, „ale ty budeš starosta téhle díry.“

„Tak, tak.“ Starosta horlivě kýval hlavou „s čím vám mohu pomoci?“

„Co to bylo za zrůdu, co jsem potkal ve vaší hospodě?“ Shar dloubl do starosty prstem „jaktože tu takovéhle věci trpíte?“

„Eee, to, víte, jaksi, on je to Kostěný elf, velice starodávný rod elfů, ale proslýchá se, že to nejsou normální kytkomilové a přiteplení vílácí jako ostatní. Občas se tu nějaký vyskytne, ale platí dobře, tak je necháváme na pokoji a oni nechávají na pokoji nás.“ Starosta se pokoušel tvářit co nejvíc nestranně.

„Kostěný elf,“ zamyslel se Sharess, „o těch jsem nikdy neslyšel. Ale vy alespoň víte, co má za zbraně.“ Sharess se na starostu upřeně zadíval a pronesl: „Nesnaž se mi lhát, dopadlo by to s tebou velice špatně.“

„Noooo,“ protáhl starosta, „určitě má nějaké nože a vsadil bych se že i luk. A jejich luky jsou proklatě nebezpečné, dejte na mě.“

Sharess se důkladně zamyslel. Takže nějaký divný elf, navíc asi výborný střelec, ke všemu se bude bojovat na mýtině v lese, kde může mít s tím lukem naprostou převahu. A navíc ty jeho oči, je v nich něco divného, něco tak zvláštního, aby to rozházelo i jeho samého. V tom musí být nějaká magie. No co, musí být rychlejší a chytřejší, což by nemělo být až tak složité. Alespoň se pořádně procvičí po dlouhé cestě. Nakonec přecejen toho starostu nezabije, bylo by to zbytečné zdržení, musí udělat mnoho věcí a zbývá mu na to jenom noc.

„Buď rád, že jsi ještě naživu, tvoje štěstí nemusí vydržet věčně.“ Rozloučí se Sharess a odejde z chalupy do houstnoucího soumraku.

 

Tak jsem skončil tady, pomyslí si chmurně Cear. Celou noc a teď půlku dne sedím na nějaké blbé větvi a čekám na nevyzpytatelného vraha, který možná ani nepřijde. Že já jsem ho nenechal radši toho hospodského zabít. Všechno by bylo jednoduší. Aspoň že ty ptáci neřvou jako to obvykle dělávají. Moment, jaktože jsou zticha? Tady něco není v pořádku.

„U Kostí!“ uklouzlo Cearovi, protože najednou uviděl Sharesse jen dvě větve pod sebou. Alespoň po něm hned hodil svůj luk a navrch i toulec, protože by určitě nestihl vystřelit, a klidil se pryč, na jiný strom. Sharem to mnoho neotřáslo, ačkoliv ho luk velice nepříjemně škrábl do zad a skočil hbitě za Cearem. Cear měl vyloženě smůlu, hned na druhém stromě pod ním praskla větev a nakonec byl moc rád, že se nezabil o vlastní zbroj a zbraně. Naproti tomu Sharess ladně seskočil na zem a vytáhl své katany.

„Doufám, že nejdu nevhod, Ceare Adinerachu. Ale už mě nudilo čekání a vy jste na své větvi vypadal taky znuděně, tak jsem si dovolil zahájit zábavu dříve.“ Sharess se s nenuceným tónem přibližoval k Cearovi, který nemohl nějak popadnout dech.

„Ne, naprosto nejdete nevhod, rozptýlení je velmi,“ Cear si odplivne slinu která má na jeho vkus příliš červenou barvu, „vítané. Nuže začneme.“ Cear vytáhne svoje oboustranné dýky a jediným skokem s kotoulem se dostane až k Sharessovi. Ten sice očekává útok, podcenil ale obrnění Cearovy nohy, kterou byl nakopnut. Nejenom že kosti chránící Cearovo lýtko vydržely dvojúder katanami, ale navíc se pod Sharessem jeho noha podlomila. Na zemi mají převahu kratší Cearovy dýky, čehož Cear využije a vahou svou a svojí zbroje přimáčkne Sharesse k zemi. Cear dvakrát řízne Sharesse přes hruď, když se mu ale pokusí zasadit poslední úder do srdce, tarnen mu uhne, vymaní se zpod něho a počastuje ho dlouhým sekem přes záda. Sice Sharess musel nechat na zemi jednu z katan, ale teď se mu situace jeví velmi příznivě. Shar se rozhodně raději pro opatrnost a ustoupí dva kroky od Ceara, který se trochu těžce sbírá ze země.

„To nebylo špatné, opravdu ne. Ale to se už na víc nezmůžeš?“ prohodí Sharess jen tak, aby řeč nestála.

Cear se postaví a upřeně se Sharessovi podívá do očí. Shar si najednou uvědomí proč jsou ty oči tak děsivé. Už o nich slyšel v souvislosti s nekromancií. Jak jen ono to znělo…

„Však elfové, kteří byli požehnáni uměním nekromancie změní se na bytosti odporné, kosti budou jejich zbrojí i zbraní a v očích jejich zračit se bude utrpení všech mrtvých probuzených jejich třikráte prokletým rodem. Na pozoru se mějtež před jejich zbraněmi, neb ony mohou ve správných rukou ožít svým vlastním životem a pravdou jest, že tito elfové jsou jedni z nejvíce smrtonosných stvoření, co kráčí pod hvězdami. Však není třeba se planě obávati, tito elfové nevzdalují se z lesů a pod povrchem na ně naraziti by muselo býti převelikou smůlou.“

Sharess horečně přemýšlí, zatímco zvolna obchází svého protivníka. Naštěstí pro Shara se Cear nepohybuje, jenom sleduje pozorně Sharovy pohyby.

Kostěný elf, mělo mě to napadnout rovnou, že to bude ono. Ale kdo to mohl tušit. Jestli je to navrch nekromant, jsem v pěkný rejži. S kouzly mnoho nenadělám, obzvláště když má materiál hned po ruce. Tohle nevypadá dobře. Sharess si náhle uvědomil, že Cear nemá v pravé ruce svou oboustrannou dýku, ale krátký nůž. To mohlo také znamenat spoustu věcí. Možná by se měl pokusit z toho vylhat, přecejen dnes ještě umřít nechtěl.

„Abych se vrátil k tomu co jsem říkal před chvílí,“ začal Sharess a postavil se tak, aby na něj nemohl Cear rovnou skočit, „nebylo to špatné, opravdu ne. Oba jsme se pobavili, tak co kdybychom to uzavřeli na remíze?“ Sharess konec věty musel procedit mezi zuby, protože ho začaly nesnesitelně pálit rány na hrudi. Tohle musí nabrat rychlý konec, jinak vykrvácím, protože takové ranky by rozhodně neměly krvácet takhle moc.

„Tak remíza říkáte?“ Cear se ozval svým melodickým hlasem. „a čím se mi zaručíte? Svým slovem? Na mé se spolehnout dá, ale co na vaše?“ Cear měl své vlastní problémy. I když mu Sharess nepřeseknul páteř, přecejen měl nějakou horší koordinaci nohou a otrávený nůž v pravé ruce se zdál být poslední šancí.

„Moje slovo je stejně dobré jako to tvoje, Ceare. Tak co? Potvrdíme to něčím? Třeba stiskem rukou?“ zavolal zpoza stromu Sharess.

„Když jinak nedáš, Sharessi, dávám ti svoje slovo, že jsme vyrovnáni.“ Cear se musel opřít o vhodnou větev, jeho nohy na tom opravdu nebyly dobře.

„Ceare Adinerachu, dávám ti svoje slovo, že jsme vyrovnáni. Teď sem pojď a potřesem si rukama.“ Dokončil Sharess trochu nezřetelně, protože si zrovna utahoval obvaz kolem hrudníku.

„Rád bych, ale neposlouchají mě nohy. Co kdybys ty přišel sem?“ ozval se Cear.

Sharess se rozesmál. Opravdu moc pěkná ironie. Ale slovo je slovo, proto se dopotácel k Cearovi, chytil se větve a potřásl mu rukou.

„Hádám, že víš, jak zastavit to krvácení, že?“ Sharessovi to přecejen nedalo a zeptal se.

„Samozřejmě, že vím, musím to vědět, ale něco za to budu potřebovat.“ Cear z opasku s úsměvem vytáhne malý flakónek, dá ho Sharessovi a pokračuje: „tohle ti pomůže tak na tři hodiny, pak se to vrátí. Ale když mi pomůžeš se dostat na hřbitov té vesnice kde jsme se potkali, zbavím tě toho nadobro. Tak co?“

„Platí!“ Usměje se Sharess

 

Ta noc byla pro obyvatele vesnice velice krušná, z vesnického hřbitova se ozývaly neustále strašlivé zvuky, které nejvíc děsily starostu, protože se mu zdálo, že v nich poznává hlasy Ceara a Sharesse spojené dohromady v jakési melodii. Už dříve slyšel o kvílení bánší, tohle ale bylo mnohem hrozivější než všechny jeho představy. Kdo by si byl pomyslel, že duchové, co ho budou strašit si u toho budou prozpěvovat pijácké odrhovačky. Asi to budou velmi zlomyslní duchové, pomyslel si starosta, než konečně usnul.

Evelína: Ztraceno v překladu

Evelína: Ztraceno v překladu published on

Někteří z Vás možná vědí, že pracuji v překladatelské firmě. Těm co to nevědí, hned odpovím na jejich ještě nevyslovenou otázku – nic nepřekládám, leda tak emaily svému zaměstnavateli. Já překladatele sháním a vybírám a vedu s nimi konverzace na téma, proč si lidé nechtějí připlatit za lepší a zdravější jídlo.

Některé dny jsou volnější, některé se člověk ani nezastaví. Dneska to byl ten druhý případ. Hned ráno přišly dva expresní překlady, to znamená, že jsem je musela odevzdat ještě ten den. Pak jedna zakázka ze supermarketu – aneb směrnice tisíckrát jinak, technický manuál, smlouva, poptávka po překladu a text, ze kterého se dalo těžko určit, o jaký jazyk se jedná. Aby toho nebylo málo, jeden z překladů má zpoždění. Zvedám telefon a snažím se překladateli dovolat. Nikdo to nezvedá, už to chci položit, když …

„Dobrý den, měl jste nám před hodinou odevzdat překlad a ještě u nás není, mohl byste ho prosím zaslat?“

– „Dobrý den, manžel je teď u doktora. Děla jsem mu včera korekturu, asi vám to zapomněl poslat.“ – „ Aha, a Vy se k němu na počítač dostanete?“ – „ To by neměl být problém. Řekněte mi číslo objednávky.“

Číslo nadiktuji a doufám, že to co nejdříve přijde.

Teď rychle odpovědět na zakázky. Shlédnout přílohu, odhadnout délku, vypočítat cenu. Zatracený naskenovaný pédéfko. Taky by to byl děsnej problém poslat originál! Jedu soubor za souborem. Hlavně se někde nepřekouknout. Pracuju jak stroj. Přesně, rychle, výkonně. Soudruzi by ze mě měli radost! Nic mě nemůže zastavit! Jsem superčlověk!

„Ring ring – recepce, pojďte si s razítkem pro poštu.“

Když se vrátím, čeká na mě poslední zakázka.

Dobrý den, objednáváme si u Vás překlad do obecného jazyka. Objednávku si přijdeme vyzvednout dnes odpoledne.

Podzemní stavby s.r.o

Tel: 324 456 978

Do obecné? Dobrá, tak tedy zavoláme. Telefon vyzvání.

„Haló?“ – „ Co chcete?“ – zvuk jak z koupelny – „ Dobrý den, objednávali jste si u nás dnes překlad, mohla bych se zeptat z jakého jazyka?“ – „ Ehm, já myslel, že VY to budete vědě!“ – „ No…“ – „ Heleďte, já teď na vás nemám čas…AAAA…“, telefon zachrachtí, asi spadne. V pozadí je slyšet spoustu hlasů a zvuk boje. Telefon někdo zdvihne a zasyčí mi do ucha. Ničemu nerozumím. Ucítím tlak v očích, jako by se je někdo snažil vyloupnout z hlavy a podívat se za ně. Na vteřinu se dívám na 3 zkrvavená těla a louži, co tělem byla. Pak se vrátím zpět do své kanceláře. Chvíli tupě zírám do monitoru počítače. Někdo nasype do žaludku spoustu kamenů a silou zmáčkne. Rychle si otevřu přiložený soubor. Zase naskenované pdf! Hnědý papír je viditelně zmačkán a pár místech ho zdobí tmavě hnědé skvrny. Doufám, že od bláta, protože mi začíná docházet ta těžko uvěřitelná pravda. To, že je to pdf, mi začne připadat jako nejmenší problém.

Hledám alespoň malou nápovědu. A najdu ji. Ve změti, mě nesrozumitelných slov, najdu jedno, které znám.

Dharen´Dar.

Mozek mi udělá v hlavě kotrmelec. To ne, jen to ne! Proč to dělali?! Jak to udělali? Nééé!!! Panika stoupá pomalu od zdola nahoru. Ve vlnách, jako příliv. Nejdříve se mi začnou třást kotníky, pak kolena, žaludek skáče od spodu ke krku. Jen si představím, jak mi Zan’laos klepe na dveře – a třesu se celá.

„Dejte si pauzu, vypadáte bledě. Já jdu na oběd, volejte, kdyby se cokoliv dělo.“

Nepřítomně kývnu hlavou. S tímhle mi těžko pomůžete.

Napiju se jasmínového čaje na uklidnění, div že při tom nevytopím klávesnici. Pak si dám čokoládovou sušenku a začnu myslet.

Nejdříve musím zjistit, o co ve zprávě jde. Hmm, kdo umí po tarnensku a zároveň mi neutrhne hlavu, protože jsem člověk.

Asi jsem se z toho stresu úplně ale naprosto zbláznila. Dříve než mi dojde bláhovost mé snahy, píšu do shoutboxu na stránkách SBJ zprávu pro Mortifera.

Od dáma v nesnázích To Mortifer: Potřebuji naléhavou pomoc! Mohl by si mi přeložit jednu zprávu z tarnenštiny?

Začnu se hystericky smát. Přeci nečekáš, že ti někdo odpoví! – Začne se do mně navážet mé druhé já, které se vždy v takovýchto situacích s oblibou objevuje. Když mi někdo může poslat na překlad takovouhle zprávu – Stejně dneska umřeš – No, to ty ale taky– Jenže mě to, na rozdíl od tebe, nevadí.

Od Mortifer to dáma v nesnázích: Není problém, ale nevím jako to udělat, aby na to Lys nepřišla.

Od dáma v nesnázích to Mortifer: To je jedno! Já chci žít!

Od Mortifer to dáma v nesnázích: Tak mi to ulož, někam na server.

Od dáma v nesnázích to Mortifer: Děkuju, děkuju, tisíckrát děkuju – máš to tady xxxxxxxxx

Přemýšlím co dál. Co vlastně chci dělat s přeloženou zprávou. Vydírat je? Ach ty naivní! Jakmile se jednou dostanou dovnitř… A co když nedostanou? A jak jim v tom chceš zabránit ty chytráku? Koukám, že dokážu být sama sobě dost protivná.

Ale…ale vždyť tu je jedna možnost! Osvícení je náhlé a jasné jak halogenová zářivka. Doslova skočím k počítači. Nevím, kolik mi zbývá času! Vše je hotovo. Teď už jen doufat, že to vyjde.

Na chodbě uslyším kroky. Potichu se přesunu ke dveřím a poslouchám, co se za nimi děje. Slyším přešlapování a tlumené zmatené syčení. Hlasy se teď podle kadence i intonace hádají. Pak už jen slyším vzdalování kroků. Spokojeně si sednu. Jsem o několik kil lehčí a to nejen z té prožité hrůzy. Musím zkontrolovat, jestli mi nezešedivěly vlasy.

V shoutboxu na mě čeká zpráva

Od Mortifer to dáma v nesnázích: No, nevím, proč to bylo tak důležité. Je to jen recept na Sasanky.

Od dáma v nesnázích To Mortifer: Tohle je hodně španý žert. Já málem zhynu kvůli nějakému kulinářskému líbesbrífu!

Na další konverzaci nemám čas. Přišla další objednávka. Kolotoč začne znova. I když ne takový, jako ráno.

Když zachrastí klíče v zámku, div nevyskočím z kůže. Napadlo mě, kdyby přece jenom…

„Podívejte se, co nám někdo pověsil na dveře! “

„ No, to asi nějaké dítě“ a beru papír do ruky. Pak, aby to nebylo vidět, schovávám ceduli s nápisem –

TENTO OBJEKT JE STŘEŽEN SUPY

do šuplíku. Jen tak pro jistotu. > The END<

Tento text je fikce. Jakákoliv podoba se skutečnými postavami, místy či událostmi je čistě náhodná!!!

Evelína: Jediné rozhodnutí

Evelína: Jediné rozhodnutí published on

Svítá. Slunce se nesměle, tak jak to dokáže jen ono a první milenci, dotýká nejdříve listů, kmene a nakonec i špiček trav. Zastaví se u kapek rosy visící na pavučině, upraví svit a pak se bez rozmýšlení rozběhne po celé krajině. Vše se rázem ze šedivé promění v zlatou. Ranní ticho naruší křik sojky a vzápětí skřípání štěrku zpod železných kol. Koně pohazují hlavou a ani je nikdo nemusí k běhu
pobízet. S ržáním projedou a zmizí za zatáčkou. Krajina zpátky upadne do ospalého ticha.
„Už tam budeme?“
– „Drahoušku, vždyť je to chvíle co jsme vyrazili!“
– „Jóó? To si já nepamatuju!“– „Protože jsi ještě spal.“
– „A jak jsem se dostal do kočáru, ha? Jsem náměsíčnej?“
– „Ale kdepak, přenesli jsme tě!“– „To teda nene, to bych se probudil“
– „Foebusi nediskutuj! Prostě jsi spal!
Právě probuzený klučina nervózně poposedával na polstrovaném sedadle. Vraceli se z návštěvy pratety a on už se moc těšil domu. Ačkoliv tetin dům skýtal nepřeberné množství dobrodružství a poťouchlostí, ukázalo se, že nikdo z rodiny jeho nadšení nesdílí. Takže když mu bylo zakázáno zkoušet, jak dlouho vydrží kočka v brnění, jestli jsou vystavené zbraně opravdové, jestli stráže opravdu v noci nespí a spoustu dalších „jestli“, začal se nudit. Teta byla svraštělá a nahluchlá. Její manžel byl již po smrti a ona chtěla svého synovce spatřit ještě dříve, než odejde za ním. Slíbila rodičům, že když ho dají na školu, přispěje na něj ze svého dědictví. Foebus netušil, co je to škola a bylo mu to fuk. Věděl, že až bude velký, bude mít velký meč, od Khandarieů, dlouhonohého koně a bude zachraňovat lidi před příšerami. Kolem poledne se kočár zastavil u hostince. Nad dveřmi visel
štít, v němž se proplétali tři hadi, kteří se vzájemně kousali do ocasu, avšak nebylo jisté čího.

***

Foebus se loudal ulicemi Askelaty. Byla to jeho poslední procházka, než nastoupí do školy, ze které se nevyhazuje. Jsou jen dva způsoby jak ji ukončit. Buď člověk absolvuje a získá cechovní znak, nebo ho odnesou v dřevěné truhle. Při tom pomyšlení ho trochu zamrazilo v zádech. V zápětí se trochu uklidnil. Je přeci synem lorda Festinlara. Budou k němu milí. A co když ne? Nesmysl! Ještě není situace, ze které by se nevymluvil. Jak tak přemýšlel nad svojí budoucností, zastavil se před vývěsním štítem s třemi propletenými hady. Napít se mu rázem připadalo jako dobrý nápad. V hospodě bylo mnohem víc hluku, než by člověk při prvním pohledu řekl. Zasedl ke stolu a čekal, než někdo přijde. Rozhlížel se
kolem. U stolů seděli jak zachmuření sedláci tak do sametu oblečení páni. Nikdo si však nestěžoval.
Dokonce to vypadalo, jako by se ani neviděli. Stěny byly obíleny vápnem. Místy však opadalo a byly vidět šedé kameny. U stropu vysel lustr z paroží. Hospoda jako každá jiná. Přesto měl Foebus takový prazvláštní pocit, že už tu někdy byl.
„Co to bude?“vyrušil jej z uvažování melodický hlas. U stolu stála brunetka s velkýma očima a kyprým poprsím. Na chvíli ztratil řeč a pak si objednal černé pivo. Vypil první, vypil druhé. Při třetím se mu zdálo, že je hospoda větší a plnější. V hlavě cítil slabý tlak, tváře měl unavené a oči se mu klížily.
Z ospalosti ho vytáhl ukňouraný hlas.

„Já tohle jíst nebudu“– „Neodmlouvej!“– „Ale vždyť je to tlusté“– „Ještě slovo a nic nedostaneš!“
– „Mamííí!“ kluk dostal pohlavek, až skoro zabořil nosíkem do talíře. „Řekl jsem, že to sníš, tak to přestaň zkoušet na mámu!“ Dítě zůstalo chvíli v klidu a pak nabodlo maso na vidličku a začalo jej rvát jak pes svůj žvanec.
„A už toho mám dost! Neumíš se chovat, je čas aby ti to někdo konečně vtoukl do hlavy!“ Muž v brokátovém wamsu se po něm natáhl, přehnul přes koleno a začal mu sázet jedu ránu za druhou.Foebus se zděšeně díval na své pětileté já. Na ten výprask si pamatoval. Celou cestu domů pak totiž musel sedět a pamatoval si tak z cesty každý kamínek. Několikrát zamrkal a pak se podíval zpátky.
Díval se do hlubokého výstřihu mladé šenkýřky, jíž se šňůrka stahující halenu rozvázala a odhalovala taka víc než některé slečny v žlutých stejnokrojích.
„Další?“– „Co..?“– „Další pivo?“– „Já…Ano…ne…prosím vás…“– „Tak já vám jedno pro jistotu přinesu.“
Foebus zíral na místo, kde ještě před chvílí viděl svého otce, jak mu uštědřuje výprask. Ta hospoda ale tenkrát stála úplně někde jinde. Nestalo se to ve městě! Rozhlédl se kolem sebe pozorněji.
Skutečnost ho praštila do očí jak palice krávu na porážce. Akorát on se z toho nesložil. Zatím.
„Zajímavý úkaz, že? Člověk by řekl, že pití rozvazuje jazyk a ono snad i vyčišťuje zrak.“ Před Foebusem stál korbel s pivem a vedle něj seděla slečna, do jejíhož výstřihu před chvílí koukal.
„Nebude vadit, když si k vám přisednu?“– „Ne-e,“ zakoktal.
„Tak co tomu říkáte, docela legrace, nemyslíte?“ pokračovala v hovoru, „třeba támhle ten chlápek co sedí hned u dveří.“
Podíval se tím směrem. Od stolu zrovna vstával člověk se zachmuřenou tváří a společně s ním deset jeho kopií, každá o rok starší.
„Ten člověk v hospodě prožil skoro celý svůj život. Smutný život. A támhle – tam zase můžete vidět jeden z těch šťastnějších.“
Ukazovala na tři stoly. U jednoho seděl mladý muž s čerstvě rašícím vousem, jeho přátelé ho poplácávali po zádech a on se šťastně usmíval. U druhého vedle něj sedělo krásné děvče celé v bílém.
U třetího stolu zase on, ale s bílým plnovousem, přál svému vnuku štěstí do života.
„Máte tu hodně silné pivo. Nějak se mi po něm…škyt…množí voči…teda lidi.“
Brunetka jeho poznámku ignorovala.
„Stalo to hodně dávno, někdy těsně z počátku Vzniku se pokusila velice mocná bytost změnit budoucnost. Zvorala to a tak že pořádně. Natolik pomíchala proudy času, že ty začaly plynout naráz. Chvíli to vypadalo, že se bude muset začít s tímhle světem znova od začátku, ale nakonec se to podařilo vyřešit jinak. Tvůrce vytvořil něco jako kotvu, od které začaly časy opět normálně plynout.
Tou kotvou bylo místo, kterém nějaký chytrák později postavil hospodu a to co tu vidíš je prolínání časů tak, jak se u kotvy setkávají.“
„Moc hezky jste mi to trojení a čtverní postav vysvětlila, ale to bych tu musel vidět i sebe. A sebe tu nevidím! Tááákže, jsem naprosto normálně opilej! Nebo jsem na dvoře. Du se tam podívat!“ Foebus se zvedl a vratkou chůzí odešel na dvůr ulevit svému břichu.
„Na dvoře nejsem!“ hlásil, jakmile se odpotácel zpět. Pořád tam seděla. „Neutečou vám slečno zákazníci? Když je nebudete obsluhovat?“– „Neutečou, je nás tu dost a když, stejně se ještě někdy vrátí.“
„Já bych se taky vrátil, kdybyste tu ještě pořád pracovala“– „Opravdu?“ zeptala se s vážnou tváří.
„Opravdu, ale musíte mi slíbit, že tu budete.“– „Slíbím, když vy slíbíte, že zůstaňte zítra doma a nikam nepůjdete!“ její hlas byl naléhavý a oči uslzené – „Ale jak vy…to nejde, jde o důležitou věc!“
„Prosím!“– „Nejde to!“- „Proč myslíte, že jste se tu nenašel?!“ řekla zoufale.
Foebuse tahle otázka zaskočila, ale jak měl vypito a jak ho sváděl pohled do údolí šenkýřčina poprsí, vypálil ze sebe – „Protože jsem s vámi v horním patře tohohle lokálu!“
Facka mu přiletěla tak nečekaně, že praštil hlavou o stůl. Když se z té rány vzpamatoval, nikdo vedle něj neseděl. Nedopité pivo zteplalo, lokál byl najednou poloprázdný. Zmateně se podíval kolem sebe, nechal tam útratu a vyděšeně vyšel ven. Naposledy se podíval na štít, v němž se proplétali tři hadi,
kteří se vzájemně kousali do ocasu, avšak nebylo jisté čího.
„Zase se snažíš měnit budoucnost? Víš, jak to dopadlo posledně!“pravilo starší vydání hnědovlasé šenkýřky. – „Ale vždyť je tak mladý.“– „A co ty s tím! To je život, jedni žijou, jiní umírají!“– „Ale on by nemusel. Stačilo by jediné rozhodnutí.“

Rubína: Zimní povídka

Rubína: Zimní povídka published on

 

 

Mladý rychtář se díval na spící děcka. Svého syna a maličkou Lionu tulící se k němu ve spánku. Byla droboučká. Dneska jí hlídal, protože její adoptivní rodiče měli moc práce. Vycházel měsíc v úplňku a Lioniny obrysy se rozmazaly. Fascinovaně se koukal, jak na místě, kde spala drobná tmavovlasá dívenka, spí lvíče se zataženými drápky. Další paprsek prosvitl oknem a jemu se u nohy něco zablýsklo. Sehnul se a zvedl amulet ve tvaru půlměsíce. Tu noc se moc nevyspal. Další měsíc přemýšlel co a jak. Zrovna, jako další úplněk, ale to malá Liona usnula v hostinci a i když na ní dopadalo měsíční světlo, rozhodně nevypadala jako lvíče. Na krku se jí houpal amulet, který jí o posledním úplňku u něj doma spadl, asi když si hrála s jeho synem. Usmál se. Už mu bylo jasné, že s ní problémy nebudou a při troše štěstí si dívenka užije život nerušený Císařstvím.

 

 

Na muže jdoucího lesem dopadl paprsek měsíčního světla. Jeho obrysy se rozmazaly. Po chvilce se ustálily. Vlk běžel. Noc sotva začala a on měl hlad. Běžel dlouho. Zpomalil. V okolí toho moc nebylo. Nebylo se čemu divit. Byla zima. Vlk stražil uši. Měsíc v úplňku zářil vysoko na obloze. Zaslechl křupnutí větvičky. Vyrazil. Doběhl ke své kořisti.

Roteina probralo ranní slunce. Bylo mu odporně blbě, ale už neměl hlad. Jednoduchým kouzlem k sobě přenesl své oblečení z místa proměny. Rozhlédl se a spatřil potůček. Vstal. Omyl se vodou. Prohlédl své šaty. Byly roztrhané na několik kusů. Muselo se to stát při přeměně. Rychle se osušil jednoduchým kouzlem. Natáhl na sebe cáry šatů a vydal se na cestu.

Většinu dne bloudil, v noci se musel vychýlit z kurzu. Moc si z té noci nepamatoval, jen pár útržkovitých vzpomínek na běh nocí. Večer se mu podařilo dojít do vesnice. Upadl na postel a spal jako zabitý. V deset hodin ráno ho probudilo ťukání na dveře. „Dále“ řekl. Dovnitř vstoupila dívka, na které mu bylo hned něco divného. Podala mu oblečení a řekla, že snídani má dole. Oblékl se a šel na snídani. Dívka mu podala jídlo. Byla oblečená v černém. Vzala od něj nádobí a rychle je umyla. Odešla. Vyšel ven. Akorát jí viděl zahnout za roh. Rozhlížel se po vesnici. Byla prázdná. Došel k okraji se hřbitovem a našel obyvatele vesničky. Tiše se otočil. Odešel na druhou stranu a procházel se po lese. Navečer se vrátil do hospody. I když seděl sám a místní si ho odměřeně měřili, slyšel, o čem si povídají. S jeho ušima nebylo možno neslyšet. Byl to rozrušený rozhovor. Ten mrtvý, co ho dneska pohřbili, byl roztrhán vlkem.

Rotein se otřásl, dopil a odešel k sobě do pokoje. Strnule se díval do stěny. Zase to nezvládl. Bylo mu ze sebe špatně. Vše, kvůli jednomu hloupému škrábnutí.

Věděl, co se mu stalo a tak, když slyšel, že sem jede Faeron vyřídit jakousi skupinku upírů, radši rychle odjel směrem do jedné z těch vesniček na konci světa. Místa, kudy mohli projíždět jen kurýři, zvlášť pokud se ztratili.

Zůstat na takovém místě, bylo nejspolehlivějším maskovacím kouzlem. Tedy pokud jste se uměli odstínit, nebo alespoň nedělali velká kouzla. To pro něj nebylo těžké. Byl mizerný mág. Velká kouzla nedokázal. Proto se taky každý úplněk měnil ve vlka.

To způsobovalo snad všechny jeho problémy, ale mělo to řešení. Existoval jeden druh amuletu, který mohl problémům zabránit, ale on nezjistil, jak se vyrábí. Asi by to stejně nezvládl. Určitě to bylo zatraceně těžké. Amulet, co zabrání přeměnám. Jenže to by nesměl být v Císařství mezi všemi těmi netolerantními lidmi. Bylo zvláštní, že si ho zdejší lidé už po pouhých dvou týdnech, i přes jeho elfský původ, oblíbili. Asi v tom hrálo jistou roli, že uměl léčitelská kouzla.

Díval se na dceru hostinského a popíjel pivo. Ta holka mu ležela v žaludku. Zjistil o ní, co mohl, jen aby si potvrdil, co věděl od začátku. Je adoptovaná, nikdo neví, kde se tu vzala. Prostě se tu objevila, na sobě měla roztrhané hadry a přívěsek, který nikdy nedá z krku. Byla dlačice a měla přívěsek.

 

 

Ten mág jí neměl rád, možná, že se jí i bál. Ne že by to Lioně vadilo, ale on byl nebezpečný. Ani tak ne svými kouzly, těmi jenom léčil, ale tím, co dokázal pouhými slovy. To by tak ještě chybělo, aby jí pomlouvala celá vesnice. Lidé ve vesnici ho poslouchali, zvlášť teď, když se dozvěděli od projíždějícího, že Faeron zabil upíry, co sužovali kraj před pěknou dobou. To by asi vedlo k oslavě, nebýt té nepěkné mrtvoly, co se našla před třemi týdny nedaleko nich.

 

 

Rotein nevěřil svým uším, měl takové štěstí. Faeron už byl pryč. Rychtář odjel. Měl jisté vyřizování a on měl docela silnou pozici. Možná by mohl…

 

 

Byla tu zavřená už třetí den a bylo jí z toho špatně. Dívala se z okna na dorůstající měsíc. Tu noc, kdy se to stalo, musel být úplněk.

Vyrostla mezi nimi. Slýchala, že není jejich, když si rodiče mysleli, že spí. Asi by jí to stejně dřív nebo později došlo. Vypadala tak jinak, ale… přeci není vlkodlak. Vždyť to ani není možné! To by se přeci muselo projevit dřív. Na tom dni, kdy se to stalo, nebylo nic zlomového. Nedávalo to smysl. Proč by se proměny začaly projevovat tak pozdě? Mohla skutečně být vlkodlak? Rukou hmátla po krku. Nic. Copak jí sebrali i její přívěšek? Co by na něm mohlo být nebezpečného? Bojovala se slzami. Přeci nebude brečet jak malá holka, jenom proto, že ten přívěsek byl asi od jejích vlastních rodičů. Až se vrátí rychtář, dá všechno do pořádku. On na to tomu zatracenému mágovi neskočí. Liona vyskočila a začala se téměř hystericky smát. No jasně, měla to celou dobu před očima. Přišel v den, kdy se našla ta mrtvola. Tu našli ráno a mág přišel večer. Vypadal dost bídně a vyčerpaně. Ani si nedal večeři. Ne, že by se bylo čemu divit. Vážně vypadal hrozně. Měl kruhy pod očima, ošklivé škrábance, rozcuchané vlasy a z šatů mu zbývaly akorát cáry.

 

 

Mortifer se usmíval. Když už byli v císařství dva vrazi, objevila se spousta zakázek a on měl zase jednou samostatnou zakázku daleko od Alderona. Osedlal koně a vyjel. Mrzlo a jeho čekala cesta do jedné zapadlé vesničky. Má zabít jistého mága, jako by té magie už nebylo dost. Sníh sice ještě nenapadl, ale zima byla snad o to větší. Vyjel z města brzo ráno, ještě za tmy.

 

 

Uběhly další tři dny. Dneska večer přijel rychtář. Když se na něj sesypaly všechny ty události, tak řekl, že je po cestě unavený, že to všechno počká na ráno.

A Liona pořád trčí v improvizovaném vězení. Přechází po něm a přemýšlí. Zítra se rozhodne o jejím osudu. Rychtář by neměl být zmanipulovaný tím mágem. Nebyl tu přeci, když tenhle mág začal kout ty pikle. Liona se zastavila. On si dal práci, aby jí sem dostal, i když ona byla oblíbená, takže mu asi záleželo, aby obvinili právě jí. Jenže proč? Sedla si a okénkem se koukala na svit měsíce těsně před úplňkem.

 

 

,,Liona přece není vlkodlak,“ začal rychtář, ale mág mu skočil do řeči:

„Chápu, nechce se tomu věřit, většinu času se chovají normálně, jen o přeměně se neovládají“

Myslet si, že by Liona prožila klidný život, by bylo hodně naivní, ale přeci jí nenechám zabít kvůli něčemu, co neudělala. Myslel si rychtář poslouchaje mága, za kterým stál dav lidí z vesnice. Pro ně to vždy byla Liona jejich a teď by ji roztrhali.

,,Ale“, zkusil to ještě rychtář, „ to by se projevilo dřív…“

„Jistě, za normálních okolností se proměny projevují od prvního úplňku po nakažení, popřípadě od dostatečné vyspělosti těla, ale když se v okolí zdržují upíři, může to těmto změnám zabránit.“ Rotein se malinko pousmál, čekal tu otázku a měl dobře promyšlenou odpověď, když se teď poslouchal, říkal si, neznat to z vlastní kůži, sám bych si věřil.

U Stvořitele, oni mu to věří a on se ještě usmívá. Za to mi zaplatí, ale co teď? Problesklo rychtáři hlavou. Rychtář si povzdechl a hlasitě řekl: „Dobře. Soud tedy začne za hodinu.“ Soud, spíš příprava na lynch, ale získám noc, abych našel, jak z toho, a klíče od vězení mám já.

 

 

Liona plakala, zítra za svítání ji pověsí. Polední slunce jí svítilo do očí a ona pomalu usínala.

Uslyšela skřípění dveří a otevřela oči. Byla taková ta zimní tma, co je v zimě už ve čtyři. Musela usnout.

Přinesli jí jídlo. Liona se na ně dívala. Neměla hlad a zítra už to bude stejně jedno. Napila se a lehla si. Až se probudí, půjde na smrt. Dívala se okýnkem do zšedlé oblohy. Byla sotva dospělá, měla by mít život před sebou. U stvořitele, proč má zemřít teď? Proč? Začala klimbat. Probudil jí paprsek světla. Byl úplněk.

 

 

Rotein stál venku a pozoroval měsíc. Vítr si pohrával s jeho vlasy a na tváři se mu rozléval vítězoslavný úsměv. Ledový vítr mu připomněl, že i když není sníh, mrzne, jako když praští, a tak se vydal zpět do hospody. Ještě než vstoupil, zasunul pro jistotu amulet pod tuniku.

 

 

Mortifer se probudil, Zase ho trápily ty sny, byl zpocený. Chvíli ještě ležel, ale pak došel k závěru, že už neusne, umyl se a odjel z hostince. Mohlo být tak půl čtvrté, ale on šel spát někdy děsně brzo a těchhle snů měl po krk.

 

 

Rychtář otevřel dveře svého sklepa, který sloužil jako provizorní vězení a zíral na rozbité okénko. Sklep byl prázdný. Došel k oknu a zkoumal třísky kolem. Na jedné třísce našel srst a chlupy. Byly lví. Už si skoro myslel, že ta noc byla jen sen , ale jestli ne tak…

 

 

Mortifer rozdělal oheň a dal vařit vodu. Svítalo a on věděl, že není moc daleko od vesnice, ještě dneska by tam měl dojet. Zadíval se do šera lesa. Něco tam bylo. Poslouchal. Ještě to nebylo úplně vidět, ale věděl, kde to je. Přibližovalo se to. Bylo to zvíře, a docela velké. Připravil si tesáky.

V tom ho něco praštilo do očí. Ta silueta mu nešla zařadit. Leda… ale to tu přece nežije! Protřel si oči, ale nepomohlo to. Lev, tedy lvice, před ním se trmácela k ohni a nevypadala, jako by jí vadilo, že by se tu neměla vyskytovat. Dopotácela se k ohni a sesula se k zemi.

Najednou se její obrysy začaly Mortimu před očima rozmazávat. To je ale blbý sen, pomyslel si. Potřásl hlavou, ale to už před ním ležela mladá lidská žena. A byla nahá. A taky docela zjevně vyčerpaná. Spala na promrzlé zemi. Musela být prochladlá. Morti vybalil náhradní deku, pomalu ji do ní zabalil a přidal vodu na ohřev. Uklidil tesáky do pochvy, přiložil na oheň. Podíval se na ženu před sebou. Tohle nebylo počasí, ve kterém by si mohla dovolit spát. Promluvil na ni, ale ani se nezavrtěla. Přešel k ní a jemně s ní zatřásl.

 

 

Liona se lekla. Někdo ji budil. Zatnula zuby a otevřela oči, připravená jít na smrt. Uviděla les kolem sebe a temného elfa. Jenže, kde by se tu vzal? A nemají mít černou kůži? I když ty uši neměl tak špičaté jako ten mág. Že by byl míšenec? A jak by se sem dostala? Tohle musel být sen. To by ovšem bylo poprvé, co by jí ve snu byla zima a svědily ji škrábance, honilo se jí hlavou, zatímco vyděšeně, nevěřícně a hodně udiveně třeštila oči na své okolí.

 

 

Mortifer se cítil docela rozpačitě, tohle byla neuvěřitelně absurdní situace. Ještě že ta holka nezačala ječet, když ho uviděla. Voda na ohni začala vřít, tak jí nalil čaj a podal jí ho. Pak nalil taky sobě a sedl si naproti ní. Najednou si uvědomil, že dívka je pod dekou nahá. Postavil čaj na zem a došel ke koni. Vyndal ze sedlového vaku náhradní oblečení a vrátil se k ohni. V rukou držela čaj a nepřítomně ho popíjela, oči se upíraly kamsi pryč. Položil vedle ní šaty a …

 

 

„Proč jsem nahá?“ zeptala se Liona, „A kde to jsem?“ do otázek se mísil strach. Upřela pohled na toho …elfa. Připadal jí jako jediný pevný bod v okolí. „Dlaci se mění bez šatů,“ odpověděl. „Ale to není možné! Já přeci nejsem vlkodlak!“ vypískla Liona. „Ne, nejsi“ odpověděl jí pobaveně „ty jsi jenom lvodlačice.“

 

 

„To existuje?“ zeptala se zaraženě. „Takže ten zběsilý útěk nebyl sen,“ udiveně vydechla. „Ale proč bych se začala měnit až teď?“ Mimoděk si přejela rukou po holém krku a udivený výraz se začal měnit v nenávistně chápající. „Ten mág, ten hnusný elfí grázl!“ vykřikla a pak se zarazila, zrudla a o poznání tišeji dodala: „Promiň.“

 

 

Mortimu se značně ulevilo. Tahle holka nebyla v šoku a asi s ní bude rozumná domluva. „Co kdyby ses oblékla? Popovídat si můžeme pak,“ navrhl.

Podívala se na šaty složené vedle sebe a ještě víc zrudla. Morti si dal tu práci a zatvářil se rozpačitě.„No jo, už se otáčím,“ řekl. Tohle se taky může stát jenom mě, pomyslel si, u stvořitele, co s ní, aby se to Alderon nedozvěděl.

 

 

„Už se můžete otočit,“ řekla Liona, která si na poslední chvilku vzpomněla, že tarnen jsou prý na tykání hákliví. „Jmenuji se Liona a vy?“ zeptala se, když už jí bylo jasné, že si dluží jistá vysvětlení.

Oheň dohořívá, čaj dochází a oni si tlumeně pomalu povídají. Zjišťují co a jak. Jedno, už je jisté, minimálně kus cesty pojedou společně. Liona moc dobře ví, že tady v císařství se to tu pro ni stalo pekelně nebezpečné, ale alespoň je naživu.

 

 

Roteina probral hluk. Posadil se. Na krku cítil přívěsek, který byl svobodou a nebo spíš novým začátkem. Svět čekal za lesem a pod oknem se něco dělo. Rychle se oblékl a seběhl dolů. Uviděl rychtáře, ten na něj kývl, aby za ním šel.. Rotein neviděl důvod nejít. Připadal si, jako by mu dnes snad nic nemohlo zkazit náladu. Dokonce i vzduch dnes voněl svěžestí svobody. Rychtář ho vedl lesem na procházku.

Rychtář se na něj otočil. „Přejdeme rovnou k věci,“ řekl ponurým tónem. Rotein kývl. Rychtář si toho snad ani nevšiml a pokračoval: „Asi jsi slyšel, že tu mrtvolu, co ji našly v den, kdy jsi sem přišel, roztrhal vlk nebo vlkodlak…,“

ani nečekal na Roteinův souhlas,

„ ale tyhle chlupy, které se zachytily na tom, co bylo okénkem vězení, vlčí nejsou.“

„Ne, nejsou, vypadají….“ přikývl Rotein a nepříjemně na něj doléhalo vědomí, že to rychtář ví.“…spíš jako lví.

Rychtář si povzdechl „Ten řetízek na tvém krku je její, že?“, ale neznělo to vůbec jako otázka. „Ona se mění ve lva, navíc je tam venku zmatená, osamělá a vystrašená.“

Rotein přitakal. Připadal si s tím stereotypně, ale nic jiného mu nezbývalo. A on, „Takže buď do dvaceti minut zmizíš, nebo se dozví…“, nemusel říkat kdo, vesničané už dávno vyrazili s vidlemi a kosami na lov, v zimě je nuda a málo zábavy, „jak to bylo doopravdy. Liona byla milá holka, tohle si nezasloužila.“

„A já snad jo?“ rozčílil se Rotein.

Rychtáři to připadalo jako poslední kapka. „Ne, nezasloužíš, měl bys viset, zabils člověka a hlavně, poštvals je na holku, která nikdy nikomu neublížila, jen proto, že byla jako ty. A já tě přesto nechám běžet.“

V Roteinovi se vše převrátilo, ano zabil, ale ne vědomě, pokusil se nechat ji oběsit, ale to prostě chtěl být normální a neohrožovat je. Mít domov. A tenhle ho blahosklonně vyžene a ještě tomu říká nechat jít.

Zíral na rychtáře. Kouzlo, které v tom vzteku použil, ho mělo zabít, ale rozčílení a jeho antitalent na bojová kouzla udělal své. Rychtář byl jen znehybněn. No co, aspoň ho to donutí poslouchat. „Takže já si podle tebe zasloužil, že se na mě dívali jak na zrůdu jen díky špičatým uším a já pitomec si myslel, že mágové budou tolerantnější. A pak se ze mě ta zrůda stala kvůli jednomu hloupému škrábnutí!“ Křičel vztekem bez sebe.

 

 

Mortifer nechal Lionu uvázat koně. Nestál o to, aby se mu tam pletla. Plížil se k mágovi, který právě mluvil s nějakým mužem. Byl si jist, že o něm neví, a zásah znehybňovacím kouzlem byl proto dost šok. Teprve pak si všiml, že muž před mágem znehybněl taky. „U Stvořitele, on mne zasáhl omylem, to snad ne…“

Mág řval jako pominutý na znehybněného muže. Takže o mně neví. Zatím, uvědomil si s hrůzou, oči muže se totiž dívaly přímo na něj a byla jen otázka času, kdy se mág za tím upřeným pohledem ohlédne. A zabít chlapa, co se nemůže hýbat, to zvládne i hodně špatnej mág.

 

 

Rotein se podíval, kam to rychtář tak vytřeštěně kouká. Sakra, to není dobré, vesničani s vidlemi v lese a teď tenhle, nevypadá, že by si chtěl povídat při čaji. Měl bych zmizet, dokud mám dost energie na teleport. Takže, co nejdřív a navíc přitom neudržím to kouzlo. Věnoval pohled míšenci, který se zvedal na nohy a měřil si ho pohledem. Zhluboka se nadechl. Rychle stáhl kouzla. Udělal ve vzduchu gesto a …

 

 

Mortifer viděl, jak mág dělá gesta rukama. Snažil se dostat ze sevření kouzla. Slíbil, že přežije, tak se přece nenechá zabít takhle. Kouzla…a pak si všiml lvice běžící bezhlučně k mágovi. Ten, byl asi dost zaujat složitým gestem, které dělal. Neviděl ani jak, po něm lvice skočila a …

 

 

Liona viděla, že mág má v moci rychtáře i Mortifera. Zabije je oba a kvůli ní. Ne, to ne, rozběhla se k mýtině. Ani si nevšimla, kdy se proměnila…

Dost jí zaskočilo, když zmizel. Dopadla na zem a její kočičí smysly snadno zaznamenaly, že rychtář se už může hýbat. A také pád stříbrného amuletu v doprovodu tří rudých krůpějí. Změnila se zpět a sebrala ho. Byl čas jít. Les kolem voněl borovým jehličím a i když nebyl sníh, mrzlo.

 

Rubína: Nečekané setkání

Rubína: Nečekané setkání published on

Myrony viděla z hradeb blížící se postavu, která nesla někoho v náručí. Už byli docela blízko a ona poznala, koho ta dokonale zahalená postava nese. Seběhla dolů a otevřela dveře. Vedla neznámého do klášterního špitálu. Ten položil Mortifera na lůžko a Myrony ho rychle ošetřila. „Bude v pořádku.“ řekla. „To je dobře“ odpověděl neznámý a Myrony na malý okamžik zahlédla zlaté oči bez bělem a panenek. Sklonila se k Mortiferovi a přikryla ho. Postava mezitím zmizela. Dny ubíhaly a Myrony byla děsně zvědavá, co se stalo.

Ariar zjistil, že vrah jeho mladšího brášky je poblíž. Znovu nalezl jeho stopu. To poslední setkání bylo zvláštní. Prý je v jednom horském klášteře, kam ho odnesla záhadná postava, která si dala pečlivě záležet, aby nebyla poznat a hned zmizela. Podle toho, co slyšel, tam bude muset zůstat než se uzdraví. A to chvilku potrvá. Musí si s ním promluvit.Zeptat se ho, kde najde Myrony. Chtěl by to slyšet taky od ní.

Mortifer se probral a nechápavě se rozhlédl. Místnost, ve které byl, mu připomínala klášterní hospic, ale kde se tu vzal? A proč tu byl? Pokusil se nadzvednout, ale hlavou, rukou a pár dalšími místy mu projela ostrá bolest. Znovu se propadl do tmy.

Faeron šel a přemítal o svém mladším bratrovi. Ještě pořád se cítil lehce provinile. Uslyšel hluk souboje, rozběhl se a uviděl mladou lidskou dívku se světlými vlasy a černýma očima v róbě kněžky bohyně Ned. Doráželo na ní pět chlapů podle pohybů dost opilých. Holka se pohybovala s chladnou vypočítavostí. Využívala toho, že její protivníci jsou zpomalení alkoholem. Neměla šanci vydržet to dlouho. Rozběhl se a první útočník ležel v bezvědomí, druhého dostala holka; za chvíli tam leželo pět ochablých těl a holka se třásla.

Myrony zvedla hlavu a chtěla poděkovat tomu ariarovi, co jí pomohl, otočila se na něj a spustila. Teprve teď si ho měla možnost prohlédnout. Ne to není možné!!! Hlava se jí točila. „Ceadriasi“ zašeptala a omdlela.

Tak tohle bylo opravdu zvláštní. Vážně by nečekal, že se s tímhle jménem setká právě tady. Vzal jí do náruče a jemně s ní zatřásl. Probrala se z mdlob, ale byla stále v šoku. Klášter by neměl být moc daleko. Tam se o ní postarají. Cesta uběhla rychle, a když vešel do kláštera, ujala se jich sestra. Vedla je do klášterní nemocnice.

Sharess byl na odchodu, když uviděl Faerona. Tohle vypadalo zajímavě, asi se tu ještě chvilku zdrží.
Mortifer se znovu probral, už si vzpomněl, jak se ocitl v tomhle stavu. Praskla ta jeho záchrana Hilarise a takhle ho zřídil jeho mistr. Mortifer si byl jistý, že ho takhle zmlátil i za něco jiného, nebo spíš kvůli něčemu jinému, ale nevěděl čemu. Uslyšel kroky. Zavřel oči a poslouchal. „ Položte jí sem,“ uslyšel čísi hlas, „nevíte co se jí stalo? Je otřesená, ale přitom naší Myrony jen tak něco nerozhází.“ Myrony, takže jsem v klášteře Kalasan, ale jak jsem se sem dostal?
No jistě Myrony mělo mu to hned dojít. „Víte,“ odpověděl neznámý, „myslím, že za to můžu já, polekala se mě. Má ze mě strach, protože se viní za něco, na čem nenese vinu.“

Mortifer otevřel oči. A pootočil hlavu po směru hlasu. Neznámý odpověděl a jemu se div nezastavilo srdce. Ten hlas… to je Faeron!!! Elf si ho teď již určitě všiml. Mortifer sebral síly a zeptal se, jak je Myrony.
Faeron ho spražil nenávistným pohledem, když tu se tělo mezi nimi pohnulo. Myrony se povedlo vzpamatovat. Posbírala síly a ostře napomenula Mortifera, jako by byl malý děcko. Ty musíš odpočívat. Pak se otočila na ariara a rozčíleně sykla: Já si nic nenamlouvám. A s vámi si budu muset promluvit, dodala s povzdechem.

V tom mezi ně vpadla sestra: tak za prvé Myrony, ty si musíš odpočinout. A za druhé tady pan Faeron Khandarleii je jistě po té cestě unaven a chce se umýt.

Ariar hned pochopí, že to nebylo konstatování, ale rozkaz. Jde za sestrou, ale v mysli se stále vrací k té holce, tomu ránu, kdy stál nad tělem svého mladšího bratra a přísahal pomstu.

Myrony se úplně vzpamatovala. Zvedla se a sedla si k Mortiferovi na lůžko. Ten se probral. Jsem ráda, žes dodržel slib. A já jsem rád, že se na tebe neprovalilo, co jsi zač. Myrony vstala. Musíš odpočívat, tak pozítří budeš dost silný, abychom si mohli pořádně popovídat a přitom se ti nezhoršil zdravotní stav. A mě zatím čeká uklidňování jednoho ohnivého elfa. Hodně štěstí popřeje jí Morti, než znova usne. Propadá se do snů. Nejsou to hezké sny. V těch snech se mu opakují všechny ty chvíle v jeho životě, které si pamatuje a nenávidí. A jako třešnička nakonec, ten sen, co ho trápil, už na akademii. A pak se konečně probudil. U jeho lůžka stál ariar a díval se na něj pohledem někoho, kdo bojuje sám se sebou.

Sharess se pohyboval po klášteře a poslouchal. Nemýlil se bylo to zajímavé a to moc.

Je to pravda? Opravdu by ji zabil? Zeptal se překvapivě tichým a mírným hlasem. Stejně věděl, jaká bude aeltarnenova odpověď.

„ Minimálně by ji těžce zranil. Odpusť mi, jestli můžeš. Já ho vážně nechtěl zabít.“

Kde se na čepeli vzal ten prach? Ona o žádných nemrtvých nemluvila. Ariarovi oči v sobě žádnou zvědavost neměly.

Do pokoje vešla Myrony, tak ses konečně probral. „Myrony, Faeron je zvědavý, kde se na šavli jeho bratra vzal prach z nemrtvých. Smím mu to vylíčit, nebo to chceš udělat ty?“ „Jen mu to celé pověz“ odpovídá Myrony „.On přeci ženy a děti nevraždí. Půjdu hlídat na chodbu. Nechci, aby o tom věděl někdo z kláštera.“

Ariar fascinovaně poslouchal. Všechno to do sebe krásně zapadalo. Vyprávění se blížilo ke konci a on měl pořád takový vztek na sebe, na brášku, že ohrozil dítě, i na postavu před sebou. Ano zlobil se na toho míšence, protože on mu zabil brášku a ještě navíc byl v právu. Nemohl by se mu pomstít s čistým svědomím.

Morti se rozhodl, až se od tuď dostane zabije Alderona. Faerone? Já vím, že i když budeš přemýšlet o věcech, co ses dozvěděl, tak si to všechno rozmyslíš dřív, než se uzdravím, ale jestli budeš ještě chtít boj, nech mi rok. „Cože? Proč?“ vyhrkl Faeron. „Nejsi jediný, v téhle místnosti, kdo přísahal pomstu. Za roka asi nezvládnu zničit cech, ale zabít Alderona ano, dodá Morti v duchu. Rozmýšlej si to. Já se sem za rok vrátím. Ty tu buď budeš nebo ne. Sice jsem na to při našem posledním setkání, už zapomněl, ale pak mi to připomněli přátelé. Někomu jsem slíbil, že přežiji, abych mohl začít znovu, až budu dost silný. Jestli tu budeš budu s tebou bojovat.“ Navíc tou dobou, už budu začínat znovu, pomyslí si.

Sharessovi dalo dost práci se nerozesmát. Tomu pitomýmu míšenci to ještě nedošlo. Faeron ho sice nemá rád, ale jestli se bude někomu mstít tak cechu.

Faeron odjížděl ve stejný den jako Mortifer, bylo to legrační. Tak dlouho ho hledal, aby se pomstil. A když ho najde, zjistí, že není za co. Nemluvě o tom, že když ho hledal zachránil mu ten míšenec život. A teď mu nechává čas na rozmyšlenou se slibem, že přijde. Stejně už ve chvíli, kdy to Mortifer říkal, bylo Faeronovi jasné, že on tam za rok nepřijede rozhodně ne bojovat s tímhle míšencem. Díval se, jak mu aeltarnen mizí z dohledu a přemýšlel, jestli přežije to, co se chystá udělat. „Cech získal silného nepřítele nebo dokonce dva,“ pomyslel si při vzpomínce na tělo, jež nesl domů posledně.

Iška hleděla za třemi postavami. Budoucnost nikdy není jen jedna, ale tihle mířily k té nejabsurdnější. Sharess se svojí povýšeností, Faeron který nemůže mít k Mortiferovi kladnej vztah. Nemůže stejně, jako já k Hilarisovi. A pak je tu Mortifer se svým talentem spadnout do všech průšvihů, jež se naskytnou. Tahle trojka a dát se dohromady – absurdní, ale přesně k tomu míří. Tohle bude ještě moc zajímavý.

Lig: Zimní usnutí

Lig: Zimní usnutí published on

Venku je strašlivá zima až se zdá, že se vše spiklo proti ubohým pocestným. Vánice, že by kozla ven nevyhnal a mrzne až praští.Vánice až to práská okenicemi a kolem dveří profukuje. Mortifer má pocit, že jestli vítr ještě zesílí, věž, ve které teď spí, se prostě odporoučí k zemi, kámen nekámen, na stavitele nehledě. Venku je prostě tak hnusně, že je mu jasné že on nahradí kozla či psa a bude do toho nečasu vyhnán. a kým jiným než Alderonem. Ten se přímo vyžívá v tom, jak zkazit jednomu radost. I když tady ani tak nejde o radost. Morti je půdě Akademie vždycky jen NERAD.Ale co na tom, aspoň tu nesněží a nefouká za krk. Ale teď by se možná ven šel provětrat i docela rád. Paradoxně. Pryč z tohohle místa a pryč od Alderona. Kéž je to daleko a na dlouho.

První, od koho se dozvěděl, kam půjde, byla Ansuet. Stvoření, o kterém málokdo ví, a které vlastně oficiálně není vůbec. Oči Akademie viděly Alderona i zadavatele zakázky. Morti věděl, že se pohybovala na ostrém noži a riskovala a to jen kvůli němu. Měl by jí vynadat a říct, že má být opatrná, ale to on prostě nesvede. Ansuet je jedna z velmi malého počtu osob, ke které má velmi blízko a asi jen těžko si lze představit někoho opatrnějšího a schopnějšího než je Ansuet. Jen velmi těžko. Místo toho stojí a poslouchá, co Uši Akademie slyšely. Má zmizet do Sargalia, města tři dni severně od Askelaty. Jenže tři –letní – dny. Teď bude rád, jestli tam dorazí za týden.Ale na druhou stranu, znamená to poměrně dlouhou dobu pryč od Alderona a klid aspoň v jistých mezích možností.

Má zabít Alessandru De Samuel Derion (řečenou De Sade), matku šesti dětí a ženu šesti mužů. Což – nedělá dobrotu. Vtip je v tom, že ani jeden z těch milenců není zadavatelem zakázky. Je to její nejstarší dcera Alžběta. Čili ne zadavatel, ale zadavatelka. Zřejmě zazlívá matce její několikanásobnou nevěru, ačkoli v tomto případě…někdo prostě není monogamní typ.

Zabít ji má ale prý tak, aby necítila bolest, nebo co nejméně. Což Morťáka zarazilo. Takže v nenávisti to nebude…

Ale jemu nepřísluší filozofovat nad tím, proč dělá, co dělá, ačkoli to dělá často.

Mortifer uslyší kroky na chodbě a odvrátí se od dveří, protože je mu jasné, že jakmile se přiřítí Alderon, tak Morti vezme druhou o zeď. Ve chvíli, kdy se od Ansuet otočí, ona –jako vždy – zmizí jak pára nad hrncem.

A Morťák má opět pravdu. Alderon rozrazí dveře jako velká voda a přimáčkne Mortiho ke zdi nejen vahou svého těla, ale i setrvačností a silou. Morti se dusí. Nejen kvůli tomu, že mu mačká hrudník, ale proto, že se jako vždy snaží potlačit instinktivní obranu. Morti už ví, co mu jeho mistr řekne potom, co vychrlí proud urážek a ponižujících výlevů. Řekne mu totéž, co řekla Ansuet. A zopakuje mu-ostatně jako pokaždé – že to nesmí zvorat, jinak zabije….a pořád dokola. Už tradičně.

Pak Mortiho pustí a on se konečně nadechne. Kyslíkovou dietu tohoto kalibru už by nezvládal příliš dlouho a chtě nechtě by se bránit začal. Když Alderon zmizí, už zautomatizovanými pohyby sebere svých pár věcí a obleče se, co může.

Odchází. Vždycky tak rád mizí z tohohle místa, i když téměř vždy odchází z důvodu rozsévání smrti. Zapadává do sněhu po kolena a doufá, že nepojde venku v mrazu, což by po tom všem, co prožil, byla krutá ironie osudu. A Osud má opravdu zvrácený smysl pro humor.

Přesvědčil se o tom již necelé dvě míle za Askelatou. Ne, nemůže se mýlit. Tohle mu posílá sama Prozřetelnost. Vlasy sice schovává pod huňatou čepicí, a její kožešinový plášť prozrazuje, že schovává cosi i pod ním. Ale v tomhle světě? Co TA tady dělá?

Osoba se propadá hluboko do závěje a nadává jako špaček. Nemá šanci si všimnout postavy na sněhu, co vykročila jejím směrem. Všimne si ho, ale až pozdě, když stojí poblíž její soukromé závěje. V množství oblečení, které na sobě má by mu neutekla, ani kdyby okolo neleželo tolik sněhu, ale byla tam krásně uježděná cesta.

