Skip to content

Aifsaath: Drsňák

Aifsaath: Drsňák published on Žádné komentáře u textu s názvem Aifsaath: Drsňák

„Jestli tě bolí nohy, Ansuet, tak řekni,“ ozval se Sharess přibližně po čtyřiceti nonstop nachozených kilometrech.
„A vy byste zastavil?“ žasla malá dívenka. Podrážky jejích bot se došoupaly předvčerejškem.
„Ne,“ odpověděl Sharess a ďábelsky se rozesmál.
Sharess měl totiž toho týdne výbornou náladu. Dokonce tak výbornou, že vtipkoval. Bohužel, jeho smysl pro humor se často setkal s nepochopením. Nemůžeme však nebohým Saelnariňanům jejich nepříliš nadšené reakce vyčítat. Zkuste se vžít do kůže takového obchodníčka obdařeného deseti dětičkami, k němuž přikročí dvoumetrový, po zuby ozbrojený tarnen, co začne vyprávět vtip. (Jaký je rozdíl mezi černým, morbidním a sadistickým humorem? Černý – to je deset dětí v jedné popelnici. Morbidní humor je jedno dítě v deseti popelnicích. A sadistický? To je deset popelnic v jednom dítěti.) Děti po pointě vtipu samozřejmě propadly panice a klidily se z dosahu jakékoli popelnice. Masová hysterie dokonce dosáhla takové úrovně, že nejen děti, nýbrž i rodiče se báli vynášet koše. Odpadky se vršily. Kudy prošel Sharess, tam to smrdělo jak na skládce.
Jestli bude ten pitomej vtip vyprávět i ve městě, pomyslela si Ansuet, tak naše hlavy budou chtít nejen císař, ale i Zelené Cucky. A s těma není žádná sranda, abyste věděli!  Zahodíte špačka cigarety v lese obydleném vzácnými elfy a už by vás hnali před soudní tribunál Saelnarinské Unie! Co to teprve bude za binec, až zjistí, jak jediným blbým vtipem Sharess znečistil prostředí na trase Kapitola – Brousel?
Hrdé věže města Brousel se tyčily nad dvojicí našich cestovatelů. Zapadající slunce obarvilo bílé zdi věží do oranžova. Ansuet a Sharess stáli před branou a právě se dohadovali se strážníky, zda je pustí či nepustí do města.
„Tu holku bychom i pustili,“ řekl strážník nervózně, „ale vás…“
„No?“ houknul Sharess. Chudák strážník se přikrčil, pevně sevřel dřevno píky a vysokým hláskem zamumlal:
„Vás sím ne… no…páč jste tarnen.“
„To je pravda,“ řekl Sharess a usmál se. Ansuet se plácla do čela. Chystal se to udělat zase. „Víš, my tarnen máme rádi humor. Schválně, zastav mě, jestli ten vtip znáš,“ pokračoval Sharess nedbaje Ansuet, která ho zběsile tahala za rukáv.
Do města je pustili bez dalších debat. Zřejmě za to mohla poblíž stojící popelnice.
Brousel, to bylo krásné město.  Proslavilo se soškou čůrajícího trpaslíka na náměstí. Ročně sem přicházely tisíce trpaslíků, jen aby spatřili, jak tragicky umělec podcenil trpasličí proporce. (A ročně tisíce trpaslíků zmlátilo tisíce Brouselanů, kteří vyslovili podobné pochybnosti ohledně vybavení malých vousáčů.) Náměstí lemovaly stánky s nejrůznějším zbožím.  Obchodníci se hlasitě holedbali svými čerstvými rajčátky. Ansuet jim moc nevěřila, protože byla půlka října, ale raději se neozývala. Sharesse pro změnu zaujalo vystavené terárium s tarantulemi.
Dostal hlad.
„Zabalte mi půl kila těchhle těch potvor,“ řekl prodavači.
