Bylo krásné zimní odpoledne a Rit’ellan si užíval svit sluníčka na kozlíku vedoucího vozu. Mlhavý opar, který se vznášel ve vzduchu propouštěl právě tolik slunečního svitu, aby vytvořil pocit příjemného tepla, ale aby jeho odrazy příliš neoslepovaly hlídky.

Karavana dnes už před sebou nemá moc cesty a tak se dalo počítat s tím ,že se jim do vesnice podaří dojet ještě za světla. Rit’ellan se pousmál, nad myšlenkou, že pak vymění teplo slunce za teplo vyhřátého krbu. Což bude o to lepší, že mu tam nebudou mrznout uši, dodal v duchu a hmátnul vedle sebe, aby si nasadil svou zimní čepici. Ale jeho ruka narazila jen na prázdné dřevo sedačky.

„Baf!!“ Rit’ellan málem spadl ze sedačky, když do něj znenadání někdo strčil. Tedy spíše se jej pokusil zezadu polechtat.

„Ty jedna proradná nevděčnice. Takhle zákeřně na mě zaútočit.“ Otočil se elf na svojí sestru, která se na něj jen mile usmála zpod jeho čepice, proběhla vozem a seskočila na zem. Rit’ellan seskočil se smíchem z kozlíku a začal Kin’rell pronásledovat podél karavany. Ta vítězně zamávala čepicí a začala prchat.

 

Teron neměl dobrý den. Musel se krčit už hodinu ve sněhu a to na místě, kde nemohl spoléhat na slunce, aby ho zahřálo. Pomalu několikrát sevřel pravou ruku v pěst a jeho prsty opět zalila trocha teplé krve. Pak zahlédl signál.

Vztyčil se do plné výšky a napjal připravený luk. Doteď byl sice za pahorkem, který mu bránil ve výhledu, ale hluk prozrazoval, že se kořist blíží. Pečlivě vybral cíl a pustil tětivu.

 

Prvním varováním jim všem byla až sprška šípů, která složila velkou část jejich doprovodu. Rit’ellan se natáhnul na zem, když mu nad hlavou proletěly dva a zabili kočího jednoho z povozů. Kin’rell se jen zmateně zastavila a rozhlížela ze strany na stranu. Přiletělo několik dalších šípů, ale karavana už také dostala do vzduchu nějakou odpověď. Ztráty byly na obou stranách a k završení dokonalého chaosu se z lesa vyřítila banda lupičů ozbrojená meči. Rit’ellan se otočil na svoji stále zmatenou sestru, pak útočící lidi, pak zpět… a pak vyrazil, popadl sestru a zamířil do středu karavany.

Dotáhnul jí sotva pár kroků, když zpozoroval, že už není kam se vracet. Strážci byli buď mrtví, nebo v boji o holý život. Kin’rell byla stále v šoku z nenadálého útoku a tak pokračovala automaticky vpřed, když její bratr prudce změnil směr. Na ušlapaném sněhu cesty pod ní podjely nohy a složila se na zem. Rit’ellan jí zvednul ze země a dal se na útěk směrem, kde neviděl žádné útočníky.

 

Teron zlikvidoval už třetího strážce a chystal se konečně odložit luk a jít si vybrat nějakou pěknou věc, když zahlédl jednoho z elfů prchat pryč od karavany směrem do lesa. Teron nikdy nebyl krvelačný jako většina jeho společníků, což byl možná důvod proč tuhle výpravu vedl, a tak si zprvu říkal, že ho nechá zmizet. Pak si ale všimnul, že něco velkého nese. Pokusil se získat lepší pohled, ale jediné co dokázal rozeznat bylo, že to může být nějaký velký pytel. A pokud se zdržuje nákladem, pak to musí mít velkou cenu. Vytáhl předposlední šíp a pečlivě odhadnul směr, rychlost a vzdálenost. Jeden z vozů se zjevně zřítil a elf se začal otáčet, aby se lépe podíval… pak Teron vypustil šíp. Elf pokračoval v obrátce a lupič s hrůzou zjistil, že to co mu připadalo jako pytel, byla ve skutečnosti záda mladé dívky, kterou nesl elf v náručí.

 

„Kin, no tak, Kin, slyšíš mě? Vydrž ještě chvíli, ze chvíli jsme tam, určitě ti někdo pomůže, jen prosím vydrž.“ mumlal Rit’ellan zoufale, když se nocí blížil k opevněné vesnici. Každý krok byl pro něj velmi těžký, protože se mu nohy bořily hluboko do navátého sněhu, ale alespoň už byla vidět světla vesnice. Trvalo mu dobré dvě hodiny než se sem dostal a tak už padla tma.

