„Foebusi, jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“

Podívala jsem se na něj ironicky a pomyslela si něco o ‚dementních idiotech, co ani neumí přelézt plot, ale stejně se všude cpou‘. Tentokrát ho nenapadlo nic lepšího než zkusit zjistit, jestli andělé nosí pod řízou spodní prádlo. Úchylák. Je už přes 80 let mrtvý, ale pořád se chová jako nevybouřený puberťák.

„Neboj se, vím, co dělám. Víš, jaká to bude sranda?“ Snaží se mě nalákat, jako bych byla jenom obyčejnej začátečník, a přitom jsem já učila jeho.

„Jo, fakt super. Jestli nás chytne nějakej strážce, tak z nás stáhnou kůži.“

„Nechápu, proč berou do nebe i tarnen,“ zašklebil se a dál neuměle črtal plán celé akce.

„Protože všem už dávno došlo, že dát za trest pět otčenášů, moc nezabírá. Zato takový trhání nehtů…“ Zamávala jsem mu rukama před obličejem. „Řeknu ti, průšvih jsem neměla poslední tři roky.“

„Hele, buď ráda, že ses ještě nepotkala se Sharessem. Ten by ti za to projímadlo v jídle utrhl hlavu a ne jenom nehty.“

Brr…Sharess je v nebi celkem pojem. Nevím přesně, čím si zasloužil milost a neskončil v pekle, ale prostě je tady.

Ale já za to projímadlo fakt nemohla. Prostě jsem si spletla hrníček toho nafrněnýho anděla, co mi pořád zíral na prsa, a toho tarnena. Mělo mě hned napadnout, že to tmavě červený vevnitř asi nebude malinová šťáva.

Ale co, už to mám za sebou, nehty dorostly a kůže už skoro taky, tak proč to dál rozpitvávat. Vlastně mi už nějaká pořádná akce chybí. Být tu celou věčnost je docela nuda.

„Dobře, tak já do toho teda jdu taky, ale jestli se něco zvrtne, tak to všechno svedu na tebe, jasné?“ Stejně mi to nikdo nezbaští…

„Jasné, ale teď se podívej na tohle. Už to mám vymyšlený. Uděláme to takhle…“

 

…………………………………………………………………………………………………………………………………….

 

„Já ti říkala, že to nevyjde.“

Nesnáším tyhle vězení. Jsou odporně čistý, bílý, že z toho bolí oči, a voní po citronu. Kam přišly ty starý dobrý kobky, kde se člověk nebál do ničeho kopnout a mohl si aspoň popovídat sem tam s nějakou krysou…Rozhodně by s ní byla větší zábava než z tímhle tupcem. Špičkou nohy šťouchnu do hromádky, co vedle mě leží.

„…“

„Neumřel jsi, že ne?“

Ono to vlastně asi ani nejde, po smrti umřít…

Docela se leknu, když Foebus po chvilce zničehonic zasténá.

„Ne, něco mnohem horšího.“ Zoufale se na mě podívá. „Víš, jak jsme utíkali pryč a já měl v ruce ty kalhotky?“

Přikývnu a začínám mít dost nepříjemný pocit, který mě přepadá vždycky, když jsem v pořádným maléru.

„Tak já to napral přímo do stolu, kde právě obědval Sharess…a ty kalhotky…mu spadly rovnou do polívky.“

Vyděšeně polknu a představuju si tu scénu. Divím se, že Foebuse nerozčtvrtil rovnou.

„Foebusi, ty idiote, jestli tě nevykuchá Sharess, tak já určitě.“

V tom se otevřou dveře a dovnitř vejde Sharess.

„Neboj se, tohle zařídím já,“ řekne a usměje se takovým tím děsným tarnen-způsobem. Vidím, jak Foebus znatelně zbledne a mně přeběhne mráz po zádech. Asi bych mu měla nějak pomoct, jinak si ho Sharess vychutná. Pomalu teda zvednu ruku a natáhnu ji směrem k Foebusovi.

„Ehm…To on…“