„ To je ale náhoda, že se my dva – setkáváme – za takových okolností –v tomto světě.“

Zvedne oči a polkne. Tohle vypadá opravdu zle. Pokud ji jen zavalí sněhem a nechá zmrznout, bude na tom ještě dobře.

„ Tentokrát se karta obrátila, že, Lysandro. Jak se ti to líbí? Tak přesně v tomhle postavení jsem já, když píšeš osnovy.“

Lysandra jen polkne.

„ Máš ale štěstí, mám dobrou náladu..“

Lys si pomyslí – To je ale Sharova, a ne Morťákova věta…..tohle je sakra zlý…..Navíc se v tomhle světě ocitla naprosto omylem – usnula nad scénářem deníku.

Chci se probudit, chci se probudit, chci se probudit…

A ono to nejde a nejde..

„ … a práci hodně daleko dosud. Takže tu zatím na mě počkej a zkus nezmrznout. Já kvůli tobě nebudu skákat do závěje…“ i když.. Odmotá šálu z krku a jeden konec jí hodí „ Polez nahoru“

Lysandra se zarazí. Pak jí zabije? Zmlátí? Zaváhá..

„ Dělej, máš dvě možnosti, chytit se a vylézt nebo tam zůstat a zmrznout…“

Lysandra se chopí nabízeného konce šály a napůl se plazí a napůl leze ven ze závěje. Doufá, že šála ji udrží.

Jakmile se postaví nahoře, morťák jí přehne přes koleno a naseká jí. Lys se ale rozhodne, že křičet nebude, ačkoli jí do očí vhrknou slzy. Je ale na druhou stranu ráda, že potkala jenom Mortiho a ne třeba Shara. To by bolelo víc, daleko víc.. Ten sice děti nezabíjí, ale mučení zná.

Když jí pak pustí a ona se může narovnat, otírá si slzy.

„ Děkuju – se říká.“

„ Děkuju.“zamumlá Lysandra.

„ Hele, Lysandro, nemohla bys mi usnadnit práci?“

„ Cože jestli bych mohla?“

„ no- usnadnit mi práci. Jako autor bys místo dlouhýho putování v tomhle nečasu mohla říct prosté – až došel na místo určení.“

„ A proč bych ti – zvlášť po tomhle“ tře si bolavou zadnici „- měla chtít pomáhat?“

„ No zhruba proto, že se chceš probudit a znám zaručený způsob, jak vzbudit spáče.“

„ A – nebude to bolet?“ zeptá se váhající Lysandra

„ Ne, bolet určitě ne“ zašklebí se Morťák „ A zavři oči.“

„ Myslíš, že jsem blbá? Zavírat oči před vrahem tvého formátu?“

Morti se na Lysandru podívá soustrastným pohledem „ Lysandro, kdybych tě chtěl zabít, už bych to dávno udělal a nevybavoval se tu s tebou, mysli trochu.“

Lys dost neochotně zavře oči. Morťák k ní přistoupí z boku a sundá si rukavici. A řádně nasliní malíček. A strčí ho Lysandře do ucha. A Lys se se strašlivým křikem probudí.

 

„ ÁÁÁÁÁÁááááááágggggghhhhr….ty zmetku !“zařve Lysandra, když se probudí. Kotě na jejím stole se na ní nechápavě a vyčítavě podívá. On za to přece nemůže, že usnula nad koláčem, který jí Zmetek slízával z ucha. Lidi nemaj rádi drbání v uchu? Kočky maj´ přece drsný jazyk….

 

…A šel dlouho ve vánici a nepohodou. Jen počkej ty zmetku, já ti dám..Mrzlo tak, že Mortifer měl pocit že mu oblečení tvrdne na těle….

Pak se ale zamyslí a celou řádku zpřeškrtá. A napíše cosi o tom, že se za záhadných okolností objevil na místě určení.

 

Mortifer už delší dobu pozoruje cíl. Zjišťuje její rutinní činnosti a její pohyb. Chodí spát poměrně pozdě, dle předpokladů. Někdo, kdo stíhá být s šesti muži zároveň by celkem logicky nezvládal chodit spát se soumrakem. Ale i pak bere prášky na spaní, takže se zdá, že spí hodně tvrdě. Tohle by neměl být problém, zvládne to už dneska v noci.

 

Žena jako obvykle v brzkých ranních hodinách svlékne šaty, usadí se na kraj postele. Nerozsvěcí voskovici, zná svůj pokoj i po tmě. Těší se do postele, po celém tom dni. Do postele – a sama. sáhne na stole pro krabičku a sklenici s vodou – z krabičky vyloví jeden svinutý papírek a nechá sypký prášek sklouznout do sklenice. Vypije to a natáhne se do postele. A vůbec si nevšimne, že není v pokoji sama.

Mortifer stojí v stínu skříně. Vyčkává. Prášek začne působit během chvíle. On ve tmě vidí, ona zjevně ne, jinak by si ho už dávno všimla.

Když žena tvrdě dřímá, přistoupí k hlavě její postele. Není to jeho styl – zabíjet ve spánku nebo někoho, kdo se nemůže bránit. Ale přání zadavatelky bylo, aby oběť netrpěla, takže tohle jde stranou.

„ Nebude to bolet“ zašeptá. A trhnutím jí zlomí vaz

 

Kitikara: Zoufalé prvačky

Kitikara: Zoufalé prvačky published on

(Kitikara + Mellisa)

 

Zkouškové období podzimního semestru (první ročník) někde na půdě

 

„Ty jsi vážně šílená. Přivoláním všech čtyř si koledujeme o pořádný malér. A to neberu v potaz, že to z nás může vysát veškerou životní sílu,“ pronesla rozlobeně tmavovlasá Kiti.

„Při tom počtu zkoušek se budou opravdu hodit a navíc zaklínadlo funguje na sudý počet osob. O životní sílu se nemusíš bát, po těch čokoládových hodech jí máme dostatek,“ odporovala rusovlasá Mell.

Kiti jenom zakroutila hlavou nad svou ztřeštěnou kamarádkou a znova si začala číst výrobu ochranného amuletu, protože nerada riskovala, obzvláště v přítomnosti dvou zabijáků a jednoho mága. Cestou dolů z půdy se stále mračila a roztála až u šálku zázvorového čaje v Mellině pokojíku.

Studentky uzobávaly sušenky a dopracovávaly plán obřadu na přivolání čtveřice pomocníků z cizího světa. Vše bylo připraveno, zbývalo už jen počkat, až odjede zbytek rodiny na hory.

* * *

Kiti s úlevou zavřela dveře za doznívajícími příkazy rodičů. Nehraj si se sirkami, nenechávej zbytečně téct vodu a neotvírej cizím lidem. Rady jako kdyby mi bylo pět, zavrčela v duchu. Pak popadla tašku s magickým náčiním a vyběhla do večerního šera směrem k opuštěnému kopci.

Při cestě nahoru šero přecházelo v tmu a ta s sebou přinášela chlad, takže Kiti začala připravovat ohniště pod obětinou sama. Do kamenného kruhu naskládala hnízdečko z třísek, na něj vrstvu papíru, kterou zatížila dalšími třískami.

Ohništní hnízdečko už jen čekalo na příchod Mell a následné zapálení. Vedle na podnosu mráz štípal tři novou zářící katalogizační lístky, Shanonna, půlku stvrzenky za pozdě vrácené knihy a žlutý špendlík.

Kiti se skepticky zadívala na katalogizační lístky. Sebrané Marxovy spisy I. – III.

„Doufám, že tím nevyvoláme komunismus,“ prohlásila. Dál se zarazila u Shanonna.

„Neměla jsem čas hledat na netu jeho fotku, a stejně se to jmenuje po něm,“ hájila se Mell, která právě dorazila. „Naši furt něčím brzdili odjezd. Myslela jsem že snad ani nakonec nevypadnou.“

„Dobrá. Tedy začneme,“ prohlásila Kiti.

Mell obřadně rozlomila oříškovou čokoládu. Sladká pochoutka rychle zmizela na místě určení. Lístky byly obřadně složeny do podoby netopýrů. Skeptičtější účastnice zapálila oheň. Ta nadšenější vhodila obřadní předměty a třemi kapkami krve zajistila svou bezpečnost. Kiti ji napodobila. Oheň vzplanul modrým plamenem a hvězdy se rozjasnily. V další chvíli nebe potemnělo a udělala se tma.

„Plop!“ A na kopci bylo o čtyři postavy víc.

Studentky blaženě vzdychly. Nově příchozí se zmateně rozhlíželi a pomalu se vzpamatovávali z cesty.

Všechny pohledy se upřely na pozůstatky magického rituálu. Temný elf se začínal chápat zbraní a jen otřesenost z cesty mu zabránila obvyklé bleskové reakci, takže dívky stihly promluvit.

„Proti vašemu násilí jsme zajištěné a je v tom podmínek, jako při zaklínání démona,“ prohlásila Kiti.

„Super, my to dokázaly. A jelikož tu nikde není pleš s vousy, tak komunismus dál spí,“ zaradovala se Mell.

„Já teda žádný démon nejsem. Jmenuji se Dalamar, vedu magickou školu a za tak nepovedené vyvolávání by vás čekalo opakování ročníku,“ rozčílil se drobný elf s pohárem v ruce a oblečením do daleko teplejšího počasí.

„O to opakování ročníku, nebo spíš o jeho neopakování nám jde. Potřebujeme pomoct a jen v případě úspěchu vám ukážeme cestu zpět, která je fakt dobře zašifrovaná,“ vysvětlila Kiti.

„Lituji, ale doučování pro beznadějně zabedněné studenty neprovozuji,“ řekl ironicky Dal. „Upřímně vaše profesory dost lituji. Učit takový…“ nedořekl, protože Mortifer se konečně vzpamatoval natolik, aby si uvědomil, že je tam i Sharres a začalo se schylovat k pořádné rvačce.

„Co je zač ten plešatý chlápek s vousy? To je někdo z cechu, že se ho bojíte? Nebojte, já vás ochráním,“ zaperlil Fouňa.

Sharr se zarazil a nasadil výraz: Co zábavného tihle naivní lidé provedou? Mortifera přitom jednoznačně přehlížel.

„To by mě zajímalo, co si pod tou pomocí představujete. Na magii jsem úplně levej a profesory nevydírám,“ soustředil se Mortifer na současnou situaci po zjištění, že ho od temného elfa dělí neviditelná bariéra.

„Uvidíš u mě doma. Hele, je tu zima a jsem příšerně vyhládlá. Doma mám čaj, kafe a upečenou buchtu. Dořešíme to až tam,“ prohlásila Kiti.

„Co?“ zavrčel Mortifer a tvářil se, že raději přespí na sněhu.

„Neboj, nejsme dvojčata a máme vás rozdělený,“ zašvitořila Mell.

„Přesně. Ty a Dalamar jdete ke mně. Fouňa a Sharres jedou na druhou stranu města k Mell,“ zívla druhá dívka.

* * *

Ve vyhřátém bytě Kiti hodila všechny obavy za hlavu, únava byla silnější a s naprosto neškodným výrazem, byla po obřadu dost zničená, se cpala čokoládovými muffiny.

„Na co mě tu máš? Dalamara jako učitele chápu,“ poukázal na mága spokojeně pijícího kafe z hrnku s koťaty.

Vzápětí se z dívčího pokoje ozvalo škrábání a vrčení, následované dalšími podezřelými zvuky. Půlelf zpozorněl. „Klap!“ otevřela se jedna dvířka a ven se vysoukala nepříjemně zubatá hlava.

„Co je to pojem informace?“ vyprskla obluda syčivě.

Dívka rychle vyjmenovala čtyři pojetí podle Cejpka, aby hlava zase zalezla, ale hned se objevily dvě další se záludnějšími otázkami. Na ty reagovala rezignovaným kopancem, kterým zavřela dvířka.

„Tohle byla Informační věda. Má padesát hlav a vypořádat se s nimi není vhodná práce pro mladou ženu. Zítra ráno se můžeme podívat na další příšerky,“ vzdychla Kiti.

„Už tomu rozumím,“ řekl soucitně Mortifer a chápavě ji objal.

Dalamar konečně rozmrzl a uvědomil si několik věcí. Vyvolávačka je opravdu studentka, rozhodně dostatečného věku a bez vrstev zimního oblečení nevypadá špatně.

„Omlouvám se za své předchozí výroky. Takhle se opravdu špatně učí. Moc rád se zapojím do tvé zkouškové přípravy,“ řekl Dal s notnou dávkou svůdnosti.

Kiti blesklo hlavou: „Dva elfové a jedna holka. Dva elfové a jeden z nich je na půl temný elf a druhý je podle všech řečí, co kolem něj kolují, zvrhlík a svůdník.“ Okamžitě zrudla a v hlavně se jí mimoděk promítly dost odvážné scény. Zrudla ještě víc (kupodivu to ještě šlo) a s hlasitým „Kník“ zmizela ve svém pokoji.

„To jsi ji musel vyděsit?“ předhodil mágovi Mortifer.

„Já? Spíš si uvědomila, že ji objímá poloviční temný elf,“ oponoval.

Mortifer ho sjel pohledem říkajícím, že z nich dvou on má tu lepší pověst, a šel spát na pohovku.

* * *

„Proč dělat některé věci jednoduše, když to lze udělat složitě?“ přemýšlela Mell, když se se svými dvěma, poněkud nedobrovolnými, společníky plížila domů. Ano, výraz plížení je zde víc jak na místě. Než její rodiče odjeli na dovolenou, neopomněli všechny sousedky informovat, aby se občas podívaly, co jejich dcera vyvádí a to i přes to, že už je nějaký ten pátek dospělá. Kdyby viděly, koho si to vede domů, mohla by si jít rovnou hodit mašli. O tomhle by se v jejich ulici asi drbalo ještě hodně dlouho. „Okamžitě toho nechte!“ pokusila se tlumeně okřiknout své dva společníky, kteří se už zase dohadovali. „Musíme být potichu. Nikdo si vás dvou nesmí všimnout, jinak se můžu jít zahrabat.“

„Co kdyby si nám udělala tu radost a šla se zahrabat už teď, ale ještě předtím nás vrátila zpátky domů?“ sarkasticky jí odpovědět temný elf.

„Sharesi, tohohle budeš ještě litovat,“ doslova zavrčela s nebezpečným výrazem v očích dívka.

„Ehm, omlouvám se, že ruším vaši podmětnou rozmluvu, ale došli jsme do slepé uličky,“ utnul rozvíjející se hádku Foebus. „A Share, myslím, že by si neměl být tak hrubý na dívku.“

„Ještě řekni, že jsi na její straně! Vždyť ona může za to, že nejsme doma. Ona a její kamarádka a jejich pitomé nápady!“

„Ale mě se tu líbí. Je to tu docela zajímavý. Vždycky jsem chtěl cestovat,“ hájil se Foebus.

„Hej vy dva,“ vyrušil je Mellisin hlas. „Nechcete mi pomoct?“ Pokoušela se vylézt na zeď před nimi, ale moc se jí to nedařilo. Zatímco Shares se tvářil, že její otázku přeslech a hrál si se svojí katanou, Foebus se celkem nadšeně vrhl do pomáhání.

„Co jsem komu udělal?“ přemýšlel temný elf. „Trčím tu s bláznivou puberťačkou a jedním zamilovaným vrahem.“ Shar si kupodivu všiml, jaké pohledy vrhal Fouňa na dívku. Zatímco se zaobíral těmito myšlenkami, tak se Fouňa a Mell dostali až na vršek zdi.

„Hej! Budeš tu nocovat, nebo jdeš s námi?“

Shar rychle přeskočil zítku, ale vzápětí toho litoval, protože sotva dopadl na zem, skočilo na něj nějaké černé stvoření a povalilo ho. Samozřejmě že si to Elf nenechal líbit a začal se s tím prát, ale zvíře mělo jaksi na vrch.

„Okamžitě ho nech na pokoji!“ zavolala Mell a seskočila se zídky, kde až doposud seděla spolu s Fouňou. Ten když viděl vývoj situace, tak se rozhodl, že ještě radši slízat nebude.

Když ona černá třicetikilová příšera uviděla Mell, seskočila z vraha (který to velice ocenil, protože se mu špatně dýchalo) a vrhla se na ni.

„No ty si můj hodnej kluk. Ten zlej elf tě chtěl praštit. No jo, ty si můj hrdina. Šikulka,“ rozplývala se dívka nad psem a krmila ho pochoutkami, co pohotově vytáhla z kapsy.

„Co to je?“ zeptal se otřeseně Shar a sbíral se ze země. Jen okrajově si uvědomil, že zvolání „Nech ho na pokoji!“ nebylo adresováno té čtyřnohé příšeře, ale jemu.

„Tohle je Max. A ještě jednou se na něj takhle vrhneš a zaútočíš, tak si mě nepřej.“ Pes se jí mezitím opřel předníma tlapama o ruku, takže jí prakticky funěl do obličeje. Mell to ale evidentně nevadilo a dál psa hladila pod krkem.

„Co je to proboha za rasu? Pes Baskervillský?“ zeptal se Fouňa, který se konečně odvážil slézt dolů.

„To zvíře patří tobě?“

„Ne, jsme na sousedovic zahradě, takže se chovejte potichu. Soused je nadšený myslivec a má doma brokovnici. Ještě musíme přelézt druhý plot, tam bydlí naši další sousedé a ti mají zase Doru.“ odpověděla a vyndala Maxovu hlavu ze své kapsy. „No tak pse, už si toho sežral dost, nech si něco na zítra,“ něžně ho kárala.

„Ehm, ta Dora, je taky takhle velká?“ zeptal se Fouňa a ukázal na Maxe.

„Ne,“ odvětila a oba vrahové si oddechli. „Dora je ještě mnohem větší,“ dořekla Mell se škodolibým úsměvem.

„Tak pánové, kdo z vás chce jít první?“ mile se jich zeptala u další zdi oddělující pozemky.

„Neexistuje nějaká jiná cesta?“ zeptal se s panikou v hlase Fouňa.

„Existuje, ale Sára je tu poměrně nový pes a ještě ji nemám uplacenou. Ta by nás vynesla v zubech všechny.“ A s těmito slovy vyskočila na zítku.

O několik minut později stáli oba vrahové i se svojí „věznitelkou“ konečně na zahradě Mellisiných rodičů. Nutno dodat že byli oba dost oslintaní, neboť z Dory se vyklubala padesátikilová bestie, která všechno a všechny s oblibou ožužlávala a oslintávala. Shares se docela divil, jak to Mellisa ustála, když se jí ta bestie opřela tlapama o ramena. Navíc měla tlamu jako krokodýl, do které bez problémů vzala celou její ruku až po loket. Fouňa zase přemýšlel, že by nechtěl dostat zakázku v tomhle domě. Ten pes byl spolehlivější než jakákoliv bezpečnostní kouzla, která znal.

„Jestli se tu teď někde vynoří další pes, tak na něm provedu vivisekci.,“ řekl Shares a znělo to opravdu hodně nasraně.

„To ne, my psa zavíráme v domě. Na zahradě je na něj už dost chladno.“ Mellisa se na rozdíl od Shara tvářila úplně andílkovsky. Vrhla na Fouňu jeden obzvláště roztomilý pohled a vykročila směrem k domu.

***

„To ne. Děláš si srandu, že ano?“ kníkl zděšeně, ale s jiskřičkou naděje Fouňa.

Mell se konečně podařilo dopravit oba vrahy domů, zabránila jim pitvat svoji fenku Elišku a vykuchat plyšáky, naservírovala jim večeři, kterou byli ochotni pozřít a vysvětlila jim základní fungování moderní koupelny. Právě se je pokoušela „uložit“ když nastaly potíže (tedy, ne že by výše zmíněné činnosti proběhly bez problémů).

„Jestli se vám ložnice mých rodičů nelíbí,“ vysvětlovala vražedným tónem „Tak si jděte spát třeba na mráz. Míru mojí trpělivosti pro tenhle rok už se vám podařilo vypotřebovat.“

„Právě, že je to pokoj tvých rodičů,“ fňukal fouňa. „Já s ním v jedné posteli spát nebudu. Je to tarnenskej zabiják. Jestli už není jiný volný pokoj, nemohl bych spát v pokoji s tebou?“ zeptal se nadějně a nasadil pohled, jako z pořadu Chcete mě.

„To teda nemohl! Někdo musí toho vrahounskýho elfa hlídat. Jestli bráchovi povraždí rybičky, tak za sebe neučím!“

„Tak to by stačilo!“ vložil se do toho Shar. „Toho vrahounskýho elfa ti nezapomenu, ale pro dnešek jdeme spát. Vyříkáme si to ráno.“ S těmito slovy čapl Fouňu za rameno a s tajemným výrazem ho táhl směrem k ložnici. Fouňa se u toho tvářil jako trosečník z Titaniku, křížený s nevěstou před svatební nocí.

Mell se musela hodně přemáhat, aby za nimi nezavolala „A užijte si to!“ a nevyprskla smíchy. Vlastně by jí mělo být Founi líto. Možná mohl přespat v bratrově pokoji. Tenhle nápad si ale v zápětí zakázala. Její brácha si v pokoji uklízel jen před Vánocemi a ony zmíněné „rybičky“ by se už mohly přirozeným vývojem a výběrem druhu ocitnout na špici potravního řetězce. Asi někde na úrovni masožravých piraní.

Dívka si zavolala k sobě svoji fenku a zapadla do pokoje. Eliška, nadšená že má zase svoji paničku jen pro sebe, se stočila k ní do postele a se spokojeným výrazem usnula. Mell si jen pomyslela, že je dobře, že mají jezevčíka, protože doga by se jí do postele nevešla, vzpomněla si na nabídku vraha na noční společnost v jejím pokoji a s úsměvem usnula.

***

Ráno si Kiti vychutnávala ticho nerušené psím štěkotem, protože pes byl vypakovaný s rodinou na hory. Měla toho uňafance docela ráda, ale teď by se opravdu nehodila jeho snaha zakousnout každou návštěvu, stejně tak i případného jiného zvířecího hosta.

„Mňau.“ To se mi jen zdá, myslí si celá rozespalá. Třísk! Na to už nadskočila a vřítila se do kuchyně navlečená v antisexuálním vytahaném svetru fialové barvy, sahajícím skoro až po kolena.

„Co tu dělá ta kočka?“ vypálila okamžitě.

„Jaká kočka? Za hlučení můžu opravdu jen já. Při hledání kafe jsem omylem rozbil jednu zavařeninu,“ Dalamar nasadil okamžitě štěněcí výraz.

„Ta, co se schovává za Mortiferem v předsíni. Jestli tu zůstane, tak si po ní uklízíš. A zvířecí pohledy na mě neplatí,“ s těmito slovy mu předala misku mléka s výrazem, který říkal, že jestli ještě něco provede, večer si ustele na sněhu.

Zapadla zpátky do pokoje, aby se dooblékla. Nejdřív ale židlí zablokovala informační vědě doupě ve skříni. S pocitem, že ostatní příšerky ještě tvrdě spí, hledala jen v tričku a v kalhotkách druhou ponožku.

Vžům! Malí skřítci s velkými zuby .tif, .gif a .jpg provedli výsadkový útok a pevně se zakousli do dívčí paže.

Kiti vyjekla a pokusila se jich rychle zbavit vyslovení jejich jmen, ale skřítci na to nedali, naopak se pevněji se zakousli.

Bolestné zaúpění naštěstí přivolalo pomoc. Dvě rány plochou stranou tesáku a maličký blesk přiměly grafické formáty k opuštění pozic. Zůstaly po nich tři kompletní otisky zubů.

Hrdinové zůstali stát uprostřed pokoje a navzájem si s Kiti vyměňovali upřené pohledy. Vzniklé ticho přerušil Dal, když pronesl: „No ne. Nikdy bych tě netipoval na to, že nosíš kytičkované prádlo.“

Na to Kiti něco zavřískla, hodila po nich skripta a s prskáním je vykopla z pokoje.

„Ale vždyť jsme jen chtěli pomoct,“ pokoušel se vysvětlit mág, když je dívka doslova vystrkávala z místnosti.

„Au, proč kopeš mě. To on…“ protestoval Mortifer. Sotva za nimi zabouchla, strhla se na chodbě hádka.

„S takovým přístupem se brzo zhroutí a my tu můžeme trčet pěkně dlouho, protože hledat v cizích knihovnách bez pomoci je peklo,“ neodpustil si půlelf.

„A nebude spíš problém v tom, že se v boji příliš rozohníš a pak se neznáš? Slyšel jsem o tom, jak jsi byl s tou nahou dívkou v domě plném dost drsně zabitých žoldáků,“ oponoval elf.

„Tohle sem netahej,“ zasyčel opravdu výhružně.

Atmosféra dál houstla, až to přilákalo opravdu nezvaného hosta. Z koupelny se polehoučku blížila Kognitivní psychologie. Pacičky se jí třásly vzrušením, div vrtačku nespustila předčasně. Za jiných okolností by si jí hádající se dvojice okamžitě všimla, takhle ale mohla krokodýlice chodící po zadních nohách zaútočit. Následná záplava optických klamů a dobrých tvarů vyřadila oba pomocníky mimo provoz. Sama Kognitivní psychologie se tím parádně zaměstnala.

Náhlé ticho donutilo Kiti vyhlédnout z pokojíku. Nad krokodýlicí se ušklíbla, tahle příšerka byla relativně neškodná. Opravdu. Stačila jedna rána psychologickým slovníkem přes hlavu a Kognitivní psychologie se odkutálela pryč.

Crrr! To přišla Mell na poslední opakování počítačové gramotnosti.

Ráno se Mell probudila do pěkného blázince. Dole z kuchyně se ozývaly zvuky, jako by se tam navzájem vraždilo stádo slonů. „Pes! Rybičky! Vrahové.“ Blesklo jí hlavou a vyřítila se z pokoje.

„Co to tady zase …“ nestačila doříct.

„Nemyslíš, že bys nám měla něco vysvětlit?“ pronesl konverzačním tónem Shar, zatímco si čistil svoji katanu. Uprostřed pokoje zatím leželo cosi chobotnicového tvaru s množstvím chapadel, co Mell identifikovala jako přízrak multikulturní výchovy.

„Jo tohle. To je moje multikulturní výchova. Zatím strašila jen na zahradě a dovnitř se neodvážila, ale je fajn že jste ji dostali. Tohle už nerozchodí.“ Konstatovala škodolibě. „No co se na mě tak koukáte. S Kiti jsme vám vysvětlovaly, že potřebujeme pomoct se zkouškami.“

Fouňa jako kdyby našel svoji ztracenou rovnováhu, se na Mell zkoumavě zadíval a pronesl. “Hezká noční košilka. Možná bys měla dávat pozor, aby sis ji tu neumazala.“

Mel hodila nejprve zmatený pohled na svoje oblečení a pak si uvědomila, že to opravdu poletuje ve své oblíbené růžové košilce s medvídkem. Vědoma si toho, že by tím mohla ztratit i tu trochu autority, kterou zatím u těch dvou má, rychle se nadechla a začala udílet rozkazy.

„Fouňo, ty jdi vyvenčit Elišku. Ty Share, jdi zakopat tu mrtvolu.“ Ti dva ji kupodivu poslechli bez reptání, jen se pro sebe ušklíbali. Mell se rozhodla oslavit tenhle úspěch ve vzájemné komunikaci hrnkem kafe.

***

O hodinu později Mell začala litovat, že vůbec ty „vrahounský nemehla“ něčím zaúkolovala. Sharres se vrátil do domu s větou, že multikultura odpočívá v pokoji pod růžemi. Mell to málem přivodilo infarkt, protože venku bylo čtvrt metru sněhu a jediný růže, pod které se dalo cokoliv zahrabat, byly ve skleníku. Fouňa se z procházky vrátil celý doškrábaný a dodřený, protože mu na sněhu podjela noha a pes ho protáhl keřem ostružin.

„Sharre, ty jdi okamžitě spravit ten skleník a ty, Fouňo, pojď se mnou do koupelny, vypadáš, jak kdybys spadl do sekačky“

„Ještě na mě řvi.“ fňukal Fouňa a pokoušel se v dlouhovlasé dívce vzbudit lítost. Ta se ovšem zdála být neoblomná, zcela chladnokrevně nalila na jeho zranění jodovou tinkturu a s uspokojením zaznamenala jeho následné ječení.

„Mohla bys nám konečně sdělit, proč jsi nás sem i stou tvojí stejně praštěnou kamarádkou zavolala?“ zeptal se jí po jejich návratu z koupelny konverzačním tónem tarnen. „Jestli to bylo kvůli úpravě skleníku, tak tě bohužel musím upozornit, že je to mimo moji kompetenci.“ Konstatoval sarkasticky a upil ze šálku kávy.

„Sarkasmus ti opravdu nesluší. Hej, není to moje kafe a MÚJ hrnek!“

„Jo asi je, ty máš jen holka štěstí, že sis k sobě nenastěhovala Dalamara. To byste se ráno kvůli kafi povraždili.“

Mell se rozhodla, že se nebude zbytečně rozčilovat a se slovy „Nechovejte se tu jak čuňata a umyjte po sobě nádobí,“ odešla do svého pokoje, kde si zapnula počítač. Multikutura už možná čuchá kytky zespodu u nich ve skleníku, ale tu závěrečnou esej dopsat musí.

Za půl hodiny už soustředěně ťukala do wordu 4500 znaků o svém „setkání s multikulturním šokem.“ Ironicky ji napadlo, že by mohla popsat své setkání s těmi dvěma vrahy. Šok to byl teda určitě. A multikulturní je to taky až moc. Ale že se ti dva tam dole chovají tak potichu. Možná bych je měla jít zkontrolovat, jestli se ještě vzájemně neuškrtili. Mrkla na fenku, která jí bezstarostně pochrupkávala v posteli, podrbala ji za ušima a uklidněna tím, že ať tam dole dělají cokoliv, její čtyřnožec je v bezpečí a bráchovy rybičky se ubrání samy, se zase pustila do práce.

Byla natolik ponořená do práce, že jí chvíli trvalo, než si uvědomila tlumené psí vrčení. Když se podívala na postel, zjistila, že její pes stojí celý zježený v útočné pozici a cení zuby na okno. Když se i Mell podívala tím směrem tak se neubránila vyděšenému vypísknutí „Íííjááá!“ Multikultura, kterou ráno prakticky před její ma očima poslal Sharr na onen svět a poté ji bezpečně doručil „pod kytičky“, se právě plazila do okna. Natahovala chapadla a pokoušela se vyrazit sklo. Naštěstí nedávno celý barák rekonstruovali a nechali vyměnit i plastová tvrzená okna. Multikultura byla naštěstí v zombioidním stavu, takže se jí ještě nepodařilo okno rozlousknout. Ve chvíli, kdy se jednomu chapadlu povedlo nasoukat se do otevřené ventilačky a otevřít zevnitř i zbytek okna, zaslechla Mell na schodech dupot. „Jestli se sem začala dobývat i čeština pro nebohemisty, tak jsme mrtvá,“ pomyslela si a zacouvala k posteli. Ve chvíli, kdy s rosolovitým čvachtnutím dopadla chapadlovka do pokoje a Mell přemýšlela, že udělá čest všem patetickým a afektovaným scénám a znovu zaječí, (kupodivu to pomáhalo v dané chvíli na nervy), cvakly dveře a do pokoje vpadli dva „zachránci“.

Po překonání prvotního šoku, protože tuhle příšeru už přece jednou odrovnali ráno, se naše známá dvojka pustila do práce. Tedy lépe řečeno multikulturu začal likvidovat především Shares, poněvadž Fouňa měl plné ruce práce s Mell. A tohle není myšlenu metaforicky. Ta totiž v prvotním šoku a nadšení ze své záchrany udělala čest všem romantickým klišé a vrhla se mu do náruče. Tarnen zatím systematicky osekával chapadla za vydatné pomoci rozjařené fenky, která to brala jako příjemnou dopolední zábavu. Netrvalo dlouho a multikultura se stáhla. Mel se vyvlékla z Fouňovy náruče a šla zabavit jedno z useknutých chapadel Elišce, která se ho stále pokoušela „statečně“ zakousnout.

„Co takhle mi příště pomoct?“ otočil se Shares na Foebuse, který se tvářil ještě stále trochu připitoměle blaženě z nedávné dívčiné blízkosti. „Na osahávání studentek tě užije, ale abys mi pomohl s prací, to ne. Nechápu jak ses mohl dostat do cechu“

„Já k vrahům nechtěl,“ hájil se Fouňa. „Všude jinde mě vyhodili. A já nikoho neosahával. Pouze jsem ji uklidňoval, aby nepanikařila a nepletla se ti pod nohama.“

Zajímavě rozvíjející dialog ukončilo klapnutí okna, ze kterého dlouhovláska vyhodila chapadlo. Fenka se tvářila naštvaně a pokusila se procpat oknem za svojí novou hračkou. „Vy jste báječní. Já věděla, proč zavolat zrovna vás!“ nadšeně se otočila a než stačili říct popel, objala temného elfa a vlepila mu pusu. Zatímco se Shares tvářil, jako kdyby se nemohl rozhodnout, jestli se pozvrací a nebo dívku zavraždí, Fouňa se tvářil jako Othello křížený s Hamletem. Naštěstí pro něj, než stačil skonat koncem hodným jednoho z oněch slavných dramatických tragédů, se Mell vrhla vzápětí i k němu a celý úkon zopakovala.

„Mell, jsi si jistá že je ti dobře?“ zeptal se tarnen. „Většinou jsi byla ironická a drzá a teď se nám tu vrháš do náruče nemluvně o tom ostatním. Neudělala ta potvora s tebou něco?“

„Díky za projevenou péči, ale musím tě zklamat. Jsem absolutně fit. Jen jsem si řekla, že se budu pro změnu chvíli chovat jako romantická hrdinka. No, ale ty asi nevytahují svým psům z tlamy useknutý chapadla. Řeknu vám, že být romantickou hrdinkou je pěkná nuda.“ Zatímco mluvila, začala si balit počítač. „A zvedejte se! Jde se za Kiti. Víc hlav víc ví a navíc mám strašnou chuť na její čaj.“

Když vešli do chodby, Mell se na ty dva ještě přísně podívala. “Obléknu si kabát a půjdu ještě zkontrolovat kuchyň. Takže jestli jste v ní nechali bordel, tak máte přesně 8 vteřin na její úklid,“ pronesla s úsměvem barakudy. „Kdybych znal tvoje požadavky a potřeby ještě před tím, tak ti sem pošlu tarnenskýho otroka,“ odvětil se svým typicky nečitelným výrazem Shar. „Ten zvládá všechny domácí práce bez odmlouvání, vyslechne všechny tvoje rozmary a blbý nápady a ještě si ho můžeš ochmatávat dle libosti a nebude mu dokonce ani vadit dělit se o postel s tebou a tvým PSEM.“

„Nezáviď,“ vrátila mu útok zrzka. „Tvůj mazlíček má osm nohou a pohladit by si ho nechtěl ani sebevrah. Natož si ho vzít do postele.“ Mezitím připnula Elišce obojek a vykročila i se svými nedobrovolnými společníky do mrazivého dne.

Sotva vyšli z domu, nastaly komplikace, ale na to už si Mell zvykla. Eliška skákala v závějích a motala se všem pod nohama a Fouňa se Sharem byli v poklidné okrajové čtvrti nenápadní asi jako gorila. „Pane Bože, jak s nimi zvládnu cestu tramvají. Jestli mě s nima uvidí sousedi,“ lamentovala. Nakonec alespoň přinutila elfa, aby si stáhnul kapuci do čela a dovolila Foebovi, aby ji vzal za ruku. Přece jen, když vidíte „zamilovaný“ pár, je slušné se diskrétně dívat jinam a neočumovat je, a tak by od sebe mohli odvrátit alespoň část pozornosti. Navenek své počínáni okomentovala tím, že má strach, aby se jí někam nezatoulal, protože na rozdíl od Sharese, který vše sledoval se svým pověstným klidem, on vypadal naším světem fascinovaně a možná, že by si rád prohlédl některá tajemství na vlastní pěst. Ve skutečnost se však Founi chytila, aby to s ní cestou náhodou nešvihlo, protože věděla, že tahle cesta bude ještě zajímavá a celkem se děsila toho, co zase provedou.

„Share, okamžitě nech mého psa na pokoji,“ varovala ho, když mu Eliška podrazila nohy tak šikovně, že sebou pleskl do závěje a teď se z ní hrabal s nebezpečným leskem v očích a chystal se tasit katanu. „Myslím to vážně, jestli ten žabikuch vytáhneš ještě o centimetr, tak tě nechám celou cestu utíkat za tramvají!“ Kupodivu tenhle argument zabral.

Za tři čtvrtě hodiny se konečně přiblížili k domu, kde bydlela Kiti. Cesta to byla opravdu namáhavá. Naštěstí byla většina lidí touhle dobou v práci nebo ve škole a řidiči MHD jsou opravdu zvyklí na ledasjaké pasažéry. Fouňa a Shar už byli naštěstí poučeni, jak se chovat v prostředcích hromadné dopravy z předchozí noci, kdy ale jeli jen nočním rozjezdem (tam bylo k vidění několik ještě podivnějších individuí, než byli oni dva). Fouňa se při cvakání lístku vyvaroval nadšeného výrazu malého dítěte a Shares kupodivu nikoho nechtěl zamordovat. Dokonce ani poloslepou důchodkyni, která ho, po vzoru všech otrlých a ostřílených důchodců, značně zákeřným úderem berlí vyhodila ze sedadla. Shares se stal ale takovým lidumilem ne pro Mellisiny výhrůžky, ale spíš pro to, že se ještě nevzpamatoval z následného „blízkého setkání“ své hlavy s tyčkou na držení. Pro tenhle argument rozhodně svědčil jeho mírně mimoňský výraz. Mell pro jistotu v jedné ruce pevněji sevřela vodítko, druhou si k sobě pevněji přitáhla Fouňu a provedla výstupní manévr. Když v zápětí ze dveří vypadl ještě trochu otřesený elf, měla Mell chuť si zatleskat. „Příště to beru pěšky,“ zchladil její nadšení Sharr.

„To klidně můžeš, aspoň ušetřím za jízdenku. A nevrč na mě. Nemůžu za to, že obchoďáky mají výprodeje a rojí se tu důchodci. A necourej se, ať se mi tu neztratíš.“

***

K domu, kde žije Kiti, došli kupodivu bez komplikací. Nedošlo k žádné rvačce mezi Fouňou a Sharem a ani mezi elfem a jejím psem. Dokonce ani nikoho nepotkali. Když zazvonila na zvonek Kitina bytu, očekávala, že se ozve zuřivý štěkot Kitina psa, ale pak si uvědomila, že je i s jejími rodiči na chalupě. Když ale vešli do útrob bytu a ona odepjala vodítko, tak se Eilška vrhla s vrčením na černý stín, který se mihl předsíní, a oba zmizeli v kuchyni. Mell v první chvíli napadlo, že je možná napadla „starší česká literatura“, ale na tu chodí jen Kiti. Pak ale zaslechla z kuchyně vrčení a vzteklé kočičí mňoukání, doprovázené občasným žuchnutím, jak rozdivočelá dvojka něco v zápalu boje srazila na zem. Mell okamžitě vystartovala do kuchyně, odhodlána minimalizovat škody na životech i majetku. V kuchyni zjistila, že už ji někdo předběhl. Dalamar zrovna vrhal ohnivé koule po bojující dvojici. Mell s všimla, na koho míří, v hlavě ji bleskla myšlenka „Dal je kočkomilec“ a tak mu ihned vrazila ráznou facku. Ohnivá koule, kterou v té chvíli vrhl, minula svůj cíl a rozprskla vázu, která se omylem ocitla na konci balistické křivky. „Opovaž se ublížit mému psu!“ zavrčela na něj. Do vzniklé situace se naštěstí zamíchali i ostatní a tak se situace nestačila moc vyhrotit.

***

Když se situace urovnala rozdělením pokoje na psí a kočičí část, začalo opravdické opakování. Vzduch pomalu houstl pod dívčími návaly beznaděje, občas čerstvěl od povzbuzování, především od Dalamara, a celkově probíhal v poklidu.

Nikoho nezaujalo cupitání malých nožek ohlašujících skřítčí ofenzívu. Zvukové formáty .ogg, .mp3 a .wav, poučeny z neuspěchu svých grafický soukmenovců a podpořeny videoformáty .mp4, .avi a .rm, zahájily útok na pomocníky z cizího světa. Následující salva vysokých, kvílivých zvuků přivodila spolehlivě elfí části osazenstva paralyzování. Ale také tím vzbudili do té doby spokojeně spícího psa.

Fouňa asi poprvé v životě narazil na nepřítele neskutečně neschopného. Ve spolupráci s fenkou skřítky parádně sejmul.

Kognitivní psychologie vycítila Mell. Rusovlásku už několikrát potrápila a s chutí se chystala se na další kolo. Jenže krokodýlice na zadních měl opravdu smůlu. Sharr byl po skřítčím útoku vytočený. Opravdu vražedně. Než stihla vykviknout, vrtačka byla rozseknutá na dva kusy. Následnou honičku v koupelně přežila jen útěkem do sousedního bytu, protože dívky zabránily temnému elfovi ji tam následovat.

„Super. Konečně jsem se jí zbavila,“ zavýskla Mell a hned dala svému zachránci pusu.

Zbytek dne se nic nedělo. Dokonce i Informační věda nezkoušela nabroušené ochránce. On mág čekající na každý váš pohyb ubere chuť na lumpárny.

* * *

Večer po studijním odpoledni u Kiti se Mell uvelebila ve vaně. Voda byla správně teplá, doplněná hromadou růžové relaxační soli. Na okamžik vypnula a pokoušela se nemyslet na zkouškové, na ty dva poděsy, kteří jí teď straší v kuchyni a na absenci milostného života. Kupodivu se jí to dařilo. Teda, dařilo se jí to jen do chvíle, kdy Shares začal bušit na dveře. „Jestli máš v plánu se utopit, tak to laskavě spáchej až po té, co nás pošleš domů. Anebo nám alespoň dej večeři. Máme hlad.“ Tohle vyrušení z příjemné relaxační seance, způsobilo Mell nepříjemný šok. Urazila se a beze slova naštvaně ponořila hlavu pod vodu. Tohle rozhodně poslouchat nehodlá. Bohužel jí došel dech a musela se zase vynořit. Zato za dveřmi jejím narušitelů dech rozhodně nedocházel. Bušení ani křik neustávalo, naopak se stupňovalo.

„Jestli ji tam něco nepřepadlo… Anebo jestli se neutopila!“ strachoval se Fouňa.

„Co takhle ty dveře vyrazit,“ navrhl konstruktivně-destruktivní řešení Shar.

„Neblbni! Vždyť je ve vaně. Nahá!!!“

„Myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit,“ oponoval mu Shar s nevinným svatouškovským výrazem.

„Jestli máte hlad, ohřejte si párky,“ zavrčela na ně Mell, která v té chvíli otevřela dveře. „A jestli cokoliv rozbijete nebo poškodíte, tak si mě nepřejte.“ Pokus o udržení vážnosti a alespoň iluze autority by možná dopadl líp, nebýt u toho zabalená v županu a s mokrými vlasy.

Když pak v kuchyni dávala párky na sporák, oba společníci ji pozorovali. Elf se svým typickým ironickým úšklebkem a Fouňa, což bylo snad ještě horší, na ni civěl zbožňující pohledem. Ale možná je jenom hladový a sleduje jenom ty párky, uklidňovala se dívka v duchu. Když ji jeho pohled neopustil, ani když už byla na opačném konci kuchyně než jejich večeře, měla v tom jasno. „No pomoc,“ pomyslela si. „Tohle bude ještě hodně zajímavé. Hlavně že jsem říkala Kiti, že jestli začnou její elfové sexuálně harašit, tak ať zavolá, že jí pomůžu. Ale kdo pomůže mě?“

„Tohle se dá jíst?“ se značným despektem zabodnul Fouňa vidličku do svého párku.

„Máš s tím nějaký problém? Jestli sis nevšiml, tohle je normální domácnost a ne interhotel,“ oponuje mu rusovláska. „Slyšíš snad Shara, že by si stěžoval? Ne, tak mlč a dlabej.“

„Nechci ti brát iluze, ale u nás v podzemí se jí kde co. Občas dokonce narazíš i na něco, co by chtělo zblajznou i tebe. Ale dovedl bych si představit a ulovit lepší večeři než tohleto.“

Mell se už už nadechovala a v duchu si připravovala triádu na téma „Blbý šovinisti a zabednění chlapi,“ když se vynořilo několik příšerek z počítačové gramotnosti a během chvilky proměnily prostřený stůl v absolutní chaos.

„Já se na to… Mrchy malý,“ nechala Mell svoje nervy rupnout a nadávala. Na konec se rozbrečela.

„Ehm, Mell to bude dobrý. Zítra se těch potvor zbavíš,“ uklidňoval dívku Fouňa.

„Nezbavím, já tu zkoušku určitě zvorám,“ chytala hysterický záchvat.

„Nebreč a jdi si radši ještě přečíst učivo. A neboj, zítra tam jsme s tebou,“ pragmaticky prohodil elf. Nakonec Mell odešla do svého pokoje a nechala je, aby uklidili kuchyň. Za čtvrt hodiny ve svém pokoji, když logicky zanalyzovala celou situaci, došla k závěru, že se musela zbláznit. Vždyť jak jinak by si mohla vysvětlit, že právě dovolila těm dvěma, aby s ní šli na její fakultu. Nakonec usínala s myšlenou, že zítřek bude ještě veselý.

***

 

Ráno před zkouškou probíhalo v klidu a míru. Objevil se sice jeden skřítek, ale .doc nebyl nikdy ukázkou inteligence a kočce posloužil jako hračka.

„Já to zvládnu sama. Nepotřebuju se bát, že se pokusíte sejmout profesora. Zůstanete doma,“ prohlásila Kiti.

„Podívej, brzo se stmívá a noční město nikde na světě není bezpečné místo pro osamělou dívku. Nikomu nic neudělám. Tohle je dovolená a tudíž nevraždím,“ odporoval jí Mortifer.

„Ke škole žádným parkem nejdu a test píšeme dopoledne za plného světla,“ zaprotestovala.

„Nemyslel lidi, ale ty tvoje příšerky. A já bych se tam rád podíval i z profesních důvodů. Třeba máte nějaké zajímavé řešení učeben,“ podpořil ho Dalamar.

„Dobře, můžete se mnou jít. Stejně vás tu nedokážu udržet,“ rezignovala nakonec.

Kiti přicházela ke škole s dost smíšenými pocity. K obvyklé nervozitě z testu se přidala obava, co řekne vrátný na její elfí doprovod. Vrátný ale jen kývl hlavou na pozdrav a dál si četl noviny. Na filozofické fakultě už viděl horší zjevy.

Před učebnou už postával hlouček čekajících studentů a dívka do něj vklouzla jako do vody. Uklidňovala vyšilující spolužačky a ujasňovala si poslední pojmy.

* * *

Mell vstávala v den zkoušky v předstihu, protože nervozitou nemohla dospat. Měla proto dost času věnovat se svému zvnějšku. Když na dveře jejího pokoje zaklepal Fouňa, který jí chtěl udělat radost a přinést jí snídani do postele (nebudeme za tím hledat nic jiného), tak uvítalo zoufalé fňukání, že nemá co na sebe a na hlavě nu přistála bordó halenka. „Nedáš si snídani? Nevěděl jsem, co přesně máš nejradši, tak je tam od všeho něco,“ nenechal se vyvést z rovnováhy.

„Ne, asi bud zvracet. A nezacláněj, nemůžu najít svou oblíbenou halenku.“ Fouňa poznal vražedné ovzduší v pokoji a tak se rozhodl pro strategický ústup. „Ehm, tak dobře. Jak si přeješ. Počkáme na tebe se Sharesem dole. Ale prosím tě, pohni si. On si dole brousí ty svoje katany a já mám strach, aby si je nechtěl otestovat třeba na mě.“ Sebral podnos se snídaní, ale předtím si ještě vzpomněl na kus oděvu, co mu při příchodu přistál na hlavě. „A k té halence, co hledáš? Není to náhodou tahle?“ Mell nadšeně zavýskla a vyškubla mu bordó kreaci z rukou. „Hurá, a teď vyfič, chci se v klidu převíct,“ zabouchla za ním dveře a ještě pro jistotu zavolala: „A ať se Shar opováží testovat si katany na nábytku!“

 

***

Když konečně vyšli z domu, začala Mell panikařit a blednout ještě víc, než doposud. Dokonce ji ani nebavilo nadávání Sharesovi. Tak všichni tři mlčky splynuli s ranním davem v tramvaji. Shar si ještě pamatoval na svůj poslední incident s bojovou důchodkyní a tak se soustředil výhradně na přežití. Fouňa, na kterého tímto připadl dohled nad Mell, využíval toho že mu dívka nenadává a vinul se k ní v ranní tlačenici. Naštěstí byla Mell ještě tolik při smyslech, že se jí podařilo vypadnout z tramvaje na správné zastávce. Tím ale veškerá její aktivita končila a zůstala bez hnutí stát na zastávce. „Sakra, je totálně mimo,“ rozčiloval se tarnen. „Mohla nám aspoň říct, kde se ta její škola vyskytuje.“ Nakonec se elf rozhodl sledovat proud mladých lidí a Mell i Fouňu táhl rozhodně za sebou. Kupodivu nakonec šťastně došli až na akademickou půdu „Fouňo, koukej mi radši pomoci a přestaň ji ochmatávat,“ dovlekl nakonec dívku k nejbližší skupince studentů. Zrovna přemýšlel koho se zeptat na cestu k příslušné učebně, když v hloučku zahlédl Kiti a tak domanévroval všechny tři k ní. „Konečně někdo normální,“ zaradoval se elf. „Nevím, co s ní je. Takhle divně se chová, co jsme vystoupili z tramvaje,“ zatřepal s dívkou Kiti před očima.

„Přestaň s ní třepat, není to žádný koktejl,“ udávala Kiti rozkazy. „Dalamare, přestaň očumovat studentky a podej mi pár svých čokoládových bonbonů.“

Po té, co se Mell „nadopovala“ čokoládou, dostala se do jakž takž normálního stavu. Ještě stačila připomenout svým ochráncům, že na ni mají čekat před učebnou a že dovnitř s ní nemůžou a pak jen následovala profesora a ostatní svoje „spolutrpitele“ do jámy lvové. Ještě než se za nimi zavřely dveře, stihla si všimnou, že ty čtyři oslovila skupinka japanistek. „Nejste náhodou temní elfové?“ „To je kawaííí!“ S myšlenkou, že buď budou její vrahové blahem bez sebe nad vší tou dívčí pozorností, nebo to skončí neobjednanou, a tudíž i nezaplacenou vraždou, se pustila do překonávání úskalí testu.

 

Kiti s úlevou vypadla z učebny. K údivu svého doprovodu si začala znova pročítat poznámky a pomalu blednout.

„Tohle není možný. Já to musela zvrtat. Určitě tam bude někdo se sto body a já těch sedmdesát nedám,“ panikařila.

„No, v téhle škole není magické zabezpečení výsledků. Něco bych s tím mohl udělat,“ nabídl se Dalamar.

Studentka přestala vyšilovat a zadívala se na mága takovým pohledem až couvl. „Nehledě na to, že by to bylo absolutně nemorální, je tam dost milých spolužaček a těm jejich výsledky nechci ničit. Podvádění považuji za neskonale podlé.“

„Určitě jsi to napsala na sto bodů ty. Když dokážeš udělat vyvolávací kouzlo, nějaký test tě určitě nepoloží,“ povzbuzoval ji Mortifer.

„Kdybych byla opravdu studijní typ, tak přivolám Lexe a umím to pak i po zpátku,“ zakňourala při pohledu na typy softwaru.

Dalamar se nadechoval k nějakému opravdu hloupému poddotazu, ale temný půlelf vytasil vlastní řešení, takže dívka za chvíli chrupkala Dalamarovu oříškovou čokoládu a tála v jeho chápavém obětí.

***

Po dopsání testu se Mell vyklopýtala z učebny. Kiti svůj test už dopsala jako jedna z prvních a teď byla ve svém obvyklém potestovém stresu. Mell ji chtěla jít uklidnit, ale při sypání věcí do tašky si všimla absence své oblíbené propisovačky. Vzhledem k tomu, že s ní psala test, bylo jí jasné, kde ji hledat. Ujistila se, že o Kiti se postarají její ochránci, na ty své dva jen zavolala něco neurčitého a vběhla zpět do učebny. Musela si pohnout, aby jí učitel nezamkl učebnu. Skokem plavmo se vrhala pod sedačky v místě, kde předtím seděla. Samozřejmě se při tom praštila do hlavy. „Copak tam hledáte, slečno?“ozvalo se pobaveně od učitelského stolu. Mell došlo, že jak spěchala, tak přehlédla stále přítomného profesora. Okamžitě ji zachvátila panika, která se dostavovala vždy, když mluvila s vyšší šarží. „Ehm… No, víte…“ blábolila poněkud nesouvisle. Pak zahlédla svoji tužku a tak se opět vrhla pod sedačku. „Mell, měla by ses vrátit,“ zamíchali se do situace Fouňa se Sharem. „Kiti možná potřebuje útěchu od někoho vhodnějšího, než od toho mágskýho svůdníka. A co tu vůbec děláš? Měli jsme strach, že tě dostala kognitivní psychologie.“

Mell urychleně sbalila propisku a zahájila taktický ústup. Profesor si totiž příchozí dvojici začal prohlížet zkoumavým pohledem. Fouňa by se možná mohla celkem bez problémů vydávat za jejího přítele, ale Shar byl poněkud výraznější typ. Jejich profesor rozhodně nepatřil mezi senilní staříky, ale byl to poměrně mladý a inteligentní člověk. Chtěl se na něco zeptat, když Mell oba návštěvníky odvlekla z místnosti.

***

 

Jen co se vrátila Mell, Kiti se přemístila o půl metru dál s naprosto vyrovnaným výrazem a rychle se loučila s tím, že si musí opakovat české básníky dvacátého století.

Odpoledne s českými básníky se neskonale táhlo. Jména, sbírky, směry a interpretace zaznívající z dívčího pokoje připadaly ochráncům jako zapuzování pěkně silného démona, ale žádná nekalá činnost se nekonala.

Někdy před půlnocí vyrazila studentka ulovit svačinu a tak založila učebnici poznámkami, což probralo do té doby neškodného S. K. Neumana. Básníkův duch se zarazil a po kontaktu s /Kdo pije po tmě víno/ vyrazil si to s autorem ručně vyříkat. Majestátnost ticha Jana Skácela všechnu kritiku odrazila a /Smuténka/ mimochodem zalila S. K. Neumanna dávkou slz. Pomoc od dalších brněnských autorů přitlačila protivníka ke zdi. Protiútok byl děsivý – schéma socialistického realismu s jejich vybledlými autory. Tahle tichá bitka by nejspíš nikomu neublížila, kdyby vracející se Kiti nedostala zásah od střely schématických postav.

„Kní,“ vyjekla nešťastně, protože s literaturou nikdy tolik nebojovala.

Během chvíle měli literáti pořádné potíže. Z jedné strany se blížil zabiják s tesáky a druhou stranu okupoval mág ochraňující dívku pomocí ohnivé koule.

„Já to vyřídím,“ ucedil Mortifer.

Dalamar přikývl a opatrně odvedl Kiti do kuchyně. Nalíval jí čaj, vyptával se na učební látku a celkově se choval nezvykle krotce, takže si mu opravdu vylívala srdce.

„Jsi úžasně zodpovědná a takoví studenti jsou skvělý, ale trochu zmatkaři před předvedením svých znalostí. Vidím, že toho víš opravdu hodně,“ chválil ji elf.

Za chvíli zapomněla na strasti učení a jen se kochala. Následující zpráva o zkrocení básníku ji vtrhla do stavu naprosté euforie. Nakonec usínala za odříkávání sbírek a směrů.

* * *

Ranní zkouška měla pár překvapení, o která se postaral sám zkoušející. Zejména jeho údiv nad zakončením předmětu zarazil. Výsledné vydřené E bylo úžasné vzhledem k podmínkám.

V rámci bezpečnosti profesora se Kiti omezila jen na radostné konstatování získání zeleného políčka u předmětu a dál nic nerozváděla.

„Jsme tu už pár dní a neviděli jsme vůbec nic z města. Co oslavit úspěšnou zkoušku někde v centru?“ začal nenápadně Dalamar.

„Jako milovnice čajů máš určitě oblíbenou čajovnu. Jistě by se tam daly načerpat síly k dalšímu učení,“ dodal hned Mortifer.

Dalamar na něj vrhl dost zkoumavý pohled, možná lehce nesouhlasný, ale mlčel.

Dívka si své ochránce prohlížela dost nedůvěřivě. Taková míra spolupráce byla zarážející, protože první dva dny se dost přeli. Bude si muset dávat dobrý pozor, aby se nebratříčkovali až moc.

„Nikam se nejde. Odpoledne se dořeší kognitivní psychologie, přičemž na mě počkáte v knihovně. A jelikož zatím zvládám z informační vědy tu lehčí půlku, tak slavení přijde na řadu až za dlouho,“ odporovala Kiti.

„Zůstaneme s tebou. Ta věc je příliš nebezpečná,“ nesouhlasil temný půlelf.

„To je, ale hlavně pro vás dva. Mě na ni stačí skripta,“ usadila ho.

Minimalistická knihovna působila na pomocníky antimagickým dojmem. Jasná, přehledná budova se ničím nepodbízela a přesto skýtala příjemné studentské útočiště, čímž si Dalamara získala, protože mohl pozorovat dovzdělávající se studentky.

* * *

Když zjistila, že Kiti už šla domů, rozhodla se to zabalit taky a všichni tři se vydali na další šalinovou odysseu. Doma se rozhodla definitivně skoncovat s multikulturní výchovou. Na rozdíl od Kiti, ona si Dějiny České literatury letos nezapsala. Otevřela si prohlížeč, aby si mohla vygenerovat citace, když multikultura zákeřně zaútočila. Mell se rychle i se svým noťasem přemístila do rohu pokoje, aby mezi ní a příšerou bylo co nejvíce překážek a pak si hlasitým zaječením zavolala pomoc. Když Fouňa se Sharem přiběhli, celkem je překvapilo, jak Mell sedí v koutě a cvaká něco do klávesnice, zatímco se po ní sápe příšerka. Radši nad tím ale moc nepřemýšleli a věnovali se svojí práci. „Miluju tyhle přesilovky tři na jednoho,“ ironicky prohlásil Shar.

„Co tím myslíš?“ zeptal se ho Fouňa, ale pak si i on všiml fenky, jak se nadšeně vrhá příšeře po nohách.

„Dávejte pozor!“ okřikla je Mell, když se přiblížili moc blízko. „Potřebuju dodělat citace a poslat to, takže ji zabavte ještě tak pět minut.“

Klik, klik. Odesláno. V tu chvíli multikultura smutně svěsila chapadla a šla se zahrabat. Mell by z toho měla vetší radost, kdyby ale neviděla kognitivního krokodýla, jak si v rohu leští vrtačku. „Ach jo. Tak zítra přijdeš taky na řadu, potvoro,“ utěšovala se Mell.

* * *

Druhý den ráno naznala Mell, že je potřeba jít nakoupit. Ti dva toho snědli skoro jako fotbalový tým. Nakonec s sebou do obchodu vytáhla Foebuse a Shara zatím poslala vyvenčit psa. Temný elf se bránil tím, že oni nejsou žádní domácí otroci, ale když mu Mell pohrozila, že ho nechá navždy trčet ve svém světě a navíc ho zavře do šaliny plné důchodců, tak byl ochoten spolupracovat.

„To je hrůza. Copak jsem nějaký osel, abych tahal takhle těžký břemena,“ skuhral Fouňa, když se vraceli s několika taškami nacpanými potravinami.

„Pořád s nestěžuj. Jíst potom chceš,“ uklidňovala ho dívka. Vzápětí udělala prudkou otočku vzad a plechovkou s broskvemi hodila po kognitivní psychologii plížící se zákeřně vzadu. Ta zakňučela a s hrozbami „počkej u zkoušky“ se odplížila do kanálu.

Doma Shar s jejím psem spolu vyšli celkem dobře. Mell si ještě zopakovala látku a byla víc jak nervózní, protože jednou už v tomhle kolokviu neuspěla. Nakonec všichni tři vyrazili k fakultě.

* * *

Hlouček před učebnou čítal do třiceti spolužáků a jelikož se do jámy lvové vcházelo po osmi lidech, brzo se hlouček rozdělil do skupinek vzájemně se doplňujících poznatků.

Za rohem tůrovala nedočkavá kognitivní psychologie vrtačku nachytanou na opakující studenty. Chudák malá. Všichni to dali. To krokodýlice nesnesla, tudíž ukončila svou pouť spláchnutím se do WC.

* * *

Zbytek dne proběhl pro Mell ve znamení příprav na informační vědu. Byl by to možná celkem klidný den, kdyby ze všech možných i nemožných úkrytů zákeřně neútočily otázky typu „Co je to endocept? Teorie entropie, mint body problém?“ a spousta jiných. Mell to řešila tím, že jednotlivé hlavy této padesátihlavé saně tloukla skripty. Fouňa s temným elfem to řešili permanentní bojovou pohotovostí.