Konečně opustil les a dostal se na otevřený terén. Mezi několika políčky tu probíhala celkem hustá síť cest a tak se poslední kousek cesty zdál milosrdně krátký. Pak ale narazil na problém který nečekal. Brána vesnice byla totiž pevně uzavřená a nevypadala, že by se měla někdy vbrzku otevřít.

„Haló?“ zvolal Rit’ellan do nočního ticha, „Haló! Potřebujeme pomoc! Otevřete!“ Následovala chvíle, kdy byl noční klid narušován jen pleskáním císařských výnosů a plakátů s hledanými osobami. Pak se nad papíry zaplněnou branou konečně objevilo světlo. Na ochoz vystoupil voják v předpisové uniformě, ale Rit’ellan okamžitě poznal, že je dokonale opilý.

„Co tu.., Co tu řveš. Nevíš, že je zakázáno ručit noční klid.“ zavolal dolů chlap a pak k někomu, koho Rit’ellan neviděl, dodal, „He he, je to elf, to bude srandy.“

„Otevřete prosím, moje sestra potřebuje pomoc.“ zkusil to elf i přes vojákovu jednoznačnou opilost.

„Cha, cop.. copak nevíš, že po západu toho, eh, slunce sem nikoho nesmíme pustit.“ pak se objevila hlava druhého vojáka a něco mu pošeptal do ucha, pak ten první pokračoval k Rit’ellanovi, „No, my bysme třeba dolů přišly a otevřeli, ale to bychom museli mít proč, že jo, co ty na to, špičatý ucho.“

„Já mám tu nějaké peníze, ale rychle, sestra krvácí a potřebuje ranhojiče.“ vojáci na ochozu se na sebe jen ušklíbli, zjevně ho chtěli dál dráždit.

„Che che, cop… copak ty nevíš, že uplácení císařských zločinců je voják, teda vojáků, je zločin. To my tě asi nepustíme, páč nejsi zákona dbalej ten, člověk. Jo tak to je.“ Rit’ellanovi nakonec došla trpělivost a tentokrát na vojáky začal řvát. Věděl že to byla chyba, ale bylo pozdě. Se slovy: „Mě žádný špičatý ucho poroučet nebude!“ po něm strážný hodil z poloviny zaplněnou lahev a trefil ho přímo do obličeje. Rit’ellan klesnul do sněhu a pořezaným obličejem a ztratil vědomí.

 

Mohlo by to být mnohem horší, pomyslel si Mortifer, ještě by mi taky mohl tu zakázku zadat Alderon. Takhle si to aspoň můžu udělat po svým. Pak sebral tu trochu vybavení, kterou nejspíš bude potřebovat, a vyrazil do noci císařského města. Města v císařství byla víceméně stejná jako kdekoliv jinde, tedy až na paranoidně vysoký počet nočních i denních hlídek. Pohyb po střechách tu byl také komplikovanější, protože města byla alespoň kolem středů stavěna podle plánů a tak tu byly mnohem širší ulice. Ale jinak tu bylo po nocích stejně pohodlně jako kdekoliv jinde.

Morti se přehoupnul přes poslední ulici nových čtvrtí a zamířil do centra. Tahle zakázka nebyla špatná, nebo tedy úplně špatná. Měl zabít jednoho z mocných obchodníků v tomto městě. To nebylo nic nenormálního, ale nešlo o likvidaci obchodní konkurence. Jeho pokusy o průnik do politiky jej vymanili z obecné ochrany zkorumpované byrokracie a přilákaly pozornost větších ryb. A větší ryby žerou ty menší.

Plošší střechy vnitřního města Mortifera urychlovali v pohybu, ale několik stráží mu komplikovalo další postup. Zatracení boháči. To si ty svoje stráže nemohli nechat vevnitř! Jak se tu má pak živit poctivej vrah. No co, tak to budu muset obejít, ne že by mi to zdržení zlomilo vaz. Pak se aeltarnen přehoupnul přes hranu střechy a chvíli pokračoval po římse třetího patra honosného paláce. Přeběhl po vlajkovém stožáru, který tu byl zapuštěný do zdi, a odrazem se dostal přes široký bulvár. Už teď si ale plánoval jak se dostane zpět na tuhle stranu.

Po další půlhodince hopsání po střechách města se konečně dostal k budově, ve které se nacházel jeho cíl. Šlo o další z přehnaně zdobených domů, které si tak oblíbili bohatí jako výkladní skříň své moci. Proklouznul po čelní stěně pomocí jednoho z umně skrytých okapů a skončil na malém balkonu v druhém patře. Teď už jen zbývala trocha čekání a pak rychlý úder a ještě rychlejší úprk.

