„To si ze mě děláš srandu ne? LEXI!!!!! Doprčic kde jsi?! Já jsem tady vládce Hvězdy. Nemůžeš jen tak někomu vyhlásit válku protože ti poslal fotky, kde si to užívá s tvojí ženou.“ Křičí Dalamar a nebere ohled na to, že v síni je hodně lidí. Lidí, kteří by tohle asi neměli slyšet. I přes ty všechny co čekají na audienci u vládce, se vyřítí ze dveří.

Rychle ale vycouvá zpátky, když se střetne s Lexem, který drží v ruce meč a je ještě nas*anější než kdykoli jindy. „Za mě nikdo vola dělat nebude! Vyřídím si to s tím praváckým elfem jednou pro vždy!“ „Ale vyhlásit jim válku? Nemůžeš to řešit takhle. Vyhlašuješ válku při každé prkotině, brzo naše vyhlašování válek nebude nikdo brát vážně.“ Snaží se vzdorovat mnohem menší Dalamar, ale raději uskakuje před mečem do bezpečí za stůl.

„Já toho vola ZABIJU. Bude litovat, že kdy žil!“ Změří Dalamara zuřivým pohledem a odpochoduje pryč. Dalamar vyběhne za ním a jejich rozhovor (tedy spíš řvaní jeden na druhého) se nese chodbou do audienční síně ještě nějakou dobu.

Lidé v síni ani nedutají a ještě se vzpamatovávají z toho, čeho byli svědky. Zástupce panovníka se konečně vzpamatuje a koktavě ukončí audienci. „Audience u našeho panovníka se ruší kvůli… ehm naléhavým státním záležitostem. Veškeré domluvení schůzky se přesouvají na příští audienci.“ A taky se radši rychle vytratí.

O několik chodeb dál zatím Dalamar běží za Lexem. Pitomej Lex. Myslí si v duchu. Tohohle maniaka mi dali za strážce. Nějakýho krvelačnýho vraždícího chlapa bez smyslu pro humor. Kdybychom mu nesehnali manželku, nebylo by s ním vůbec k vydržení. Cech vrahů by se od něj mohl učit. Přijde mi že jsem tady jedinej, kdo chce mír.

I ten pitomej démon v mý hlavě chce pořád válku. Asi budu brzo potřebovat psychologa. Nebo alespoň kafe. Hmm kafe….

„Lexi stůj nemůžeš se takhle vy…. Pozdě“ Lex se právě teleportoval pryč. Dalamar si ještě zakleje a jde se schovat do závětří, kde neduje chladný ostrý vítr. Pak to bere rovnou do kuchyně. Dostal strašnou chuť na kafe.

Doufám, že si dá Lex pozor a nepadne do nějakých potíží… No za pár hodin se s ním spojím, jestli se nevrátí. Stejně to bude jako vždycky. Všechny povraždí a vrátí se se spokojeným úsměvem na tváři. Už to vidím…

O několik minut později už je Dalamar zdekovaný na parapetu okna v jedné zapadlé části Hvězdy a užívá si kafíčko a kočku na klíně.

 

Ale Lex měl problém. Sice o tom ještě nevěděl, ale brzo v něm bude. Ve své zuřivé krvelačnosti vůbec nepřemýšlel a teleportoval se přímo tomu sviňskému Artemisovi do náruče (ne doslova). Artemis tam na něj čekal. Seděl před tou chajdou na zemi s katanou na klíně klidným výrazem v obličeji a dlouhými šedými vlasy až k zemi. Spolu s ním na něj taky čekalo víc než pár ozbrojenců. Jen co Lex Artemise spatřil, začal na něj řvát. S mečem připraveným k úderu a blesky sršícími z očí. Artemis nehnul ani brvou. Jen se mírně usmíval. Mávnul potom rukou a ozbrojenci se probrali z nehybnosti a zaútočili.

Lex se najednou měl co otáčet. Se zuřivou přesností posílal k zemi jednoho muže za druhým, ale bylo jich hodně. Nakonec skončil v kleku na zemi a se svázanýma rukama za zády.

Magická bariéra mu znemožňuje kouzlit, tak už může jen vrhat vražedné pohledy na Artemise.