Další zajímavá věc, která narušila šeď normálního učebního dne byl fakt, že Fouňa se dobrovolně nabídl, že připraví jídlo. Se slovy „Chodil jsem i do cechu kuchařů,“ se pustil do práce. No, možná to tak úplně dobrovolně nebylo. Potřeboval si nějak napravit reputaci po tom, co Mell provedla křížový výslech na téma „Kdo mi ukradl všechnu čokoládu?“ a jako viník byla jednoznačně shledán on. Eliška byla z pátrání vyřazena díky faktu, že čokoláda byla umístěna mimo její dosah a Shares se jednoznačně obhájil tím, že on kdyby měl hlad, tak si přece něco uloví. Jediné, co mohl na svoji obhajobu říct Fouňa, bylo to, že za to nemůže, ale že oříšková je jeho nejoblíbenější.

Jídlo bylo kupodivu dobré a Fouňa se dokonce v zájmu co nejrychlejšího udobření nabídl, že umyje nádobí. V průběhu dne se útoky stále stupňovaly. Poté, co málem neodvrátila útok hlavy, která na ni zaútočila s Patočkovým pojetím informace, projevila Mell obavy o to, jak bude probíhat noc. Infověda byla na řadě už následující den a nevyspalá by asi moc dobrý výkon nepodala.

„Mám geniální nápad,“ rozzářil se Foebus. „Ty budeš spát a my tě budeme hlídat.“ I přes Melliny počáteční protesty si to nenechali vymluvit a večer se chystali na spaní v následujícím složení. Všichni měli spát v ložnici jejích rodičů, protože oba vrahové tvrdili, že je tam strategičtěji postavená skříň, ze které se očekává útok. První půlku noci měl držet stráž Shar a tu druhou Fouňa. Nejvíce se nemohli shodnout na tom, jestli bude spát Mell v posteli sama, nebo jestli „z bezpečnostních důvodů“ bude spát v posteli s ní vždycky ten, co nebude mít stráž. „Ani omylem. Odmítám spát v posteli s kýmkoliv z vás dvou,“ bránila se Mel. V tomhle bodě byli ale její strážci až protivně jednotní. Mell podezírala Shara, že to má být pomsta za to, jak ho nechala spát v jedné posteli s Fouňou.

Nakonec večer navlečená do babičkovského flanelového pyžama, s plyšovým medvídkem v ruce a psem po svém boku vstoupila do pokoje. Ti dva uvnitř, se právě pokoušeli zbavit se otázky „Definice informačního systému.“ Když Mell viděla, že prvky nižšího a vyššího řádu v systému mají jednoznačně navrch, jen otráveně zamumlala správnou definici a hlava se otráveně stáhla. „Jestli mě takhle budete chránit i v noci, tak to abych si už rovnou zapsala opakování zkoušky.“ Ti dva na ni zůstali jen překvapeně hledět. „Kde je tvoje medvídková košilka?“ zeptal se poněkud zklamaně Fouňa.

„Je to skutečně medvídek, co držíš v ruce?“ zase pro změnu pobaveně prohodil Shar. Mell je oba praštila plyšákem a hupsla na postel. Začala přerovnávat polštáře do podoby bariéry. „Tak tohle je moje půlka postele, dělicí čára jsou polštáře a pes. Nebudu vám říkat, co se stane, když překročíte třeba jen o centimetr. Dobrou noc,“ zalezla si pod peřinu s výrazem „kdo se přiblíží nebo mě vzbudí, bude zakousnut“ a přitulila se ke svému plyšákovi.

Noc proběhla nad očekávání klidně. Oba strážci se naučili, že nejspolehlivější způsob, jak se zbavit dotěrné otázky, je praštit ji skripty. Fouňa se k Mell v noci nemohl ani přiblížit, protože její pes pokaždé když se přiblížil, vztekle zavrčel. Shar po zběžném pohledu na fenku, která se při nočním střídání stráží rozvalila na polštář, který měl být jeho, a hodila na něj pohled „zkus mě odsunout a budeš toho litovat“ rozhodl, že bude radši spát na zemi. „Přece jen jsem už trochu starý na to, abych sdílel postel s praštěnou postpuberťačkou, jejím plyšákem a nevychovaným psem,“ říkal si, když si stlal na zemi.

Mell ráno vzbudily zvuky ostré debaty. „Udělej jí k snídani, co chceš, ale mě z toho vynech,“ rozčiloval se Shar. „Stačí, že jsem musel spát na zemi. Pokud vím, když si jí nesl snídani posledně, tak po tobě hodila halenku.“

„Buďte ticho, chci spát,“ rozmrzele na ně houkla Mell. „Kolik je vůbec hodin? Tolik? To nemá cenu ani jít si zase lehnout.“ Vyhrabala se z postele a se slovy „Jdu obsadit koupelnu,“ odešla středem.

Když se všichni vystřídali v koupelně, sešli se u snídaně. Mell si dala jen kafe a jogurt, ale oba její společníci se cpali topinkami se vším možným. Když procházela kolem sedícího elfa, udělala Mell rázný půlobrat a zajela mu rukou do vlasů. „Co to děláš? Teď abych se šel znovu česat,“ rozčiloval se Shar. „Zabil jsem už kvůli menším prohřeškům.“

„Tak, jsi odhalen. Kradeš mi gel na vlasy,“ vítězoslavně se zatvářila. „Vy jste fakt dobrá dvojka. Jeden mi chodí na čokoládu a druhý mi bere tužidlo.“

„No co, víš jak je těžký udržet si tu správnou image? Když jdeš někoho oddělat s vlasy jak roští, tak tě neberou patřičně vážně. Měl bys to taky zkusit, Foebusi, jestli to chceš v cechu někam dotáhnout. A beztak Mell, ty ten gel skoro nepoužíváš.“ Fouňovy námitky že to v cechu nikam dotáhnou nechce, že chce jen přežít, se ztratili v Mellině naštvané triádě. „Co tím naznačuješ? To jako že jsem rozcuchaná?“ Její litanii umlčel až hrnek horké kávy. Vzápětí sbalila Elišku a šli se venčit.

***

Informační věda proběhla téměř poklidně. Cestou se její společníci chovali v šalině skoro jako ostřílení cestovatelé. Na fakultě na ně vrátný ani nemrkl, zato ve vestibulu na ně spiklenecky mrkla skupinka japanistek. Test Mell napsala, ani nevěděla jak. Její poděkování patřilo hlavně spolužákům, kteří zadání otázek nechali potulovat volně ke stažení a pak taky lenosti profesora vymýšlet se s novým zadáním. Když se vrátili domů a začala se okamžitě přít s těmi dvěma. S hrůzou si uvědomila, že se z toho stává stereotyp.

***

Odpoledne po zkoušce se Kiti nechala konečně zatáhnout do čajky. Dalamar tuhle Mortiferovu snahu moc nechápal, ale zářící dívčí oči ho ujišťovaly, že je to opravdu dobrý nápad. Opravdu. Při doporučování čajů nebylo místo na pozkouškové vyšilování a kouřový Lapsang souchong mu opravdu sedl.

„Co jsi byla na záchodě, tak jsem se mrkl do budoucnosti a tu vědu jsi opravdu dala, trochu těsný body, ale máš to,“ ujistil ji mág.

„Obdivuju tě, mít takový zkoušky, tak jsem zpátky v podzemí,“ doplnil ho Mortifer.

Kiti popíjející třetí nálev, to divné nepřišlo a tak se dál vznášela na obláčku díky elfí pozornosti. Po dalším čaji už uhýbala očima a chichotala se.

Cesta domů chladnou nocí ji trochu uklidnila. Konečně zaklapla dveře od bytu a ztuhla, protože oba pomocníci zapadli do obýváku. Rázem jí došlo to kamarádíčkování. Fňukla a chystala si léčit nervy na chatu.

„Neplač. Bylo tam určitě padesát osm bodů. A teď prosím nemysli na učení a uvolni se,“ ohromil jí temný půl elf.

Z druhé strany ji objal Dalamar. Pak využil její zmatenosti k polibku málem až do krku.

Jaká rozlučka se děla na roztažené pohovce v obýváku, snad netřeba rozvádět.

***

„Takže už máš zkoušky hotový,“ pronesl večer Shar. „Pošleš nás konečně domů?“

„Jo, hned zítra. Ještě než přijedou rodiče. Ale bude se mi stýskat. Jsem si na vás nějak zvykla,“ zahuhlala trochu dojatě Mell.

„Mám geniální nápad!“ prohlásil s potutelným úsměvem Fouňa.

„Nechápu, jak jsem se nechala k tomuhle přemluvit,“ nevěřícně hořekovala pozdě večer. Byla napasovaná uprostřed postele mezi Foebusem a temným elfem. Oblečená byla do svého flanelového pyžama a u sebe měla nezbytného plyšáka.

„Že by pro to, protože jsi sentimentální trubka?“ cynicky prohodí Shar. Mell jen napadlo, jak s tím debilním nápadem mohl souhlasit on, když je takovej drsňák. No, ale je to jejich poslední noc, a tak by ji přece jen mohli strávit dohromady.

Eliška se natáhla mezi ni a Fouňu, mezi sebe a Shara strčila svého plyšáka. Temný elf Značně nepřátelsky koukal a plyšový čumáček kousek od sebe. Musel si neustále opakovat, že on přece děti nevraždí.

Před spaním ještě Mell rozvinula absurdní debatu o ničem a o všem. Dusila se smíchy, když Shar vysvětloval svůj postoj vůči dětem. „A proto bych tě nikdy nezabil. Chováš se jak malá a občas tak taky vypadáš,“ ukončil svůj monolog elf.

„A proč si mi teda pořád vyhrožoval?“ ptala se na oko uraženě.

„Protože nezabít nevylučuje možnost provést něco hodně ošklivého,“ škodolibě opáčil Shar.

„Já na ten váš cech asi fakt nemám buňky,“ vmísil se do debaty Fouňa.

„To je pravda. Jsi ten nejroztomilejší vrah, jakého jsem kdy viděla,“ uzavřela celou debatu Mell. „A teď jdeme všichni spát.“ Líbla ještě Fouňu na dobrou noc a uvrtala se do polštáře. Fouňa ještě chtěl říct, ale elf ho rázně umlčel s tím, že bude potichu, jinak je rozsadí. Nebo spíš změní spací pořádek.

Ráno byl v pokoji k vidění neobvyklý obrázek. Pes se rozkošnicky opíral o Foebuse, zato Mell se ze spánku tulila k temnému elfovi. Ten se probudil a bylo na něm vidět, že zvažuje svoje rozhodnutí neubližovat dětem. Obzvlášť mu vadil ten plyšák, jehož chlupy měl až v nose. Když se probudil Fouňa a viděl tenhle obrázek, málem se o něj pokusil infarkt. Nakonec se vlivem houstnoucí atmosféry v místnosti probrala i dívka. Mile se na všechny usmála a využila jejich dočasné strnulosti, aby si mohla jako první obsadit koupelnu.

Po raním kávovém rituálu přišel čas na úklid. Oba dva byli zapřaženi do různého smejčení a drhnutí, které Mell úspěšně dirigovala. Než se všichni nadáli, byl čas odchodu. Její rodiče se měli už brzo vrátit a tak se vydali na kopec, kde dobrodružství začalo.

Když přišla i Kiti, obě dívky věděly, že to už nemohou odkládat. Dalamar pronesl poznámku o úrovni zdejšího školství, aby rozptýlil stísněnou náladu. Obě dívky ještě objali a pusinkovaly všechny čtyři návštěvníky, Mell navíc ještě Fouňovi šeptla něco o tom, že by jim to stejně neklapalo, že jsou každý odjinud. Shar ironicky prohlásil, že jim pošle pohled.

Pak dívky vytáhly obsah svých kabelek. Shannon a katalogizace sem ty čtyři dostali. Míra entropie neboli neuspořádanost je zase dostane zpátky. A kde jinde najít větší chaos než v dámské kabelce? Navíc, když ho ještě podpořili na proužky nastříhanýma otázkami na zkoušku. Pak zamumlaly tajemné zaklínadlo a proužky hodily po větru. Proužky zavířily v magickém tanci nad hlavami všech zúčastněných a pak tam bylo zase o čtyři postavy méně. „Myslíš, že se nám to všechno jen nezdálo?“ zeptala se Mell. „Určitě nezdálo“ uklidnila ji kamarádka.

„A nezapomenou na nás?“

„Určitě ne,“ dál ji utěšovala Kiti. Pak se začaly obě pomalu courat ke svým domovům. A kdyby nějaký pozorovatel nahlédl do jejich domovů, viděl by o několik chvil později jen dvě rodiny vracející se ze zimního výletu a dvě dívky jako vzor spořádanosti, které je nadšeně vítají. Ani stopa po magii. Život šel dál.

***

Zatím kdesi ve Světě bez jména…

„Vstávej Foebusi, přijdeme pozdě.“

„Hele, Morťáku, nebudeš věřit, co se mi zdálo. Byly tam dvě holky a ty potřebovaly pomoct a já jsem pak byl s jednou v posteli. Jenže tam byl zároveň i ten parchant Shares…“

„To nebyl sen,“ odpověděl mu temný půlelf. „Ale teda že jsi dostal Mell do postele ses nezmínil. A dokonce i se Sharem. Já ti zase můžu povyprávět o Kiti…“

A život šel dál.

 

Kitikara: Čajové dobrodružství

Kitikara: Čajové dobrodružství published on

Fanfikce na Svět bez jmena do soutěže. Spolupracovali: Stařec, Černá vdova alias Lenka K., Dark. Charaktery i skutečnost upravena podle potřeby. A pár lidí říkalo, že je to i vtipný. Ještě upřesním rok a umístění.

——————–

Blíží se jedenáctá hodina večer, když jdu domů z čajovny. Miluju chuť jasmínového čaje i jeho účinky na svou náladu – smích a dělání bláznivých věcí.

Usměji se nad svým nejnovějším nápadem, kterým je zapálit několik svíček na opuštěných hrobech, aby se měly místní drbny čemu divit. Prohrábnu si kapsu a objevím dvě svíčky s poloprázdnou krabičkou zápalek. Jasné znamení, že mám plán uskutečnit.

Při chůzi do prudkého kopce se pořádně zadýchám, takže si divného zvuku všimnu až v půli cesty k cílovému hrobu. Zarazím se, ale zvědavost mě táhne ke zdroji zvuku někde u posledního odpočinku místní honorace.

Divné skřípání zní, jako by někdo chtěl odsunout těžkou žulovou desku.

Tohle se nedá udělat zevnitř, napadne mě, když zapaluji svíčky a vyhrnuji si rukávy, abych desku odsunula sama.

Nakonec společnými silami uděláme dost velký otvor pro opuštění hrobu. Unaveně se svalím do trávy, pak vyprsknu smíchy. Zase se projevila moje schopnost úplně náhodou zachraňovat.

Země tady není zrovna nejteplejší, proto se zase vyškrábu na nohy. Chci si taky prohlédnout, co se vyhrabalo z hrobu.

Dívám se do jasně modrých očí, které mi pohled tvrdě oplácejí. Má ve tváři poměrně napjatý výraz, asi čeká co udělám.

„Kiti, jméno mé. Náhodou jsem šla kolem,“ představím se s úsměvem.

Až teď si všimnu, že nemůže být obětí opileckého vtipu mladíků z vesnice, protože tady nikdo bělovlasý s šedivou kůží nežije. V naší zemi nemají temní elfové zrovna nejlepší pověst.

„Já se jmenuji Mortifer,“ odpoví se zaváháním. Vrhne na mě tázavý pohled.

„Jsem sice trochu přiopilá, ale už se mi tu nelíbí. Dáme desku zpátky, ať není ráno poprask. Pak půjdeme ke mně domů,“ navrhnu. Moje nálada sice pramení z jasmínového čaje, ale zabralo by to příliš vysvětlování.

Přikývne.

Společně zahradíme stopy a vydáváme se k domovu. Po cestě ho ještě přesvědčím, aby si vzal mou bundu a dal si kapuci na hlavu. Snaží se jít co nejblíže, asi nechce riskovat můj pád.

Doma ani nerozsvěcím a jdu s Mortiferem rovnou do pokoje, kde se rychle převléknu bez ohledu na mého hosta. Proč taky ohledy? Je přece tma.

Zakašlání mě donutí se ohlédnout, jenže sotva rozeznávám obrysy postavy.

„Víš, já vidím i po tmě,“ upozorní mě tónem, který se používá pro komunikaci s cvoky nebo tak něčím.

Opět vyprsknu smíchem a dodám, že doufám, že jsem ho neznechutila.

Kdesi v hlavě mi probleskne, že teď vypadám opravdu jako cvok. Už jen to, jak bezstarostně si ho beru domů. Všechny varování rozbíjelo to, jak jsem na něj narazila. Muselo být opravdu hrozné probudit se v hrobě, zoufale se pokoušet dostat ven a přemýšlet, kolik vzduchu ještě zbývá.

„Budeš si muset lehnout za mnou do postele,“ oznámím mu rázně.

„To nemusíš dělat. Klidně budu odpočívat na zemi,“ odpoví rychle.

Povzdechnu si a začnu vysvětlovat: „Kdyby sem ráno náhodou přišla moje matka, a uviděla by tě v mém pokoji, udělala by děsný povyk. Když si lehneš ke mně pod deku, dokážu tě líp schovat,“ pravím unaveně a položím se na bok čelem ke stěně.

Buď mám pádné argumenty, nebo se nechce hádat, protože za chvíli slyším jeho oddechování dost blízko.

Ráno se vzbudím nezvykle brzo. Nechápu, proč jsem tak natlačená na stěnu. Když se posadím, abych si pořádně zívla, uvidím šedivou ruku svého nočního hosta a pomalu se na všechno rozpomenu.

Svým vrtěním ho nakonec probudím. Teď mám šanci si temného elfa pořádně prohlédnout. Nevypadá vůbec špatně a takhle po probuzení je spíš roztomilý. Ostražitě se rozhlíží, patrně hledá únikové cesty, až se rozječím.

„Jestli se posuneš, dojdu pro něco ke snídani. Včera večer jsem nic nejedla a mám pořádný hlad,“ zkusím ho uklidnit.

Po jídle už mi docela věří. Blahořečím své nespavosti, protože takhle brzo na hřbitově ještě nikdo nebude a my si budeme moci hrob pořádně prohlédnout. Mortifer má dost důvodů chtít vypátrat, kdo mu tohle provedl.

Cestou se zeptá, jestli neznám někoho jménem Zobanov.

Usilovně přemýšlím. Bohužel musím zavrtět hlavou, nikoho toho jména neznám.

Na hřbitov sestupujeme strání zarostlou náletovými dřevinami. Jdu vedle elfa s pocitem slona v porcelánu, jelikož oproti němu dělám strašný hluk.

Tak padesát metrů od zdi mě zarazí a soustředěně poslouchá. Já samým napětím zadržím dech. Když doposlouchá, naznačí rukou, abych se na zbytek cesty sehnula. Zajímalo by mě, co slyšel. Zanedlouho se to dozvídám.

„Ta deska má minimálně metrák a já nevěřím, že někdo omámený, vážící sotva polovinu, ji nadzvedl a odkráčel pryč,“ rozčiluje se podsaditý pořízek u hrobu s odsunutou deskou.

„Mohl nás normálně podfouknout nebo se mu přenos nepovedl, šéfe,“ uvažuje další muž.

Zírám na náš kus svaté půdy plný nebezpečně vyhlížejících banditů.

Mortifer si zaujatě obhlíží situaci. Vůbec bych se nedivila, kdyby tam chtěl jít a pozeptat se těch chlápků, co s tím měli v úmyslu. Typický chlap.

V náhlém hnutí mysli jej chytím pevně za ruku a naléhavým šepotem mu akci vymlouvám. V jednu chvíli nebezpečně zvýším hlas nad šepot a on mi zakryje rukou pusu. V tom okamžiku se mi šíleně rozbuší srdce.

„Zajímalo by mě, jak jinak se tam chceš dostat,“ ptá se s ironií v hlase.

„Nedávno tady zemřel při nehodě mladík. Zvládnu zahrát plačící přítelkyni a nenápadně to omrknout. Stačí natrhat pár kytek,“ objasním svůj plán.

Trochu neochotně ustoupí mému nápadu. Dost se mi uleví.

O čtvrt hodiny později vidí muži přicházet plačící dívku s kytičkou jarních květů v sepnutých rukou. Vypadá opravdu zničeně a míří k novotou zářícímu náhrobku hned vedle cestičky. Dva muži se jí pokusí zatarasit cestu, ale jejich šéf je rychle okřikne.

Všichni zvědavě pozorují moje divadýlko zoufalé přítelkyně, takže mi brání v pohledu pod odsunutou žulovou desku. Výborně. Mortifer má další důkaz, že ho zachránil úplný cvok.

Pěkně namíchnutá se vracím pořádnou oklikou ke zdi, kde narazím na Mortifera čtoucího pergamen.

Zamračím se. Jak se k tomu dostal, když měl být celou dobu tady? Raději zavřu oči a negativní emoce vydýchám.

Asi pořádně funím, protože pocítím jeho tázavý pohled.

„Už toho mám tady plné zuby. Půjdeme na bezpečnější místo,“ šeptnu podrážděně odpověď.

Přikývne, ale stejně mám pocit, že mu moje vysvětlení nestačilo.

Když se vydrápeme nahoru, zamířím k mé oblíbené skrýši v lese, protože bude lepší se na den někam schovat. Nemám chuť narazit na někoho z bandy na hřbitově.

Skrýš je ve větvích dvou obrovských stromů, takže musíme trochu šplhat a já si zase připadám poněkud neohrabaná. To ale vyváží, jak mi galantně pomůže nahoru. Překvapením div nespadnu.

Mlčíme. Já přemýšlím, co dělat dál, no spíš jak se dostat za svým divným kamarádem, vedle kterého vypadá každý normálně. Mortifer si pročítá druhý pergamen a tváří se dost naštvaně.

„Víš něco o bandě Černého pardála?“ zeptá se nakonec zamyšleně.

„Vím. Původně to byli překupníci zakázaných předmětu, ale teď přešli na vydírání a prodej drog. Prý už pár lidí to vydírání nepřežilo. Rozhodně je lepší jít jim z cesty,“ odpovím přidušeně.

Zavřu oči a přitisknu se ke stromu, abych se vzpamatovala z šoku. Tak na našem hřbitově se potuluje banda zabijáků.

„Je ti dobře? Co jsi se vrátila z výzvědů, se celá třeseš,“ stará se Mortifer a přisedne si blíž.

Musím se usmát, protože je mi jeho blízkost velice příjemná. Pak odpovídám, že mě jen vylekala ta banda a že na mě padla únava ze včerejška. Ještě dodávám, že za tmy půjdeme za mým kamarádem, u kterého může bezpečně přebývat, jelikož vedle něj každý vypadá úplně normálně.

Mortifer s mým návrhem ochotně souhlasí a já odcházím domů dospat.

Doma co nejdřív předávám Starci zprávu, aby mě čekal po setmění. To byla ta jednoduchá část mého plánu. Mnohem větší práci dá přesvědčit matku, že musím večer zase pryč. Celá zoufalá se vymlouvám na učení, ale ona mi tvrdí, že mi to sama vysvětlí. Když po ní chci dovysvětlit pomocné znaky jazyka v MDT, vycouvá a s hrůzou v očích mě pustí ven.

Vyrážím za šera do své skrýše. Pakliže jsem byla za světla trochu neohrabaná, tak v šeru je to daleko horší. Než tam dojdu, třikrát se div nepřerazím. Při čtvrtém pádu padám do měkkého, lépe řečeno padnu Mortiferovi do náruče.

Na obličeji mě zašimrají jeho bílé vlasy a můj puls zase zkouší, kam až může vystoupat. Celou cestu dumám, jestli si toho všiml, nebo ne.

Až když stoupáme po schodech domu, kde Stařec bydlí, všimnu si, jak je můj společník ostražitý a vyvarovává se riskantních míst.

S úlevou vstoupím do kamarádova bytu s temným elfem po boku.

„Dobrý večer, Kiti. Koho mi to přivádíš?“ přivítá nás Stařec.

Dřív, než mu odpovím, se podívám Mortiferovu reakci. Stařec je stejně starý jako já, ale něco v něm dává tušit mnohem větší věk. Na sobě má černé kalhoty, košili, vestu s hodinkami a bílou kravatu. Vlasy má spleteny do dlouhého copu. I když elf nebyl zdejší, soudě podle jeho výrazu mu došlo, že Stařec „není tak docela normální“. Zpoza něj na nás křičel i jeho zvláštní byt, prosycený vůní bylinek a svic. Na trámech se sušily trsy různých květin a všechny pokoje byly přecpané knihami.

„Jmenuje se Mortifer a asi mu jde po krku banda Černého pardála. Je to delší příběh a ráda bych to rozebrala nad něčím tekutým,“ překotně odpovídám.

Mortifer na mě vrhne znepokojený pohled. „Jsi si jistá?“ zašeptá mi tak, aby to Stařec neslyšel.

„Naprosto. Vedle NĚJ na tebe každý zapomene.“

O něco později sedíme v kuchyni u stolu a já se rozplývám nad zeleným čajem s jasmínem. Měla bych se s pitím krotit, ať neudělám něco nevhodného.

Střídavě vyprávíme Starci události uplynulých dvou dnů. Konečně se dozvídám, jak se Mortifer dostal pod náhrobní desku.

Původně si ho najal a sepsal oficiálně smlouvu s cechem jistý mág Zobanov. Dostal tedy stručný popis domu, kde měl být cíl, ale ve skutečnosti to byla past. Mág ho paralyzoval, nalil nějakým lektvarem a přes rakev ve sklepě jej přepravil na náš hřbitov, kde si ho měla vyzvednout ráno banda Černého pardála. Zobanov si představoval, že zůstane paralyzovaný až do příchodu bandy, ale sotva byl přenesen, kouzlo pominulo, takže se začal dobývat ven.

Podle pergamenů nalezených dnes ráno má pracovat podle instrukcí bandy, která chce odstranit jistého Listeriana, který pochází ze stejného světa jako proradný mág, nebo Mortifera nevrátí zpět.

„Tohle je ve zkratce všechno proč chci najít a „promluvit si“ s šéfem té bandy,“ končí vyprávění temný elf.

„Pro začátek: můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš potřebovat – můj byt je ti plně k dispozici. Platí jen jediné pravidlo: jablka jsou moje. Dále – myslím, že ať už budeš podnikat cokoliv, měla by ti být nablízku Kiti.“

„Proč?“ ptá se téměř okamžitě Mortifer, až mi to přijde líto. „Chci říct, bude to pro ni zbytečně nebezpečné.“

„Myslíš?“ usměje se Stařec s nádechem provokace. „Rozhodně ne ve větším, než do jakého se sama uvrhne. Abych to vysvětlil: různí lidé přitahují různé vlivy. Například mě se dějí zvláštní věci: přijde ke mně návštěvník z jiného světa, baví se mnou mrtvola, nalezl jsem ostatky baziliška. Věř, nebo ne. Tuum. No, a Kiti přitahuje jiné vlivy. Nebo si snad myslíš, že když šla domů oklikou přes hřbitov, že měla u sebe svíčky a chtěla je zapálit na tvém hrobě, že to byla náhoda? Jestli něco chceš podniknout, vem s sebou Kiti. Zachrání tě.“

Rozhostilo se hrobové ticho.

Hodiny při mluvení rychle běží a já jsem stále uvolněnější, jako bych pila něco jiného.

„Jak jsi ho vůbec utajila doma před svou všetečnou matkou?“ zeptá se najednou Stařec.

„Pod dekou ve své posteli. To je jedno z míst kam mi neleze,“ odpovídám se smíchem.

„Mladá dámo, chceš mi vážně říct, že sis teď, v pubertálním stádiu svého vývoje, kdy je v tobě přesmíru nepodmíněně produkuje oxytocin a estrogen, vzala, byť s ÚDAJNĚ počestnými úmysly, do postele temného elfa atletické postavy, jemných rysů tváře a s dlouhými bílými vlasy? Ne, že bych tě podezříval, že se ti líbí, to teda ne, málem připadá atraktivní i mně, já tě z toho nepodezírám, já tě z toho přímo obviňuju! Jak sis mohla vůbec dovolit udělat tak necudnou a prostopášnou věc? Beru zpět, co jsem říkal, zůstane tady a tebe nikam brát nebude…“

Povzdechnu si. Vypadám nejen jako cvok, ale i jako dívčina lehčích mravů. Začnu se červenat a div nekoktat, jenže jsem pila mimo jasmínového čaje i Dračí studnu a ta má sílu, takže mi nedá práci Starci rázněji odpovědět.

„To mi říká ten pravý. Já si po jasmíňáku všechno pamatuju, ale tobě stačí jenom máta, abys měl okno a divné stavy,“ rychle ho setřu.

K mému překvapení se Mortifer naším sporem viditelně dobře baví.

„Ty, mladá dámo, o tom nic nevíš, poněvadž jsi tam nebyla a slyšela jsi jen zkreslené informace. A ty se nesměj,“ a teď se Stařec zatváří vážně, „protože se ti brzy stane něco divného.“

V místnosti se rázem ochladí. Nálada také poklesne. Najednou má vzduch divnou pachuť a pak kdosi zaklepá na dveře. Ne zabuší… jen zaklepe, ale přesto výrazně. Když Stařec otevře, za dveřmi stojí vysoká postava v kápi. Není jí vidět do tváře.

„Přejete si?“ ptá se Stařec

„Hledám aeltarnen Mortifera…“

„Hledáte?“

„No vlastně nehledám, vím, že je zde. Mám pro něj jistou nabídku, myslím, že ho bude velmi zajímat.“

Tajemná postava vstoupí do místnosti a sundá si z hlavy kápi. Je to muž. Vysoký, štíhlý, skoro až hubený. Dlouhé prošedivělé vlasy má stažené dozadu a jeho tvář jako by zůstávala ve stínu, i když stojí ve světle…

„Jmenuji se Listerian…“

Pozoruji, jak se Mortifer proměnil. Stojí lehce napjatý s hrozivým výrazem, který jsem u něj ještě neviděla. Rázem nevím koho se víc bát.

„Co mi můžete nabídnout mimo svého života?“ vystřelí temný elf otázku a probodává muže očima.

„Co takhle návrat domů… pokud se tam tedy chcete vrátit???“

„Proč bych vám měl věřit?“

„A máte na vybranou? Momentálně jsem jediný, kdo vás může dostat domů. Jak jste si jistě všiml, náš společný přítel, ten starý šejdíř Zobanov zůstal doma… a odtamtud vás z tohoto světa nedostane…“

Mortifer se trochu uvolní a uvažuje. Pak mu po tváři přelétne stín, asi si vzpomněl na tu cestu a jak se Zobanov choval.

„Dobrá, zkusím vám věřit,“ odpovídá nepřiliš nadšeně.

„Navíc mám pocit, že máte na pardály poněkud pifku…“ pokračuje Listerian.

„Inimicus inimicum meum amicus meus est,“ přisvědčí, ale nedovolí Listerianovi, aby se moc přibližoval ke mně ani k Starci.

„Tudíž spojíte příjemné s užitečným… Vy se jim pomstíte a mně jich zbavíte…“

„Mohla bych vědět, co jste udělal, že vás chce banda Černého pardála tak usilovně zabít?“ vstoupím plaše do konverzace.

„No… kdysi jsem je nachytal při nějaké levotě a pár jejich členům jsem trochu upravil fasádu. A když šlápnete na vosu, přijde jí na pohřeb 200 kamarádek, znáte to… Takže teď chtěj oni upravit mně… ovšem definitivně…“ vysvětlí muž lehce… se sarkastickým nádechem.

Nakonec temný elf podá muži ruku na stvrzení dohody a ptá se, kde ho najde, až bandu zlikviduje. Slovo „zlikviduje“ téměř zasyčí.

Listerian s křivým úsměvem říká, že až bude práce hotova, objeví se sám. Pak odejde.

Blíží se druhá hodina ranní a já se chystám k odchodu. Pomalu se natahuju pro bundu, když mě chytí za ruku Mortifer a odmítá mě pustit ven. Prý nehodlá riskovat, že mě v tuhle hodinu někdo přepadne. Má pevný stisk a já pochybuji, že bych se mu dokázala vytrhnout, navíc je mi jeho blízkost víc než příjemná. Dřív než Stařec promluví, souhlasím s přespáním v bytě a s povzdechem zapadnu do pokoje pro hosty. Dneska spím stoprocentně sama, nechci být na svého nejlepšího kámoše protivná.

Zalezu pod deku jen v tričku a kalhotkách, převalím se na břicho a zkouším usnout. Nikde nic nesvítí a tak mě můžou ukolébávat zastřené zvuky starého domu. Skoro spím, když mě vyruší nějaké zaskřípění. Poté se nemůžu zbavit dojmu, že v místnosti je někdo další. Posadím se, abych zkusila očima prozkoumat tmu. Samozřejmě nic nevidím.

„Nehodlám se sebrat, oblíknout a po špičkách vyrazit domů. Jsem unavená a chci spát,“ zkusmo řeknu do tmy. Tak nějak čekám reakci – třeba druhé skřípění, ale toho se mi nedostává.

Dům mě ukolébá podruhé téměř do slastného spánku. Zmateně nadskočím, protože mě někdo pohladil po tváři. Ještě něco podobného a můj jekot vzbudí celý dům. Pak ucítím známou vůni a Mortiferův polibek mi zabrání v spílání. Objímá mě a zároveň jemně zkoumá mé rty. Nevím, na co zrovna myslí, ale já mám v hlavě jediné – do minuty je tady Stařec. Jakže to jenom říkal, oxytocyn a estrogen? Myslím, že právě tyhle hormony mi právě zamlžují úsudek, když v sobě udusím všechny protesty. Pak se ale Mortifer náhle odtáhne a i když ve tmě skoro nic nevidím, siluety mi dávají poznat, že došlo k nejhoršímu.

„Můj dům, můj klášter, cizinče, rozumíš?“ začíná vztekle syčet Mortiferovi do tváře. Ani jeden z nás nemá tušení, jak se tam vlastně dostal.

„V tomto domě nikdy muž nepoznal ženu a čistota, která je tu tak zachována, sem dává proudit různým silám a umožňuje přicházet volně vizím, které zachytávám do lapačů a dekóduji pomocí jater mrtvých ptáků.“ Náhle mi s hrůzou došlo, proč Stařec na dvoře chová takové množství koček.

„A nedovolím,“ syčí dál jako podrážděný had, „aby to tu bylo pošpiněno vašimi okamžitými choutkami. Myslel jsem, že elfové díky své dlouhověkosti dokáží domýšlet konců svých činů – asi jsi ze světa, kde to neplatí! Byl bych rád, kdybys spal podle domluvy v mém pokoji. A co se – OPĚT – týče tebe, má milá, věz, že od zítřka s námi pracuje Černá vdova.“

„Bezva,“ křiknu. Rychle na sebe naházím oblečení. Už jsem se dva dny pořádně nevyspala, a tak jsem na pokraji hysterie. Navíc vysloveně nesnáším, když mě někdo vidí brečet. Teď mám slzy na krajíčku, takže musím vypadnout ven. Celá roztřesená se zastavím až před domem. Chvíli slyším jen svůj přerývavý dech, ale vzápětí se ozve něco jako kroky. Bezmyšlenkovitě vyrazím na opačnou stranu, než je můj domov. Zastavím se až na nějaké opuštěné zastávce.

Sedím schoulená na studené lavičce. Cítím se mizerně, protože jsem byla hnusná ke svému nejlepšímu příteli. Taky mě dovádí ke vzteku to Mortiferovo šaškování v pokoji. Ale absolutně mě dorazil příslib spolupráce Černé vdovy. Sice je fajn kamarádka, jenže naprosto šíleně přitahuje mužskou pozornost a já si pak připadám bezvýznamná.

Unaveně se zvednu z lavičky, chystám se jít domů a tak sáhnu do kapsy pro klíče. V kapse nahmátnu jen pár kaštanů. S naprosto zoufalým výrazem vyrážím za Starcem. Proč je tu nemám? No, trůní na stolku u postele, přesněji na té straně, kde byl temný elf.

Když poníženě zaklepu na staré známé dřevěné dveře, zpod nichž se line zápach spalovaných bylin, mám chuť v tu ránu zase utéct, ale to už se zevnitř ozývá hluboký hlas: „Vidíš, říkal jsem ti, že za ní nemáš utíkat, že se vrátí. Nechala si tu klíče.“

Pak zarachotí řetízek dveří a objeví se Starcova hubená tvář. V ruce dřímá talířek s dýmající hromádkou, která mi zvláštně proniká až do hlavy.

„Ahoj, Kiti. Tak už pojď dovnitř. Pojď se už konečně prospat, musíš být unavená.“ Odvádí mě zpět do pokoje pro hosty, kde je mezi trámovím z provazů natažena pavučina se zavěšenými lapači snů.

„Vypij čaj a odejdi do těch podivuhodných krajů, kde víly tančí za měsíce a ozývají se druidí písně.“

„Yeats?“ zašeptám, značně ospalá zpátky v posteli.

„Yeats,“ zašeptá Stařec a jeho bledá tvář je to poslední, co vidím, než usnu.

Ráno vstávám s předsevzetím, že celý příští měsíc piju zásadně rooibos. Ono je spíš odpoledne. Každopádně mám chuť na něco sladkého z vlastní výroby. Opatrně nakouknu do kuchyně, kde nacházím lístek se vzkazem, že šli obhlédnout situaci. Usměju se a pustím se do pečení.

Sotva vyndám buchtu z trouby, zarachotí v zámku klíče, čili výprava je zpět. Nejdřív majestátně vstoupí Stařec, následovaný téměř tančící Černou vdovou, která září barvami jako vánoční stromeček. Notný kus za ní se loudá Mortifer s nešťastným výrazem.

Černá vdova hned nadšeně spustí: „Čau ve spolek! Teda čau Kiti (mrkne na mě dlouhými černě zvýrazněnými řasami). Téda tady to voní… To je alespoň teplo domova, Starče! Kiti, to musíš vědět. Stařec ke mě vpad a tím vpadnutím mi dal dost jasně najevo, jak moc je zoufalý, že se u mě objeví i v takovou noční hodinu, kdy už se na slušné návštěvi nechodí a požádal mě o spolupráci na tom vašem pečeníčku a já s radostí přijala. To víš, co je nebezpečný, černý nebo je to hluboko pod zemí – v nejlepším případě všechno dohromady – mě přitahuje jako můru ke světlu. Ha, ha, ha… Jo, dostala jsem jsem z jednoho chlápka tučnou informaci, ale víc až u buchty a čaje, z hladu vidím černě…“

U jídla Stařec vylíčí, jak Černá vdova vytáhla z jednoho z pardálových lidí přibližnou polohu jejich sídla. Ten chlápek vylepoval plakátky na kurzy vaření s obrázkem, který při delším pohledu vypadal jako podobizna temného elfa.

Připadá mi to báječné. Proč ale má Mortifer tak špatnou náladu, soudě podle jeho obličeje? Ještě víc žasnu, když si odsune židli skoro až do předsíně a snaží se držet co nejdál od Černé vdovy.

Na Černou vdovu letí všichni muži, krom Starce, což není žádné překvapení, protože jedním svým proslovem dostal jistou sexbombu do kláštera. No, vypadá to, že na temné elfy její vliv působí opačně nebo nemá chuť poslouchat další Starcův proslov.

Stařec začne: „Mortifere, nebuď nerudný a posaď se normálně ke stolu, u Joviše.“

Pak se ke mě blíže nakloní a zašeptá mi: „Černá vdova jej sice přitahuje, ale vypadá to, že jej zároveň poměrně děsí.“

A pak už zase nahlas: „Ti mladí jsou děsně vyrovnaní a nedisciplinovaní.“

„Studuješ se mnou v jedné třídě!“ pokárá jej Černá vdova.

„To není subjektem hovoru, jak sis mohla dozajista všimnout, má milá. Takže, přikročíme k organizačním záležitostem. Vzhledem k různým prapodivným událostem,“ tu se Stařec na mě velmi ošklivě podívá, měl by se už konečně starat o sebe, „navrhuji, aby Kiti dnes spala opět tady. Kvůli přemíře bylinných čajů má problémy s tlakem, jak jsem vypozoroval z jejího chování. Mimochodem, výborný koláč, zmiňoval jsem se už? Ne? Vážně skvělý. Připravím zase nějaká uklidňující vykuřovadla a stěny pomažu krkavčí krví, aby se jí nezdály špatné sny.“

Málem jsem vyprskla čaj. Tohle se mi přestávalo líbit.

„Morifer tím pádem půjde na noc k Černé vdově,“ usmál se na ni Stařec zlomyslně. Začínala jsem si o něm myslet samé nepěkné věci, které se píšou jen s hvězdičkami a po desáté.

Jakmile se začne šeřit, rozhodnu se elfa vytáhnout někam dál od Černé vdovy. Chci, aby mě doprovodil k našemu domu, kde si vezmu věci pro přespání u Černé vdovy. Nemám totiž zájem si zopakovat včerejší noc. Jde se mnou velice ochotně.

Pomalu se procházíme lesem, když se na krajinu snáší soumrak. Jsme tak blízko, že stačí se natáhnout a naše ruce se propletou. Nevím, proč mi to gesto připadá rozlučkové.

„Díky za pomoc. Nemyslím si, že jsi nešikovná, ale tu bandu musím vyřídit sám. Zabíjení není opravdu nic pěkného a nechci ti tím ublížit,“ domlouvá mi.

Už chápu, proč je ve vzduchu cítit rozlučka. Rozhodl se jít do akce a očekává, že hned po ní se vrátí s Listerianem zpět do svého světa.

Zavřu oči. Je hodný, zoufale hodný. Fajn, já se s ním hádat taky nebudu. Černá vdova tam určitě půjde, takže já nebudu stát mimo. Tady se prostě nesoukromničí.

Něco mě lehce zašimrá na tváři. Zkusí mě obejmout a políbit. Chudáček. Jsem bohužel specialistka na uhýbání polibkům. Je to hnusný, už mi pár kluků i vynadalo, ale nedokážu si pomoci. Nenaléhá a odvrátí se, asi má dost zklamaný výraz. Připadám si jako děsná potvora. Tohle zachránkyně nedělají. Nadechnu se a zkusím ho políbit sama. No a pak se to zvrtne do…

Vracím se za Starcem sama, cestou potkávám samé párečky, až na mě z toho padá depka. Přemýšlím o něm. Snad poprvé se bojím, že nedokážu zachránit. Povzdechnu si, předsevzetí s rooibosem jde do kytek. Udělám si pěkně kořeněnou másalu. Sotva dopiju poslední šálek, cítím se mnohem sebejistěji. Napůl ucha poslouchám rady svého kamaráda. Už nemám moc času, dle elfovi krátké zmínky, začne bandu kosit tak o půlnoci a ta továrna není zrovna za rohem.

Kradmými kroky se blížím k staré továrně, tam sídlí banda Černého pardála. Budova je obehnána vysokým dřevěným plotem. Šourám se okolo a hledám uvolněné prkno. Nedá mi moc velkou práci najít škvíru, kde bych se protáhla. Zastavím se, poslouchám, odkud se ozývá největší rámus a vydávám se tím směrem.

Nijak zvlášť mě nepřekvapuje, když narazím v baru na Černou vdovu, mající okolo sebe pěkný houf mužů, kteří se šíleně předvádí.

„Pánové, potřebovala bych k tomu nějakou vyvýšenou plošinu, prkno a krabici… Mohli byste to sehnat?“ řekne Černá vdova sladce a úsměv doplní nacvičeným vířením svých dlouhých černých řas.

„Konečně mohu zúročit své roční pedagogické vzdělání…“ říká mi potutelně polohlasem, když si sedám na barovou židličku. Pobaveně se na Černou vdovu zadívám.

„Mimochodem: po schodech nahoru, vpravo, pak rovně a hned první odbočka vlevo, na konci chodby doprava a tam to budeš mít hned před čumákem.“

Vyjeveně zírám, ani ne tak kvůli nějaké obludné napuchlině, která by Černé vdově hyzdila tvář, ale spíš z toho vnitřního zmatku, který ve mě vytvořila.

„Uh!“ vypustím z úst, neboť nic jiného mi v tu chvíli můj zanesený mozek neposkytne.

„Já vím, trochu složité… Á, no jistě, stačí, když půjdeš po číslech. Dveře 128,“ daruje mi poslední ze svých úsměvů (tedy pro tuhle chvíli) a otočí se znovu na své věrné chlapce, kteří mají již skokanský můstek téměř hotový. Stojí uprostřed místnosti složený ze zrezivělého barelu, ze kterého ještě okapávala voda, nějakého kusu lakovaného dřeva (nejspíš právě ulomeného, neboď při manipulasi občas odpadávaly menší i větší třísky) a konečně byla také součástí krabice, postavená jen kousek od konce skokánku, na které se skvěly nápisy „Soup of tomato“.

„Výborně, to je ale krásné,“ rozplývá se nad dílem Černá vdova, až některým mužům zčervenají uši. „A teď můžeme začít, já vás rozpočítám…“ To už slyším jen z dálky, neboť pospíchám po schodech dle jejích instrukcí.

Ta soutěž vypadá ehm… na morbidní zábavu. Myslím, že Černá vdova jim slíbila nějaký dar pro toho, kdo zůstane jako poslední. Ale jak zůstat poslední? Nezlámat si kosti. Už chápu, proč jí ta práce s dětmi moc dlouho neudržela. Nejspíš jim vymýšlela nadmíru zajímavé a řekla bych neobvykle vyhlížející hry… No, budu se jí na to muset někdy zeptat.

Sama se vydávám do horního patra, kde se nachází kancelář šéfa bandy, jak jsem se dozvěděla od Černé vdovy. Mou přítomnost zde cloní hluk z baru a tak se nenápadně dostanu až k ochrance před dveřmi kanceláře.

„Šéf je pěkně nakrknutý na toho Zobanova, slíbil dodat perfektního zabijáka a skutek utek,“ prohodí ochránce zlomyslně.

„Určitě bude chtít vrátit tu zálohu a něco navíc za ztracený čas,“ doplní druhý muž neméně nepřátelsky.

Sotva domluví, něco se mihne ve vzduchu a oba tiše sklouznou na podlahu. Následuje ticho, ze kterého mě zamrazí. Co tady vlastně dělám? Zatím to vypadá, že z toho budu mít parádní noční můry.

Ticho protne zaskřípění a dveře vyražené z pantů žuchnou na zem. Rázem se prostor naplní hlukem souboje. Zvědavě nakouknu do kanceláře. Mortifer je obklopen asi šesti muži, všichni na něj celkem organizovaně útočí. Rozhodně to nevypadá dobře, pak mi pohled sklouzne na okolí bojujících. Tři útočníky už zlikvidoval, soudím podle jejich poloh. Zachytím pohled jednoho z bojujících. Jeho zaváhání znamená smrt.

S bušícím srdcem se běžím schovat ke schodům, ale stihnu zaznamenat pád dalšího. Pak se cinkání zbraní zpomalí.

Skoro lapám po dechu, nemám totiž ráda pach krve a tady je ho na mě moc. O pár nádechů později vzduch chutná normálně, jenže nevydrží mu to příliš dlouho a dostane zvláštní, skoro cínovou, pachuť, která silně připomíná to, když se objevil ten mág.

Co tady dělá Listerian? Podivím se v duchu. Snad ho nechce zradit, napadne mě ještě.

Strach o temného elfa vyprovokuje mou akci. Do kanceláře prostě vběhnu. Můj příchod způsobí potřebný rozruch, protože situace se změnila, nebo spíš útočníci přešli na vyšší level. Mortifer je zahnaný do kouta a sotva se stíhá bránit, jak rychle se muži pohybují.

Dva muži se mým příchodem zarazí a ohlédnou mým směrem. To temnému elfovi umožní riskantní manévr, při kterém se jich zbaví.

Stále ho však ohrožují rozložitý Černý pardál, šéf bandy, a blonďatý svalovec. Oba ho pozorují kobřím pohledem. Stojí nehybně asi dva metry od něj a na mé pokusy upoutat pozornost nereagují. Jakoby tu stálo sousoší.

Ve středu místnosti září rudá runa moci. Zírám na ni. Přijde mi, že se nad ní tetelí vzduch. Všechno se mi rázem spojí. Mág udělal runu moci, aby ovládl část bandy a zbavil se tak Mortifera, když zjistil, že ho neposlouchá. Popadnu ze stolu sklenici vody, jejichž obsah krouživým pohybem rozliji na runu moci. Černý pardál i svalovec se zaječením upadnou na podlahu, tam sebou doškubávají.

Je po všem. Čekám, že se zhroutím v pláči, ale jenom hloupě civím na temného elfa, který vypadá poněkud pobledle. Sakra! On to asi schytal. Násilím se donutím k pohybu, abych mu pomohla dojít pryč. Je to s ním pravděpodobně pořádně zlé, protože neprotestuje, když ho podpírám.

Upřímně doufám, že Stařec mimo rozřezávání ptáků umí taky sešívat muže.

Opatrně se vyhýbáme baru s Černou vdovou a míříme si to nocí zpět ke Starci.

Při cestě se uklidňuji. Vedení bandy Černého pardála leží bradou vzhůru a já dokázala dobře zachránit, navíc teď Mortifer vypadá o něco lépe.

„Jak daleko jsme od Starcova bytu?“ ptá se znenadání.

Nezakřikla jsem to? Nechci, aby mi tu zkolaboval, ale musím vyplašeně pípnout: „Je to ještě pěkný kus cesty.“

„Dobře,“ přikývne a pak dodá: „Nechci ani rušit auru jeho ctnosti, ani přemýšlet odkud vyletí.“

Následně se přitiskne ještě blíž, aby mě jemně políbil. Pravděpodobně poprvé v životě neuhnu, asi jsem pořád v šoku.

Dopadne to tak, že se muchláme v proluce ponořené do tmy několik ulic od Starcova bytu. Opravdu nechápu, proč to dělám, ale je mi báječně.

Najednou se zarazí, začne mi rychle upravovat oblečení a snaží se uklidnit. To už mi svítá. Určitě sem míří Stařec s Černou vdovou.

Bude divadýlko se zraněným. Nasadím příslušně unavený výraz a s Mortiferem po boku jim jdu vstříc.

Doufám, že Stařec zas nespustí. Teď opravdu nemám náladu ho poslouchat. Stojíme pod lampou pouličního osvětlení, která spíš tmu podtrhuje, než zahání; přesto zahlédnu ve tváři přítele obavy. Hluboce se zastydím. Jak jsem si mohla myslet něco tak ošklivého o svém nejlepším příteli? Asi mi ty hormony opravdu zatemnily mozek. Tak se jemně zavrtím, abych se dostala z příliš pevného objetí temného elfa. On naštěstí neprotestuje, ani když ho z druhé strany popadne Černá vdova a ke Starci jdeme jako parta po tahu.

Až teď si uvědomím opojný adrenalin v krvi a popadne mě děsná chuť něco dělat, takže se zase pustím do pečení. Černá vdova mi bez ptaní pomáhá a obě se u toho šíleně smějeme. Mezitím Stařec ošetří Mortifera. No a oba zalezou do knihovny, protože Černá vdova zpívá. Ona má nádherný hlas, tak je moc nechápu. Že by to bylo textem písničky a jak u toho skoro tančí?

Ochladí se a někdo zaklepe na dveře, ale docela to zanikne v naší náladě. Pak si vzpomenu, že má ještě přijít Listerian. Otevřu proto opatrně dveře a střetnu se s jeho ledovým pohledem. Takový záchvat smíchu jsem už dlouho neměla. To upoutá Černou vdovu. Za chvíli stojíme ve dveřích neschopné souvislého slova. Listerian si nás otráveně prohlíží a čeká, až přijde Stařec s Mortiferem. Nebýt našeho smíchu, vládne v předsíni velice trapné ticho.

Stařec pozve mága konečně dál. On těká pohledem mezi pošramoceným elfem a dvěma rozdováděnými děvčaty.

„Tohle opravdu vědět nechci,“ ozve se okamžitě.

Zarazíme se. Co tím myslí?

„Žádná sadomasochistická trojka se tady neprováděla,“ ohradím se prudce. Pak si s úlekem zakryju pusu rukou. Co jsem to proboha řekla?

Listerian nás úspěšně ignoruje a domlouvá se s Mortiferem.

„Kiti, jak jsi mohla tady něco takového pronést?“ zasyčí Stařec a zatváří se jako krkavec před vykucháním. Opravdu vražedný výraz.

V témže okamžiku zazní slova v neznámé řeči a kolem mága s elfem se zvedá podivná mlha. Vzduch se prudce ochladí. Tohle je kouzlo na přenos mezi světy? Nevím. Mrzí mě, že jsem se nestihla ani rozloučit.

Oba téměř zmizí, když Stařec poví památnou větu: „A teď se stane něco divného.“

Kitikara: Pracovní dovolená

Kitikara: Pracovní dovolená published on

Podle všech dostupných informací začal celý problém nadměrným požíváním alkoholu. Jednalo se o souboj zástupců všech fakult pražských vysokých škol, kdo skončí poslední pod stolem, s výhrou rovnající se ceně vypitého alkoholu a to byla věru zajímavá cena. Souboj už se chýlil ke konci a ve vzpřímené poloze zůstávali již jen zástupci matfyzu, FELu a jaderky. Na stole přistávaly další a další sklenice a znavené hlavy pomalu klesaly dolů. Matfyz padl. Největší česká technická škola udržela titul ve svých rukou. A v rohu se zatím kdosi ošklivě usmál, protože právě získal víc informací, než leckterá tajná služba za celý rok.

Další zprávy se mi dostaly do ruky zprostředkovaně, ale jejich přesně znění je stejně nedůležité, hlavní je výsledek. Nad veškerými budovami ČVUT pršelo, sem tam se mihl blesk a foukal značně nepříjemný vítr. Nad budovou Národní technické knihovny se mraky honily, sem tam padla kapka, jako kdyby oblbnuté počasí nevědělo, jestli tam může řádit nebo ne.

Fakt nevím, co to do mě vjelo, jít v takový podmračený den na AZ tower, údajně nejvyšší budovu ve městě. Já se bojím výšek, teda rozhledu ne, ale nechte mě podívat se na zem pod námi a snesete si mě dolů. Možná to mělo spojitost s jistým e-mailem a mojí zatracenou zvědavostí.

Loki se před mnou prostě zjevil. Nejdřív mě do očí uhodilo světlo z něj vyzařující, musela jsem dát hlavu na stranu, aby mě to úplně neoslepilo. Stál tam v celé té své chladné eleganci, vědom si to, že z něj nemůžu spustit oči a musím se kochat jeho dokonalostí. Ledová socha ideálu, mno, až na ty ramena, které by musel mít mohutnější, abych z něj byla úplně paf. Tenhle detail byl skulinkou pro moji drzost a nedovolil mu mne úplně ovládnout.

Nabízím ti náklonost tebou touženého muže, pokud budeš přínosná zájmům mým, však služba pro mne snadná není, to předem věz,“ zadeklamoval Loki.

Tohle beru, kdy mám čekat představení tvému bratru, Thorovi?“ nadhodila jsem provokativně a nasadila ten nejsladší faninkovský výraz.

O dost později někde v zatuchlém a studeném sklepě mi došlo, že vytáčet někoho s božskou silou je dost hloupý nápad. V hlavě tancovala rota naštvaných trpaslíků, na tváři bolelo něco velikosti dlaně a celkově situaci dokreslovaly ruce pevně svázané za zády. Částečně jsem chápala, proč by mě někdo jeho schopností potřeboval – při jistých podmínkách se uplatňovalo moje nadání zachraňovat situaci a pomáhat nelidským bytostem, zároveň se to neprojevovalo zase tak silně, abych stála nějaké organizaci za pozornost.

Předpokládám, že tohle ti jako demonstrace mé moci stačilo. Moc dobře vím, koho máš v hlavě, pořád po něm toužíš a také je mi známo, co tě od něj oddělilo. V současné době patří do mých jednotek…“ předestřel Loki situaci a nalil si do skleněného poháru bílé víno.

Podařilo se mi přetočit se na bok a nakonec i posadit, v téhle poloze už mi dokonce nebylo tak moc zle, místo na zem jsem se dívala na něj, respektive někam na krk, a začala jsem opatrně vysvětlovat: „Přiznávám, byla to hodně hloupá provokace, ale pokud jste seznámen s celým stavem věci, tak jistě pochopíte, že na onom muži mi imponuje stálost a jasnost jeho stanovisek a pokud bych znova dosáhla jeho náklonosti, nebyl by to zcela on. Pořád mám ještě nějakou sebeúctu, abych nesahala po takových prostředcích, spíše se snažím jít dál a nalézt muže stejného stavu a založení.“

Rozvaž ji, na tu zprávu o částicích se podívám, až dořeším tohle,“ rozkázal přicházejícímu světlovlasému mladíkovi v odrbaných kalhotách.

Objala jsem si rukama kolena a tak nějak se schoulila do sebe. Vynucená sebekritika bolí vždycky a slabost, s jakou se tady předvádím, mně na náladě nepřidala a to nevisela ve vzduchu žádná fyzická likvidace, ani mučení. Asgarďan pořád seděl v křesílku, pomalu upíjel víno a nevěnoval mi sebemenší pozornost.

Vstávej, půjdeme se podívat na tvůj úkol,“ promluvil konečně a nečekaně jemně mne uchopil za paži.

Dál byla cesta jako ve snách. Nahoru po schodech, jedna zatáčka, dvoje dveře, vrátnice s naštvaně vyhlížejícím staříkem. Zpomalil, cosi zašeptal a vrátný se začetl do novin. Přitom můj průvodce v tuhle chvíli pozornost nevyvolával, tmavě zelený kabát takřka na zem ho halil dostatečně a moje maličkost vypadala jako libovolný šedivě nudný zjev z módního pekla. Venku přechytl z paže na holou kůži na zápěstí, takže si mohl vychutnat jak moc mi z toho buší srdce.

Cestou po městě jsem zahlédla pár zjevení dost divných i na místní poměry a to je co říct. Ostatně na nějaké ty pošuky v plášti a ve zbroji nebo v plné polní se zbraní zabalenou v šátku byli zvyklí i místní důchodci, takže by si milý bůh žádné násilí s oblečením nemusel dělat a mohl chodit v plné zbroji, ale asi se chtěl přizpůsobit mé současné myšovitosti.

Jako cíl se ukázala budova Moravské zemské knihovny, hora železobetonu zlehčená dřevem, se sklady na uskladnění knih působícími jako vězení a vzdušnými a světlými studovnami. Takhle budova se mi vždycky líbila, bylo v ní něco knihovnicky praktického a architektonicky bezúčelně krásného, navíc se tam dalo bezva zašít a číst si cokoliv z jejich bohatého fondu. Pak mě Loki skutečně šokoval, protože se mnou vyrazil do novinky knihovny – soukromých studoven. Dotekem otevřel druhé dveře, pak je za námi zavřel a mlčky ukázal na hromadu dokumentů. Probírala jsem se tím snad hodinu, pak jsem další lítala po studovnách, abych dokumentům opravdu rozuměla a pak si vesele překládala se švédsko-českým slovníkem. Na stole se motala kupa papírků s poznámkami, podklady jsem různě vršila na sebe a pořád mi nedocházelo, co hledám nebo jaký to má smysl.

Šikovná, dokonce se nesnaží nic zamotávat,“ zašeptal mi do ucha, až jsem skoro nadskočila. „Pořád se ho snaží chránit, nebo má jasnější představu o odměnách?“

Běž se zahrabat, jo? Knihovnická hrdost ti nic neříká, jinak bys takhle neplácal,“ zavrčela jsem.

Vědoucně se zasmál, aby mi dal najevo, že se ho pořád bojím a jen se vnitřně obhajuju. Neuvědomil si, že v MZK jsem skoro na domácí půdě a dokážu najít knihy, které s chutí pohryžou i severského boha.

Popadla jsem slovníky a menší kupičku příruček, abych je vrátila na podlaží, kam patří, protože jinak by s tím měli knihovnicí zbytečně moc práce.

Pro dnešek to stačí. Zítra mne budeš doprovázet na slavnosti, takže si vezmeš tyhle šaty,“ pravil Loki, potom, co si mě důkladně prostudoval.

Ramínka na šaty nedělám,“ zavrčela jsem. Ta narážka na vzhled se mně fakt dotkla, jako by nestačilo, že mi jeden rodič občas ne zrovna hezky řekne, že mám tlustý zadek, ale když zhubnu tak to je to pod jeho rozlišovací schopnosti.

Hmm, takže by byla vhodnější Mellisa, tak se jmenuje ta tvoje rudovlasá, kamarádka, ne? Někdy není špatné mít loutku, mohla by to být dosti zábava.“

Zabrblala jsem něco o otravných sexistech, popadla tašku s šaty a nakvašeně si to odkráčela domů. Tam, pěkně v posteli s obr plyšovým králíkem v náručí jsem uvažovala nad vyhledáváním. Seveřan mi byl celkem ukradený, ale úkol vyžadující moji plnou intelektovou soustředěnost, to mě zaujalo. V poslední době se mi takových podmětů zoufale nedostávalo.