„P-půl kila? A-ale to je vzácný druh přímo ze Shaekanaris, pane! Ty neprodáváme na kila!“
„Ze Shaekanaris?“ Sharovi se rozzářila očička. Jak dlouho nejedl zdravou domáckou stravu! Orestované tarantulí nožičky tak čerstvé, že se ještě cukají…Hmm… Sliny se mu sbíhaly.
„Pane? Co vám to kape z koutku úst?“
„Ále nic,“ řekl Sharess. „Koukněte se tam. Hezká popelnice, že? Povím vám vtip…“
Pavouky dostali i s teráriem. Zadarmo. A ještě jim navrch zaplatili, ať vypadnou.
Jó, Brousel bylo pěkné město plné ochotných lidí a popelnic.
„Sharessi,“ zatahala Ansuet tarnena za cíp pláště.
„Co chceš?“ zabručel elf. Všechnu pozornost však upínal na osminohé příšerky v teráriu. Ansuet se namíchla. Nebyla však idiot, aby dala Sharessovi jaksepatří sežrat, že dává jídlu z podzemí přednost před svým parťákem.
„Víte,“ začala opatrně, „ mám takový neodbytný pocit, že bychom měli sehnat nocleh.“
„Jo, to máš pravdu,“ zahučel Sharess. „Myslíš, že hostinský umí vařit podle tarnení kuchyně?“
„Doufám, že ne, pane,“ vyhrkla zděšeně Ansuet. (Už jednou byla svědkem toho, jak Sharess vařil podle maminčiny kuchařky. A co hůř, on ji to donutil sníst. A nenechal si vysvětlit, že normální lidé nepovažují zelené slimáky za druh zeleniny.)
„Tak to abych vařil večeři já…“
Ansuet ho nenáviděla.
* * *
V šeru hostinského pokoje se to hemžilo štěnicemi. Malé odporné mršky se však záhy stávaly krmnou směsí pro Sharessovy chlupáčky. Tarnen seděl na posteli a rozplýval se nad tarantulemi.
Zítra bude rušno, pomyslela si Ansuet. Měli se setkat se svým klientem, který jim předá kompletní popis osoby určené k inhumaci a následně inhumaci provést.
Ansuet se na misi skoro těšila. Cokoliv bylo lepší než vtipkující tarnen s pavoukama. Možná, jestli se Sharess zabaví vražděním, přejde ho ta šílená nálada.  Už ho měla plné zuby. Si myslí, říkala si v duchu, jak je vtipnej, ale to se šeredně plete.
Ansuet napadl nápad.
Sharess má rád „humor“, že? Rád si střílí z lidí… Kdyby mu jenom náhodou někdo provedl kanadský žertík, nezlobil by se, že ne? Jenom by viděl, jak je to asi příjemné a určitě by s tím přestal, že?
Ansuet počkala, než šel tarnen spát. „Hroznou noc, chachacha,“ popřál jí, než to zalomil. O minutu později bylo slyšet jen tlumené oddychování a šustot chlupatých nožiček. Ansuet se opatrně vyplížila z pokoje a následně z hospody. Doběhla na náměstí, kde obchodníci pořád pokřikovali na potenciální zákazníky, jak je jejich zboží kvalitní.
Ansuet ignorovala čerstvá rajčátka pokrytá kolonií plísně i blyštící cetky vydávané za tajemný poklad z Mor Garu. Ne, její cíl nebyla zelenina ni poklady ze Shaekanaris. Zamířila přímo ke stánku s cedulí s nápisem „Gosmetyka“.
Jen doufala, že Sharess nebude alergik. Zboží vypadalo stejně kvalitně jako pravopisné umění prodavače. Ale co, i ty pupínky by mu přála, tarnenovi jednomu!
S papírovým sáčkem v rukou spěchala zpátky do hostince za mírumilovně spícím Sharessem.
* * *
„Mami, řekni Etherasilovi, ať mi vrátí Xzrska,“ mumlal Sharess ze spaní, zatímco drtil v medvědím objetí nebohý polštář. „On ho jinak sní.“ Ansuet nemohla uvěřit tomu, že se doteď nevzbudil.  Poslední pramínek bílých vlasů navinout na natáčky. Ještě trochu rtěnky, ták. No teda, Sharessi, tobě to ale sekne…
Po dvou hodinách se Ansuet rozhodla, že Sharessovy dlouhé a poddajné vlasy už určitě nabyly požadovaného tvaru. Sundala mu natáčky. Hm, trvalou by mu opravdu nedoporučovala.