„Nevěřil jsem, že to fakt vyjde. Takový průhledný a primitivní trik. Ale můj učedník měl pravdu. Přispěchal jsi sem stejně rychle jako tenkrát to elfí pako co máš chránit. Taky tenkrát udělal takovou blbost. Vy mágové Hvězdy jste fakt břídilové. Pff. Teď už stačí jen počkat, až sem přiletí i to elfí pako a Hvězda bude moje! Chacha chá“

„Jen přes mou mrtvolu“ zařve Lex. „tak to ti můžu taky zařídit. Odveďte ho a pořádně hlídejte.

Brzo budeme slavit vítězství.

Mezitím Dalamar nevěděl nic o Lexově problému a vychutnával si už druhý hrnek kafe.

O okno se mi líbí. Sedím tu už půl hodiny a nikdo mě neobjevil a neotravuje mě s dalšími strašně důležitými a neodkladnými státnickými záležitostmi. Stejně se z nich vždycky vyklube nějaká prkotina.

„Dalamare! Kde jsi? Je potřeba si promluvit o té pamětní desce. Bude ležet uprostřed náměstí na zemi a bude navždy připomínat osvobození Hvězdy od Vallase. Dalamare!?.“

Dalamar se přikrčil a čekal, jestli ho ten hlas objeví…

Vypadá to, že se vzdaluje, uff.

„Dalamare. Dalamare. Kde jsi?“

Pff já jim dám pamětní desku. Aby po mě lidi šlapali. To tak. Už tak vidí můj obličej všude… Přijde mi to, že jsem spíš hledaný zločinec než vládce.

 

Na kraji Hvězdy blízko u začátku lesa se právě učednice magie chystala na výpravu. Vzhledem k tomu že už jim zase docházely peníze, šla opět do lesa sbírat byliny na prodej. A vzhledem k tomu že Hvězda je prošpikovaná kouzly, tak se stalo, že zbytková magie ovlivnila les kolem. Dají se v něm najít doslova skvosty rostlinné říše. Tedy když víte co hledat.

Taria věděla co hledat. Už chodila do lesa na bylinky pěkných pár let. Její matka sbírá jen obyčejné bylinky, ale potom co Tarja zjistila, že někteří lidé jsou za ty speciálnější bylinky ochotni zaplatit podstatně více, začala se orientovat na ně. Studium na mága má své výhody. Spousta svazků v knihovně jí pomohla rozeznat a umět sbírat i ty nejnebezpečnější rostliny. Díky tomu alespoň mají co jíst.

Když o trochu později v lese sbírala luminiscenční rulíky, uslyšela křik. Byl slyšet od mýtiny, kde už od nepaměti stála nepoužívaná polorozpadlá chajda. Nyní ta chajda byla v trochu lepším stavu. A taky byla asi obydlená. Na mýtině teď bylo tak dva tucty lidí. Lidí které, by jste nechtěli potkat v lese. Kdyby na ně někde Taria narazila v noci v temném hvozdu, radši by se zakousla do stromu a dělala suchou větev.

Taria se přikrčila v křoví a pozorovala výjev, co měla před sebou.

Před tou zbořeninou seděl nějaký elf a nad ním stál, ježíš, co tady dělá Lex? Zase vyrazil někoho zabít? Ou vypadá to, že to moc nepromyslel. Pitomec jim nakráčel přímo do léčky.

Taria váhala s rukou položenou na dýce. Mám mu pomoct? Nebo ne, přeci jen není moc oblíbený. No ale je to strážce panovníka. Třeba by se pak za pomoc mohl nějak odměnit.

Mezitím už byl Lex zpacifikován a elf předváděl nějaký proslov. Taria se začala plížit pryč. Napadl jí totiž nápad. Snad se teď zúročí ty hodiny plížení při prodeji nelegálních rostlin.

Nedaleko rostly houby podobné bedlám, které obsahovaly silný nervový jed. To se rozhodně bude hodit. Když nepřijde k řeči dýka tak alespoň foukačka. Stačí škrábnutí a oběť padne na několik hodin do bezvědomí. Nepůsobí pouze na lidi se silnými obrannými bariérami.

Když se Taria plížila zpět k chajdě, všimla si hlídkujícího muže. Vypadá to, že jsou rozmístěné hlídky. To se mi hodí. Budu je moct vyřídit jednoho po druhém. Pomyslela si.