Švédsko do celé představy zapadalo dokonale, nejspíš se něco tam na severu udělalo, pak se to dotáhlo do české kotliny, za třicetileté války si to zase původní vlastníci dotáhli zpátky a teď si nejspíš nějaká instituce půjčí na výstavu. Potíž se jevila ve vzhledu artefaktu – takhle staré rukopisy měly převážně charakter biblické literatury, což bych v tomhle případě brala jako dost nepravděpodobné. I když Bible zdobená nějakým tím drahým kamenem, který pamatoval před křesťanskou dobu, nezněla zase tak nereálně. Naši předci též znali kouzlo recyklace a nějaká novější kniha vylepšená tou starší – to by bylo značně nenápadné. Zapnula jsem počítač, dál dusila v náručí plyšového králíka, a v on-line katalozích vyhledala pár možných dokumentů. Dost mi to zvedlo sebevědomí, takže usínání v posteli plné plyšáků s kupou řádně těžkých knih po ruce se stalo opravdu sladkým.

 

Při čekání u AZ tower už to nebylo s mou sebejistotou tak slavné, ostatně jsem si dost pohrála s doplňky, takže můj vzhled neodpovídal představě ženy – doplňku mocného muže, ale poněkud civilnější verze toho, co bych si vzala na nějaký con nebo fest. Včerejší styl šedočerná myš z módního pekla se rozhodně nemohl opakovat. Abych svému současnému zaměstnavateli nekřivdila, musím přiznat, že jasně zelená barva mi ladila k pleti, délka do půli lýtek se dala označit jako přiměřená, jen ty prostřihy na zádech a pažích toho víc odhalovaly, než zahalovaly a taky to dost zužovalo možnosti, co si pod to obléknout a hlavně lehký, úžasně teplý stříbrný plášť, který mne smířil s tím zbytkem. Vlasy mi stahovala dva centimetry široká bílá čelenka s bílými neko oušky, v náušnicích se usmívaly kočky, a na punčocháčích také kralovaly kočičí motivy.

Ucítila jsem jeho propalující pohled a krev se mi nahrnula do tváří. Měl dost spokojený výraz, dokud si nevšiml oušek, natáhl k nim nevěřícně ruku a tázavě se zahleděl.

To je moje oblíbená čelenka. Je hezká, že?“ odpověděla jsem s úsměvem a uculováním.

Zatím mám dobrou náladu, tak si nebudu těch pokusů o provokaci všímat, ale na slavnosti se drž zpět.“

To mám být potichu a jen se usmívat nebo co?“

Mluvit si můžeš, jak chceš, o to abys nic nevhodného neřekla, se postará jedno drobné kouzlo, ale opilost nebo výstřední chování ti tolerovat nebudu,“ zavrčel.

Výborně. S tím problém nemám, alkohol nepiju,“ odsekla jsem.

Teď zavři oči a buď konečně zticha, ať ti není po cestě zle.“

Zamotala se mi hlava, pod víčky jsem viděla mraky hvězdiček a žaludek protestoval opravdu hodně a musela jsem se k Lokimu pořádně přitisknout, abych neupadla. Zavrčel nezřetelně něco o křehkých smrtelnících, ale objal mě a konejšil, dokud jsem nezvládla stát sama na nohou. Dalších pár kroků jasně ukázalo, že moje centrum rovnováhy pořád dlí ve výchozím bodě a bez opory chůzi prostě nezvládnu. Přijal mou situaci mlčky a jeho ruka nikdy nesklouzala níž než na bedra a já za to byla opravdu vděčná.

Ona slavnost byl začátek zkouškového období, podle nápisu na dveřích hospody. Můj průvodce mě představil několika lidem, takže potřesení rukou, můj nejistý úsměv, další lidé a konečně židle u stolu, kde se řešily nějaké výsledky příkladů z předtermínů zkoušek. Objednala jsem si zázvorovou limonádu, na nic jiného se mé centrum rovnováhy necítilo. Lidí pomalu přibývalo, z příkladů se přešlo na drby ohledně dotyčného profesora a jednoho studenta a mě došlo, že se nacházím v Praze.

Zrovna jsem se prodírala hroznem lidí okolo výčepu, když mě někdo chytil za ruku a nebyla v tom žádná magie. Nechala jsem se dovést do klidnějšího kouta a pak Mortiho objala. Do nosu mě udeřila známá vůně jeho vlasů a na tváři přistála letmá, přátelská pusa.

Uff, vypadáš v pohodě, na to s kým tu jsi,“ začal.

Je mi fajn, jen se tady trochu nudím. Co tu děláš ty?“

Chtěl jsem se podívat, jestli jsi v pořádku. A taky se ujistit, že víš, kdo se okolo tebe motá. Stařec mi dal echo.“

Hmm, vypadá dost dobře, má i sexy hlas, ale pod oblečení si ho pouštět nechci a moji postel zabírá moře plyšáků, což si myslím, že i tuhle situaci vystihuje.“

Chápu.“

Jsem knihovník, nemám problém si najít něco, jak se zbavit problémů a pro veřejnost jsou někdy knihovny dost nebezpečnou půdou,“ usmála jsem se.

Dobře, Stařec něco takového taky říkal. Jinak mizím, tohle krycí kouzlo je jen na krátkodobé,“ zašeptal, vysmekl mi poklonu a byl pryč.

Zapadla jsem zpět na své místo, kde se částečně obměnilo osazenstvo, takže technici řešili s teology lékařskou etiku. Na stole přistála další zázvorová limonáda, pár piv a nějaké to víno. Co tu vlastně dělám? Tady se těžko něco vyzkoumá.

Tady je moje přítelkyně, jako vždy u té nejživější debaty,“ představil mě Loki dvěma až příliš intelektuálně vyhlížejícím slečnám. Svým způsobem vypadaly jako já včera, jen té černé na nich bylo víc. Lehce kývl hlavou, asi ať vstanu a udělám nějaké majetnické gesto.

Opřela jsem se o něj zády, přitáhla si jeho pravou ruku přes moji pravou ruku a lehce jsem nahodila: „Co říkáte na pojetí informace jako částice? Mě to připadá fascinující propojení informační vědy s fyzikou, ale má drahá polovička to bere jen jako zajímavý myšlenkový konstrukt.“

Nahozeného téma se chytil fyzik od vedlejšího stolu a velice tvrdě nesouhlasil. Slečna více v černé se pokusila rozbourat definici informace, ale nečetla Cejpka a velice brzo schlíple odešla. Druhá dívčina ji taktéž urychleně následovala. Ostatně Loki mě dostatečně jasně objímal, aby dotyčné pochopily, že nemá zájem. Dalo by se říct, že mě tahle slavnost začala i bavit, náruč nikde netlačila a žaludek nikde necestoval.

Výborně, tuhle míru spolupráce rád ocením,“ zašeptal mi do vlasů. Znělo to dost dvojsmyslně, co jiného od něj čekat, napadlo mě.

V mém zorném poli se objevil, ten, po kterém moje srdce touží, hlava je ho plná a rozum někde zahálí. On, on se podíval mým směrem a nic, prostě mě neviděl a sedl si ke stolu seveřana. Tohle zabolelo, mnohem víc než by mne kdy napadlo, že by bylo možné. Najednou jako kdyby byla okolo toho stolu bublina ticha, protože jsem slyšela absolutně nic. Nastal čas na diverzní akci. Vytáhla jsem z kabelky plyšovou ovečku. Teolog se zarazil při pití vína a nedůvěřivě si sklenici prohlížel. Naproti mně sedící fyzik odložil opatrně sklenici taktéž a zevrubně si mě prohlédl.

Ty asi budeš, fanynka anime, co?“

To teda jsem. A zdalipak pánové, víte, co za žánr je yaoi?“

Následující půl hodinu jsem se vyžívala v popisování výstředních hlubin žánru, uculování se a odmítání vína. Pár slabších jedinců zvolilo raději ústup, fyzik kupodivu ne, naopak si dotáhl další kamarády. Od stolu s Lokim se dalo sem tam něco zaslechnout, takže jsem raději změnila téma na yuri a shoujo-ai.

Najít stylisticky vybroušené shojo-ai, takový klidně i platonický vztah dvou dívek, to dá hodně velkou práci, takže raději čtu slash nebo yaoi. A jelikož tohle píšou v drtivé většině dívky, přišlo by mi dost zajímavé si přečíst něco o dvou holkách od chlapa, ale to mi připadá jako utopie,“ nahodila jsem.

Chápu dobře, že hrané verze tohohle žánru tě nudí, protože je to jen prostě popisné?“ ujišťoval se Dan.

Ano. Beletrie se špetkou erotiky má svoje kouzlo, ale docílit vyváženého poměru děje a milostných scén, zároveň tam udržet jistou úroveň psaného jazyka a neznechutit případné čtenářky, není snadný úkol.“

Padesát odstínů šedi jsi četla?“

Ne, stačila mi recenze od jednoho kamaráda, nehodlám ztrácet čas něčím, co původně byla fanfikce na Stmívání a co podporuje stereotypní nazírání na ženy.“

Víš, jak jsou ty limonády nezdravé? Dej si raději víno, jako kolega tady.“

Abych pak strávila zbytek večera zvracením, protože alkohol se nesnese s mými léky? Díky, nechci.“

Pomalu jsem se zvedala k odchodu, celé mě to najednou zmáhalo, alkohol v krvi ostatních pomalu stoupal, padlo pár neomalených narážek a ten, na kterém mi pořád záleželo, vypadal očarovaný a neskonale cizí. Protlačila jsem se k výčepu, dohadovala se s obsluhou ohledně placení, prostě ty peníze nechtěli, ale já odmítala být cokoliv dlužná, takže ony dvě stovky přistály servírce. Venku před hospodou se mi do tváře zakousl mráz, nejspíš mizera čekal na moje horké slzy. Opřená o zídku blízkého domu jsem brečela na měsíc, zatínala pěsti téměř do zranění dlaní a tak nějak celkově předváděla emo představení. Můj průvodce se neráčil zatím hledat moji maličkost, tak mi přišla vhod rozsvícená pouliční lampa, něco ke čtení se v kabelce vyskytovalo.

Řekni, proč jsi tak ostentativně odešla dřív, než já?“ otázal se Loki s tiše s jasnou nevolí v hlase.

Chtěl jste, abych se vyvarovala výstředního chování a já si v jednu chvíli nebyla jistá, zda se jej v rozrušení nedopustím, připadalo mi tedy lepší se vzdálit.“

Dala jsi jasně najevo, že odcházíš sama. Ani jsi o mne nezavadila pohledem, takhle se milenky v midgardu nechovají,“ zasyčel a jinovatka obrostla celou lampu.

Jindy bych ustoupila, nepokoušela se vyhrát hádku, stejně mi to vůbec nejde, protože mě stejně každý převálcuje a já nechci být raněná ještě víc z cizích slov, ale on by mi stejně nejspíš ublížil, sílící mráz z jeho postavy o tom jasně říkal.

Pokud by v té společnosti byl někdo hodný označení můj milý, dávno by si všimnul, že část lidí je opilá, mají na mě nepříjemné poznámky a hlavně by tam neměl oblbnutého člověka, kterého jsem měla ráda a pořád se nevyrovnávám s tím, že jsem zmotala dost věcí a tak ho ztratila. A hlavně by mi pořád nedával okatě najevo, jaká jsem nicka, že mě může každou chvíli jen tak pro nic za nic ztrestat. Abys věděl, už jsem pár čarodějů potkala a oni se takhle pohrdavě nechovali, viděli ve mně knihovníka, někoho kdo ví a já jim pomohla, bez toho, že vyhrožovali mým přátelům a takhle mě týrali. Stačilo by poprosit, abych ti tu zatracenou švédskou knihu našla, jenže to by bylo asi pod úroveň boha, jen říct. Je mi ukradený, co se dělo NY, jestli ti brácha bral hračky, ale nemůžu se dívat, jak mě srážíš na zem a ještě se zlobíš, že v tom odmítám spolupracovat.“

Zatmělo se mi před očima, ucítila jsem jeho chladné ruce na svých a zoufale se pokoušela vymanit se z drtícího sevření jeho paží. Nevím, co se dělo pak, probrala jsem se doma v obýváku na pohovce, bez omrzlin. Na stole byl krátký vzkaz psaný poněkud archaickým písmen: Švédskou knihu dones do sedmého patra do druhé soukromé studovny, tím budou veškeré tvé závazky splněny.

 

 

Ze všeho nejdřív jsem si uvařila meduňkový čaj na uklidnění. Bylinka zabrala spolehlivě, protože mi pak nepřišel ani moc znepokojující ten zmizelý půl den. Na cestu do Moravské zemské knihovny jsem se vybavila Cejpkem, amuletem ze šalvěje a pocitem, že tady někdo přijde k úrazu a já to nebudu.

Nalézt knihu s pro mě nevyslovitelným titulem se ukázalo kouzelně snadným, vždyť čekala v kanceláři mezinárodní mezi knihovní výpůjční služby, malá ošoupaná knížečka v kožených deskách a k ní paklík formulářů k podpisu, aby bylo vše oficiálně vyřízeno.

Klid okolo celé operace mě ujišťoval, že várka průserů čeká hned za rohem. A taky čekala. Kniha dosedla na studijní místo, dveře se samy zavřely, Morťák se vyloupl ze vzduchu vedle mě, Loki ve studovně vyjekl a Cejpek vydal příkaz zase do studovny vejít. Bylo to dost těsné, severský bůh se ztrácel před očima, kniha z něj s chutí vysávala magii a rostla do podoby půlmetrového grimoáru. Útlá modrá kniha pana profesora Cejpka dosedla na grimoár s razancí policejní zásahové jednotky, šalvějový amulet to spálilo na prach a až moje facka přerušila vysávání magie. Temný půl elf se napřahoval k smrtící ráně, aby Lokiho dorazil.

Ne,“ to můj hlas zarazil smrtící ránu.

Mortifer se mi podíval do očí a snad viděl, proč jsem ho měla nechat dokončit jeho práci, možná tam našel, že rána tesákem by seveřana stejně nezabila, snad se i mihla myšlenka na matku bojící se o život syna.

Mellisa žije ve starostech o tebe. Říkala, že stačí napsat a cizí bojovníci ho odvezou tam, kde na tebe nedosáhne.“

Jeho odvezou, o mě získají zprávu, co jsem zač a jednou si vzpomenou na moji špetku daru. Zranil se mou vinou, bez mých vědomostí by se ke knize nedostal.“

Jestli ti ještě něco provede, dotáhnu ho k nám a to teda nerozchodí,“ zavrčel Morti a pomohl mi s bezvědomým bohem, protože sama bych ho domů prostě nedostala, i když jsem byla ochotná se o to pokusit.

 

 

Severského boha jsem měla nenápadně zastlaného v posteli, ve skříni kupu jeho zbroje, v hlavě řádný nepořádek a ve vlastním pokoji nepřirozenou zimu. Mno, takhle neškodný by se dal zahřívat různými možnostmi, ale nakonec jsem vyhrabala všemožné nahřívací pohankové polštářky a velice opatrně jej jimi obložila, lidské teplo z mojí strany by nejspíš skončilo nějakou inzultací. Zahřívání nejspíš zabralo, protože večer se probral, nechal se dovést do koupelny, kde se ani neutopil a zase odpadl.

Ten neřád mi v pokoji vadil! Stačily jen dva dny, aby se jako nejhorší ukázala ta jeho bezmocnost, vedle které se má osoba jevila skoro svatá, nehledě na moji vzrůstající sexuální frustraci. Místo ponižujících oťapkávacích pokusů se řešením stala kniha Sladká jako krev od mojí oblíbené autorky, kde upíři takové otravnosti rozhodně nemuseli řešit.

Je mi zima,“ vydechl a naše pohledy se střetly.

Ve tváři se mi zračilo napětí, zřejmě se velice pomalu se orientovával ohledně místa, kde se nachází. Ucouvl před mou rukou beroucí polštářek k opětovnému zahřátí. Vypadal neuvěřitelně oslabeně, a jelikož každý můj pohyb vyvolával jeho třas, i vnitřní pocity tomu nejspíš odpovídaly.

Tady je čaj ze zázvoru. Bude vám po něm tepleji,“ přistrčila jsem mu do ruky hrnek.

Pil zvolna, opatrně polykal moji zahřívací medicínu. Na nic se dál nezeptal. Mému rozpoložení to taktéž vyhovovalo.

Večer jsem se rozhodla ujasnit situaci a taky důrazně vysvětlit, že jemu teda ohřívadlo do postele dělat nebudu, ale otlačená záda ze spaní na karimatce a jeho snaha zabalit se do deky, abych se vedle něj vešla, moje předsevzetí zlomili.

Všechno v pořádku? Jako naštvaná pořád jsem, ale vražedné to není, na to prostě nemám žaludek.“

Tvé vyjádření hněvů vůči mé osobě je nanejvýš podivné.“

Hmm, zítra jdu hledat toho vašeho bratra, nemám v plánu si doma chovat boha s poškozeným mozkem.“

Mé myšlení je jasné, to ty se chováš… poškozeně.“

Eh? Moje nadání dokáže zachraňovat cizí bytosti, ochraňovat slabé a další takové užitečné věci, drahý asgarďane.“

Loki se zarazil, přišlo mi, že až teď si uvědomil, co jsem zač a nejspíš si něco takového nepředstavoval. Stáhl se ještě víc na svoji stranu postele čelem ke stěně, takže jsme byli zády k sobě. Vyhovovalo mi to.

Ráno jsem se probudila s obličejem v jeho úžasných vlasech. Hmm, ramena nejsou dle mých představ, ale okusovat krk můžu i tak. Sakra, jak se pod tu jeho tuniku leze? A proč mám na sobě ten svetr, když přes něj nic necítím? Svetr putoval dolů z postele. Zapínání tuniky povolilo. Jaj, on fakt pořád studí, ale teda vytahovat ruce nebudu, když dalo takovou práci je tam dostat. Jen na chviličku zavřu oči, takový sen si ráda dosním.

Moje ruce na jeho bedrech? Vždyť při usínání se leželo zády na záda. To se určitě dá nějak vysvětlit. Opravuji, vysvětlit se dá, že mu funím na krk, rozvázaná tunika poukazuje na promyšlenou akci, to už neukecám. Hlavně, že jsem v té hospodě Morťákovi tvrdila něco o nedostupnosti mojí postele. Možná ještě spí, ne, takového štěstí se mi nedostane, spíš předstírá spánek a čeká, kdy se probere moje maličkost a provede další nepředloženost. Fajn, potřebuju něčím probrat, on něčím zahřát, takže konvička cejlonského čaje a odvar ze zázvoru.

O patnáct minut později jsem popíjela silný černý čaj z mé oblíbené zelené misky, na stolku u postele naproti mně stály dvě konvičky, skleněná se silně oslazeným zázvorákem a ještěrková s cejlonem, dále jedna čajová miska s květy, co dávám návštěvám a nemám k ní takový silný citový vztah.

Má nějaký specifický význam silná sladkost mého nápoje?“ zeptal se a pokusil se mi zadívat do očí. Marně. Můj pohled se držel konvičky s ještěrkou.

Nemá, nejspíš jsem to omylem přesladila, moje kamarádky raději sladší pití, a pokud nepřipravuju nápoje pro sebe, dávám automaticky víc medu.“

V tom případě bych ocenil, aby další konvice byla podle tvojí chuti, pokud to bude možné.“

Opatrně položil misku na stolek a zachumlal se opět do dek. Ne, tohle fakt nechápu – právě mě mile požádal o míň medu do čaje, nepadla žádná dvojsmyslná poznámka ohledně probuzení, nestěžuje si na ubytování a takhle v posteli vypadá naprosto k sežrání.

Nalít čaj do obou misek v mém případě znamenalo automatickou reakci, pokud to tak vezmu, piju ráda s někým s dalším, nechávám se unášet křehkou vůní do dálav plantáží a jen tak fantazíruju. Hutný, v tuhle chvíli už poněkud svíravý čaj mě konečně probral, kývla jsem na rozloučenou a vydala se za svými povinnostmi.

Ranní zdržení patřičně protáhlo celý den, takže jsem se k domu dostala skoro až v osm večer. U dveří čekal Morti, nejspíš se nutně potřeboval ujistit, že se u mne neděje nic zlého, každopádně pomohl s věcmi až do bytu a získal tím můj nehynoucí vděk.

Po okolí se potulovalo pár divných existencí, nějací ti američtí agenti, nejspíš ti, o kterých mluvila Mellisa. Nevypadali zrovna mile, tak jsem je seznámil s místní kanalizační sítí, pak teda nevypadali vůbec mile, ani moc zdravě. Dalších pár mělo drobnější neshody s místním zvířectvem,“ referoval Morti.

Do háje,“ ulevila jsem si.

Temný půl elf se usmál, nabídl mi buchtu, další se sám cpal a vypadal kupodivu dost spokojeně. V kuchyni vyskládal nákup, překontroloval zachumlaného Lokiho a nakonec mě lehce políbil na tvář. Teprve později jsem si uvědomila, že na to musel mít seveřan z mého pokoje parádní výhled a nemohla to být náhoda.

Pohádku o červené karkulce určitě znáš. A Mellisa díky ní dostala úžasný nápad, jak od tebe ty agenty dostat. Strávil jsem tam dneska celé odpoledne jako jeden její kamarád, to maskovací kouzlo se Starci opravdu povedlo, a krom svačiny jsme zvládli i plán. Původně to měla být záměna tvého pacienta za její babičku, ale to jsem zatrhl, protože to by mohlo skončit pár sebevraždami agentů, nehledě na problémy s její dopravou. Takže v posteli bude čekat Eliška. Podle Starcovy věštby sem dorazí asi v jednu odpoledne, takže času dost,“ nadšeně mi vylíčil plán a zase zmizel ven.

Notně uzívaná jsem v kuchyni připravovala odvar ze zázvoru, takřka neoslazený, ostatně myšlenky na ráno mě vesele otravovaly celý den. Do toho psaní textovek kamarádkám ohledně času, kdy se sejdeme v čajovně, protože tahat se s přichcíplým bohem někde po městě nepřipadalo absolutně v úvahu a v dotyčném podniku moje banda už dávno nevyvolávala ani nazdvižené obočí.

V knihovně se nějakým záhadným způsobem přehodily knihy Všechny čaje Číně a Příběh čaje, jedno hmátnutí a tituly opět obývaly svá původní místa. Loki dostal hrnek přímo do ruky a já zapadla spát ve variaci na téma holčičí pyžamová párty – medvídkové pyžamko a růžové chlupaté ponožky, takže moje přitažlivost se pohybovala v ohavně záporných hodnotách. Na ruce jsem ucítila elektrizující zašimrání jeho provlhlých vlasů, když dával hrnek na stůl vedle postele. Fajn, jakým směrem by se obrátila situace v jiném spacím úboru, například v teplé, dlouhé noční košili bez ponožek případně v čemkoliv jiném bez kousků oblečení na chodidlech? Už jen při takové myšlence se mi srdce rozbušilo nadmíru silně, ale v pokoji nebyla taková teplota, aby moje dolní končetiny umožňovali pohodlnou existenci bez vrstvy navíc a tím veškeré představy skončily.

Probuzení způsobené tím, že Loki prohrabuje mé vlasy, mi nepřipadalo zase tak udivující. Ležérně se opíral o levou ruku, pravou cuchal moji rozčepýřenou hřívu a neuvěřitelně sexy se usmíval.

Pokud bys měla zájem o satisfakci spočívající v mém uvěznění, stačí odejít. Má moc se ještě neobnovila v plné míře…“

Pořád trvám na svém původním stanovisku.“

Očekáváš vděk?“

Ne, úplně by stačilo slušné chování ke knihovníkům a pro dnešek k i čajmenům.“ Prohodila jsem při přehrabování se skříní.

K čajmenům?“

Obsluha čajovny, dneska má být dost větrno a není to na courání se po městě, takže kamarádka zamluvila pár stolků v čajovně.“

A z jakého důvodu si myslíš, že mne na takovém místě agenti nenaleznou?“

Přirozeně vyšší magické pole daných prostor a taky dostatečné příšeří. Ostatně, nebude problém se o někoho opřít a odpočívat.“

Kývl na souhlas. Pomalu si oblékal části své zbroje, soustředil se na zapínání přezek, u pár kousků váhal, než je zase zahrabal mezi moje ostatní věci do skříně. Žádná nahá kůže, tak proč mi to připadalo přitažlivější víc, než kdyby se svlíkal?

Tentokrát bez oblíbené čelenky?“ neodolal si rýpnout.

Ale se zakrytými zády.“

Žádná zvířátka?“

Mám ponožky s ovečkami, jestli jste si nevšiml.“

Jen ponožky?“ provokoval dál a pohledem mi propaloval tričko, dokud jsem nezrudla a nezavelela k odchodu. Venku ho naštěstí přešlo, jinak bych nejspíš zapištěla a vyklidila pozice.

V čajovně, známé jako Slon, se mi celá situace málem rozležela v hlavě, ale možnost trochu se pomstít za ten pozdní odchod z hospody představovala příliš velké lákadlo a přízemně řečeno, chuť na čaj tvořila také slušnou část motivace. Loki se nechal usadit u stěny na rozlehlém pódiu, kamarádky se postupně trousily, a dle jeho znepokojeného výrazu, neopomenuly moji prosbu ohledně oblečení s netypickými vzory. Kývla jsem na Veve, ať zatím hlídá zatím, co já si budu u pultu vybírat čaj podle vůně. Vyhrála to medově nasládlá gruzie ramiz.

Severský bůh živě debatoval s čajmenem ohledně nějakého pečenějšího oolongu, nakonec se shodli na taiwanském Bai Hao. Potměšile se usmál, nechal Siu, ať si k němu přisedne a velice korektně se o ni opřel, což asi původně nemínil, ale Veve ho sjela takovým pohledem, že urychleně couvl. Sia se na sestru zamračila a z trucu se na něm začala rozvalovat ona. S uspokojením jsem sledovala rozjíždějící se zábavu, protože to vypadalo na doslovné unudlání. Dalších pár hodin zabralo hraní deskových her, kdy se celá čajovna otřásala smíchem. Někdy v půlce hry nás navštívil nejspíš agent nebo velice zmatený civilista, který byl zahnán několika dvojsmysly a velice, velice necudným smíchem.

S nečekanou něhou vložil do mé dlaně naplněnou čajovou misku, jeho pohled odchytil ten můj, nepatrně se usmál a využil mého úžasu k polibku na rty. Já jsem ztuhla. Veve se zarazila uprostřed pití. Sia nadšeně vzdychla. Kate povytáhla obočí. Makiki před sebe přetáhla ochrannou hradbu vlasů. Alex se zazubila. A ten bídák toho využil k dalšímu polibku!

Můžeš to brát jako moji snahu o slušné chování ke knihovníkům. O to jsi mne přece žádala, ne?“

Humpf.“

Nebo jsem měl pro tvé potěšení políbit nějakého mladíka? Tvé přítelkyně se několikrát v takovém smyslu vyjádřily, jen si nejsem jist, jestli se hovor nenesl v silně akademické rovině.“

Sia vypadala, že co nevidět dostane noseblood.

Uh. Ne. Uh. Teda ano, v akademické rovině.“

Makiki složil záchvat smíchu.

Mimochodem, ten králíček pod tričkem vypadá opravdu pěkně,“ zašeptal a úplně mě tím dorazil. Dál klidně popíjel oolong, tentokrát po mém boku, Sia dostala na hraní nějakou část zbroje. Vypadal hodně zamyšleně, levou ruku zatínal v nezvyklém gestu, nepatrně tím vířil lokální magické pole. Zkoumavě si prohlížel moje kamarádky, ale ne ve stylu hodnocení fyzického vzhledu, spíš posuzoval vyzařování nebo tak něco, slovo aura bych opravdu nerada použila, i když by to nejspíše vystihovalo.

Nepříjemné ticho odplavila nevtíravá hudební kulisa. V tenhle čas a po těch pár konvičkách už by jindy panovala uvolněná, možná trochu ztřeštěná nálada, moje maličkost by nějaké dobrovolnici cuchala vlasy, vytahovaly by se historky z hlubin sítě sítí. Místo toho tu strašila jediná myšlenka. Co tady vlastně Loki dělá? Hledání artefaktu, to dávalo smysl. Pokusy oblbnout bandu studentů technických oborů? Proč ne, dost kvalifikovaná pracovní síla se hodí. Ale co dělá v čajovně? Opravdu nevypadal už tak slabý, mohl vypadnout pryč, zkusit sejmnout Mortyho, lidem okolo změnit paměť. Moje schopnosti možná překryjí jeho, ale armádu z cizích světů rozhodně ne. Cokoliv s tělesným povyražením by dávno dostal, v té hospodě se na něj lepily dvě intelektuálky a jedna měla rozhodně větší prsa než já, popravdě stačilo by mu projít se okolo libovolné školy a vybírat si. Odmítala jsem věřit, že by ten polibek a moje předchozí dorážení značily cokoliv víc než jeho pobavení a moji dlouhodobou frustraci. Bolelo to. A nevyžádaná bolest jen dolehla k těm dalším. Zkusil mě pohladit po líci, naštěstí Veve jeho ruku nekompromisně odtáhla dřív, než se stačil dotknout obličeje. Sia by tu facku na božskou tvář asi fakt nevydýchala. Zapípání textovky od Mell značilo čistý vzduch, takže se společnost postupně rozcházela.

Tvé přítelkyně jsou rozhodně okouzlující společnost,“ pronesl Loki někde na půli cesty domů. Kráčel zvolna po mém boku, krotký, tichý a podivným způsobem uklidňující.

Kopec pod nohama ubýval krok za krokem, myšlenky opět vířili okolo bolesti ze stálého pocitu nepochopení. Jeho hlas se mihl někde okolo chvilek porozumění v dávném přátelství s někým, o kom mi není známo darmo let, kde pobývá. Jo, vím o sobě, že pokud dotyčný neprovede něco opravdu, ale opravdu šíleného nebo pokud nezaútočí na můj svět v tom nejniternějším smyslu slova, má pořád dveře otevřené, pokud by potřeboval pomoct. Tohle by asgarďan nepochopil ani náhodou a pokud by z toho něco vzal, tak by se jen pokusil využít mé domnělé poddajnosti. V jeho případě čekala ve skladu jedna opravdu ošklivá kniha o materialismu, která by ho velice ráda přesvědčila o jeho vlastní neexistenci. Tolik k mé údajné neškodnosti.

Noční ticho ukončil podivně kovově znějící zvuk. Vzduchem se mihla síť, připlácla mě na Lokiho a zvedala nás kamsi nahoru. Zavřít oči, nádech, výdech, abych nezačala panikařit a ječet z představy výšky, způsobu dopravy a hlavně z té jeho blízkosti. Jo, nějakých deset metrů nad zemí, na cestě neznámo kam a já šílím z blízkosti severského boha, který se už mi na tělo dávno dostal.

Pokud ti nevadí pohled na místo připomínající nákladový prostor letadla, můžeš otevřít oči.“

Opravdu, potemnělý prostor osvětlovala variace na nouzové osvětlení, jako z nějakého filmu, vlevo od nás leželo pár beden zpola překrytých plachtou. Naviják s naší sítí se zastavil přesně ve výšce podlahy, ale stejně to příliš pohodlí neskýtalo.

Nešlo by něco udělat s tou sítí?“ navrhla jsem.

Pokud narážíš na fakt, proč jsem ji ještě neodstranil, věz, že dbám na tvé bezpečí. Stačí menší změna směru pohybu plavidla, aby se nedalo udržet na nohou, takže je lepší nebýt v dosahu stěn,“ opáčil Loki.

Za okamžik dorazí posádka tohoto stroje, pro porozumění jejich jazyku bude nutné na tebe seslat kouzlo.“

Na nějaké souhlasné či nesouhlasné gesto nezbyl čas, protože v našem zorném poli se objevila naštvaná, na krátko ostříhaná blondýnka, za kterou se plížilo několik dalších lidí. Pohlédla na síť, pak na podlahu a protočila oči.

Visí v síti, takže je všechno v pořádku. Nemusela jsi tak vyšilovat, Tove.“

Dva metry od ochranného kruhu, Eriku. Veškeré plánování totálně vyhořelo a to nepočítám ty tři unesené holky v kabině.“

To sem laskavě netahej, postupoval jsem podle tvých instrukcí a tam jasně stálo něco o změnách podoby, nemůžu za sníženou viditelnost, kvůli které se to povedlo až na čtvrtých pokus.“

Máš ráda horké prameny?“ zašeptal asgarďan najednou a pokračoval polibkem do vlasů.

Přestaň se lísat, nahou mě uvidíš leda ve snu.“

To má být výzva?“ nahodil, ale nepokoušel se mě dál hladit a pobaveně sledoval počínající hádku našich únosců.

Tove konečně přestala věnovat pozornost svým kolegům a zaměřila ji na Lokiho. Hmátla po něčem na zdi, síť se nečekaně otevřela, což způsobilo takřka můj pád, ale seveřan tomu zabránil.

Vypadá to, že budu muset vyjednávat z daleko horší pozice, než jsem plánovala, ale pořád máme co nabídnout i někomu mocnému, jako vy Loki,“ přednesla blondýnka.

Vaše pozice neskýtá žádné prostory pro vyjednávání, ani pro moji vstřícnost, slečno,“ sdělil jí dost odměřeným tónem.

Nerada ruším vaši skvělou debatu, ale nutně si potřebuju odskočit, takže kdo mě nasměruje k záchodům?“ zeptala jsem se naléhavě. Jako vyrušení to zabralo úžasně a donutilo to celou skupinku k přesunu do části určené pro pasažéry.

Nahoře se ukázala pravdivá moje domněnka, že tam budou Kate, Makiki a Alex. Záchody vlastnilo tohle vzdušné plavidlo opravdu moc pěkný, rozhodně tohle nebyla žádná turistická třída. Holky seděly v lákavě vypadajících sedačkách a koukaly na film, takže nechat to na mé vůli, zapadnu a asi tam u toho vesele usnu, ale Lokiho ruka na mém zápěstí naznačoval něco úplně jiného. No, možná by mu ten kruh dole nic neprovedl, jenže teď sám jasně viděl, že mu moje ochranitelská schopnost ušetří nějaké ty nepříjemnosti. Nic z toho ovšem nevysvětlovalo moji rostoucí touhu po nějakém jasně majetnickém gestu, snad jen ta dlouhovlasá zrzka, co s nás nespouštěla oči, ale tu bych spíš tipovala na ochranku.

Předpokládám, že víš, kam to letí?“ zašeptala jsem a zakryla to řádným zívnutím.

Zajisté, na Island, zaslechl jsem něco o problémech magickou podstatou ostrova,“ tiše odpověděl.

Zrzka nás dovedla do zasedačky, kde k mé potěše zabral asgarďan pohovku a moji maličkost přitáhl jako živý talisman k sobě. I v takové lehce pokroucené pozici se dalo usnout a to poměrně tvrdě, únava si zřejmě vybrala svoji daň.

 

 

Island, jedno z posledních útočišť skřítků, trollů, víl a další drobné havěti; domov statečných a houževnatých lidí s milou povahou. Místo, kde příroda ukazuje svou laskavou hojnost i smrtelně nebezpečnou tvář takřka v jediný okamžik. A v místech boje ledu s ohněm, ohně s ledem vyvěrá magie, ona životní energie islandských ne-lidí. Na severu se ze zemské kůry prodralo na povrch to, co mělo zůstat na věky pohřbené v lávových polích a islandská magie s úlekem couvla ze svých doupat. Ono couvnutí zaznamenala skupina mladých výzkumníků a rozhodla jednat, aby předešla zničení místní nadpřirozené fauny. Rozhodila sítě, aby se spojila s dalšími odborníky. Dokud se k týmu nepřipojila, Tove, finská programátorka a informační specialistka s kontakty takřka po celém světě, hlavním cíl představoval kontakt s Jane, potažmo Thorem. Programátorka vyhodnotila jako příhodnější pokus navázat kontakt s oslabeným Lokim, a přes Erikovy protesty k tomu přesvědčila ostatní členy týmu. Otázka zněla, zda dotyčný bude ochotný za těchto okolností spolupracovat či pochopí a uklidní situaci na ostrově, a co bude s jeho nedobrovolnými průvodkyněmi. Teď na domácí půdě Erik váhal, jestli by pomoc od jisté americké agentury nepředstavovala menší potíže, než Finka s nevyjasněnou motivací.

 

 

Díky výmluvnosti Kate Islanďané přistoupili na menší poznávací výlet po okolí jejich základny výměnou za naše mlčení o tomhle malém nedorozumění. Na základně si nás vzala do parády Alke, Erikova starší sestra. Naštěstí náhradního oblečení v různých velikost bylo dost pro všechny, takže procházce nic nebránilo. Ostrý, čistý vzduch při prvních nádeších až pálil, ale při koulovačce vyvolané nejspíš Alex, to kupodivu vůbec nevadilo. Všechny lítostivé myšlenky vyhnal mráz a blbnutí na sněhu, proto se nesla zpáteční cesta v rozjařeném duchu.

 

 

Taková hloupost, naprosto nesmyslný plán,“ vrčela programátorka.

Naprostou hloupostí bych nazval ten pokus se sítí, slečno. Dokážu provést celou armádu daleko horším terénem protivníkovi do zad, takže doprovodit bezpečně čtveřici dívek na jedno určité místo považuji za absolutně nenáročné. Jste jen naštvaná, protože do té skupiny nepatříte, slečno,“ sdělil stroze Loki.

Sexisto misogynský,“ zanadávala Tove na odchodu.

Na tohle jen pozdvihl obočí, v té chvíli už patřila k vyřízeným položkám, a pokračoval ve zkoumání map před sebou. V téhle zamyšlené pozici, kdy světlo dopadalo z levé strany, se dostala do popředí jakási křehkost asgarďanovy tváře, něco co asociovalo ruský výraz chandra.

Po hodině a něco odpočinku k naší čtveřici dorazil zamračený Erik. „Původní plán nezatahovat vás jako civilisty do našich potíží s magií ostrova, bouchnul,“ rozčiloval se. „Loki se asi zbláznil, protože prohlašuje, že jako zástupci všech čtyř živlů musíte jít s ním, jinak se na to místo on sám nedostane,“ pokračoval ve svém monologu. „Jak ty zástupce živlů bere, nevím. On sám se mi to neobtěžoval vysvětlit, nejspíš proto, že bych se pokusil mu doporučit někoho z mého týmu.“ Erik už se ani nepokoušel tvářit, že věří v duševní příčetnost někoho ze zúčastněných. „Prý jediné, co můžu udělat je vás řádně vystrojit do větrného počasí, tak si laskavě nezapomeňte vzít teplé prádlo, noci jsou chladné,“ dodal se sarkastickým úšklebkem.

Mě osobně chůze připadala jako dobrý nápad, rozhodně lepší než rozbouřené vnímání po teleportaci, tedy v mém případě, nevím, jak by to snášely holky.

Hm, a to nemohl říct, že nás tam prostě nějak přenese? By tím nejspíš Erika uklidnil,“ pronesla polohlasně Kate.

No, protože bych pak vyváděla já,“ ozvala jsem se velice tiše.

Proč?“ Makiki na mě vrhla nadmíru skeptický pohled.

Bylo mi z toho strašně zle,“ prohlásím. Tohle zaslechne konečně i Alex. Zaraženě se na nás podívá. Nejdřív zazní můj smích a nakonec se hihňáme všechny čtyři a takhle prosím pěkně jdeme ven do neznáma za nevyzpytatelným Lokim. Chudák Erik, bude z nás mít pěkně dlouho trauma.

Krajinu zahalila noc, na nebi zazářila záplava hvězd, jejichž světlo umožňovalo docela pohodovou chůzi nijak rychlým tempem. Asgarďan nás vedl s mě neznámou starostlivostí, náznaky překážek obcházel, i drobné zaškobrtnutí mu stálo za ujišťující pohled. Když přišel Erikem zmiňovaný vítr, zastavil, aby nějakým kouzlem z natažené dlaně prohřál nejdřív každou prokřehlou tvář a pak i ruce.

Moje rozumnější část hledat náznaky problémů. Ale jak se mám dívat po nebezpečí, když vidím dost pěkného chlapa v lehké zbroji, vlasy mu cuchá lehký vítr se sněhem, on se občas otočí a do mé tváře se pak žene červeň?

Skalisko po naší levé straně ožilo, či spíš spící troll maskovaný jako skála započal s výhružným vrčením a potřásáním kyjem. I přestože na trolla Makiki vrhla velice ošklivý pohled, ten vrčel stále dál.

Necháš toho?! Ještě krok a odskáčeš si to takovým způsobem, že z tebe nezbyde ani mastný flek!“ rozohnila se.

Na večeři je moc malý, ale při cestě zpět by bodla svačinka…“ nahodila vesele Kate.

Máš pravdu, nebudeme plýtvat jídlem, vypadá jedle.“

Tohle trolla zaskočilo. Těkal očima z jedné na druhou a viditelně uvažoval, co jsme zač, když se nebojíme a uvažujeme nad jeho konzumací. Jeho obavy zvítězily a on opět předstíral skálu.

Dle Lokiho rychlejšího tempa výstup znamenal zdržení, ale žádný další tvor si nedovolil narušit následující putování. Ticho, klid, dokonce vítr přestal a najednou jdeme jeskyní. Žádný dojem přechodu, ani nic vzdáleně podobného kouzlu. A ten mizerný artefakt to udělal úplně stejně, pomalu se vyloupl z šedi.

Copak? Čekala jsi, že tady bude kvůli nám ohňostroj?“ reagoval severský bůh na můj značně rozladěný výraz.

Ne. Je mi zima a bolí mě nožičky,“ zavrčela jsem, ačkoliv se mi opravdu nelíbila současná absence zajímavých efektů, které nejspíš otálely s průsery v okolním šeru.

Artefakt vzhledem připomínal žulový kvádr metrové délky a půlmetrové šíře. Pokud přiznáme předmětu možnost výrazu, tak tenhle se tvářil tajemně, ukazoval svoji neobyčejnost a pomalu ujasňoval kontury. Díky černé lince pomalu vystupovaly obrysy knihy, runové znaky na obálce podkreslovalo červené světlo, ale stejně tak to mohl být meč, pohár nebo cokoliv jiného, nejspíš si vybíral tvar podle naladění okolí. Kamenné detaily poznenáhla přecházely v papír, dokud se s tichým plop neoddělil artefakt od schránky. Neklidný asgarďan po něm napřahoval ruku chráněnou rukavicí, leč svit mocných run jej odrazoval od zbrklého činu.

Loki?“ narušila jsem jeho soustředění a přivedla pozornost všech na sebe.

Ano?“ zavrčel.

Nerada to připomínám, ale my zpátky samy netrefíme, pokud by se opakovala situace s předchozí knihou.“

Máš obavy, že si s tímhle neporadím?“

Ne. Jen se chci zeptat, jestli bych mohla nést ten artefakt s Makiki dokud nebude vidět základna.“

Dobrá, vyhovím tvé žádosti,“ pravil. Natáhl ruku a neobyčejně něžně se pustil do dalšího kola zahřívání. Na tváři mu pohrával úsměv, co ke svému pobavení vymyslel, odhalil, když dokončil zahřívání Alex. Zase mě políbil!

Taky bych měla dotaz. Nás čtyři jako zástupce živlů jste myslel jak?“ řekla zadumaně Kate.

Jako bezpečnostní opatření. Erik nemá své lidi pod kontrolou. A dost řečí, musíme jít, pokud trváte na nesení artefaktu, cesta s ním bude dost únavná a vy mi tu skoro usínáte.“

O nějakou tu hodinu později se ukázalo slovo únavná hodně slabým přirovnáním, dřívější pohodlný terén vystřídala značně stoupající stezka, podél které popocházely mě neznámé islandské bytosti značně nepříjemného vzezření. Po pár ukázkách Lokiho magie si ovšem na nic víc než ošklivé pohledy netroufaly.

Potřebujete osvěžení a odpočinek, na to jsou termální prameny ideální. Budete pak schopné dojít na základnu po svých, za něco takového ta časová ztráta stojí,“ oznámil a důkladně prozkoumal onu soustavu jezírek s horkou vodou.

Osobně mi to zrovna jako super nápad nepřipadalo, jenže holky mě prostě přehlasovaly a do vody dotáhly. Předtím ovšem proběhlo důrazné vyhrožování Lokimu, že pokud se na nás zkusí dívat, pozná pár velice zákeřných úderů, nejlíp do zubů. Za jiných okolností – mít na sobě plavky a nemít asgarďana v zádech – neváhám a užívám si, ale takhle jsem byla první na břehu.

Copak, že už jsi venku? Moc horká voda?“ zašeptal s pohledem upřeným do krajiny. Opravdu dává pozor, aby se nám něco nepřihodilo?

Akorát teplá, jen chybí pár civilizačních vymožeností,“ zavrčela jsem.

Ale no tak, však jsi sama říkala, že tě nahou uvidím leda ve snu a pokud by tohle byl sen, rozhodně by se děly zajímavější věci.“

Uh.“ Nesnáším, když si chlap pamatuje přesné znění mého výroku, jen aby ho pak použil proti mně.

Když se červenáš, jsi opravdu sladká.“

Můžeš se jít bodnout.“

Jako rozzlobená vypadáš obzvláště roztomile. Už mi jen chybí tvůj vzrušený výraz a mám kompletní sbírku.“

Za tu poslední větu si vysloužil pokus o kopnutí, ale nějak mi to nevyšlo a slítla jsem mu do náruče. Jednou rukou mě přidržel a tou druhou vyslal modravé kouzlo na nějakého otravného skřítka, co se motal okolo oblečení na břehu. Pak mi stáhl čepici z čela a s nesmírnou chutí cuchal vlasy pod ní.

S důrazným šťouchnutím do žeber jsem se mu vymanila, počkala, až se holky oblíknou, utřou se do náhradních triček a konečně vyrazíme. Základna se zjevila tak o dvě hodiny později. Kupodivu před ní nestepoval Thor. Erik s Alke nejdřív zkontrolovali, jestli jsme neprochladly nebo tak něco a pak umístili artefakt do bedny zabezpečené pomalu k uchovávání jaderného odpadu. Mým směrem padlo pár otázek od Islanďanů, což jsem nechala bez reakce a zapadla do první volné postele s myšlenkou, že pokud se mi bude jistá osoba cpát do snu, nechám ji pacifikovat Morťákem.

 

 

Probuzení přišlo brzo, nevhod a rozhodně v té nejhorší fázi spánku, takže výsledný vzhled čerstvě vykopané mrtvoly tomu jen odpovídal. Dokud mě někdo neusadil do sedačky v letadle, moje mysl odmítala cokoliv vnímat, i když komentář programátorky se tam dostal, nejspíš pro jeho značnou nelichotivost.

Za slabou hodinku letu se mi podařilo částečně dospat. Sedadlo vedle mne, kde předtím seděl asgarďan bylo prázdné, blonďatá Finka taktéž mimo dohled. Mé logické já odmítalo jako motivaci následující akce žárlivost a jistou majetnickost, spíš se přiklánělo k ochranitelským snahám, i když polomrtvý v mém pokoji tolik neprudil, ale stejně jsem ho nemusela nutně vidět znova zraněného; nic jiného mě totiž v konotaci s Tove nenapadlo. Do zasedačky jsem vlítla jako namydlený blesk.

Ona má větší prsa než já,“ okomentoval jsem zjevné přednosti polonahé blondýny.

Uh.“ Loki nejspíš poprvé v životě netušil, jak reagovat.

To na tebe letí akorát ty vyvinutější ženy?“

Severský bůh se vůčihledně snažil podat nějaké rozumné vysvětlení, i když tam stál plně oblečený do všech těch kousků plných přezek a složitého zapínání a já si pořád živě pamatovala, jak složitě se rozepínala pouze jeho spací tunika.

Nikdo tě sem nezval, holčičko, tak přestaň otravovat a vypadni,“ prohlásila Finka s hlubokým znechucením.

Hmm, jen si vezmu tuhle chodící hromadu problémů a nechám tě tu v klidu fantazírovat, takže se nenech rušit,“ opáčila jsem při odchodu.

Tak nevím, jestli větší úžas vzbudil oblečený Loki, nebo moje celkem mírumilovně vyhlížející maličkost, ale chudáci Islanďani prostě zírali, kdežto Makiki, Kate a Alex v klidu dál pojídaly obložené chleby. Asgarďan byl usazen zase zpátky do sedačky, já popadla chleba bez kopru a užívala si ten klid, protože ani jeden seveřan pořád nebyl schopen slova.

Prakticky založená Alke zobrazila mapu na hlavní obrazovku a zkoumala, kde by mohlo plavidlo přistát bez nějakých velkých potíží a nevyvolalo by nějaký přehnaný rozruch. Jenže Lokiho ledově chladný hlas prosadil přílet k AZ tower a následný magický přenos naší skupinky přímo do věže.

 

 

Dva týdny po událostech na Islandu. Jedna konkrétní knihovna nacházející se v Praze. Knihovnickou mafií vyklizená určitá studovna a v ní jistá osoba.

Ty, ty mizero bídácká. Normálně jsem se o tebe bála a ono to zatím celé bylo divadýlko,“ zakřičela jsem na vzhledem třicátníka, ale věkem tak dvaadvacetiletého.

Slečna neví, že se má ve studovně mluvit potichu?“ odpověděl s úsměvem.

Hlasité třísknutí anglicko-finským slovníkem vedle jeho rozečtené knihy jen dokreslilo můj hněv. Bolest i zlost probublávaly ve smrtící kombinaci, která naznačovala fyzickou inzultaci. Jenže uhodit jeho bych nedokázala a náš minulý vztah v tom žádnou roli nehrál, to byla jen moje neschopnost jasně projevit emoce z toho špatného spektra. No a taky jsem nějak tušila, že by mi to dovolil, což mě taky popuzovalo.

Nepruď. Chci slyšet to tvoje logické a jasné vysvětlení, proč jsi na mě nasadil severského boha.“

Co se ti nezdá?“

Laskavě mi odpověz na otázku.“

Ty máš svoje zdroje, já mám svoje zdroje. A pokud nejsi víc jak po půlroce schopná mít rande, tak jsem se postaral, aby se tě ujal někdo dostatečně šarmantní. Navíc tady dotyčný obtěžoval s počasím na popud jistých dětinských matfyzáků, tak jsem mu navrhl něco užitečnějšího na práci.“

Fakt skvělý.“

Dlouhý vlasy, parádní zboj, takových obrázků schraňuješ v počítači kupu, ne?“

Možná se mi tenhle styl líbí, jenomže americké agenty za zadkem mám až po setkání s živým obrázkem.“

Vážně?“

Hele, jdi už se vážně bodnout. Patří ti můj obdiv za to, že jsi Lokiho k něčemu překecal, ale jestli jsi mě chtěl definitivně hodit přes palubu, stačil by mail.“

Než stačil něco dodat, popadla jsem slovník a odkráčela rychle pryč s pocitem, že den se může akorát zhoršit. Opravdu, venku jsem málem zapadla do kanálu bez poklopu, naštěstí mě Mortifer odtáhl do bezpečí. Nabídl mi rámě a procházku vyhýbající se místům plných lidí. Nakonec jsme se doloudali k nějakému parku poblíž školy.

Na jednom obrovském stromě viselo překvapení. Agent Clint Barton, hlásala jmenovka na krku. Krom jmenovky, nepočítaje provaz poutající jej ke větvím, měl na sobě ještě kapsáčové kalhoty a šátek v puse. Nic dalšího. Opravdu podívaná pro bohy.

Je fakt dobrý, jeho by nejspíš pád do kanálu nerozhodil, ale podařilo se mi ho nakonec zneškodnit,“ vysvětlil temný půl elf po mém boku.

Nevypadá špatně. Proč je na tom stromě?“

Brzo se tu objeví banda pištících holek a nějakou dobu bude trvat, než ho pustí a než jim dokáže zdrhnout.“

Bezva.“

Další chůze probíhala v zamyšleném tichu. Mortyho dlaň v mé dlani nic neslibovala, ani nevyčítala, jen udržovala správný směr. Nakonec mě dovedl do čajovny ve věži, objednal hodně sladkou dáta másalu a zapadl do hromady polštářů.

Víš, co je na tom nejhorší? Ono to dává dokonalý smysl; Asgarďan získal dva artefakty, nad budovami ČVUT přestalo soustavně pršet a lidi na Islandu mají klid,“ povzdechla jsem si nakonec.

Něco tmavě zeleného se mihlo v okraji mého zorného pole a narazilo do nastaveného polštáře.

Podle mých informací stačí jediné kouzlo, aby sem naklusal pan ředitel Lex.“ Morty vypustil tuhle větu ze rtů s nelíčeným zadostiučiněním.

Nechci si stěžovat na tvou péči, ale to máš jako neplacené volno z komiksu?“

Kdeže, vybírám si volno za přesčasy.“

Loki opřený o stěnu těkal pohledem z temného půl elfa na moji maličkost a zase zpátky. Úder polštářem ho nejspíš jen překvapil, takže úžas v něm musela budit tahle scéna.

Máš mě za tolik slabého, abych jen plnil přání nějakého smrtelníka?“

Něco tak trapného by vám nenavrhl. Jen nejspíš poukázal na jisté skutečnosti, které se vám mohly hodit.“

Ano?“

S tím, že jsem byla příjemný bonus pro pobavení, problém nemám, ale pokud váš zájem vězí v touze po obletování a podobně, stačí dojít před nějakou vzdělávací instituci plnou dívčího elementu a obdivovatelek najdete dostatek.“

Předtím jsi nevypadala, že máš takhle nízké sebevědomí.“

A vy jako takový otrava.“

Loki se zatvářil silně dotčeně. S teatrálním mávnutím pláštěm opustil místnost, aby se za nějakých dvacet minut vrátil s konvičkou čaje. Probodával Mortifera řádně vražednými pohledy.

Chci tě požádat o pomoc. K úplnému využití knih, které jsem s tvou asistencí získal, potřebuju další prameny a pracovalo by se mi daleko lépe, kdybych je měl nějak nachystané.“

Loki způsobně seděl na polštářku, ve tváři klidný výraz, žádná štěněcí oddanost ani ohníčky šibalství v očích.

V jeho prospěch mluvily dvě věci: vážně jsem neměla dlouho rande a tenhle jeho současný přístup se mi dost zamlouval.

Podívám se na to, a pokud to bude v mých možnostech, připravím relevantní dokumenty k další práci. Můžeme se domluvit na příští středu od tří hodin v Moravské zemské knihovně.“

Zajisté. Pak se můžeme podívat na tvůj cit pro odplatu, pořád je očividně porouchaný.“

Není. Prostě takhle nefunguju, nehledě na fakt, že pokud se někdo nechá dobrovolně praštit, nepřineslo by to odpovídající úlevu.“

Poposedl lehce mým směrem, ale Morti důrazně zavrčel. Asgarďana vyhodnotil jako podstatné bezpečnostní riziko už dávno a odmítal ho pustit do mé blízkosti.

Pokud svého ochránce udržíš o kousek dál, mohl bych ti dát ochutnat tenhle oolong, je úžasný.“

Hmm, Morti?“ zapředla jsem.

Beze všeho. Jen ber v potaz, že někdo jeho jména je rodičem osminohého koně a něco takového by se dost těžko vysvětlovalo jistému hromovládci,“ odpověděl mi temný půl elf.

Loki po téhle narážce pobledl a zatnul levou ruku v pěst, nejspíš uvažoval nad fyzickou inzultací, ale nejspíš si to rozmyslel a začal se nadechovat ke kouzlení.

Dost! S tebou by se mohl Lex bít na férovku, jenže mě si ohne přes koleno a seřeže mě za to, jak jsme pokazila studiu na VŠ.“

Seveřan nevěřícně zakroutil hlavou na mojí nebojovností. „Zkus prosím tě ten příští týden dorazit bez něj.“

Konec

Zdroje inspirace, místa odkud jsem si půjčila pár nápadů a poděkování

Za testování nápadů a připomínky denzilovi,

Kate, Alex, Makiki, Veve a Sie za odvahu nechat se zatáhnout do děje,

Janě za pomoc s textem a půjčením psa do příběhu,

Haadokovi za ujasnění několika drobných reálií,

Linis za celkovou podporu v psaní,

Nagadir za dávku motivace k přepisování a úpravám textu

těm všem děkuju.

Vypůjčila jsem si: postavu temného půl elfa Mortiefera z komiksu Svět bez jména od Lysandry,

Nápad na Lokiho zahřívací kouzlo a poněkud nemilou situaci agenta Clinta od Alice Nasweter,

Jistou dávku inspirace týkající se vztahů od Allassy,

Vzhledem k tomu, že jsem četla a zároveň psala, jistě se tam muselo vyskytnout něco od tamtoho lokiho.

 

 

Lig: Mortifer

Lig: Mortifer published on

Mortifer vyběhl z budovy Akademie, jež začínal halit dým a dusit všechny okolo. Plameny šlehaly do výšky několika metrů, zvláště pak z jedné přízemní místnosti. Tam požár zjevně vypukl. Všichni se snažili co možná nejdřív dostat ven a zalykali se kouřem.

„ Ansuet, zatraceně !“ došlo Mortimu a zaběhl zpátky do budovy. Cestou se srazil ve dveřích s kašlající Lexim, ale ani jeden v tu chvíli neměli zájem řešit osobní potíže.

Ansuet seděla na zdi obíhající Akademii. Ona vevnitř vůbec nebyla a byla možná jediný, kdo věděl, jak požár vznikl. Více osob nenávidělo toto místo a bylo by nejradši, kdyby bylo vypáleno od základů, ale paradoxně zrovna tenhle požár vznikl hloupou nehodou se žhavým uhlíkem a slaměným panákem. Hloupá nehoda.

Ale Mortifer se snad zbláznil! On běží zpátky do toho hořícího domu! On zešílel!

Ansuet seskočila ze zdi a vyběhla tím směrem. Ten blázen je schopen prohledat celou Akademii, momentálně celou v plamenech a sám při tom uhořet. Musí to vzít zadem, tam ještě nehoří tolik…musí ho najít!

Strhla z okna závěs a hodila si jej přes hlavu, když tím oknem lezla dovnitř. Kouř už byl cítit i tady, ale sem se ještě oheň nerozšířil. Venku už se mezitím pokoušeli požár hasit, zatím neúspěšně.

„ Mortifere !“ snažila se křičet Ansuet, ale nešlo to. Neuměla pořádně křičet a i když se snažila, dusil jí kouř. Padla k zemi a začala se plazit. Narazila na ležící postavu a v rychlosti zjistila, jestli dýchá. Žádný dech. ani maličký. Ne, nebyl čas ho oživovat. Musela najít Mortiho. Tohle Morti není, musí dál.

Kolem proběhli tři lidé, ani ji nepostřehli. Nic nového pod sluncem, ona přece vůbec neexistuje, jak praví oficiální verze. Plazila se dál a snažila se dostat k přední části.

Někdo ji chytil za kotník, nijak pevně, ale stejně se otočila. To jsou ale náhody. Bohové musí mít opravdu zvrácený smysl pro humor. Nebyl to nikdo jiný než Alderon, kdo se jí z posledních sil chytal.

„ Vytáhni mě, parchante…“ zasípal a rozkašlal se. Ansuet si všimla, že má rozbité čelo a hlubokou ránu přes hrudník…ale poznala – JAKOU ránu. T

Takže- Morťák nemůže být daleko.

Vytrhla se mu a plazila se jako o závod dál. Šedí byli všichni, ale jen Mortifer má nezaměnitelný odstín kůže. Neležel příliš daleko, nezdál se být při vědomí a sotva dýchal. Ansuet už měla sama dost…a navíc, jeho by těžko někam táhla. Krvácely mu obě předloktí. Tohle bylo hodně zlé.

Dívka měla popel úplně všude, začala se jím taky dusit. Nemohla ani brečet, tohle byla zoufalá situace. Náhle se Mortifer rozkašlal a otevřel těžká víčka.

„ An-suet…“ zašeptal

„ Mortifere!“

Aeltarnen se začal pokoušet drápat na všechny čtyři: „Musíme…ven..“šeptal

Mortifera najednou někdo chytil pod křídlem a zvedl. Ansuet popadl nad zápěstím a táhl sebou. Vzhledem k tomu, že osoba vypadala ještě při síle a mířila k východu i s nimi, nevzpírala se nijak. Nechala se vést, cítila se TAK unavená….rozkašlala se. Mortifer už byl vlečen jen jako bezvládné tělo. Upadl do bezvědomí. Ansuet ještě vnímala, když opustili budovu Akademie. Pak se vzdala vědomí i ona.

Když se probudila, leželi v krytém voze, vedle sebe, na kozlíku před nimi poháněla koně postava se závojem. Morti spal, ale v mezích možností byl v pořádku. Obě předloktí měl poctivě obvázané, ale místy opět začínala prosakovat krev.

