Mortifer vyběhl z budovy Akademie, jež začínal halit dým a dusit všechny okolo. Plameny šlehaly do výšky několika metrů, zvláště pak z jedné přízemní místnosti. Tam požár zjevně vypukl. Všichni se snažili co možná nejdřív dostat ven a zalykali se kouřem.

„ Ansuet, zatraceně !“ došlo Mortimu a zaběhl zpátky do budovy. Cestou se srazil ve dveřích s kašlající Lexim, ale ani jeden v tu chvíli neměli zájem řešit osobní potíže.

Ansuet seděla na zdi obíhající Akademii. Ona vevnitř vůbec nebyla a byla možná jediný, kdo věděl, jak požár vznikl. Více osob nenávidělo toto místo a bylo by nejradši, kdyby bylo vypáleno od základů, ale paradoxně zrovna tenhle požár vznikl hloupou nehodou se žhavým uhlíkem a slaměným panákem. Hloupá nehoda.

Ale Mortifer se snad zbláznil! On běží zpátky do toho hořícího domu! On zešílel!

Ansuet seskočila ze zdi a vyběhla tím směrem. Ten blázen je schopen prohledat celou Akademii, momentálně celou v plamenech a sám při tom uhořet. Musí to vzít zadem, tam ještě nehoří tolik…musí ho najít!

Strhla z okna závěs a hodila si jej přes hlavu, když tím oknem lezla dovnitř. Kouř už byl cítit i tady, ale sem se ještě oheň nerozšířil. Venku už se mezitím pokoušeli požár hasit, zatím neúspěšně.

„ Mortifere !“ snažila se křičet Ansuet, ale nešlo to. Neuměla pořádně křičet a i když se snažila, dusil jí kouř. Padla k zemi a začala se plazit. Narazila na ležící postavu a v rychlosti zjistila, jestli dýchá. Žádný dech. ani maličký. Ne, nebyl čas ho oživovat. Musela najít Mortiho. Tohle Morti není, musí dál.

Kolem proběhli tři lidé, ani ji nepostřehli. Nic nového pod sluncem, ona přece vůbec neexistuje, jak praví oficiální verze. Plazila se dál a snažila se dostat k přední části.

Někdo ji chytil za kotník, nijak pevně, ale stejně se otočila. To jsou ale náhody. Bohové musí mít opravdu zvrácený smysl pro humor. Nebyl to nikdo jiný než Alderon, kdo se jí z posledních sil chytal.

„ Vytáhni mě, parchante…“ zasípal a rozkašlal se. Ansuet si všimla, že má rozbité čelo a hlubokou ránu přes hrudník…ale poznala – JAKOU ránu. T

Takže- Morťák nemůže být daleko.

Vytrhla se mu a plazila se jako o závod dál. Šedí byli všichni, ale jen Mortifer má nezaměnitelný odstín kůže. Neležel příliš daleko, nezdál se být při vědomí a sotva dýchal. Ansuet už měla sama dost…a navíc, jeho by těžko někam táhla. Krvácely mu obě předloktí. Tohle bylo hodně zlé.

Dívka měla popel úplně všude, začala se jím taky dusit. Nemohla ani brečet, tohle byla zoufalá situace. Náhle se Mortifer rozkašlal a otevřel těžká víčka.

„ An-suet…“ zašeptal

„ Mortifere!“

Aeltarnen se začal pokoušet drápat na všechny čtyři: „Musíme…ven..“šeptal

Mortifera najednou někdo chytil pod křídlem a zvedl. Ansuet popadl nad zápěstím a táhl sebou. Vzhledem k tomu, že osoba vypadala ještě při síle a mířila k východu i s nimi, nevzpírala se nijak. Nechala se vést, cítila se TAK unavená….rozkašlala se. Mortifer už byl vlečen jen jako bezvládné tělo. Upadl do bezvědomí. Ansuet ještě vnímala, když opustili budovu Akademie. Pak se vzdala vědomí i ona.

Když se probudila, leželi v krytém voze, vedle sebe, na kozlíku před nimi poháněla koně postava se závojem. Morti spal, ale v mezích možností byl v pořádku. Obě předloktí měl poctivě obvázané, ale místy opět začínala prosakovat krev.

„ Napij se, ale pomalu.“ pověděla kočí a otočila hlavu.

„ Saparsón…?“

„ Já si svoji rodinu hlídám, copak jsi zapomněla?“