Během půl hodinky vyčistila celé okolí bez jediného hlesnutí. Nervový jed je vážně super věc. Měla bych ji prodávat cechu vrahů.

Při pacifikování posledního muže, co hlídkoval v lese se jí ale už tolik nedařilo. V bezvědomí ten muž tak nešikovně spadnul, že ji škrábnul hrotem dýky do ruky. Bylo to jen povrchové zranění, ale hodně krvácelo. Taria si ho obvázala. Připlížila se na okraj mýtiny pozorovat chatu. Kromě elfa tam stáli ještě čtyři muži. A nějací musí hlídat vevnitř Lexe.

Přímý boj nepřichází v úvahu. Nebyla v něm moc dobrá a taky ten elf se jí vůbec nelíbil. Vsadím se, že by mě porazil i kdybych bojovat uměla dobře. Pomyslela si. Možná ty čtyři zlikvidovat foukačkou ale co s tím elfem… Kvůli tomu věčně naštvanému Lexovi se mi nijak zvlášť umírat nechce. Možná že ten elf nebude mít ochrany proti nervovým jedům. Pak by ho šlo zlikvidovat taky.

Tarja se tedy připravila. Jedu už jí zbylo jen na šest střel. Může minout jen jednou. S šipkami připravenými se už chystala začít, ale zaváhala.

Přímo před jejíma očima se na mýtinu teleportoval další elf. Byl to Dalamar. Stejně jako Lex na něj začal řvát. Elf se mu jen vysmál, vstal a s katanou napřaženou směrem k němu vydal rozkaz. Jeden z mužů křikl ať se na něj všichni vrhnou a ve čtyřech zaútočili. Váhali ale. Nikdo z lesa jim nepřibíhal pomoct.

„Cha a máte to vy sviňáci. Nikdo vám nepomůže.“ Ušklíbla se Taria.

Dalamar se kryl a vracel údery. Díky tomu už Tarie nezacláněl ve střelbě. První voják padl k zemi okamžitě, ale podruhé mířila Taria hůř. Šipka se dalšímu muži pouze zabodla do koženého chrániče. Ale rozptýlila ho natolik že Dalamar zasadil smrtelnou ránu. Další muž padl jedem k zemi a posledního po pár výměnách úderů zranil Dalamar.

Když elf viděl že Dalamar jeho vojáky poráží a žádní další nejdou na pomoc, zavrčel a vrhnul se do boje. Taria ještě vystřelila šipku na elfa, ale nic se mu nestalo. Sakra, měl příliš mnoho magických ochran.

Elf se podíval mým směrem. Mávnul rukou a najednou to se mnou hodilo o strom a potom na mýtinu. V polovědomí jsem stále držela v ruce foukačku a hrotem poslední šipky jsem se dotýkala kůže na předloktí. Jen zázrakem mi neporanila kůži a jed nevnikl do těla. Dalamar bojoval s tím elfem. No bojoval. Spíš ustupoval a kryl se.

Ještě jsem jednou foukla a mířila na obličej. Snad to pomůže. Podařilo se mi ho trefit pod oko. Strašně zařval, vytrhl si šipku a zahodil ji.

Podíval se na mě se vztekem v tváři. Dívala jsem se mu do očí. Kouzlo mě ale nezasáhlo.

Dalamar využil příležitosti a vrazil mu meč do těla.

Do oka mi vtekla nějaká pálící tekutina. Otřela jsem si obličej. Krev. To bude tou ranou o strom.

Pitomej Lex, tohle mi bude muset odškodnit.

Pomalu jsem se zvedla a zamířila vrávoravě k chatě. Lexe taky musel někdo hlídat. Nevšímala jsem si Dalamara a prošla jsem kolem něj k chatě. Vrazím do dveří a pod krkem mě chytne Lex. Akra a ted mě zabije on… No to je den. Jen zasípám. „Pusť mě ty debile, já tě zachránila.“ A propadám se do temnoty.

Auu bolí mě hlava. Ztište se. V hlavě mi kováři tlučou na tisíc kovadlin. Lex a Dalamar na sebe zase řvou. Prostě klasika. Měla jsem ho nechat být, třeba by ho zabili a já bych měla klid.