„ Napij se, ale pomalu.“ pověděla kočí a otočila hlavu.

„ Saparsón…?“

„ Já si svoji rodinu hlídám, copak jsi zapomněla?“

Žádné nové stránky, ale aspoň nějaké novinky

Žádné nové stránky, ale aspoň nějaké novinky published on Žádné komentáře u textu s názvem Žádné nové stránky, ale aspoň nějaké novinky

Zdravím, mí milí čtenáři!

Posílám pozdravy z mého aktuálního pobytu v komiksovém podsvětí!

Je mi naprosto jasné, že to, co by jste si přáli ze všeho nejvíc, jsou nové stránky komiksu, ale to je zrovna ta věc, kterou vám v tuhle chvíli nemůžu dopřát.

Proč?

Protože momentálně pracuji na tajných komiksových projektech (jako rádoby profesionální komiksový autor, kterým bych chtěla být) a to dokonce dvou!

Prvním projektem je barvení výborného komiksu, který napsal a nakreslil můj komiksový kolega Jirka Tesař, a který by měl pravděpodobně začít vycházet v nejmenovaném dětském časopise na podzim. (V Ábíčku, stejně jako náš předchozí projekt Zapadlé Království.)

Druhého projektu se účastním nejen jako barvíř, ale také jako kreslíř jedné z kapitol této grafické novely – opět podle scénáře Jirky Tesaře. Jde o výborný projekt spojující několik českých autorů, který bude tentokrát publikován anglicky! Až budu mít víc informací, popíšu Vám víc 🙂

Oba tyto projekty mě zaměstnávají ve volném čase a až (ne že bych si stěžovala), takže pro sebe maximálně vytvořím sem tam nějaký obrázek pro legraci nebo na procvičení určité techniky. A to jsou ty obrázky, které jsem byla líná v posledních letech nahrát na tenhle web.

Takže – to, co bych ráda, je nahrát víc obrázků, které jsem doteď neposlala online

a taky propojit anglickou a českou část webu, aby pro mě bylo jednodušší vytvářet nové příspěvky.

Očekávejte novinky a mrkněte se do galerie a fanartu na nové obrázky!



Eler: 3 Vé aneb Velmi Věrné Vztahy

Eler: 3 Vé aneb Velmi Věrné Vztahy published on

Bylo krásné sobotní odpoledne a Mortifer s Foebusem Lys, Morwen a Goblochovi pomalu odpouštěli urážku, která jim byla způsobena. Vy si teď asi myslíte, že ta způsobená urážka nebude až tak velká, když je možné ji odpustit. Ale nemáte ani tušení, jakou pevnou vůli odpuštění urážky vyžadovalo. Ale nazačínejme od konce. Vraťme se na začátek.

***

Byla zima a Foebus se s Morťákem vraceli z jedné ze svých častých návštěv čajovny. Cestou domů Foebus vyprávěl vtipy o politicích, zvířátkách a o tchýních. Morti ho ale nevnímal. Začínal mít divný pocit. Když Lys oznamovali, že jdou do čajovny, byla až moc milá a řekla mu, ať moc nepospíchají. Obykle je Lys nechtěla pustit. Pokaždé, když Morti s Fouňou odejdou, znamená to pro ni, že bude muset vytřít podlahu, utřít prach, vynést odpadkový koš a umýt a utřít nádobí, což jinak dělají domácí otroci Morti s Fouňou.

Když dorazili domů, tak Morti zjistil, že ho jeho tušení nezklamalo. Vedle botníku byly dvě krabice plné nejrůznějších věcí a vedle nich stály Lys, Morwen a Gobloch a podivně se usmívaly. To už začínal mít divný pocit i Foebus. Málokdy se stalo, aby měla Důležitá trojka (Lys, Morwen a Gobloch) dobrou náladu. Fouňa se už chystal pronést nějakou poznámku, která by odlehčila napjatou atmosféru, ale Morti do něj strčil, čímž mu chtěl naznačit, aby raději mlčel. Věděl, že Důležitá trojka má něco důležitého na srdíčku. Uběhly asi dvě minuty naprostého ticha než Lys udělala malý krok dopředu a pronesla několik vět, které se Mortimu vryly do paměti.

„„Tedy, průzkum mezi autory Deníku vraha prokázal, že vystupující postavy jsou pro tvůrce nepřitažlivé. Proto se nejmenovaní tvůrci rozhodli, že si vytvoří nové a přitažlivější postavy. Pro tebe, Foebusi, to přetlumočím. Hledejte si nové bydliště a novou práci. Sbohem!“ ”Dokončila Lys a odešla do pracovny.

Fouňa ani Morti tomu nemohli uvěřit. Lys je přece nemohla vyhodit! Venku narazili na několik svých, teď již bývalých, kolegů. A všichni jim potvrdili, že je Důležitá trojka vykopla. Tak Mortimu nezbylo nic jiného, vzal Foebuse za rameno a vedl ho do černočerné tmy. O několik hodin později dorazili k letnímu dětskému táboru, který měl podivnou shodou okolností jako celotáborovou hru Deník vraha. Tam se seznámili s dvěma instruktorkama a Fouňa, který nedokáže mlčet, jim řekl o vyhazovu z Deníku. To se instruktorkám vůbec nelíbilo a rozhodly se jednat. Příštího dne byla ve všech novinách velká výzva přes celou stránku:

Jste fanoušci Deníku vraha? Jste věrní fanoušci Deníku vraha? Jste ochotni za vaše hrdiny bojovat? Pokud ano, tak hledáme právě vás. Pište na adresu fdv@seznam.cz a my vám napíšeme podrobnosti. Naše heslo zní: Věrnost, vážnost, vytrvalost (zkráceně 3Vé)

Zdálo se to až k nevíře, ale za devět dní bylo před Lysandřiným bytem na tisíc fanoušků, kteří nesli transparenty typu: Chceme zpět Deník!!! Vraťte nám Sharesse!!! Nic není lepší než Deník vraha!!!

A tak Důležitá trojka podlehla tlaku a již o dva dny později se na internet vrátil Deník vraha se všemi hrdiny. Když Foebus uviděl, co tento sraz dokázal, řekl Mortimu: „Tomu říkám Velmi Věrné Vztahy.”“ Morti na to nic neřekl, protože to byla první chytrá věta, kterou od Foebuse slyšel.

 

Eler

Eler published on

„Brý ráno. Jak se vede?““ Dva studenti Akademie Cechu se otočili. Přestože nikoho jiného na chodbě neviděli, nebyli si jisti, zda ten pozdrav patřil právě jim.

Jeden z těchto studentů se jmenoval Mortifer a ten druhý Foebus. Byla to taková dvojka, skoro až nerozluční kamarádi. Nebyli zvyklí, že by je někdo na chodbách

Akademie pozdravil, natož položil otázku.

„Už bylo i líp.“ odpověděl Foebus. Poténásledovaly další otázky, během kterých se Foebus dozvěděl, že ten, který je pozdravil se jmenuje Eler a nastoupil

na Akademii teprve před dvěma dny.

Mortifer se jejich rozhovoru nezúčastnil. Přemýšlel. Byl si jist, že Elera od někud zná nebo mu alespoň někoho známého připomíná.

Uběhly další dva dny a Eler se stal velkým přítelem Foebuse i Mortifera. Právě tento den měli hodinu s učitelem Alderonem, který jim dával několik rad.

„Musíte se pořád učit nebo skončíte s Akedemií!!!“ Mortifer pozoroval, že Eler je během hodiny s Alderonem nějak nervozní. Po Alderonově větě se

Eler zvedl a ze třídy vyběhl. Foebus i Mortifer si všimli, že měl slzy v očích.

Eler se po zbytek vyučování neukázal. Přišel až tehdy, kdy oba jeho přátelé byli ve svém pětihvězdičkovém pokoji.

„Kde jsi byl?“ zeptal se Foebus.

„Do toho vám nic není!!!“

„No tak, měl jsem o tebe docela strach. Nikdy nevíš, co tě na chodbách Akademie může pot-kat. Že mám pravdu, Mortifere?“

„Eler, souhlasím s tím, co řekl. Alespoň řekni, proč jsi odešel.“

„Odešla, vlastně odešel jsem, protože se mi chtělo.“

„Odešla??? Takže jsi holka! To je skvělé. Ženská společnost umí potěšit.“ To je celý Foebus.

„Mortifere, znal jsi Merida???“

„Ano, Eler, jeho jsem znal. Byl to můj spolubydlící před Foebusem a byla to nejlepší osoba, kterou jsem na Akademii znal.“

„Merid byl můj jediný bratr. Proto jsem na Akademii. Chci ho pomstít. Chci zabít jeho vraha. Tu zrůdu jménem Alderon.“

„V tomto případě máš jedinou možnost. Za týden je taková přehlídka, hnusnej novodobej zvyk, a tady budeš mít možnost vyzvat každého z Akademie.

Třeba i Alderona. Půjdu se projít. Potřebuji si vyčistit hlavu.“

Mortifer šel na hřbitov. Procházel se, dokud nenašel jméno Merid. Tak dlouho tady nebyl. Seděl tam a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby Merid žil.

Poté začal říkat vše,co se od stalo od té nešťastné události, kdy Merid přišel o život. Vyprávěl mu o Eler, jak ho chce pomstít a jak mu závidí, že měl takovou sestru.

Přišlo mu to divné, ale po té zpovědi mu bylo líp než před ní.

Týden uběhl jako voda a byla tady ta přehlídka. Eler udělala to, co chtěla. Vyzvala Alderona na souboj na život a na smrt.

Všichni z Akademie se dívali, jak nováček chce zápasit s Alderonem. Meče se ve světle zaleskly a ….

 

Tobruk: Zakázka

Tobruk: Zakázka published on

 

„Neměl jsem tu zatracenou práci brát.“ Napadlo Mortifera, když vzhůru nohama – zavěšený z okapu za nohy – pozoroval, co se děje v místnosti uvnitř hospody. Jeho úkol byl prostý jak facka. Zabít jednoho z obchodníků, kteří dováželi do města drahé kameny. Kdo ho najal nevěděl, peníze dostal předem. Ale snadno si domyslel, kdo by měl zájem na smrti tohoto muže. Jedině konkurence. Ale kdo ho najal nebyla teď jeho starost. Nestál o problém z takové prkotiny jako byla tahle. Chystal se udělat s obchodníkem rychlý proces a hlavně rychle vypadnout.

 

Josua seděl ve svém pokoji, v průzračné a bohatě zdobené sklence se převalovalo červené víno. Josua byl úspěšný muž. Dokázal vydělat víc než všichni v tomhle městě. Věděl to a dával to každému najevo. Mít dost peněz ale ještě neznamená žít bez starostí. Starostí měl Josua plnou hlavu. Ani teď, i když vychutnával sklenku svého oblíbeného vína, neměl klid. Obchody už byly uzavřeny, zisky získány, ale to co mu vrtalo hlavou nemělo nic společného s obchodem.

Víc než cokoli jiného, ho tížila myšlenka na včerejší dopoledne. Na ty muže, kteří u něj byli. Vypadali dost nebezpečně… šíleně a měli výraz člověka, který udělá cokoli. Cokoli aby dostal to, co chce. Vzpomínka na jejich obličeje ho děsila.

„Ne, nemám žádný takový drahokam. Nemám zájem o problémy, běžte pryč.“ S těmito slovy je vyhazoval ze svého obchůdku. Lhal, měl ten kámen a bál se, že se pokusí ho získat jinou cestou. Mohli by… sem prostě vrazit a podříznout mu krk. Proti přesile by nic nenadělal…

Při tom pomyšlení Josua vzteky hodil sklenici do krbu. Pokojem se rozlehlo několikeré křáp, jak se sklo tříštilo. „Ale vždyť to nešlo jenom od kr…“ pomyslel si Josua, ale to už bylo to poslední, co dnes stihnul. Jeho vědomí se pomalu začalo ztrácet spolu s krví vytékající z ošklivé rány na jeho krku.

 

Mortifer zasunul samostříl zpátky pod plášť a svižně přeručkoval po okapu dolů. Práce byla hotova. Čistě a přesně, jako obvykle. Byl čas oddychu. Zamířil do nedaleké hospody, kde měl pokoj a kde ho už jistě čekalo dobré teplé jídlo. Byl sám se sebou spokojen, stejně jako když pekař upeče chutný a hezký dort. Měl pocit dobře odvedené práce….

 

V pokoji ho opravdu čekalo ještě teplé jídlo. Hostinský byl dochvilný a přesný. Mortifer měl tyhle dvě vlastnosti rád. Sám se snažil být co nejpřesnější a nejdochvilnější. Je to přeci alfa a omega jeho práce. Odstrojil se a pustil se do jídla. Popíjel při tom vodu a četl si dnešní noviny. „Další mrtvé tělo objeveno ve stokách pod městem“ hlásal titulek na první straně. Článek popisoval, jak krysař, který se stará o podzemní část města, objevil při svých obchůzkách další tělo – už šesté od té doby, co se tam začaly objevovat – mladé ženy. Svlečené a s vyrytým znakem na břiše. Tělo prý muselo ve stokách být už minimálně několik dnů a údy již byly ohlodány zdejšími krysami. Následoval obrázek kruhového ornamentu s trojúhelníkem vevnitř. Městská rada vyhlásila odměnu za informace vedoucí k dopadení pachatele nebo pachatelů. Mortifer se nad částkou, která se skvěla na novinovém papíru, musel pousmát. „To snad nemyslí vážně, tímhle tak akorát přilákají do stok vandráky co se tam ztratí a pojdou.“ pronesl s plnou pusou a úsměvem na rtech.

Jídlo bylo dobré a bylo ho dost. Cítil se plný a unavený. Čas na malého šlofíka, v noci ho možná ještě bude čekat další práce. Lehl si do postele a svět kolem něho se začal rozplývat. Realitu vystřídalo bdění a bdění pomalu snění.

 

Probudil se až o několik hodin později. Oheň v krbu už pomalu vyhasínal a na stole, místo zbytků od večeře, ležel pergamen.

„Aaaaaaaar“ protáhnul se „Práce….“ Unaveně vzal pergamen do ruky a četl.

„Skvěle jste to dnes večer provedl. Dostavte se prosím do bývalé budovy cechu kupců přesně o půl jedné dnes v noci.“ Hodiny u dveří ukazovaly právě půlnoc. „Akorát dost času připravit se a vyrazit.“ pomyslel si…

 

Hodiny na stěně nad zaprášeným stolem ukazovali za pět minut půl jedné. V místnosti sedělo pět mužů.

„Toho mrňouse podříznu jako nic!“ pronesl jeden z mužů a prsty jemně přejel po zahnutém ostří.

„Je to vrah, nezapomínej na to.“ povzdechl si druhý z nich „Mohou z toho být problémy.“ Odpovědí mu byl dlouhý a zlomyslný smích.

„Ne.. o to bylo postaráno. Buďte klidní. Přijde, zemře….“ Muž si zasunul dýku zpět do pochvy “Žádná věda.“

 

Mortifer byl přesný. Půl jedné, budova bývalého cechu obchodníků. Když vcházel do místnosti, něco mu nesedělo. Pět mužů na jednání? To je špatné znamení. Seděli tu po tmě, to je výhoda pro něj. Obě ruce se mu pevně tiskly k dýkám na jeho bocích.

„Dobrý večer, příteli.“ Pronesl se zářivým úsměvem muž sedící na konci místnosti. Mortifer si všiml, jak jsou ruce všech přítomných připraveny v okamžiku tasit zbraně a zaútočit. „Sakra, je jich moc.“ pomyslel si, ale mlčel a pozoroval všechny přítomné.

Srdce pravého bojovníka tepe silně. Pravý bojovník se vrhá do boje s válečným pokřikem na rtech, pravý bojovník se nebojí ničeho. Zato vrahovo srdce bije vždy klidně, pravý vrah se do boje nevrhá, snaží se ho vyhrát ještě před tím, než začne. Moment překvapení je pro vraha často otázkou života a smrti. Když je na jeho straně, může rozhodnout boj během několika vteřin. Ale ne, když jde o boj proti pěti mužům…

 

Mortifer se zhluboka nadechl, vytáhl své zbraně a… začal zabíjet. V zabíjení byl opravdu dobrý. Než se muži vzpamatovali, dva z nich už padali k zemi bez jediné známky života. Další dva se zvedli a už skákali na místo, kde byl Mortifer. Jeden zemřel letmo a druhý po dopadu na zemi.

„Hrozná nevýhoda ve tmě nic nevidět.“ Pomyslel si Morti, když stál proti poslednímu muži.

„Co… co jste zač? Nějaká příšera?!“ muž upustil dýku a zvedl ruce nad hlavu. „Nechte mě být, dám vám peníze!“.

Mortifer skočil na stůl a v podřepu mu přitiskl dýku na krk „Proč jste mě chtěli zabít? Mluv!“ Muž značně znervózněl.

„Byl… byl jsi na obtíž, už tě nepotřebovali. Řekli nám, abychom tě uklidili.“

Mortifer se ušklíbl „Kdo, oni?“

Muž začal koktat „N-n-nevím.“ Mortifer se na něj usmál

„Pomůžu ti.“ Řízl ho dýkou do ramene „Ta dýka je potřená pomalým jedem. Bude tě pomalu zabíjet, nejdřív přestaneš cítit ruce a pak pravděpodobně budeš pociťovat jak se ti rozkládají vnitřnosti. Když mi řekneš, pro koho pracuješ, ulehčím ti to.“

Muž vytřeštil oči „Ne, ne, já nechci umřít.“ Mortifer se usmál, věděl, že muž proti kterému teď stojí, je slaboch. Z těch se dobře získávají informace.

„Tak mluv!“ tlačil na muže.

„Já… moc toho nevím, akorát místo, kde se setkáváme! Jsem jenom poslíček, jenom pěšák. Nezabíjej mě, prosím!“

Mortifer se ušklíbl „Víš víc, vidím ti to v očích, červe.“ Muž už neměl daleko k tomu omdlet.

„Pravé poledne, dnes…. tady. Máme dostat svoje peníze. A… mají si vyzvednout tohle.“ Muž sjel rukou do kapsy a vytáhl velký krvavě rudý diamant. Mortifer mu ho hbitě sebral. Muž si ho nechal vyrvat

„Teď mě dejte protijed!“

Mortifer se na něj podíval udiveně „Nemluvil sem o žádném protijedu, řekl jsem, že ti to ulehčím. Sbohem.“

 

Krev stékala z úst mrtvých mužů a tvořila malé kaluže. Bylo třeba to tu uklidit. To už nebyl takový problém. Mnohem více tížil Mortifeovu mysl krvavý diamant, který se mu uvelebil v kapse. Něco tu smrdělo, a smrdělo to hůř než pět mrtvol. Morti prohledal muže a našel přívěšek. Ten symbol už někde…. jistě! Ten samý symbol, co byl v novinách…

 

Kapky deště dopadaly na dlážděnou ulici. Lidé se choulili ve svých šatech a spěchali, aby už byli někde v teple. Zima se do těla zakusovala tím hlouběji, čím promočenější byli šaty. Počasí, že by psa nevyhnal. Ale když vám jde o život, všechno to úspěšně ignorujete. Mortifer seděl v podřepu na střeše. Měl odsud dobrý rozhled, viděl jak na postranní, tak na přední vstup. Hodiny na radnici odbíjely dvanáctou. Zněly smutně, dnes byl dobrý den na umírání. Jediná postava, která zatím vešla dovnitř, zatím nevyšla. Čekal ještě několik minut, byly dlouhé a únavné, ale vrah nesmí polevit, ani v takovémhle počasí…. Konečně se dočkal, postava – muž vyšla ven a rozepnula černý deštník.

Mortifer dobře věděl, jak sledovat člověka, aniž by o tom měl dotyčný ponětí. V tomhle počasí se nikdo nahoru nedíval, takže jediné, s čím si musel dělat starosti, bylo, aby stačil udržet s neznámým mužem krok. O několik ulic dál musel seskočit dolů a pokračovat po ulici. Naštěstí se muž neohlížel, spěchal jako ostatní. Konečně zahnul do jednoho ze starých domů na okraji města. Mortifer prošel kolem jakoby nic, zahnul za roh. Měl štěstí v prvním patře bylo jedno z oken pootevřené. Lehce se do něj vyhoupl. Dům byl jeden z těch skladištních domů, kde většinou přebývaly nějaké firmy, nebo byly opuštěné a sloužily jako přístřeší pro žebráky. Tenhle moc opuštěně nevypadal. V místnosti, kde se ocitl byly rozvěšené na šňůrách hábity, na prsou měly přišitý zlatý znak, stejný, jako už dnes viděl.

 

Ralph měl starosti. Dá se říct, že velmi velké. Zaplatil velký obnos peněz, aby získal jistý diamant a nyní byl i bez peněz i bez diamantu. Ti zmetci ho podvedli, sbalili peníze a zmizeli. Není po nich po celém městě ani stopa. Ani si nevzali v hospodě osobní věci a vypadli.

Ralph byl velmi rozrušený. V jeho věku a postavení nebyl na podobné zacházení vůbec zvyklý. Právě seděl ve své pracovně se svými blízkými spolupracovníky a dohadovali se, co dál.

„Víte, že ten diamant je životně důležitý pro náš obřad.“

Jeden z mužů sedících v pohodlných křesel kolem stolu se potutelně usmál „Ty víš moc dobře, stejně jako já, že je tu ještě jedna možnost.“

Ralph kývl, věděl o ní, ale…. to už bylo i na něj příliš. Několik děvek, dobrá, ale děti?! „To je poslední možnost. Jenom pro případ, že všechno ostatní selže.“

Muž se k němu nahnul blíž „Všechno ostatní selhalo! Nemáme čas! Víš, co se stane, když selžeme… Vše přijde vniveč! Náš pán bude muset čekat dalších 10 let. Dnes je ten den! Nemáš diamant, musí přijít jiné oběti.“

Ralph byl od přírody svině. Už od malička šikanoval děti kolem sebe, později se dal na dráhu zločinu a nikdy se neostýchal zabít, nebo vyhrožovat. Ale obětovat děti… Ralph kývnul a spolu s tím ho opustilo veškeré dobro, které se v něm ještě drželo.

 

Mortifer kráčel po chodbě domu, oblečen do hábitu vypadal jako každý jiný v tomto domě, nebylo mu vidět do obličeje a hábit byl na tolik velký, že zakrýval všechny části těla.

„Dokonalý převlek“ pomyslel si, „teď jenom opatrně, nesmím se prozradit.“ Srdce mu i přes jeho dlouholetý výcvik bušilo jako o závod. Věděl, že stačí málo a tahle malá návštěva dopadne špatně. Zdálo se, že všechny postavy směřují stejným směrem, přidal se k nim.

Město pod sebou mělo velké množství podzemních chodeb, sklepů, propojených nebo izolovaných. Tohle podzemí nebylo moc rozlehlé, jen velká místnost a několik kobek oddělených mříží. Obrovské svíce osvětlovaly stěny na kterých se skvěly velkolepé, jistě staré malby. Zobrazovaly obrazy obrovské démonické bytosti, ne nepodobné ďáblům, s korunou a ohnivým mečem. Uprostřed místnosti byl vyvýšený oltář, jeho původní barva už se pomalu ztrácela pod různými odstíny rudě červené krve.

Mortifer spolu s ostatními sestupoval po schodech do sklepní místnosti pod domem. Mnoho toho neviděl, hlavu měl stále sklopenou k zemi. Cestou si na stole sebral jednu z knih, každý si ji bral. „Asi nějaký zpěvník…“ opatrně jeden vzal, aby mu nebyly vidět ruce a pokračoval dovnitř. Řada lidí se stáčela a nakonec vytvořila kruh kolem oltáře.

„Zatraceně.“ to bylo vše, co ho při pohledu na krvavý oltář napadlo.

 

Ralph s těžkým svědomím otevíral dveře jedné z kobek. U stěny se k sobě tisklo pět dětí. Člověka, který má srdce by to jistě dojalo, ale Ralph už to svoje ztratil.

„Vemte je, svažte je a doneste je na oltář.“ Nařídil dvěma zahaleným osobám. Ty kývly a okamžitě se jaly plnit rozkaz svého mistra. Děti se ani nebránily, byly vyděšené k smrti a nedokázaly vzdorovat.

To bylo dobře, křik by totiž nesnesl. Vše bylo připraveno. „Dnes je náš velký den…“ pomyslel si, když vstupoval do kruhu svých „bratří“. Obřad mohl začít.

 

„Dnes je náš velký den, mí bratři. Dnes mezi námi přivítáme našeho pána. Nechť zpěvy začnou a zahájí náš obřad!“ Ralph otevřel knihu, následován všemi ostatními. Rozhostilo se chvilkové ticho. Ralph zhluboka nasál vzduch a začal.

Mortifer se snažil zachovat klid. Držel si knihu pod kápí, zhluboka dýchal a otvíral ústa. Zpěvy, které tu slyšel mu nepřipomínaly nic, co kdy v životě slyšel. Ale dost dobře si uvědomoval co se asi za pár minut stane těm dětem. Bylo tu dvanáct asi neozbrojených mužů, a jeden u oltáře, ten měl dýku. Lehké cíle, zemřou během chvíle, ale ty děti… do smrti je ta jatka budou strašit… Ale neměl na výběr, nenechá je zemřít při nějakém obětováním kdo ví jakému démonovi. Když se nad tím zamyslel, bude to vlastně dobrý skutek.

Zpěv najednou utichl. Ralph zvedl ruce do vzduchu.

„Sejměte své kápě, mí bratři.“ Všichni najednou si začali sundávat kápě.

„Je to tady.“ pomyslel si Mortifer. Šustění kápí utichlo a Mortifer na sobě najednou cítil pohledy všech přítomných. „Kéž by jenom zhaslo to světlo.“

Ralph se otočil na postavu v kápi „Bratře, sejmi svou kápi, ať můžeme pokračovat.“ Mortifer zaklapl knihu

„Teď.“ Pomyslel si.

 

Muž v kápi pustil svoji knihu a ruce mu sjely k pasu. Vytáhl dýky a rozpažil.

„Dvanáct“ rozeběhl se k oltáři a ušvihl svíčky

„Jedenáct a konečně tma.“ Shodil kápi a vrhnul se dopředu. Ralph stál zkoprnělý a nechápal co se děje. Dýka mu pronikla do srdce zepředu a skončila jeho bídný život. Žádná škoda.

„Deset.“ Mortifer pokračoval ve svém tanci smrti.

„Devět….sedm….šest….čtyři…tři…jedna“ Místnost zůstal prázdná.

„Ještě by tu někde jeden měl být…“ zašeptal. Děti byly vyděšené k smrti, ale vypadalo to, že nemají potuchu o tom co se vlastně stalo. Jedno z těl se pohlo.

„Tady jseš.“ šeptl a sklonil se k němu, z očí mu křičel strach. „Nula.“

 

„Temná sekta odhalena!“ hlásal titulek, noviny pak popisovaly poměrně barvitým způsobem celou scénu sklepního obětiště.

„Vrah, který za likvidací celé sekty stojí, nebyl dosud odhalen. Úřady tápou.“ končil sloupek. Mortifer odložil noviny a přiložil do krbu. Musel se jit prospat. Čekal ho další den a další práce.

Gotrek: Příliš velká cena

Gotrek: Příliš velká cena published on

Dalamar Ir´Loth se tiše proplétal mezi stromy. Krajinu halil soumrak a v dálce bylo vidět záři ohně. Opatrně došel až na místo, kam záře ohně nedosáhla a vyčkával. Na palouku kam vedla cesta z druhé strany, viděl muže ležícího u ohně a opodál jeho zvláštní zvíře, které stálo bez hnutí tiše opodál. Nikdy předtím o takovém tvoru ani neslyšel, mělo jen jedno oko, dva dlouhé rohy a sedlo s opěradlem, které jakoby zapadalo do tvaru jeho hřbetu. Vedle sedla byly zavěšené dvě brašny – po kařdé straně jedna a za opěradlem sedla velký vak.

Neznámý měl vedle sebe položený meč a právě byl zaměstnán balením cigarety. Když Dalamar viděl, že nehrozí žádné nebezpečí, vystoupil z tmy a pozdravil „dobrý večer cizinče“. Nic se nestalo, jen ho neznámý zkoumavě přelétl pohledem a smutně se pousmál.

„Říkal jsem dobrý den“ zkusil to znovu Dalamar.

„Děkuji“ odvětil cizinec „přál bych si aby byl dobrý, zvu tě k ohni“.

Je to blázen pomyslel si Dalamar, nebo se nebojí smrti, neví kdo jsem a přesto není vůbec ostražitý. „Jmenuji se Dalamar“ představil se a usedl poblíž muže. „Mě říkají Jhos`An, nebo spíš říkali“ odvětil muž. a větvičkou si zapálil cigaretu.

„Co zde hledáš Jhos`Ane?“.

„Co hledám?“

„Hledám to co jsem měl a nevěděl o tom, hledám co jsem nevěděl že jsem ztratil, hledám to co vím že nenaleznu a přece doufám“ odvětil muž.

Dalamar se zamyslel nad touto odpovědí, moc velký smysl nedávala. „Nevím co hledáš, ale v tomto lese můžeš nalézt i smrt“.

Jhos`An ihned reagoval “ Vážně smrt“? „A myslíš, že smrt je to nejhorší, co tě může potkat?“.

„No, ještě je tu třeba mučení, nebo nějaké nemoci“.

„Ne, Dalamare… to není to nejhorší co tě může potkat“.

„Nejhorší co tě může potkat je zaplatit příliš mnoho za to co chceš a uvědomit si to až když je pozdě“.

Proboha o čem to blábolí, přemýšlel Dalamar. Je pravda, že jeho první kniha kouzel byla poněkud předražena a zjistil to až poté co se jeho mistr rozesmál když mu jí ukázal. Ale to přece nebylo horší než smrt.

„Jsi zvláštní Jhos`Ane, co pro tebe má takovou cenu, že je pro tebe horší než smrt o to přijít?“

„Až zítra Dalamare… nech mne teď spát“ s těmito slovy muž hodil oharek cigarety do ohně a přikryl se dekou. Dalamar chvíli ještě vyčkával, ale poté ulehl také u ohně a zavřel oči.

Ráno ho probudilo hlasié pobrukování a zápach. Otevřel oči a uviděl Jhos`ANa jak sedí na svém zvířeti, a drží ho za rohy.

„Počkej, co tedy hledáš“ zvolal Dalamar.

 

„Přátelství… nikdy neplať za lásku opravdovým přátelstvím“ odvětil muž.

 

Jeho zvíře zařvalo a vyrazilo kupředu. Zbyl po něm jen zápach ve vzduchu, vyhaslé ohniště a Dalamarova vzpomínka.

Později si vzpomněl ještě na jednu věc, zvíře mělo nad okem štítek s nápisem HARLEY DAVIDSON.

 

Dod Feinobi: Sharův stress aneb Sharstress

Dod Feinobi: Sharův stress aneb Sharstress published on

Bylo nádherné ráno, jako každé jiné a Sharess ještě vyspával ve své posteli. Ten den by ho žádná osoba nedostala z postele, alespoň tedy ne žádná, která by o tom mohla ještě podat svědectví v jednom kuse. To však neplatilo pro volání přírody. Ačkoliv se Sharovi dlouho dařilo úspěšně odolávat , nakonec to vzdal a na záchod došel. Po vykonání potřeby, vyčištění chrupu a snídani se vydal k doktorovi, protože i takoví tarnen musí čas od času na povinou prohlídku.

Když dorazil do ordinace, pomalu usedl a znechuceně pozoroval všechny ty důchodce a chrchlající děti kolem něj. Jelikož se mu zdálo, že fronta ubývá jen velice pomalu, rozhodl se, že tomu trochu dopomůže. To bylo teprv ubití pacientů!.

„Další!“ zavolal doktor, když otevřel dveře.

“Tak to budu asi já.“ odpověděl Shar a pomalu překračoval mrtvá těla a usekané končetiny v kalužích krve.

“Tak jak jsem na tom, doktore?“ optal se tarnen po vyšetření.

“No, víte…. věc se má tak: trpíte zřejmě nadměrným stresem a to ohrožuje vaše zdraví. Mohlo by vás to dokonce zabít!“ uvědomil Shara doktor a pokračoval: “Podle mého, by jste se měl stresu vyhýbat a co nejvíce relaxovat. Co se vraždění týče: smíte maximálně mrtvolu denně.“ dokončil lékař.

‚Cože ty medicinmane? Jak to mám asi vydržet?“ Naštval se Shar, div doktora nezačal škrtit.

“Dejte na mě, a radši preferujte bylinné koupele před masakry na dobrou noc. No, to by bylo asi tak všechno k vašemu zdravotnímu stavu a jelikož jste byl hodný, dostanete racio-lízátko.“ usmál se lékař, podal tarnenovi pamlsek a vyprovodil ho z ordinace.

Sharess se tedy zařídil podle doktorovích rad a jeho život se naprosto změnil: Místo toho, aby všem kolem sebe zasazoval jednu ránu za druhou, sázel kapustu. Místo pěstování agrese, pěstoval cibulku, rybíz a angrešt.Mimo jiné chodil často do lázní. Také sbíral houby, lesní jahody a aby nevybledl, chodil se na zahrádku opalovat.

To, co však bylo ze všeho nejhoší: Musel být hodný na lidi, a tak se mu zanedlouho začalo v sousedství přezdívat strýček naivka.

Musel snášet všeljaký posměch, urážky a ústrky. Jednoho dne, když zrovna sbíral na paloučku lesní jahůdky na vynikající domácí kompot, zjevila se opodál skupinka čumilů a posmívali se:

“Hele! No hele! Podívejte se co je to támhle za pablba ve slamáku! Pojďte, naprudíme ho! Bude sranda!“ Pronesl jeden z přihlížejících chuligánů a už si to šinul k Sharovi.

Sharess pozvedl hlavu “Přejete si?“ otázal se zdvořile.

“Hele kámo, někde jsem tu nechal košík s jahodama. Mám dojem, že to je přesně ten, co držíš v ruce!“ Drze vyštěkl jeden z vagabundů.

“Ale to jsou moje jahůdky.“ bránil se Shar.

“Říkám že jsou moje!“ Zařval znovu chligán.

“Jsem si jist, že jste se spletl pane.“ procedil skrz zuby tarnen. Už mu docházela trpělivost, a když mu mladík kopnul do košíku, načež se ovoce vysypalo, tak to nevydržel.

“To by stačilo!“ Rozzuřil se, chytl čumila pod krkem a povídá mu: “Na moje jahůdky se nesahá!“. Sharess mu zlomil vaz, pobil zbytek přihlížejících, čímž překročil denní limit. Pak se na chvíli zamyslel a pronesl do éteru:

“Nesmíte být hodní, musíte být zásadoví!“. Slova se rozezněla po okolí a on se konečně s pocitem, že celá ta hloupost skončila, vydal směrem k domovu zničit svůj záhon kapusty….

Dod Feinobi: Arkabanova Hvězda na pokraji města po 20 000 letech

Dod Feinobi: Arkabanova Hvězda na pokraji města po 20 000 letech published on Žádné komentáře u textu s názvem Dod Feinobi: Arkabanova Hvězda na pokraji města po 20 000 letech

(z časových důvodů značně ořezáno o nepodstatné pasáže)

20 020 let po té, co temný půlelf Mortifer přišel o paměť, 20 000 let po té, co Shela zapoměl studenty v pivovaru, a 12 013 let po té, co Oronae vynalezl popcorn, udál se příběh nevýdaný. Slyšte tedy, co připitomělého se tehdy stalo…

Mnoho se toho událo, od dob, kdy Lex hnil v léčebně a Dalamar byl kaput. Technika se velice zlepšila. Kupříkladu pijavice byly 5x tak rychlejší než kdy před tím, antigravitační koně urazili 15x větší vzdálenosti než jejich předchůdci a Arkabanova hvězda byla hlavním sídlem organizace magického učení, která ovládala vlády a hospodářství. V jejím čele nyní stál životem znuděný Zallander, který již nevěděl, coby roupama. Kromě svěžích mladých profesorů, kteří zdaleka netušili, jaké zlo na ně v magické škole čeká, zde vyučoval ještě kočičímy ocasy ošlehaný veterán Dalamar. Jeho rysy se za ta léta poněkud změnili, ale byl to stále ten samý Dal, jako před 20 000 lety. Jen oči mu při čtení tolik nesloužili, a snáze mu prochladly jeho staré kosti.

Jednoho dne, když ubafával ze své dýmky plné dračího trusu, začal Dalamar přemítat o tom, co vlastně v životě chce, co za ta léta dokázal, a proč má stále rád kočky, když na ně dostal před 320 lety alergii. Byl by přemýtal dál, kdyby mu na stole nezapípal interkom, z něhož zazněl hlas slečny Lemonové, Zallanderovy sekretářky. „Profesore, máte se ihned stavit u Prezidenta Zallandera“, ozval se jemný hlásek. „Hned tam budu“ Zamumlal Dal a vydal se na cestu k prezidentově kanceláři.

Zallander již nervózně pochodoval po kanceláři, a co chvíli hryzl nehty. Dal vstoupil zrovna, když prezident začal okusovat celou ruku slečny Lemonové. „No konečně! Už můžete jít, slečno.“ Pokynul sekretářce a vytlačil jí do vedlejší místnosti. Zabouchl dveře a hned spustil: „Dalamare, oba víme, že to s touhle školou jde do háje! Studenti nemají žádnou motivaci, od té doby, co nosíš vyndavací zuby, Shela je senilní, a co horší, někdo mi začal krást můj trus!“. Dalamar si vyklepal dýmku a pravil: „Co s tím mám společného já, můj drahý pijavko?“. Zallander se otočil k oknu. „Chci aby jsi přivedl Lexe, on jediný jim dokáže dodat dostatečnou motivaci.“ Zal vrhl na Dalamara zamračený pohled. „Lexe? Zale, přišel jsi i o ten zbytek rozumu, co ti nevyplách alkohol? Lex je na penzi a ke všemu ještě mrzák. Jak ten by těm jelitům mohl dodat motivaci?“ Zal popošel ke krabičce, kterou měl na stole. „Víš, Dalamare, popravdě řečeno, když žáci uvidí Lexe, budou se snažit ze všech sil, aby nedopadli jako on. Když se ti podaří tvého starého přítele přemluvit, aby se k nám vrátil, věnuji ti tuto krabičku plnou mé stolice.“. Dalamar měl těžké dilema. Byla to nabídka která se naskytne jenom tak dvakrát za život. Velice si potrpěl na toto vzácné kuřivo a byl by pro něj udělal téměř cokoliv, avšak nezamlouvala se mu myšlenka vlákat svého nejlepšího přítele do proradné pasti, i přes fakt, že šlo o Lexe. Nakonec však jen zvítězila chamtivost a tak se Dal vydal do domova důchodců, ve Stvořitelově hájku.

V pečovatelském domě se sestřičky právě marně pokoušeli nakrmit Lexe. „No tak, snězte něco, je to pro vaše dobro.“ Pravila jedna ze sestřiček a natáhla sousto starému bručounovi až k ústům. „Ně, fuj! Já to nechči! Huš babo, chceš mě otrávit! E!“ Zafuněl mág na penzi, dupl ošetřovatelce na nohu a ujížděl na svém kolečkovém křesle přes pavilon pryč. Zrovna když drncal po schodech z domu, narazil do Dalamara. Dal se chvíli držel za slabiny a po tom, co si magii opravil kosti v těle, se začal věnovat invalidovi. „Rád tě vidím, můj drahý příteli! Vypadáš den ode dne lépe.“ Začal radostně pochlebovat. Lex, který měl na hlavě přehazovačku a na bradě pár dlouhých vousků, vzhédl k jeho tváři a bezzubou dásní láteřil: „A hele, kďopak se to za mňou konečně stavil! Víš že za mnou už vůbec nechodíš? A taky by jši se mohl konečně oženit a založit rodinu *mlask* *mlask*. Tak čo potšebuješ? Nového hover-koně, nebo jsi zas prošustroval čelé své kapešné?“. Dalamar se na chvíli zarazil „O čem to mluvíš? Já jsem tu proto, abych zavzpomínal na staré dobré časy. Ale že jsme toho spolu zažili, co, pardále?“. Vozíčkáře chytlo podezření. „Cože, že jši tak vlídný? Já říkal, že zas něčo chceš! Tak vyklop, čo to je!“. Elf se chvíli neměl ke slovu, až spustil: „Ehm, my bychom si jaksi přáli, aby jsi se k nám vrátil do školy. Studenti potřebují pořádný vzor, ke kterému by mohli vzhlížet. A tu nás napadlo: No jistě, Lex! On je ten jediný! On je ten pravý muž pro tuto oběť, é teda chci říci poctu! To on bude pobírat invalidní důchod a značně zkrácený plat! On získá prestiž a jeho naolejované tělo se bude tisknout k mému, až zažijeme nefalšovaný, syrový sex, jó baby!“ v tom se zarazil a hleděl na Lexe, který očividně nebyl pobaven. „Ehm, mno, tak bereš tedy, nebo ne?“ Odhodlal se po chvíli Dalamar. Lex zamlaskal a pravil: „Možná to zvážím, když vynecháš ťen olej. Ale nebuďe to jen ťak, mušíš mi ža to přinéšt tši vlašy děda Štvořitele“. Dalovi spadla čelist „Tři vlasy děda stvořitele? Ty jsi se asi pomát, ne? Kde je mám asi sehnat?“. „Ťo už je tvůj problém, za mnou přijď, až je budeš mít. Když ti to pomůže, Štvořitel še nedávno naštěhoval do vily v jilmové uliči, tamní klima mu prý švědčí. Měl by jši ho tam najít.“

Když Dalamar tedy dorazil do jilmové ulice, zatroubil aby mu někdo otevřel. Tu se z okna rozhořčeně ozvalo „Kdo je tam?“.“Tady Dalamar z Arkabanovy hvězdy, jdu za Stvořitelem.“. „Mocný Stvořitel nechce nikoho vidět“. Náhle se zevnitř ozval další hlas „Kdo to tam venku je?“ „Nikdo tu neni…“ ozval se znovu ten první „… a teď koukej podapest tu závěť!“. Dalamar si odplivnul a namířil si to do budovy.

Poněkud senilní stvořitel hopsal na pohovce, když si všiml blížící se návštěvy. Ihned poté, co seskočil na zem a zlomil si nohu, šinul si to k Dalovi. „Hohó, vítej! Konečně nějáká návštěva! Furt mě nechtějí pustit ven, víš?“ Pravil Stvořitel. Elf už chtěl mluvit, avšak dědula pokračoval: “Já vím, proč tu jsi! Chceš mé tři zlaté vlasy, viď? Budu tě muset zklamat, právě teď žádné nemám na skladě, mají přijít zas až příští pondělí, ale jestli je opravdu tolik potřebuješ, myslím, že pár jich mají vystavených v Louvreu, hned vedle portrétu Mony Lys.“ . Značně otrávený Dalamar se tedy vydal pro exponát.

Jel sedm hodin a čtrnáct půlhodin, než dorazil na místo… tato pasáž je však poněkud nudnějšího charakteru, kde jsme svědky spousty magie, explozí, násilí a sexu, nic významného se zde nestane, proto přeskočíme do pasáže, kde je Dalamar již na cestě zpět, a doktor Streptokok umírá.

Když elf dorazil do starobince, Lex se opět snažil o útěk. „Kam ten spěch?“ Optal se magického invalidy. „Kamkoliv! Jeň rychle odšud!“. Dalamar si pomyslel, že si mohl ušetřit celou tu banalitu se zlatými vlasy, kdyby se toto událo dříve. Neváhal však, vyhodil zlaté vlasy do koše, naložil svého přítele na hover-koně a letěl pryč takovou rychlostí, že Lex spadl a musel se celou cestu držet za ocas bujného antigravitačního oře.

Na Arkabanově hvězdě již čekal Zallander, který si krátil dlouhou chvíli čtením časopisu Ostrovopolitan. Hned jak zahlédl blížící se jezdce (jak na koni, tak i na vozíčku), neváhal a vyletěl jim ve své dračí podobě naproti. Párkrát přeletěl nad Lexem, Dalamarem i jeho koněm Kyber-Bulíkem, až je nakonec uchopil do svích drápů a odnesl do bezpečí své pracovny. „Mohl by sis taky čas od času umýt nohy.“ Pravil Dalamar a snažil se vzpamatovat z neobvykle smradlavého letu, pod Zalovým chodidlem. „Ale no jó, ty toho taky naděláš. Ale teď k věci: Lexi, vrátíš se k nám?“. Lex se chvíli zamyslel „Mňo, nemám moc nálaďu…“ Zal se podíval na Dalamara a vyřkl jen: „Trus!“. Elf se hned začal bát o svou odměnu a spustil: „Budeš bohatý! Bohatý a mocný! Tak bohatý, že už nikdy nebudeš muset do starobince!“. To byla slova, na která Lex čekal. Co na tom, že neměl tři zlaté vlasy děda Stvořitele, ale konečně by mohl zase terorizovat on, a né být sám terorizován. A co víc, možná by se mohl vrátit k Nadje, nyní již seschlé mořské tresce.

Vše bylo tedy nakonec dohodnuto: Lex se upsal vlastní močí na dalších 1000 let, Zallander si umyl nohy a Dalamar dostal velké hovno.

Allasa: Návštěva

Allasa: Návštěva published on Žádné komentáře u textu s názvem Allasa: Návštěva

 

 

Klepání na dveře. Nejdřív tiché, pak důraznější. Bouchání na dveře. Silné, pak neodbytné. Klíč se v zámku otočil a dveře se otevřeli. Cosi zabalené v peřině na posteli se pohnulo. Jedno slovo a peřina přeletěla na druhou stranu místnosti.

„Allasso! Ty jsi zaspala!“ rozlehl se místností vysoký dívčí hlas. To, že jí vedle hlavy drnčí hozená dýka, zaražená ve dveřích, jí nevyrušilo.

„Zaspala bych, kdybys sem nevlítla jak fúrie a nedělala tady své abrakadabra,“ zachraptělo skrčené tělo na posteli a protáhlo si všechny údy.

„M-A-G-I-E, je to magie! Ne abrakadabra! Magie! Vstávej, než jí na tobě vyzkouším znovu,“ hodila zpátky na postel peřinu blondýna. Modré oči se zapíchnou do šedých.

„Vzdávám se, vyhrála jsi. Nechci přeci skončit jak ten ubohý prvák, mít chapadlo v jistých místech zadnice,“ chrapot se pomalu pročišťoval jak se jeho majitelka stávala bdělejší. Posadila se a vytřela si spánek z očí.

„To s tím nepovedeným kouzlem byl omyl. To lidské mládě tam vůbec nemělo být.“

“Co tady sakra vlastně děláš, vždyť je neděle, mám nárok na spaní,“ praštila sebou znovu zpátky na postel Allassa a její hnědé vlasy kolem ní při pádu zavířili.

„Neděle, neděle… ale za půl hodiny máme být v hlavním sále a uvítat ty vrahy co mají přijít! Z Askelaty! A ty si tady ještě sladce spíš! Víš jak by Reno zuřil, kdybys přišla v půlce průvodu s tím, že jsi zaspala?“ rázně napochodovala blondýnka k posteli a kouzlem vznesla dívku do vzduchu.

„Dobře, dobře. Už jsem vzhůru. Podala bys mi prosím šaty nebo mě spustila na zem, abych se mohla obléct?“ Stalo se jak poručila a zlehka dopadla na kamennou podlahu.

„Dík. Kolik času jsi říkala, že máme? Dvě hodiny?“

„Půl hodiny a to už taky ne,“ založila si ruce na hrudi světlovláska.

„Katsul, sakra, to nevíš říct hned?! Nemohla jsi mě vzbudit dřív? Ááá jestli to nestihneme, tak nám Reno utrhne naše špičaté uši!“

 

***** ***** *****

 

Reno byl muž středního věku, mohutné postavy a nepříliš vybraného chování. Zabiják k pohledání, jeden z nejtvrdších mistrů v akademii cechu. Nyní tento muž hleděl na dvě elfky, které se snažili nenápadně připojit do zástupů. Jejich pozdní příchod si s nimi vyřídí později, gong zvenku oznámil příchod jejich bratrského cechu.

 

„Jdeš pozdě,“ zašeptal chlapec stojící vedle Allassy. Dívka se ušklíbla, ale hned se začala tvářit vážně, protože si všimla jednoduchého gesta, které k ní poslal mistr Reno. Ona měla své uši skutečně ráda.

„Jsem si nemohla odpustit snídani. Přišla jsem o něco?“ Mladík zavrtěl hlavou a dívka neznatelně přikývla. „Fajn. Doufám, že to brzy odbudeme. Dnešního volna si chci užít.“

 

„Hele, už jdou. Ten jejich Pán Akademie je docela mlaďoch oproti našemu, co? A ti mistři, vypadají ještě hrozivěji než ti naši. Teď si povyměňují formality a pak můžeme na oběd. Mám hlad,“ hodnotil chlapec průvod, který kolem nich procházel. Allassa se stáhla za něj a zívala.

„Dočkej času, ještě budou představováni ti nejlepší z obou cechů a pak bude klid. Jsem tak ráda, že nemusím být vepředu. Mně to připadá jak předhánění v prodeji dobytku,“ zamrmlala dívka a zrakem zabloudila na druhou stranu, kde s mágy byla její společnice. Vyplázla na ní jazyk a Katsul nervózně přešlápla, naznačujíc jí, že ji Reno sleduje. Tmavovlasá elfka si povzdychla a opřela se o sloup vedle ní.

„S Kat taky není po ránu žádná zábava.“

„Nyní se můžete odebrat do svých pokojů, ke kterým vás zavedou vybraní studenti. Za hodinu se na vás budu těšit v hlavní jídelně. Pozvání také platí pro naše studenty vyšších stupňů,“ ukončil to jejich Pán Cechu, asi šedesátiletý tenký dědek. Allassa se protáhla a zmizela v davu vrahů.

 

***** ***** *****

 

Jídelna byla velice rozlehlá a proto i když v ní bylo tak živě, zbylo v ní ještě hodně místa. Katsul se odpojila od skupinky mágů se kterými studovala a sedla si vedle Allassy, která se opírala o zeď za sebou. Jejich místo bylo několik metrů od hlavního stolu, kde jedli představitelé třech cechů. Válečných mágů, vrahounů tohoto města a nyní i vrahů z Askelaty.

„Tak co, už jsi si prohlédla nové tváře? Někteří z nich nejsou k zahození,“ promluvila na tmavovlásku blondýnka a Allassa přetočila očima.

„Neměla jsem čas, hned po tom, co jsem statečně odešla si mě našel Reno a musela jsem ustájit jejich koně,“ vztekle napíchla kus masa na nůž a snědla ho.

„A to není všechno. Mě si našel před tím, než jsem přišla. Dal nám oběma trest,“ zvěstovala jí s úsměvem Katsul. Allassa zasténala a mučednicky se na ní podívala.

„To nemyslíš vážně, že ne?“

„Po celý týden, co budou tady se budeme učit a zlepšovat ve svých dovednostech, zatímco ostatní skvělý studenti si budou válet šunky. Marně jsem se snažila zachránit, přišli jsme pozdě přece jenom kvůli tobě. Ale on si nedal říct. Po jídle se máme hlásit v cvičebně osm.“

Allassa vztekle bouchla pěstí do stolu a vzhlédla k mistrovi, který se s potěšením bavil s nějakým zamaskovaným mistrem z druhé akademie.

 

 

***** ***** *****

 

„A zde máme cvičebnu číslo osm. Vrahové vyšších stupňů se zde zdokonalují v taktice boje proti různým druhům zbraní. Trénují zde o váleční mágové, kteří je zde skillují. Nyní můžete vidět v boji naše dvě nechvalně známé hvězdy pátých stupňů, které jsou zde za trest. Mágem je Katsul, velice nadaná dívka a ta druhá je Allassa, která jak vidíte se umí mistrně ohánět svými dýkami,“ dívky vzhlédly, když uslyšely hlas Pána Cechu. Dívky okamžitě složili zbraně a uklonili se.

Lothar, jak se jmenoval pán, naznačil aby pokračovali a vpustil na galerii své hosty. Dívky zalapali po dechu a kolem prolétla jedna z Allassiných dýk. Byla však zastavena Renovým bičem.

Lothar se nechápavě na své svěřenkyně zadíval a pak pochopil. Otočil se na Rena a hrobovým hlasem se zeptal.

„Něměli být tyhle dvě mimo naši trasu?“

„Můj pane, zasloužili si trest, proto jsem rozhodl, že se budou dál učit, i když zde bude naše ctěná návštěva. Váš rozkaz mě zastihl až po tom, co jsem ji trest udělil,“ vysvětloval mistr.

„Nějaký problém?“ zapojil se do rozhovoru Denethor.

„Katsul s Allassa jsou elsia z domu aëp Vixel. A ten jak víme byl zničen právě…“

„Tarnen! Přesně před patnácti lety na oslavě slunovratu. Nyní si plně uvědomuji mou chybu,“ zhrozil se Reno, když si uvědomil, že dva z návštěvníků mají tmavou kůži.

„Hm, myslím, že by to mohlo být naopak velice poučné, nemyslíte, Lothare? Co kdybychom postavili v souboji našeho Mortifera proti vaší elfce?“ Ticho se dalo krájet. Katsul sledovala Allassin pohled a doufala, že Lothar bude mít rozum a nic takového nepovolí. Když přikývl, zavřela oči a zakroutila hlavou.

„Tohle není správné.“

„Já vím, Kat. Ale máme možnost se pomstít. A ten tarnen budenaše první oběť,“ odpověděla jí tmavovláska a zachytila dýku kterou jí Reno hodil.

„Nenechají tě ho zabít,“ zašeptala ještě, když odcházela ke schodům na galerii.

„Nehody se stávají,“ odvětila a sledovala, jak se štíhlá blondýna postavila po boku Lothara.

 

„Můj pane, je to bláznivost. Ty sám jsi nám dal domov, sám nás vzal pod ochranu. Co se stalo, že si Allass zasloužila takový trest? Dobře víte, že mnohem víc trpí při pohledu na ty dva tarnen než já,“ zeptala se Katsul.

„Jsou to naši hosté, navyše jsou hlavním cechem. My jsme jenom jejich odnož. Jestli si pán Denethor přeje souboj, musí ho mít.“

„Dobře víte, že se ho bude snažit zabít.“

„Já vím, má malá Katsul. Allassa má v srdci bolest, kterou jsem nedokázal vybrat. Je to moje chyba, že je nenávidí,“ zašeptal Lothar a Sharess stojící nedaleko se na něj zkoumavě zahleděl.

 

***** ***** *****

 

Mortifer stoupal dolů po schodech k elfce stojící uprostřed místnosti. Sledoval každý její pohyb a stejně tak ona sledovala jeho. Věděl, že se s ní dohadovat nemá cenu. Viděl sevřené pěstě kolem jílců dýk a taky ten pohled.

„Nechci tě zabít, děvče,“ varoval ji, když vytáhl tesák.

„Ale já tebe jo,“ zavrčela Allassa a přejela ho pohledem: „i když jsi jenom tarnen jenom na půl.“

Lothar vydal povel a pak začal ten pravý tanec.

 

***** ***** *****

 

„Allass? Jsi vzhůru?“ otevřít oči byla ta nejtěžší práce v celém životě. „Můj pane, žije!“

Pokud nepřestane Katsul takhle vřískat, budu si přát abych byla mrtvá, proletěla jí hlavou myšlenka.

„Co se… stalo?“ pokusila se posadit, ale byla zatlačena zpátky na zem.

„Nehýbej se, máš zlomená žebra a málem ti jedno z nich propíchlo plíci. A taky nalomené zápěstí a několik dalších zranění,“ dostal se do jejího zorného pole Mortifer.

„Ale že to byl dobrý souboj…“ usmála se elfka a odporoučela se zpátky do bezvědomí.

 

„Nakonec tě jednoduše praštil naplocho tesákem a ty jsi to nevydržela. Ztratila jsi víc krve než bylo potřeba a on nechtěl dál bojovat, ale to už jsi nebyla ty. Viděla jsi znovu vyvraždění naší rodiny a chtěla jsi ho za každou cenu zabít. Několik šancí jsi měla, ale on z akademie už vystoupil a pracuje jako vrah. Jsi dobrá, ale pořád ti chybí ještě několik stupňů k tomu, abys ho porazila,“ vykládala Katsul tmavovlasé elfce v jídelně. Uběhlo několik dní a nyní se jejich návštěva ubírala zpátky do svého města. „Stejně bylo od něho milé, že se pomáhal o tebe starat. Být tebou, tak přehodnotím své chování k tarnen.“

„K tarnen nic přehodnocovat nebudu, ale u něho by to stálo za zamyšlení,“ odvrkla dívka a vstala. „Tak pojď, půjdeme jim zamávat na šťastnou cestu,“ zazubila se a přes bolest žeber táhla Katsul pryč.

 

***** ***** *****

 

O několik málo let později.

 

„A je mi také velkou ctí vám představit své nejlepší studenty, kteří vyšli naši Akademii. Kesham Lorak, Laurenius Tukil, Horim Maral, Allassa a Katsul aëp Vixel,“ rozlehl se síní v Askelatě Lotharův hlas.

Mortifer se protáhl kolem Foebuse, který ho šťouchl do boku.

„Mrkej, Morťáku, mají sebou dvě elfky a fakt hezké. Doufám, že je budu moct provést po akademii…“ div neslintal. Mortifer se sám pro sebe usmál a položil svému příteli ruku na rameno.

„To si ještě povíme.“

Zástupy se rozpustili a Allassa s Katsul hledali známé tváře. Při pohledu na Sharesse se Allasse blýsklo v očích, ale překvapeně uskočila, když za sebou ucítila pohyb.

„Dobrý den krásky, jmenuji se Foebus a byl bych velice rád, kdybych se k vám mohl připojit a ukázal vám naši Akademii,“ usmíval se Foebus jak trouba a už se po nich natahoval.

„Foebus, Alderon ti vzkazuje, že se nemáš chovat jako debil, ale jít obsluhovat do jídelny,“ ozval se zpoza rohu chladný hlas.

„Cože? Proč já? To není fér,“ zaskučel lidský muž.

„Ty ještě žiješ, Mortifere?“ usmála se Allassa a tasila dýky. Morťák vylezl ze stínu s tesákem v ruce.

„Já myslela, že vás to už přešlo,“ zaúpěla Katsul. Foebus ty dva jenom nechápavě sledoval.

„Spíš se divím, že jsi to přežila ty. Do cvičebny je to tímto směrem,“ naznačil Mortifer a tmavovlasá elfka ho následovala.

„Oni se znají?“ zeptal se blondýnky Foebus, zatímco mířili do jídelny.

„Ále, mají mezi sebou takovej menší spor na život a na smrt.“

 

***** ***** *****

 

Klepání na dveře. Bouchání na dveře.

Proč mi tohle sakra něco připomíná.

„Allasso! Ty jsi zaspala! Galadriel tě zabije,“ ozval se jí nad hlavou nekompromisný hlas.

„Je neděle.“

„Neděle, ale nevím kdo jí slíbil, že půjde hlídkovat na západní stranu Loriénu! Měla jsi tam být před hodinou, Glorfindel zuří!“

„Víš jak jsem ti včera říkala, že by nebylo od věci najít ten svitek s tím zaříkadlem, které nám umožní cestovat do jiných dimenzí. Že bychom tam přenesli zbytky naší rodiny?“ posadila se Allassa na své posteli. Blondýna přikývla.

„Tak to nedělej, měla jsem hrozně divnej sen o tom, že to nemusí dopadnout dobře. I když… ti elfové se šedou pletí nevypadali k zahození,“ zamyslela se dívka a Katsul se dychtivě posadila na kraj postele.

„S černou pletí? Jako ti lidští muži z jihu? Allass, neblbni, v naší zemi přeci nic takového jako černí elfové neexistují.“

„Já vím a jsem za to vděčná Valar,“ zazubila se elfka. Pohledem zamířila ke dveřím a nasucho polkla.

„Kapitáne Glorfindele, mám parádní omluvu na můj pozdní příchod. Určitě vás bude zajímat.“

 

***** ***** *****

 

Mortifer ráno vstal dřív než Foebus a přemýšlel, kdo byli ty dvě dívky z jeho snu a zda je možné, aby je někdy potkal. Nejdřív by se ale musel dostat do té výpravy, která směrovala každých několik let do jiného města s cechem vrahů.

 

Lirael: Lex v ráži

Lirael: Lex v ráži published on Žádné komentáře u textu s názvem Lirael: Lex v ráži

„To si ze mě děláš srandu ne? LEXI!!!!! Doprčic kde jsi?! Já jsem tady vládce Hvězdy. Nemůžeš jen tak někomu vyhlásit válku protože ti poslal fotky, kde si to užívá s tvojí ženou.“ Křičí Dalamar a nebere ohled na to, že v síni je hodně lidí. Lidí, kteří by tohle asi neměli slyšet. I přes ty všechny co čekají na audienci u vládce, se vyřítí ze dveří.