Drahé svíce skvěle protrhávaly tmu a Morti se nemohl zbavit myšlenky na promrhané peníze, protože tu jen v téhle prázdné místnosti hořely svíce, jejichž cena by stačila chudé rodině vystačila na živobytí na týden. Nejen že je císařství xenofobní, byrokratické a mimo hlavního centra moci i zkorumpované, ale je také hloupé, protože tenhle člověk nevděčil za své bohatství obchodu. To co měl, většinou nakradl za pomoci děr v legislativě nebo úplatných úředníků, a pokud se Morti nemýlil, tak také pomocí systematického okrádání karavan z jiných států. Nu, mluvme o božích mlýnech a jejich rychlosti. Tyhle boží mlýny teď čekaly na balkoně a byly připraveny někoho pořádně semlít. Morti si dovolil lehký úsměv.

Nečekal dlouho a do místnosti se vplížil had obyvatel. Šest goril a obtloustlý obchodník. Morti neváhal. Využil chvilky, kdy se všichni chystali zaujmout postavení a proskočil oknem. Tři kroky a byl u obchodníka a chystal se zasadit smrtelnou ránu, když jej něco zasáhlo zprava. Byl to jeden ze strážných. Morti stihnul víceméně uskočit, ale to dalo cíli pouze čas aby přiskočil ke dveřím.

Aeltarnen proklínal chvilku nepozornosti, zlomil strážnému ruku, kopnul ho do žaludku a vystartoval za zesinalým člověkem. Než však mohl něco udělat, zmizely dveře v oblaku třísek. Obchodník jen vyvalil oči na postavu, která stála v chodbě za nimi. Byl to vysoký muž, tolik bylo zřejmé. Podle uší patřil k elfům, ale styl jeho oblékání ani zohavený obličej by Mortimu rozhodně řekly něco jiného. Měl na sobě lehce potrhaný černý plášť a po zemi se od něj šířila mlha. Podle všeho šlo o nějaké ledové kouzlo, ale efekt byl skvěle propočítaný. Člověk na něj chvilku hleděl a pak vytřeštil oči, když jej nově příchozí popadnul za krk a odtáhl hlouběji do chodby.

Morti vyrazil za nimi. Pokud tohle byla záchranná kavalerie, takto byla pěkně divná záchrana, ale to nic neměnilo na povinnosti, kterou měl on. Vběhnul do chodby a zahlédl nově příchozího, jak mizí ve dveřích na konci chodby. Aeltarnen přidal do kroku a dosáhnul rámu dveří. Ještě si stihnul uvědomit, že jde o kryt tajné chodby, ale pak už sestupoval po schodišti někam dolů.

Tajná chodba nakonec ústila do stok pod starým městem. To bylo u těchhle domů poměrně normální, vzhledem k tomu jaké stoky tam při vzniku města vybudovali. Ale ani tak nebylo jednoduché se do nich dostat… tedy tentokrát. Neznámý totiž nechal zhruba v polovině schodiště dáreček pro své pronásledovatele. Morti strunu zpozoroval a přeskočil, ale ochranka, která byla jen několik kroků ze ním neměla to štěstí. A tak se Morti válel kus schodiště po zádech a snažil se z plic dostat co nejvíc pozůstatků výbuchu. To ale znamenalo náskok pro únosce. Morti se přenesl přes bolest hlavy, zvonění v uších a zhoršené dýchání a dal se opět do pohybu. Elf jednoznačně věděl co dělá a Mortifer měl spoustu problémů s doháněním náskoku, když se konečně dostali na břeh řeky, kde kanalizace ústila. Mortifer konečně začínal doufat, že je dožene, ale zjevně bude mít smůlu. U břehu totiž stáli dva koně.

Aeltarnen nemohl čekat, buď teď nebo nikdy. Obětoval tedy část rychlosti a hodil dýku. Minul sice jak obchodníka, tak jeho únosce, ale i v běhu by měl bez problémů trefit koně. Kůň zpanikařil a shodil člověka na zem. Elf ho znovu popadnul, a naložil jej za sedlo druhého koně, pak se vyhoupnul za ním a zmizel Mortimu z výhledu.

