Překvapila ho mlha. Tma, která ho obklopovala, žádný problém nepředstavovala, jenže mlha… to už bylo něco jiného. Mlhu svým zrakem Mortifer neprohlédl. I tak hned poznal, kde se nachází. Na tom posledním místě, kde by kdy chtěl být. Znovu v Akademii.
Chvěl se, jako by se mu chlad mlhy prokousával kůží, ale sám moc dobře věděl, že třas nezpůsobuje zima. Ani strach nebyl na vině. Nervy měl napnuté k prasknutí. Cítil, že prostě nemůže jen tak bez hnutí stát. Pohled mu kmital ze strany na stranu, prsty se co chvíli zatínaly v pěst.
Již to nemohl vydržel. Natáhl ruku a jemně potlačil pootevřené dveře před sebou. Bez jediného zvuku se otevřely dokořán. Mortifer strnul. Jen s vypětím sil se přinutil neustoupit o krok vzad. Místo toho se neznatelně zaklonil, ale to by náhodný pozorovatel jistě nepoznal. Morti strnul. Právě se ocitl ve svém bývalém pokoji. A ten rozhodně nebyl prázdný. Na posteli seděla známá postava. Pravda – rozpuštěné vlasy zakrývaly obličej a muž měl hlavu svěšenou, ale i tak ho bezpečně poznal. Mimoděk pootevřel ústa, ale promluvit by nedokázal, ani kdyby se o to pokusil. Muž k němu pozvedl svůj zrak. Mlha se rozplynula. Muž se nejistě zamračil, ale žádná zloba v tom nebyla. Spíše se zdálo, že usilovně přemýšlí a vzpomíná.
„Mortifere…?“ překvapeně rozevřel oči dokořán.
Koutky úst sebou cukly v náznak úsměvu. To oslovený opět bojoval s touhou zacouvat co možná nejdále.
„Foebusi…“
Slovo, ne spíše zvuk připomínající lidský hlas mu z hrdla vyšel, ani si neuvědomil, že se něco takového stalo, že to nemyla jen jeho myšlenka. V nastalém tichu se dívali jeden na druhého a to velmi důkladně. On čeká na vysvětlení, napadlo náhle Mortifera, nechápe to. Někde v koutku ho přitom pobodl osten nevrlosti. Náhle Foebus pozvedl ruku (Mortifer sebou trhl) a promnul si krk.
„Ty…Morťáku… mě nějak bolí…“ bolestivě zkřivil obličej a zbledl „…za krkem…“
„Musel jsem!“ vyhrkl Mortifer „Musel! Mučili by tě…“ hlas se mu zadrhl, jak na něj Foebus upřel zkoumavý zrak.
Trhnutím se probudil. Jen viděl, jak se od něj stahuje ruka, která se ho ani netkla. To jeho mistr Alderon si nejspíše řekl, že tři hodiny spánku jeho učedníkovi bohatě stačí. Dobré reakce, myslil si Alderon, tvrdě spal a to jsem se k němu přikradl tiše, že i jeho dech byl proti tomu ohlušujícím burácením. Nahlas však řekl něco jiného.
„Máme zakázku.“ oznámil prostě Mortiferovi, který ho již – jak prozrazovalo měkké měsíční světlo linoucí se sem oknem – probodával očima „Půjdeš a zabiješ ve spánku jistého Leraken Nerbae. Vyrazíš okamžitě.“
„Půjdu sám?“ otázal se Mortifer.
„Je to jednoduchá práce. Přiblížit se ke spícímu chlapovi a vrazit mu dýku do temene snad ještě dokážeš…“ vražedný pohled následoval skrz zuby proceděnou větu.
„Řekl bych, že ano, pane.“ zamumlal Mortifer.
„Fajn. Tvoje práce bude o to jednodušší, že je obecně známo, že bohatý pan Nerbae sídlí o dvě ulice dál. V sídle má jen dva staré sloužící a synovce, který má zdědit celý jeho majetek…“ Alderon si odfrkl „Kdo ví, jestli tu zakázku nakonec na sebe neobjednal sám. Říká se, že je těžce nemocen a již nikdo mu nepomůže.“ krátce a drsně se zachechtal „Okno do jeho pokoje je na severní straně ve druhém patře. Nemělo by ti to trvat déle než čtvrt hodiny.“ naznačil už ne tak ‚vesele‘.
Mortifer se přioblékl a vyrazil do ulic. Prázdných pochopitelně – kdo by se taky motal venku ve dvě hodiny ráno. Netrvalo ani pět minut a Mortifer již hbitě šplhal po břečťanu, který tak příhodně rostl až k balkónku ve druhém patře. Tohle je až příliš jednoduché, myslel si Mortifer. Vyhoupl se přes kamenné zábradlí a zamračil se na pootevřené dveře. Opravdu příliš jednoduché. Po špičkách se vkradl do prázdného pokoje. Jak mu bylo sděleno – jednalo se o ložnici. Na jediné posteli spal tvrdě muž – Leraken Nerbae. Mortifer k němu došel a zaváhal při pohledu na tu poklidnou tvář. Tenhle že je na smrt nemocen? Pravda, byl pohublý a poněkud ztrhanější, ale Mortifer tomu nějak nemohl uvěřit. Nemohl ovšem takhle otálet. Čas hrál proti němu. Věděl, že pokud se do pěti minut nevrátí, tak začne Alderon vyvádět.