Rychle ale vycouvá zpátky, když se střetne s Lexem, který drží v ruce meč a je ještě nas*anější než kdykoli jindy. „Za mě nikdo vola dělat nebude! Vyřídím si to s tím praváckým elfem jednou pro vždy!“ „Ale vyhlásit jim válku? Nemůžeš to řešit takhle. Vyhlašuješ válku při každé prkotině, brzo naše vyhlašování válek nebude nikdo brát vážně.“ Snaží se vzdorovat mnohem menší Dalamar, ale raději uskakuje před mečem do bezpečí za stůl.

„Já toho vola ZABIJU. Bude litovat, že kdy žil!“ Změří Dalamara zuřivým pohledem a odpochoduje pryč. Dalamar vyběhne za ním a jejich rozhovor (tedy spíš řvaní jeden na druhého) se nese chodbou do audienční síně ještě nějakou dobu.

Lidé v síni ani nedutají a ještě se vzpamatovávají z toho, čeho byli svědky. Zástupce panovníka se konečně vzpamatuje a koktavě ukončí audienci. „Audience u našeho panovníka se ruší kvůli… ehm naléhavým státním záležitostem. Veškeré domluvení schůzky se přesouvají na příští audienci.“ A taky se radši rychle vytratí.

O několik chodeb dál zatím Dalamar běží za Lexem. Pitomej Lex. Myslí si v duchu. Tohohle maniaka mi dali za strážce. Nějakýho krvelačnýho vraždícího chlapa bez smyslu pro humor. Kdybychom mu nesehnali manželku, nebylo by s ním vůbec k vydržení. Cech vrahů by se od něj mohl učit. Přijde mi že jsem tady jedinej, kdo chce mír.

I ten pitomej démon v mý hlavě chce pořád válku. Asi budu brzo potřebovat psychologa. Nebo alespoň kafe. Hmm kafe….

„Lexi stůj nemůžeš se takhle vy…. Pozdě“ Lex se právě teleportoval pryč. Dalamar si ještě zakleje a jde se schovat do závětří, kde neduje chladný ostrý vítr. Pak to bere rovnou do kuchyně. Dostal strašnou chuť na kafe.

Doufám, že si dá Lex pozor a nepadne do nějakých potíží… No za pár hodin se s ním spojím, jestli se nevrátí. Stejně to bude jako vždycky. Všechny povraždí a vrátí se se spokojeným úsměvem na tváři. Už to vidím…

O několik minut později už je Dalamar zdekovaný na parapetu okna v jedné zapadlé části Hvězdy a užívá si kafíčko a kočku na klíně.

 

Ale Lex měl problém. Sice o tom ještě nevěděl, ale brzo v něm bude. Ve své zuřivé krvelačnosti vůbec nepřemýšlel a teleportoval se přímo tomu sviňskému Artemisovi do náruče (ne doslova). Artemis tam na něj čekal. Seděl před tou chajdou na zemi s katanou na klíně klidným výrazem v obličeji a dlouhými šedými vlasy až k zemi. Spolu s ním na něj taky čekalo víc než pár ozbrojenců. Jen co Lex Artemise spatřil, začal na něj řvát. S mečem připraveným k úderu a blesky sršícími z očí. Artemis nehnul ani brvou. Jen se mírně usmíval. Mávnul potom rukou a ozbrojenci se probrali z nehybnosti a zaútočili.

Lex se najednou měl co otáčet. Se zuřivou přesností posílal k zemi jednoho muže za druhým, ale bylo jich hodně. Nakonec skončil v kleku na zemi a se svázanýma rukama za zády.

Magická bariéra mu znemožňuje kouzlit, tak už může jen vrhat vražedné pohledy na Artemise.

„Nevěřil jsem, že to fakt vyjde. Takový průhledný a primitivní trik. Ale můj učedník měl pravdu. Přispěchal jsi sem stejně rychle jako tenkrát to elfí pako co máš chránit. Taky tenkrát udělal takovou blbost. Vy mágové Hvězdy jste fakt břídilové. Pff. Teď už stačí jen počkat, až sem přiletí i to elfí pako a Hvězda bude moje! Chacha chá“

„Jen přes mou mrtvolu“ zařve Lex. „tak to ti můžu taky zařídit. Odveďte ho a pořádně hlídejte.

Brzo budeme slavit vítězství.

Mezitím Dalamar nevěděl nic o Lexově problému a vychutnával si už druhý hrnek kafe.

O okno se mi líbí. Sedím tu už půl hodiny a nikdo mě neobjevil a neotravuje mě s dalšími strašně důležitými a neodkladnými státnickými záležitostmi. Stejně se z nich vždycky vyklube nějaká prkotina.

„Dalamare! Kde jsi? Je potřeba si promluvit o té pamětní desce. Bude ležet uprostřed náměstí na zemi a bude navždy připomínat osvobození Hvězdy od Vallase. Dalamare!?.“

Dalamar se přikrčil a čekal, jestli ho ten hlas objeví…

Vypadá to, že se vzdaluje, uff.

„Dalamare. Dalamare. Kde jsi?“

Pff já jim dám pamětní desku. Aby po mě lidi šlapali. To tak. Už tak vidí můj obličej všude… Přijde mi to, že jsem spíš hledaný zločinec než vládce.

 

Na kraji Hvězdy blízko u začátku lesa se právě učednice magie chystala na výpravu. Vzhledem k tomu že už jim zase docházely peníze, šla opět do lesa sbírat byliny na prodej. A vzhledem k tomu že Hvězda je prošpikovaná kouzly, tak se stalo, že zbytková magie ovlivnila les kolem. Dají se v něm najít doslova skvosty rostlinné říše. Tedy když víte co hledat.

Taria věděla co hledat. Už chodila do lesa na bylinky pěkných pár let. Její matka sbírá jen obyčejné bylinky, ale potom co Tarja zjistila, že někteří lidé jsou za ty speciálnější bylinky ochotni zaplatit podstatně více, začala se orientovat na ně. Studium na mága má své výhody. Spousta svazků v knihovně jí pomohla rozeznat a umět sbírat i ty nejnebezpečnější rostliny. Díky tomu alespoň mají co jíst.

Když o trochu později v lese sbírala luminiscenční rulíky, uslyšela křik. Byl slyšet od mýtiny, kde už od nepaměti stála nepoužívaná polorozpadlá chajda. Nyní ta chajda byla v trochu lepším stavu. A taky byla asi obydlená. Na mýtině teď bylo tak dva tucty lidí. Lidí které, by jste nechtěli potkat v lese. Kdyby na ně někde Taria narazila v noci v temném hvozdu, radši by se zakousla do stromu a dělala suchou větev.

Taria se přikrčila v křoví a pozorovala výjev, co měla před sebou.

Před tou zbořeninou seděl nějaký elf a nad ním stál, ježíš, co tady dělá Lex? Zase vyrazil někoho zabít? Ou vypadá to, že to moc nepromyslel. Pitomec jim nakráčel přímo do léčky.

Taria váhala s rukou položenou na dýce. Mám mu pomoct? Nebo ne, přeci jen není moc oblíbený. No ale je to strážce panovníka. Třeba by se pak za pomoc mohl nějak odměnit.

Mezitím už byl Lex zpacifikován a elf předváděl nějaký proslov. Taria se začala plížit pryč. Napadl jí totiž nápad. Snad se teď zúročí ty hodiny plížení při prodeji nelegálních rostlin.

Nedaleko rostly houby podobné bedlám, které obsahovaly silný nervový jed. To se rozhodně bude hodit. Když nepřijde k řeči dýka tak alespoň foukačka. Stačí škrábnutí a oběť padne na několik hodin do bezvědomí. Nepůsobí pouze na lidi se silnými obrannými bariérami.

Když se Taria plížila zpět k chajdě, všimla si hlídkujícího muže. Vypadá to, že jsou rozmístěné hlídky. To se mi hodí. Budu je moct vyřídit jednoho po druhém. Pomyslela si.

Během půl hodinky vyčistila celé okolí bez jediného hlesnutí. Nervový jed je vážně super věc. Měla bych ji prodávat cechu vrahů.

Při pacifikování posledního muže, co hlídkoval v lese se jí ale už tolik nedařilo. V bezvědomí ten muž tak nešikovně spadnul, že ji škrábnul hrotem dýky do ruky. Bylo to jen povrchové zranění, ale hodně krvácelo. Taria si ho obvázala. Připlížila se na okraj mýtiny pozorovat chatu. Kromě elfa tam stáli ještě čtyři muži. A nějací musí hlídat vevnitř Lexe.

Přímý boj nepřichází v úvahu. Nebyla v něm moc dobrá a taky ten elf se jí vůbec nelíbil. Vsadím se, že by mě porazil i kdybych bojovat uměla dobře. Pomyslela si. Možná ty čtyři zlikvidovat foukačkou ale co s tím elfem… Kvůli tomu věčně naštvanému Lexovi se mi nijak zvlášť umírat nechce. Možná že ten elf nebude mít ochrany proti nervovým jedům. Pak by ho šlo zlikvidovat taky.

Tarja se tedy připravila. Jedu už jí zbylo jen na šest střel. Může minout jen jednou. S šipkami připravenými se už chystala začít, ale zaváhala.

Přímo před jejíma očima se na mýtinu teleportoval další elf. Byl to Dalamar. Stejně jako Lex na něj začal řvát. Elf se mu jen vysmál, vstal a s katanou napřaženou směrem k němu vydal rozkaz. Jeden z mužů křikl ať se na něj všichni vrhnou a ve čtyřech zaútočili. Váhali ale. Nikdo z lesa jim nepřibíhal pomoct.

„Cha a máte to vy sviňáci. Nikdo vám nepomůže.“ Ušklíbla se Taria.

Dalamar se kryl a vracel údery. Díky tomu už Tarie nezacláněl ve střelbě. První voják padl k zemi okamžitě, ale podruhé mířila Taria hůř. Šipka se dalšímu muži pouze zabodla do koženého chrániče. Ale rozptýlila ho natolik že Dalamar zasadil smrtelnou ránu. Další muž padl jedem k zemi a posledního po pár výměnách úderů zranil Dalamar.

Když elf viděl že Dalamar jeho vojáky poráží a žádní další nejdou na pomoc, zavrčel a vrhnul se do boje. Taria ještě vystřelila šipku na elfa, ale nic se mu nestalo. Sakra, měl příliš mnoho magických ochran.

Elf se podíval mým směrem. Mávnul rukou a najednou to se mnou hodilo o strom a potom na mýtinu. V polovědomí jsem stále držela v ruce foukačku a hrotem poslední šipky jsem se dotýkala kůže na předloktí. Jen zázrakem mi neporanila kůži a jed nevnikl do těla. Dalamar bojoval s tím elfem. No bojoval. Spíš ustupoval a kryl se.

Ještě jsem jednou foukla a mířila na obličej. Snad to pomůže. Podařilo se mi ho trefit pod oko. Strašně zařval, vytrhl si šipku a zahodil ji.

Podíval se na mě se vztekem v tváři. Dívala jsem se mu do očí. Kouzlo mě ale nezasáhlo.

Dalamar využil příležitosti a vrazil mu meč do těla.

Do oka mi vtekla nějaká pálící tekutina. Otřela jsem si obličej. Krev. To bude tou ranou o strom.

Pitomej Lex, tohle mi bude muset odškodnit.

Pomalu jsem se zvedla a zamířila vrávoravě k chatě. Lexe taky musel někdo hlídat. Nevšímala jsem si Dalamara a prošla jsem kolem něj k chatě. Vrazím do dveří a pod krkem mě chytne Lex. Akra a ted mě zabije on… No to je den. Jen zasípám. „Pusť mě ty debile, já tě zachránila.“ A propadám se do temnoty.

Auu bolí mě hlava. Ztište se. V hlavě mi kováři tlučou na tisíc kovadlin. Lex a Dalamar na sebe zase řvou. Prostě klasika. Měla jsem ho nechat být, třeba by ho zabili a já bych měla klid.

 

 

Morwen: Stařec

Morwen: Stařec published on

Jezdec a kůň se vyřítil ze zatáčky. Zpomalil a pak prudce zastavil zvíře, kterému kapala od huby pěna na dlážděnou cestu. Stařičký ošuntělý poutník, s klackem o který se opíral, sklopil před jezdcem zrak a přikrčil se očekávajíc ránu. Místo toho muž zakřičel staříkovi skoro až do ucha.
„ Nejel tudy povoz tažený koněm s ženskou v barevných šatech na kozlíku?! Odpověz dědku!“
Stařík si dal chvilku na rozmyšlenou.
„Ne, ne…“ vydechl poplašeně a sípavě.
„Můj pane přísahám že nic takového jsem neviděl….“ Pot mu tekl proudem z čela do obličeje, ale neodvážil se pohnout. Tahle zem není k žebrákům přívětivá. K jeho překvapení jezdec stočil koně a pobídl ho dál. Srst zvířete se leskla potem v slunci prosvítajícím mezi stromy. Poutníkovi se ulevilo, šťastně vydechl a otřel si čelo. Opřel se o klacek a belhal se dál cestou stíněnou košatými stromy, skrz ktreré pronikalo jen málo slunečního tepla a světla.
Po delší době musel zastavit a odpočinout svým stařeckým nohám. Rozhlížel se po krajině, až zaslechl pronikavé dravčí hvízdání a pták už se řítil střemhlav dolů. Prudce dosedl na prošedivělým chmířím pokrytou hlavu a drápy se zaryl do kůže, zobák nemilosrdně namířen do oka. Stařík vykřikl zoufalým zděšením mávajíc rukama a snažil se ptáka zachytit či praštit holí. Pták kolem sebe kloval, fackoval ho křídly a drásal. Marně se snažil udržet na nohou, padl do prachu cesty, ale zvíře se ho drželo jako klíště. Nakonec se mu podařilo ptáka chytit, strhnout dolů a přetáhnout holí. Dravec se oklepal a vzlétl. Ticho… snad odletěl. Poutník jedním okem pozoroval nebe a chránil si hlavu z níž prýštila krev.
„Tohle vám nedaruju, parchanti!!“ Zaskřípěl zlostně zuby a pohrozil pěstí kamsi do nebe.

§

Jezdec pokračoval dál. U hostince zpomalil a zastavil vedle postavy s kápí na hlavě, přehrabující se v sedlové brašně svého koně.
„Hej ty!“ Zahalekal zadýchaně. Bílá pěna plynula koni od huby na zem.
„Neviděl jsi tudy jet povoz tažený ženou v barevných hadrech na kozlíku?“
Osoba k jezdci otočila tvář, ten se zděsil. Z pod kápě ho opovržlivě pozorovaly dvě zlaté oči bez bělma, tvář tmavou jako noc lemovaly bílé vlasy.
„Ne.“ Řekl zvláštní intonací cizince a odvrátil se od vytřeštěného jezdce, který už stočil koně pryč. Uháněl jak před smrtí dál.
Zpěněný kůň s jezdcem se vřítil do brány chvíli před tím, než ji stráže zavřeli. Projel město, zastavil koně a slezl.
„Hodný, ….moc hodný.“ Poplácal zvíře po boku a zavedl ho do stáje. Sám pak odešel do malého domku spát.
Ráno do téže brány vjel povoz tažený koněm, který řídila žena. Zamířila na trh aby prodala zboží. Lidé co jí zahlédli přicházeli blíž a kupovali. Měla na sobě zvláštní šaty sešité ze svislých pruhů různě barevných látek.
„Víte, včera se tu na vás ptal nějaký chlap na koni…..“ ztišila hlas jedna stará paní aby ji varovala.
„Ale nepovídejte, paní.“ Smála se na ni žena. „Po mě? Ještě to tak. To se vám asi jen zdálo.“ Stará paní ale nebyla jediná. Ti lidé co si jezdce včera všimli, se k ženě hnali jen aby ji varovali a vyzvěděli nějaké drby. Při té příležitosti u ní nakupovali zboží které nabízela: cetky, šátky, spoustu neužitečných ale pěkných věcí a některé užitečné a jiné neobvyklé. Díky velkému zájmu se jí podařilo rozprodat zboží až do posledního kusu. Pozdě odpoledne dojela s vozem k malému domku a koně zavedla do stáje k druhému. Vešla do domu a v kuchyni se srazila s mužem.
„Á, už jsi tady, tak jak to šlo?“ ptal se jí. Ona ho objala.
„Skvěle, už nemám nic, úplně všechno koupili. Co ty? Neměls potíže?“
„Ne, vůbec.“ Hladil ji po vlasech.
„Tak to je dobře, máme na zimu vystaráno.“ Usmála se ona.
„To jo.“ Vzdychl.

§

Velký dravý pták usedl na střechu domu. Už se setmělo a lidé zmizeli z ulic. Dravec se snesl na zem. Na dveře domu někdo zaklepal. Otevřela mu žena. Chlap stojící v ulici promluvil.
„Je doma muž? Potřebuju s ním mluvit.“ Nacpal se dovnitř. Vypadal obyčejně, tmavé vlasy po ramena, ošoupaný tmavý kabát, na první pohled běžný obyvatel chudších poměrů tohoto města, na pohled druhý svou nenápadností klamal. Měla z něho divný pocit, což u ní nebylo zas tak neobvyké.
„Ale proč? Co se děje? Kdo jste?“ Nechápala jak se kolem ní prosmykl a dveře zavřela. Oba muži se střetli pohledy, oba se znali. Příchozí vytáhl nůž.
„Udělal jsi chybu.“ Druhý se zarazil.
„Ne, neudělal.“
„Ne? Zamysli se…“
„Hm…kdy…“ Jeho tvář lehce pobledla. Ačkoliv byl vysoký štíhlý muž, zdál se najednou drobný a bezmocný před příchozím.
„A slovo poutník ti nic neříká??!“ Zvýšil hlas teď už velmi zvláštní cizinec.
Pohled druhého muže se střetl s ženiným. Uteč pryč – říkal jen jí. Ona na něho vyděšeně pohlédla a tiše se vytratila z domu.
„Aha, už si vzpomínám. Ten ale nebyl moc nebezpečný.“
„Ne? Ty si myslíš že ne??! No uvidíme co si budeš ještě myslet. Máš na něho hodinu, pak seš můj!“
Muž ztuhl, ten chlap mu nedává na vybranou. Popadl plášť a bez zbytečných řečí zamířil ven ke koni.
Nasedl na svého odpočatého hnědáka a uháněl zadními vrátky z města pryč. Brána už byla zavřená. Prohnal se křižovatkou a po nějaké době jízdy zvolnil. Ucítil a uviděl tenkou linku kouře stoupat k nebi. Sesedl z koně a šel blíž. A kupodivu u ohýnku seděl ten starý poutník co ho potkal prve. Vzhlédl.
„Em, dobrý večer, moc se omlouvám že ruším, nemohl bych se trošku ohřát u vašeho ohně?“ Optal se zdvořile příchozí.
„Ale jistě, přisedni si chlapče.“ Pokynul zadumaně stařík.
„Děkuji.“ Šel blíž a choulil se do pláště. Rukou pod pláštěm vytáhl dýku. Opatrně obcházel starce aby si mohl přisednout k ohni. Když stál za ním, bodl mu dýku pevně do zad. Oblečení zrudlo, srařík zasípěl a začal se zvedat. Otáčel se k muži čelem, ruce křečovitě natažené k němu se začaly měnit v pařáty s trčícími drápy, obličej se zpotvořil a deformoval do tesáků líté šelmy a malých černých očí. Muž honem zahodil plášť avšak v úděsu se ani nedíval kam látka padá. Ten vzplanul oslnivým světlem až napůl-stařec zavřískl a vrhl se na utíkajícího. Muž tasil meč v běhu, počkal až na něj zrůda skočí a rozpáral jí tělo. Cukající se hromada kostí a masa nakonec zůstala ležet. Vyrazilo proti němu něco obrovského avšak neviditelného. Utíkal dál, zakopl o klacek, ale rychle se sebral a zdrhal. Meč nechal válet v trávě. Sil ubývalo. Zastavil se, prudce se otočil čelem k řítícímu se kvílejícímu monstru. Poklekl a ruce natáhl před sebe ve zvláštním gestu. Strachy zavřel oči. „Byenewo, pomoz mi u všech bohů!“ Zakvílel zoufale. Cítil jak ho ovál prudký náraz horkého vzduchu. Třásl se strachy i zimou jak měl propocené oblečení. Pomalu otevřel oči a stáhl třesoucí se ruce dolů. Po čtyřech se doplazil k ohořelému místu v trávě mezi dvěma stromy. V černém popelu našel malý lesklý kamínek. Vztáhl nad něj rozklepanou ruku a něco nad ním načmáral do vzduchu. Ozvalo se jen tiché zakvílení a kámen skrz světlo zmizel pryč. On položil dlaně na spálenou zem, zasípal a rozkašlal se. Jeho původně hnědé vlasy se změnily na uhelně černé. Tráva se zas zelenala a nakláněla ve větru. On se postavil na klepajících se nohou a ploužil se zpět. Posbíral cestou své věci. Došel k ohni, ještě tam ležela starcova deka a mošna. Odtažitě špičkou meče posunul věci do ohně a plameny je pohltily. Počkal až vše důkladně shořelo a vkročil do ohně. Plameny zhasly. Se sykotem skočil na trávu a chladil si boty. Vzpomněl si pozdě že je jinak oblečený než jindy. Doplazil se ke koni, nasedl a opřel se o šíji zvířete.
„Jeď domů…“ šeptal třesoucím se hlasem a pak se rozkašlal. V duchu si spílal do blbců a srabů, aby se trochu vzpamatoval. Neměl se nechat tehdy přemlouvat. Nevěděl co bude následovat, netušil kolik ho to bude stát sil. Pozdě je na to sám sebe litoval. Už ví že to nepomáhá. Ale možná,…. možná to ještě půjde změnit. Pousmál se pro sebe nad myšlenkou nového plánu. Uvidíme. Vědomí mu odplulo kamsi.

§

Mezitím žena co se vytratila z domu postřehla že on vzal koně a odjel. Nechtěla se vrátit do domu, tušila co se děje. Zamířila do chrámu tak aby ji nikdo neviděl. Vešla dovnitř. Pozdě večer už tam moc lidí nebývalo. Přistoupila k oltáři, vztáhla dlaň nad svíci a zapálila ji. Klekla před oltář.
„ ..ochraňuj ho má paní…..“ mumlala tiše. Někdo ji položil ruku na rameno. Otočila se a vstala. Kněz v rouchu se na ni zle díval.
„Nevidím že byste byla kněžka, paní. Víte moc dobře že modlitbu může vykonávat jen kněží nebo kněžka! Urážíte naší paní….“
„Tiše.“ Zašeptala ona a rukou se dotkla jeho úst, kněz umlkl. Snažil se něco říct, ale pořád bylo ticho. Probodl dívku pohledem, chytl ji za šaty a přitlačil k oltáři nad svíci. Jeho němá ústa říkala jasně: Dej si pozor abys nebyla obětována při dalším obřadu, nebo upálená jako čarodějnice…
Ohon jejích dlouhých vlasů chytl od plamínku a začal hořet. Prudce sáhla po vlasech a přetáhla kněze hořícím ohonem přes tvář a vrazila do něj. Nevydal žádný zvuk, nemohl. Couvl, na schodech zavrávoral a padl dolů na podlahu.To už se blížili dva kněží které znala. Uhasila vlasy a prošla kolem nich, co ho sbírali z podlahy, ven. Hned jak zmizela, kněz mohl mluvit. Šla domů a v duchu se modlila aby bohyně dala na jejího muže pozor. U dveří si to rozmyslela a zamířila k malé brance v hradbách. Akorát zahlédla blížícího se koně s hroudou na zádech. Zvíře ji poznalo a zastavilo u ní. Otřelo se jí o krk a zafunělo do hnědých vlasů. Pohladila ho po šíji a polaskala. Mužovu dlaň vzala do své. On se probral. Byl úplně zmrzlý.
„Už jsme doma?“ Zašeptal.
„Skoro.“ Usmála se na něj a zavedla koně do stáje. Muž sesedal a málem si přitom zlomil nohu. Ona ho chytla a podepřela.
„Co vyvádíš?“
„N..nic, díky.“ Objal ji pevně a přitiskl k sobě. Potřeboval trochu její síly. Políbila ho na tvář a prohrábla rukou černé vlasy, černá jí na ruce zůstala.
„Co jsi dělal že jsi celý od sazí?“
„Já ani nevím, pojďme domů…. Byl to už stařík….“ řekl tiše po chvíli.
„Já vím, nemysli na to.“ utěšovala ho ona.
„Nedokážu to zabít bez toho v čem to bydlí, nikdo to nedokáže.“
„Já vím, netrap se.“ Hladila ho.
Černý pták sedící na střeše domu zamával křídly a odletěl pryč.

 

Dikus: Rváč

Dikus: Rváč published on Žádné komentáře u textu s názvem Dikus: Rváč

Nemám rád tyhle staré, neznámé domy. Tuhle čtvrť. Vůbec tohle zkažený město.

Usadím se na půdě jednoho takového polorozpadlého domu a dírou ve střeše opatrně vyhlédnu ven. Stejně toho moc nevidím. Je šero a prší.

Jak jsem se sem vůbec dostal? Zase lítám z průseru do průseru. Sakra. Ale co, jsem dítě ulice, jsem rváč, umím si poradit. Jak jinak bych se dožil dospělého věku? Tentokrát je to ale jiné. Jde po mě vrah cechu. Možná dva. A vyčmuchali mě tu. To je špatné. Hodně špatné. Jsem realista, nelžu si. Z tohohle se asi nevysekám. Ale rozhodně se nevzdám.

Zvažuji možnosti. Přímý střet samo sebou vylučuji. Musím se jim prostě ztratit. Sice to není dlouhodobé řešení, ale pak už něco vymyslím. Jsou blízko, vím to. Možná už dole v domě. Jestli tady zůstanu, jsem stoprocentně mrtvý. Všechny svoje smysly šponuji na maximum. Jestli jsou dva, tak ten druhý jistí dům z venku. Pokud se pokusím vylézt ven na střechu. Skončím se šipkou v zádech. Radši se pomalinku přesunu po trámu na druhou stranu půdy.

Mam štěstí, trám nezasténal. Pod sebou dobře vidím na schodiště vedoucí na půdu. Tudy jsem přišel. Každý lepší pozorovatel by jsi všiml stop v prachu. Je mi jasné, že ten kdo po mě jde, je už pod ním nebo někde na něm. Vrazi z cechu nejsou jediní, kteří mají trénovanou trpělivost. Já měl lepší školu – ulici.

Jsem na trámu skoro nad schodištěm a ani se nehnu. Je tu tma, takže pokud v ní nevidí stejně jako já, nepřijde na mě. Věčnost. Tak je to vždycky, když čekáte, jestli přijde smrt. Snažím se prohlédnout tmu, ale stále nic. Už mě pálí oči. Možná z toho prachu. Já ale chybu neudělám nebo alespoň ne tuhle. Čekám. Vím, že nakonec přijde.

Plán už mám jasný. O dva bloky dál je vstup do stok. Tam jsem jako doma. Vlastně opravdu doma. Když se dostanu až tam, tohle kolo vyhraji.

Pohyb! Ano, určitě. Viděl jsem jak se na schodišti pohnula hlubší tma než je ta okolní. Kdybych tam tak pořád nezíral, nevšiml bych si. Je dobrý. Ty schody pěkně vrzaly, alespoň pode mnou. Naprosto jsem ztuhnul, skoro nedýchám. Počkám až se posune pode mě. Tohle je jediná cesta ven, musím to udělat.

Vytáhnu Krvelačného. Je to takový kříženec mezi mačetou a mečem. Broušený z jedné strany. Lehká, dlouhá čepel, jílec jen z motané kůže. Žádné zbytečnosti. Jen nutné vyvážení. Kdysi sem si ho vyrobil sám. Od té doby mě už mockrát podržel, když to bylo třeba. Doufám, že tak tomu bude i teď.

Cítím, jak mi po spánku klouže kapička potu. Nepříjemně lechtá.

Skočím. Možná bych se i modlil, kdybych v někoho věřil. Nevymýšlím žádné finty. Prostý úder shora. Opřu se do toho celým tělem. Teď spoléhám spíše na hrubou sílu než na umění. Proti cvičenému vrahovi by to stejně nemělo cenu. Má dva tesáky. Stačilo mu pouze malé zašustění látky a už stojí otočen a připraven. Opravdu je dobrý. Na takový úder se ale nedá připravit.

Řítím se na něj shora, zvedne oba tesáky do krytu. Musí. Vyhnout by se nestihl a bránit se jen jednou rukou by nemělo smysl. Zbraně se střetly. Odlétly jiskry. Jemně osvítily jeho obličej. Mírně překvapený výraz. Neudržel. Ruce mu klesly. Krvelačný se mu zakousl do těla. Tlačil jsem ho proti jeho krku. Ale nepustil mě.

Čepel sklouzla po klíční kosti k ramennímu kloubu a vyrobila nádherný, krvavý zářez. To mu do velké míry ochromí ruku. Pak už jsem ho zavalil svým tělem a žuchli jsme na zem. Všude kolem se zvedla mračna prachu. Převalili jsme se.

Prachové mračno proťala šipka z kuše. Podle úhlu určitě přiletěla z té díry ve střeše. Šipka zasáhla nejdříve mého protivníka, sklouzla mu po boku a musela tam způsobit nepěkný šrám. Mě se pak zakousla rovnou doprostřed stehna. Určitě až na kost. Z nohy vystřelila bolest. Dodalo mi to ohromné síly. Ani oni se navzájem nešetří. Alespoň to znamená, že nebyla otrávená. Byl to výstřel víceméně naslepo.

Odhodil jsem svého soka stranou. Určitě je lehčí než já. Hlavně se dostat z dosahu jeho tesáků. Nestihl jsem to. Jde mi taky po krku. Proč ne. Blokuji jeho úder. Předloktí proti předloktí. Jeho tesák je ale zatraceně dlouhý. Škrábne mě těsně nad ramenem.

Ale už jsme od sebe. Jsem blíže ke schodišti. Uvědomím jsi, že to jsem vlastně chtěl. Nemám čas ho vyřídit. A i kdybych to zvládl. Dostal by mě ten druhý. Volím rychlý ústup dokud mám šanci. Nemrhám časem ani energií na to se zvednout. Jenom se převalím přes první schod. Poslední pohled do černé hlubiny. Pak už jen rány ze všech stran. Ještě, že po nich umím dobře padat. Bolí to, ale jinak je to celkem bezpečné a rychlé. Trochu jsem se řízl o Krvelačného, nevadí. Co mi vadí víc, je to, že jsem při pádu o něco zavadil tou zpropadenou šipkou. A to bolí, sakra moc.

Seberu se a co nejrychleji vyrazím pryč z domu. Za sebou ještě zaslechnu:

„Tos podělal Sasile .“

Dva bloky. Neskutečná dálka. Mám je v patách vím to. Ten tesák byl otrávený. Dneska se prostě nedaří. Jediný co mě trochu utěšuje, je to, že to byla jen paralyzující látka. Chtějí mě živého. Alespoň pokud jsou informace z podsvětí správné. Kličkuji. Je to těžké. Už teď se cítím pomalejší. Ta šipka v noze taky nepřidá. Navíc tak běžím pomaleji. Ale běžet přímo rovně je sebevražda.

Konečně dorazím k dalšímu rohu. Skočím za něj parakotoulem. V tu chvíli, mi nad hlavou prosviští šipka. Předvídatelné. Taky bych tak mířil. Ve správnou chvíli tam cíl určitě bude. Je to jistá střela. Teda skoro. Běžím dál.

Dochází mi dech. Už nemůžu. Jed mě dostává. Ke vstupu do stok se nedostanu. A i kdyby, dál už určitě ne. Vědí, že daleko nedoběhnu. Asi ani příliš nespěchají. Musím vymyslet něco jiného. Jenže myslet – nemůžu. Nemůžu se soustředit. Probíhám kolem kanálu. Je to ten co zlákává vodu malou, zamřížovanou brankou pod chodník. Kde pak přeteče přes malou polici až k díře, kde padá do stoky. Tenhle kanál ale svojí mříž nemá. Určitě si s tím dal někdo pěknou práci.

Rozhodnu se okamžitě. Vrhnu se tam po hlavě. Škrábnu se o vyčnívající zbytek zrezavělé mříže do zad. Už toho mám dost. Jestli dostanu otravu krve…dneska už by ta smůla snad stačila. S vypětím všech sil se posouvám do strany po polici, abych nebyl z venku vidět. Stejně je už tma. Musím se tam pořádně smáčknout. Nevím jestli musím ještě trošku nebo už to stačí, ale už se prostě nemůžu hnout. Zůstanu ležet. Bezmocný. Chladivý kov Krvelačného mě trochu uklidňuje. Začínám ztrácet vědomí.

Doufám že si budou myslet, že jsem se ztratil do jednoho z domů tady v ulici. Pokud by chtěli prohledávat stoky, museli by tam vlézt přímo tímto kanálem aby mě našli. Mám naději. Doufám, že se probudím dřív než mě sežerou krysy. Nevím jak byla ta paralyzující látka silná. Prostě počkám. Co asi tak můžu dělat jiného? Bude to v pohodě, určitě. Jen, jestli bude pršet, utopím se…

Cába: Střepy spravedlnosti

Cába: Střepy spravedlnosti published on Žádné komentáře u textu s názvem Cába: Střepy spravedlnosti

Bylo krásné zimní odpoledne a Rit’ellan si užíval svit sluníčka na kozlíku vedoucího vozu. Mlhavý opar, který se vznášel ve vzduchu propouštěl právě tolik slunečního svitu, aby vytvořil pocit příjemného tepla, ale aby jeho odrazy příliš neoslepovaly hlídky.

Karavana dnes už před sebou nemá moc cesty a tak se dalo počítat s tím ,že se jim do vesnice podaří dojet ještě za světla. Rit’ellan se pousmál, nad myšlenkou, že pak vymění teplo slunce za teplo vyhřátého krbu. Což bude o to lepší, že mu tam nebudou mrznout uši, dodal v duchu a hmátnul vedle sebe, aby si nasadil svou zimní čepici. Ale jeho ruka narazila jen na prázdné dřevo sedačky.

„Baf!!“ Rit’ellan málem spadl ze sedačky, když do něj znenadání někdo strčil. Tedy spíše se jej pokusil zezadu polechtat.

„Ty jedna proradná nevděčnice. Takhle zákeřně na mě zaútočit.“ Otočil se elf na svojí sestru, která se na něj jen mile usmála zpod jeho čepice, proběhla vozem a seskočila na zem. Rit’ellan seskočil se smíchem z kozlíku a začal Kin’rell pronásledovat podél karavany. Ta vítězně zamávala čepicí a začala prchat.

 

Teron neměl dobrý den. Musel se krčit už hodinu ve sněhu a to na místě, kde nemohl spoléhat na slunce, aby ho zahřálo. Pomalu několikrát sevřel pravou ruku v pěst a jeho prsty opět zalila trocha teplé krve. Pak zahlédl signál.

Vztyčil se do plné výšky a napjal připravený luk. Doteď byl sice za pahorkem, který mu bránil ve výhledu, ale hluk prozrazoval, že se kořist blíží. Pečlivě vybral cíl a pustil tětivu.

 

Prvním varováním jim všem byla až sprška šípů, která složila velkou část jejich doprovodu. Rit’ellan se natáhnul na zem, když mu nad hlavou proletěly dva a zabili kočího jednoho z povozů. Kin’rell se jen zmateně zastavila a rozhlížela ze strany na stranu. Přiletělo několik dalších šípů, ale karavana už také dostala do vzduchu nějakou odpověď. Ztráty byly na obou stranách a k završení dokonalého chaosu se z lesa vyřítila banda lupičů ozbrojená meči. Rit’ellan se otočil na svoji stále zmatenou sestru, pak útočící lidi, pak zpět… a pak vyrazil, popadl sestru a zamířil do středu karavany.

Dotáhnul jí sotva pár kroků, když zpozoroval, že už není kam se vracet. Strážci byli buď mrtví, nebo v boji o holý život. Kin’rell byla stále v šoku z nenadálého útoku a tak pokračovala automaticky vpřed, když její bratr prudce změnil směr. Na ušlapaném sněhu cesty pod ní podjely nohy a složila se na zem. Rit’ellan jí zvednul ze země a dal se na útěk směrem, kde neviděl žádné útočníky.

 

Teron zlikvidoval už třetího strážce a chystal se konečně odložit luk a jít si vybrat nějakou pěknou věc, když zahlédl jednoho z elfů prchat pryč od karavany směrem do lesa. Teron nikdy nebyl krvelačný jako většina jeho společníků, což byl možná důvod proč tuhle výpravu vedl, a tak si zprvu říkal, že ho nechá zmizet. Pak si ale všimnul, že něco velkého nese. Pokusil se získat lepší pohled, ale jediné co dokázal rozeznat bylo, že to může být nějaký velký pytel. A pokud se zdržuje nákladem, pak to musí mít velkou cenu. Vytáhl předposlední šíp a pečlivě odhadnul směr, rychlost a vzdálenost. Jeden z vozů se zjevně zřítil a elf se začal otáčet, aby se lépe podíval… pak Teron vypustil šíp. Elf pokračoval v obrátce a lupič s hrůzou zjistil, že to co mu připadalo jako pytel, byla ve skutečnosti záda mladé dívky, kterou nesl elf v náručí.

 

„Kin, no tak, Kin, slyšíš mě? Vydrž ještě chvíli, ze chvíli jsme tam, určitě ti někdo pomůže, jen prosím vydrž.“ mumlal Rit’ellan zoufale, když se nocí blížil k opevněné vesnici. Každý krok byl pro něj velmi těžký, protože se mu nohy bořily hluboko do navátého sněhu, ale alespoň už byla vidět světla vesnice. Trvalo mu dobré dvě hodiny než se sem dostal a tak už padla tma.

Konečně opustil les a dostal se na otevřený terén. Mezi několika políčky tu probíhala celkem hustá síť cest a tak se poslední kousek cesty zdál milosrdně krátký. Pak ale narazil na problém který nečekal. Brána vesnice byla totiž pevně uzavřená a nevypadala, že by se měla někdy vbrzku otevřít.

„Haló?“ zvolal Rit’ellan do nočního ticha, „Haló! Potřebujeme pomoc! Otevřete!“ Následovala chvíle, kdy byl noční klid narušován jen pleskáním císařských výnosů a plakátů s hledanými osobami. Pak se nad papíry zaplněnou branou konečně objevilo světlo. Na ochoz vystoupil voják v předpisové uniformě, ale Rit’ellan okamžitě poznal, že je dokonale opilý.

„Co tu.., Co tu řveš. Nevíš, že je zakázáno ručit noční klid.“ zavolal dolů chlap a pak k někomu, koho Rit’ellan neviděl, dodal, „He he, je to elf, to bude srandy.“

„Otevřete prosím, moje sestra potřebuje pomoc.“ zkusil to elf i přes vojákovu jednoznačnou opilost.

„Cha, cop.. copak nevíš, že po západu toho, eh, slunce sem nikoho nesmíme pustit.“ pak se objevila hlava druhého vojáka a něco mu pošeptal do ucha, pak ten první pokračoval k Rit’ellanovi, „No, my bysme třeba dolů přišly a otevřeli, ale to bychom museli mít proč, že jo, co ty na to, špičatý ucho.“

„Já mám tu nějaké peníze, ale rychle, sestra krvácí a potřebuje ranhojiče.“ vojáci na ochozu se na sebe jen ušklíbli, zjevně ho chtěli dál dráždit.

„Che che, cop… copak ty nevíš, že uplácení císařských zločinců je voják, teda vojáků, je zločin. To my tě asi nepustíme, páč nejsi zákona dbalej ten, člověk. Jo tak to je.“ Rit’ellanovi nakonec došla trpělivost a tentokrát na vojáky začal řvát. Věděl že to byla chyba, ale bylo pozdě. Se slovy: „Mě žádný špičatý ucho poroučet nebude!“ po něm strážný hodil z poloviny zaplněnou lahev a trefil ho přímo do obličeje. Rit’ellan klesnul do sněhu a pořezaným obličejem a ztratil vědomí.

 

Mohlo by to být mnohem horší, pomyslel si Mortifer, ještě by mi taky mohl tu zakázku zadat Alderon. Takhle si to aspoň můžu udělat po svým. Pak sebral tu trochu vybavení, kterou nejspíš bude potřebovat, a vyrazil do noci císařského města. Města v císařství byla víceméně stejná jako kdekoliv jinde, tedy až na paranoidně vysoký počet nočních i denních hlídek. Pohyb po střechách tu byl také komplikovanější, protože města byla alespoň kolem středů stavěna podle plánů a tak tu byly mnohem širší ulice. Ale jinak tu bylo po nocích stejně pohodlně jako kdekoliv jinde.

Morti se přehoupnul přes poslední ulici nových čtvrtí a zamířil do centra. Tahle zakázka nebyla špatná, nebo tedy úplně špatná. Měl zabít jednoho z mocných obchodníků v tomto městě. To nebylo nic nenormálního, ale nešlo o likvidaci obchodní konkurence. Jeho pokusy o průnik do politiky jej vymanili z obecné ochrany zkorumpované byrokracie a přilákaly pozornost větších ryb. A větší ryby žerou ty menší.

Plošší střechy vnitřního města Mortifera urychlovali v pohybu, ale několik stráží mu komplikovalo další postup. Zatracení boháči. To si ty svoje stráže nemohli nechat vevnitř! Jak se tu má pak živit poctivej vrah. No co, tak to budu muset obejít, ne že by mi to zdržení zlomilo vaz. Pak se aeltarnen přehoupnul přes hranu střechy a chvíli pokračoval po římse třetího patra honosného paláce. Přeběhl po vlajkovém stožáru, který tu byl zapuštěný do zdi, a odrazem se dostal přes široký bulvár. Už teď si ale plánoval jak se dostane zpět na tuhle stranu.

Po další půlhodince hopsání po střechách města se konečně dostal k budově, ve které se nacházel jeho cíl. Šlo o další z přehnaně zdobených domů, které si tak oblíbili bohatí jako výkladní skříň své moci. Proklouznul po čelní stěně pomocí jednoho z umně skrytých okapů a skončil na malém balkonu v druhém patře. Teď už jen zbývala trocha čekání a pak rychlý úder a ještě rychlejší úprk.

Drahé svíce skvěle protrhávaly tmu a Morti se nemohl zbavit myšlenky na promrhané peníze, protože tu jen v téhle prázdné místnosti hořely svíce, jejichž cena by stačila chudé rodině vystačila na živobytí na týden. Nejen že je císařství xenofobní, byrokratické a mimo hlavního centra moci i zkorumpované, ale je také hloupé, protože tenhle člověk nevděčil za své bohatství obchodu. To co měl, většinou nakradl za pomoci děr v legislativě nebo úplatných úředníků, a pokud se Morti nemýlil, tak také pomocí systematického okrádání karavan z jiných států. Nu, mluvme o božích mlýnech a jejich rychlosti. Tyhle boží mlýny teď čekaly na balkoně a byly připraveny někoho pořádně semlít. Morti si dovolil lehký úsměv.

Nečekal dlouho a do místnosti se vplížil had obyvatel. Šest goril a obtloustlý obchodník. Morti neváhal. Využil chvilky, kdy se všichni chystali zaujmout postavení a proskočil oknem. Tři kroky a byl u obchodníka a chystal se zasadit smrtelnou ránu, když jej něco zasáhlo zprava. Byl to jeden ze strážných. Morti stihnul víceméně uskočit, ale to dalo cíli pouze čas aby přiskočil ke dveřím.

Aeltarnen proklínal chvilku nepozornosti, zlomil strážnému ruku, kopnul ho do žaludku a vystartoval za zesinalým člověkem. Než však mohl něco udělat, zmizely dveře v oblaku třísek. Obchodník jen vyvalil oči na postavu, která stála v chodbě za nimi. Byl to vysoký muž, tolik bylo zřejmé. Podle uší patřil k elfům, ale styl jeho oblékání ani zohavený obličej by Mortimu rozhodně řekly něco jiného. Měl na sobě lehce potrhaný černý plášť a po zemi se od něj šířila mlha. Podle všeho šlo o nějaké ledové kouzlo, ale efekt byl skvěle propočítaný. Člověk na něj chvilku hleděl a pak vytřeštil oči, když jej nově příchozí popadnul za krk a odtáhl hlouběji do chodby.

Morti vyrazil za nimi. Pokud tohle byla záchranná kavalerie, takto byla pěkně divná záchrana, ale to nic neměnilo na povinnosti, kterou měl on. Vběhnul do chodby a zahlédl nově příchozího, jak mizí ve dveřích na konci chodby. Aeltarnen přidal do kroku a dosáhnul rámu dveří. Ještě si stihnul uvědomit, že jde o kryt tajné chodby, ale pak už sestupoval po schodišti někam dolů.

Tajná chodba nakonec ústila do stok pod starým městem. To bylo u těchhle domů poměrně normální, vzhledem k tomu jaké stoky tam při vzniku města vybudovali. Ale ani tak nebylo jednoduché se do nich dostat… tedy tentokrát. Neznámý totiž nechal zhruba v polovině schodiště dáreček pro své pronásledovatele. Morti strunu zpozoroval a přeskočil, ale ochranka, která byla jen několik kroků ze ním neměla to štěstí. A tak se Morti válel kus schodiště po zádech a snažil se z plic dostat co nejvíc pozůstatků výbuchu. To ale znamenalo náskok pro únosce. Morti se přenesl přes bolest hlavy, zvonění v uších a zhoršené dýchání a dal se opět do pohybu. Elf jednoznačně věděl co dělá a Mortifer měl spoustu problémů s doháněním náskoku, když se konečně dostali na břeh řeky, kde kanalizace ústila. Mortifer konečně začínal doufat, že je dožene, ale zjevně bude mít smůlu. U břehu totiž stáli dva koně.

Aeltarnen nemohl čekat, buď teď nebo nikdy. Obětoval tedy část rychlosti a hodil dýku. Minul sice jak obchodníka, tak jeho únosce, ale i v běhu by měl bez problémů trefit koně. Kůň zpanikařil a shodil člověka na zem. Elf ho znovu popadnul, a naložil jej za sedlo druhého koně, pak se vyhoupnul za ním a zmizel Mortimu z výhledu.

„Sakra! Takhle mi zmizet, kdybych byl rychlejší, tak ho aspoň nestihne svázat a nebude si s ním pohazovat jak s otepí slámy.“ vykřikoval vrah když dobíhal k ústí tunelu. Pak si všimnu, že kůň, kterého trefil dýkou (zpanikařil, tak se něco stát muselo) se jen tak prochází jen kousek dál. Přispěchal k němu a rychle i když zevrubně zkontroloval celého koně, pak si uvědomil, že na něm postroj tak tak vlaje a došlo mu, co se stalo. Dýka nejspíš zasáhla přezku postroje a přesekla popruh, kůň jen zpanikařil ale jeho majitel si myslel, že je to smrtelný zápas. Tím líp pro mě řekl si Morti, utáhl popruh tak, že použil poslední nepoškozenou dírku a vydal se za únoscem, kterého ještě viděl ujíždět.

 

 

Nenávidím koně, nenávidím ty nekvalitní cesty, ale ze všeho nejvíc teď nenávidím svoje bolavý pozadí. Pak Morti seskočil z koně. Zastavil na nějaké pasece u paty jakéhosi schodiště a než se vydal za únoscem, provedl malé protahovací cvičení. Elf si ho celkem brzy všimnul, ale náklad navíc mu neumožnil zmizet mu úplně. Morti měl ale s koněm svoje problémy a to zase jemu neumožnilo elfa dohnat. Jedním z těch problémů byla nepřítomnost klasického sedla, protože kůň byl zamýšlen jako nákladní. Mortiho improvizace sice vyprodukovala náhražku třmenů bez větších problémů a celkem rychle a to mu umožnilo udržet se na koni, ale bez pohodlí sedla měl poslední dvě hodiny druhé myšlenky o tom, jestli tam vůbec chce zůstat. Pokračovali tak v nevyrovnaném závodě dokud neskončili v lesích. Elf zjevně věděl kam má namířeno. Morti neměl ani zdání, kde by tak mohl být.

Primitivní zakázka se nám nějak zvrtla. A aeltarnen začal stoupat po velmi rozpadlém schodišti… někam. Elf totiž pokračoval pěšky a kůň by se tu zabil, i kdyby byl Morti ochoten zůstat v ‚sedle‘. Bolavá pánev a namožené svaly na nohou omezovaly Mortiho rychlost, ale i tak stoupal setrvale vzhůru. Krajina teď byla velmi lesnatá a to omezovalo jeho výhled, ale teď se před ním vyloupla skála, ke které zjevně vedlo tohle schodiště. Morti věděl, že pokud by se snažil, tak mu teď elf i s lidským břemenem dokáže utéct, ale nevypadalo, že by jej to v nejmenším zajímalo. Když totiž Mortifer dorazil k vrcholu schodiště, čekal tam na něj. Opřený o stěnu vedle obří brány vytesané přímo do skály.

„No, to je nějaká loajalita k lupiči, vrahovi, podvodníkovi a kdoví co ještě je. Nebo vás platí tak dobře?“ zvednul na něj elf zbytek obočí. Jeho pořezaný obličej a zlomený nos vypadali celkem strašidelně. Morti chtěl něco odpovědět, ale rozhodnul se, že se vydýchá než toho elfa naštve. Ne že by to chtěl, ale spousta těchhle situací skončí bojem tak i tak.

„No, popravdě řečeno jsem tu abych se ujistil, že je mrtvý.“ odpověděl nakonec Mortifer, „A ty jsi mě taky pěkně naštval. Byla to jednoduchá zakázka, ale ne, ty se musíš objevit a táhnout mě až někam na konec světa. Máš k tomu nějaké vysvětlení?“

„Ten člověk vevnitř zavinil smrt mé sestry a celé naší karavany, mimo jiných. Když jsem se pak tehdy probral chtěl jsem pomstu. Našel jsem strážné, kteří mě odmítli pustit do vesnice, když jsem měl v rukách svou zraněnou sestru a… pomstil jsem se. Nebylo to hezké a já jsem zjistil, že to nic neřeší. Navíc mě to málem stáhlo ke dnu s nimi.“ řekl elf.

„Tomu se ani nedivím, ale jak vidím, tak ses vzpamatoval a začal jsi znovu.“ věnoval mu ostrý pohled Mortifer.

„Ne tak úplně. Strávil jsem pak dva roky jako mnich v jednom klášteře a pak jsem objevil zmínku o tomhle. I s originálním textem mi trvalo rok než jsem ho objevil.“ palcem naznačil kamenný portál za sebou, „Je to velmi silný magický přístroj, který udílí ‚spravedlnost‘.“

„Přístroj a udílet spravedlnost? Hloupost.“

„No, podle všeho má zosobňovat boží právo a být napojený přímo na jeho vůli. Neúplatný soudce. Něco ale nevyšlo, nevím co, ale i tak mi tenhle přístroj umožnil dosáhnout něčeho co je mnohem míň pomstou a více spravedlností.“ hájil se elf.

„Dobře, chápu… a funguje teda?“ zajímal se Mortifer.

„Ale ano, a dokonce myslím že velmi dobře. Velkou část těch Lupičů, které jsem sem dovedl, sice rovnou zabil, ale několik z nich dostalo… jiný trest.“ pak elf chvilku myslel, „Jde o to, že jim vloží do hlavy příkaz pokusit se napravit svoje zločiny.“ Mortifer se zamračil, měl totiž v poslední době zkušenost z ovládáním mysli a věděl, že je to jako být vězněm uvnitř vlastního těla, „Nevím kdy to kouzlo povolí, ale je to asi spravedlivější než je všechny rovnou pozabíjet.“ pak pokrčil rameny. Mortifer v tom ovšem viděl tu chybu, používat mentální magii k nápravě zločinů prostě nemohlo dlouhodobě fungovat.

„A co tenhle?“ zajímal se nakonec, „Jak dopadl?“

„Zatím nijak. Čekal jsem na tebe.“

„Na mě? Proč u Stvořitele.“

„Je poslední a já bych ocenil tvojí pomoc. Pokud ho totiž postavím před… to. Bude to ten poslední. Pak si stoupnu před to boží oko sám. Chtěl bych tě poprosit abys to tu pak zapečetil, pokud to nebudu schopen udělat já. Jsou tu připravené výbušniny, stačí zavalit vchod.“

„Zapečetit? Proč ne rovnou zničit, nebo to nechat jak to je?“

„Bylo by to jako pálení knih. Ten přístroj by měl zůstat jak je, ale neměl by být přístupný tak… snadno. Udílí sice spravedlnost, ale nebezpečnou.“ tohle dokázal Mortifer pochopit a tak jen mlčky přikývnul. Pak ho elf gestem vyzval, aby šli dovnitř.

 

Byla to obrovská místnost a dominoval jí Stroj. Zabíral celou protější stěnu a obsahoval trubky, krystaly, dráty a jednu obrovskou skleněnou kouli nataženou nad jakési pódium. Na jedné z kamenných lavic tu seděl vytřeštěný obchodník.

„Jak to funguje?“ přerušil nakonec ticho mezi nimi se nakonec vrah.

„Na to vyvýšené místo postavíš obžalovaného a zatáhneš tamhle za tu páku.“ ukazoval elf.

„A jak…“ začal další otázku, ale byl přerušen.

„Jak jsem to chtěl udělat s vlastním soudem?“ pousmál se elf, „Jednoduše. Od čeho nám asi tak dali bohové provazy.“ Pak se oddělil od aeltarnena a popadnul obchodníka. Ten se sice škubal, ale kouzlo, kterým byl svázaný, drželo pevně. Mortifer přemýšlel, co by měl dělat, ale nakonec se rozhodl, že nechá celou situaci v režii elfovi. Ten mezitím dotáhl člověka na pódium a přešel k páce. Podíval se na Mortifera, pak opět na člověka a zatáhl za ní. Stroj chvilku hučel, pak se rozsvítila koule nad pódiem a ozval se strojový hlas: „Byl jsi jediný na kom ti kdy záleželo. To samotné není zločinem, avšak to, jak jsi zacházel s ostatními, se ti nyní vrátilo.“ Pak koule zbělala a začala vysílat velmi pronikavou záři. A pak… pak udeřil blesk.

Elf odtáhnul mrtvolu obchodníka z pódia a podíval se na Mortifera.

„Asi ho chceš vzít zpátky do města, že?“

„Bylo by to nejlepší.“

„Dobře, v mých sedlových vacích je mapa s vyznačenou pozicí, myslím že ti to bude stačit.“ Pomohl Mortimu vytáhnout mrtvolu ven, „A nyní nadchází poslední část. A díky za pomoc, kdybychom se už neviděli.“ aeltarnen se na chvilku zamyslel a nakonec k němu natáhnul ruku.

„Bylo mi ctí poznat někoho, kdo je ochoten ochutnat vlastní medicíny, já jsem Mortifer, a ty?“

„Jak říkám nejdříve jsem se mstil, není žádná čest v tom mě potkat.“ pak se smutně a zamyšleně usmál, „Ale jmenuji se Rit’ellan, pokud to chceš vědět, a ještě jednou díky za pomoc.“ Pak vešel dovnitř. Mortifer mezitím našel zápalnou šňůru a připravené křesadlo.

Pak se zevnitř ozvalo: „Každý jednou musí čelit vlastní spravedlnosti. Kin’rell na tebe čeká.“

 

Cába: Špatný den

Cába: Špatný den published on

Na patře pocítil Sweltos podivnou pachuť a otevřel oči. Pak zamrkal a zkusil to znovu, ale neviděl žádnou změnu. Pokusil se pohnout, ale zjistil pouze, že to nebyl dobrý nápad. Zaprvé pohyb způsobil výbuch bolesti uvnitř jeho lebky a zadruhé se málem přerazil, protože měl svázané kotníky i ruce. Teprve pak si uvědomil, že vlastně leží dost nepohodlně a nejspíš na holé zemi.

Tak, tohle má určitě nějaké racionální vysvětlení, pomyslel si. Tak například jsem mohl včera opravdu HODNĚ pařit, ale to se nějak neslučuje s tím, že jsem abstinent. A pokud je ta děsivá bolest hlavy kocovinou, tak jím taky v dohledné době zůstanu. Ovšem proti této hypotéze stojí dvě věci: za A, bych nebyl svázaný, ačkoliv jsem slyšel o lidech, kteří hmmm, měli přítelkyně, které… kteří… no to je jedno. A pak za B, bych si pamatoval alespoň nějaký elementární začátek, než jsem se stihnul opít.

Takže, ležel na studené podlaze a pokoušel si vymyslet napřed nějakou vhodnou teorii jak se tam dostal, načež, když se mu to nepodařilo, pozvolna přešel k poněkud praktičtějším myšlenkám na téma jak se dostat odtamtud. Pokusil se použít magii, ale zjistil, že je něčím blokovaná, takže zanechal marných pokusů a začal používat manuální metody. Normálně na provazy nedosáhl, protože měl ruce svázány v loktech a zápěstích a to na zádech, ale pokud se otočil na břicho, pak byl schopen dostat kotníky na dosah rukou. Pak už byla jen otázka času, než se mu podařilo najít hmatem uzel a rozplést ho. Osvobodil si tedy nohy, ovšem za cenu rozedřených prstů, bolesti v zádech a neutuchajícího bušení v hlavě.

Po předchozím úspěchu si myslel, že ruce půjdou stejně snadno. Bohužel zjistil, že na rozdíl od nohou, byly jeho ruce svázány velmi profesionálně. Zanechal tedy marných pokusů a postavil se na nohy. Uvědomil si však, že bez zraku a hmatu asi daleko nedojde a tak se soustředil na svůj sluch. Zprava slyšel lehké kapání vody a z levé strany a zezadu bylo nepřirozené ticho, takže byl nejspíš v rohu nějaké místnosti. Ověřil si svou teorii kopnutím napřed do jedné a pak do druhé stěny. Začal opatrně postupovat do místnosti, když se tmou začali prodírat i jiné zvuky, než jen kapání vody. Nahoře, ano zvuky šly z druhé strany místnosti a mírně seshora, byly slyšet jemné ozvěny boje nebo hádky.

Sweltos se rozhodl trochu zariskovat a udělal několik delších kroků. Načež strávil několik chvil nadáváním na fakt, že zapomněl, že nahoru musí vést schody a on si o ně narazil prsty na noze. Pak se vydal nahoru po řečeném schodišti. Ruch nahoře mezitím utichl a tak Sweltos stoupal v téměř absolutním tichu. Nakonec se zastavil a uvědomil si, že jaksi nemá způsob, jak pohnout těmi dveřmi před sebou. Chvilku smutně koukal na proužek světla prosvítající nad prahem, když tu najednou stín narušil pruhy světla. Sweltos udělal sotva krok dozadu, když se dveře prudce rozletěly a zasáhly ho. Chvilku to vypadalo, že se mu podaří udržet stabilitu a opřít se o stěnu krátké chodbičky, kterou schodiště stoupalo. Nedostatek rukou však byl nakonec rozhodujícím faktem a Sweltos, zuřivě mávající jedinou nohou, se zřítil po schodišti zpět dolů. Jeho svázané ruce mu ovšem poskytly výhodu, kterou nečekal: je těžké si zlomit končetinu, když je pevně přivázaná k jiné a navíc těsně přitisknutá k tělu. To mu ovšem nezabránilo v nasbírání slušného množství šrámů a modřin. Na chvilku se mu motala hlava, ale pak ho někdo zvednul a přitistkul k blízké zdi. Byl to velký, rusovlasý a velmi naštvaný elf. Chvilku si Sweltose prohlížel, pak ho vzal za bradu a přetočil mu hlavu z jedné strany na druhou, až nakonec skončil prohlídku, které byl potlučený Sweltos neschopen vzdorovat.

„Omluv ty dveře a to chování,“ řekl elf a vytáhl nůž, kterým vzápětí přeřízl pouta, „…ale musel jsem si být jistý, že tě nepokousali nebo, že tě nikdo neovládá.“

„Uh, co?“ vykoktal Sweltos, který se pokoušel najít záchytný bod v událostech, které ho dnes nejspíš hodlaly obklopovat.

„Ti upíři nahoře.“ dodal elf jako by to všechno vysvětlovalo. Nevysvětlovalo.

„Uhm, zkuste to od jiného začátku.“ řekl smířlivě Sweltos a masíroval si uvolněné ruce, „Já teď nevím kde jsem, co tu dělám a ze všeho nejmíň to, jak jsem se sem dostal.“ pak si sáhnul na hlavu a nahmatal slušnou a slušně bolestivou bouli, zjevný důvod jeho výpadku paměti, „Oprava, začínám mít pocit, že začínám tušit, jak jsem tu skončil, takže tuhle otázku nahrazuje otázka ‚proč‘.“

„No vlastně mi to taky vrtá hlavou. Normálně upíři oběti buď zabíjí nebo přeměňují na další upíry.“ zamračil se, „Občas také lidi ovládají, ale ještě jsem neslyšel, aby někoho jen unesli.“

„Hmm tak to taky nemám páru.“ Sweltos se rozhodl, že větší schopnost pohybu nejspíš v dohledné době nenabude a tak se šouravě vydal ke dveřím ze sklepa, kde byl uvězněný, „Jestli na něco přijdete, tak mi dejte vědět. Teď jdu domů.“ pak si uvědomil svoji hloupost, otočil se a nabídl elfovi ruku, „Jo díky za záchranu, já jsem Sweltos Aliarův učedník, takže kdybyste něco potřeboval tak dejte vědět a já se pokusím s tím něco udělat.“

„Faeron, ale pochybuju, že tě vezmu za slovo. Jsem skvěle vybavený a pracuju sám, takže nejspíš sbohem.“ Sweltos pokýval hlavou, dal Faeronově ruce poslední stisk a vydal se nahoru po schodišti. Prošel několik místností, z nichž některé byly pokryté mastným černým prachem, a vyšel do chladného vzduchu noční ulice. Neznal to tu, ale vždycky měl slušný orientační smysl a tak po chvíli chůze neměl problémy zjistit, kde právě je. Blbej den, blbý město, blbý upíři, teď se budu muset půl hodiny ploužit skrz ulice, než se dostanu domů. Navíc mě bolí celý tělo.