Uklidila předměty doličné tak, aby je ráno rozlícený tarnen nenašel. S potměšilým úsměvem vklouzla do své teplé postele. Myslela si, že samým potlačovaným smíchem neusne, ale to se pletla. Usnula hned a chrápala jako ork.
Uplynulo sotva pár hodin. Slunce se dávno vyšvihlo na oblohu. Omlácené hodiny na zdi ukazovaly něco po deváté. V osm se měli setkat se zákazníkem.
Sharess otevřel jedno oko. Pak druhé oko. Potom se podíval směrem k hodinám. Vztekle zařval, vymrštil se z postele.
„Ansuet, ty jsi zaspala!“
„Huh?“ udělalo děvče a rozlepilo ospalé oči. Jakmile spatřila probudivšího se Sharesse, měla pocit, že pukne smíchy. Vypadal jako Madam Lulu. „Ale pane, vy jste taky zaspal.“
„Jo, ale ty jsi mě měla vzbudit!“
Sharess na sebe rychle naházel oblečení. Proti všem zákonům pravděpodobnosti si nevšiml bílých loken, jež mu trčely z hlavy ani půvabně růžových očních stínů, které mu opatlaly celý obličej.
„Ty než by ses oblíkla,“ bručel tarnen, „tak by bylo poledne. Zůstaň tu. Já zatím půjdu za klientem…“
V Ansuet to hrklo. Než však stihla zastavit Sharesse, byl ten tam.  Větřila pořádný průšvih.
* * *
„Jsem si objednal vraha a ne buznu převlečenou za tarnena,“ byla zákazníkova poslední slova před smrtí.
* * *
„ANSUET!“ zaburácelo Brouselem. Ptáci vyděšeně opustili prádelní šňůry a prchali, jak to jen šlo. Stejně tak i obyvatelstvo města se raději klidilo z cesty kudrnatému zmalovanému travestitovi.
„VYLEZ VEN! OKAMŽITĚ!“
Z okénka hostince váhavě vykoukla špatně ostříhaná hlava dvanáctiletého děvčátka.
„Ani náhodou!“
„JESTLI SEM NEPOLEZEŠ, TAK SI PRO TEBE PŮJDU SÁM! A BUDE TĚ TO PAK HODNĚ MRZET!“
Před takovou logikou nemohla dál Ansuet setrvávat. Pomalu seskočila dolů z okna a šouravými kroky se doplížila k Sharessovi. Ten viděl rudě.
„To máš na svědomí ty!“ zaburácel a zběsile si ukazoval na hlavu.
„Huh, to byl jen takový žertík.“
„ŽERTÍK?! Držte mě, lidi!“ řval Sharess a užuž tahal katany. „DOSTANEŠ NA PRDEL, ANSUET!“
Dívka nelenila a zdrhala.Tarnen za ní. Hnali se uličkami, hnali se bulváry. Tarnen nadával jako špaček. Lehkonohá Ansuet zatím sprintovala jako Jamajčan a kličkovala jako zajíc. Zdrhala a zdrhala, až mu zdrhla docela.
Tak se rozdělily cesty Sharesse a Ansuet. Tragická propast zela mezi nimi příliš veliká, než aby jí tarnen kdy odpustil. Sharess se nikdy ze zažitého traumatu nevzpamatoval. Kdykoliv spatřil někoho s kudrnatými vlasy, skalpoval ho a při vyslovení názvu barvy růžové nabyla jeho tvář odstínu vařeného zelí.
„Pane?“ ozval se Andarien právě vylézaje ze sprchy. „Víte, co by vám fakt seklo…? Když máte tak dlouhý vlasy… Kudrlinky.“
Den nato byla nalezena Andarienova mrtvola napěchovaná deseti popelnicemi.