„Sakra! Takhle mi zmizet, kdybych byl rychlejší, tak ho aspoň nestihne svázat a nebude si s ním pohazovat jak s otepí slámy.“ vykřikoval vrah když dobíhal k ústí tunelu. Pak si všimnu, že kůň, kterého trefil dýkou (zpanikařil, tak se něco stát muselo) se jen tak prochází jen kousek dál. Přispěchal k němu a rychle i když zevrubně zkontroloval celého koně, pak si uvědomil, že na něm postroj tak tak vlaje a došlo mu, co se stalo. Dýka nejspíš zasáhla přezku postroje a přesekla popruh, kůň jen zpanikařil ale jeho majitel si myslel, že je to smrtelný zápas. Tím líp pro mě řekl si Morti, utáhl popruh tak, že použil poslední nepoškozenou dírku a vydal se za únoscem, kterého ještě viděl ujíždět.

 

 

Nenávidím koně, nenávidím ty nekvalitní cesty, ale ze všeho nejvíc teď nenávidím svoje bolavý pozadí. Pak Morti seskočil z koně. Zastavil na nějaké pasece u paty jakéhosi schodiště a než se vydal za únoscem, provedl malé protahovací cvičení. Elf si ho celkem brzy všimnul, ale náklad navíc mu neumožnil zmizet mu úplně. Morti měl ale s koněm svoje problémy a to zase jemu neumožnilo elfa dohnat. Jedním z těch problémů byla nepřítomnost klasického sedla, protože kůň byl zamýšlen jako nákladní. Mortiho improvizace sice vyprodukovala náhražku třmenů bez větších problémů a celkem rychle a to mu umožnilo udržet se na koni, ale bez pohodlí sedla měl poslední dvě hodiny druhé myšlenky o tom, jestli tam vůbec chce zůstat. Pokračovali tak v nevyrovnaném závodě dokud neskončili v lesích. Elf zjevně věděl kam má namířeno. Morti neměl ani zdání, kde by tak mohl být.

Primitivní zakázka se nám nějak zvrtla. A aeltarnen začal stoupat po velmi rozpadlém schodišti… někam. Elf totiž pokračoval pěšky a kůň by se tu zabil, i kdyby byl Morti ochoten zůstat v ‚sedle‘. Bolavá pánev a namožené svaly na nohou omezovaly Mortiho rychlost, ale i tak stoupal setrvale vzhůru. Krajina teď byla velmi lesnatá a to omezovalo jeho výhled, ale teď se před ním vyloupla skála, ke které zjevně vedlo tohle schodiště. Morti věděl, že pokud by se snažil, tak mu teď elf i s lidským břemenem dokáže utéct, ale nevypadalo, že by jej to v nejmenším zajímalo. Když totiž Mortifer dorazil k vrcholu schodiště, čekal tam na něj. Opřený o stěnu vedle obří brány vytesané přímo do skály.

„No, to je nějaká loajalita k lupiči, vrahovi, podvodníkovi a kdoví co ještě je. Nebo vás platí tak dobře?“ zvednul na něj elf zbytek obočí. Jeho pořezaný obličej a zlomený nos vypadali celkem strašidelně. Morti chtěl něco odpovědět, ale rozhodnul se, že se vydýchá než toho elfa naštve. Ne že by to chtěl, ale spousta těchhle situací skončí bojem tak i tak.

„No, popravdě řečeno jsem tu abych se ujistil, že je mrtvý.“ odpověděl nakonec Mortifer, „A ty jsi mě taky pěkně naštval. Byla to jednoduchá zakázka, ale ne, ty se musíš objevit a táhnout mě až někam na konec světa. Máš k tomu nějaké vysvětlení?“

„Ten člověk vevnitř zavinil smrt mé sestry a celé naší karavany, mimo jiných. Když jsem se pak tehdy probral chtěl jsem pomstu. Našel jsem strážné, kteří mě odmítli pustit do vesnice, když jsem měl v rukách svou zraněnou sestru a… pomstil jsem se. Nebylo to hezké a já jsem zjistil, že to nic neřeší. Navíc mě to málem stáhlo ke dnu s nimi.“ řekl elf.

„Tomu se ani nedivím, ale jak vidím, tak ses vzpamatoval a začal jsi znovu.“ věnoval mu ostrý pohled Mortifer.

„Ne tak úplně. Strávil jsem pak dva roky jako mnich v jednom klášteře a pak jsem objevil zmínku o tomhle. I s originálním textem mi trvalo rok než jsem ho objevil.“ palcem naznačil kamenný portál za sebou, „Je to velmi silný magický přístroj, který udílí ‚spravedlnost‘.“

„Přístroj a udílet spravedlnost? Hloupost.“

„No, podle všeho má zosobňovat boží právo a být napojený přímo na jeho vůli. Neúplatný soudce. Něco ale nevyšlo, nevím co, ale i tak mi tenhle přístroj umožnil dosáhnout něčeho co je mnohem míň pomstou a více spravedlností.“ hájil se elf.