 

 

Probral se až za soumraku takže nejspíš prospal celý den. Bolely ho sice všechny kousky jeho těla, ale s tím se dokázal smířit a tak vstal a šel si udělat ‚snídani‘. Po cestě minul svojí pracovnu a bolestně zavyl. Zjevně byl totiž přepaden právě v ní. Celé zařízení bylo v troskách a Sweltos najednou pojal podezření. Došel do koupelny a podíval se na svoje záda v zrcadle. Bylo to jak čekal. Na zádech měl jednoznačně obtisknutý hlavní díl rezonanční jednotky. Zamračil se a šel znovu za svým cílem získat jídlo. Nakonec skončil nad troskami svého skvělého zařízení, ze kterého se pokoušel co nejvíce zachránit a žvýkal při tom starý chleba.

Během té šarvátky to nejspíš odnesla i jeho ceněná krysa, buď to, nebo se pravděpodobněji konečně dostala z klece a vrátila se do kanalizace. Sakra trvalo měsíce, než se mi podařilo sehnat krysu s přirozeným magickým potenciálem.

Sesbíral trosky a stranou odložil vše, co se ještě dalo použít, když někdo zaklepal na dveře. Sweltos se zvednul a vyrazil na chodbu, ale dveře zmizely v oblaku třísek těsně před tím, než mohl otevřít. Stihnul zavřít oči, ale cítil jak se mu do obličeje zabodávají větší či menší kousky dřeva. Pak už ale nebyl na nic čas. Pokusil se utéct, ale popadly ho dvoje nelidsky silné paže, nacpali mu roubík do úst, svázali ho a aby toho nebylo málo, tak přes něj přetáhli pytel.

Sweltos v duchu nadával když nadskakoval na rameni jednoho z upírů, ale to bylo asi tak všechno, co mohl dělat.

„Hej hoši, co kdybyste to položili a věnovali mi pozornost.“ pak jeden z upírů něco zařval a druhý se, jak Sweltos usoudil podle otřesů, rozběhl pryč i s kořistí. Sweltos v pytli nebyl schopen přes frenetické nadskakování nic poznat a po několika vteřinách naprosto ztratil prostorovou orientaci, když najednou nadskakování přestalo, Sweltos najednou necítil tlak rukou. Vlastně si uvědomil, že se s pytlem vznáší v prostoru. Po každém povznesení však následuje pád a ten Sweltosův byl bolestivý, protože svázané ruce člověku neumožňují moc velký repertoár ochranných pohybů. Pak uslyšel několik kroků, pytel se s mumláním otevřel.

„To by mě zajímalo, co asi tak můžou pašovat upíři přes město.“ Pak se Sweltosovi zdařilo zaostřit na obličej zrzavého elfa, „Oprava, ‚koho‘ můžou upíři pašovat přes město.“ Pomohl Sweltosovi z pytle, vyndal mu roubík a rozvázal ho.

„Blbej den, připadám si jako nějaká zpropadená universální oběť.“ mumlal si Sweltos.

„Ok, jednou – náhoda, ale dvakrát? Co na tobě ti zatracení upíři vidí?“ prohodil s hodnotícím pohledem Faeron opřený o nedalekou zeď.

„No napadá mě jen ten můj zatracenej školní projekt zesilovače, ale ten je teď v troskách. Sami se o to zasloužili, když mě na něj hodili.“

„Jakej projekt?“ zeptal se zvědavě elf.

„No, použil jsem krystaly, runy a několik dalších věcí, abych postavil asi třiceticentimetrový zesilovač magického potenciálu. Fungoval celkem slušně a zesiloval asi s poměrem jedna k padesáti.“ elf vytřeštil oči. Jedna k padesáti!? Nemožné! Pokud by se něco takového dostalo do rukou vyšším upírům nebo třeba jen schopnějšímu mágovy, tak je z téhle planety během roku, dvou, skleněná kulička.

„No, jo jenže to má jisté nevýhody.“ pokračoval po chvilce Sweltos.

„JAKÉ nevýhody.“ hlesl elf.

„No, třeba aby to dokázalo zesilovat člověka, tak by to muselo mít velikost asi tak poloviny města a byly by potřeba desítky tun magickejch krystalů aby to jelo, ale to se nedá spočítat bez předchozí korelace z toho zničenýho modelu. Ten byl mimochodem postavenej pro zatracenou krysu.“ vysvětlil Sweltos.

„A někdo o tom ví?“

„No, vlastně asi tak čtvrt města. Ale nikdo neví o tom poslední kousku pro zesilování člověka. I já jsem myslel, že to bude mnohem menší. Ty výpočty jsem dokončil teprve asi… hmmm možná předevčírem.“ Sweltos rozhodil rukama, aby ukázal, že po tom únosu má časové zařazování poněkud nejisté.

„No podle všeho teď nejsi v bezpečí a někde je tu jeden z nižších upírů se svou juntou, co chce ten zesilovač. Takže uděláme asi tak tohle…“

 

Sweltos byl zpět ve svém bytě a konečně se dostal k tomu, aby zařadil zprávy do složek. Přes dveře teď měl jen improvizovaný závěs, ale to do rána vydrží. Pak už jen pošle zprávu o pokusu a jeho výpočtech zpátky na školu a nechá sehnat tesaře, než ho někdo vykrade. Zatím ale byly tak tři nebo čtyři hodiny do úsvitu a on nebyl nijak unavený.

Nakonec se rozhodl, že si udělá malou procházku. Přehodil přes sebe plášť a vyrazil do nočních ulic. Lidi v tomhle městě ho měli za podivína, protože žil většinou do noci a za dne se objevoval málokdy. On si o nich myslel, že jsou volové a proto se jim vyhýbal životem v noci.

Letní teplo už přestalo sálat z rozehřátých kamenů náměstí, ale kašna ještě byla mírně vyhřátá, když se na ní vyhoupnul. Náměstí bylo klidné a opuštěné a Sweltos se sehnul k proudu vody, který tu padal do nádržky. Tahle kašna měla nejen estetický účel. Zároveň to byl nejlepší/jediný zdroj vody pro okolní domy. To byla sice pravda, ale riskovat průjmy se nevyplácí a tak Sweltos napřed seslal drobné desinfekční kouzlo. Napil se a pak se narovnal a ztuhnul překvapením. Přímo před ním stála dvojice upírů. Nikdo jiný nemohl přejít náměstí tak rychle a neslyšně. Opět ho popadli a nacpali do pytle. Začínal si na to pomalu zvykat.

 

Faeron sledoval, jak upíři sedli na vějičku. Bylo to skvělé místo a Faeron se musel obdivovat člověkově ochotě ze sebe udělat návnadu, ale oba věděli, že je to nejjistější způsob jak se zbavit těchhle upírů natrvalo. Seskočil z výklenku a odplivnul si. Ten lektvar na maskování chutnal ohavně, ale byl to nejlepší, pokud jste chtěli uniknout pozornosti upíra.

Tihle nebyli upíry krátce. Byli arogantní a spoléhali příliš na své zdokonalené smysly oproti zdravému rozumu. Navíc to chtěli vyřídit rychle, protože Faeron během minulých dvou dní vyklidil tři jejich skrýše. Dovolil si malý úsměv. Nebyli zdejší a tak je nebylo těžké stopovat a viditelně odsud chtěli stejně rychle vypadnout… v tom jim Faeron velmi rád pomůže… pošle je odsud velmi daleko.

Dvojice kličkovala městem ještě další půlhodinu, dokud nezahnuli do jedné z menších uliček a nezmizeli v dobře krytém průchodu. Faeron musel uznat, že tuhle skrýš by nejspíš neobjevil ani on pokud by nepoužil některý ze svých špinavých triků. Toho ale nakonec nejspíš nebude zapotřebí.

 

Sweltose posadili na nějakou lavici a sundali z něj pytel. Naproti němu seděl uhlazený muž s průměrnými rysy, hnědými, krátkými vlasy a udržovanou bradkou. Jeho oblečení také nijak moc nevybočovalo, jediné, co jej nějak zrazovalo, byl jeho hladový pohled.

„Takže vy jste ten talentovaný mladý mág, o kterém jsem slyšel?“

„Ehh, prosím?“

„Žádnou skromnost příteli, slyšel jsem o té vaší práci. Prý se vám podařilo zesílit magický potenciál krysy natolik, že udělala půlmetrovou díru do kamenné zdi.“ Takže takhle se o tom ten parchant dozvěděl. Slyšel tu historku někde v hospodě a pak si určitě zaskočil obhlídnout tu díru v protějším domě. Což ho naneštěstí zavedlo přímo ke mně.

„Ehm, ano to bylo moje dílo.“ muž se jen potěšeně usmál. Sweltosovy se ten úsměv vůbec nelíbil.

„A mohl byste sestrojit podobný stroj i… řekněme pro mě?“ takže žádné předstírání, nic, jde rovnou k věci. Pak se upírův úsměv zkřivil a Sweltos si uvědomil, že se mu líbí ještě méně než předtím.

„No… vlastně ano, ale není to věc, kterou by bylo radno dávat každému k dispozici, však víte, někdo by to mohl zneužít a tak. Ehh, ne že bych si myslel, že byste to udělal, ale však víte… bezpečnost a tak… prostě bych to radši nestavěl.“ a nedodané ‚jste totiž šílenec posedlý mocí. A buďme kamarádi‘. Upírova pěst se zatnula, jinak se jeho výraz vůbec nezměnil. Sweltos vynakládal veškerou snahu na to, aby se tvářil patřičně nešťastně.

„Nu, myslím, že určitě způsob jak vás přesvědčit, aby jste svůj názor… upravil.“ teď už Sweltos neměl potřebu ten výraz hrát. Zdržuj, zdržuj, zdržuj…a doufej, že se elf objeví včas.

„Ehm to by vážně nebyl dobrý nápad…“ Upír se zatvářil velmi nepřátelsky, „…ale když na tom trváte… tak já zajdu domů a tak… za dva, tři dny budu mít všechno připravené, abych začal…“ křečovitý úsměv, „…pak si přijďte a můžeme začít.“ začal se zvedat z lavice se svým stupidním výrazem na tváři. Úsměv však zmizel, když ho strážný zatlačil zpět.

„Myslím, že bych preferoval jiný postup. Například ten, ve kterém řeknete tady Reliovi, co všechno potřebujete a on vám to sem všechno dopraví.“ pak si něco uvědomil, „Ah, já hlupák… sem ne. Budeme se během hodinky, nanejvýš dvou, přesunovat. Teprve pak začne shánění.“

Sweltos otevřel pusu k dalšímu předstíranému pokusu o vyvlečení, ale nikdy nedostal příležitost. Dveře se hnuly rychlostí, kterou by od nich kouzelník nikdy nečekal a do místnosti vpadla šmouha ukončená na vršku červenými vlasy.

Hozená dýka upírovy neublíží, ale dokáže vyřadit blokátor magického pole. Faeron dal právě Sweltosovy šanci se bránit a ten ji uchopil.

Elf vyhodnotil jako primární cíl strážce za Sweltosovými zády. Stál a měl zbraň po ruce, na rozdíl od sedícího velitele. Upír měl jezdecký dlouhý meč a viditelně věděl co dělá, ale Fearon nebyl žádné ořezávátko. Upír zaútočil bodnutím na tělo, což byl celkem slušný začátek. Díky elfově směru proti němu mohl doufat ve zkrácení času na reakci a následnou chybu. Faeron, ale chyby nedělal a to ho drželo naživu. Zkříženými čepelemi zachytil bodnutí a odklonil jej stranou. Jeho rychlost ho tlačila dopředu, ale to mu nevadilo. Tři čepele nemelodicky zaskřípěli a najednou stál elf přímo před upírem, čepele téměř u jeho záštity. Pravá šavle pokračovala v pohybu do strany a tlačila před sebou upírův meč, ale levá vyletěla prudce vzhůru a prošla krkem. Místo sprchy krve se po místnosti rozletěl těžký černý prach a meč dopadl s řinkotem na zem.

Sweltos ale také nelenil. Začal kouzlit jakmile si uvědomil co Faeron udělal. Upír měl lepší reakce, ale byl od něj prostě příliš daleko, takže jej ohnivý projektil zasáhl necelý sáh od člověka. Malá exploze Sweltose dezorientovala, zvlášť díky přetlaku, který krátkodobě vzniknul. Netrvalo to ale dlouho a kouzelník vyklidil pole. Tohle byla Elfova specializace a on ho nebude zbytečně ohrožovat svými zbytečnými pokusy o magii. Nebyly koneckonců potřeba. Upír s velkou dírou uprostřed hrudníku moc škody nenatropil. Napůl hořel a Faeron věděl co dělá. Dvě rány a bylo po všem.

„Dobrá práce. Mám radost, že jsi v pořádku, ale ještě větší mám z téhle zlikvidované bandy.“ poklepal Faeron Sweltose po rameni.

„Což něco vypovídá o tvých prioritách…“ pousmál se Sweltos. Byl ještě trochu v šoku, ale vzpamatovával se poměrně rychle. Pak se mu ústa zkroutila v opravdový kyselý úsměv, „Takže teď je čas dostat se k té opravdu děsivé části.“

„Co?“ Faeron myslel, že už ho dnes nic nepřekvapí, ale tahle věta ho donutila zvednout obočí.

„No jo…“ pokýval hlavou Sweltos smutně, „…Budu muset zase vlézt do zdejších stok a sehnat si novou krysu. A proti téhle myšlence je i banda upírů celkem přitažlivá.“

 

Cába: Savilův pavouk

Cába: Savilův pavouk published on Žádné komentáře u textu s názvem Cába: Savilův pavouk

Glan se proplýžil další chodbou a ocitnul se konečně před dveřmi Savilovi pracovny. Chápal sice, že to je pro císařství nejzajímavější místo celé Hvězdy, ale proč sem musí lízt zrovna on. Zhluboka se nadechnul a přiložil na dveře krystal. Uvolnila se magická západka a energie z úložiště vypálila monitorovací kouzlo. Teď by mělo být asi tak na půl hodiny neaktivní. Mladík proklouznul dovnitř, přičemž si pomohl několika dalšími krystaly/amulety/a kdovíčím ještě. Ten savil je ale sakra paranoidní osoba.pomyslel si přitom, Na druhou stranu, mít já stejný počet nepřátel, tak bych pravděpodobně žil na ostrově sto mil od nejbližšího pobřeží… a stejně si nebyl jistej přežitím.
Nakonec se ale propracoval do místnosti bez toho, aby spustil nějaký alarm. Jeho přátelé mezitím zajišťovali, aby měl Savil práci jinde a tak se mohl Glan vesele… ehm, nevesele, pustit do prohledávání Savilova stolu. Pak si všimnul bedny v rohu a vzpomněl si, co se o ní říká: nikdo neví co je vevnitř, a nikdo ji nikdy neviděl otevřenou… a tak si to namířil přímo k bedně. Papíry na stole taky nenapovídaly o co by mohlo jít, a klíč nenašel, tak vytáhl šperháky a bednu odemknul a pootevřel. Pak se mu v kapse rozechvěl jiný z krystalů, které si sebou přinesl a Glan urychleně vstal a narovnal papíry na stole a v zápětí zmizel ven. Savila přestala návnada bavit a je na cestě zpět.

Savil měl sakra špatnej den. Nepomohlo mu ani vysmívání se Dalamarovy v krystalu a to už je co říct. Zbývá tedy poslední možnost! Vytáhl klíč, který měl pověšený na krku a zamířil k truhle v rohu. Podivil se, že není zamčená, ale to se občas prostě stane.
„Prdlíku. Pojď k taťkovi…“ začal švitořit do otevřeného víka, „Prdlíku??“ Věží se v zápětí rozezněl nelidský řev: „Kterej parchant mi unes Prdlíka!!!“
Dobrá, Savil se nakonec uklidnil a seslal vyhledávací kouzlo. Podle něj byl jeho milý pavouk v nedalekém kumbálu a vesele tam chroustal jeden z mopů a plnou krabici čistících prostředků.

Bylo mu fajn. To místo, kde se zrovna nacházel, se pavoukovi líbilo. Byla tam tma, bylo tam teplo a bylo tam co jíst. To bylo vše po čem pavou touží… tedy ještě chtěl klid, tem mu naneštěstí dopřán nebyl. Převapeně pustil z kusadel zbytky druhého mopu, když se dveře prudce otevřely. Stál v nich muž s bílou hlavou a černým hábitem. Pavouk na nic nečekal a protlačil se mu mezi nohama ven, ale byl moc pomalý, protože jej zachytilo kouzlo a začalo ho drtit.

„Jestli okamžitě nepustíš mýho pavouka, tak z tebe udělám skládačku pro Shellovi parchanty, Lexi!“ řval Savil sotva po teleportaci zjistil co se děje. Vlastně nejen to, on Lexe donutil, pavouka pustit, ale místo patřičného vděku se pavouk rozhodl prchat v teroru a s hlasitým SKVÍÍÍÍÍ zmizel za rohem. Savil samozřejmě za ním… a Lex taky.

Karin, Petr a David se loudali chodbou z knihovny na hodinu praktikované teorie a moc se jim tam nechtělo. Nezávazně mezitím plkali, dokud nedošli na křižovatku a neuviděli nejdivnější obrázek ve svém životě: Nejdřív se svíííííííííííí proběhl pavouk, pak sPrdlíku! Prdlíku! Prdlíku, počkej! Prorázoval Savil a nakonec přicválal Lex. Naneštěstí ne procválal, ale přicválal.
„Co vy se tady flákáte? Nemáte se náhodou někde připravovat na hodinu?“ spustil okamžitě a zapomněl na nějakého Savila.
„My, my jdeme právě z knihovny, pane profesore.“ vykoktal nakonec Karin.
„Tak co se tady jen tak očumujete, ta hodina… počkat. Vy máte teď aplikovanou teorii… se mnou. Vy si asi myslíte, že ty principy zvládáte, co?… no to uvidíme, však já si vás ještě vyzkouším…“ to už ale všechny tři hnal chodbou hlouběji do věže.

Prdlík v hrůze zalezl do prvních otevřených dveří a aby byl ještě ve větším bezpečí, začal šplhat na jednu z obřích polic. Byla tam spousta divných věcí a na nejvyšších policí byly některé z těch velmi silných a nebezpečných… a pavouk teď přes všechny přeběhl.

Savil dosupěl do knihovny a zarazil se u masivní mříže oddělující zakázané oddělení. Prdlík mezitím vyšplhal na jednu ze zapadlých polic a teď se krčil u stropu. Bylo k vzteku, že uvnitř klece bylo magické stínění, takže si nikdo nemohl podat zakázanou knihu. Savil si tak nemohl podat svého pavouka. Začal proto pobíhat kolem mříže a svolávat knihovníky.
„Ztište mluvu svou neb v bibliotéce se nacházíte.“ objevila se mu za zády knihovnice. Savil už u mříží skoro poskakoval, když po ní chtěl aby mu otevřela.
„Nespěchejte, neboť spěch jest nejhorší, čeho se můžeš dopustit… Lex kdysi sic pravil, že ‚chlast je horší než spěch, ale stejně je tvym nejlepšim kamarádem‘ avšak Lex jest svérázný věže obyvatel.“ s tím štrachala po klíčích. Pavouk se mezitím posunul na stranu police a začínal modře světélkovat. Lex málem světélkoval taky… málem totiž žhnul vztekem.
Sotva se dostal ke knihovně, než se pavouk spustil z okraje. V polovině výšky však opustil vlákno a s buch se snesl na podlahu. Udělal kvíík a zmizel za jinou policí. Savil se pokusil za polici nahlédnout a Prdlíka vytáhnout, ale zjistil, že je za ní nedbale zazděný oblouk dveří, kterým mu jeho miláček zase někam vyklouznul.
„Ale u ničitele! Co jsem komu udělal!“ zamyslel se, „Dobře, oprava: Proč JÁ?!“ pak začal přemýšlet, kam by ty dveře vlastně mohly vést.
Sestavil si v hlavě plán patra a dospěl k závěru, že to musí být ta díra ve zdi, na kterou si už dva měsíce stěžuje Shella, že jí má v kabinetu.
Vyběhnul z chráněného prostoru a teleportoval se do Shellovy třídy, a tak se ocitl, přímu v hloučku rozdováděných dětí, které se nejspíš pokoušely udělat z jednoho půmetrového pavouka čtyři čtvrtmetrové.
„Jestli se Prdlíkovi něco stane, tak tu utrhám tolik nožiček, kolik jich má on!“ děti se na něj podívali a začali přemýšlet, to si Savil uvědomil, jakou právě řekl volovinu, „A pět dalších za každou, kterou už mít nebude!“
„Pane co se tu dě…“ přiřítil se Shella z kabinetu.
„To jsou ale príma iluze, nechte ho to udělat ještě jednou!“ zařvaly mu v odpověď sborově děti.

Prdlík už to ale odmítal snášet, vysmeknul se dětem a začal levitovat směrem ke dveřím. Kolem něj se rozlétávaly malé jiskřičky statické magie. Možná neměl tu divnou věc z kůže jíst, ale ten stres se projevil hlavně hladem a tak si tam na polici střihnul malou svačinku. Skvííí to je ale srandy!
Savil zahlédnul pavouka prchajícího u stropu směrem ke dveřím a na nic nečekal. Popadnul Prdlíka a vypadnul dřív než se z toho zblázní. Zbytek odpoledne strávil vymazáváním paměti polovině školy a navíc si ještě bude muset vymyslet důvot, proč jet do Shaekanarisu na elitní pavoučí kliniku, a to brzy. Ten temný grimoár Prdlíkově zažívacímu traktu moc neprospívá.

Cába: Válka s rybou

Cába: Válka s rybou published on

Válka s rybou, Autor: Cába

 

Místo: Co nejopuštěnější ostrov někde jihovýchodně od Hvězdy

 

Rosnak se zase po dlouhé době vrátil na svou ‚chatu‘. Jako obvykle bude muset opravit jednu nebo dvě věci, než si bude moct užít zaslouženého odpočinku po půl roce, kdy dělal Meteorologa ve městě. Už to zatracené pěkné počasí nemohl ani cítit. Vynesl věci co se nedaly spálit na skládku a dal se do opravy pobořené verandy.

Abyste to správně chápali: Rosnak je meteorologem ve Hvězdě, specialista na vodní a vzdušnou magii. Meteorologem není zrovna dobrovolně, Mnohem líp se cítil v armádě, kde pomocí věcí jako tsunami a tornáda likvidoval nepřátele… nu, časy se mění, teď je rád, když mu jednou za měsíc povolí několik přeháněk aby se umyly ulice.

Sotva zatloukl do střechy třetí hřebík, už ho něco rušilo. Ptáci se sice jeho chatě už dlouhou dobu vyhýbali jako moru, ale jednou za několik let se opakovalo tohle – k jeho chatě se blížily skupiny domorodců, nejspíš s úmyslem ho vymítat. Rosnak se tedy vykašlal na verandu a vlezl dovnitř. Podle všeho se blížilo k ostrovu asi pět kánoí plných divochů.

Aby si kompenzoval hezké počasí ve hvězdě, upravoval vždycky na chatě podnebí k obrazu svému. Většinou na neustálý déšť a/nebo bouřky. Teď udělal dvě věci. Vrátil počasí k hnusně dusnému normálu a začal velké sledovací kouzlo.

Když ho dokončil, oblékl se do svého armádního vybavení a vyrazil do pralesa užít si trochu zábavy. Po cestě ještě vyhodil prasklou křišťálovou kouli, kterou použil ke stabilizaci sledovacího kouzla. Pokaždé, když experimentoval, jich zlikvidoval i několik týdně.

 

Půlnoční jaguár byl nejlepším válečníkem kmene Reiawa a se svou skupinou stejně starých, nebo spíše mladých válečníků mířil do středu ostrova, kde na skalisku sídlil Nerudný bůh bouří. Před chvílí překročili pláž a vstoupili tak na jeho území. Začali se opatrně přibližovat.

Byla to zkouška, kterou podstupovali nejlepší mladí válečníci a učedníci šamanů. Ti kteří se z ní vrátili si dobyli uznání svého kmene. Stejně tak se ve stejnou dobu vydávali na stejnou zkoušku i mladíci z jiných kmenů. Jaguár musel zajistit aby se z jeho skupiny vrátilo co nejvíc spolubojovníků.

„Hadí pruhu,“ otočil se na jednoho ze svých spolubojovníků Jaguár, „začneme v našich stopách klást pasti. Asi nám to bude k ničemu, ale mohlo by to trochu pomoct. Ty a Tukanův zobec je budete klást teď, pak najděte někoho, kdo vás vystřídá.“

„Dobře, Noční kočko, pustíme se do toho.“ souhlasil jeho pomalovaný kamarád.

 

HLAD, HLAD, HLAD! Plavalo hlavou rybě. Ryba měla hlad, jak jste asi už zjistili. Teď čekala pod břehem jedné malé říčky a doufala, že se ukáže něco k nakousnutí… tedy myslela si to asi takhle: HLAD!!!

 

Rosnak se začal blížit k jedné z pěti skupin divochů. Za ta léta už jich potkal, tedy povraždil, spoustu. Tihle nebudou žádná výjimka. Skrývali se celkem dobře a propracovávali se podrostem směrem ke ostrova a ke kamennému skalisku na kterém si postavil chatu. Kolem kopce se proplétala síť malých potoků, bažin a bezedných tůní. Pravděpodobně těm divochům prokáže službu, když je zabije dřív než se dostanou až do těch strašných močálů.

 

Skupina kolem Černého paviána se plížila skrz džungli, a sledovala jakékoliv podezřelé zvuky. Odhalit tu nepřátele bylo těžké, protože ptáci, kteří často prozradili pozici protivníka, se na tomhle ostrově nevyskytovali. Podle pověstí, které kolovaly mezi kmeny, se ptáci z tohohle ostrova odstěhovali, když Nerudný bůh poprvé sestoupil z mraků na zem.

Pavián se rozhlédl po okolí kam až mohl. V zeleném a hnědém přítmí se tu pohybovala jeho skupina mladých lovců a nic jiného. Pavián měl ovšem špatný pocit. A oprávněně. Chvíli si myslel, že vyšli na mýtinu, protože najednou nic neviděl, ale potom mu došlo, že to není světlem. Všechen vzduch kolem se najednou změnil. Jakoby se najednou proměnil v mléko.

Pavián si uvědomil, že mu nejspíš zachránili život jejich šamanští učedníci, protože, když se bílá mlha usadila na zem, uvědomil si, že všechno kolem je jako vytesané z kamene a odevšud čiší strašlivý chlad. Okolní stromy vydávaly praskavé zvuky, které rychle přešly ve hlomoz řítících se pralesních velikánů. Začalo peklo.

Šamani je sice ochránili před osudem zmrzlých žab, ale jenom polovina jeho lidí se dokázala vymotat dost rychle a dost daleko na to aby unikli padajícím stromům. Tohle byl první úder Nerudného boha a byl zničující. Tímhle tempem se z jeho skupiny nikdo nevrátí.

 

Rosnak byl s prvním zasazeným úderem spokojen. Sice se mu nepodařilo zmrazit celou skupinu jediným kouzlem, ale padající stromy udělali dostatek škody. Nemluvě o psychologickém efektu, který na ně musel mít mráz. Kromě Rosnaka tu neexistuje žádný jiný způsob jak se kdy mohli potkat s ledem a sněhem.

Čas představit jim další z vynálezů mírného pásma, usmál se nehezky Rosnak.

 

HLAD! HLAD! Proplouvala si piraňa říčním korytem, když v tůni neuspěla a spolu s kamarádkami se přesunuli k jednomu z brodů. Tady snad bude větší šance na nějakou tu sváču. HLAD!

 

Ostrov nerudného boha byl jednou zvláštností. Ačkoliv byl největší ze zdejší ostrovů, byl také naprosto opuštěný. Velkou část jeho povrchu tvořily totiž bažiny, nebo mangrovy. Bylo tu všeobecně obtížné cokoliv vypěstovat a na rozdíl od jiných ostrovů se tu vyskytovaly sladkovodní ryby… a nebyly přátelské.

 

JÍDLO!!!

 

Černý pták před chvílí stál uprostřed brodu a najednou se propadl do vířící vody. Jeho přátelé mu přispěchali na pomoc, ale bylo už z většiny pozdě. Z mladíka moc nezbylo, nicméně ryby také neměly zrovna štěstí. Kančí pazneht, učedník šamana z vesnice Půlnočního jaguára, je totiž vytáhl na břeh a nechal je tam lapat po dechu. Byla to sice zbytečná pomsta, ale nikdo nic nenamítal. Potom provedli rychlý obřad nad mrtvým kamarádem a pokračovali dál. Tenhle ostrov byl viditelně past sám o sobě i kdyby nebylo nerudného boha. Půlnoční jaguár začínal chápat proč je taková čest se odsud vrátit.

 

Rosnak zaslechl výkřik z druhé strany ostrova a chvíli dumal, jak ho mohl způsobit on. Pak usoudil, že za tohle nemohl a raději se vrátil k přípravě mrznoucího deště… trochu vylepšeného, samozřejmě.

 

„Takhle to nejde.“ zaprotestoval Černý pavián, „Jestli budeme dělat to co doteď, tak nás prostě pobije.“ měl pravdu. Půlka skupiny, co mu zůstala se postupně smrskla na pouhých pět lidí. Už dokonce přišli o jednoho ze svých šamanů, když se pokusil provést protiútok a nekryl se dost rychle před odpovědí na něj. Skončil jako bílá socha.

„A co hodláš dělat Paviáne?“ zeptal se Bílá skála, jeden ze zbývajících šamanů.

„Musíme se rozdělit. Dokud jsme pohromadě, tak nás pokaždé prostě nějak zaskočí všechny. Takhle ho snad aspoň zdržíme.“ Skupina se zamyslela.

„Dobrá, rozdělíme se.“ pak bylo během chvíle dohodnuto kdo s kým. Nakonec to dopadlo tak, že půjdou dvě dvojice a Černý pavián půjde sám. Popřáli si štěstí a vyrazili různými směry.

 

To bychom měli první skupinu, pomyslel si Rosnak, teď když se rozdělili už nemá cenu je honit po lese. Napřed vyřídím ty ostatní houfy a potom zničím i ty zbytky.

Vyrazil směrem k další skupině. Prales byl v téhle části poměrně nízký, ale o to hustější tu byl porost u země a tak se vydal nejjistějšími stezkami, které v pralese existovali – potoky. Pijavice ho neštvaly a jenom opravdu máloco si mohlo troufnout na jeho boty, tak si mohl dovolit to, co bosí domorodci ne… navíc ten potok zmrazil předtím než se po něm někam vydal, ale to je nedůležitý detail.

Mág se po zamrzlých říčkách postupně propletl do cesty další skupině. Nikdy nebyl úplně dokonalý ve sledovacích kouzlech a proto věděl jen přibližnou polohu skupin. Jednotlivce hledal mnohem hůř. Možná proto také přehlédl jednoho z průzkumníků téhle skupiny. Ne že by v tom byl nějaký velký rozdíl. Průzkumník viditelně nikdy proti mágovi nebojoval a proto poměrně rychle skončil, ale Rosnak si připomněl, že by se neměl nechat strhnout.

Hluk boje přilákal celou skupinu a Rosnak tak měl sotva čas seslat svoje kouzlo, než se z podrostu vynořila skupina naštvaných domorodců. Vyletělo proti němu několik oštěpů a někde v křoví poblíž měli ještě lučištníka. Odrazit první nápor nebyl takový problém, ale Rosnak si brzo nadával že se nechal tak hloupě zaskočit. Dařilo se mu sice domorodcům působit ztráty. Už jenom proto, že prvních pět jich zmrazil, ale lučištník mu začínal působit potíže. Rád by se ho zbavil, ale nemohl ho přesně zaměřit. Další problém byl, že jim nejspíš zmrazil vůdce, a tak jim neměl kdo říct, že jsou poražení a mají ustoupit.

 

VODU! Lapala naše milá piraňa po dechu. Nějaký, podle jejího názoru, debil jí vyhodil na břeh a ona teď pomalu umírala… vždyť si sotva kousla, co je tohle za spravedlnost, ryba si třikrát, možná čtyřikrát hryzne a už jí někdo vyhodí na břeh! V jejím neštěstí se na ní na rozdíl od jejích společnic usmálo štěstí – byla blízko od břehu a podařilo se jí odskočit dost daleko na to aby se skutálela zpátky do vody. VZTEK! HLAD!

 

Rosnak sice našel toho střelce v nedalekém křoví, ale ve chvíli, kdy si myslel, že konečně jenom vymete se zbytky tohohle kmene, se mu do zad přiřítil černě potetovaný domorodec co vřeštěl jako opice. Vlastně to bylo štěstí. Rosnaka sice chránila kouzla ale i tak se mu mezi tou spoustou věcí podařilo vynechat jednu a tak teď byl velice vděčný za fakt, že si na sebe oblékl kroužkovou košili.

Krátce po potetovaném idiotovi se k boji připojila ještě jedna dvojice a to už začalo být Rosnakovi opravdu horko. Pomalu couval a doufal, že se shromáždí všichni na jedno místo aby je mohl zlikvidovat najednou. Pokud ne tak se bude muset brzy přemístit pryč a napadnout je za vlastních podmínek.

Což je zhruba ta chvíle, kdy se mu něco zakouslo velkou silou do kotníku. Boty, které měl na sobě, byly na něco takového připraveny, ale zrovna se to nehodilo… Vlastně hodilo. Rosnak popadl rybu za čelist a sundal jí z boty, pak jí hodil na potetovaného indiána a přemístil se do chaty. Tenhle boj dokončí z bezpečné vzdálenosti.

 

S každou novou bouřkou, s každým záchvěvem země rostla nervozita mezi bojovníky Půlnočního jaguára. Už byly ve dvou třetinách cesty k útesu a jediné co je zatím potkalo byly pijavice, lidižeroucí ryby a jedovatí hadi. A už toho bylo celkem dost.

Ostatní skupiny už totiž podle všeho potkaly Nerudného boha a podle oblohy nad ostrovem se bude domů vracet jen málokterý bojovník ostatních kmenů. Asi před půl hodinou se poměrně nedalek snesl k zemi trychtýř mraků a vyrval ze země stromy a viditelně i bojovníky, kteří mu stáli v cestě. Nebyl to pěkný pohled a jejich křik jakoby se ještě rozléhal pralesem.

 

Piraňa nevěděla jak pojmenovat vzduch, vlastně byla zakousnutá do ruky Černého paviána, když je oba sebralo tornádo. Rybě na moc věcech nezáleželo, jen se chtěla najíst a vrátit do vody… no, část z toho se jí splní.

 

Jaguár postupoval v bažinách ještě opatrněji, rozdělil skoro polovinu skupiny na hlídky a zbytek se pohyboval v rozestupech a pasti kladl kdokoliv, kdo měl zrovna čas… připomněl si, že až se budou vracet, musí se vracet jinudy. Bylo by hloupé, kdyby stoupali do vlastních pastí. Jak se tak blížili, říkal si- a potom před něj do potoka spadla mrtvola Djiubského válečníka. Navíc volně následovaná kamením, listím a kusy dřeva.

„Schovejte se, vyrvalo to celé stromy.“ zakřičel Jaguár a měl pravdu. Kmeny následovali vzápětí. Všichni naštěstí byli na místech, kde jim padající stromy nezpůsobily víc než několik škrábanců. A tak mohli poměrně brzy pokračovat vpřed. Tentokrát si Jaguár byl jistý, že má Nerudný bůh svůj pohled upřený na jejich skupinu.

 

Rosnak opravdu usoudil, že tahle skupina je na řadě. Sice měl na ostrově ještě tři další, ale ty se pohybovali pomaleji, takže tahle byla nejblíž jeho prázdninovému sídlu… to jim nebude trpět.

Vrátil se do pralesa a začal se blížit ke skupině. Tentokrát se rozhodl, že když bude postupovat rychleji v jejich stopách, bude to mít nejspíš větší efekt, protože je menší šance narazit na hlídky. Dostane se tak mnohem blíž a snadněji skupinu vyřídí. Tolik k teorii, brzy však zjistil, že praxe nebude tak jednoduchá.

Kterýho debila napadlo, že by za sebou měli klást pasti, vrčel, když se houpal půl metru nad zemí přivázaný za nohu na stvolu bambusu. Svou situaci vyřešil snadno, koneckonců byl také slušný šermíř a bambus se dá celkem useknout, dokud neměl čas vyschnout, ale stejně ho ti domorodci právě vytočili. Mág začal opět rázovat směrem vpřed, tentokrát už ale mnohem opatrněji.

A za všechno může Lex, takhle mě nechá ztratit výcvik jako meteorologa, mumlal si pro sebe na cestu.

 

VODU! VODU!!! ryba byla pořád ještě zakousnutá v ruce domorodce, ale v pro rybu dost nepřirozeném prostředí – deset metrů nad zemí v koruně stromu. Už dokonce zeslábla natolik, že povolila svůj stisk a Rosnak poprvé v životě zažil piraňu, která útočí zákeřně z koruny stromu. VODU! HLAD! VZTEK!

 

Rosnak byl opravdu překvapený, ovšem ne natolik aby se nechal hryznout. A tak ryba promptně skončila zmrzlá v solidní vrstvě ledu. Vzhledem k tomu, že se věnoval boji už celý den, rozhodl se Rosnak, že si domů aspoň donese večeři a tak vrazil zmrzlou rybu do batohu a pokračuval ve stíhání skupiny domorodců. Tentokrát se mu povede hlídku vidět dřív než ona jeho.

Jeho plán v tomhle ohledu zahrnoval výhodu teleportace, neboť hlídka padla na rozdíl od Rosnaka za oběť útoku z koruny stromu. Pravda, piraňa nemá meč, což je přeci jenom osmdesát centimetrů odebraných z reakčního času.

 

Půlnoční jaguár zahlédl jak několik jeho lidí zmizelo v bílé mléčně husté mlze. Uslyšel to praskání dřeva a mohl jenom sledovat jak se na místo, kde stáli, řítí kmeny stromů.

Tak už je to tady, pomyslel si, Nerudný bůh se do nás pustil.

Ovšem zároveň se v něm vzedmula touha po odplatě. Šaman určil směr a celá skupina se rozběhla na Nerudného boha. Budeme na něj útočit ze všech stran, nebude mít kam utéct.

Jeho oštěp konečně bude mít lepší cíl než jen ryby.

 

Rosnak zmrazil tři divochy a čtvrtého poslal vzduchem někam do korun stromů, ale stejně se ze zeleného šera vynořovali pořád další. Navíc ze všech směrů. Tohle se vyvíjí ještě hůř než ta předchozí bitva. Polovina jim musela hlídkovat mimo hlavní skupinu, jinak by na mě nevybíhali takhle odevšud, myslí si nabručeně Rosnak. Čas vypadnout a napadnout je zase z jiného směru.

Z bezpečné vzdálenosti potom mág sleduje jak se domorodci zase organizují. Tak jak na vás zaútočím teď?… na tornádo jste moc od sebe, asi budu takovejhle útok muset opakovat, dokud vám nedojdou lidi, ale když vás pak bude málo, tak mi sledovací kouzlo vůbec neřekne kde jste… A nebo bych to taky mohl vyřídit rychle a všeobecně, to by asi taky šlo. Koneckonců tsunami jsem si neudělal ani nepamatuju a tenhle ostrov potřebuje trochu zastřihnout. Na Rosnakově tváři se objevil úsměv, který obyvatelé hvězdy nenáviděli. Znamenal totiž, že příštích pár dní bude opravdu hnusně.

Čas vyhrabat několik křišťálových koulí, tohle kouzlo bude potřebovat nějaké ustalování, liboval si Rosnak, když mířil do skladu.

 

Jaguár vystřídal jednu z hlídek a sám se ocitl na čelní pozici. Celkem se divil, že se Nerudný bůh nevrátil, když ho jednou odehnali. Vlastně měl místo žaludku sevřený uzel, ale snažil se aby si toho ostatní nevšimli.

Už byli opravdu blízko k sídlu boha počasí a Jaguár se bál jaké překvapení jim Nerudný bůh přichystal. Nevěděl o tom, že překvapení se mezitím blížilo rychlostí sto dvaceti mil za hodinu z úplně opačného směru.

 

Hučení moře se brzy změnilo a celý ostrov zaplavil řev vody. Vlna spláchla vše co jí stálo v cestě a nakonec se z posledních sil roztříštila o skálu ve středu ostrova. Z domorodců ani jejich kánoí nezbylo v podstatě nic.

V podstatě nic. Jaguár a jeden z jeho bojovníků z čelní hlídky přežili. Domlácení se doplížili až k Rosnakově skládce a každý si z ní sebrali jednu z prasklých křišťálových koulí. K cestě domů potom použili kánoi Djiubů. Ta byla hněvu vlny ušetřena protože byla na druhé straně ostrova v podstatě v zákrytu kamenného středu. Křišťálové koule od té doby zdobí jejích chýše a jsou uznáváni jako hrdinové kmene. Pouze šest křišťálových koulí bylo kdy vystaveno v chýších náčelníků a Půlnoční jaguár a Hadí pruh jsou nyní hrdiny souostroví.

 

Rosnak má po práci a jde si udělat večeři zaloví v bato- HLAD! Ryba by děkovala svým plazím předkům za zděděnou schopnost bezpečné hibernace v extrémně nízkých teplotách, ale té je to úplně jedno. Hlavní pro ní je, že se právě zakousla do masa.

Přesun na novou doménu Aeltarnen.com

Přesun na novou doménu Aeltarnen.com published on Žádné komentáře u textu s názvem Přesun na novou doménu Aeltarnen.com

Zdravím všechny čtenáře, kteří sem občas ještě zabloudí (nebo sledují RSS feed).

Rozhodla jsem se spojit anglickou a českou variantu webu pod jednu doménu, protože se mi dvě špatně spravují a tím pádem vždycky na některé něco chybí.

Abych si práci o něco zjednodušila, vše se tedy přesune sem na adresu

Aeltarnen.com

Česká verze webu už obsahuje kompletní komiks a oficiální povídky a postupně tam budu přesouvat i další obsah. Pokud se mrknete na anglickou galerii, zjistíte, že obsahuje podstatně více obrázků! Není k nim z velké části překlad, tak se už teď můžete kochat.

Mějte se báječně,

Lysandra

Aifsaath: Emancipace mužů tarnen

Aifsaath: Emancipace mužů tarnen published on Žádné komentáře u textu s názvem Aifsaath: Emancipace mužů tarnen

Esej sepsala Aife von Aifestán

Jednou z nejpopletenějších kapitol historie tarnen je ta, v které se vypráví o zradě pavoučího elfa Savila, jenž vládkyni Mor Garu krutě zradil a království Hvězdy po dlouhá léta okupoval. Jenže věci nebývají takové, jaké se na první pohled zdají. Jak už mnoho moudrých pánů prohlásilo, historii píší vítězové a ti si rozhodně nebrali žádné servítky a nešetřili památky zesnulého Savila. Nakydali na něj cizího hnoje, co jenom mohli a co nemohli, to si přimysleli a co nepřimysleli, to vybujelo v bohatém trsu konspiračních teorií.

Jenže tady nejsme v magické věži a ctihodná panna Nimoe nám nepodává překroucený výklad dějin. Ne, drazí přátelé, my se dozvíme pravdu. Očistíme památku zavražděného mučedníka! A především, objevíme jeho nepřekonatelné dílo, které se zlotřilá vláda žen tarnen pokoušela zničit – leč marně. Považujme tedy za naši povinnost pozvednout jeho velkolepý odkaz a dovést jeho myšlenky k zdárnému naplnění.

Začněme mýty. Není pravdou, že by Savil kdy usiloval o krutovládu nad Arkabanovou Hvězdou. Zmíněný Vidlákov nacházející se na povrchu mu byl docela lhostejný. Také zkazky o osudovosti jeho střetu s Temným se nezakládají na spolehlivě doložených faktech; domnívám se, že jde dokonce o pouhý výmysl jistých dvou kronikářek, jejichž jména zde pro jistotu neuvádím. Z dochovaných zápisků Savilova věrného souputníka víme, že střet s mágem Dalamarem se odehrál čistě v rovině ideologické. Protože oba byli horké hlavy, začali si v hádce nadávat do černých zadků a bílých kebulí a do slizkých draků. Desinterpretace jejich slov způsobila onen nešťastný historiografický omyl, který je po celá staletí omílán dokola. Zatímco Dalamar, ona ohavná zrůda, vyšel z onoho střetnutí jako očištěný, jako vítěz, Savil o takovém štěstí mluvit nemohl. Ztratil čest, ztratil přátele, ztratil svého milovného učedníka Taranise a především ztratil život. Poslední uvedené bylo však jen nepatrným zrnkem Savilova strádání, které si vytrpěl. To vše ale Savil považoval za malou cenu za realizaci své velké myšlenky.

Nyní se dostáváme k samotnému základu této eseje: velkoleposti Savilova ducha.

Jak víme, Savil opustil Ladonii z důvodu jistého poslání v Shaekannaris. Málokdo však zná pravý účel té cesty. Když se ale prozkoumáme události z doby jeho působení v podzemí, nutně dojdeme k závěru, že Savil zde nehrál úlohu špiona Dvanácti, nýbrž plnil poslání zcela jiné.

Když mladý, sotva pětisetletý Sarch sestoupil do Shaekannaris, byl zprvu okouzlen krásami zdejší takzvané civilizace. Musíme přiznat, že jeho pozornost upoutala taktéž luzná postava vládkyně tarnen, Gaar’t, s níž velice brzy navázal intimní vztah, který nezůstal bez následků. Savil se cítil šťasten, když z ložnice své milované vyštípal všechny protivníky v lásce, a Gaar’t kráčela paláci nejistým, roztřeseným krokem s koleny od sebe a slabounce se usmívala. Dalo se to nazvat idylou. Uplynulo několik let, dokud Savilovi nespadly růžové brýle a nespatřil hrůzy, v jakých žije.

Ne, nemluvím o otrocích a jejich žalostném stavu. Savil si uvědomoval, že levné pracovní síly je potřeba v každé společnosti. Spíše ho zděsila diskriminace, jaká vládla mezi tarnen. Když počáteční nadšení a endorfiny vyprchaly, pocítil na vlastní kůži, jak hrozně je v Shaekannaris zacházeno s muži. Na sociální nespravedlnost narážel na každém kroku. Mužům bránili ve vzdělání (nikdy je ženy nenaučily celou abecedu a zakázaly jim školy), nesměli se procházet samotní po ulicích, a nesměli se dát spatřit cizími ženami, aniž by zahalili své půvaby závojem. Třebaže ho nadále Gaar’t zasypávala každé ráno okvětními plátky růží nasbíraných na povrchu, nedokázal již přijmout její galantnosti ani v podobě náhrdelníku z ryzího zlata, ani parfému. V duchu trpěl se svými bratry a hledal způsob, jak by mohl zlepšit jejich postavení.

Zpočátku se jeho snažení setkalo s neúspěchem. Kdykoliv nadhodil ožehavé téma, Gaar’t se zasmála a nazvala ho hysterickým mužem, který dělá ze sekáče tarantuli. Když se ptal mužů, zda jim jejich postavení ve společnosti vyhovuje, nechápali. Savil tedy seznal, že sociální revoluci musí předcházet osvěta. I tak se pustil do mravenčí práce; chodil od domu k domu a vysvětloval, že je nutné se vzchopit, že se musí semknout a stát si za svým. Nejprve s obtížemi, poté masově se šířila myšlenka na rovnoprávnost.

Samotný pilíř matriarchální společnosti se otřásal v základech. Muži se bouřili. Pod Savilovým vlivem se začali domáhat svých práv. Celým Shaekannaris zněly slogany tohoto ušlechtilého boje. Zde uvedu jen některé:

„Rovnost, svornost a bratrství!“

„I muži mají své dny!“

„I muži mohou mít orgasmus!“

„Kalhoty jsou matriarchálním přežitkem! Emancipovaný muž nosí minisukně!“

Gaar’t nepovažovala mužské hnutí za nijak významné. Korunu však nasadila hromadná stávka jejího harému, kdy všichni odaliskové prohlásili, že je bolí hlava a že nic nebude. To samozřejmě vyvolalo mohutnou nevoli ze strany vládkyně, jelikož Savil zůstal loajální svým druhům a taktéž odmítl vyhovět její chlípnosti.

Neukojená Gaar’t se ukázala být strašlivým protivníkem. Do maskulinistického hnutí nasadila agenta-provokatéra Etherasila, bratra jednoho z jejích bývalých milenců, aby uštědřil Savilovi ránu pod pás. Bývalo by se mu to podařilo, nebýt Savilovy bystrosti. Ten rychle špeha odhalil a mocným kouzlem jej poslal na exkurzi do vesmíru.

Situace se zdála pro mužské hnutí příznivou, avšak temné mraky se stahovaly nad hlavami tarnen. Když podlý úskok Gaar’t nevyšel, uchýlila se k opatření ryze ženskému: zneužila jeho oddanosti a lásky a přiměla jej velet vojenským oddílům na povrchu. Mužské hnutí bez svého vůdce uvadlo jako nezalévaná sasanka.

Savil, nátura jemná a pacifistická, se rázem ocitl uprostřed okupovaného města. Odtržen od svého poslání cítil se prázdný. Pokoušel se sice najít seberealizaci v činnosti pedagogické, ale nenalezl u Taranise, syna bývalého vládce města, pochopení pro svůj učitelský zápal. Savil v duchu chřadl. Nenávidělo jej celé město, domácí odboj ničil zdi budov hanlivými nápisy na jeho adresu a Taranis nepsal domácí úkoly. Celý zbytek jeho života se utápěl v pocitech marnosti a nepochopení.

Proto se na závěr ptám, drazí čtenáři, zda skutečně můžeme odsuzovat muže tak činného a trpícího; muže mučedníka a spasitele.

Aifsaath: Drsňák

Aifsaath: Drsňák published on Žádné komentáře u textu s názvem Aifsaath: Drsňák

„Jestli tě bolí nohy, Ansuet, tak řekni,“ ozval se Sharess přibližně po čtyřiceti nonstop nachozených kilometrech.
„A vy byste zastavil?“ žasla malá dívenka. Podrážky jejích bot se došoupaly předvčerejškem.
„Ne,“ odpověděl Sharess a ďábelsky se rozesmál.
Sharess měl totiž toho týdne výbornou náladu. Dokonce tak výbornou, že vtipkoval. Bohužel, jeho smysl pro humor se často setkal s nepochopením. Nemůžeme však nebohým Saelnariňanům jejich nepříliš nadšené reakce vyčítat. Zkuste se vžít do kůže takového obchodníčka obdařeného deseti dětičkami, k němuž přikročí dvoumetrový, po zuby ozbrojený tarnen, co začne vyprávět vtip. (Jaký je rozdíl mezi černým, morbidním a sadistickým humorem? Černý – to je deset dětí v jedné popelnici. Morbidní humor je jedno dítě v deseti popelnicích. A sadistický? To je deset popelnic v jednom dítěti.) Děti po pointě vtipu samozřejmě propadly panice a klidily se z dosahu jakékoli popelnice. Masová hysterie dokonce dosáhla takové úrovně, že nejen děti, nýbrž i rodiče se báli vynášet koše. Odpadky se vršily. Kudy prošel Sharess, tam to smrdělo jak na skládce.
Jestli bude ten pitomej vtip vyprávět i ve městě, pomyslela si Ansuet, tak naše hlavy budou chtít nejen císař, ale i Zelené Cucky. A s těma není žádná sranda, abyste věděli!  Zahodíte špačka cigarety v lese obydleném vzácnými elfy a už by vás hnali před soudní tribunál Saelnarinské Unie! Co to teprve bude za binec, až zjistí, jak jediným blbým vtipem Sharess znečistil prostředí na trase Kapitola – Brousel?
Hrdé věže města Brousel se tyčily nad dvojicí našich cestovatelů. Zapadající slunce obarvilo bílé zdi věží do oranžova. Ansuet a Sharess stáli před branou a právě se dohadovali se strážníky, zda je pustí či nepustí do města.
„Tu holku bychom i pustili,“ řekl strážník nervózně, „ale vás…“
„No?“ houknul Sharess. Chudák strážník se přikrčil, pevně sevřel dřevno píky a vysokým hláskem zamumlal:
„Vás sím ne… no…páč jste tarnen.“
„To je pravda,“ řekl Sharess a usmál se. Ansuet se plácla do čela. Chystal se to udělat zase. „Víš, my tarnen máme rádi humor. Schválně, zastav mě, jestli ten vtip znáš,“ pokračoval Sharess nedbaje Ansuet, která ho zběsile tahala za rukáv.
Do města je pustili bez dalších debat. Zřejmě za to mohla poblíž stojící popelnice.
Brousel, to bylo krásné město.  Proslavilo se soškou čůrajícího trpaslíka na náměstí. Ročně sem přicházely tisíce trpaslíků, jen aby spatřili, jak tragicky umělec podcenil trpasličí proporce. (A ročně tisíce trpaslíků zmlátilo tisíce Brouselanů, kteří vyslovili podobné pochybnosti ohledně vybavení malých vousáčů.) Náměstí lemovaly stánky s nejrůznějším zbožím.  Obchodníci se hlasitě holedbali svými čerstvými rajčátky. Ansuet jim moc nevěřila, protože byla půlka října, ale raději se neozývala. Sharesse pro změnu zaujalo vystavené terárium s tarantulemi.
Dostal hlad.
„Zabalte mi půl kila těchhle těch potvor,“ řekl prodavači.
„P-půl kila? A-ale to je vzácný druh přímo ze Shaekanaris, pane! Ty neprodáváme na kila!“
„Ze Shaekanaris?“ Sharovi se rozzářila očička. Jak dlouho nejedl zdravou domáckou stravu! Orestované tarantulí nožičky tak čerstvé, že se ještě cukají…Hmm… Sliny se mu sbíhaly.
„Pane? Co vám to kape z koutku úst?“
„Ále nic,“ řekl Sharess. „Koukněte se tam. Hezká popelnice, že? Povím vám vtip…“
Pavouky dostali i s teráriem. Zadarmo. A ještě jim navrch zaplatili, ať vypadnou.
Jó, Brousel bylo pěkné město plné ochotných lidí a popelnic.
„Sharessi,“ zatahala Ansuet tarnena za cíp pláště.
„Co chceš?“ zabručel elf. Všechnu pozornost však upínal na osminohé příšerky v teráriu. Ansuet se namíchla. Nebyla však idiot, aby dala Sharessovi jaksepatří sežrat, že dává jídlu z podzemí přednost před svým parťákem.
„Víte,“ začala opatrně, „ mám takový neodbytný pocit, že bychom měli sehnat nocleh.“
„Jo, to máš pravdu,“ zahučel Sharess. „Myslíš, že hostinský umí vařit podle tarnení kuchyně?“
„Doufám, že ne, pane,“ vyhrkla zděšeně Ansuet. (Už jednou byla svědkem toho, jak Sharess vařil podle maminčiny kuchařky. A co hůř, on ji to donutil sníst. A nenechal si vysvětlit, že normální lidé nepovažují zelené slimáky za druh zeleniny.)
„Tak to abych vařil večeři já…“
Ansuet ho nenáviděla.
* * *
V šeru hostinského pokoje se to hemžilo štěnicemi. Malé odporné mršky se však záhy stávaly krmnou směsí pro Sharessovy chlupáčky. Tarnen seděl na posteli a rozplýval se nad tarantulemi.
Zítra bude rušno, pomyslela si Ansuet. Měli se setkat se svým klientem, který jim předá kompletní popis osoby určené k inhumaci a následně inhumaci provést.
Ansuet se na misi skoro těšila. Cokoliv bylo lepší než vtipkující tarnen s pavoukama. Možná, jestli se Sharess zabaví vražděním, přejde ho ta šílená nálada.  Už ho měla plné zuby. Si myslí, říkala si v duchu, jak je vtipnej, ale to se šeredně plete.
Ansuet napadl nápad.
Sharess má rád „humor“, že? Rád si střílí z lidí… Kdyby mu jenom náhodou někdo provedl kanadský žertík, nezlobil by se, že ne? Jenom by viděl, jak je to asi příjemné a určitě by s tím přestal, že?
Ansuet počkala, než šel tarnen spát. „Hroznou noc, chachacha,“ popřál jí, než to zalomil. O minutu později bylo slyšet jen tlumené oddychování a šustot chlupatých nožiček. Ansuet se opatrně vyplížila z pokoje a následně z hospody. Doběhla na náměstí, kde obchodníci pořád pokřikovali na potenciální zákazníky, jak je jejich zboží kvalitní.
Ansuet ignorovala čerstvá rajčátka pokrytá kolonií plísně i blyštící cetky vydávané za tajemný poklad z Mor Garu. Ne, její cíl nebyla zelenina ni poklady ze Shaekanaris. Zamířila přímo ke stánku s cedulí s nápisem „Gosmetyka“.
Jen doufala, že Sharess nebude alergik. Zboží vypadalo stejně kvalitně jako pravopisné umění prodavače. Ale co, i ty pupínky by mu přála, tarnenovi jednomu!
S papírovým sáčkem v rukou spěchala zpátky do hostince za mírumilovně spícím Sharessem.
* * *
„Mami, řekni Etherasilovi, ať mi vrátí Xzrska,“ mumlal Sharess ze spaní, zatímco drtil v medvědím objetí nebohý polštář. „On ho jinak sní.“ Ansuet nemohla uvěřit tomu, že se doteď nevzbudil.  Poslední pramínek bílých vlasů navinout na natáčky. Ještě trochu rtěnky, ták. No teda, Sharessi, tobě to ale sekne…
Po dvou hodinách se Ansuet rozhodla, že Sharessovy dlouhé a poddajné vlasy už určitě nabyly požadovaného tvaru. Sundala mu natáčky. Hm, trvalou by mu opravdu nedoporučovala.
Uklidila předměty doličné tak, aby je ráno rozlícený tarnen nenašel. S potměšilým úsměvem vklouzla do své teplé postele. Myslela si, že samým potlačovaným smíchem neusne, ale to se pletla. Usnula hned a chrápala jako ork.
Uplynulo sotva pár hodin. Slunce se dávno vyšvihlo na oblohu. Omlácené hodiny na zdi ukazovaly něco po deváté. V osm se měli setkat se zákazníkem.
Sharess otevřel jedno oko. Pak druhé oko. Potom se podíval směrem k hodinám. Vztekle zařval, vymrštil se z postele.
„Ansuet, ty jsi zaspala!“
„Huh?“ udělalo děvče a rozlepilo ospalé oči. Jakmile spatřila probudivšího se Sharesse, měla pocit, že pukne smíchy. Vypadal jako Madam Lulu. „Ale pane, vy jste taky zaspal.“
„Jo, ale ty jsi mě měla vzbudit!“
Sharess na sebe rychle naházel oblečení. Proti všem zákonům pravděpodobnosti si nevšiml bílých loken, jež mu trčely z hlavy ani půvabně růžových očních stínů, které mu opatlaly celý obličej.
„Ty než by ses oblíkla,“ bručel tarnen, „tak by bylo poledne. Zůstaň tu. Já zatím půjdu za klientem…“
V Ansuet to hrklo. Než však stihla zastavit Sharesse, byl ten tam.  Větřila pořádný průšvih.
* * *
„Jsem si objednal vraha a ne buznu převlečenou za tarnena,“ byla zákazníkova poslední slova před smrtí.
* * *
„ANSUET!“ zaburácelo Brouselem. Ptáci vyděšeně opustili prádelní šňůry a prchali, jak to jen šlo. Stejně tak i obyvatelstvo města se raději klidilo z cesty kudrnatému zmalovanému travestitovi.
„VYLEZ VEN! OKAMŽITĚ!“
Z okénka hostince váhavě vykoukla špatně ostříhaná hlava dvanáctiletého děvčátka.
„Ani náhodou!“
„JESTLI SEM NEPOLEZEŠ, TAK SI PRO TEBE PŮJDU SÁM! A BUDE TĚ TO PAK HODNĚ MRZET!“
Před takovou logikou nemohla dál Ansuet setrvávat. Pomalu seskočila dolů z okna a šouravými kroky se doplížila k Sharessovi. Ten viděl rudě.
„To máš na svědomí ty!“ zaburácel a zběsile si ukazoval na hlavu.
„Huh, to byl jen takový žertík.“
„ŽERTÍK?! Držte mě, lidi!“ řval Sharess a užuž tahal katany. „DOSTANEŠ NA PRDEL, ANSUET!“
Dívka nelenila a zdrhala.Tarnen za ní. Hnali se uličkami, hnali se bulváry. Tarnen nadával jako špaček. Lehkonohá Ansuet zatím sprintovala jako Jamajčan a kličkovala jako zajíc. Zdrhala a zdrhala, až mu zdrhla docela.
Tak se rozdělily cesty Sharesse a Ansuet. Tragická propast zela mezi nimi příliš veliká, než aby jí tarnen kdy odpustil. Sharess se nikdy ze zažitého traumatu nevzpamatoval. Kdykoliv spatřil někoho s kudrnatými vlasy, skalpoval ho a při vyslovení názvu barvy růžové nabyla jeho tvář odstínu vařeného zelí.
„Pane?“ ozval se Andarien právě vylézaje ze sprchy. „Víte, co by vám fakt seklo…? Když máte tak dlouhý vlasy… Kudrlinky.“
Den nato byla nalezena Andarienova mrtvola napěchovaná deseti popelnicemi.