Náhle, jako by tušil, že nad ním stojí jeho smrt, se muž zamračil a neklidně se zavrtěl. Co však bylo důležitější – neprobudil se. Mortifer už nemohl déle čekat. No dobře – je to umírající člověk, tak proč mu nezkrátit to trápení? Opatrně uchopil mužovu hlavu a dýkou ve druhé ruce ukončil jeho život. Pomalu čepel vytáhl a otřel do hadříku, který si s sebou nesl. Poněkud vrávoravě poodstoupil, a pak již na nic nečekal a měl se k návratu k Alderonovi. Nikdo ho neviděl. Nikdo ho neslyšel. Příliš jednoduché…
Když spatřil Alderona, cosi v jeho obličeji ho zarazilo. Přešlo to ovšem tak rychle, že to Mortifer ani nestačil identifikovat, a nahradila to zlomyslnost. Mortifer vytáhl zkrvavený hadřík a odolal touze hodit ho Alderonovi do obličeje. Jen ho pozvedl a schoval by ho, ale Alderon mu ho vyškubl z ruky.
„Dobře. Nikdo tě neviděl?“ spíše poznamenal, než by se skutečně zeptal.
„Nikdo, pane.“ odpověděl přesto Mortifer.
„Fajn, můžeš dospat zbytek noci.“ odbyl ho Alderon a díval se do rozloženého dopisu, který držel „Vida. Vypadá to, že jsem se mýlil.“ poznamenal náhle.
To už Mortifer držel kliku od dveří. Zarazil se a otočil se k Alderonovi. Očividně tahle slova byla pronesena pro jeho uši – Alderon netrpěl samomluvou pro nic za nic. Mortifer měl neblahé tušení, že už ví, co asi bude následovat.
„Nenajal si tě Leraken Nerbae, ale jeho povedený synoveček. Zřejmě měl dojem, že mu jmění proklouzává mezi prsty, teď když se jeho strýc začal náhle uzdravovat…“ zarazil se a ‚překvapeně‘ sledoval plejádu výrazů promítajících se v Mortiferově tváři „Já ti to neřekl…?“ jasně však bylo vycítit, že to byl jeho záměr a že se jeho reakcemi velmi dobře baví.
Mortifer za sebou práskl dveřmi. Na okamžik však znovu spatřil ten zvláštní výraz v Alderonově obličeji. Padl na lože.
Zase ta mlha. Znova to nenáviděné místo. Opět ty pootevřené dveře. Mortifer tiše zuřil. Ten divný sen se opakuje? Podruhé za jednu noc? Inu – když se daří, tak se daří. Otevřel dveře a strnul. Ano, byl to jeho bývalý pokoj. Ano, byl tam Foebus sedící na posteli. Jenže tentokrát tam byl i muž, kterého před několika málo minutami zabil.
„Takže to ty jsi Mortifer…“ promluvil zamyšleně Leraken Nerbae.
„To on nás zabil.“ připomněl Foebus a vstal z postele.
Mortiferovi se dosud nevrátil hlas, a tak napůl nedobrovolně mlčel.
„Chtěl jsem ti prokázat službu Morťáku.“ řekl Foebus a Mortiferovo ‚COŽE?!‘ si musel vyčíst z jeho výrazu „Já vím, co se tenkrát stalo. Teď už ano. Víš…“ zamyšleně si promne bradu „… to co jsem ti řekl naposled platí…“ váhavě se pousmál „No a proto jsem si řekl, že zase pomůžu já tobě.“
„Pořád moc mluvíš…“ promluvil náhle Mortifer.
Foebus se jen pobaveně usmál a ustoupil, aby nechal místo Lerakenovi Nerbae. Mortifer se nedůvěřivě zamračil. Muž, uvažoval Mortifer, který měl být na smrt nemocen, ale uzdravoval se, a tak ho synovec nechal zabít – ale jsem to já, kdo má na rukách jeho krev.
„Máte na rukách krev umírajícího muže.“ promluvil Nerbae, jako by mu četl myšlenky „Opravdu jsem umíral. Jenže věděl jsem, že pokud synovec zdědí můj majetek, tak ho celý prohraje v kartách, nebo jinak zneužije. Proto jsem tajně do své závěti zapsal, že pokud mě nechá zabít, nebo dokonce zabije sám, tak celý můj majetek zdědí moje osobní léčitelka – tu už mám prověřenou, je to čestné děvče.“
„Prý jste se začal uzdravovat…“ namítl Mortifer.
„Přiměl jsem léčitelku, aby to tvrdila.“ pokrčil Nerbae rameny.
„A on na to skočil…“
„To je zřejmé – jenže já jeho dopis, kterým chtěl najmou svého známého zadržel a domluvil se se svým přítelem Alderonem.“ nedbal Mortiferova nevěřícného výkřiku „Jen, co bude moje mrtvola objevena, on už se postará o to, aby byla vina svalena na synovce…“
Tu se postava před Mortiferem zvlnila a rozplynula v mlhu. Mortifer se chytil za hlavu.
„Tohle je jenom sen…“ říkal si sám pro sebe „To je šílené! Musí to být jenom sen! Není to skutečné!“
„Mortifere!“ ozval se náhle Foebusův hlas odnikud a studené prsty se obtočily kolem jeho paže.
Ráno Alderon nechápavě hleděl na svého učedníka, jak sedí na posteli, zírá na podlitinu na svém předloktí a tupě se tomu chechtá.