„Dobře, chápu… a funguje teda?“ zajímal se Mortifer.

„Ale ano, a dokonce myslím že velmi dobře. Velkou část těch Lupičů, které jsem sem dovedl, sice rovnou zabil, ale několik z nich dostalo… jiný trest.“ pak elf chvilku myslel, „Jde o to, že jim vloží do hlavy příkaz pokusit se napravit svoje zločiny.“ Mortifer se zamračil, měl totiž v poslední době zkušenost z ovládáním mysli a věděl, že je to jako být vězněm uvnitř vlastního těla, „Nevím kdy to kouzlo povolí, ale je to asi spravedlivější než je všechny rovnou pozabíjet.“ pak pokrčil rameny. Mortifer v tom ovšem viděl tu chybu, používat mentální magii k nápravě zločinů prostě nemohlo dlouhodobě fungovat.

„A co tenhle?“ zajímal se nakonec, „Jak dopadl?“

„Zatím nijak. Čekal jsem na tebe.“

„Na mě? Proč u Stvořitele.“

„Je poslední a já bych ocenil tvojí pomoc. Pokud ho totiž postavím před… to. Bude to ten poslední. Pak si stoupnu před to boží oko sám. Chtěl bych tě poprosit abys to tu pak zapečetil, pokud to nebudu schopen udělat já. Jsou tu připravené výbušniny, stačí zavalit vchod.“

„Zapečetit? Proč ne rovnou zničit, nebo to nechat jak to je?“

„Bylo by to jako pálení knih. Ten přístroj by měl zůstat jak je, ale neměl by být přístupný tak… snadno. Udílí sice spravedlnost, ale nebezpečnou.“ tohle dokázal Mortifer pochopit a tak jen mlčky přikývnul. Pak ho elf gestem vyzval, aby šli dovnitř.

 

Byla to obrovská místnost a dominoval jí Stroj. Zabíral celou protější stěnu a obsahoval trubky, krystaly, dráty a jednu obrovskou skleněnou kouli nataženou nad jakési pódium. Na jedné z kamenných lavic tu seděl vytřeštěný obchodník.

„Jak to funguje?“ přerušil nakonec ticho mezi nimi se nakonec vrah.

„Na to vyvýšené místo postavíš obžalovaného a zatáhneš tamhle za tu páku.“ ukazoval elf.

„A jak…“ začal další otázku, ale byl přerušen.

„Jak jsem to chtěl udělat s vlastním soudem?“ pousmál se elf, „Jednoduše. Od čeho nám asi tak dali bohové provazy.“ Pak se oddělil od aeltarnena a popadnul obchodníka. Ten se sice škubal, ale kouzlo, kterým byl svázaný, drželo pevně. Mortifer přemýšlel, co by měl dělat, ale nakonec se rozhodl, že nechá celou situaci v režii elfovi. Ten mezitím dotáhl člověka na pódium a přešel k páce. Podíval se na Mortifera, pak opět na člověka a zatáhl za ní. Stroj chvilku hučel, pak se rozsvítila koule nad pódiem a ozval se strojový hlas: „Byl jsi jediný na kom ti kdy záleželo. To samotné není zločinem, avšak to, jak jsi zacházel s ostatními, se ti nyní vrátilo.“ Pak koule zbělala a začala vysílat velmi pronikavou záři. A pak… pak udeřil blesk.

Elf odtáhnul mrtvolu obchodníka z pódia a podíval se na Mortifera.

„Asi ho chceš vzít zpátky do města, že?“

„Bylo by to nejlepší.“

„Dobře, v mých sedlových vacích je mapa s vyznačenou pozicí, myslím že ti to bude stačit.“ Pomohl Mortimu vytáhnout mrtvolu ven, „A nyní nadchází poslední část. A díky za pomoc, kdybychom se už neviděli.“ aeltarnen se na chvilku zamyslel a nakonec k němu natáhnul ruku.

„Bylo mi ctí poznat někoho, kdo je ochoten ochutnat vlastní medicíny, já jsem Mortifer, a ty?“

„Jak říkám nejdříve jsem se mstil, není žádná čest v tom mě potkat.“ pak se smutně a zamyšleně usmál, „Ale jmenuji se Rit’ellan, pokud to chceš vědět, a ještě jednou díky za pomoc.“ Pak vešel dovnitř. Mortifer mezitím našel zápalnou šňůru a připravené křesadlo.

Pak se zevnitř ozvalo: „Každý jednou musí čelit vlastní spravedlnosti. Kin’rell na tebe čeká.“