Elis: Ztracena ve stínech II

Elis: Ztracena ve stínech II published on

Kapičky vody se třpytily v záři zapadajícího slunce. Vodopád neustále hučel, silně a neměně. Už nechybělo moc a sluneční svit nahradí záře hvězd. A v té chvíli přijdou vzpomínky.

Sedávala tady už několikátým týdnem a vzpomínala. Vzpomínala na noc, kdy vběhla do pasti a totálně všechno zpackala. Tady u vodopádu zemřela. Merrin přestala existovat. Stala se z ní jen ubohá troska, jejíž jedinou náplní dne byl rybolov a látání sítí.

Když ji rybáři před několika týdny vytáhly polomrtvou z vody, nebylo vůbec jisté, jestli se dožije dalšího dne. Další týden se neustále pohybovala na hraně mezi životem a smrtí. Ze sladkého bezvědomí se probudila do světa plného utrpení a bolesti, přála si zemřít. Léčitelé ale dělali vše pro to, aby se tak nestalo. A uspěli. Rány sešili, zlámané kosti narovnali. Magií ji vyléčili, i když sama být vyléčena nechtěla. Začínala se ale přizpůsobovat. Chtěla žít novým životem, životem, kde by se nemusela neustále ohlížet přes rameno a hlídat si záda.

Na minulost ale nešlo zapomenout. Rány byly stále příliš čerstvé. Snažila se zapomenout, ale nohy ji večer co večer donesly až k vodopádu. Nutilo ji to přemýšlet neustále dokola, co udělala špatně, čím si to zasloužila.

Ale nebyla to její chyba. Mohl za to Detheron. Jen a jen on. Jeho touha po moci, po místě představeného, které mělo být její. To ji přivedlo až na samý konec záhuby. Těžko říct, jestli to, že přežila, byla vůle Stvořitele, který ji za učiněné křivdy chtěl odměnit druhou šancí, nebo to byla vůle Ničitele, krutého loutkaře bavícího se utrpením svých loutek. Přikláněla se spíš k té druhé možnosti. Přišla o všechno. O svou lásku Radmiera, o postavení v Cechu, ale především ztratila sama sebe.

V těchto myšlenkách se utápěla od té doby, co se probrala z bezvědomí. Propadala se čím dál hlouběji, až se z ní stal pouhý stín.

Sledovala sluneční paprsky a nechala se odvát vírem minulosti. Ani si nevšimla, že ji z poza stromu někdo pozoruje. Mladík Jer ji sledoval od jejího probuzení. Naprosto ho uchvátila. Nechápal, jak někdo mohl ublížit tak krásnému stvoření. Nebyla jako ostatní holky ze vsi. I když byla zraněná, pohybovala se se smrtící elegancí pantera. Naháněla mu hrůzu, ale zároveň ho přitahovala. Nikdo o ní moc nevěděl, ani sám starosta, který zaplatil léčitelům za její záchranu. Jer se rozhodl tuto záhadu rozluštit. Pomalu k ní vyšel.

Merrin dál sledovala vodopád a i když už byl Jer skoro u ní, vůbec si ho nevšimla.

„Ahoj“ pozdravil a lehce se dotkl jejího ramene. Merrin, ztracená ve vzpomínkách, se polekala a vykřikla. Chytla ho za ruku a švihla s ním tak až přistál na zádech u jejích nohou. Z opasku tasila nůž a už už se na něj chtěla vrhnout, ale najednou si uvědomila, co dělá. Upustila nůž a klopýtavě ustoupila o kousek dál. Žádné nebezpečí jí nehrozilo, zachovala se naprosto nepřípustně. Mohla vážně zranit chudáka Jera.

„Já… Moc se omlouvám. To jsem nechtěla. Polekal jsi mě“ zahanbeně sklopila oči k zemi. Tohle se jí ještě nestalo, vždy věděla o všem, co se kolem ní dělo. Pomalu s rukama před sebou, v náznaku že přichází v míru, se přiblížila k Jerovi.

„Omlouvám se, jsi v pořádku?“ napřáhla k němu ruku a chtěla mu pomoct zvednout se na nohy.

„A nepraštíš se mnou znovu?“ zeptal se mladík celkem nedůvěřivě.

Merrin se usmála. „Ne, opravdu. Už jsem plně při smyslech. Slibuju, už žádné kaskadérské kousky“ Jer se moc nerozmýšlel a chytil se nabízené ruky. Přeci jen chtěl zjistit, co je ta holka zač. Tak tady to má.

Nemohl říct, že ho záda nebolí, ale snažil se nedat nic najevo a bezstarostně se oprášil.

„Víš, doteď jsem nevěděl, že umím lítat“ zasmál se Jer ve snaze odlehčit lehce napjatou situaci. Ale Merrin se nesmála, opět bez výrazu hleděla před sebe.

„Proč mě rušíš? Co chceš?“ zeptala se bez obalu. Na chvilku zahlédl v jejích smaragdových očích záblesk hrozby, provrtal se na povrch skrz bolest a smutek, ale hned zase zmizel. Jera o to víc začínalo zajímat, kdo Merrin je a co se jí stalo.

„Tak chtěl jsem jen poklábosit. Jsi pro nás velká neznámá, rozhodl jsem se z tebe vypáčit, co jen půjde“ zazubil se, ale Merrin nereagovala, posadila se a zahleděla se do hučícího vodopádu. Jer si povzdechl, ale nenechal se odradit. Určitě přijde na něco chytrého.

„Je tu hezky viď?“ opravdu chytré, Jer si v duchu nafackoval. Jestli ale něco nečekal, tak to byla Merrinina reakce.

„Hezky?! Je to tu odporné!“ neuvěřitelnou rychlostí se zvedla a nakopla kámen ležící příhodně před ní. Vzápětí padla na kolena, po tvářích se jí kutálely slzy, oči upírala na vrchol vodopádu. Nyní nebyla s Jerem, byla v okamžiku, kdy ji zranili. Hýbala rty, ale přes hukot vody ji Jer neslyšel, proto se opatrně přiblížil.

„Vanul vítr, šlehal mě do tváře, když jsem se hnala pryč. Musela jsem utéct, musela. Země je vlhá, vodopád hučí a kůň je pryč. Nemam kam utéct, bojuji a… Letím. Voda je studená, mrazí mě do morku kostí. Hází to se mnou sem a tam, nemůžu s tím nic dělat. Narazím jednou, dvakrát, nemůžu dýchat, a pak… Temnota. Tichá a klidná, utěšující jako náruč matky. Přivítala jsem ji tak ráda“ už přítomný pohled obrátí k Jerovi. Je však plný nenávisti. „A pak jsem se probudila u vás. Bolest, ta neuvěřitelná bolest…“ dotkne se hrudi, nemyslela fyzickou bolest. Sklopí pohled k zemi: „Proč jen jste mě z té temnoty vylovili.“

Jer nevěděl, co říct. Předpokládal, že se jí stalo něco hrozného, ale slyšet to na vlastní uši je něco naprosto jiného, než o tom přemýšlet.

„Třeba to byl osud. Zločiny, které napáchali ti mordýři, nemají být jen tak zapomenuty. Měla by ses pomstít. Lidi z vesnice by ti určitě pomohli“ skoro nevěřil tomu, co zrovna plácl. Osud? Pomsta? Znovu si nafackoval.

Merrin se uchechtla. „Osud? Ten mi vzali. Mé jméno, život, všechno. Kolik zkázy dokáže napáchat jeden mocichtivý muž“ zvedla se ze země a pomalu vykročila zpět k vesnici.

„Jeden muž? Tak to je pohodička, toho si podáme jako nic“ usmál se od ucha k uchu a vyběhl za Merrin. Neuběhl však ani pár kroků, když opět skončil na zemi. Merrin stála nad ním, nohu přitisknutou na jeho hrudi. Jer absolutně netušil, co se stalo, nepostřehl, že by se Merrin vůbec pohnula a už ležel. Sklonila se k němu, ale nepouštěla ho.

„Ten muž je trénovaný zabiják, jeden z nejlepších ze svého oboru“ na chvilku se odmlčí. „Stejně jako já“ s tím se zvedne a sundá nohu z Jera, čekaje jeho reakci. Ale najednou se jí rozjasní. Zopakuje svá poslední slova.

„Pomsta. Rovné podmínky. Byla jsem znevýhodněna. Ale teď to bude obráceně“ pevně se na Jera podívá. „Zůstanu tu ještě týden, ale už žádné chytání ryb. Nebudeš se mi plést pod nohy, jinak špatně dopadneš, musím se připravit“ už se chce znovu vydat k vesnici, když si ještě na něco vzpomene.

„Dojdi za starostou, chci zpět svoje věci“ na to se otočila a zmizela ve stínech lesa. Jer jí už byl ukradený, teď sledovala svůj nový cíl. Už měla zase smysl žít.

Vozy se kodrcali jeden za druhým a narušovaly poklidný podvečer. Mířili do Askelaty, pro mnohé to možná bude poslední výlet, pro jiné nejbohatší pouť života. V těchto končinách jeden nikdy neví. Vozky i stráže na koních byli po celém dni cesty unavení, naštěstí pro Merrin nedávali moc pozor co se kde děje. Bylo tomu tak vždy a ona to věděla.

Schovaná před jejich pohledy se plížila podél cesty, kryta keříky a suchým křovím. Jezdci na konci konvoje si mezi sebou povídali a žertovali na účet jednoho hloupého vozky, a tak si vůbec nevšimli, když se Merrin vyhoupla do jednoho z vozů a zmizela v jeho zákoutí. Dopadla mezi hromady barevných vyšívaných látek. Ideální. Schovala se pod jednu z navršených hromad. Zvuky se najednou utlumili, kodrcání vozu už nebylo tak zřetelné. K večeru začalo být chladněji, ale pod vrstvou látek jí začalo být až nepříjemné horko. Skoro až začala doufat, že budou brzo v Askelatě. Skoro.

Celý týden večer co večer mizela v lesích a snažila se dostat zpět do kondice. Mizela ve stínech, lítala po stromech, střílela na různé cíle. Podle receptů, které se učila jako studentka na Akademii, připravila roztodivnou směsici jedů, protijedů a vůbec všeho, co by se jí mohlo hodit. Horší to bylo se zbraněmi. O meč i dýku přišla u vodopádu a z její sbírky vrhacích nožů taky moc nezbylo. V Askelatě měla skrýš s náhradními zbraněmi, doufala, že se k nim dostane dřív, než si jí kdokoli všimne. Při nejhorším si bude muset vystačit s loveckým nožem, který si ‚vypůjčila‘ u jednoho z vesničanů. Nechtěla ale, aby k tomu došlo.

A proto se vezla schovaná ve voze. Ještě znovu si projížděla svůj plán krok po kroku.

Nepozorovaně proklouznout do města, ze skrýše vzít zbraně, vloupat se do Akademie a tam si najít Detherona. A donutit ho pykat. Za všechno, za každou vteřinu, kterou musela trpět. Najde ho a zabije. Žádné složitosti.

Vůz sebou přestal tak zmítat, přejeli na rovnou cestu. Vjeli do Askelaty. Konvoj nikdo nekontroloval, na to tu nebyli nikdy lidi. Kdo by to dělal, když by mu nikdo neplatil. Ale i přesto byl vjezd povozů bedlivě sledován. Cechu nic neunikne. Další z důvodů, proč se Merrin hodilo ukrýt se ve voze.

Projížděli uličkami, tu zahnuli vlevo tu vpravo, začala ztrácet orientaci, kudy vlastně jedou, ale neodvažovala se vystrčit z vozu ani chlup. Vůz najel na nějaký výmol až to s Merrin zacloumalo sem a tam. Narazila na něco měkkého, jiného než látka. Poodhrnula látku a nestačila se divit. Dívala se do tváře pohlednému mladému elfovi a on jí oplácel naprosto stejným polekaným výrazem.

„Zastavte!“ ozval se rozkaz odněkud z venku. Oba slyšeli, jak jeden z vojáků ze zadní části konvoje sesedl z koně a míří k vozu. Ztuhli a neodvažovali se ani dýchat. Voják nahlídl do vozu a mečem v pochvě začal prohrabávat látky. Byli v přednější části vozu, zatím prohledával jen okraj zadní části. Ale pomalu se blížil k místu, kde byli zahrabaní v látkách.

„Tyrale, už vidíš duchy, tam nic být nemůže, vždyť jsme jeli celou dobu hned za tím vozem“ ozval se jiný voják.

„Určitě tam něco je. Viděl jsem, jak se to pohnulo!“ nedal se Tyral a nepřestával prohrabávat vůz.

„Nech toho, jsi unavený, už nevíš, co vidíš. Neměl jsi vyprávět tolik strašidelných historek o Šedých horách, hlupáku!“ křikl ještě na jiného vojáka ten první a pomalu odtáhl Tyrala od vozu a dostrkal ho ke koni. Vůz se znovu rozjel. S neznámým elfem si oba oddechli. Merrin sice netušila, kdo je a co tu chce, ale odhalení rozhodně nepatřilo ani k jeho cílům.

Vozy opět zastavili, tentokrát už definitivně. Měli by být na náměstí, je tam dost prostoru a hlavně je tam poblíž hostinec. Priorita pro všechny cestovatele. Teď jen Merrin a elf potřebovali vychytat chvilku, kdy zrovna nebude nikdo poblíž a oni se mohli nepozorovaně vykrást ven. Štěstí jim zrovna hrálo do karet. Vojáci se okamžitě přesunuli do hostince a stejně tak většina kupců. Jen pár jich zůstalo hlídat vozy, ale ti se bavili dál od vozu s látkami tak mohli oba bezstarostně vylézt. Merrin šla první a hned zamířila do uličky, která se pak stáčela za hostinec. Elf ji následoval. V tu chvíli ho nemohla zastavit, na otevřeném prostranství se necítila v bezpečí. Jakmile se dostali za zákrut a nikdo je nemohl vidět, Merrin se prudce otočila a dýkou přitlačila elfa, který to vůbec nečekal, ke zdi.

„Nechoď za mnou, jasné?“ zasyčela na něj. Elf zvedl ruce, jakože se vzdává, a doširoka se usmál.

„Jasné jako slunce, princezno“ úsměv Merrin na okamžik omráčil, hned se ale vzpamatovala. Něco takového ji v dané situaci nemá zajímat. Odstoupila od něj, dýku stále napřaženou před sebou, po pár krocích se otočila a rozeběhla do křivolakých uliček Askelaty.

Proběhla kolem zadních dveří hostince, přes několik zapadlých uliček a nakonec skrz starý polorozpadlý obchod. A najednou se vynořila na břehu řeky, která Askelatou protékala. Nikdy si nezapamatovala její jméno, bylo nepodstatné. Podstatné bylo, že měla kamenité dno, a pod kameny se výtečně schovávají věci. Jistě, může přijít velká voda a máte po pokladu, ale kdo by se potápěl do smradlavé městské vody. Stoka, to sedí víc.

Kousek od místa, kde vylezla, byl kamenný most. Měl pod sebou jen minimum suchého břehu, tak se tam moc tuláků nestahovalo. Navíc, kdo ví, třeba by je něco zatáhlo pod vodu a nikdy nepustilo. Alespoň někdy jsou ty strašidelné báchorky k něčemu dobré.

Zalezla pod most a začala se svlékat. Přece nenamočí do té smradlavé břečky své nejlepší oblečení. Vlastně jediné. Jen ve spodním prádle vyzkoušela vodu. Studená a lepkavá jako vždy. Nechtěla dělat příliš hluk, tak šla pomalu. Po pár krocích už jí voda sahala až po krk, nebyla daleko od místa, kde měla schované věci. S odporem se potopila. Po chvilce se vynořila a začala vylézat z odporné vody. V náručí svírala kožený vak, jen doufala, že udržel vodu mimo její vybavení.

„Neměla by ses koupat v těchto vodách a už vůbec ne sama, potloukají se tu příšery. Slyšel jsem, že mají nejraději mladé krásné holky“ smál se ten pohledný elf z vozu. Musel ji celou dobu sledovat. Jestli je to někdo z Cechu…

„Ty…“ mračila se Merrin a chtěla na obranu vytáhnout nějakou zbraň z pytle, meč, dýku, cokoli jen aby se měla čím bránit. Ale při zápolení s vázáním pytle ji podklouzly nohy na bahnitém dně a ona se bezmocně svalila pod hladinu. Chtěla vykřiknout, ale do pusy se jí vedrala jen voda. Nemohla najít žádný pevný bod pod nohy. Najednou ji popadly silné ruce a vytáhly nad hladinu, zpět do světa vzduchu. Prskala vodu na všechny strany a vděčně lapala po životodárném kyslíku. Utopit se ve smradlavém kanálu, to by byl vážně dobrý konec. Její zachránce jí odhrnul z obličeje černé prameny vlasů a zubil se na celé kolo.

„Copak ti ještě nikdo neřekl, že nejsi ryba? Pod vodou se přeci nedýchá“ smál se rudovlasý elf.

„Hned mě pusť, ty jedno špičaté ucho!“ zmítala se Merrin v jeho náručí a snažila se osvobodit. I přes všechny její dovednosti se jí to ne a ne podařit. Připadala si jako malá holka.

„Jak je libo, princezno“ a najednou už ji nikdo nedržel, gravitace se postarala, aby tvrdě přistála na zadku. Zmohla se jen na heknutí. I přesto stále svírala kožený vak.

Jak tam tak seděla na studené zemi, pouze ve spodním prádle cítila se velmi zranitelně. A šramot z protější strany mostu jí na tom pocitu vůbec nepřidal. Rychle vyskočila na nohy a stáhla elfa sebou ke stěně mostu. Rukou mu zakryla ústa a kývnutím naznačila směr, odkud slyšela šramot. Byl to jezdec. Neškodně přejel most a jel dál. Merrin si zhluboka oddechla. Elf odstrčil její ruku a zasmál se, v jeho smíchu však byla znít kapka nervozity.

„Ty opravdu nechceš, aby tě někdo našel viď, princezno.“

„Ne nechci. A vůbec mi nepomáhá, že se mi lepíš na paty, elfe. A neříkej mi princezno!“ začala si sbírat své věci, přehodila přes sebe jen plášť, potřebovala se trochu opláchnout, než půjde do normálního oblečení. Takhle by ji všichni vyčmuchali na sto honů.

„A jak ti mam asi říkat? Sheezan? Všimnul jsem si, že to někteří z vás nemají moc v lásce, víš? Faeron jméno mé, lepší než elf co myslíš“ šibalsky na ni mrknul a pohodil u toho kšticí ohnivě rudých vlasů.

Trochu zaváhala, nechtěla mu říkat, kdo je, ale něco ji k tomu nutilo. On pravděpodobně vůbec netušil, co se tu chystá, jen se svezl špatným vozem a náhodně skončil tady.

„Merrin“ snažila se, aby v její odpovědi nezněla nedůvěra, ale těžko se to skrývalo.

„Těší mě. Tak to bychom měli za sebou, kam jdeme teď?“

„Nikam nejdeme. Já jdu a ty mě rozhodně nebudeš následovat“ na chvilku se odmlčela. „Nechci, aby kvůli mně někdo zemřel“ s tím se otočila a vyšla do tmy.

Klusala podél zdí, ranec věcí ji zpomaloval, ale to jí nevadilo, byla potichu a proběhla neviděna. Dostala se až do starší části města, tam se stahovali jen ti nejhorší a nejubožejší tuláci a vyvrhelové. Domy zde byly polorozpadlé, byl div, že vůbec ještě stály. Ale když člověk věděl kudy kam, mohl najít útulné a dokonce bezpečné místo na nocování.

Merrin mířila do staré pekárny. Teda alespoň předpokládala, že to bývala pekárna. Dvě velké pece byly to jediné, co z interiéru budovy zůstalo zachovalé. Střecha se rozpadala a vypadala, že každou chvilkou spadne. Ale bylo to přesně naopak. Poskytovala naprosto bezpečný úkryt pro každého, kdo se opovážil tam jít a takových bylo málo. Naštěstí. Jednou z výhod domu byl také vlastní pramen čisté vody. Na ten se teď Merrin těšila nejvíc.

Věděla, že jde Faeron za ní, ale už s tím nechtěla nic dělat. Varován byl.

Hodila si věci do jedné z pecí a namířila si to k pramínku. Smyla ze sebe pach i zbytky bahna. Teprve pak se začala oblékat do suchého oblečení. Když byla oblečená, začala se prát s vázáním vaku s výbavou.

Faeron ji celou dobu pozoroval. Ignorovala ho.

Do pytle se musela prořezat, posledně ho zřejmě příliš utáhla a uzly nešly povolit. Tvář se jí rozzářila při pohledu na ten poklad uvnitř. Pro ni poklad, pro někoho jiného jen hromada naprosto vražedných nástrojů.

„Fíha, to je dost slušný arzenál. Menší jednotka by je všechny nevyužila“ Faeron obdivně písknul. Přistoupil blíž a se zájmem si zbraně prohlížel. Sáhnul po jednom vrhacím noži. „Slušně vyvážené a au, pěkně ostré“ při zkoušení se pořezal do prstu. Merrin mu nožík raději vzala.

„Dětem hračky do rukou nepatří.“

Raději uctivě poodstoupil. Merrin začala zbraně třídit. Bude tu toho muset spoustu nechat, nevyužije všechny. Ale vezme, co bude moct.

„Koho se chystáš zabít? To snad chceš vyvraždit celý rod či co? Tolik zbraní… A kvalitních, to umím posoudit. Rodina v tom chodí už celá léta.“

„Jeden muž. Jen jediný“ přestala se hrabat ve zbraních a jen bezmocně svírala ruce v pěst.

„Wow to musí být ale ďábel, když na něj jdeš s takovým arzenálem zbraní.“

„Nejhorší z nejhorších. Takový jsou všichni z Cechu. Byla jsem slepá, když jsem myslela, že je to jinak.“

„Z Cechu? Ty patříš k cechu? Jaj, teď je ze mě asi mrtvý muž viď.“

„Kdybych tě chtěla zabít tak už je po tobě a ani nevíš, co tě dostalo“ řekla to tak upřímně, že Faeronovi nezbylo nic jiného, než jí věřit.

„Proto jsem říkala, ať se držíš dál. Teď tu poteče krev.“

Faeron nevěděl moc co na to říct. Takové odhodlání ještě u nikoho neviděl. Bylo jí vidět na tváři, že počítá s tím, že při tom zemře. Pro ni to už bylo nevyhnutelné, ale přesto svůj úkol nevzdala a šla dál.

Nastalo nepříjemné ticho. Protrhla ho až Merrin: „Proč jsi sem vlastně přijel? Tohle je ztracené město, město vrahů. Tady tě žádný velký obchod nečeká. A proč jsi byl vlastně schovaný v tom voze?“ v jejích otázkách byla jak zvědavost, tak jistá výčitka. Askelatě by se měli všichni, kdo si váží svého života, vyhnout na sto honů minimálně.

„No tak kde začít? Naši mě pořád nutí jezdit po všech možných městech a obchodovat se zbraněmi. A kam přijedu, tam se na mě lepí ženský ze všech stran. Nezní to hrozně? Omyl! Nemůžu se hnout, aniž by za mnou nepobíhali ty upištěné slečinky. Je to k zbláznění. Tak jsem si řekl, že si dám menší dovolenou a nasedl na první vůz, který kolem jel. Doufal jsem, že se dostanu do nějakého zapadákova a nikdo mě nebude chvilku obtěžovat“ s úsměvem, jak to parádně všechno vymyslel, se s rukama za hlavou opřel o zeď.

„A proto ses teda nalepil na mě? Aby sis odpočinul od ženských?“ Merrin se nedokázala ubránit smíchu.

„Nereaguješ na mě jako ostatní, zaujalo mě to. A navíc se na tebe hezky dívá“ Faeron se usmál tím nejnevinnějším úsměvem, který dokázal vykouzlit a Merrin se neudržela a vyprskla smíchy.

„Vidíš? Holky by padaly v mdlobách na zem a ty…“

„Neboj, taky za chvíli padnu… Smíchem“ něco ji nutilo se neustále smát. Nepamatovala si, kdy se naposledy tolik nasmála. A když už se začala skoro ovládat, tak Faeron přišel s něčím novým a pak zase s něčím jiným. Merrin v tu chvíli zapomněla na všechny strasti, které ji trápily, v tu chvíli byla šťastná.

Noc a pak i den utekly jako voda. A znovu přicházela noc.

Merrin měla v plánu jít po Detheronovi hned když přijela do města, ale došlo k menšímu zdržení v podobě Faerona. Bylo jí s ním dobře. Ani s Radmierem se necítila tak jako teď. Nebýt té záležitosti s Detheronem utekla by někam pryč a už by ji tu nikdo nikdy neviděl. A vůbec by se nebránila, kdyby ji Faeron doprovázel. Ale život není pohádka, život je krutý a věčně potřísněný krví. Nejde se tomu bránit.

Vybavena vším, co se jí vešlo do záhybů šatů a zároveň ji to neomezovalo v pohybu, se vydala na lov. Trhy trvaly až do noci a stále ještě obchodníci prodávali své zboží a dokonce byli k vidění i kejklíři.

Bývaly doby, kdy se Merrin často chodila dívat na trhy, ať už kvůli nákupu, krádeži nebo jen za zábavou. Teď tu byla kvůli jiným záležitostem.

Když odcházela ze staré budovy Faeron spal, doufala, že nepůjde za ní a neohrozí jak svůj život tak její.

Trhy v Askelatě nebyly zas tak často, dalo by se říct, že to byla velká událost, proto se na ni většinou dostavili všichni obyvatelé města včetně členů Cechu. Práci by jí to dost usnadnilo.

Procházela mezi stánky. Pozastavila se u pódia a zadívala se na chrliče ohně. Vždy ji udivovalo, jak to dělají. Zahleděla se do plamenů a na chvíli se přestala soustředit. Byl to jen nepatrný zlomek vteřiny, kdy zapomněla na krytí, a bylo vše ztraceno. Moment překvapení byl v čudu. Na druhé straně pódia stál Alderon. Díval se přímo na ni, už nebylo úniku. V jednu chvíli tam stál a v druhé zmizel v davu. Merrin se okamžitě vydala za ním. Musela ho zastavit.

Viděla, jak se v uličce směrem k Akademii mihla jeho šedivějící hlava. Běžela, seč jí síly stačili, odhodila veškerou snahu maskovat se a prodírala se davem, co to šlo. Když doběhla do uličky, byl už pryč. Určitě běžel přímo k Akademii, stačilo ho jen předběhnout a zastavit. A to šlo jedině po střechách. Po pár bednách takřka vyletěla nahoru. Běžela jako vítr, uličky přeskakovala, ničím se nenechala zdržovat.

Skoro ani nevěřila svému štěstí, když ho v uličce pod sebou zahlédla. Předběhla ho a lehkým přemetem přistála na zemi před ním, meč a dýku přichystané. Tak tak stačil dobrzdit.

„Ty se jen tak nevzdáš co? Mrcho krvelačná“ byl zadýchaný, ale i přesto chrlil nadávky na všechny strany.

„Krvelačná mrcha? To jste ze mě udělali vy. A to, že tu teď stojím proti vám, za to taky může jen a jen Cech. Detheron zaplatí za to, co mi udělal!“ vykřikla a s tím se vrhla proti Alderonovi. Seku meče se vyhnul a bodnutí dýkou vykryl vlastním nožem, který se mu zčistajasna objevil v ruce. Merrin věděla, že bude mít někde ještě nějakou zbraň. Vždy ji měl. Jedno z pravidel zabijáků, neměj po ruce jen jednu zbraň. Merrin byla nyní vzorový zabiják, co se zbraní týče.

Tentokrát vedla bodnutí mečem a sekla z boku dýkou, ale byl jako stín, vždy se nějak vyhnul nebo ránu vykryl. Ale i přesto píď po pídi ustupoval. Jen postranním pohledem si Merrin všimla, že se blíží ke zdi, pod kterou je hromada harampádí. Nevěnovala tomu ani letmý pohled, nechtěla Alderona připravit o překvapení.

Byli už jen kousíček, tak provedla dlouhý šikmý sek a donutila ho ustoupit o notný kus. Alderon neměl šanci se pádu vyhnout. V tu chvíli už u něj byla Merrin a znovu po něm švihla mečem, tentokrát podélně. Stihla ho seknout ještě za letu, do hrudi avšak nijak vážně.

Alderon byl bezmocný, dýka mu vypadla z ruky, v tu chvíli byl zamotaný do nějakého proutí, neměl moc šancí se bránit. Merrin se na něj chladně podívala a chystala se provést poslední úder.

Dýku zastrčila do pouzdra, oběma rukama uchopila meč a napřáhla se.

Úder neměla šanci dokončit. Do ruky se jí zabodla opeřená šipka. Vykřikla a automaticky se chytla za raněnou ruku, meč však nepustila. Odklopýtala k druhé zdi a koukala, odkud mohla přiletět zrádná šipka.

Nemusela hledat dlouho. Skřehotavý smích ozývající se ze střechy jí lehce navedl, kam se dívat.

„Překvapuje mě, že ještě žiješ, maličká. Upřímně, nečekal jsem, že se ještě potkáme, měl jsem tě z krku a všem bylo tak dobře. Proč jsi to musela pokazit“ Detheron se poškleboval a huboval ji jako malé dítě. Náramně si užíval svou převahu. Merrin se začala motat hlava. Ta šipka, musela být otrávená! Detheron se jí smál a posmíval se za všechno, co jí provedl, za to jak bezmocně vypadá, vše co mu přišlo na mysl, mu připadalo neuvěřitelně dokonalé k potrápení Merrin.

Myslel si, že už má vyhráno, ale to byl velký omyl. Přestal být obezřetný, ale Merrin měla v kapse ještě spoustu triků. Z jedné z kapsiček na opasku vytáhla malý flakónek a naráz ho do sebe obrátila. Místo otupělosti ji začalo zaplavovat horko, rozlilo se jí do každého konce jejího těla. Bylo to jako do sebe nalít oheň. Zahleděla se na Detherona. Bez známky bolesti si vytrhla šipku z ruky a zahodila ji. Rozeběhla se proti zdi domu, na kterém stál Detheron a v mžiku byla nahoře. Stála proti němu a věděla, že má navrch. Teď ano.

Detheron se přestal smát. „Dračí oheň. To tě zabije.“

„Tak ať. Ale tebe vezmu sebou!“ a rozeběhla se na něj. Dračí oheň je směs bylin navyšujících na krátkou dobu sílu a rychlost, ale poté je daná osoba tak vyčerpaná, že může dojít i ke smrti. To Merrin věděla moc dobře, ale Dračí oheň po dobu působení i zabraňuje účinkům jedů a to teď potřebovala víc než cokoli jiného.

V běhu po něm hodila tři vrhací dýky, ale Detheron mazaně využil svého těžkého pláště k jejich zastavení. Zahodil lehkou kuši a tasil meč. Merrin na něj zaútočila prudkým sekem ze shora. Těžký náraz rozřinčel obě zbraně. Vyměnili si několik úderů, ale vypadalo to spíš jako neškodné otrkávání. Postupně útoky začaly nabírat na síle. Detheron je stačil vždy jen tak tak vykrýt. Ale Merrin pomalu začali docházet síly, Dračí oheň přestával působit. Detheron na tom se silami nebyl o nic lépe, z odrážení těžkých ran ho brněli ruce a jen těžko v nich držel meč. Na chvilku se od sebe odtrhli a navzájem se měřili. Oba byli dobří, oba byli unavení, bylo jen otázkou času, kdy jeden udělá chybu.

Detheron vyrazil první. Sekal ze strany na stranu rychlostí, kterou by u něj teď Merrin nečekala. Vykrývala jeden úder za druhým, ale najednou ji neudržela noha, prostě se pod ní podlomila a ona se skácela k zemi. Detheron vyrazil vítězný výkřik a vrhl se na ni s posledním rozhodujícím úderem.

Merrin ale ještě nebyla bezmocná. Jak řekl Faeron, měla velmi kvalitní zbraně. Proto odhodila meč a rychle tasila dvě dýky, které zkřížila nad hlavou. Hravě s nimi zachytila mužův meč a jediným pohybem ho zlomila. Dýky se prokously do oceli, jakoby to bylo želé. Detheron byl tím tak překvapen, že se ani nestihl bránit, když mu Merrin podrazila nohy a chystala se mu zabodnout dýku do obličeje. Z mocného rozmachu bylo jen pouhé škrábnutí na levé tváři. Detheron ve snaze uniknout smrtící ráně se vrhl ze střechy dolů. Dopadl do harampádí, kde předtím ležel Alderon. Ten byl, bůh ví kde. Merrin se nenávistně zadívala na Detherona, věděla, že už nemá sílu ho pronásledovat. A stejně tak věděla, že zemře, pokud zůstane, kde je. Detheron nikam nespěchal, věděl, že její konec je blízko. Nemusel se snažit ji dorazit, tohle pro ni bylo mnohem větší utrpení.

Ale ještě zbytky síly v ní byly. Váhavě se postavila a rozhlédla se. Klopýtavě se vydala směrem k náměstí, kde nic netušící obchodníci stále prodávali své nudné zboží a kejklíři předváděli laciné triky. Bylo pro ni stále těžší jít. Přeskočit mezeru mezi střechami bylo nemožné. U jednoho z domů byla hromada slámy. Merrin ani nepřemýšlela nad tím, co dělá. Byla jako stroj. Do slámy spadla jako bezvládná mrtvola, vstát už bylo nad její síly. Jen tam tak ležela a pozorovala hvězdy na obloze. Bylo tak příjemné jen ležet a odpočívat. Končetiny měla tak těžké, jako z žuly, nechtělo se jí s nimi hýbat. Pomalu se jí začal zmocňovat spánek, nebránila se a zavřela oči, byla tak unavená. Poslední, co i pamatovala, bylo, jak se vznáší a něco jí teče do krku.

Sluneční paprsky jí hřály na tváři, cítila je, ale nechtěla otvírat oči, víčka byla tak těžká. Poblíž zurčel potůček, natočila k němu hlavu, měla žízeň. Ale ruce a nohy měla příliš těžké.

„Merrin? Merrin jsi vzhůru?“ natočila za tím hlasem hlavu. Byl jí povědomý, nedokázala však říct, odkud ho zná.

„Merrin, ach díky Stvořiteli konečně ses probudila“ hlas jí pohladil po hlavě. Ne hlas, ruka hlasu. Měla by otevřít oči, myšlenky se jí nějak zamotaly. Pomalu otevřela oči. Sluneční paprsky se jí hned útočně zakously do očí. Pálí to. Ale zvyká si, už to není tak hrozné. Podívala se za tím hezkým hlasem. Faeron se usmíval na celé kolo, bylo vidět, jak se mu ulevilo. Ano, Faeron, tak se jmenuje. Merrin chtěla něco říct, ale v krku měla tak vyprahlo, že jen zachroptěla. Faeron pochopil, hned se natáhl po čutoře a pomohl Merrin se napít. Hned jí bylo líp. Spokojeně zamlaskala.

„To už jsem v ráji?“ zeptala se nevinně.

„Ne, ale myslím, že ses podruhé narodila. To je výstižnější“ usmál se a znovu ji pohladil po hlavě.

Merrin se taky začala usmívat. „Potřetí. Ale až teď jsem pochopila proč“ nadzvedla se a lehce ho políbila. „Další šanci už asi nedostanu. Už se do Askelaty nevrátím, ať táhne Detheron do pekel, kam patří. Pomsta byl špatný cíl“ znovu si lehla, ale nepřestávala se usmívat.

„Co se vlastně stalo?“

„No tak začnu tím, že jsi mě neměla nechávat v té zřícenině. Nemuselo to takhle vůbec dopadnout…“

„Řekla bych, že to dopadlo celkem dobře“ usmála se Merrin.

„Tak abych pokračoval. Šel jsem tě hledat. Rovnou jsem zamířil na tržiště, ale nikde jsem tě neviděl. Tak jsem se začal toulat kolem a doufal, že tě někde zahlédnu. Pak jsem slyšel hroznou ránu, jakoby hromobití. Vydal jsem se tím směrem, no a našel tebe, jak si hovíš ve slámě. Vzpomněl jsem si, jak jsi mi ukazovala všechny ty tvoje lahvičky, a napadlo mě, že by něco z toho mohlo pomoct. A zadařilo se“ vyprávění dokončil dalším pohlazením.

„Nechtěla jsem tě do toho zatahovat.“

„No příště až se vydáš na sebevražednou misi tak mi to raději oznam předem, platí?“

„Platí“ a šibalsky na něj mrkla. „A kam pojedeme teď?“

„No měl bych se vrátit k rodině a zase začít cestovat kvůli zbraním. Teď by to mohly být ale zajímavější cesty“ políbil ji a Merrin v tu chvíli byla nejšťastnější ženou pod sluncem.

Že by se konečně blýskalo na lepší časy? Těžko říct, osud je krutý hráč a štěstěna jeho vrtkavá partnerka. Kdo může vědět, kdy se vše zas otočí.

Elis: Ztracena ve stínech

Elis: Ztracena ve stínech published on

(Děj se odehrává několik let před událostmi Deníku vraha)

 

Čekala už několik hodin. Skryta, nikým nezpozorována, seděla přikrčená za komínem. Měla odtud výhled na celou ulici pod sebou. A přesně to potřebovala. Její kořist, velmi vlivný císařský rádce, měla přijít každou chvíli. Jak si sama zjistila, každý den ve stejnou dobu se chodil bavit s děvkami do nevěstince kousek odtud. A tohle byla nejkratší cesta. To, že byla jako stvořená pro přepadení, si zřejmě vůbec neuvědomoval. Chodíval sem po deváté hodině, někdy později, nikdy ne po půlnoci. A půlnoc se kvapem blížila, ale Merrin věděla, že přijde. Plně věřila svým instinktům.

Ulicí se začal nést klapot bot a on věděla, že nadešla její chvíle. Jistými, lehkými pohyby se přesunula na okraj střechy, kde měla k trámu přivázané lano. Nakoukla dolů do ulice, jen aby se ujistila, že v dohledu není nikdo další. Správně by měl mít v závěsu strážce, ale Merrin zařídila, aby nedorazili včas. Přeci je, kdo by za pár mincí nezatarasil povozem ulici. Byla by hloupost nepřijmout nabízené peníze vlastně jen za přeparkování. Doufala, že to stihli včas, nechtěla se utkat s císařskými strážci sama, zabralo by to moc času a ona už chtěla mít svůj úkol splněný. Ne, že by se bála, jen na to prostě neměla náladu.

Muž se pohyboval pomalu, ležérně, neočekávaje žádné nebezpečí. Proto ho velmi vyděsilo, když se před ním z nenadání objevila štíhlá žena celá v černém. Ani nestihl vykřiknout, když ho Merrin povalila na zem a přitiskla mu nůž na hrdlo. Přiblížila své rty k jeho uchu a pošeptala mu pár slov. Pár posledních slov, které šeptá vrah vrahovi před smrtí. Poslední slova, která uslyší předtím, než odejde do pekel.

,,Pozdravuj ode mě Ničitele“ v očích muže se objevil strach, čirá hrůza z pochopení, že to není jen krutý žert, ale že doopravdy přichází jeho poslední chvilka.

Merrin rychlým pohybem odtáhla dýku od mužova hrdla a zabodla mu ji hluboko do hrudi, přímo do srdce. Takovou rychlou smrt si nezasloužil žádný z císařských vojáků a rozhodně ne tenhle rádce, ale klient požadoval rychlou a čistou práci. Tak ji tedy má.

Ženiny instinkty začaly bít na poplach. Stráž se už blížila. Rychle muže prošacovala, a jediné, co našla, byl nadutý měšec plný peněz. Alespoň malý přivýdělek. Za práci dostane tak třikrát tolik.

Zvedla se a rychle vyběhla po naskládaných barelech, odrazila se od zdi a chytila se lana, které tam volně nechala viset. Rozhoupala se, jak nejvíc to šlo, a skočila. Druhý dům byl nižší, než ten na kterém visela, přesto se jen tak tak zachytila okraje střechy. S obtížemi se vytáhla nahoru. Dostala se tam zrovna ve chvíli, kdy do uličky vběhl první strážný.

Nehodlala zůstat déle než bylo nezbytně nutné, úkol měla hotový. Teď už jen musela podat hlášení a vyzvednout si odměnu. Což byla dlouhá cesta a nebýt vysoké odměny, nikdy by se tam znovu nevrátila. Nikdo, kdo navštívil Askelatu, se do ní dobrovolně nevracel. A co hůř, pokud v ní musel studovat…

Merrin to město prostě nesnášela. Vždy, když se tam vrátila, se jí něco přihodilo, a ne zrovna dobrého. Jediným dalším světlým bodem cesty do Askelaty byl Radmier. Její milovaný zabiják č.1. Měl by se vracet ve stejnou dobu, jako ona, a to ji těšilo. Mohli by mít zase nějaký společná úkol, tak jako posledně… Ve víru milování jim jejich kořist málem unikla. Málem.

Když na to při cestě přes střechy domů myslela, hned se jí zlepšila nálada a do Askelaty se jí chtělo o trochu víc. Ale jen o trošku.

 

Šedé hory vrhaly na Askelatu dlouhé stíny a snažily se město udělat ještě ponuřejší než byly ony samy. Město ,kdysi přetékající barvami a žijící obchodem, nyní zelo prázdnotou a jediní, kdo se potulovali ulicemi byli chudáci, kteří neměli kam jinam jít, a vrazi. Poté, co město přestalo prosperovat kvůli Arglinově temné magii, ovládl město Cech vrahů, a těm se nikdo neodvážil postavit. A kdo ano, skončil velmi brzo pod drnem. Jít proti cechu prostě nebylo zrovna moudré.

A co teprve ti, co tam studují? Jsou to snad větší blázni než ti, kteří jdou proti cechu? Kolikrát ano. Ale stejně jako Merrin i mnoho dalších zvládlo vystudovat Akademii, přežít a zachovat si zdravý rozum. Samozřejmě se našli i výjimky, ale pokud působili potíže, byli odstraněni.

A přesně sem Merrin znovu mířila. Projížděla temnými ulicemi a vzpomínala, kolikrát se tudy jako učednice proháněla za plněním nějakého nesmyslného úkolu. Už tehdy to tu nenáviděla.

Otevřela se před ní veliká dubová brána a žena vjela na pozemky Cechu vrahů, do Akademie. Jakmile se za ní zabouchla těžká vrata, přišla si jako v pasti, ze které není úniku. Její kůň neklidně zastříhal ušima, zřejmě cítil zkaženost tohoto místa, stejně jako já. Napadlo ji jestli je opravdu o tolik lepší než oni, jestli není také tak zkažená.

Rychle tyhle myšlenky zapudila a pobídla koně do kroku. Teď měla na práci jiné věci. Jako třeba zajít za Pánem Cechu a sdělit mu dobré zprávy o misi. Pak už jen najde Radmiera a zase odtud rychle vypadne. Tohle místo ji přivádělo k divným myšlenkám.

 

Když Merrin vstoupila do pracovny Pána Cechu Alamira, měl zrovna návštěvu. Hnědovlasého muže s pronikavým ledovým pohledem, kterému mohlo táhnout tak na pětatřicet a postaršího zabijáka, kterého Merrin znala až příliš dobře. Alderon. Muž, který učil studenty boji muže na muže, známý svými krvavými zkouškami, při kterých mnoho studentů přišlo i o život. Merrin si jednou takovou zkouškou prošla a naprostým zázrakem ji přežila. Vysloužila si tak dočasnou úctu u ostatních studentů.

I když si nyní jako hrdinka moc nepřišla, prošla místností s hlavou hrdě vztyčenou, dokazujíc tak, že v ní muži nevzbuzují žádný strach. V Alderonově přítomnosti se tak chovala vždycky.

,,Ach, Merrin. Vždy tak pyšná a sebejistá. Děvče, ty jednou tím svým povýšeným chováním někoho tak namíchneš, že…“ ale Merrin ho to nenechala dokončit.

,,Že skončíš s dýkou v zádech. A já ti pak přijdu zneuctít hrob,“ zasmála se. ,,Drahý Alderone, začínáte být senilní, čím dál tím víc se opakujete.“ tvář se mu stáhla vzteky a bylo vidět, že se jen stěží ovládá. Ale před Pánem Cechu se mu zřejmě nechtělo ještě více znemožňovat. Raději se sebral a nakvašeně odešel z místnosti.

,,1:0 pro mě.“ řekla Merrin tiše, i když věděla, že ji oba zbylí muži určitě uslyší.

Otočila se zpět k Alamirovi, druhého muže ignorovala.

,,Úkol splněn na jedničku, Pane.“ a podala mu zapečetěný dopis s hlášením z mise. Dopis si od ní vzal, ale aniž by ho otevřel, odložil ho vedle na stůl.

,,Já vím, ty to vždycky zvládneš perfektně.“ to Merrin překvapilo. Alamir ji chválí? Už se skoro chtěla zeptat kdo to je, a co udělal s pravým Pánem Cechu, ale včas se zarazila. Přeci jen byl její rozum někdy rychlejší než jazyk, i když to byla jen výjimka. Uvědomila si že na něj zírá s otevřenou pusou, tak ji hned zase zavřela a rozpačitě si začala hrát s pramenem jako uhel černých vlasů.

,,Od té doby, co jsi opustila Akademii jsi už mnohokrát dokázala, jak jsi schopná a inteligentní. I když jsi zatím mladá a trochu prostořeká, tvé schopnosti jsou nedocenitelné. Uvolnilo se místo mezi představenými Cechu a já bych tam rád viděl tebe.“ jestli byla Merrin předtím překvapená z Alamirovy pochvaly , tak tohle jí úplně zarazilo. Ona a představená Cechu? Žena nebyla mezi představenými už pěkně dlouho, natož pak tak mladá jako ona. Zakoktala se, vůbec netušila, co říct.

Hnědovlasý muž najednou uhodil pěstmi do Alamirova stolu, až se komínky mincí, které tam měl vyskládané, sesypaly. Až do teď na něj Merrin úplně zapomněla.

,,Pane Alamire! Říkal jste, že dáte to místo mě. Mám pro to skvělé předpoklady. Nemůžete přece…“

,,Nebudeš mi říkat, co můžu a co ne, Detherone! Já tu rozhoduji, ne ty.“ pak pokračoval klidnějším hlasem. ,,Merrin, dej si den volna, pozítří ti ukážeme, jak to chodí mezi představenými, co budeš dělat a všechny ty věci kolem“ promnul si oči, jako by byl velmi unavený.

,,Teď oba vypadněte, musím ještě dodělat spoustu věcí.“ jak Merrin tak Detheron se otočili a vyrazili ke dveřím, ale Merrin si najednou uvědomila, že na něco zapomněla.

,,A co Radmier, už se vrátil?“ vychrlila za sebe ta slova tak rychle, že je musela zopakovat, aby jí Alamir rozuměl. Kývnul a Merrin radostí takřka vykřikla.

,,Ale už odjel. Dostal úkol. Musel vyrazit okamžitě.“ Merrin nemohla uvěřit vlastním uším. On odjel? Už se neviděli tak dlouho a teď je zase v čudu. Najednou Merrin dostala nápad.

,,Kam jel? Pojedu za ním, ve dvou se úkol rychleji zvládne a hned jak se vrátíme, začnu se svými povinnostmi představené Cechu.“ Merrinina tvář úplně zářila radostí, jak to hezky vymyslela. Ale Alamir ji zvednutou rukou zastavil.

,,Už propašovat jednoho na Saelnarin je dost náročné a nebezpečné, natož pak dva. Tvoje povinnosti jsou nyní tady a…“

,,Na Saelnarin?! Do Císařství?! To je hotová sebevražda. Jak jste ho tam mohl poslat? To jste ho rovnou mohl zabít tady a nedělat si starosti s jeho přepravou. Jak jste mohl…“ Merrin byla rudá vzteky, neovládala se a nebýt Detherona, který ji pevně chytil, vrhla by se na Alamira.

Z Alamirovy tváře se stala zamračená grimasa, když viděl ,jak se Merrin vzpírá a chce se na něj vrhnout a zaškrtit ho. Tohle nebyly správné emoce pro zabijáka. Zřejmě ještě pečlivě promyslí její přijetí mezi představené Cechu. Přestal je sledovat až ve chvíli, kdy ji Detheron doslova prohodil skrz otevřené dveře pracovny.

Merrin dopadla tvrdě na zadek a bezmocí se rozplakala.Detheron ji chvíli pozoroval, pak úklonou k Pánovi Cechu zavřel dveře a odešel. Merrin zůstala úplně sama, jen se svým smutkem.

 

Když Detheron procházel chodbami Akademie, myšlenky mu vířily hlavou jako o závod. Jak mohl Alamir zvolit mezi představené Merrin a ne jeho? Takový mládě a ještě k tomu žena. Ale po Merrinině výbuchu se mu začal v hlavě rodit plán. Už věděl, jak tohle všechno napravit. A hned zítra k tomu bude perfektní příležitost. Ano, tohle vyjde a všechno bude tak, jak má. Na tváři se mu objevil zlý úsměv, až student, který šel po chodbě proti němu, vyděšeně uskočil, očekávaje nějaký zrádný útok. Když žádný nepřišel a Detheron ho bez povšimnutí minul, zřetelně si oddechl. Tady jeden nikdy neví.

 

Druhý den večer se Merrin procházela po střechách ztracená v myšlenkách. Radmiera pravděpodobně už nikdy neuvidí. Dostat se na Saelnarin je stejně těžké, jako z něj utéct. A co teprve tam přežít? Radmier byl zručný vrah, schopný se skrývat celé měsíce, ale císařští vojáci bývali cvičeni k chytání právě takových zabijáků. Měla o něj strach.

A vůbec si nedokázala představit, že by pracovala s Alamirem, s mužem, který poslal jejího milence na jistou smrt. Jenže taková práce se neodmítá, to by se rovnou mohla napíchnout na vlastní meč. A vlastně proč ne? Nebylo by to tak snadnější? Smrt si pro ni stejně jednou přijde, tak na co čekat?

Ale na to by neměla odvahu a příčilo by se to všemu, v co vždy věřila. Sebevražda nic nevyřeší, ale činy, které konáme, tak ty už něco zmůžou. Rozhodla se. Ještě dnes v noci uteče, přepraví se do Saelnarinu a najde Radmiera. Nic jí nedokáže zastavit.

Vydala se směrem k hostinci, tam by měli mít nějaké koně, které by se daly ukrást. Jakoby jí myšlenky na shledání s Radmierem dávaly sílu, zrychlovala až běžela jako vítr. Přeskakovala z jedné střech na druhou až to vypadalo, že lítá.

Už byla skoro u hostince, když kolem ní proletěla první šipka. Jen vybroušené instinkty ji donutily zastavit a šipka jí proletěla těsně vedle nosu. Druhá letěla příliš vysoko, než aby ji zasáhla, přesto se přikrčila a pátrala po útočníkovi. Obě přiletěly ze stejného směru, když tedy přiletěla i třetí, hravě ji odklonila plochou hranou své dýky. Teď už věděla přesně odkud střílí. O dva domy dál stál malý polorozpadlý stánek a za ním se skrýval střelec v zeleném plášti. Pozoroval ji, musel vidět, že ho Merrin zpozorovala, přesto neutíkal. Čekal na ni. Byla to výzva a Merrin ji přijala.

Hravě seskočila za střechy a rozeběhla se ke stánku. Ale když už byla blízko, střelec se rozeběhl pryč, jakoby se jí lekl nebo si souboj rozmyslel. Takhle to ale Merrin nechtěla nechat. Nikdo, kdo si po ní dovolil vystřelit, neodejde bez trestu. Rozeběhla se za ním.

Byl rychlý a v Askelatě se zřejmě dobře vyznal, ale Merrin věřila, že ho nakonec chytí. I přesto, že ona sama město znala, několikrát ho málem ztratila. Nebýt jeho dlouhého vlajícího pláště, zmizel by jí po několika zatáčkách. Už ho skoro měla, když najednou zmizel. Jakoby se propadl do země, žádný vlnící se zelený plášť, žádná ozvěna kroků, prostě nic. Merrin sevřela ruce v pěst, nenechá ho jen tak uniknout. Rozeběhla se proti zdi a v poslední chvíli skočila, odrazila se nejdřív od okenního parapetu a následně od protilehlé zdi a zachytila se střechy. Díky tomu, že ze zdi trčelo několik trámů, se na střechu dostala rychle a snadno. Vyšplhala, co nejvýš to šlo a rozhlédla se do všech stran. Mraky a měsíc zrovna stály na její straně, oblaka se protrhala a Askelatu ozářily stříbřité paprsky a odhalily jí dvě postavy na náměstí. Jednu v červeném plášti, druhou v jasně zeleném. To byl její střelec. Byla si tím naprosto jistá.

Neměla u sebe kuši, nebyla to zrovna její oblíbená zbraň, ale měla sadu vrhacích nožů, s čepelemi dlouhými tak, aby mrzačily, nikoliv zabíjely. Uchopila jeden mezi ukazovák a prostředník, tak se jí nejlépe mířilo, propočítala si vzdálenost a výšku muže. Vítr naštěstí nefoukal, o to bylo snazší zasáhnout cíl. Rozpřáhla se a hodila. Chvilku před tím, než dýka zasáhla cíl, Merrin zapískala na prsty tak silně, aby to slyšel i hluchý. Ve chvíli, kdy se muž s trhnutím otočil za zvukem, se mu do levého oka zabodla dýky. Nebýt toho, že Merrin poznala, o koho jde, měla by radost nad tak dobrou ránou.

Ale zjištění, že právě vypíchla oko Pánovi Cechu Alamirovi, ji dost uzemnilo.

Alamir se skácel k zemi, druhý muž si pomalu strhl kápi a odhalil křivý úsměv. Detheron. Když se skláněl ke krvácejícímu Alamirovi, odhrnul si trochu plášť, dostatečně na to, aby Merrin viděla jeho zelený vnitřek. Pochopení, že to na ni Detheron všechno narafičil, ji zaskočilo. Proč to udělal? Vzápětí jí to došlo. On chtěl být celou dobu tím hloupým představeným. Kdyby chvíli počkal, stejně by se z něj stal, Merrin by utekla pryč a místo by bylo opět volné. Takhle ji obviní z napadení Pána Cechu. To se mohla jít rovnou popravit sama a ušetřit jim námahu.

Z chvilkového zaražení ji vytrhl až další Alamirův výkřik.

,,Zabij ji! Poprav tu zpropadenou děvku!“ v tu chvíli se Merrin dala na útěk. Běžela k hostinci. Potřebovala utéct víc než kdy dřív. Samotnou ji překvapilo, jak rychle se dostala ke stájím. Popadla prvního koně za ohlávku a vytáhla ho z boxu. Štolba ani nestihl zareagovat, natož pak zavolat o pomoc a Merrin už byla pryč. Nevzala si ani uzdu ani sedlo. Nebyl na to čas.

Chvilku po ní vběhl do stáje Detheron. Vytrhl již nachystaného koně štolbovi, který se zrovna chystal vyrazit za zlodějkou. Nejdřív se na něj rozkřikl, ale když viděl Detheronův vražedný výraz, přenechal muži osedlaného koně. Hon započal.

 

Merrin se držela, jak jen mohla. Bez uzdy by jízdu zvládla, ale bez sedla byla jízda na koni velmi náročná. A ona se zrovna potřebovala dostat co nejrychleji pryč. Slyšela za sebou klapot dalších kopyt a věděla, že ji Detheron dohání. Netušila, jak je to možné, a rozhodně to zrovna nehodlala zjišťovat. Přikrčená nad koňským krkem cítila, jak jí nad hlavou proletěla první šipka. Druhá ji hned následovala, ta ji ale škrábla do ruky a zabodla se koni do krku. Ten toho měla právě tak akorát dost, vzepjal se a shodil Merrin, která se nezvládla udržet na jeho hřbetě. Tvrdě dopadla na záda a uhodila se do hlavy. Cítila, jak je zem pod ní vlhká, a hukot, který přiřazovala svému bušícímu srdci, byl vlastně obrovský vodopád. Vůbec si nevšimla, že už jsou u něj. Ještě tu byla naděje…

Detheron po ní vystřelil další šipku, ale minul a střela se neškodně zabodla do země. Merrin mu odpověděla vrhacím nožem. Házela ze špatného úhlu, přesto ale trefila jeho kuši. Když k ní dojel blíž, seskočil z koně a tasil meč. Merrin, která už stála na nohou, také tasila svůj meč a krátkou dýku. Chvilku na sebe jen zírali, měřili si jeden druhého. První krok udělal Detheron.

A pak už šlo všechno ráz na ráz. Zabiják provedl jednoduchý výpad kupředu a Merrin ho snadno odklonila a zaútočila dýkou na jeho nechráněný bok. Zanechala mu tam dlouhý, přesto nijak hluboký šrám. Ale nestihla vykrýt Detheronův výpad hruškou meče a schytala silnou ránu přímo do obličeje. Cítila, jak jí křuplo v nose a jak se jí po tváři začíná rozlévat krev. Muž se rozkročil a provedl šikmý sek za shora a donutil Merrin ustoupit. Ta ale zakopla o říční kameny a svalila se na zem. Detheron se na ni vrhl s vítězným výkřikem a mečem vysoce zvednutým, ale Merrin stihla včas vykopnout a zasáhla Detherona do břicha. Zvedla se a znovu o kousek ustoupila. Neuvědomovala si, že už stojí takřka na kraji srázu. Zabiják se na ni znovu rozeběhl a sekal, jako smyslů zbavený. Žena se jen tak tak zvládala krýt. Najednou jí vyrazil z ruky dýku a provedl neuvěřitelně rychlý výpad za strany na Merrinin nechráněný bok. Neměla se proti tomu jak bránit. Jeho meč jí tam zanechal rozšklebenou ránu, která okamžitě začala silně krvácet. Merrin upustila meč a chytila se za zraněný bok, přičemž stále ustupovala dozadu. Detheron po ní naposledy sekl a žena v zoufalé snaze zachránit si život uskočila vzad…

A rovnou do propasti vodopádu. Šum padající vody přehlušil její zoufalý výkřik. Detheron se za ní naposledy podíval, ale neviděl nic jiného než pěnící vodu. Chvíli tam ještě stál a hleděl do dáli, poté se vrátil do města.

 

Voda unášela Merrinino tělo dlouhou dobu, než si ho konečně všimli rybáři. Když ji vytahovali, ani nepředpokládali, že by mohla být naživu. Ale stále žila. Dopravili ji k léčiteli, i když nebylo jisté jestli to přežije. Ale rybáři už věděli, že se tato žena jen tak nevzdá. Poznali v ní bojovnici, která se bude mstít, na těch, co jí ublížili. Ta prostě jen tak nezemře.

 

Nedlouhou po událostech s Merrin, byl Detheron povolán do Alamirovy pracovny. Pán Cechu seděl za svým honosným stolem a prohlížel si pravým zdravým okem, přes levé měl pásku.Ještě byl bledý, podle lékařů by určitě neměl ještě vůbec nic dělat.

,,Je Merrin mrtvá?“

,,Ano, zabil jsem ji u vodopádu.“

,,Jsi si jistý, že je mrtvá?“

,,Naprosto, nemusíte se ničeho obávat.“ řekl to tak pevně, jako by se snažil přesvědčit sám sebe. Merrin nebyla špatná bojovnice, jen měla smůlu na protivníka.

,,V tom případě musíme doufat, že se Radmier nikdy nevrátí, jinak tu rozpoutá jatka.“ s tím Detheron souhlasil. Vztah mezi ním a Merrin byl pevnější než se zprvu zdálo. Jeden by kvůli druhému vraždil, a v případě dvou vrahů, je tento slovní obrat více než výstižný.

,,Inu, vypadá to, že se nám uvolnilo místo mezi představenými, neměl bys zájem? Myslím, že máš pro to výtečné předpoklady. “ Detheron se ušklíbl. Konečně začínají lepší časy, a kdo ví, třeba se mu to podaří dotáhnout ještě dál.